Brněnskou zoologickou zahradu jsme poprvé navštívili v říjnu 2007 během výletu, který jsme celý strávili v tomto velkém jihomoravské městě. Autem jsme přijeli na parkoviště u ZOO, které bylo zdarma a na němž náš zelený korejský vůz přečkal až do říjnového večera. Po zaparkování jsme zamířili k pokladně, kde jsme dostali razítko do památníku a koupili kombinovanou vstupenku pro ZOO, jízdu tramvají a plavbu lodí po Brněnské přehradě na hrad Veveří a zpět. Potom nám už nic nebránilo, abychom se pustili do prohlídky ZOO. Kousek za pokladnami jsme narazili na první expozici s názvem Tygří skály s řadou útesů, vodopádů a jezírek, jenž se nám líbila nejvíc zde všech výběhů a která byla rozdělena na dvě části. V jedné jsme pozorovali přes sklo tygry sumaterské, nejmenší žijící poddruh této kriticky ohrožené šelmy. V druhé části jsme pak viděli levharty cejlonské, patřící k největším poddruhům těchto koček. Následně jsme kráčeli okolo ptačích voliér, kde jsme shlédli především sovy. Potom jsme došli k pavilonu opic, v němž svůj domov našli také někteří lemurové, pavián Anubi a malá kočka jaguarundi. Z opic nás nejvíce okouzlil africký šimpanz. Velká stromová cibetka s dlouhým chápavým ocasem a jménem binturong v pavilonu opic také nechyběla. Když jsme opičáky opustili, vrátili jsme se k tygřím skalám, okolo kterých jsme prošli do Beringie. V ní jsme si nejdříve prohlédli emu hnědého a potom spoustu vodních ptáků, mezi nimiž nechyběl například jespák bojovný, ústřičník velký, tenkozobec opačný či kulík písečný. Více nás však zaujali lachtani medvědí, kteří se vyskytují výhradně na severní polokouli a následně jsme zamířili ke srubu s totemem, odkud jsme pozorovali nádherné vlky arktické. Vedle jsme v dalším krásném výběhu viděli bobry kanadské. Všimli jsme si, že tento vodní hlodavec s nepromokavou rezavě červenou srstí má široký plochý ocas pokrytý šupinami, který mu slouží nejen jako kormidlo a pro pohon, ale také jím oznamuje hrozící nebezpečí, když jím plácne o vodu. O kousek dál jsme narazili na dravce, sovy a jeřáby. Viděli jsme zde krásnou sovici sněžnou, na které se nám nejvíce líbilo její bílé peří, jenž jí poskytuje dobré maskování v zasněžené krajině. Další sovou, kterou jsme zde viděli byl puštík bělavý, který pro hnízdění potřebuje staré a přestárlé stromy i jejich polorozpadlá torza. Dále zde byl jeřáb mandžuský, druhý největší druh jeřába žijící ve východní Asii a pak jsme si prohlédli skupinu dravých ptáků, mezi nimiž nechyběl krkavec velký, největší pěvec České republiky. Dalšími zvířaty, na které jsme se těšili, byli lední medvědi, kteří před nám dělali blbosti v bazénu a vůbec se tak nechovali jako největší pozemní šelmy. Naproti nim obýval klec orel bělohlavý, národní pták a státní symbol Spojených států amerických. Druhým orlem, který se v brněnské zoo nacházel byl ten s názvem východní. Pak jsme si prohlédli krásného rysa kanadského, který se vyskytuje pouze na malém území na Sibiři. O kousek dál se na nás šklebila velká opice dželada a vedle jsme pak viděli zajímavé paovce hřivnaté. Potom jsme se posunuli o několik metrů dál a ve výběhu jsme shlédli soby polární, od nichž jsme zamířili k výběhu s dalšími kopytníky, mezi nimiž byla také Jákobova ovce, vyznačující se čtyřmi rohy a černobíle strakatým nebo skvrnitým zbarvením. Pásla se zde také lama vikuňa a do třetice jsme zde spatřili kozorožce sibiřského. Poté jsme malé kopytníky vyměnili za větší, protože jsme přišli k výběhu  s jeleny. Jedním z nich byl milu, který v přírodě vyhynul již před téměř 2000 lety, ale v zajetí se dobře rozmnožuje a nedaleko jsme spatřili losa evropského. O pár metrů dál se pásl wapiti sibiřský a vzápětí jsme spatřili velmi pozoruhodné zvíře, které nám na první pohled tělem připomínalo bizona, rohy pakoně, nosem losa a svou rychlostí a hbitostí při skákání po skalách kamzíka, takže nás udivilo, že ve skutečnosti je jeho nejbližším příbuzným pižmoň. Jednalo se o takina indického, jehož kůže produkuje olej, který ho efektivně chrání proti dešti a mlhám. Pak jsme již přišli k babiččinu dvorečku, kde děti krmili kozy domácí a podstatně menší kamerunské, nicméně lama alpaka v nich ale přece jen budila respekt. V dětském koutku nechyběl ani domácí kůň klasické velikosti nebo králíkárna s jejich zakrslými obyvateli. Babiččin dvoreček obýval také irský cob, velmi dobromyslný a rozvážný kůň. Po pobytu ve dvorečku jsme děti odměnili za jejich bezvadné chování během celého výletu a dopřáli jsme jim svezení na jednom poníkovi. Vedle dětské zoo jsme poté našli africkou zebru Grévyho a pak jsme zamířili za velbloudem dvouhrbým. Další naše kroky vedly do safari a jako prvního jsme v něm viděli klokana rudokrkého, který své jméno získal podle narudlého zbarvení krku a na plecích. Pár kroků od klokana jsme spatřili velmi zajímavého ptáka, jímž byl kasuár přilbový. O kousek dál pobíhal a postával emu hnědý a v safari jsme viděli také jeho příbuzného, kterým byl pštros dvouprstý. Nedaleko jsme uviděli pakoně modrého, jenž nás zaujal hlavně svými zahnutými rohy a pak na nás čekala zebra Chapmanova. Nade všemi zvířaty v safari však čněla žirafa síťovaná, vysoká šest metrů, dlouhá tři metry a vážící kolem 1 500 kg. Pak jsme se vrátili zpět k dětské zoo, odkud jsme zamířili k zajímavému výběhu bizonů s týpí prérijních indiánů. Od mohutných zvířat jsme se přesunuli do pavilonu exotického ptactva, kde naše oči potěšili pestrobarevné ptáci a ryby. V klecích jsme viděli papoušky se jmény Ara ararauna, kakadu palmový, eklektus pestrý, žako šedý nebo vzácného vazu velkého z Madagaskaru či africkou kukačku turako šedého. V pavilonu nechyběl ani nestor kea, papoušek z Nového Zélandu. Vedle ptáků jsme pak viděli expozici kotulů veverovitých, nejmenší opice z čeledi malpovitých opic a překvapivě zde byl také klokánek králíkovitý. V pavilonu jsme si prohlédli také několik akvárií s barevnými rybičkami a dalšími vodními živočichy, ve kterých jsme viděli plout baramundi malajského, čichavce perleťového, duhovku Boesemanovu a také lososovou, dále zde byl kančík červenohlavý, neonka červená či parmoun siamský. Moc se nám nelíbil škaredý pásovec štětinatý, pestřenec příčnopruhý, skalára amazonská, terčovec červený, několik druhů tlamovců a také trnucha skvrnitá. Potom jsme si prohlédli jihoamerický výběh, kde jsme našli kapybaru, tapíra jihoamerického a nandu pampového. Následně jsme se vydali k výběhu, v němž pobíhali psouni prérioví a když nás jejich pozorování přestalo bavit, zamířili jsme ke vchodu do tropického pavilonu, u něhož jsme sledovali surikaty a oni na oplátku bedlivě pozorovali bedlivě zase naši rodinku, jestli jim od nás nehrozí nějaké nebezpečí. Pak jsme již vstoupili dovnitř budovy tropického království a hned u vchodu jsme spatřili další surikaty v jejich vnitřním výběhu. Dále zde byl drobný hlodavec tarbík egyptský, nejmohutnější ještěr světa varan komodský, chameleon jemenský, želva pardálí a její egyptská příbuzná. O kousek dál jsme narazili na pěkný vodopád. Ve vodě jsme spatřili několik středoamerických krokodýlů čelnatých, želvy s názvem tereka africká a různé druhy afrických sladkovodních cichlid, což jsou barevné rybky žijící v jezerech. Poté jsme se přesunuli k expozici s gekony obrovskými, kde jsme dále našli scinka smaragdového, což je pěkná barevná ještěrka. V dalším teráriu jsme viděli užovku japonskou a její paprsčitou kolegyni. Vedle jsme pak spatřili hezky zbarvené agamy vodní, atraktivní byl též varan, středně velký stromový ještěr a naším očím neunikla želva zuboštítá neboli Spenglerova a kuora východoasijská. Ze zástupců hroznýšovitých hadů jsme viděli krajty tmavé a krajty zelené, ale více nám líbily elegantní užovky zelené. V poslední části pavilonu jsme si prohlédli leguány zelené, jejich kubánské příbuzné a ze sousedního terária na nás hleděl bazilišek zelený. Pak přišli na řadu dva hadi. Prvním byl hroznýšovec kubánský a druhý velmi známý hroznýš královský. Vzápětí jsme shlédli několik opic z čeledi kosmanovitých. Byl zde tamarín sedlový, tamarín bělohubý a kosman zakrslý. Nejvíce nás zde ohromila amazonská pralesní tůň s velkým hejnem pirani a bohatou rostlinnou výsadbou, zahrnující liány či orchideje. Uprostřed budovy jsme pak viděli gekony a chameleony z Madagaskaru a také zde byl kubánský plaz jménem anolis rytířský. Následně jsme již tropický pavilon opustili a vydali se směrem k východu ze zoologické zahrady. Bohužel jsme cestou již neviděli nic nového a po několika minutách jsme se opět ocitli u brány do ZOO. Když jsme vyšli ven, nenasedli jsme do auta, ale šli dál na nedalekou tramvajovou zastávku, odkud nás kolejové vozidlo odvezlo do přístavu na Brněnské přehradě. Co bylo dál, o tom již vypráví cestopis Jak jsme se z brněnské zoo přepravili lodí na Veveří, který najdete v sekci Velké vyprávění o výletech.

Od premiérové návštěvy brněnské zoologické uběhlo 16 let, když jsme do areálu na Mniší hoře zavítali podruhé, abychom se seznámili se změnami, jimiž za ty roky ZOO mezitím prošla. Do Brna jsme tehdy sice přijeli vozem stejné korejské značky, ovšem zelený sedan jsme vyměnili za černé SUV, které jsme zaparkovali na náměstí 28. dubna a prohlédli si zdejší kostel. Následně jsme se vydali pěšky do ZOO, která odtud nebyla daleko, takže jsme záhy přišli na staré známé parkoviště u hlavního vstupu. Moderní doba nabízela dříve nemyslitelné možnosti, k nimž patřilo například zakoupení vstupenky přes telefon, takže jsme se nemuseli zdržovat u pokladny. Fronta sice nebyla nijak velká, ale i tak jsme ušetřili trochu času a přes turnikety jsme rovnou vkročili do areálu zoologické zahrady. Mírně stoupající chodník nás záhy přivedl k tabuli, která nám prozradila loňskou návštěvnost, aktuálně chovný počet zvířat a asociace, do nichž byla zoologická zahrada dosud přijata. Ovšem chovatelské úspěchy a hlavně informace o historii ZOO, jsme si nastudovali na několika dalších cedulích, lemujících dlážděnou cestu. O několik minut později jsme vstoupili do venkovní expozice s plazy, z nichž jsme některé potkali ve volné přírodě během našich výletů. Za sklem jsme nejprve pozorovali několik jedinců v Česku nejrozšířenější ještěrky obecné a vedle si sluníčka užívala zmije obecná. Naše oko pak potěšila největší česká ještěrka, která své jméno získala podle typického zeleného zbarvení a pak jsme malý pavilon opustili. Po chodníku jsme vystoupali ke krásnému pavilonu s názvem Tygří skály, kde jsme v tunelu za sklem hledali krásné kočky. Nejmenší druh tygra, žijící pouze na ostrově Sumatra, se však dobře skrýval a s potížemi jsme jej objevili až za jedním z posledních skel. Pruhovaná kočka zrovna odpočívala a protože byla opravdu špatně vidět, dlouho jsme se zde nezdržovali a vydali jsme se Beringie. Vstup do této expozice tvořila mapa oblasti, ležící v Beringově průlivu mezi Ruskem a Aljaškou, po které jsme se mohli projít, neboť měla celkem velké rozměry. Vzápětí jsme vstoupili do dalšího tunelu s umělými skálami a skly, za nimiž se měla nacházet různá zvířata. Bohužel jsme skoro žádná neviděli, protože rosomák sibiřský trávil čas jinde než u vodopádu a medvědi kamčatští byli zalezlí někde za jezírkem v lese. Jak se později ukázalo, podobná smůla nás čekala v dalších expozicích. Pěkné prostředí Beringie dotvářela kamčatska chalupa, kde jsme se krátce seznámili s životem v této oblasti. Následně jsme kráčeli po pěkném dřevěném chodníku, který nás přivedl k torzu lodi sv. Petra, na níž se v letech 1740 – 1741 plavil dánský mořeplavec Vitus Jonassen Beringg. Abychom z lodi vystoupili, mohli jsme jednoduše sejít ze schodů, ale mladší členka výpravy zatoužila po troše adrenalinu a sjela dolů skluzavkou. Moderní expozici vystřídala zarezlá klec s dlouhosrstou kočkovitou šelmou s krátkýma nohama, hustou srstí a malýma ušima. Manul neboli kočka stepní zrovna baštila nějakou lahůdku ze své misky. Sousední bobry jsme pouze minuli a nezastavovali jsme se ani u protější restaurace, kde hodovalo poměrně dost návštěvníků. Hojně obsazené stoly měly jednoduché vysvětlení, neboť drtivá většina stánků na ostatních místech zoologické zahrady byla v květnu ještě zavřená, přestože státní svátek a krásné počasí přilákaly velký počet dětí a dospělých. My jsme naštěstí měli jídlo sebou, ale třeba bychom si někde dali třeba zmrzlinu nebo kávu, od čehož nás odradily dlouhé fronty nespokojených lidí. Jelikož jsme nešli do restaurace, neviděli jsme ani čvachtající se lachtany. O kousek dál jsme nahlédli dolů do výběhu, jenž obýval severoamerický hlodavec urzon kanadský, který nám připomínal dikobraza a dále zde bylo několik druhů hus, například berneška rudokrká nebo její kolegyně bělolící. Pokračovali jsme dál a za plotem jsme objevili jeřába mandžuského, jehož bílé tělo s černými prvky zářilo v zelením porostu jako maják na pobřeží. Další naše kroky vedly do indiánské chýše kmene Haida, v níž jsme se seznámili s životem etnické skupiny původních obyvatel Severní Ameriky a typických představitelů rybářských kultur, kteří se živí hlavně vodními živočichy. Prohlédli jsme si rovněž předměty, jež tito indiáni používali k lovu či v běžném životě a obdivovali jejich velké totemy. Když jsme indiánskou chýši opustili, šli jsme dál po chodníku k dalším umělým skalám a tunelu, z něhož jsme pozorovali ptáky v obrovské voliéře s menším jezírkem. Nahoře pod stropem na větvích posedával středně velký dravec luňák hnědý, jenž se neostýchá využívat hnízda jiných druhů, například volavek, kormoránů nebo vran. Na zemi seděl čáp černý a jezírko na dně voliéry obsadila kajka mořská. Nezapomněli jsme se virtuálně pozdravit s dalšími kachnami ve voliéře, jimiž byl morčák bílý a polák černohlavý. Pak jsme naproti voliéry obdivovali krásnou srst severské sovy sněžní. V sousední kleci spala drobná liška jménem korsak a potom jsme prošli kolem rysího výběhu, nicméně plachou šelmu jsme v trávě hledali marně. O kus dál nás měl čekat zlatý hřeb večera, ovšem dočkali jsme se spíše nudného bílého kožichu ve dne. Přišli jsme totiž k výběhu, v němž kdysi řádili dva lední medvědi, ovšem tentokrát byla dole pod námi velká šelma sama a tak nějak se smutně dívala na návštěvníky, kteří si ji zvědavě prohlíželi. Naproti ledního medvěda se nacházela voliéra, v níž jsme viděli posedávat orla východního neboli kamčatského. Pak jsme šli dál. Chodník vytrvale stoupal vzhůru po úbočí Mniší hory a vedl nás kolem nezajímavého porostu bez zvířat. V zatáčce jsme chodník opustili a zamířili ke stromu u plotu, ohraničující areál zoologické zahrady, kde jsme úspěšně nalezli ukrytou schránku. Po odlovu kešky jsme se vrátili na chodník, přičemž další naše kroky vedly kolem obrovských výběhů různých kopytníků. Velikost výběhů byla jistě příjemná pro pohyb chovaných zvířat, pro návštěvníky však představovala problém v okamžiku, kdy se jejich obyvatelé rozhodli trávit čas jinde, než u plotu. Kozorožec sibiřský se naším fotoaparátem nicméně zvěčnit nechal, i když jsme tohoto asijského kopytníka s dlouhými, obloukovitě zahnutými rohy, museli chvíli hledat. Ovšem vedlejší výběh soba polárního zel prázdnotou, jelikož se obyvatel mrazivého severu zrovna pohyboval někde nahoře. Potěšili jsme se alespoň pohledem na jeleny milu, kteří naproti posedávali, aby si odpočinuli poté, co se možná před chvílí proběhli po svém vymezeném území. Roztomilé jeleny vystřídali neméně pohlední krasavci, které by však člověk ve volné přírodě zrovna potkat nechtěl. Ovšem za elektrickým plotem vypadalo několik jedinců vlků arktických nádherně, až se nám je chtělo pohladit po těle a podrbat za ušima. Učinili jsme tak alespoň virtuálně a pár minut jsme tyto krásná zvířata obdivovali. Když jsme se dostatečně pokochali pohled na působivou šelmu, pokračovali jsme ve výstupu do prudkého kopce a za chvíli jsme dorazili k výběhu pro malé děti, kteří dělali na prolézačkách větší hluk než zvířata. Využili jsme nabídky WC, kterých jinak po zoologické zahradě moc nebylo a pak jsme před dětmi utekli na rozcestí, na němž jsme se vydali doleva. Následně jsme kráčeli kolem oplocených prostor, kde se pásly lamy. Nejprve jsme zahlédli alpaku a její příbuznou vikuňu se zlatohnědou srstí. Pak jsme kráčeli kolem rozlehlého výběhu a pozorovali lamy, když jsme si na plotě všimli cedulky s textem Neštěkej, bojíme se, která se nás netýkala, jelikož jsme sebou psa do Brna nepřivezli. Pomalu jsme směřovali k vratům z dřevěných klacků, kterými jsme o chvíli později vešli do průchozího areálu klokanů. Vzápětí jsme se lekli indiána z kmene Aboridžinců, který seděl na zemi a foukal do jakési trubky, ze které se vyklubal dechový hudební nástroj Didgeridoo. Za indiánem jsme spatřili umělou skálou, vyzdobenou kopiemi skalních maleb, jimiž po staletí znázorňovali každodenní život, činnosti domorodců, ale hlavně jejich tradiční náboženskou víru. S úctu jsme kolem snědého muže prošli a pak jsme již mohli klidně sledovat klokany žlutonohé. Dalším obyvatelem výběhu byl klokan bažinný. Na plotě jsme si prohlédli ukázku loveckých zbraní zmíněných Aboridžinců a na konci výběhu jsme narazili na malý domeček. Usoudili jsme, že se do něj klokani uchylují na noc nebo v případě špatného počasí, což potvrzovala vtipná tabulka s přeškrtnutou lidskou postavou a textem : Já vám do ložnice také nechodím. S úsměvem na tvářích jsme klokaní výběh opustili a o pár metrů dál jsme stanuli na dalším rozcestí. Kousek od nás jsme zahlédli velbloudy, ale jejich obhlídku jsme odložili a zamířili jsme k pavilonu se vše říkajícím názvem Exotárium. Ještě než jsme vstoupili dovnitř, posadili jsme se na lavičky vedle pavilonu, z batohů vytáhli vlastnoručně připravené jídlo a při pohledu na další zavřené stánky jsme byli rádi, že jsme nemuseli řešit, kde se najíme. Po improvizovaném obědě jsme již vstoupili do exotického pavilonu, kde nás přivítal velký pták jménem hoko červený. Na větvi seděl černý samec a protože tato americká drůbež žije v páru, nemohla zde chybět hnědočervená samice. Vedle jsme našli krásného australského papouška kakadu růžového, který nám nic neprozradil, ačkoliv bývá velmi hlučný a od návštěvníků se jistě naučil opakovat některá slova. Dále jsme viděli klokánka krysího, který spíše vypadal jako hlodavec než jako klokan. Pak nás čekalo několik ještěrek, mezi něž patřila agama trpasličí a egernie Stokesova. Sousední box obýval šedohnědý pták dytík velký a pak jsme obdivovali krásné zbarvení několika papoušků, například kakadu palmového a dalších, kteří zářili všemi barvami. Na protější straně se nacházelo několik akvárií, přičemž v jednom se závratnou rychlostí proháněla sladkovodní želva dlouhokrčka McCordova, která opravdu měla protáhlý krk. Netradiční obsah mělo akvárium o patro výše, které bylo plné plastu a jiných odpadků a jež mělo demonstrovat znečištění světových oceánů. Další menší akvária obývala muréna, dravá ryby z čeledi s typickým hadovitým tělem a v druhém vesele plavaly modré rybičky. O kousek dál jsme našli klokánka králíkovitého a vzápětí jsme opět obdivovali barevné papoušky, kterými byli poměrně malý pták latam vlaštovčí s převážně jasně zeleným zbarvením, dále neoféma modrohlavá a nechyběl tu ani ledňáček proměnlivý. Následovalo několik větších akvárii s rybami a pak jsme již narazili na krajtu zelenou, omotanou kolem větve. Pak jsme již exotárium opustili a zamířili do slepé uličky, kde nás čekalo několik velkých zvířat a další pavilon s tropickými potvorami. Nejprve jsme viděli vlka hřivnatého, pak nás čekala kapybara, největší hlodavec na světě a dále jsme se seznámili s tapírem jihoamerickým. Na konci slepé uličky postával hlouček lidí kolem menšího výběhu, v němž se předváděl na pohled sympatický hlodavec psoun prériový a po několika minutách jsme vstoupili do pavilonu s názvem Tropické království, plného jihoamerických ryb, plazů a obojživelníků. Za dveřmi nás ovšem nemile překvapilo pár prázdných terárií, které zrovna procházela úpravou, což nám v jarní sezóně přišlo nepochopitelné. Prvním zvířetem, které jsme zde viděli, byla ještěrka Teju červený, který vypadal jakoby ho někdo pomačkal a zahodil, takže jsme nechápali, proč je tak oblíbený mezi chovateli po celém světě. Pak jsme obdivovali nejedovatou užovku korálovku sedlatou, která svým velmi zdařilým napodobením zbarvení smrtelně jedovatých korálovců uniknou pozornosti predátorů. Čukvala zavalitá naopak naše sympatie nezískala, jelikož tento leguán zrovna krásou nijak neoplýval, ale na druhou stranu jsme jej museli obdivovat za skvělé přizpůsobeni životu v poušti. Pak jsme si prohlédli želvu kouzelnou, která nám ovšem nic nevyčarovala a leguánky modré. Z jakého ostrova pocházel hroznýšovec kubánský, nad tím jsme nemuseli dlouze přemýšlet. Dalším z řady leguánů byl ten se jménem mangrovový a následoval jeden z největších s přídomkem nosorohý, dále malý leguánek měnivý a želva paprsčitá, za kterou bychom museli odjet na ostrov Madagaskar, protože jinde nežije. Jednodušší bylo přijet za ní sem do Brna. Hegemonii plazů narušila roztomilá opička kosman běločelý, která chvíli neposeděla na zadku a pořád běhala sem a tam. Pak jsme poprvé v životě viděli vzácnou užovku sanmartinskou, jež vypadala jako chřestýš. Králem hadího večera však byla jednoznačně anakonda velká, o kterou byl v řadách návštěvníků velký zájem, ale podařilo se nám vydobýt si pěkné místečko a vyfotit si ji pod vodou. Následně jsme se zastavili u modravých akvárií, plných různých živočichů a rostlin. Našli jsme tu plavat barevné rybičky různých jmen, mezi něž patřily donka vlnitá, hranobřich valentinův, nemo alias klaun očkatý, kněžík velkozubý, vřeténka mandarín, hlaváč opásaný, kanícek fialovožlutý, králíčkovec dvoupruhový, kreveta tygrovaná, pyskoun šestipruhý, vřeténka ozdobná, parmovec pyžamový, kreveta drsná, parmovec skvělý a vláknoploutvý, klaun ostnitý, hlaváč rainfordův, kambala tropická, pilníkotrn šedozelený či několik druhů bodloka s přídomkem fialový, pestrý, proužkovaný, vlamingův a žlutý. Následně jsme vstoupili do druhé části pavilonu, kde odpočíval varan komodský. Nevzhledného ještěra jsme rádi vyměnili za roztomilou kočičku ve vedlejším teráriu a neméně půvabnou opičku se vznešeným jménem lvíček zlatohlavý. Pak se za dveřmi tropického království zabouchly dveře a my jsme se slepou uličkou vrátili na rozcestí, kde jsme se začali věnovat velbloudům. Aniž bychom se přesunuli v čase, čekalo nás setkání s dinosaury, přesněji řečeno se třemi exempláři přerostlých ještěrek, které pochopitelně nebyly živé. Nerozuměli jsme důvodům, proč se v brněnské zoologické zahradě nacházeli, ale když už tady byli, tak jsme se u nich zastavili. Prvním na řadě byl obří triceratops, který se pyšnil třemi rohy a vedle něj pak postával býložravý styracosaurus s obrovským rohem na hlavě a třetím do party byl populární stegosaurus. Dlouho jsme se u dinosaurů nezdržovali a raději jsme se po dlouhém chodníku vydali za živými jedinci. Konečně jsme došli k rozlehlému výběhu bizonů a pak jsme se vrátili stejnou cestou k dinosaurům. Následně jsme si začali zvědavě prohlížet koně Převalského, kteří byli stejně jako bizoni málem vyhubeni. Připadlo nám neuvěřitelné, že před námi postávalo pár exemplářů, pocházející z pouhých třinácti předků ! Chvíli jsme krásná zvířata pozorovali a pak jsme se vydali za neméně hezkými šelmami. Tou byl lev konžský, jehož jsme objevili až po pečlivém pátrání, jelikož velké kočky zrovna ležely v trávě daleko od plotu. Nemělo tedy cenu se u něj dlouho zdržovat a raději jsme se přesunuli k ceduli, která nám prozradila informace o původních obyvatelích Jižní Afriky. Jmenují se Sanové, ale my jsme je znali spíše pod názvem Křováci. Další naše kroky vedly do krásného areálu na vrcholu Mniší hory, která při naší první návštěvě ještě neexistovala. Zvědavě jsme prozkoumávali napodobeninu africké vesnice včetně velkého safari výběhu pro žirafy, antilopy, pštrosy, zebry či pakoně a jezero s plameňáky. Nejprve jsme procházeli mezi typickými chýšemi, ve kterých se ukrývalo zázemí pro zvířata, sociální zařízení pro návštěvníky, prostor pro vzdělávání, občerstvení a odpočinek. Nejvíce obsazený byl prostor s restaurací, neboť ta byla jednou z mála, jež byla v květnu otevřená ! Hlučící návštěvníky jsme raději opustili a šli se podívat na hezkou vyhlídku, z níž jsme pozorovali obrovský výběh pro zmíněná africká zvířata, v čele s trojicí žiraf a několika zebrami. V safari jsme dále spatřili pštrosa dvouprstého a posledním zvířetem na velké ploše byl buvolec běločelý. Po chvilce jsme vyhlídku opustili a přesunuli se k vodnímu jezírku, plného krásných plameňáků, jejichž kolonie mohou mít více než 200 000 ptáků. V Brně jsme jich viděli podstatně méně, což nám nijak nevadilo a s potěšením jsme na růžové ptáky upínali své zraky. Líbil se nám ostrůvek a různé detaily v jezírku. Za vodou se nacházela ještě jedna vyhlídka na safari, kam směřovalo docela dost lidí, takže jsme se raději otočili a areál vesnice jsme opustili. Na letiště do Tuřan to bylo sice docela daleko, přesto jsme jeden aeroplán našli i v ZOO. Vyhledali jsme jej záměrně, protože se v něm nacházela ukrytá schránka, která dlouho neodolávala a brzy nám vydala své poklady. Po úspěšném odlovu jsme již potřetí zamířili na rozcestí s velbloudy a přemýšleli, kam jít dál. Nakonec jsme se rozhodli pro menší stromovou šelmu pandu červenou, jejíž výběh byl na hlavní trase směrem k východu ze ZOO. Když jsme k ní po pěkném dřevěném chodníku dorazili, netrvalo dlouho a na jednom z mnoha stromů jsme tuto samotářskou šelmu našli. Potom jsme kráčeli kolem výběhů s klokany a lamami, dokud jsme se nezastavili u prasátka jménem pekari bělobradý. Po chvíli jsme kráčeli po klesající cestě k výběhu, v němž se nacházely miloučké surikaty. O kousek dál jsme narazili na rozestavěný pavilon opic, jehož součástí byla 100 metrů dlouhá vyhlídková lávka. Neváhali jsme a zdolali několik příkrých schodů, abychom se za odměnu rozhlédli po přilehlých prostorech zoologické zahrady. Pavilon opic ovšem ještě zel prázdnotou. Z lávky jsme viděli i část Brna, ale širšímu rozhledu bránily vzrostlé stromy, které by chtělo trochu přistřihnout.. Lávka ještě nebyla průchozí a tak jsme se po stejných schodech museli vrátit dolů. Vzápětí jsme se vydali k nevzhledným klecím s mřížemi, za nimiž se schovávala malá kočka jagarundi. A schovávala se tak dobře, že jsme ji neviděli, stejně jako dva druhy lemurů v sousedních klecích. Zvířecí čest tak zachraňoval zavalitý hlodavec s krátkýma nohama, osrstěným silným ocasem a tupým čenichem, který nám vzdáleně připomínal nutrii. Pak se cesta zatočila a za serpentinou jsme narazili na klec se skvrnitým krasavcem. Za pletivem naše oči s potěšením rentgenovaly levharta cejlonského, který byl nádherný. Jelikož umí běhat až skoro šedesátikilometrovou rychlostí, byli jsme rádi, že před ním nemusíme utíkat a stačilo jednoduše odejít k dalším klecím. V nich se měly nacházet sovy, nosál a další zvířata, ale žádné jsme nenašli, ač jsme měli oči na stopkách. Šli jsme tedy dál a na rozcestí jsme zamířili směrem k východu ze ZOO. Cestou jsme se zastavili v malém stánku se suvenýry, kde jsme získali razítko do památníku a pak jsme již rychlým krokem prošli bránou na parkoviště a brněnskou zoologickou zahradu opustili. Následně jsme se vydali zpátky na náměstí 28. dubna, kde věrně čekalo naše černé SUV. Za lávkou přes Svratku jsme si ještě ve stánku koupili pár jahod a poté jsme dorazili k našemu povozu, jímž odjeli do nedalekých Kníniček, kde jsme si prohlédli kapli sv. Cyrila a Metoděje. Chcete-li vědět, co jiného jsme v Brně poznali, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme byli po druhé návštěvě brněnské ZOO opět zklamáni.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Brno_-_zoologicka_zahrada​

Historie :

ZOO v Brně bylo založeno roku 1937 jako Zoologický koutek v Kounicově ulici, ale již o čtyři roky později byl zlikvidován z nařízení protektorátních úřadů. Po skončení druhé světové války spolek obnovil činnost a hledal místo, kde by mohla vzniknout nová zoologická zahrada. Nakonec bylo vybráno území kopce Mniší hora, kde kromě zoo vznikla také botanická zahrada. Slavnostní otevření expozic proběhlo roku 1953, ovšem první pavilon byl postaven až o tři roky později. Jednalo se o vivárium s 26 nádržemi pro ryby, obojživelníky a plazy. Následujícího roku se botanická zahrada odstěhovala a zoologická část se tak mohla dále rozšiřovat. Jako první byl vybudován medvědinec, v letech 1964 – 1965 dva pavilony pro opice a roku 1972 pavilon exotických plazů. V roce 1993 bylo brněnské ZOO přijato do Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA). O pět let později byl vybudován pavilon Tropické království, kde svůj domov našlo mnoho druhů plazů. V roce 2000 vznikl výběh s ubikacemi pro tygry a levharty, a zároveň byla ZOO přijata do Světové asociace zoologických zahrad a akvárií (WAZA). V letech 2010 – 2013 vznikla Beringie, představující zvířata polárních a subpolárních oblastí, která dostala název podle Beringova průlivu, ležící mezi Ruskem a Aljaškou. V roce 2014 byl vystavěn průchozí areál pro australské klokany žlutonohé a na vrcholu Mniší hory vznikla napodobenina africké vesnice včetně velkého safari výběhu pro žirafy, antilopy, pštrosy, zebry či pakoně a jezera s plameňáky.

Historie čerpána z těchto webových stránek

https://www.zoobrno.cz/​

Zoologická zahrada Brno je držitelem turistické známky č.156.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/zoo-brno-c156​