Městský mlýn v Kostelci nad Orlicí jsme si prohlédli během jednodenního výletu, který jsme podnikli první únorový den roku 2026, čímž jsme zahájili novou cestovatelskou sezónu. Naše putování jsme zahájili právě v Kostelci nad Orlicí, kde jsme se zastavili na třech místech a druhým z nich byl zmíněný mlýn, o němž první zmínka pocházela z roku 1577, kdy si jej od obce pronajal Jan Ušatý. Naše šedé francouzské auto jsme zaparkovali v bezprostřední blízkosti mlýnské budovy, která byla na začátku 20. století přestavěna na městskou elektrárnu a vydali jsme se na její průzkum. Nejprve jsme shlédli podlouhlou budovu z ulice, ale nic zajímavého jsme na ní nenašli, navíc díky přestavbě vůbec nepřipomínala vodní mlýn. Následně jsme otevřenou bránou vstoupili do elektrárenského areálu, abychom viděli nejdůležitější část výrobny, přestože nám to tabulka na plotě zakazovala. Nemínili jsme však působit žádné škody a v dobrém úmyslu jsme přišli k mlýnskému náhonu, který protékal pod bývalým mlýnem a díky dvou Francisovým turbínám vyráběl elektřinu. Pozorovali jsme klidně plynoucí vodu Divoké Orlice, které náhon po staletí napájela a rovněž jsme si prohlédli technické zařízení včetně česla, sloužící k zachycení plovoucích větví, kmenů, trámů a různých odpadků, nebo ledových ker v zimě. Vzhledem k zákazu jsme se u elektrárny dlouho nezdržovali a hlouběji do areálu jsme již nešli. Když jsme si bývalý mlýn prohlédli, vyšli jsme ven z areálu a zastavili se sochy Zjevení sv. Jana Nepomuckého s andělem, stojící na okraji silnice. Před námi se tyčila zhruba třímetrová pískovcová plastika, kterou roku 1758 nechal zhotovit zbožný muž Josef Štoček. Posvětil ji místní děkan Karel Boch. Na soklu jsme si o tom přečetli celkem nevýrazný text, který nám zároveň prozradil, že socha byla v roce 1891 zrenovována, a to na náklady mlynáře Josefa Škopa. Potom jsme nasedli do auta a seznámili se s historií mlýna, který zde stával již ve středověku. Původně se mu říkalo prostě Velký, aby se odlišil od ostatních menších mlýnů ve městě a název Městský získal objekt v období, kdy přešel pod správu obce nebo sloužil potřebám celého města. Roku 1625 zde hospodařil jakýsi Jiřík a tehdy byl mlýn uveden jako panský, o třech kolech moučných, jednom sladovém a čtyřech stoupách. Pak se majitelé v držení mlýna střídali, různě jej přestavovali a modernizovali. Důležitým časovým údajem byl rok 1907, kdy jej získala firma Josef Seykora a synové. Vzápětí noví majitelé zahájili přestavbu budov na pilu s elektrárnou a upravili odtokovou část náhonu pro pohon koželužny. Zaujalo nás, že v roce 1920 elektrárna vyrobila více energie, než kolik spotřebovala koželužna, proto přebytek prodávali městu. A výroba elektřiny probíhala na tomto místě i v době naší návštěvy, ovšem mlýn bychom zde již hledali marně. Jakmile jsme dočetli poslední řádky, nastartovali jsme vůz a odjeli na Palackého náměstí za dalším zajímavostmi, ale o tom již vypráví jiný můj článek. Chcete-li vědět, co všechno jsme tehdy zažili, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme v zimě navštívili Kostelec nad Orlicí a Vamberk.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/kostelec-nad-orlici-mestsky-mlyn-a-elektrarna​

Historie :

Velký vodní mlýn nedaleko centra města byl v Kostelci nad Orlicí založen někdy ve středověku, ovšem první zmínka o něm pochází z roku 1577, kdy si jej od obce pronajal Jan Ušatý. Mlynáři se patrně dobře dařilo, neboť nájem platil pravidelně, o sedm let později přikoupil louku a v roce 1586 se oženil. Původně se mu říkalo prostě Velký, aby se odlišil od ostatních menších mlýnů ve městě. Název Městský získal objekt v období, kdy přešel pod správu obce nebo sloužil potřebám celého města. V 16. a 17. století byly mlýny často v majetku vrchnosti (v tomto případě pánů z Kostelce), ale město je mělo v pronájmu nebo je později odkoupilo. Roku 1625 zde hospodařil jakýsi Jiřík a tehdy byl mlýn uveden jako panský, o třech kolech moučných, jednom sladovém a čtyřech stoupách. Další zmínka pak pochází až z roku 1791, kdy se majitelkou stala Barbora Maydelová. Dalším majitelem byl roku 1849 Václav Syrový, jemuž bylo o dvě léta později povoleno zřídit u mlýna pilu a tříslovnu. Následně mlýn krátce držel David Saulhamer, od nějž jej koupil Karel Toman, který v roce 1868 požádal o převod licence z bývalého vlastníka na sebe. Roku 1907 zde hospodařili obchodníci Alois Hájek a Karel Freund z Kostelce nad Orlicí, kteří prodali část pozemků firmě Josef Seykora a synové. Vzápětí noví majitelé odkoupili zbytek mlýna od spořitelny a zahájili přestavbu budov na pilu s elektrárnou. Zároveň upravili odtokovou část náhonu pro pohon koželužny. V roce 1920 elektrárna vyrobila více elektrické energie, než kolik spotřebovala koželužna, proto přebytek elektrické energie prodávali městu. V roce 1930 mlýn a elektrárna patřila A. a J. Nejedlým, kteří využívali dvě Francisovy turbíny. Roku 2015 objekt patřil ing. Zdeňku Martinkovi, který v bývalém mlýně stále vyráběl elektřinu za pomoci dvou turbín o výkonu 132 kW.

Historie čerpána z webu

https://www.vodnimlyny.cz

Město Kostelec nad Orlicí je držitelem turistické známky č.883.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/kostelec-nad-orlici-c883