Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsme z Bunče vyrazili na pupek Chřibů s názvem Brdo

Pohoří Chřiby na středovýchodní Moravě rozhodně nevyniká závratnou nadmořskou výškou, vždyť nejvyšší vrchol Brdo má výšku 587 m n.m. Chybějící metry však nahrazuje velkým množstvím zajímavostí, krásnou přírodou a cíli, za kterými lačný turista může vyrazit v kteroukoli roční dobu. I my jsme několik z nich již poznali během dřívějších cest do zdejšího kraje, ale až do tohoto výletu nám unikal právě pupek Chřibů, čili vrchol Brdo. Vše však jednou končí a tak i naše čekání jednoho krásného dne vzalo za své. Nevíme, zda nastala správná konstelace hvězd na nebi či se na to turistický pánbůh nemohl již dívat, ale důležité bylo, že jsme se do Chřibů opět vydali. Po tak dlouhém čekání jsme se nesnažili Brdo rychle spolknout, ale jako správní kuchaři jsme si namíchali chutné jídlo o několika chodech s předkrmem na Bunči, polévkou v podobě několika pramenů, hlavním chodem na rozhledně a zákuskem na Roštínské kapli. Další řádky pak popisují celou naši cestu.

article preview

Pohoří Chřiby na středovýchodní Moravě rozhodně nevyniká závratnou nadmořskou výškou, vždyť nejvyšší vrchol Brdo má výšku 587 m n.m. Chybějící metry však nahrazuje velkým množstvím zajímavostí, krásnou přírodou a cíli, za kterými lačný turista může vyrazit v kteroukoli roční dobu. I my jsme několik z nich již poznali během dřívějších cest do zdejšího kraje, ale až do tohoto výletu nám unikal právě pupek Chřibů, čili vrchol Brdo.

Chřiby - mapa našeho výletu

A to přestože jsme měli již několik příležitostí na Brdo dojít. Hned dvakrát jsme byli v Uherském Hradišti, Velehradu a obci Modrá. Při různých výletech během několika let jsme zase navštívili Zdounky, Kostelany s rančem, Těšánky a rozhlednu Zdenička, Střílky s barokním hřbitovem, Buchlov a Buchlovice či dokonce Bunč, odkud je to na Brdo jen 3,5 kilometru. Zkrátka jsme pupík Chřibů obklíčili ze všech stran, nicméně dobýt jej se nám nepodařilo zatím nikdy.

Chřiby - výhled na pohoří z rozhledny Brdo

Vše však jednou končí a tak i naše čekání jednoho krásného dne vzalo za své. Nevíme, zda nastala správná konstelace hvězd na nebi či se na to turistický pánbůh nemohl již dívat, ale důležité bylo, že jsme se do Chřibů opět vydali. Po tak dlouhém čekání jsme se nesnažili Brdo rychle spolknout, ale jako správní kuchaři jsme si namíchali chutné jídlo o několika chodech s předkrmem na Bunči, polévkou v podobě několika pramenů, hlavním chodem na rozhledně a zákuskem na Roštínské kapli.

Chřiby - pohled na pohoří z rozhledny Brdo

Cestou ze Zdounek jsme v lipové aleji odlovili první kešku tohoto výletu a pak naše francouzské autíčko zdolalo poslední kilometry šíleného stoupání. Minuli jsme několik cyklistů, kterých nám bylo líto, pokud se šplhali naším směrem, neboť ti šťastnější mířili z kopce dolů na druhou stranu. Autem jsme dojeli na Bunč, známé místo s chatou a restaurací ve výšce 479 m n.n, odkud je nejjednodušší vyrazit různými směry po hřebenech Chřibů. Parkování bylo zdarma a náš stříbrný citronek zde odpočíval až do pozdního odpoledne.

Bunč - penzion v Chřibech

Počasí bylo nádherné, sluníčko nás hřálo tak akorát, nefoukal žádný fukéř a tak nám nic nebránilo vyrazit na výlet o délce dvanáct kilometrů. Zatímco většina turistů z Bunče vždy vyrážela na Brdo nejkratší cestou po červené značce a poté po zvlněném hřebenu a 3,5 kilometrech k rozhledně lidé se svými případnými zvířecími miláčky dorazili, my jsme si zvolili o hodně dobrodružnější trasu. Klidně by se mohla jmenovat Semaforová, protože jsme začali na zelené, pokračovali po červené, pak přišla opět zelená a žlutá barva, která nahradila populární oranžovou ze zmíněného zařízení na křižovatkách.

190 - hlavní cesta z Bunče na Brdo - parkoviště u Bunče

Než jsme vyrazili, tak jsme si v chatě na Bunči koupili turistickou známku. Pak jsme již po asfaltové silničce vykročili na naši trasu po zelené značce, kterou chvilku doprovázela modrá kolegyně. Hned po sto metrech jsme u cesty uviděli památník padlých partyzánů OLGA. Zjistili jsme, že tato skupina vznikla na sklonku druhé světové války a měla původně čtyři členy. Nakonec zde působilo až 30 partyzánů, složených z obyvatel místních vesnic, utečenců z nucených prací v Německu a ruských parašutistů.

010 - Bunč - pomník padlých partyzánů skupiny Olga

Položené květiny u pomníku svědčily o tom, že se na partyzány nezapomnělo ani po dlouhých letech od skončení války. Na pamětní desce jsme si krátce prohlédli jména padlých a pak jsme pokračovali dál. Po 100 metrech jsme z asfaltky odbočili doleva a po úzké pěšině jsme prudce sestoupili ke dvacet metrů vzdálené Kubitově studánce. Před pramenem vody jsme našli zánovní lavičky k posezení. Voda vytékala z trubky, zazděné do kamenné zídky a odtékala dolů lesem v úzkém korytu.

014 - Kubitova studánka - posezení u studánky

Dozvěděli jsme se, že studánka byla pojmenována podle svého zakladatele Františka Kubity, brašnáře z Kroměříže, který hledal další zdroj vody pro letovisko Bunč a po delším pátrání jej skutečně objevil. I když byla voda pitná a údajně si pro ni jezdívali lidé ze širokého okolí, raději jsme ji neochutnali. Moc dlouho jsme se u Kubitovy studánky tedy nezdrželi a druhou stranou jsme se vrátili na asfaltovou cestu. Vzápětí nás nadobro opustila modrá trasa a my pokračovali pouze po zelené značce.

015 - Kubitova studánka - pramen

Asfaltka se vinula zeleným lesem jako šedý had, po jehož hřbetě jsme pozvolným krokem kráčeli a zároveň jsme si vychutnávali krásy zdejší přírody. Šipka na betonovém sloupu nám po sto metrech od studánky přikázala hada opustit a tak jsme dál šli po lesní stezce. Během krátkého stoupání jsme spatřili borůvčí, jenže na sbírání chutného ovoce bylo příliš brzy. Dole pod námi se vinul známý šedý had asfaltové cesty, kterou prozatím kopírovala modrá trasa, aby se o pár stovek metrů dál obě komunikace spojily.

022 - cesta od studánky ke studánce - začátek po asfaltce

My jsme však dál kráčeli po lesní stezce, přočemž nás stromy chránily před přímým slunečním svitem a protože jsme nemuseli zdolávat žádné prudké stoupání, cesta rychle ubíhala. Bylo tomu tak i díky úklidu padlých dřevěných bohatýrů, kteří podlehli nástrahám matky přírody a před časem se svalili na turistickou stezku. Bez problému jsme tak prošli zeleným esíčkem a za posledním obloukem nás přivítaly stromy, které stály podél cesty vyrovnaní v řadě jako vojáci na přehlídce.

028 - cesta od studánky ke studánce - cesta po zelené nad modrou značkou029 - cesta od studánky ke studánce - zatáčka pod Jeřabčinou skálou030 - cesta od studánky ke studánce - další zatáčka pod Jeřabčinou skálou

S patřičnou úctou jsme kolem nich prošli a následně jsme vstoupili do zeleného tunelu, který tvořily stromky a keře. Vzhledem k délce k tunelu a dostatečnému přírodnímu osvětlení jsme se brzy z tunelu vynořili na druhé straně, přičemž jsme se ocitli na místě, kde vpravo odbíhala sotva znatelná stezka, vedoucí na Jeřabčinu skálu. Tři z nás neměli rozhodně v úmyslu se na ni vydat, zatímco náš geosynek byl jiného názoru. Nakonec jsme se domluvili tak, že syn dychtící po druhé kešce tohoto dne odešel za svým cílem a my ostatní jsme na něj měli počkat u studánky U lvích hlav.

032 - cesta od studánky ke studánce - na odbočce k Jeřabčině skále

V okleštěné sestavě jsme tedy pokračovali po stezce kolem lesní školky, přičemž další cesta vedla rovně a nenabídla nám žádné zatáčky. Při chůzi jsme si s potěšením uvědomili, že jsme dosud na zelené trase za celou dobu nepotkali žádné jiné turisty. A bylo tomu tak i nadále až do chvíle, než jsme se později vynořili na červené hlavní trase z Bunče na Brdo. Do té chvíle jsme si užívali zpěvu ptáčků, mnohdy přecházející v hlasitý křik, jakoby se opeřenci vzájemně varovali před naší přítomností.

034 - cesta od studánky ke studánce - stezka se školkou za odbočkou ke skále

V klidu jsme také mohli pozorovat jemný pohyb větví stromů, kteří nám poklidně sem tam pokynuly na pozdrav, když jsme kolem dřevěných strážců procházeli. A také terén nám dosud nečinil žádné potíže, i když o den dříve nejen Chřiby notně pokropil svou konvičkou pán dešťů. Pouze v pár kalužích jsme mohli pozorovat vodomilný hmyz. Bylo však s podivem, že ač jsme mířili za dalekými rozhledy na nejvyšší místo Chřibů, v těchto místech cesta vytrvale klesala. Po pravdě nám to však zatím nijak nevadilo.

035 - cesta od studánky ke studánce - cesta za odbočkou ke skále

V jednu chvíli nám přes cestu přeletěl pták, podle zbarvení to mohla být sojka obecná, ale vše se odehrálo velice rychle. Opeřenec vyletěl prudce vzhůru vysoko nad strom, který byl v dolní části bez větví, takže se sojka usadila až úplně nahoře, že nebyla ani vidět. Zdálo se nám, že v zobáku něco nesla a pírka z nešťastné oběti, pomalu se snášející z koruny stromu dolů k našim nohám, toho byla důkazem. Inu příroda má své zákony, které leckdy na vlastní kůži pozná i člověk.

036 - cesta od studánky ke studánce - strom na kterém pták oškubával svoji kořist043 - cesta od studánky ke studánce - květena u asfaltky - šalvěj luční044 - cesta od studánky ke studánce - květena u asfaltky - Blatouch bahenní s mouchou

Nechali jsme sojku v klidu poobědvat a šli jsme dál po cestě dolů. Po 250 metrech jsme narazili na dalšího asfaltového hada, zabočili jsme doprava a zamířili jsme ke studánce U lvích hlav. Během chůze po asfaltce jsme si všímali květeny, která nám jako barevná mozaika zpříjemňovala cestu. Postupně jsme zde našli bílé květy mařinky vonné a měsíčních jahod, fialovou barvu naším očím dopřál koukol polní a také šalvěj luční. Nechyběl ani žlutý blatouch bahenní, který ve zdejší vodou nabité krajině nebyl problém najít.

045 - cesta od studánky ke studánce - most nedaleko studánku u Lvích hlav

Brzy jsme došli na most, který překlenoval jeden z přítoků Bunčovského potoka. V tomto místě se cesta stočila obloukem do protisměru a dál nás vedla po druhém břehu vodního toku. Když jsme obloukem prošli, i přes zurčení potoka jsme uslyšeli dusot, jak někdo nebo něco běželo po asfaltce směrem k nám. Stádo koní nebo čerty jsme vyloučili, přece jen kopyta mají jiný zvuk a vzápětí jsme si uvědomili, že jsou to zvuky lidského běhu. Nebyl to nikdo jiný, než náš synek, který za námi běžel z Jeřabčiny skály a dohnal nás tak dříve, než jsme došli na domluvené místo.

047 - cesta od studánky ke studánce - most nedaleko studánku u Lvích hlav

Studánka U lvích hlav však byla již nedaleko. Cesta mírně stoupala a vody Bunčovského potoka ubíhaly hluboko dole pod námi do svého hlavního toku. A když jsme přešli přes jeho další přítok, dorazili jsme ke krásné studánce, kterou opravdu zdobily dvě lví hlavy. Dozvěděli jsme se, že tuto pro zdejší kraj poněkud netradiční ozdobu vytvořil v 19. století syn zdejšího revírníka, který se učil kameníkem a vysekal jednu lví hlavu, kterou ozdobil vchod do hájenky.

054 - studánka u Lvích hlav - pramen

Od roku 1905 bychom ji však našli již u studánky při cestě na Salaš, asi 2,5 km od Bunče, kde jsme se právě nacházeli. Od té doby se studánka nazývala U Lvích hlav nebo Lví hlavy a dílo bez újmy přežilo dvě světové války. Nedivili  jsme se tomu, že po těch dlouhých letech bylo potřeba studánku s hlavami restaurovat, k čemuž došlo roku 2013. Bohužel hlavy o rok později někdo poškodil, ale ani tato vada neubrala nic na kráse místa jako takového. Zkrátka se nám zde velice líbilo a navíc byla studánka o pět let později opravena, což nás samozřejmě potěšilo.

055 - studánka u Lvích hlav - pramen

Následně jsme přistoupili přímo ke lvím hlavám, z nichž proudem vytékala studená voda. Tekutina nám posloužila k osvěžení, ale raději jsme ji neochutnali i přes lákavou nabídku, tvořenou mnoha hrníčky a hrnky, položenými na kameni. Voda padala do kamenné nádrže pod hlavami a poté odtékala pryč lesními cestičkami, aby poté o několik desítek metrů níže posílila již zmíněný Bunčovský potok. Když jsme se osvěžili, nezapomněli jsme odlovit třetí kešku na tomto krásném výletě.

059 - studánka u Lvích hlav - odtékající voda z pramene

Po úspěšném nálezu ukrytého pokladu jsme se cestou zpět ke studánce kochali krásami zdejšího místa, přičemž bylo potřeba všímat si pouhých detailů. Naše oči potěšil například žlutě kvetoucí blatouch a další rostlinstvo, naopak ženskou polovinu vyděsil pohled na pavučinu, kterou její neznámý autor s osmi nohama tvořil mezi stonky uschlého bodláku. Potom jsme zamířili do vedlejšího altánu, kde jsme chvíli poseděli a přitom jsme se radili, jakou cestou se vydáme dál.

056 - studánka u Lvích hlav - altán s posezením

Potřebovali jsme se totiž dostat na hlavní červenou trasu, vedoucí na Brdo. Zelená trasa totiž vedla dál na loveckou chatu Hubertka a pak pokračovala do obce Salaš, kam jsme se rozhodně neměli v úmyslu dostat. Bohužel žádná značená cesta od lvích hlav na hlavní červenou trasu nevedla, takže jsme se rozhodli jít podle mapy po jakési lesní cestě. Nebyla to však nijak jednoduchá procházka, spíše vedla necestou než cestou a hned od začátku jsme museli překonávat stoupání, které bylo místy docela prudké.

063 - od Lvích hlav cestou necestou - začátek

Ještě více nepříjemné však bylo, že cesta byla značně zarostlá travinami všeho druhu, takže jsme si raději ani nepředstavovali, jaký hmyz nás využije a zadarmo se sveze lidskou lanovkou nahoru. Na jednom místě cesta zmizela úplně a my civilové, nevycvičeni pro boj ve vysoké trávě, jsme zažívali pocity amerických vojáků ve Vietnamu. Než jsme vešli úvozovou cestou do lesa, tak jsme na jednom místě louky dokonce museli překonat i dosti podmáčený terén, což s nelibostí nesla hlavně ženská část naší výpravy.

066 - od Lvích hlav cestou necestou - zarostlá cesta na začátku lesa

Zde náš čekalo pro změnu listí, naváté do úvozu snad za posledních sto let. Boty nám v listí úplně mizely, naštěstí se během každého kroku zase nad hladinou objevily. Pokaždé však vyvstala otázka, jestli se někde neproboříme či snad do něčeho, nebo na něco nešlápneme, nebo zda nás rovnou nějaký tvor nepojme za vítanou polední krmi. Tato dobrodružná úvozová cesta najednou vyšuměla v lese, což znamenalo, že jdeme podle mapy správně, neboť jsme věděli, že cesta končí ještě před naším cílem.

069 - od Lvích hlav cestou necestou - cesta lesem a naváté listí do úvozu

Zbývalo ujít posledních 150 metrů do prudkého kopce, takže jsme si připadali jako kamzíci, kterým se v Polsku říká kozy turysticzne. Když jsme do svahu vyšplhali, uviděli jsme nejen turisty, kráčející po červené trase z Bunče na Brdo, ale také jeden pomník nedokončeného díla. Před námi stály i po několika desítkách let takřka neporušené mostní pilíře dálnice, která se zde nepochopitelně budovala v letech 1939 - 1942. Dozvěděli jsme se, že dálnice měla vést z Čech přes Moravu a Slovensko a dále na Podkarpatskou Rus.

072 - od Lvích hlav cestou necestou - most hitlerovy dálnice

Vzhledem ke krásné přírodě v pohoří Chřibů jsme byli rádi, že zůstalo jen u fragmentů díla a že se neblaze proslulému vůdci německé říše Adolfu Hitlerovi nepodařilo dokončit svou ďábelskou stavbu. Všimli jsme si, že pilíře mostu byly pouze zarostlé mechem, ale nijak nebyly nepoškozeny, takže i zde se nám potvrdilo, že naši předkové uměli vyrábět kvalitní věci a stavět bytelná díla. Škoda, že toto umění zlatých českých ručiček vzalo za své a na dlouhá léta se někam ztratilo.

073 - od Lvích hlav cestou necestou - most hitlerovy dálnice074 - od Lvích hlav cestou necestou - most hitlerovy dálnice

Když jsme si pozoruhodné dílo obešli dokola, vynořili jsme se z lesa na asfaltovou cestu a setřepali ze sebe několik klíšťat. Bylo až s podivem, že jsme později doma našli na svých tělech přisáté pouhé dvě potvory. Vzhledem k tomu, že naše výprava čítala čtyři osoby, miniaturní upíři mohli slavit pouze padesáti procentní úspěšnost a navíc se z jejich hlediska jednalo o Pyrrhovo vítězství. Odlehčeni od nepříjemného hmyzu jsme se vydali po červené trase na rozhlednu a vrchol Brdo.

077 - hlavní cesta na Brdo - kmeny u cesty po červené

Cestou jsme minuli spoustu turistů, a to v obou směrech. Kráčeli jsme víceméně po rovině nebo se jednalo o miniaturní stoupání. Minuli jsme naskládané dřevo na okraji cesty a šli se podívat na další kešku. Tu jsme opravdu jen viděli, protože visela na stromě asi pět metrů vysoko a my jsme neměli ani křídla ani potřebné vybavení. Litovali jsme toho, že jsme pili jen minerálku nebo čaj a nevzali si sebou alespoň plechovku Red bullu. Vrátili jsme se na cestu a šli dál. Netrvalo dlouho a do lesa jsme si odskočili podruhé.

078 - hlavní cesta na Brdo - cesta po červené

Opět se tak stalo kvůli kešce, kterou se nám podařilo tentokrát bez problémů odlovit, i když ji hlídal skřítek Brdníček. Měl zrovna dobrou náladu a i když toho moc nenamluvil, kešku s číslem čtyři nám vydal. Poděkovali jsme za ni a vrátili se na hlavní trasu. Bez dalšího zdržování jsme došli k altánu, který byl postaven na rozcestí Pod Brdem. Uvnitř přístřešku jsme spatřili lavičky, umístěné po obvodu altánu a uprostřed bylo ohniště s dýmníkem, který kouř odváděl střechou pryč.

082 - hlavní cesta na Brdo - altán pod Brdem

Jelikož v altánu zrovna nikdo neopékal buřty či odlovenou lesní zvěřinu, v klidu jsme odlovili pátou kešku a jelikož jsme měli hlad, posadili jsme se na kmeny stromů, poskládané u cesty naproti altánu a posvačili jsme jídlo z vlastních zásob. Náš syn svůj příděl jídla snědl již na Bunči a tak zatímco jsme my ostatní jedli, on odešel pro další keše. Nejprve se vydal po modré značce pro kilometr vzdálenou kešku, u které se nacházel hraniční kámen, jenž označoval hranici panství buchlovského na jedné straně a klášteru velehradského na straně druhé.

085 - hlavní cesta na Brdo - vpravo odbočka k rozhledně Brdo

Pak zamířil do Nazaretu, naštěstí ne do toho, který se nachází v Izraeli, protože to bychom se synka asi nikdy nedočkali. Dorazil do něj již po půl kilometru a jednalo se o přírodní park, v němž se pohyboval mezi starým karpatským porostem s mnoha kameny. Když sedmou kešku našel, vydal se na kilometr vzdálený kopec Malé Brdo, který je o pouhý metr nižší než jeho velký bratr. Zanedlouho si zapsal osmý úspěch a vydal se za námi po červené značce k rozhledně na Brdu. A ještě než za námi přišel, těsně pod vrcholem velkého Brda odlovil devátou kešku.

079 - hlavní cesta na Brdo - u kešky084 - hlavní cesta na Brdo - informační tabule u altánu pod Brdem088 - hlavní cesta na Brdo - rozcestník na cestě k rozhledně Brdo

Když náš syn odešel, v klidu jsme dojedli a pak jsme od altánu pokračovali po červené značce k rozhledně. Z pohodlné široké cesty jsme odbočili na lesní stezku a krátce se zastavili u rozcestníku, kde se sbíhaly červená, modrá a zelená trasa. Poté jsme se vynořili na mýtině a cesta začala prudce stoupat. Během krátkého a výživného výšlapu jsme spatřili vyhlídkovou věž na Brdu, ke které jsme vzápětí dorazili. Prošli jsme kolem velké kamenu s pamětní deskou a stánku s pokladnou až na mýtinu na vrcholu Brda.

090 - hlavní cesta na Brdo - na cestě k rozhledně Brdo

Zde jsme se posadili na lavičku a čekali na synka, než se k nám připojí. Minuty ubíhaly a ubíhaly, pak se vlekly a vlekly. Během čekání jsme si věž vyfotili z jediné možné strany a seznámili se s historií téměř 24 metrů vysoké rozhledny, jenž zde byla postavena roku 2004 a nahradila původní dřevěnou rozhlednu, která byla stržena pro nevyhovující stav v sedmdesátých letech 20.století. Když jsme si dějiny kamenné štíhlé krásky dočetli, tak jsme již jen čekali a čekali a čekali....

094 - rozhledna Brdo - celkový pohled na rozhlednu093 - rozhledna Brdo - věž092 - rozhledna Brdo - věž

Když už se nám několikrát otevřela imaginární kudla v kapse a synka jsme chtěli postupně všichni zabít, konečně se po 45-ti minutách objevil. Zatímco my jsme byli pořádně naštvaní a bolel nás od sezení zadek, synka bolely nohy z nachozených kilometrů. Nicméně byl velmi spokojený se svým úlovkem, neboť celkem odlovil již devět keší. Vzápětí jsme se v různé náladě vydali k pokladně, kde jsme koupili vstupenku na věž, pohled, předraženou turistickou známku a získali dvě razítka do památníku.

100 - rozhledna Brdo - vyhlídková plošina

Pak jsme po několika dřevěných schodech vkročili do nitra kamenné věže. Uvnitř jsme stoupali po dalším dřevěném schodišti a v mezipatrech jsme si prohlédli několik panelů, které nám přiblížili historii a výstavbu rozhledny. Dále jsme zde viděli upoutávku na zajímavé místa Chřibů a konečně jsme se dozvěděli, že kopec se jmenuje podle starého nářečního slova "brd", které označuje zalesněnou vyvýšeninu, obvykle se skalnatým vrcholem. Následně jsme vystoupali na vyhlídkovou plošinu a mohli se tak rozhlédnout po širokém okolí. 

103 - rozhledna Brdo - výstava fotek uvnitř věže

V dálce jsme spatřili Roháče, Malou Fatru, Jeseníky a samozřejmě Beskydy, Vsetínské vrchy a Malé či Bílé Karpaty. Z bližších cílů jsme viděli města Napajedla a Uherské Hradiště a zajímavý byl také kostel sv. Jakuba stojící uprostřed ničeho, protože obec Jablonné okolo něj již zanikla. Na plošině jsme se zdrželi asi deset minut a když jsme se výhledem pokochali již dosyta, sestoupili jsme dolů. Ve stánku jsme si na cestu koupili oplatky tatranky a po stejné cestě, po které jsme sem došli, jsme se vrátili zpět k altánu Pod Brdem.

105 - rozhledna Brdo - schodiště na vyhlídkovou plošinu

Hned za altánem jsme odbočili doleva a vydali se po zelené značce směrem ke 2,5 km vzdálené Roštínské kapli. Cesta nejdříve vedla jehličnatým lesem, který se zelenal až v horních partiích, přičemž dole naším očím poskytoval jen fádní hnědou barvu. Široká stezka nejprve klesala mírně, ale byla plná kořenů, o které nebyl problém zakopnout. Když se tak stalo, bohužel jsme pod žádným kořenem nenašli ukrytý poklad, pouze jsme si jako suvenýr odnesli bolavý palec, za což jsme lesu poděkovali nepublikovatelnými slovy.

113 - cesta z rozhledny ke kapli - jehličnatý les začátku cesty na Roštín

Širokým obloukem jsme přišli do zatáčky, kde zelená trasa pravoúhle zabočovala doleva. Prošli jsme mezi dvěma stromy, které tvořily pomyslnou bránu a stanuli jsme na začátku prudkého klesání, jenž jsme museli zdolávat až ke kamennému mostu. Opět by se nám hodily kamzičí kopýtka, ale nedalo se nic dělat, museli jsme využívat pouze lidské síly a nohou. Chvilku jsme šli podél plotu, který chránil lesní školku přes okusem srnek, jelenů a další vysoké zvěře, přičemž les dostal konečně zdravou zelenou barvu.

116 - cesta z rozhledny ke kapli - prudké klesání na cestě na Roštín

Vlevo od nás mezi stromy prosvítal zelený ostrůvek z kapradin, jenž měl kolem sebe pouze hnědé spadané listí a větve. Místo nám tak připomínalo zelenou oázu plnou života, obklopenou fádní a nekonečnou písečnou pouští. V těchto místech pramenil jeden z mnoha přítoků Roštínského potoka, který nás od této chvíle provázel až ke kapli. Za lesní školkou stezka klesala prudčeji než jsme doufali, ale i tak se nám podařilo po pár minutách doskákat ke kamennému mostu.

120 - cesta z rozhledny ke kapli - zelený ostrůvek mezi stromy

Žluté zábradlí na mostě přes přítok Roštínského potoka bylo místy bizarně pokroucené, ale stále ještě plnilo svůj účel. My jsme však na most nešli, nýbrž jsme sestoupili k menšímu přístřešku s posezením. Neměli jsme ovšem v úmyslu zde posvačit, místo jídla jsme totiž hledali skřítka. Ano, aniž by nám přeskočilo či že bychom věřili na pohádky, prostě jsme hledali skřítka. Ovšem nikde nic, ač se snažila celá rodina. Skřítek nikde, už jsme věřili, že odešel pryč nebo že se dokonale schoval pod kamenem či nějaké dutině.

123 - cesta z rozhledny ke kapli - prudké klesání nad mostem

Až nejmladší člen naší výpravy po dlouhých minutách konečně objevil perfektní skrýš nezbedného skřítka. Seděl tam bez hnutí a jakoby nás chtěl bohatě odměnit za naši trpělivost, bez okolků nám sdělil souřadnice další kešky. Vzápětí jsme se pro ni vydali a i když jsme nemuseli naši trasu opouštět, přece jen nám chvíli trvalo, než jsme na místo ukrytého skřetího pokladu dorazili. Opustili jsme tedy most a posezení a pokračovali jsme po zelené trase dolů podél Roštínského potoka.

https://img32.rajce.idnes.cz/d3202/16/16969/16969373_327ad1aaba3e4ddf69658110936bc4d0/images/127-cestazrozhlednykekapli-posezenukamennhomostu.jpg?ver=0

V jednom místě jsme se k němu šli podívat aniž bychom tušili, že o chvíli později se nám vodstvo postaví přímo do naší cesty. Napravo od nás tekl vesele potok a zanedlouho jsme nalevo spatřili podmáčenou půdu. Pohled do těchto míst nám připomínal druhohorní močály, ve kterých ležely mechem obrostlé padlé kmeny, které jsme o miliony let později spálili v kamnech jako uhlí. Pod kmeny leželo spadané listí, na dřevě rostly houby a mech a tak svěžestí oplývaly pouze krásně zelené trávy a skotačící voda, plynoucí do potoka.

133 - cesta z rozhledny ke kapli - mokřady u roštínského potoka

A právě jednoho kmenu jsme využili k tomu, abychom se přes potůček dostali. Když jsme po stromě přešli na druhou stranu jako po dřevěném mostě, tak jsme po pár desítkách metrů došli na souřadnice, které nám pošeptal skřítek. A protože nám mužíček nelhal, vzápětí syn našel desátou kešku. Pak jsme se vydali dál. I když cesta stále klesala, nejednalo se již o prudký sestup a tak nám cesta ubíhala. Vzhledem k tomu, o kolik metrů níže jsme již od rozhledny sestoupili, byli jsme rádi, že jsme nezvolili opačný směr.

137 - cesta z rozhledny ke kapli - klesání od mostu k roštínskému polesí

Po chvilce jsme spatřili polorozpadlý most přes potok, ke kterému kdysi vedla cesta k nějakému cíli. Za dřevěným mostem však lesní komunikace zcela skončila a byla úplně zarostlá. Dílo člověka si příroda vzala zpět a až se most rozpadne za pár let úplně, nikdo nepozná, že cestu dříve používali třeba dřevaři. U mostu nás opět geosynek opustil a šel odlovit jedenáctou kešku. My jsme pokračovali dál a po několika desítkách metrů klesání skončilo a cesta se stočila prudce doleva.

141 - cesta z rozhledny ke kapli - rozpadlý most v lese nad Roštínksým potokem

Náš rošťák potok nás ale neopustil. Stále nás doprovázel jako věrný průvodce, jakoby nám vlnky ukazovaly směr a chvílemi jsme měli pocit, že nám šeptají, že už brzy dorazíme do cíle. Nad námi jsme spatřili souběžnou cestu, která přibíhala odněkud shora a po které jsme se později vydali i my na zpáteční cestu na Bunč. Netrvalo dlouho a přišli jsme na rozcestí s názvem Roštínské polesí, kde se naše zelená trasa setkala s onou cestou, označenou žlutou barvou.

146 - cesta z rozhledny ke kapli - roštínský potok nedaleko roštínského polesí147 - cesta z rozhledny ke kapli - roštínské polesí - rozcestník155 - Roštínská kaple - rozcestník

V lese jsme spatřili krmelec a chvilky klidu jsme využili k občerstvení, stejně jako zvěř, přicházející se sem najíst. Po pár minutách jsme pokračovali po žlutozelené trase ke kapli, vzdálené půl kilometru. Kráčeli jsme po široké zpevněné cestě, která za mostkem skončila a jako na autobusové točně se stočila zpět do protisměru. A pak jsme již spatřili krásnou Roštínskou kapli se studánkou a lavičkami. Místo bylo opravdu kouzelné, ptáčci zpívali a voda v potoku za námi zase zurčela svou vodní píseň.

156 - Roštínská kaple - celkový pohled

Rádi jsme se posadili a poslouchali ten souzvuk přírodního orchestru. Synek však neměl pochopení pro koncert matky přírody a věnoval se odlovení dvanácté kešky nedaleko kaple. A pak nás zase opustil a šel navštívit bývalý panský dvůr Kamínka, kde získal poslední, třináctou kešku tohoto dne. My jsme zatím ochutnali vodu ze studánky před kaplí. Nepřekvapilo nás, že sem lidé za starých časů pro vodu chodili, neboť věřili, že je zázračná a má velkou léčivou moc. Kouzelná nám voda sice nepřipadala, ale místo samotné ano.

159 - Roštínská kaple - pramen vody

Jak jsme tak seděli a čekali na synka, přišel ke studánce starší pár s krásným zlatým retrívrem. Hafan zřejmě miloval vodu, protože i přes zákaz se posadil do potoka jako by to byla sedačka před televizí. Prohodili jsme pár vět, obdivovali psa a záviděli lidskému páru, že v Roštíně vlastní domeček. Poté již nastal čas, abychom si zblízka prohlédli samotnou církevní stavbu se sochou Panny Marie z roku 1907. Prošli jsme kolem vodního pramenu a po deseti schodech jsme vystoupali ke kapli, mající podobu klasické lurdské svatyně. 

163 - Roštínská kaple - pes v Roštínském potoce

Stáli jsme přímo před kamennou stavbou s křížem na vrcholu, pod nímž jsme našli letopočet 1907, tedy datum výstavby. Shodou okolností přesně o sto let později bylo celé místo opraveno a možná i proto se nám zde tak moc líbilo. Uvnitř kaple pak na nás hleděla socha Panny Marie v typickém modrém rouchu. Když jsme si kapličku prohlédli, sestoupili jsme zase dolů k lavičkám a čekali na našeho hledače skrytých schránek. Naštěstí jsme se ho dočkali dříve, než předtím na rozhledně Brdo, což mu zachránilo život.

160 - Roštínská kaple - kaple a Panna Marie

Když se synek vrátil, hned jsme se zvedli a vydali se zpět na rozcestí Roštínské podlesí, odkud jsme sem předtím přišli a dále jsme pokračovali rovně po žluté trase. Široká zpevněná cesta vedla stále mírně do kopce a byla zcela nezáživná. Potkali jsme akorát další krmelec a museli se vyhnout několika visícím housenkám ze stromu, jinak zde nebylo nic zajímavého. Od kaple jsme ušli 1,6 km, když se cesta konečně narovnala a plynule přešla na asfaltovou silničku.

165 - cesta po žluté od kaple na Bunč - vlevo odpočivadlo

Zabočili jsme doprava a obratně se vyhnuli masožravému brouku z čeledi kovaříkovitých, nesoucí jméno střevlíček. Tento poměrné hojně rozšířený hmyz se silnými kusadly, dlouhýma nohama, vláknitými tykadly a plochým tělem bůhví proč zrovna kráčel napříč asfaltkou. Jelikož tito brouci bývají aktivní hlavně v noci, odpolední setkání s ním nás poměrně překvapilo. Popřáli jsme mu úspěšný lov, nulový výskyt pro něj nebezpečných cyklistů a podrážek turistů a šli jsme dál.

169 - cesta po žluté od kaple na Bunč - brouk Kovařík na asfaltce na louce U habru

Okolo silničky se rozprostírala louka s názvem U habru, na které jsme našli stovky barevných květů. Nejvíce byla zastoupena fialová barva, sem tam se objevila žlutá a bílá, přičemž vše bylo obklopeno bujnou zelení. Chvíli jsme se tou nádherou kochali a když jsme dostatečně napásli naše oči, pokračovali jsme dál vstříc Bunči. Po 300 metrech jsme přišli k altánku, kde si na chvíli náš synek odpočinul, přece jen na rozdíl od nás naběhal za keškami více kilometrů než my a síly již docházely.

171 - cesta po žluté od kaple na Bunč - altánek na louce U habru a vyčerpaný Tomáš

U altánu jsme zabočili opět doprava a stále jsme sledovali žlutou značku. Pořád jsme kráčeli po asfaltové silnici, když nás dohnal synek, který si trochu v altánu mezitím odpočinul a upozornil nás, že jsme žlutou značku nechali někde za sebou. Naštěstí jsme nijak nebloudili, prostě jsme pokračovali po silnici dál a brzy jsme se napojili na červenou trasu. Na křižovatce jsme spatřili drobný pozůstatek staré dálnice v podobě odvodňovacího kanálu a pak jsme zabočili doleva a vydali se na Bunč.

174 - cesta po žluté od kaple na Bunč - cesta lesem po žluté

Cestou jsme si prohlédli ostrůvky mařinky vonné, o kousek dál byl další dálniční kanál a pak jsme přišli na místo, kde se připojovala žlutá značka, kterou jsme o pár minut dříve neúmyslně opustili. Rozcestník hlásal, že na Bunč nám chybí ujít pouhého půl kilometru. Tento fakt nám vlil sílu do nohou a tak jsme rázně vykročili směrem k našemu cíli. Potěšilo nás, že i na posledním úseku našeho výletu jsme viděli zajímavé věci a nemuseli jsme se tak spokojit s pouhým pokládáním naší obuvi na asfaltovou podložku. 

181 - hlavní cesta z Bunče na Brdo - odvodńovací kanál Hitlerovy dálnice

Nejprve jsme spatřili další hraniční kámen, pak naše oko potěšil ostrůvek žlutých blatouchů bahenních a když jsme v dálce spatřili stožár na kopci s názvem Jílové, zbývalo pouze sejít okolo rekreačních chat dolů k parkovišti. S potěšením jsme našli náš stříbrný vůz věrně čekat na svém místě, ale než jsme do něj nasedli, zamířili jsme poněkud neplánovaně dovnitř chaty na Bunči. Dostali jsme v pozdním odpoledni hlad a tak jsme si v restauraci dali polévku na posilněnou a také jsme ze získali razítko do památníku.

185 - hlavní cesta z Bunče na Brdo - hraniční kámen

Po krátkém občerstvení a odpočinku jsme opustili vnitřní prostory příjemné restaurace a zamířili jsme k autu. Vzápětí jsme bez dalších zastávek odjeli domů do Olomouce. Měli jsme za sebou krásný výlet nádhernou a zajímavou krajinou Chřibů a v nohách téměř 11 kilometrů, přičemž synek ještě asi o tři více. A také vás napadlo, že se vám tak často nepoštěstí procházet se okolo dálnice a nepotkat žádné auto ? Tak zase někdy nashledanou Chřiby, rádi se za vámi opět vydáme. Jak naše putování si račte prohlédnout na této mapě.

Chřiby - mapa našeho výletu 2

 Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_z_Bunce_vyrazili_na_pupek_Chribu_s_nazvem_Brdo

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Doporučený článek

Proč si vybrat dřevěné žaluzie


Turistův ráj

Turisticka mydla


Statistiky

Online: 10
Celkem: 486385
Měsíc: 16004
Den: 551