Horskou chatu Švýcárna jsme poprvé navštívili na velikonoční pondělí roku 2008, kdy jsme těsně před obědem přijeli zeleným korejským autem na Červenohorském sedle a po chvíli příprav jsme odtud v běžecké stopě vyrazili na zmíněnou chatu. Sníh měl perfektní kvalitu, stopa byla skvěle upravená a ze začátku nám cesta pěkně ubíhala. Stoupání bylo sice vytrvalé, ale mírné a chvílemi nám připadlo, že jedeme po rovině. Na rozcestí Petrovka idylka skončila, neboť nás čekal prudký výšlap nahoru, který nás rozhodil natolik, že jsme zvažovali, zda se nevrátit zpět k autu. Bylo už dost hodin, přesto jsme však statečně a poněkud nerozumně pokračovali dál na rozcestí Kamzík. Potom jsme jeli opět kousek po vrstevnici, ale pak následovalo nejprudší stoupání, které značně prověřilo naše síly. Cesta se trochu narovnala až pár stovek metrů před turistickou chatou Švýcárna, kam jsme dorazili již řádně unavení a hladoví o půl čtvrté odpoledne. Bez dlouhého otálení jsme zapíchli lyže do sněhu vedle vstupních dveří a pospíchali do vytápěných prostor chaty, jež byla vystavěna již roku 1887 na místě salaše, se objevila na mapě losinského panství roku 1736 pod názvem Knoblochhaus. V téměř prázdné chatě jsme zhltli pozdní oběd a pořádně se napili, přičemž nás zvědavě pozorovali hosté od jednoho stolu, jakoby se divili, co tady s dětmi tak pozdě děláme. Nám však bylo všechno jedno a využívali jsme pohostinnosti chaty, která byla pojmenována po salašníkovi Johannu Aegerterovi, původem ze Švýcarska. Po necelých 50 minutách jsme zaplatili útratu včetně turistické známky a vyrazili na zpáteční, 8,5 kilometru dlouhou cestu. Hned na začátku prudkého sjezdu nejmladší účastnice zájezdu spadla, ale nic vážného nestalo a po ošetření jsme pokračovali dál. Postupně se stmívalo a tak jsme si oddychli, když jsme se o půl osmé večer vrátili k autu. Rychle jsme dovnitř naházeli lyže a odjeli domů do Olomouce. Reportáž z tohoto zimního strádání najdete v sekci Velké povídání o výletech, kde na vás čeká temný příběh s názvem Jak jsme v zimě běželi z Červenohorského sedla na Švýcárnu a zpět.

Téměř o dva roky později jsme se na Švýcárnu vydali znovu. V březnu 2010 jsme zelené auto nechali na parkovišti Hvězda, vyjeli autobusem na Ovčárnu a vyrazili do lyžařské stopy. Bohužel však začalo sněžit a bílá hmota se nám lepila na skluznice. Na druhou stranu jsme na rolbou upravené cestě nepotkali takřka nikoho. První polovina trasy vedla do mírného kopce a brzy jsme odbočili ke Kurzovní chatě. Po malé přestávce jsme dojeli až na rozcestí pod Pradědem, kde se sklon změnil a téměř celou cestu na Švýcárnu jsme pouze klesali dolů. Po 5,5 kilometrech jsme dorazili k legendární horské chatě, kterou dal postavit kníže Lichtenštejn v roce 1887, aby sloužila turistům, jichž na horách stále více přibývalo. My jsme se v onen slunečný den naštěstí nemuseli s nikým dohadovat o volné místo u stolu, neboť restaurace nebyla ani z poloviny obsazená. U výčepu jsme si objednali jídlo, posadili se ke stolu pod švýcarskou vlajkou a v klidu jsme poobědvali. Chvíli jsme poseděli, dopili pivo a pak jsme si do památníku dali dvě razítka. Potom jsme vyšli ven, prohlédli zvoničku před chatou a zanedlouho jsme se vydali zpět na Ovčárnu. Mírné stoupání na rozcestí pod Pradědem bychom jistě hravě zvládli, kdyby stopa nezapadla sněhem a přestože z nebe již nepadalo nic, docela jsme se nadřeli, než jsme na rozcestí pod legendární moravskou horou dorazili. Také sjezd dolů připomínal spíše jízdu po rovině. Byli jsme tedy rádi, že jsme na Ovčárnu nakonec přijeli celkem rychle a stihli jsme tak akorát autobus, kterým jsme se vrátili na Hvězdu. Pak jsme odjeli domů do Olomouce. Pokud vás zajímá, co všechno jsme zažili, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme v zimě poprvé běželi z Ovčárny na Švýcárnu a zpět.

Potřetí jsme chatu Švýcárna navštívili v lednu 2011, kdy jsme auto opět nechali na parkovišti Hvězda, ovšem tentokrát se již jednalo o stříbrný francouzský povoz. O pár minut později jsme již seděli v autobuse, jenž nás vyvezl na Ovčárnu, odkud jsme se po široké cestě vydali na Švýcárnu. Kilometry vcelku rychle ubíhaly a přes problémy nejmladší účastnice zájezdu, které se udělal puchýř na patě, jsme poměrně brzy dorazili do našeho cíle. U výčepu jsme koupili náplast, ošetřili drobné zranění a pak jsme si dali oběd. Výpečky se zelím jsme zalili pivem a kofolou, a protože nám chutnalo, spokojeně jsme si chvíli popovídali a zavzpomínali na předchozí návštěvy. Z doma vytištěných papírů jsme si také přečetli fakta z historie chaty, která byla několikrát přestavěna. Nejvíce nás zaujalo, že když v letech 1952 – 1953 probíhala jedna z takových přestaveb, dělo se tak jen za pomoci malého huculského koníka a starého pásového motocyklu s přívěsným vozíkem z trofeje německé armády. Když jsme dočetli poslední řádky, zvedli jsme se od stolu a na chodbě jsme si prohlédli výstavu zvětšených fotografií, na nichž byl zachycen historický vývoj objektu. Pak jsme již chatu opustili a prohlédli si zvoničku před chatou, která zasvěcena Janu Pavlu II., jenž byl milovníkem hor. Na podstavci zvonice jsme našli destičky se jmény tragicky zahynulých horolezců a když jsme si je přečetli, nasadili jsme lyže a vyrazili zpět na Ovčárnu, kam jsme dojeli za pouhou hodinu. Po chvíli jsme nasedli do autobusu, který nás svezl dolů na Hvězdu. Vzápětí jsme odjeli domů do Olomouce. Shrnutí našeho běžeckého výletu na vás čeká tradičně ve Velkém povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme v zimě podruhé běželi z Ovčárny na Švýcárnu a zpět.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/svycarna-horska-chata-v-jesenikach​

Historie :

Chata Švýcárna byla postavena roku 1887, avšak její začátky sahají do mnohem hlubší minulosti. Původně se totiž jednalo o pasteveckou salaš a velice nás překvapilo, že se objevila již na mapě losinského panství z roku 1736 pod názvem Knoblochhaus čili Česnekový dům, který sloužil jako obydlí pro pastýře a sklad mléčných výrobků. V roce 1829 na místě tehdy již opuštěného Česnekového domu byla vybudována nová salaš, na které hospodařil Johann Aegerter, původem ze Švýcarska, podle něhož chata získala svůj název. Tehdejší salaš se skládala z kamenné stáje pro více než sto kusů dobytka a několika dalších dřevěných budov. S rozvojem turistiky se v ní začali ubytovávat i první turisté, kteří se zde mohli skrýt před nepohodou, odpočinout si, koupit jednoduchou stravu, případně i nouzově přenocovat. Když se však pastevectví přestávalo vyplácet a bylo zde po roce 1860 v podstatě zastaveno, objekt Švýcárny začal sloužit jako útulek panských myslivců a stále více jako turistický ubytovací hostinec. Zanedlouho celý objekt vyhořel, a tak na stejném místě dal kníže Lichtenštejn v roce 1887 postavit novou chatu, určenou již výhradně jen turistickým účelům. Podle popisu to byla srubová chata se čtyřmi pokoji a 14 lůžky pro hosty, kuchyní a bytem pro správce. Vchod chaty tehdy ústil na straně přivrácené ke svahu. Otevřená zastřešená veranda byla u chaty umístěna tak, aby hosté měli výhled přímo na Praděd. Seník, stojící vlevo od chaty, byl zřejmě jediným pozůstatkem z původního souboru zdejších staveb. Švýcárna od té doby stala vyhledávaným turistickým místem a navíc ke zvýšení její návštěvnosti vydatně přispěla v roce 1892 nově vybudovaná turistická cesta z Koutů údolím Desné a Divokým dolem k úbočí Pradědu. Ještě před 1. světovou válkou byla chata značně rozšířena v místě vyhlídkové verandy, která byla zrušena. V pěti pokojích bylo již 25 lůžek, noclehárna sloužil i seník, kde se mohlo vyspat až 60 lidí a s rozvojem lyžování byl provoz chaty rozšířen i na zimní měsíce. Po 2. světové válce byla chata brzy byla opět zpřístupněna veřejnosti, když z majetku Státních lesů, kdy byla pronajímána soukromým nájemcům, přešla do užívání tělovýchovných organizací. V letech 1952 - 1953 došlo k největším stavebním úpravám chaty. Byl vybudován nový vstup od Ćervenohorského sedla, celé podkroví bylo přebudováno, rozšířeno přes celý půdní prostor a zatepleno. Původní šindelovou krytinu nahradila plechová střecha a v přízemí byla upravena velká a malá jídelna, restaurována kuchyň se spíží a zařízen nový pokoj pro chataře. Celý objekt tehdy disponoval 2 - 4 lůžkovými pokoji v podkroví a dvěma společnými noclehárnami v přízemí. Pohodlí hostů bylo zvýšeno instalací ústředního topení, k osvětlení začaly sloužit dva dieselagregáty o výkonu 3,5 kW, čímž se mělo předejít nejčastější příčině zániku dřevěných horských objektů - požárů. Byla zde vybudována dokonce i chlebová pec, ta však nebyl nikdy používána. Celá rozsáhlá a náročná přestavba byla zajištěna v podstatě bez mechanizace, jen za pomoci malého huculského koníka a starého pásového motocyklu s přívěsným vozíkem z trofeje německé armády. V letech 1984 - 1987 proběhla další rekonstrukce chaty, kdy zde byla vyměněna všechna okna, upraven vnitřní interiér, doplněný výstavou zvětšených fotografií zachycujících historický vývoj objektu a k samotné chatě byla směrem ke Kurzovní chatě vybudována asfaltová cesta, přičemž stará turistická stezka na Praděd pak byla v roce 1992 z ekologických důvodů uzavřena. Původní stáje a seník v sousední kamenné chýši byly po důkladné opravě přestavěny na byt pro vedoucího chaty. Po převratu v roce 1989 přešla chata nejprve do majetku TJ Rudné doly Jeseník a poté roku 1993 do soukromých rukou. Od té doby prosperovala a stala se oblíbeným cílem turistů i v novém tisíciletí. Dne 7. října 2006 zde olomoucký biskup Josef Hrdlička vysvětil novou zvoničku. Byla zasvěcena Janu Pavlu II., který byl milovníkem hor. Výtvarně zvon zpracoval sochař Otmar Oliva. Podstavec zvonice slouží jako pietní místo, do kterého jsou vloženy destičky se jmény tragicky zahynulých horolezců.

Historie čerpána z těchto webů

https://www.hrady.cz

https://icloucna.cz

Chata Švýcárna je držitelem turistické známky č.8.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/svycarna-c8