Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsme v přírodním parku Chřiby hledali hraniční kameny

Pohoří Chřiby na středovýchodní Moravě rozhodně nevyniká závratnou nadmořskou výškou, vždyť nejvyšší vrchol Brdo má výšku 587 m n.m. Chybějící metry však nahrazuje velkým množstvím zajímavostí, krásnou přírodou a cíli, za kterými lačný turista může vyrazit v kteroukoli roční dobu. Takové nabídce jsme nemohli odolat, takže jsme do zdejšího kraje v průběhu let zavítali hned několikrát a nikdy jsme nebyli zklamáni. V rámci jednoho jarního výletu jsme se do tohoto pohoří vydali znovu, přičemž naším hlavním cílem byla procházka po naučné stezce Po hranici nedaleko obce Moravany. Další text pak již popisuje jednotlivé zastávky našeho celodenního putování...

article preview

Pohoří Chřiby na středovýchodní Moravě rozhodně nevyniká závratnou nadmořskou výškou, vždyť nejvyšší vrchol Brdo má výšku 587 m n.m. Chybějící metry však nahrazuje velkým množstvím zajímavostí, krásnou přírodou a cíli, za kterými lačný turista může vyrazit v kteroukoli roční dobu. Takové nabídce jsme nemohli odolat, takže jsme do zdejšího kraje v průběhu let zavítali hned několikrát a nikdy jsme nebyli zklamáni. V rámci jednoho jarního výletu jsme se do tohoto pohoří vydali znovu, přičemž naším hlavním cílem byla procházka po naučné stezce Po hranici nedaleko obce Moravany. Cestou z Olomouce jsme si za Vyškovem udělali malou přestávku, abychom odlovili kešku na vyhlídkovém vodojemu u Bohdalic.

A - Bohdalice - rozhledna a vodojem Holý vrch 001 A - Bohdalice - rozhledna a vodojem Holý vrch 002

Na této vyhlídce jsme nebyli poprvé, ovšem od naší návštěvy vodojemu na Holém kopci uběhlo devět let a to už byla dostatečně dlouhá doba na to, aby mezitím došlo k několika změnám. Naše stříbrné francouzské auto vystřídalo černé korejské SUV, kterým jsme k vodojemu přijeli po spravené panelové cestě a následně jsme jej zaparkovali skoro na stejném místě jako před lety. Vzápětí jsme z vozu vystoupili v plné sestavě, zatímco předtím nám chyběl nadšený hledač skrytých schránek, kvůli němuž jsme se na vyhlídku vydali podruhé, aby si mohl přidat další zápis do svého geocahingového seznamu. Únorové zbytky sněhu nahradila zelená jarní travička a i když nebylo ono dopoledne kdovíjak velké teplo, přece jen jsme se cítili lépe než v zimě.

A - Bohdalice - rozhledna a vodojem Holý vrch 003 A - Bohdalice - rozhledna a vodojem Holý vrch 004

Poslední, nicméně velmi důležitou změnou, kterou jsme ovšem zjistili až na místě byla fakt, že mezitím vyhlídková stavba prošla opravou a získala tak nový kabát. Barevná fasáda vodojemu vypadala daleko lépe než tenkrát, kdy byla rádoby umělecky zkrášlena sprejery, kteří zdi pomalovali různými klikyháky. Smysl tohoto umění nám vždy unikal a pokud jsme se s nimi někde setkali, jen jsme kroutili znechuceně hlavou. Naštěstí byla stavba na Holém kopci čmáranic zbavena a tak jsme se na vyhlídkovou plošinu vydali s lepším pocitem než před lety. Po 34 želených roštových schodech jsme se vydali nahoru a během výstupu jsme nalezli skrytou schránku hry Geocaching. Po úspěšném odlovu jsme dokončili výstup a pak jsme z šestimetrové výšky již podruhé rozhlédli po okolí Vyškova.

A - Bohdalice - rozhledna a vodojem Holý vrch 005 A - Bohdalice - rozhledna a vodojem Holý vrch 007

Nečekaně široký rozhled nás tentokrát nepřekvapil a náležitě jsme si jej pár minut vychutnávali. Potom jsme po schodech sestoupili zase dolů a zamířili jsme k dřevěným lavičkám, které nahradily ty staré, jež se už minule rozpadaly. Nechtěli jsme si však na ně sednout, nýbrž se nám za nimi naskytl výhled do krajiny směrem k Olomouci, který nám z vodojemu zakrývalo několik borovic. Jehličnany se ve svém růstu nezastavily a na rozdíl od první návštěvy jsme přes ně směrem k našemu domovu už neviděli. Potom jsme vyhlídku, která neplánovaně vznikla při rekonstrukci oblastního vodovodu v roce 2004 díky iniciativě pracovníků podniku Vodovody a kanalizace, opustili a vrátili se k našemu autu.

A - Bohdalice - rozhledna a vodojem Holý vrch 010 A - Bohdalice - rozhledna a vodojem Holý vrch 012

Vzápětí jsme vyrazili na dál a zanedlouho jsme se zastavili pár metrů od křižovatky silnic Kozlany - Hvězdlice - Nesovice, kde bývala konečná zastávka úzkokolejné dráhy s rozchodem 700 mm, která byla v provozu v letech 1906 - 1961, než ji nahradily automobily. Měřila téměř 15 km a vedla od vyškovského cukrovaru do Kozlan. Koleje už byly dávno rozebrány a tak jsme zde našli pouze informační tabuli s historií místa u cyklostezky, kde jsme odlovili druhou kešku a poté jsme pokračovali v cestě. Když jsme přijeli po deseti letech podruhé do Koryčan, začali jsme objevovat zbytek zajímavostí, které jsme při první návštěvě neviděli. Mezi nově objevené památky jsme zařadili pěknou kapličku sv. Floriána.

B - Koryčany - kaple sv. Floriána 023 B - Koryčany - kaple sv. Floriána 028

Ta byla postavena na malém návrší nad městem v první polovině 18. století majitelem panství, jímž byl v té době poslední představitel rodu Antonín Emerich Horecký z Horky. Naše auto jsme nechali stát v ulici Petrželka u rybníka Kachník a po asfaltové silnici jsme se vydali za církevní památkou. Po 100 metrech jsme zabočili doleva na travnatou pěšinku, která nás vedla mezi ploty okolních pozemků a záhy začala stoupat. Naštěstí se nejednalo o žádný dlouhý a prudký výšlap, takže jsme brzy stanuli před kaplí. Dál cesta nevedla a tak jsme se ihned pustili do obhlídky čtvercového svatostánku s mírně zkosenými nárožími, jehož fasádu z každé strany zdobily lizénové rámy. Na přední straně se v tomto rámu nacházely dřevěné dveře, za nimiž se ukrýval skromný oltář s obrazem sv. Floriána.

B - Koryčany - kaple sv. Floriána 001 B - Koryčany - kaple sv. Floriána 003

Vchod byl bohužel zavřený, takže jsme se dovnitř nepodívali a pokračovali jsme v obhlídce exteriérů stavby. Nade dveřmi jsme spatřili atikový trojúhelníkový štít a profilovanou korunní římsu, což bylo na průčelí stavby všechno. Pak jsme se vydali doleva kolem kaple a na její boční straně jsme našli oválné okno v kamenném ostění. Potom jsme přišli k zadní části stavby, která měla hladkou stěnu a nebyla nijak zdobená. Vzápětí jsme obhlídku svatostánku na několik minut přerušili, jelikož naši pozornost upoutalo něco živého a my jsme zase zaujali jejich zvědavost. Sotva jsme přes plot začali pozorovat ony řehtavé živoucí tvory, pasoucí se v poklidu na nové jarní travičce, zvědavě k nám přišli a bez bázně od nás přijali nabízený zelený pokrm.

B - Koryčany - kaple sv. Floriána 016 B - Koryčany - kaple sv. Floriána 015 B - Koryčany - kaple sv. Floriána 013 

Koníčci nám tak potvrdili oblíbené lidské tvrzení, že za hranicemi vždy roste tráva zelenější, jelikož jim opravdu chutnala. Po chvilce oři odešli a tak jsme se nerušeně mohli seznámit s historií kaple, kterou jsme si doma vytiskli a vzali sebou. Nejvíce nás zaujal důvod její výstavby. Roku 1712 totiž vypukl v jednom domku poblíž náměstí požár a jelikož se oheň rychle rozšířil, padla mu za oběť většina stavení v centru včetně kostela a dřevěné fary. Zmíněný šlechtic proto dal postavit na nedalekém kopečku kapli, kterou zasvětil patronu hasičů, svatému Floriánovi a než byl opraven farní kostel, konaly se bohoslužby v této kapli. Dále jsme se dozvěděli, že uvnitř svatostánku bývalo devět železných moždířů, z nichž byly při různých slavnostech vypalovány salvy, nicméně už během první světové války bylo od této tradice upouštěno.

B - Koryčany - kaple sv. Floriána 006 B - Koryčany - kaple sv. Floriána 007

Když jsme dočetli zajímavou historii stavby, šli jsme se podívat na její druhou boční stranu, na níž se nacházelo identické oválné okno jako u protější kolegyně. Tím jsme obhlídku stavby se stanovou střechou z pálených cihlových tašek dokončili, ale ještě jsme nikam neodcházeli. Od kapličky, obklopené staletými lípami, se nám totiž naskytl krásný výhled na celé Koryčany se zámkem, kostelem sv. Vavřince a okolní zástavbou. Několik následujících minut jsme si panorama město prohlíželi a snažili se najít budovu Nového mlýna, který byl naším dalším cílem. Mlýn, který nebyl nikdy poháněn vodním kolem, však pro tuto chvíli zůstal našim očím skryt, ale ne na dlouho. Když jsme se výhledem dostatečně pokochali, sešli jsme dolů k autu a vyrazili ke mlýnu.

B - Koryčany - kaple sv. Floriána 019 B - Koryčany - kaple sv. Floriána 024

Po cestě jsme ještě zastavili, abychom vyfotili kapličku z jiného pohledu a pak jsme již zaparkovali nedaleko mlýna na rohu Nádražní ulice s Příční jen pár metrů od pískovcové sochy Panny Marie, kterou jsme si pochopitelně rovněž prohlédli. Světice v klasické podobě stála na podstavci, na jehož čelní straně našli reliéf s textem Sladké srdce Mariino budiž mojí spásou. Vzadu jsme si na soklu přečetli, že sochu nechala zhotovit Josefa Holásková v roce 1910 a pak jsme zamířili ke mlýnu. Po pouhých 100 metrech se před námi objevil mlýn, jenž byl vystavěn jako náhrada za tři jeho zaniklé předchůdce, stojící kdysi na potoce Kyjovka. Na rozdíl od starých vodních mlýnů, byl tento nový poháněn elektrickými motory a tak jsme marně v jeho blízkosti hledali nějaký potok s mlýnským náhonem.

C - Koryčany - Nový mlýn 001 - socha Panny Marie C - Koryčany - Nový mlýn 006

Budova v době naší návštěvy neměla omítku, takže jsme mlýn viděli v obnažené podobě z červených cihel. Zároveň jsme museli ocenit, že i když na něm probíhaly nějaké opravy, dochoval se mlýn bez větších změn a to přesto, že svému účelu sloužil pouhých 30 let. Po skončení druhé světové války a nástupu komunistů k moci byla totiž jeho činnost ukončena, stejně jako u stovek jiných malých mlýnů, jejichž výrobu nahradila velkokapacitní výroba. Nový mlýn byl poté adaptován na bydlení, k čemuž zjevně sloužil i v době naší návštěvy. Přesto se nám podařilo najít na budově pár prvků, které ke mlýnům vždycky patřily, jako byla typická okna nebo dveře v patře, jež zdánlivě nikam nevedly.

C - Koryčany - Nový mlýn 008 C - Koryčany - Nový mlýn 011

Když jsme si dům prohlédli, vrátili jsme se k autu u sochy Panny Marie a vzápětí jsme se vydali na okraj města, kde nás čekal průzkum kaple stejné světice a studánka. Po cestě jsme se zastavili u dřevěného altánku, stojícího u úzké asfaltové silnice mezi Koryčany a Blišicemi, abychom tento den získali třetí kešku. Hodnou chvíli jsme hledali, než se nám podařilo skrýš objevit, ale o to více jsme pak byli s jejím nalezením spokojeni. Pak jsme již zamířili na velmi zajímavé místo s kapličkou Panny Marie, stojící od 19. století v zářezu lesního údolíčka. Na toto kouzelné místo nás vedla úzká asfaltová silnice, vinoucí se mezi zahrádkami podél bezejmenného přítoku Kyjovky. Když šedá komunikace skončila, zaparkovali jsme náš černý povoz u hromady složených klád a vydali se za zmíněnou církevní stavbou.

D - Koryčany - kaple Panny Marie 001 D - Koryčany - kaple Panny Marie 002

Po lesní cestě jsme přišli na konec údolí, kde stála drobná kaplička, k níž jsme vystoupali po kamenném schodišti a začali si ji prohlížet. Pod atikovým štítem a římsou jsme uviděli kovovou mříž, přes kterou jsme nahlédli do útrob stavby, v níž se nacházela socha Panny Marie Lurdské. U jejích nohou jsme si přečetli básničku, oslavující zmíněnou světici, která se v kapličce nenacházela náhodou. Ocitli jsme se totiž na místě, kde byl už nejméně od 16. století znám pramen sirné minerální vody a dokonce o něm v roce 1665 jistý hrabě Cobor tvrdil, že se díky němu zbavil nějaké nemoci. V té době zde visel obraz Panny Marie, jež asi o 170 let později nahradila kaplička se sedlovou střechou, kterou jsme si po obhlídce interiéru obešli.

D - Koryčany - kaple Panny Marie 016 D - Koryčany - kaple Panny Marie 014 D - Koryčany - kaple Panny Marie 012 

Na obou bočních stranách jsme marně hledali nějaké okna, která chyběla rovněž na ploché zadní stěně a potom jsme sestoupili po schodech dolů ke studni s litinovou pumpou, Stanuli jsme tak u léčivého pramene, jehož vodstvo nám bohužel zůstalo skryto pod betonovým blokem. V roce 1837 byla nařízením majitelů koryčanského panství tato studánka prohloubena a kdybychom se zde ocitli třeba v druhé polovině 19. století, mohli bychom se vykoupat v jedné z osmi kabinek s vanami s teplou vodou. Během koupele by se o nás staraly dvě ženy, které by nám daly čisté ručníky nebo přikládaly na tělo pijavice či baňky a přitom bychom kromě pěkné přírody mohli pozorovat hlídače jak přidává polínka na oheň pod kotlem, v němž se ohřívala voda.

D - Koryčany - kaple Panny Marie 018 D - Koryčany - kaple Panny Marie 022

Jenže lázně už dávno zmizely a když jsme se vrátili do reality, šli jsme se podívat na budovu nad kapličkou. V nedávné době opravený dům původně sloužil jako restaurace s kuželnou a několika rázovitými dřevěnými pavilónky, do které si našli cestu hosté i po úpadku lázní počátkem 20. století. Docela nás překvapilo, že ještě v roce 1932 sem lidé jezdili kvůli návštěvě koncertů a pěveckých akademií nebo hraní kuželek ve dvou lesních kuželnách. Bohužel po druhé světové válce se z restaurace stala hájovna a ubytovna lesních dělníků, zatímco okolí následně zarostlo a zpustlo. Při pohledu na hezkou budovu se sochou sv. Huberta a jelenem ve výklenku nad vchodem jsme zdejšímu místu popřáli lepší budoucnost a poté jsme se vrátili k prameni.

D - Koryčany - kaple Panny Marie 005 D - Koryčany - kaple Panny Marie 003

U studny jsme se však nijak nezdržovali a zamířili jsme do přilehlého lesa. Vzápětí jsme bez nějakého dlouhého hledání nalezli čtvrtou ukrytou schránku v rámci hry Geocaching, čímž jsme náš pobyt v bývalých lázních ukončili. Pod dohledem vodníka jsme pomalu kolem domku hlídače došli zpátky k autu, u něhož jsme se ovšem ani nezastavili a namířili si to k nedaleké Dvořákově studánce. Po pouhých 150 metrech se objevila po naší levé ruce dole pod silnicí, ovšem zrovna se okolo ní pohybovalo několik lidí, takže jsme ještě popošli kousek dál. Doufali jsme totiž, že vetřelci mezitím odejdou, ale přání se nám vyplnilo až po několika minutách. Teprve potom jsme pěkně upravený prostor s pramenem vody měli jen pro sebe a tak jsme si mohli vše v klidu prohlédnout.

E - Koryčany - Dvořákova studánka 001 E - Koryčany - Dvořákova studánka 004  

Líbilo se nám, že místo bylo pěkně vyčištěné od náletových dřevin a vydlážděno kameny, díky nimž jsme nemuseli dávat pozor, abychom náhodou někde nezapadli do bláta. Atmosféru prostoru dotvářel bezejmenný přítok Kyjovky, který líně tekl podél kamenné zídky, lemující studánku. Na druhé straně potůčku jsme spatřili kamenné schodiště sestupující dolů k vodě, leč oba břehy nespojoval žádný můstek. Když jsme si tedy chtěli vyfotit okolí pramene z celkového pohledu, museli jsme jako laňky přeskočit na druhou stranu a pak zase zpět. Následně jsme po dalších schodech sešli dolů ke kamenné nádržce, do níž voda padala z trubky, trčící ze zdi. Na ní jsme našli mramorovou tabulku s nápisem Dvořákova studánka a také hrníčky.

E - Koryčany - Dvořákova studánka 008 E - Koryčany - Dvořákova studánka 010

Vodu jsme však neochutnali, neboť jsme si nebyli jistí, jestli byla v době naší návštěvy pitná. Nicméně jsme si alespoň opláchli ruce a poté jsme již pěkné místo opustili. Vrátili jsme se k autu, jímž jsme odjeli do centra města, kde jsme se už podruhé věnovali prohlídce kostela sv. Vavřince, neboť u svatostánku přibylo po 10 letech od prvního průzkumu několik nových keší, tentokrát z kategorie virtuálních. Naše SUV jsme opět zaparkovali na náměstí a vydali jsme se na obhlídku svatostánku. Prošli jsme kolem pomníku obětem první a druhé světové války a opět jsme se zastavili u rozcestníku se směrovými šipkami, které mezitím získaly poněkud modernější vzhled. Následoval přesun k polygonálnímu presbytáři, na němž jsme napočítali čtyři okna s půlkruhovým záklenkem, přičemž jedno z nich bylo zazděné.

F - Koryčany - kostel sv. Vavřince 010 F - Koryčany - kostel sv. Vavřince 011

K závěru kostela byla ze strany od náměstí přistavěna přípravna pro kněží, ale mnohem zajímavější věc jsme našli na opačné straně, k níž jsme namířili další naše kroky. Tou byla nadzemní hrobka Münchů z Bellinghausenu, která však měla bohužel zazděný vchod, takže jsme se dovnitř dostat nemohli. Nad bývalými dveřmi jsme si alespoň prohlédli erb rodů Gillernů, kteří se v 18. století prostřednictvím svobodného pána Karla Josefa stali pány na Koryčanském panství. Bylo nám trochu divné, proč měl rod Gillernů znak na hrobce jiných šlechticů, ale vysvětlení bylo prosté. Potomek zmíněného svobodného pána, jímž byl hejtman Christian Gillern, totiž odkázal koryčanské statky své dceři Marii Josefě, paní Bellinghausenové - Münch z Bellinghausen. Majetek pak přešel na jejího manžela Konstantina Münch - Bellinghausena a následně na jejich syny Konstantina a Josefa a tak dále….

F - Koryčany - kostel sv. Vavřince 012 F - Koryčany - kostel sv. Vavřince 013

Za hrobkou jsme narazili na první ze dvou bočních vchodů, na němž jsme obdivovali kamenné ostění a hlavně erb Serényiů, což byl uherský šlechtický rod sídlící od 17. století na Moravě a v Čechách. S tímto rodem, jejichž členové se angažovali ve vysokých funkcích ve veřejném životě, jsme se setkali už dříve a to na zámku Milotice nedaleko Kyjova, kam to z Koryčan nebylo zase tak daleko. Za tímto vchodem jsme prošli kolem boční kaple a vzápětí jsme narazili na nízkou věžičku, v níž se skrývalo schodiště na hudební kruchtu. Věžička se součástí církevní stavby stala až během barokní přestavby v letech 1636 – 1697, kdy byla loď starobylého gotického kostelíka prodloužena k současné věži, která vznikla z dříve samostatně stojící zvonice. A právě věž s dvojící mohutných opěráků byla objektem našeho dalšího zájmu, přičemž jsme si ji prohlédli od shora dolů.

F - Koryčany - kostel sv. Vavřince 017 F - Koryčany - kostel sv. Vavřince 019 F - Koryčany - kostel sv. Vavřince 020

Na jejím vrcholu jsme spatřili jehlancovou střechu s makovicí a nezbytným křížkem a poté jsme si zkontrolovali správný čas na ciferníkových hodinách. Ukazatele času byly umístěny do trojúhelníkové atiky, na kterou na každé straně věže navazovaly čtyři ozdobné pilastry s patkou, mezi nimiž jsme uviděli menší okénka. Ty propouštěly světlo ke zvonům, které jsme pouze mohli za žaluziemi tušit a jichž se za těch několik staletí na věži vystřídalo několik. Původní čtyři zvony byly totiž roku 1917 zabaveny pro válečné účely, jež v roce 1930 nahradily tři nové, jenže ty zde vydržely pouze 12 let. Zůstal pouze nejstarší zvon z roku 1638 a umíráček. V roce 1989 byl v dílně Leticie Dytrychové v Brodku u Přerova odlit nový zvon o váze 530 kg a reliéfem sv. Cyrila a Metoděje, jenž byl slavnostně posvěcen a zavěšen do věže ještě ve stejném roce.

F - Koryčany - kostel sv. Vavřince 021 F - Koryčany - kostel sv. Vavřince 023 F - Koryčany - kostel sv. Vavřince 026

Pod zvonicovým patrem jsme našli pouze jedno okno, osvětlující schody ke zvonům a další, ale podstatně menší okénko jsme spatřili až dole nad vchodem. K němu jsme vzápětí zamířili, abychom nahlédli dovnitř svatostánku. Než se tak stalo, shlédli jsme sošku svatého Vavřince v nice nad portálem, k němuž se sbíhaly barokní křídla. Pak jsme již vstoupili vchodem s profilovaným kamenným ostěním do předsíňky, kde náš další postup zastavily pevné mříže. Nicméně i přes tuto překážku jsme dokázali očima přejet většinu vnitřního barokního vybavení, tedy samozřejmě kromě hudebního kůru nad námi. Nejdále od nás se nacházel hlavní oltář z mramoru, jehož součástí byl dřevěný svatostánek se sloupovou architekturou, nad nímž se vznášel Bůh Otec a Duch svatý. Po stranách oltáře jsme spatřili bílé sošky sv. Vavřince a Štěpána, nicméně nejvíce na něm vynikala gotická socha Koryčanské Panny Marie s Ježíškem je z limbového dřeva.

F - Koryčany - kostel sv. Vavřince 027 - interiér F - Koryčany - kostel sv. Vavřince 030 - oltář F - Koryčany - kostel sv. Vavřince 031 - boční oltář

Pak jsme svou pozornost obrátili na boční oltáře, zasvěcené sv. Františku Serafínskému a sv. Antonínu Paduánskému, s obrazy Vtisknutí ran a sv. Antonína a obrazy sv. Kláry a sv. Terezie Veliké. Oltáře doplňovaly sochy sv. Petra a Pavla a sv. Františka Xaverského se sv. Antonínem. Dále jsme shlédli dřevěné boční oltáře sv. Josefa a sv. Floriána s obrazy Josefa Hromádky z roku 1864 a dřevěnými soškami svatých Judy Tadeáše, Jana Nepomuckého, Anny a Barbory. Našim očím neunikla ani dřevěná kazatelna s reliéfem Dvanáctiletého Ježíše v chrámě a mramorová křtitelnici s ozdobnou dřevořezbou křtu Páně na víku či sochy Božského Srdce Páně a Srdce Panny Marie. Pod pěknou dlažbu kostela bylo pochováno několik farářů a nejvěrnější zaměstnanců panství, ale nejzajímavější by byla určitě návštěva krypty vzadu v kněžišti, kterou jsme předtím míjeli zvenku.

F - Koryčany - kostel sv. Vavřince 028 - interiér F - Koryčany - kostel sv. Vavřince 029 - interiér

Když jsme si interiér kostela dostatečně prohlédli, vyšli jsme ven a krátce jsme se zastavili u kříže s Kristem, stojící před hlavním vchodem do kostela. Dlouho jsme se u něj nezdrželi a pak jsme se poněkud od kostela sv. Vavřince vzdálili, neboť jsme se šli podívat na sousoší sv. Jana Nepomuckého. Světec stál uprostřed sochařského díla na soklu s obláčky, mezi nimiž jsme rozpoznali několik nahodile umístěných andělských tvářiček či okřídlených hlaviček. Figura sv. Jana Nepomuckého představovala tradiční pojetí kanovníka v trojdílném oděvu s biretem na hlavě, který v pravé ruce držel krucifix s korpusem Krista a levou rukou ukazoval na ústa v gestu mlčenlivosti. Po jeho levé straně stála socha sv. Antonína Pisánského, představující starého holohlavého mnicha s plnovousem v mnišském šatu. Postava se svatozáří ukazovala rukou k srdci a měla zvednuté paže.

F - Koryčany - kostel sv. Vavřince 024 - kříž s Kristem F - Koryčany - kostel sv. Vavřince 034 - Socha sv. Jana Nepomuckého F - Koryčany - kostel sv. Vavřince 036 - Socha sv. Jana Nepomuckého

Po pravé straně od sv. Jana stála postava sv. Františka z Assisi, jenž byl znázorněn jako františkánský mnich v sutaně, přepásané provazem a tonzurou na hlavě se sluneční svatozáří. Oběma rukama přidržoval otevřenou knihu bible, kterou nám tímto chtěl jakoby doporučit ke čtení, což jsme dosud neučinili. Jakmile jsme si krásné sousoší prohlédli, vrátili jsme se ke kostelu a věnovali se jeho druhé boční straně. Loď byla i zde rozdělena pilastry do čtyř polí, mezi nimiž jsme napočítali čtyři okna s půlkruhovým záklenkem a rovněž jsme tady narazili na boční vchod. Nad ním se tentokrát nacházel erb pánů z Horky, starších majitelů koryčanského panství. Na střeše našim očím neunikla štíhlá věžička s makovicí a křížem, která v sobě ukrývala malý zvon a pak jsme se již zaměřili na další sochu, která zkrášlovala okolí církevní stavby. Tentokrát nás čekala obhlídka socha Panny Marie Immaculaty.

F - Koryčany - kostel sv. Vavřince 038 F - Koryčany - kostel sv. Vavřince 005

Dílo sochaře Ondřeje Schweigla vzniklo roku 1806 a bylo uhrazeno nákladem svobodné paní Josefy z Münch-Bellinghausenu jako poděkování za své uzdravení z těžké nemoci. Svědčil o tom nápis na hranolovém podstavci, na jehož střední části jsme spatřili erb zmíněného šlechtického rodu. Samotná socha světice s bohatě nařasenými vlajícími dlouhými šaty a pláštěm, stála na zeměkouli, kterou obtáčel had. Hlavu Panny Marie zdobila svatozář a jelikož celé dílo bylo v roce 2009 zrenovováno, stalo se opravdovou ozdobou kostela sv. Vavřince. U sochy jsme obhlídku svatostánku zakončili a zbývá ještě dodat, že jsme během obchůzky splnily podmínky hned pěti virtuálních keší, které jsme si tak úspěšně zařadili mezi odlovené. Vrátili jsme se k našemu vozu a ještě než jsme odjeli pryč, seznámili jsme se s postavou svatého Vavřince, který žil v letech 230 – 258 v hlavním italském městě.

F - Koryčany - kostel sv. Vavřince 039 - Socha Panny Marie F - Koryčany - kostel sv. Vavřince 040 - Socha Panny Marie F - Koryčany - kostel sv. Vavřince 009 - rozcestník

Z internetu jsme se dozvěděli, že tento římský duchovní byl jedním ze sedmi diákonů, kteří byli umučení při pronásledování křesťanů římským císařem Valeriánem v roce 258. Po smrti papeže Sixta II. byl Vavřinec vyzván k vydání církevních pokladů, on je však na místo toho rozdal chudým, za což jej římský prefekt jej nechal umučit. Stalo se tak zvláště trýznivým způsobem, neboť byl zaživa upečen. Hrůza. Raději jsme nastartovali naše černé SUV a zahájili jsme druhou část našeho výletu. Dali jsme vale městu Koryčany a začali jsme zdolávat stoupání v přírodním parku Chřiby. Horská silnice nás brzy dovedla na rozcestí U křížku, z něhož jsme před 10 lety vyrazili na hrad Cimburk a jiná zajímavá místa v okolí, jenže tentokrát jsme pouze kolem projeli.

F - Koryčany - kostel sv. Vavřince 001 F - Koryčany - kostel sv. Vavřince 002

Potom jsme sjeli dolů do Vřesovic, na rozcestí Podhoří zabočili vpravo a rozbitou lesní cestou pokračovali ještě asi 200 metrů na  místo, kde jsme vysadili našeho lovce keší. Ten pak sám odlovil kešku na hradišti Vřesovice, z něhož šel kolem Sedleckého potoka až na Zoubkovu studánku, kde zmíněný vodní tok pramenil. Cestou odlovil šest keší a potom zamířil po žluté značce na rozcestí Pod Bradlem, odkud vystoupal na Bradlo, kde našel další ukrytou schránku. Následně se vydal ke Koryčanské kapli, která mu také vydala svůj poklad a poté po modré trase odešel na Moravanské louky, aby získal další kešku. Po úspěšném nálezu již zamířil na rozcestí Zavadilka, kde jsme se po 1,5 hodinovém putování opět všichni sešli.

Chřiby - rozcestí Hradisko Chřiby - hrad Ranšperk Chřiby - Koryčanská kaple

A co dělal mezitím zbytek výpravy ? Když jsme kačera u Vřesovic vysadili, odjeli jsme přes Josefínský dvůr do osady Kameňák, kde jsme asi 100 metrů od Kameňácké myslivny zaparkovali náš povoz. Následně jsme se k této oblíbené výletní restauraci vydali a když se areál objevil v našem dohledu, nestačili jsme se divit. Místo se nám okamžitě zalíbilo a rovněž jsme se zde cítili velmi dobře, takže jsme si jej s chutí prošli. Nejprve jsme zamířili doleva k výběhu s domácím zvířectvem, přičemž jsme nejprve obdivovali černé prasátko jménem Uzlinka. Uposlechli jsme doporučení tabule na plotě, čuně nekrmili ani nehladili, takže jsme byli ušetřeni případného bolestivého pokousání a pak jsme se přesunuli o něco výše za potok Moštěnka k druhému výběhu.

H - Moravany - restaurace Kameňácká myslivna 001 H - Moravany - restaurace Kameňácká myslivna 003 - kopie

V něm jsme pozorovali ovce a kozy, kolem nichž se pohybovaly slepice i s kohoutem, který zde prostě nemohl chybět, protože díky nim se hejno opeřenců cítí bezpečně a slepice bývají klidnější. Vzhledem k blízkosti lesa a potencionálnímu nebezpečí v podobě lišek či jiných dravců nám přítomnost hlídacího kohouta ve výběhu připadla dokonce nezbytná. Vadit mohl snad jen některým citlivým hostům v protějším hotelu, když ráno oznamoval kokrháním budíček. Chvíli jsme zvířata pozorovali a pak jsme se vydali směrem k hotelu. Vzápětí jsme se zastavili u pěkné lavičky s dračími hlavami, která nabízela nejen příjemné posezení, ale rovněž hezký výhled na rybníček, v jehož středu seděl na kůlu vodník.

H - Moravany - restaurace Kameňácká myslivna 005 H - Moravany - restaurace Kameňácká myslivna 007

Ten hlídal své vodní království, které v době naší návštěvy nebylo nijak velké, ovšem jeho předchůdce to měl jistě o hodně složitější. Ve třicátých letech 20. století se zde totiž nacházelo 30 metrů dlouhé koupaliště s kamennou hrází, které přes chladnější teplotu vody využívalo jistě hodně lidí a tak se zelený mužík ve své činnosti musel pořádně ohánět. Málo práce měl až po jednom přívalovém dešti, během něhož došlo k protržení hráze, která byla posléze upravena na náhon pro malou vodní elektrárnu, jež zásobovala hostinec energií až do roku 1947. Když jsme se pod dohledem vodníka prošli kolem pěkně upraveného rybníčku, minuli jsme žábu a vzápětí jsme stanuli u zmíněného hostince.

H - Moravany - restaurace Kameňácká myslivna 009 H - Moravany - restaurace Kameňácká myslivna 013

Nahlédli jsme dovnitř a protože se nám interiér zalíbil, rychle jsme se domluvili, že zde budeme hodovat. Čas na hodinkách a mobilních telefonech sice shodně ukazoval pár minut po poledni, ale vzhledem k tomu, že jsme přibližně před hodinou v Koryčanech posvačili z vlastních zásob a také nám chyběl jeden člen výpravy, rozhodli se najíst až poté, co se k myslivně vrátíme z procházky po naučné stezce s názvem Po hranici. První chytrou ceduli jsme našli kousek od Kamenické myslivny a tak nám celkem logicky nabídla fakta i o této restauraci, která zde byla postavena již roku 1930. Prvním majitelem výletní hospody byl Rudolf Kasper a nás zaujalo, že tento podnikavý muž za vlastní peníze provozoval autobusovou linku Kyjov – Kameňák.

I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 001 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 002

Přivezení turisté či rodiny s dětmi se pak odtud vydávali do chřibských lesů, na Moravanské lúky nebo ke zřícenině hradu Cimburk a samozřejmě nějaké ty penízky utratili také v hospodě. Po smrti prvního majitele hospodu převzal jeho syn Zdeněk, jemuž živnost zakázali po roce 1948 komunisté a majetek mu sebrali. Dále jsme se dočetli, že na potoku Moštěnka málem došlo k výstavbě přehrady a zatopení celého údolí, jenže většina majitelů zdejších chat sepsala petici a naštěstí k tomu nedošlo. Byla to věčná škoda, protože se nám na tomto místě moc líbilo a zmodernizovaný hotel vypadal dobře. Dále jsme se dozvěděli, že název Kameňák byl zřejmě odvozen od kamenného Vitáskova mlýna, který stál opodál.

H - Moravany - restaurace Kameňácká myslivna 018 H - Moravany - restaurace Kameňácká myslivna 016

O mlýně jsme si přečetli pověst, podle níž se v něm v noci objevoval vodník a tak mlynář Vitásek mohl mlít jenom ve dne. Na noc odcházel pryč a vodníka vystrnadil až mlynářský pacholek, který si vzal za ženu mlynářovu dceru. Ti pak žili pak na mlýně spokojeni dlouhá léta, ale protože neměli děti, klapáč po jejich smrti osiřel a zchátral, takže dnes ho připomíná pouze prohlubeň po rybníku, který mlýn napájel. Na tabuli jsme si rovněž prohlédli fotku pana Formana z Moravan, který býval největším pytlákem zdejších lesů, dokud někoho nenapadlo, svěřit mu funkci hajného. Vtipné řešení nás pobavilo, ale tím studium cedule neskončilo. Ještě jsme si prohlédli délku a profil naučné stezky, včetně umístění jednotlivých zastávek, na nichž nás čekaly hraničníky.

H - Moravany - restaurace Kameňácká myslivna 017 H - Moravany - restaurace Kameňácká myslivna 019

Tabule nám prozradila, že to byly kameny, vymezující hranice panství, podle nichž se během svých cest lidé mohli snadno orientovat. Na závěr jsme shlédli mapu panství v jihozápadní části Chřibů a následně jsme již vyrazili na trasu naučné stezky. Znovu jsme překročili potok Moštěnka a kolem téměř prázdného dětského hřiště jsme kráčeli vstříc druhému zastavení. Vzápětí jsme se setkali se šelmou, od které nám však nehrozilo žádné nebezpečí, neboť kočka domácí, o kterou evidentně někdo dobře pečoval, nehybně odpočívala pod autem a ochotně se nechala pohladit po mourovatém kožíšku. Po krátké kočičí zastávce u posledních domů osady Kameňák jsme šli dál a na křižovatce typu V jsme zabočili doprava.

H - Moravany - restaurace Kameňácká myslivna 020 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 003 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 004

Zpevněná cesta se záhy změnila na klasickou lesní, i když na jejím začátku jsme obutí ještě občas kladli na suť z cihel, kamení a nalámaného betonu. K naší nelibosti se dosavadní pohodlná procházka změnila v prudké stoupání o délce 500 metrů, nicméně jak se později ukázalo, nejméně příjemnou část trasy jsme museli zvládnout právě v tomto úvodním úseku. A zažili jsme zde také šok ! Jen pár desítek metrů od začátku stoupáni něco v trávě u cesty zasyčelo, pak zašustila tráva a had se odplazil do lesa. Naštěstí nám tedy nezkřížil cestu, ale i tak nás překvapilo, že již poslední dubnový den někteří hadi opustili své zimoviště pod zemí. Zřejmě si prohřívali svá těla či se chystali na večerní čarodějnickou akci, každopádně podle známého lidového rčení už měli na zahájené nové plazivé sezóny nárok, jelikož Jiří slavil svátek téměř o týden dříve.

I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 005 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 006 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 007

Naše těla se výstupem rovněž řádně prohřála a tak jsme přivítali, když se cesta trochu narovnala. Ke konci tohoto úseku jsme dokonce kráčeli téměř po rovině a pak jsme dorazili na křižovatku T, kde nás šipka na stromě poslala doprava. Následovala příjemná procházka rovinatou krajinou plnou listnatých stromů a o kousek dál jsme narazili na kámen, který tak trochu připomínal patník, ale patrně se jednalo o malý předkrm, který nás měl navnadit na pozdější hostinu, při níž se servíroval jeden kámen za druhým. Cesta nás dovedla k lesní školce, v níž své první roky života trávily mladé stromky, chráněny plotem před hladovou zvěří. Potom jsme přišli na další rozcestí, na němž jsme poslechli bílo-zelenou šipku na stromě, směřující jednoznačně doleva.

I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 010 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 014 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 015

Později se ukázalo, že kdybychom se vydali doprava, o 300 metrů dál bychom se opět napojili na trasu naučné stezky, jenže bychom neviděli vyrůstat nový život z pokáceného stromu, z jehož pařezu čnělo několik zelenajících se větví k modré obloze. O kousek dál jsme pro změnu spatřili torzo rezavějící plotu, jímž před desetiletími člověk spoutal zdejší krajinu. Za několik dalších let se rezavějící železo rozpadne úplně a kouzelné prostředí Chřibů tak opět získá svůj původní, lidmi nenarušený vzhled. Cestu poté lemovalo několik pařezů v klasické podobě bez výhonků a také travička, posévající les svěží jarní zelení, mezi kterou jsme spatřili velmi starý pařez. Ztrouchnivělé dřevo nám připomínalo kovadlinu, na níž by toho kovář ovšem moc nevykoval či plachetnici s dírou v horní palubě.

I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 016 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 020 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 021

O kousek dál dřevo vystřídal kámen v podobě patníku nebo hraničníku a pohodlnou cestu krátké, ale výživné stoupání. Když jsme se vyškrábali nahoru do výšky 434 m.n.m., vzpomněli jsme si na velbloudí hrb. Nebylo to snad kvůli tomu, že by nějaký zdejší lesník při těžbě dřeva využíval dromedára namísto koně, ale protože jsme hned zase kráčeli dolů a tak jsme si připadali jako bychom se právě ocitli na velbloudím hřbetě. Další úsek nebyl moc zajímavý, cesta spíše mírně stoupala nebo vedla po rovině a v krajině nás zaujala pouze další lesní školka pro mladé stromky. Naštěstí jsme brzy dorazili k druhému zastavení naučné stezky na rozcestí s názvem Včelín, kde jsme studiem historických faktů strávili asi 15 minut.

I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 022 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 023 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 024

A jako obdivovatelé hudební skupiny Čechomor jsme si podvědomě začali pobrukovat jeden z jejich největších hitů. Přitom jsme si prohlíželi historické hraniční kameny, které trčely ze země kolem rozcestí a informační tabule, ke které jsme se následně přesunuli. Na chytré ceduli jsme si nejprve prohlédli fotografie dalších kamenů, které se nejčastěji dochovaly v zalesněných oblastech hranic bývalých panství a pozdějších velkostatků. Viděli jsme třeba Petřvaldský hraniční kámen z roku 1677, Lichtenštejnský trojmezní kámen či ten nejstarší v Chřibech z roku 1634. Dále jsme zde shlédli tři kameny, označující hranice panství Koryčany, Milotice a Napajedla, a také známý velký kámen Králův stůl nad obcí Modrá, který jsme osobně navštívili o 13 let dříve.

I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 034 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 035 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 036

Text na tabuli nám prozradil, že hranice územních celků se začaly označovat nějakou stabilní značkou někdy od začátku 13. století, například zářezy do hraničních stromů. Později se k tomuto účely začaly zasazovat do země kameny, přičemž ty nejstarší bychom dnes našli v okolí Osvětiman, Stříbrnic, Břesteku, Tupes, Salaše a Boršic. Jak už jsme sami před chvílí poznali, na mnoha z nich se dochovaly znaky a iniciály majitelů, mezi něž patřil například Milota ze Zástřizl, Hanuš Zikmund z Petřvaldu či Jan Dětřich z Petřvaldu. Zaujalo nás, že se kameny lišily velikostí a tvarem podle toho, kdy došlo k jejich osazení v krajině, přičemž nejčastěji byly vyrobeny z dobře opracovatelného a běžně dostupného pískovce.

I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 038 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 039

Největší kameny o hmotnosti až 300 kg a délce 110 cm bychom pak našli v okolí Salaše, nicméně kolem nás se nacházely mnohem menší exempláře. Na závěr jsme si přečetli dvě zajímavosti. V minulosti se při umísťování hraničních kamenů údajně prováděl zvyk udělit několika místním chlapcům na hranici bolestivý výprask, který se nazýval pardus. Jako odškodné pak jinoši od vrchnosti dostávali drobný peníz a také za to, že při sporech dosvědčili, kde hraniční kámen stál, neboť místo výprasku si mnohdy pamatovali celý život. Poněkud smutným faktem pak byly krádeže několika hraničníků, které se odehrály zejména v divokých devadesátých letech 20. století, kdy zmizel třeba kamen v Jestřábicích nebo ten s datem 1729 a petřvaldským znakem páva, který se nacházel u cesty k hoře sv. Klimenta směrem od vrcholu Ocásku.

I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 040 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 041 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 042

Když jsme dočetli poslední řádky, posadili jsme se na pařezy a dali si sladké občerstvení. Pak jsme na stromě u rozcestí prozkoumali směrové šipky, podle nichž jsme měli za sebou 1,5 kilometru a další dva nám zbývaly do osady Zavadilka, kde naučná stezka končila. Mohli jsme si cestu zkrátit o půl kilometru, kdybychom se vydali doprava po žluté značce, což jsme samozřejmě neměli v úmyslu, stejně jako jsme nechtěli levou cestou, která by nás kolem studánky U Kolomaznice dovedla do obce Bohuslavice. Tuhle trasu jsme si nechali na některý z jiných výletů a pokračovali jsme rovně k dalšímu zastavení naučné stezky, jež nám za věrnost nabídla mnoho dalších kamenů různých velikostí z let 1746, 1749, 1761, 1796 a 1800.

I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 037 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 044 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 045

Pohybovali jsme se na hranicích čeložnického katastru, který patřil k milotickému panství a tak jsme za rozcestím brzy narazili na kámen s nápisem HM, což v němčině znamenalo Herrschaft Milotitz alias panství Milotice. Kráčeli jsme po historické hraniční cestě, která vymezovala milotické pozemky revíru Čeložnice od pozemků velkostatku Buchlovice. Hraniční kameny bychom původně našli naproti sobě po obou stranách lesní cesty, ale my jsme byli rádi, že se nějaké z nich vůbec dochovaly alespoň na jedné straně. Za mírnou zatáčkou jsme se pak setkali s dvojicí hraničníků s textem HM 1719 a HM + ZH, což bylo označení panství Zdounky. Jednalo se o starý typ kamenů, jelikož mladší mezníky byly označovány pouze čísly, což nám prozradila tabule třetího zastavení, k němuž jsme právě přišli.

I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 046 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 047 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 049

Na ceduli jsme si prohlédli fotku s pískovcovou skálou, u které se podle pověsti v době po Bílé hoře scházeli pronásledovaní Čeští bratři. Později sem byl umístěn hraničník s iniciálami milotického panství, jehož hranice kromě kamenů tvořily příkopy a kopečky. Zaujalo nás, že ještě v osmdesátých letech 20. století sloužily některé mezníky svému účelu a natíraly se hašeným vápnem, aby byly lépe vidět a neobrůstaly mechem. Dále jsme si přečetli pár informací o šlechtickém rodu Seilernů, jímž milotické panství patřilo více jak 100 let, dokud jim nebylo sebráno na základě Benešových dekretů. Seilernové se totiž přihlásili k říšské státní příslušnosti, aby ušetřili majetek před nucenou správou a i když se o něj po sametové revoluci opět přihlásili, nebylo jim vyhověno.

I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 051 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 052

Na tabuli jsme také shlédli mapy revíru Čeložnice, z něhož pocházela významná část vystavených loveckých trofejí na zámku v Milovicích, který jsme na našich cestách navštívili již dvakrát. Na fotce jsme pak viděli jednoho z revírníků Jiřího Blahu, který na konci třicátých let 20. století zásadně přispěl k objevu čtyř pravěkých mohylníků ze střední doby bronzové. Po druhé světové válce byl jmenován správcem lesů milotického velkostatku a později se stal revírníkem na Bunči. Na závěr jsme se dozvěděli, že v roce 1919 byl plat za osmihodinovou pracovní dobu pro muže 8 Kč a pro ženy 6 Kč, nicméně dřevorubci byli placeni podle množství nařezaného palivového dřeva. Za metrovou krychli polen dostali necelou pětikorunu a k tomu dřevo z prořezávek zdarma, což bylo tenkrát mnohem výhodnější než vyšší mzda.

I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 054 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 055 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 056 

Více informací nám cedule nenabídla, ale ještě než jsme odešli, všimli jsme si kamene se známými značkami HM a rozpadajícího se kovového vědra. Pak jsme se vydali na další cestu, která mírně stoupala nahoru, přičemž jsme potkávali další hraničníky. Některé měly starší písmenné označení, ale poprvé jsme narazili na jeden novější s číslem 13, jenž nám naštěstí nepřinesl smůlu. Na jednom místě jsme se stkali s rodinkou hřibů, které nějaký šikovný dřevorubec vyřezal z pahýlů pokácených stromů. Virtuálně jsme ocenili ten skvělý nápad, jak okolo jdoucím turistům zpříjemnit procházku a za umělecký dojem o nás obdržel nejvyšší známku. Když se lesní cesta opět narovnala, došli jsme ke čtvrtému zastavení naučné stezky.

I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 057 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 058 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 059

Tabule nám prozradila, že jsme se právě ocitli na hranici panství Milotice s Buchlovským, které bylo největším na území Chřibů. Vzápětí jsme překvapivě zjistili, že nám dobře známý Bunč se původně jmenoval Vylízaná skála, která se nachází nedaleko od chaty s restaurací a parkovištěm. Zajímalo nás, proč dostala Vylízaná skála takový název a dozvěděli jsme se, že skaliska připomínají velké jazyky, s čímž jsme při pohledu na fotku museli souhlasit. Podle jiné verze skály na hřebeni Chřibů nabízela daleké výhledy a tak na ni lidé vylézali, ale spíše se nám líbila první varianta. Na obrázku jsme pak viděli listinu z roku 1784, v níž byla velmi detailně popsána hranice buchlovského panství včetně kamenů a značek na stromech.

I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 061 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 062

Další text nás poučil o trestech za zločiny na tomto panství, které řešil buchlovský lovecký soud. Zaujalo nás, že za spáchání loupeže se trestal mírněji ten, který napadl svou oběť na otevřené cestě, než když zloděj loupil v hustém lese nebo na opuštěných místech, kde nebylo možno se dobře bránit či volat o pomoc. Lovecký soud vydržel na Buchlově až do poloviny 18. století, tedy nejdéle ze všech ostatních na našem území a byl zrušen až v rámci reforem Marie Terezie roku 1753. V té době se často vedly spory o užívání lesa a pastvin či o soudní moc, přičemž nejčastěji docházelo na třenice mezi buchlovským pánem a velehradským klášterem, zaznamená v historických listinách z 16.–18. století.

I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 063 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 064

Potom jsme si na fotce z roku 1921 prohlédli skálu Buchlov, stojící uprostřed Hříběcích luk, která už od 13. století tvořila hranice panství. Další mezníky v okolí hradu jsme viděli na barevných fotografiích a pak jsme se dozvěděli o existenci smlouvy mezi velehradským klášterem a Janem Dětřichem z Petřvaldu, pánem na Buchlově, podle níž se klášter vzdal svobod, které měli jeho poddaní tupesští a zlechovští v lesích buchlovských, a dostal za to některé pozemky, jejichž hranice byly listině podrobně popsány. Na základě této listiny byly v roce 1708 osázeny desítky kamenů po obvodu panství Buchlova a Velehradu a k našemu potěšení se ve velké míře dodnes dochovaly na původních místech.

I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 065 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 066 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 067

Na závěr jsme si přečetli fakta o sporu mezi Janem Dětřichem Petřvaldským, vlastníkem hradu Buchlova, a městem Kyjovem o výkon hrdelního práva a myslivosti ve Vřesovicích, který probíhal v letech 1718 – 1728. Úplně poslední informace se pak týkala likvidace statku ve Vřesovicích a následné revizi hranic, včetně detailního vypořádaní škod a nákladů na soud mezi oběma zmíněnými stranami. Pak jsme již začali polykat další metry z naučné stezky Po hranici a také v tomto úseku jsme potkali několik hraničních kamenů. Většina jich stála osamoceně jako ten z roku 1800 a označením HM, ale viděli jsme také dvojici, tvořenou starým písmenným hraničníkem a novým s číslem 16. Cesta zde stále mírně stoupala až na místo, kde byla vidět zaniklá stezka, končící v lese a nově vytvořená trasa, která nás dovedla k pátému zastavení.

I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 068 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 069 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 077

Chytrá tabule rozvíjela téma historických map, což by zajímalo hlavně našeho hledače ukrytých schránek, který kromě jiných oborů studoval na olomoucké univerzitě také kartografii. Jenže tento kačer s námi nebyl, jelikož mu naučná stezka nenabízela ani jednu kešku a tak dal přednost jiné trase. My ostatní jsme se z tabule dozvěděli, že mapy panství vznikaly v 17. a 18. století také kvůli správnému stanovení výše královské daně za obhospodařovanou půdu a další nemovitý majetek. Mapu panství Milotice z roku 1774 jsme prostudovali na velkém obrázku a pak jsme si přečetli, že lidé mapy kreslili ještě předtím, než začali používat písmo. Nejprve zakreslovali místa s přístupem k vodě, výskytem zvěře, polohou osad a později zaznamenávali vojenské výpravy, cesty kupců, námořní plavby, pozemky, vybírání daní a další.

 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 079 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 080

Ve spodní části tabule jsme našli seznam různých map Moravy, který byly v průběhu staletí nakresleny. Nejstarší mapu Moravy pořídil zřejmě na objednávku moravských stavů roku 1592 osobní lékař Rudolfa II. Pavel Fabricius, ale zřejmě nejznámější se stala ta od Jana Amose Komenského z roku 1624, který chtěl opravit nepřesnosti původní verze a více ji přiblížit prostému lidu. Třetím autorem mapy Moravy byl  v roce 1692 Jiří Matěj Vischer Tyrolský a roku 1708 byla její tvorba svěřena Janu Kryštofovi Müllerovi, profesionálnímu měřiči, kartografovi a topografovi, která se stala podkladem pro první vojenské mapování, jenž proběhlo v letech 1764 – 1783. K aktualizaci vojenských map došlo o 70 let později a konečně třetí mapování proběhlo v letech 1868 – 1883.

I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 082 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 083

Na závěr jsme si přečetli, že vůbec nejstarší mapa na světě byla před 24000 lety vyryta do mamutího klu, jež se našel u řeky Dyje. Zaujalo nás, že německé kartografy při práci v terénu provázeli čeští průvodci, kteří schválně zatajovali některé mlýny, statky a jiné majetky, aby vyměřené daně byly nižší. Když jsme prostudovali celou tabuli na okraji malé mýtiny v lese, napojili jsme se na červenou turistickou trasu s názvem Cyrilometodějská stezka a pokračovali po ní dál. Za mýtinou jsme opět vklouzli do lesa a vzápětí jsme minuli dřevěnou konstrukci zvoničky bez toho nejdůležitějšího příslušenství a také pramen potoka Kratinka, o čemž jsme však neměli ani tušení. Na lesní cestu na mnoha místech svítilo jarní sluníčko, navíc jsme už nemuseli nikam stoupat, jelikož jsme kráčeli po rovině nebo dokonce mírně klesali dolů.

I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 084 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 087 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 091

Za hromadou vysypané suti, kterou zde někdo bůh ví proč odložil, dokonce cesta začala klesat znatelně prudčeji a když jsme vstoupili do odlesněného úseku, tak se zase narovnala. Zároveň se nám napravo otevřely výhledy do jihomoravské krajiny, která se na úpatí chřibských lesů rozlila do mírně zvlněného prostoru. O kousek dál nám březový háj daleké výhledy zase uzavřel, ale protože jsme bělokoré dřevěné bohatýry měli vždy velmi rádi, tento opovážlivý čin jsme jim odpustili. Bílé stromy na mýtině vystřídaly vysoké borovice, mnohdy zkroucené do bizardních tvarů a hodně jich nemělo v dolní části kmene žádné větve. Voňavé borovice zde jistě neměly jednoduchý život, ale už ve škole jsme se učili, že se tyto jehličnany dokáží uchytit třeba na okraji skály a v nehostinných podmínkách přežít spousty let.

I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 093 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 094 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 095

Některé stromy však na mýtině takovou výdrž neměly a zůstaly po nich jen pahýly. Jeden z nich posloužil pro namalování turistických značek, další nám připomínal železniční návěstí s povelem stůj, čehož jsme však neposlechli a šli dál. S nikým jsme se nesrazili, jelikož jsme za celou dobu nepotkali jediného turistu a tak jsme měli celou naučnou stezku jen pro sebe. Pohodlná široká cesta pokračovala rovně k odpočinkovému altánku, zatímco my jsme se v mírné zatáčce vydali doprava na travnatou a užší stezku, po které jsme museli kráčet pouze asi 60 metrů. Pak se stezka spojila s další širokou cestou a k červené značce přibyla modrá se žlutou. Stalo se tak na rozcestí s názvem Nad Zavadilkou, na němž nám směrové šipky prozradily, že jsme od Včelína vzdáleni 1,5 kilometru.

I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 098 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 101 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 102

Z naučné stezky nám zbývalo zvládnout posledního půl kilometru a tak jsme na nic nečekali a pokračovali dál. Jenže po 20 metrech jsme se znovu zastavili, protože se objevila tabule šestého zastavení, která nás seznámila s pravidly pro vyhotovení nového pozemkového katastru, které patentem ztvrdil císař František I. na konci roku 1817. Na rozdíl od předchozích mapování byly mapy poprvé v takovém rozsahu vyhotoveny na základě přesného trigonometrického měření. Přečetli jsme si, že před tímto mapováním byly vyhotoveny polní náčrty, z nichž pak vznikly indikační skice a poté příruční mapy. Teprve z nich následně vznikla přesná originální mapa. Dále jsme se konečně dozvěděli, že termín císařský povinný otisk znamená barevnou kopii originální mapy.

I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 103 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 104

O tomto názvu jsme na našich cestách už slyšeli mnohokrát, ale teprve nyní jsme zjistili, co vlastně vyjadřuje. Menší část cedule zabral detailní popis hrabic panství z první poloviny 19. století, naopak většinu plochu obsadil císařský otisk Čeložnic a indikační skica Moravan. Moc nás nepřekvapilo, že české názvy němečtí úřednici dokázali zkomolit, čímž se staly asi jedinou kaňkou v jinak precizním díle Stabilního katastru. Pak jsme si prohlédli laserové letecké snímky povrchu, díky němuž jsme mohli vidět do dřívější doby netušené terénní útvary, jako staré sítě vyježděných úvozů, valy pravěkých hradisek a podobně. Na závěr jsme si rozšířili obzory o pojem oceňovací operáty, dozvěděli se jak probíhá mapování ve 21. století a pak jsme již vyrazili do posledního úseku naučné stezky.

I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 106 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 109 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 110

Vkročili jsme do úvozové cesty, které nejprve vedla mírně dolů a následně nabrala prudší spád. Minuli jsme jakési strašidlo vyřezané z pahýlu stromu a pak jsme již došli k poslednímu, sedmému zastavení naučné stezky Po hranici. Ocitli jsme se na okraji osady Zavadilka, konkrétně u první stavby, které zde vznikla. Tou byla hájenka postavená v druhé polovině 19. století s názvem Zavadilka, který dostala od výrazu někam dojít, zavadit o něco, co stálo o samotě. Sedmá chytrá tabule nám prozradila, že další stavby v okolí hájenky začaly vznikat ve třicátých letech minulého století a mezi prvními byla chata Ahoj. Během druhé světové války přibyly nové objekty a právě v tomto období zde došlo k řadě událostí, které poznamenaly osud lidí, někdy i s tragickým dopadem.

I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 111 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 112

V hájence s vlastním hospodářstvím a sadem se totiž začali objevovat lidé, kteří tajně bojovali proti německým okupantům, jejichž činnost dosáhla vrcholu v roce 1945. Tehdy v oblasti působila skupina VELA Kameňák, která v lesích budovala partyzánské bunkry, organizovala shozy vojenského materiálu z letadel a ukrývala hledané osoby. O zdejším odboji jsme se pak dozvěděli smutná fakta, které nám později ještě jednou nabídla tabule u pomníku padlých partyzánů, jenž se nacházel o 650 metrů dál za osadou na místě Ištokovy chaty, kterou jsme si prohlédli na obrázku. Po přečtení posledních řádku jsme si prohlédli hájenku in natura a následně jsme se šli posadit na hromadu složeného dřeva. Poražené stromy lesníci odložili na okraji hodně široké cesty a my jsme je využili během čekání na našeho lovce keší.

I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 113 I - Moravany - Naučná stezka Po hranici 115

Jak už bylo napsáno, kačer dal přednost jiné trase, protože naučná stezka Po hranici mu žádnou nenabídla a právě na rozcestí Zavadilka jsme se měli opět sejít. Lépe jsme to nemohli načasovat, protože asi po pěti minutách se na modro-červené trase lovec objevil a brzy přišel k nám. S radostí jsme ho přivítali a po chvilce jsme se od hájovny vydali žluto-zelenou trasou osadou dolů ke studánce. Cesta vytrvale klesala dolů a kupodivu jsme žádného chataře nepotkali, pouze obyvatelé nejstarší chaty s názvem Ahoj pouštěli dovnitř svěží jarní vzduch. U menší chaty Horalka nám zamával medvěd, který se patrně nedávno probudil ze zimního spánku a protože byl celý ze dřeva, nepředstavoval pro nás žádné nebezpečí.

J - Moravany - studánka Zavadilka 002 J - Moravany - studánka Zavadilka 004 J - Moravany - studánka Zavadilka 005

Klidným krokem jsme kolem dalších vyřezávaných soch došli na rozcestí Zavadilka – studánka, ovšem zdroj vody jsme hledali marně a přitom ji od nás podle aplikace na mobilních telefonech dělilo pouhých 10 metrů. Po chvilce jsme konečně díky cedulce na stromě objevili vyšlapanou pěšinku, po níž jsme sestoupili dolů ke studánce. Spatřili jsme kamennou zeď ve tvaru písmene L, která zde vznikla zřejmě někdy před začátkem druhé světové války, ale samotný pramen osadníci znali určitě už dávno předtím. Po kamenném dláždění jsme přišli až přímo ke studánce a opláchli si ruce a obličej. Ačkoliv k tomu vyzýval hrníček položený na betonovém posezení, tak jsme vodu vytékající z větší trubky neochutnali, neboť jsme si nebyli jistí jejím složením.

J - Moravany - studánka Zavadilka 009 J - Moravany - studánka Zavadilka 011 J - Moravany - studánka Zavadilka 012

Následně jsme si na pamětní desce nad pramenem přečetli letopočty 1888 – 1938 a jelikož byly doplněny znakem Klubu českých turistů, nebylo pro nás těžké se dovtípit, že deska byla na zeď osazena v době výročí 50 let od vzniku KČT. Potom jsme o něco výše objevili vyřezanou sochu víly, která nás celou dobu pozorovala a jelikož jsme se chovali slušně, nijak nám neškodila ani nebránila ve vyfocení studánky i jí samotné. I když teploměr poslední dubnový den ukazoval poměrně vysoké hodnoty, nabídku k posezení na betonové desce u pramene jsme odmítli, neboť jsme si chtěli odpočinout až v Kamenické myslivně. Podle směrových šipek u rozcestí nad studánkou nám k restauraci zbývalo ujít ještě 1,5 kilometru a tak jsme Zavadilku opustili a vydali se na další cestu.

J - Moravany - studánka Zavadilka 015 J - Moravany - studánka Zavadilka 018

O 300 metrů dál jsme narazili na druhou zajímavost, kterou představoval pomník partyzánů a lom. Na toto místo nás upozornila chytrá tabule na okraji silničky a také náš lovec keší, který zde chtěl získal další úlovek do své sbírky, takže jsme se zde prostě museli zastavit. Nejprve jsme si ovšem přečetli fakta na tabuli, podle které jsme se nacházeli na místě bývalé Ištokovy chaty Vápenka. V ní bydlel velitel odbojové skupiny VELA Ištok Narcis, který sem zval na schůzky další členy a také příslušníky příbuzné skupiny Carbon. Dne 14. dubna 1945 zde měla proběhnout další schůzka odbojářů i s jejich rodinnými příslušníky, jenže setkání bylo prozrazeno a chatu obklíčilo 22 členů německého komanda pod velením poručíka Wilyho Kunze.

K - Moravany - Pomník partyzánům 003 K - Moravany - Pomník partyzánům 004

Jeden muž byl při akci zabit hned, zbytek chlapů pak nacisté zavřeli v chatě, do níž vhodili pancéřovou pěst a pak ji zapálili. Přežil jen Pavel Svoboda díky tomu, že měl na sobě anglickou uniformu a mluvil anglicky. Tento muž byl zatčen a spolu s ženami a dětmi byl odvezen na brněnské gestapo, kde byli brutálně mučeni, přičemž někteří z nich byli zabiti. Po skončení války pak byla ohořelá těla mužů převezena na hřbitov v Kyjově, kde byla řádně pohřbena. Na závěr jsme se dočetli, že Pavel Svoboda zemřel v roce 1993 a že velitel Wily Kunz byl popraven v dubnu 1946 v Kyjově. Tabule nám pak poskytla ještě spoustu dalších informací o tom, co akci u Ištokovy chaty předcházelo a co se stalo potom. A nebylo to vůbec veselé čtení !

K - Moravany - Pomník partyzánům 005 K - Moravany - Pomník partyzánům 006

Když jsme si celý příběh dočetli, pochopili jsme, proč zde už žádná chata nestojí a znovu si připomenuli, jaké hrůzy válka přináší. Pak jsme po schodech vystoupali nahoru k samotnému pomníku v podobě kamenné mohyla s černou deskou, na níž jsme si přečetli bílý text s věnováním a jmény obětí - Ištoka Narcise, Škopa Františka, Havlíčka Rafaela, Skřivánka Zdeňka, Pirdeka Jiřího a Grufíka Vladimíra. Před mohylou jsme spatřili kameny naznačenou obrubu hrobu a pak jsme se na chvíli posadili na lavičku. Následně jsme odtud nahlédli na dno lomu, v němž se těžil kámen a pak jsme se již vydali hledat kešku. Po schodech jsme se vrátili na cestu a vzápětí jsme vkročili do lomu, kde jsme ukrytou schránku brzy objevili.

K - Moravany - Pomník partyzánům 007 K - Moravany - Pomník partyzánům 008 K - Moravany - Pomník partyzánům 012

Spokojeně jsme tak mohli pokračovat v našem putování, přičemž jsme kráčeli po pohodlné asfaltové silničce mírně dolů. Cesta rychle ubíhala a brzy jsme došli ke studánce U Hlavinků, nacházející se pouhých 500 metrů od našeho cíle, k níž jsme odbočili, ačkoliv nám začínalo pomalu kručet v žaludku. Naštěstí pramen ležel jen kousek od cesty, takže jsme k němu po vyšlapané cestičce brzy přišli a po třech schodech jsme sestoupili dolů. Ocitli jsme se v sevření tří kamenných stěn a z jedné z nich trčel klasický pákový ventil, kterým stačilo otočit a začala z něj prýštit osvěžující životodárná tekutina. Sice jsme si pouze opláchli ruce a vodu neochutnali, ale údajně bývá velmi kvalitní a dokonce se v jedné zajímavé soutěží umisťuje na předních příčkách.

L - Moravany - studánka U Hlavinků 004 L - Moravany - studánka U Hlavinků 007 L - Moravany - studánka U Hlavinků 009

Z vytištěných papírů, které jsme si sebou přinesli vyplynulo, že se jedná o soutěž v ochutnávání vody z chřibských studánek, kterou každoročně 28. října na hradisku sv. Klimenta organizuje známý kyjovský muzikant, folklorista a obyvatel Kameňáku Jura Petrů s přáteli. Obyvatelé přilehlé chatové osady nad Kameňáckou myslivnou tak mohli být spokojeni vždy, když si ke studánce přišli načerpat vodu do přinesených lahví a později ji konzumovali na svých rezidencích. Následně jsme opustili prostor sevřený třemi stěnami a pod dohledem dřevěné víly, stojící ve svahu nad studánkou, jsme si přečetli poučnou pověst o lakotě a dobrém srdci, podle níž nedaleko studánky U Hlavinků žili manželé s deseti dětmi.

L - Moravany - studánka U Hlavinků 010 L - Moravany - studánka U Hlavinků 008 L - Moravany - studánka U Hlavinků 016

Když jednoho roku nastalo sucho a na poli se neurodilo, odešly dvě nejstarší dospívající sestry Kateřina a Mařenka do města, aby si ve službě vydělaly nějaký groš. Cestou narazily na blátem zanesenou studánku, u níž se zastavily. K jejich překvapení je studánka lidským hlasem poprosila o vyčištění s tím, že se jim při zpáteční cestě odmění. Nevrlá Kateřina pomoc odmítla, ale Mařenka pramen řádně vyčistila. Dívky pak dorazily do města, v němž hodná Mařenka dostala službu u dobrých lidí a zlá Kateřina v domě bohatých měšťanů, aby si víc vydělala. Peníze obě střádaly do truhliček a z té svojí Mařenka na rozdíl od své sestry občas obdarovávala kolemjdoucí žebráky. Když služba oběma sestrám vypršela, vydaly se na zpáteční cestu domů a zastavily u studánky.

L - Moravany - studánka U Hlavinků 012 L - Moravany - studánka U Hlavinků 013

Nejprve se z křišťálové tůňky napila Mařenka a poté k ní přistoupila Kateřina. Studánka se však náhle zalila blátem, zakalila a temným hlasem lakomé dívce připomněla její dřívější neochotu. Pak dívky přišly domů, kde se Mařenka vlídně přivítala s rodinou a na stůl vysypala vydělané peníze, které dělila pro všechny. Kateřina se chtěla pochlubit s mnohem větším obnosem zlaťáků, ale z jejího ranečku vylezli hadi, žáby a štíři. Když jsme dočetli pěknou a poučnou pověst, vrátili jsme se na cestu a pokračovali dál směrem k myslivně. Po 135 minutách jsme se již v kompletní sestavě k restauraci vrátili, vešli dovnitř, posadili se v zadní části hospody, objednali si pití a vybrali si pokrm z jídelního lístku, který nabízel hlavně zvěřinu.

H - Moravany - restaurace Kameňácká myslivna 022 H - Moravany - restaurace Kameňácká myslivna 023

Pozdní oběd nás vyšel celkově na čtyřmístnou částku, ale dobře jsme se najedli, pochutnali si a obsluha byla velmi příjemná. Dokonce jsme dostali razítko do památníku a výroční turistickou známku Kofola zdarma. Byli jsme tedy moc spokojeni i když se nám moc nechtělo, nastal čas restauraci opustit a vydat se na další cestu. Ještě nás totiž čekalo pár turistických cílů a tak jsme se vrátili k autu, odpočívajícím pod myslivnou a malebné údolí jsme definitivně opustili. Naším dalším cílem byla kaple sv. Vendelína, stojící u konečné zastávky autobusu, obsluhující osadu Kameňák. Od myslivny jsme to k ní měli jen pár stovek metrů a tak jsme na zastávce brzy zaparkovali a doufali, že sem zrovna žádný autobus nepřijede.

M - Moravany - kaple sv. Vendelína 001 M - Moravany - kaple sv. Vendelína 008

Vzápětí jsme se vydali na obhlídku výklenkové kapličky, která svou historii začala psát až v roce 2008 a o jejíž vznik se zasloužili nadšenci ze zmíněné osady Kameňák. Kaplička stála ve svahu nad odpočinkovým altánkem, obklopená zelenou loukou a z jejího výklenku tak trochu povýšeně na nás hleděl sv. Vendelín. Patrona pastýřů, poutníků, ochránce dobytka a polí jsme z obou stran zblízka prozkoumali poté, co jsme se ke kapličce vyškrábali. Na přední straně útlé stavby jsme našli tabulku se vzkazem světce, který nám kladl na srdce, abychom bránili, pomáhali a vzdorovali. Následně jsme sešli dolů k altánku, abychom v něm nalezli ukrytou kešku, jenže jsme museli pár minut počkat, než odejde otec se synem, kteří se zrovna pohybovali příliš blízko nás.

M - Moravany - kaple sv. Vendelína 005 M - Moravany - kaple sv. Vendelína 006 M - Moravany - kaple sv. Vendelína 009

Když se tak stalo, keška se rychle stala naší kořistí, takže jsme se mohli spokojeně vrátit k našemu čekajícímu autu. Po cestě jsme se ještě zastavili u informační cedule, která nám prozradila, že název osady vznikl asi podle kamenného mlýna, který tam byl postaven na konci 18. století. Dále jsme se dočetli, že se zde těžil kámen a také, že v těchto místech operovala partyzánská skupina, kterou v Ištokově chatě postřílelo gestapo. Naštěstí Kameňák v době naší návštěvy sloužil chatařům a k rekreaci, a možná i proto se nám zde tak líbilo. Po přečtení několika dalších informací jsme nasedli do auta, jímž jsme odjeli do obce Hýsly nedaleko Kyjova, kterou jsme navštívili už o 11 let dříve, ale tehdy panovaly úplně jiné povětrnostní podmínky.

M - Moravany - kaple sv. Vendelína 003 M - Moravany - kaple sv. Vendelína 002

Poprvé jsme sem přijeli stříbrným francouzským autem v listopadu, kdy nám bohužel nepřálo počasí, jelikož byla pořádná zima a všude v nížinách vládla namrzající mlha. Nicméně ani nepříznivé podmínky nás neodradily od toho, abychom vystoupali na mírné návrší s názvem Johanka, kde stála menší dřevěná rozhledna stejného jména z roku 2006. Později se ukázalo, že jsme udělali dobře a Johanku navštívili, protože po 10 letech své existence byla kvůli špatnému stavu demontována. Oblast Kyjovského Slovácka však dlouho bez vyhlídkové stavby nebyla, jelikož v roce 2021 stavbaři dokončili novou rozhlednu s názvem Súsedská. Betonová vyhlídková věž byla hlavním důvodem, proč jsme do obce Hýsly přijeli podruhé, jenže tentokrát bylo vše jinak.

N - Hýsly - rozhledna Súsedská 025 N - Hýsly - rozhledna Súsedská 001

Kyjovsko nás totiž na jaře přivítalo krásným slunečným počasím a modrou oblohou, takže jsme měli ideální podmínky pro daleké výhledy a změnil se i povoz, jímž jsme do obce přijeli. Jelikož byla nová rozhledna postavena na návrší Chrástky mezi obcemi Hýsly, Žádovice a Ježov, tedy na jiném místě než původní Johanka, naše černé SUV jsme zaparkovali před obecním úřadem, odkud bylo nejvýhodnější k věži vyrazit. Příjezd až k rozhledně totiž nebyl kvůli zákazovým značkám možný a tak nás čekalo takřka nepřetržité kilometrové stoupání po svých, ale ještě než jsme k věži vyrazili, chvíli jsme se zdrželi na parkovišti. Důvodem zdržení byl nejen nález místní kešky, ale také nerezová trubka, skloněná v úhlu devětačtyřiceti stupňů, kolem níž ležely žulové kostky představující ciferník a zároveň jednotlivé planety.

N - Hýsly - rozhledna Súsedská 002 N - Hýsly - rozhledna Súsedská 045

Zdánlivě nesmyslně položené kameny jsme si zvědavě prohlíželi a snažili se vše pochopit ve vesmírném měřítku. Následně jsme se zaměřili na vrchol trubky s prosklenou kopulí, které nám připomínala mimozemský létající talíř. Uvnitř se totiž skrývala opravdová rarita, velká pouze devět milimetrů. Museli jsme hodně zaostřit zrak, abychom viděli sluneční hodiny, vyryté ručně diamantem do kovu, které se zapsaly do České knihy rekordů a kuriozit a stejného uznání se dočkala také zmíněná zmenšenina sluneční soustavy. Když jsme si vše prohlédli, přesunuli jsme se na druhou stranu silnice k informační tabuli. Na chytré ceduli jsme se dozvěděli nejen podrobnější informace o zmíněných slunečních hodinách a jejich výrobě, ale rovněž fakta o samotné rozhledně.

N - Hýsly - rozhledna Súsedská 046 N - Hýsly - rozhledna Súsedská 043

Dočetli jsme se, že byla postavena za sedm miliónů korun podle projektu architektonického studia DESIGN s.r.o. z Chotěboře, které se nechalo inspirovat mytologickým symbolem triquetra neboli neoddělitelné spojení tří prvků, odkazující na spolupráci tří obcí, které o stavbu rozhledny usilovaly. Tento symbol jsme si prohlédli na tabuli a později také přímo u věže, k níž jsme se konečně vzápětí vydali. Po 50 metrech u křížku cesta zabočovala doleva, když jsme si v předzahrádce protějšího domu všimli parního stroje z roku 1894, který vynalezl slavný James Watt. Rádi jsme si jej prohlédli a pak jsme poslechli směrovou šipku, a vydali se k rozhledně. Kráčeli jsme nádhernou úvozovou cestou mezi poli, pokrytou svěží jarní travičkou, která se nám zdála zelenější než obvykle.

N - Hýsly - rozhledna Súsedská 003 N - Hýsly - rozhledna Súsedská 004

Příjemnou atmosféru doplňovaly kvetoucí stromy, které nás občas nesměle vzaly pod ochranu svých větví. V druhé polovině úvozu jsme odmítli nabídku lavičky k posezení, i když by se nám po celodenním putování malý odpočinek hodil, nicméně jsme chtěli co nejdříve k rozhledně dojít, neboť se již blížila pátá hodina odpolední a čekala nás ještě jedna památka a následná cesta domů. O kousek dál skončila romantická procházka úvozem a dál jsme pokračovali po klasické polní cestě, přičemž jsme již viděli rozhlednu, stojící na návrší napravo od nás. Cesta ovšem vedla stále rovně, pak se krátce stočila směrem k rozhledně, ale ihned zase zamířila doleva, takže jsme si připadali jako Velen v pohádce Princ a Večernice. Odvážnému hrdinovi se ve filmu jeho cíl také neustále vzdaloval, i když mezitím vždy urazil hodný kus cesty.

N - Hýsly - rozhledna Súsedská 006 N - Hýsly - rozhledna Súsedská 008 N - Hýsly - rozhledna Súsedská 011

Samozřejmě se jednalo pouze o náš subjektivní dojem a vše se změnilo poté, co jsme dorazili do zatáčky, která nás pod pravým úhlem konečně nasměrovala přímo k vyhlídkové stavbě z betonu a oceli. V prostoru zatáčky jsme se na chvíli zastavili, neboť naši pozornost upoutala houpačka, zavěšená na stromě u cesty a s nadšením jsme využili jejich služeb. A kdo se zrovna nehoupal, mohl se kochat výhledy po jihomoravské krajině, jež se nám už odtud nabízel. Když jsme se houpačce přiměřeně vyřádili, vyrazili jsme se na závěrečný úsek cesty k rozhledně, přičemž jsme ji měli celou dobu na očích. Za několik minut jsme k ní došli a bez dlouhého otálení jsme se vydali na vyhlídkovou plošinu. Museli jsme zdolat 99 betonových schodů, po nichž jsme vystoupali do výšky 16 metrů, odkud jsme se rozhlédli po okolní krajině.

N - Hýsly - rozhledna Súsedská 014 N - Hýsly - rozhledna Súsedská 027 N - Hýsly - rozhledna Súsedská 026

Samozřejmě jsme nejlépe viděli již zmíněné tři obce Hýsly, Žádovice a Ježov, neboť se věž nacházela ve středu trojúhelníku mezi nimi, ale našim očím neunikly i trochu vzdálenější cíle. Líbil se nám pohled na Buchlovské hory s hradem, který jim propůjčil své jméno, v dálce se rýsovala Pálava s kopcem Děvín, jiným směrem jsme viděli poměrně rozsáhlý Ždánický les a samozřejmě jsme nezapomněli ani na přírodní park Chřiby, z něhož jsme do obce Hýsly přijeli. Byla to zkrátka příjemná podívaná na krásy jihomoravského koutu naší malé zemičky, takže jsme dolů nijak nespěchali a snažili se co nejvíce si výhledu užít. Teprve až jsme se jich dostatečně nabažili, slezli jsme k patě věže a začali prozkoumávat její okolí.

N - Hýsly - rozhledna Súsedská 035 N - Hýsly - rozhledna Súsedská 030

Na rozhledně samotné jsme si nemohli nevšimnout zábradlí, jehož rez ostře kontrastoval se světlým betonem, zářícím novotou. O chvíli později jsme se na informační tabuli kousek od rozhledny dozvěděli, že ocelové zábradlí bylo ponecháno rezavé záměrně, protože tak lépe odolává nástrahám počasí. Všimli jsme si také, že se věž tyčila k nebi uprostřed kruhu, což také nebyla náhoda, jelikož měl představovat již zmíněný symbol triquetra. Následně jsme nedaleko věže odlovili kešku a pak jsme se přesunuli k chytré tabuli, z níž jsme načerpali různé informace, včetně technických dat a rozměrů rozhledny. Vedle cedule se pak nacházela plošina, která by mohla skvěle sloužit ke startu milovníkům sjezdu na kolech, ale nám se hodila k dalším výhledům na obec Hýsly dole pod námi.

N - Hýsly - rozhledna Súsedská 021 N - Hýsly - rozhledna Súsedská 022 N - Hýsly - rozhledna Súsedská 024

Potom se náš čas pobytu u rozhledny Súsedská nachýlil a vydali jsme se na zpáteční cestu. Náš horlivý lovec ukrytých schránek však vyrazil opačným směrem, protože se rozhodl odlovit kešku u Stromové kaple, což se mu bez problémů podařilo. Pak pěšky pokračoval do vsi Žádovice, kde jsme jej později vyzvedli. Zbytek výpravy se mezitím vrátil stejnou cestou zpět do obce Hýsly, kde jsme si v hospodě koupili turistickou známku rozhledny, ale razítko zde bohužel žádné neměli. Pak jsme se již vrátili k autu, jímž jsme popojeli k nedaleké kapli sv. Prokopa a zároveň jsme si chtěli prohlédnout druhé sluneční hodiny, které měly tentokrát podstatně větší rozměry. Po několika desítkách vteřin jsme zaparkovali na plácku u potoka Moštěnka a šli jsme se na hodiny podívat.

N - Hýsly - rozhledna Súsedská 019 N - Hýsly - rozhledna Súsedská 016

Jelikož však tvořily součást dětského hřiště, narazili jsme zde na dva odrostlejší školáky, které jsme vzápětí požádali o umožnění pořízení fotografií bez jejich maličkostí. Naštěstí byli kluci velmi ohleduplní a tak jsme si sluneční hodiny o rozměrech 14 × 20 metrů mohli nejen vyfotit, ale také nerušené prohlédnout. Jejich funkčnost jsme však vzhledem k zapadajícímu slunci nemohli potvrdit, ovšem podle informací na internetu měly v obci Hýsly ukazovat astronomický čas. Když jsme si místo prohlédli, vydali jsme mírně stoupající ulicí k 50 metrů vzdálené kapli sv. Prokopa, která zde byla postavena v roce 1936, když nahradila starou dřevěnou zvonici rozebranou roku 1932 při stavbě silnice.

O - Hýsly - kaple sv. Prokopa 014 O - Hýsly - kaple sv. Prokopa 015

Brzy jsme ke kapli přišli a okamžitě jsme zahájili její obhlídku. Začali jsme na průčelí slohově jednoduché stavby a tradičně jsme na ní našli největší počet zajímavostí. Na první pohled nás zaujala prodloužená zvonice, trčící nad zbytek kaple, která nám svým vzhledem připomínala komín se zavěšeným zvonkem. Pod ním jsme ve štítu stavby spatřili výklenek, v němž stála dřevěná socha svatého Prokopa s pozlacenou berlou v jedné ruce a s maskou čerta v ruce druhé. Přítomnost ďábelského atributu na svatostánku nás samozřejmě zaujala a tak jsme si o něm vyhledali příslušné informace, podle kterých se v 11. století poustevník Prokop uchýlil do jeskyně na břehu Sázavy a na jedné ze svých cest se střetl s ďáblem, jehož díky mravním předostem přemohl a zapřáhl do pluhu.

O - Hýsly - kaple sv. Prokopa 013 O - Hýsly - kaple sv. Prokopa 012 O - Hýsly - kaple sv. Prokopa 008

Potom čerta poháněl křížem, jímž nahradil obvyklý bič a vyoral brázdu od Černých Bud kolem Lipan až do Chotouně. Ve třetině cesty se ulomila radlice a Prokop přiměl čerta ji vyměnit. Dnes tu stojí ves Radlice. V polovině čert kvílel, ale světec řekl, že ještě zbývá dobrá půl cesty. Dnes zde najdeme ves Dobré Pole. Než mohl rohatý na svobodu, musel ještě z pluhu seškrabat bláto. A bylo ho tolik, že z něj vznikla mohyla, jíž se mezi lidmi říká Homole. Když jsme dočetli zajímavou pověst, vystoupali jsme po třech schodech ke dveřím pod sochou, abychom zkusili štěstí a podívali se dovnitř. Bohužel nám fortuna pro tentokrát nebyla nakloněna, neboť jsme interiér kvůli zamčeným dveřím neviděli a tak jsme se vydali na obhlídku zbývajících částí svatostánku, která byla v roce 2018 kompletně opravena.

O - Hýsly - kaple sv. Prokopa 009 O - Hýsly - kaple sv. Prokopa 007 O - Hýsly - kaple sv. Prokopa 006

Kaple rozhodně nevypadala na to, že byla postavena roku 1936, jak hlásala tabulka v dolní části fasády. Díky nedávné opravě nám spíše připomínala novostavbu a možná i proto se nám líbila. Následně jsme na pravé boční straně napočítali tři vysoká okna s půlkruhovým záklenkem, jež pouštěla světlo do útrob stavby a pak jsme se šli podívat, jak architekt vyřešil zadní část kaple. Bohužel málo popustil uzdu své fantazii a presbytář byl zcela plochý bez nějaké další výzdoby či členění. V obchůzce kolem druhé boční strany nám bránil plot sousedního rodinného domu a tak jsme se vrátili zpátky před kapli, odkud jsme měli lepší výhled. Druhý bok stavby neměl žádná okna ani jiné architektonické prvky, takže jsme prohlídku kaple sv. Prokopa uzavřeli a vrátili se k autu na plácku u potoka Moštěnka.

O - Hýsly - kaple sv. Prokopa 003 O - Hýsly - kaple sv. Prokopa 005

Vzápětí jsme Hýsly definitivně opustili a odjeli do sousední obce Žádovice, abychom vyzvedli našeho lovce ukrytých schránek. Ten nás opustil u rozhledny Súsedská, jelikož chtěl odlovit kešku u Stromové kaple, což se mu bez problémů podařilo a poté na nás čekal na autobusové zastávce v Žádovicích. V pořádku jsme jej naložili a pak jsme zamířili do Kyjova, kde jsme v supermarketu nakoupili nějaké jídlo na zbytek víkendu. Následně jsme již odjeli domů do Olomouce a zakončili tak vydařený jarní výlet, strávený v přírodním parku Chřiby a v Hýslech u Kyjova. Pokud jste tato místa rovněž navštívili, napište pod článek svůj komentář, aby ostatní čtenáři získali lepší přehled o tomto turistickém cíli. Děkujeme. Snad vás tento cestopis inspiroval k návštěvě krásných míst na Slovácku a Kyjovsku.

O - Hýsly - kaple sv. Prokopa 011 O - Hýsly - kaple sv. Prokopa 002

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_v_prirodnim_parku_Chriby_hledali_hranicni_kameny/

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Doporučený článek

Proč si vybrat dřevěné žaluzie


Turistův ráj

Turisticka mydla


Statistiky

Online: 12
Celkem: 453765
Měsíc: 18279
Den: 699