Místo, kde v Ústí nad Orlicí stával vodní mlýn Mlejnek, jsme si částečně prohlédli v květnu 2026 během prodlouženého víkendu, kdy jsme se na tři dny ubytovali v místním Sporthotelu Tichá Orlice. Druhý den po snídani jsme vyrazili na trasu naučné stezky Příběhy naší hranice, která nás provedla okrajovými částmi města a během několikakilometrové procházky jsme také vystoupali na Andrlův Chlum. Pak jsme se vrátili na hotel, půlhodinky si odpočinuli a následně jsme naším šedým francouzským vozem odjeli do centra města za dalšími památkami. Pozdní odpoledne jsme pak strávili v městské části Hylváty, kde jsme naše tažení východočeským městem završili a seznámili se s místními zajímavostmi. Mezi ně patřil bývalý vodní mlýn Mlejnek, k němuž jsme se vydali pěšky poté, co jsme náš šedý francouzský vůz zaparkovali u řeky Třebovky. Po 300 metrech chůze podél vodního toku jsme dorazili k malé vodní elektrárně, která se nacházela na druhé straně řeky a lehce připomínala staré časy. Původní mlýn byl totiž již dávno zbořen a na jeho místě byla vybudována továrna, takže jsme již klapáč vidět nemohli a dostat se blíže k elektrárně také nešlo. Jedině, že bychom se ve fabrice nechali zaměstnat nebo si pronajali některou z budov a to jsme samozřejmě neměli v úmyslu. Nicméně pohled na řeku, jez a divokou vodu byl zajímavý. Chvíli jsme toto dění pozorovali a pak jsme se seznámili s historií mlýna, který v těchto místech stával již od roku 1710. Tehdy zde z iniciativy Pavla Dařílka vyrostl malý dřevěný, patrně roubený mlýnek. O necelé století později, v roce 1805, jej nahradila nová zděná budova na půdorysu písmene L s jedním vodním kolem na spodní vodu. Dále jsme se dočetli, že se mlynářská historie uzavřela roku 1883, kdy mlýn odkoupili bratři Boomsovi a přestavěli jej na snovárnu a soukárnu pro svou textilní výrobu. Zásadní přelom nastal v roce 1893, kdy objekt získal podnikatel Adolf Jandera, jenž zde položil základy rozsáhlého textilního areálu, který se postupně rozrůstal o velké haly, parní stroje i dělnické domky a stal se významnou součástí textilního průmyslu v regionu. Následující generace Janderů v rozvoji pokračovala – během regulace Třebovky v letech 1926–1927 zde postavili jez s vodní elektrárnou, jejíž kulisy jsme z dálky pozorovali. Bohužel původní budova starého mlýna musela v roce 1940 definitivně ustoupit nové funkcionalistické budově přípravny a barevny. Na závěr jsme se dozvěděli, že po znárodnění v roce 1946 přešla továrna pod národní podnik Perla. V novodobé historii už k větším stavebním úpravám nedošlo, kromě toho, že v letech 2003 - 2006 byl snesen tovární komín. V době naší návštěvy areál sloužil převážně pro skladování a kovovýrobu, čímž se stal němým svědkem proměny starého vodního mlýna v moderní průmyslový podnik. Když jsme si dostupné informace přečetli, vrátili jsme se k autu a odjeli za dalším mlýnem v Hylvátech, ale o tom již pojednává jiný můj článek. Chcete-li vědět, co všechno jsme tehdy zažili, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme se jeden květnový den věnovali zajímavostem v Ústí nad Orlicí.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/usti-nad-orlici-byvaly-mlyn-mlejnek​

Historie :

V Třebovské ulici v Ústí nad Orlicí, na břehu řeky Třebovky, se po dlouhá století utvářela pozoruhodná historie jednoho místa. Na samém počátku 18. století zde stával malý vodní mlýn, kterému místní neřekli jinak než Mlejnek. Příběh tohoto hospodářského objektu se začal psát roku 1710, kdy Pavel Dařílek odkoupil od obce pozemek a vystavěl na něm původní, patrně roubenou dřevěnou stavbu. Mlýn v průběhu desetiletí poměrně často měnil majitele. Mezi lety 1712 a 1739 jej spravoval František Kazil, po němž hospodářství převzal jeho syn Josef Kazílek. Po Josefově smrti vedla mlýn v letech 1763 až 1772 vdova Rozálie, než žezlo převzal syn František Kazílek. Když v roce 1805 mlynářskou živnost přebíral jeho stejnojmenný syn, byl ještě nezletilý, a tak na Mlejnku po nějakou dobu mlynařil Hynek Koráb. Právě rok 1805 se stal pro Mlejnek klíčovým milníkem. Starý dřevěný objekt nahradila nová zděná budova postavená na půdorysu písmene L. Tento mlýn využíval přirozeného toku řeky Třebovky prostřednictvím náhonu, který začínal těsně nad objektovým areálem, a náhon tak poháněl jedno mlýnské kolo na spodní vodu, umístěné v dřevěné zastřešené lednici. V průběhu 19. století se držitelé Mlejnku dále střídali. V letech 1843 až 1847 jej vlastní mlýnský hospodář Vojtěch Stehno, po němž následovali Ignác a Matylda Aisenerovi z Dolních Libchav, majitel Bauer a mezi lety 1862 až 1870 František a Františka Dostálkovi. Po krátkém vlastnictví Karla Perlluftera a manželů Aloise a Anny Radešínských z Rychnova nad Kněžnou odkoupili roku 1883 Mlejnek bratři Vilém a Otto Boomsovi. Ti se rozhodli tradiční mlynářské řemeslo ukončit, mlýn zrušili a budovu zásadně přestavěli na snovárnu a soukárnu pro svůj hylvátský podnik. Definitivní proměnu v moderní průmyslový areál přinesl rok 1893, kdy bývalou snovárnu zakoupil Adolf Jandera. V objektu instaloval čtyři mechanické stavy a zahájil výrobu plátna a kanafasu. Podnikání v rámci rozmachu takzvaného „východočeského Manchesteru“ vzkvétalo. Roku 1900 vybudoval stavitel Josef Hernych na pozemku u domu čp. 349 velký sál pro dvě stě stavů poháněných parním strojem o výkonu 120 koňských sil, doplněný o úpravnu a šlichtovnu. Pro dělníky v Třebovské ulici současně vyrostl první obytný domek čp. 542, který byl později rozšířen na trojdomek. Roku 1906 se tkalcovna dočkala vyšší přístavby, byl osazen první turbínový pohon a sortiment se rozšířil o bavlněné košiloviny. V té době již do vedení firmy vstupoval syn Jaroslav Jandera, který podnik po otcově smrti roku 1910 plně převzal a po první světové válce společně s bratrem Bohuslavem orientoval na výrobu a úspěšný export jemných mako-popelínů. Během regulace Třebovky v letech 1926 až 1927 vybudovali majitelé nový jez a vodní elektrárnu. O rok později prošla modernizací kotelna, byl pořízen parní stroj o výkonu 400 HP a probíhala postupné elektrifikace a automatizace stavů značek Roscher a Hrdina. Stavební vývoj vyvrcholil v letech 1939 až 1940 pod vedením stavitele Josefa Tošovského a jeho syna Zdeňka. Tehdy byla zvýšena kotelna, přistavěna administrativní budova a v roce 1940 byla přímo na místě původního historického Mlejnku a první tkalcovny vztyčena nová funkcionalistická budova přípravny s barevnou. Starý objekt mlýna tak v roce 1940 po více než 230 letech existence definitivně zanikl. Po majetkovém zvratu a znárodnění v roce 1946 se továrna stala součástí národního podniku Perla jako závod 02. Rodina Janderových emigrovala a v areálu už kromě malé dostavby přípravny směrem k řece nedošlo k žádným zásadním stavebním změnám. V letech 2003 až 2006 byl snesen ikonický tovární komín. V současnosti je tento historicky cenný doklad průmyslového vývoje Ústí nad Orlicí bez větší údržby pronajímán pro účely kovovýroby a skladování.

Historie čerpána z webu

https://www.vodnimlyny.cz

Město Ústí nad Orlicí je držitelem turistické známky č.788.

https://turisticke-znamky.cz