Úvod

V září roku 2026 jsme podnikli šestidenní putování po Slovensku, jež nám nabídlo nádherné kontrastní zážitky – první část dovolené jsme věnovali přírodě a klidu v okolí Liptovského Hrádku, abychom se poté na zbývající tři dny přesunuli do historického Kežmaroku. Počasí nám po celou dobu neuvěřitelně přálo, slunce příjemně hřálo a dodávalo podzimně se zbarvující krajině neopakovatelnou atmosféru. Naším domovem v Kežmaroku se stal stylový Boutique Hotel Hviezdoslav, který nám poskytl naprosto luxusní zázemí. Po dnech plných poznávání a chůze byl večerní relax v jeho komorním wellness skvělým balzámem na tělo i duši. Skutečným vrcholem každého dne však byly gurmánské večeře v hotelové restauraci, kde každé jídlo představovalo malý kulinářský svátek. Poslední den dovolené jsme zahájili bohatou snídaní a s lehkou nostalgií v srdci se vydali přímo od hotelu na pěší procházku do samotného centra města. Naším cílem bylo bližší seznámení s unikátní trojicí významných památek, ležící v těsné blízkosti vedle sebe v ulici nesoucí rovněž jméno slavného slovenského básníka – Pavla Országha Hviezdoslava.

Kežmarok – Evangelické lyceum a knihovna

Jednou z nich byla školní evangelická budova, do níž chodívalo mnoho studentů, kteří se později proslavili v různých oborech lidské činnosti. Když jsme ke škole přišli, trochu nás překvapil hlouček švýcarských turistů, kteří postávali před lyceem, ale ukázalo se, že mají objednanou prohlídku sousedního dřevěného kostela Nejsvětější Trojice. Dále jsme se zde setkali s dvojici slovenských manželů, kteří byli s námi ubytováni na hotelu, a podařilo se nám je přesvědčit, aby s námi vyrazili na prohlídku knihovny v lyceu. Vešli jsme tedy dovnitř a souhrou okolností jsme na chodbě školy potkali paní, z níž se vyklubala průvodkyně knihovnou a tak jsme společně vystoupali do prvního patra, kde jsme zaplatili vstupné, koupili turistickou známku a získali razítko do památníku. Pak jsme již odešli do první místnosti s knihami, kde se průvodkyně pochlubila unikátní lycejní knihovnou. Zdejší knižní fond totiž v době naší návštěvy čítal neuvěřitelných 150 000 svazků, což z něj dělalo největší školní historickou knihovnu ve střední Evropě.

Dozvěděli jsme se, že za mnohými vzácnými výtisky stály osudy autorů, kteří byli za své myšlenky a poznání upalováni na hranicích, a že ve své době měla jediná taková kniha hodnotu celého domu nebo stáda dobytka. V prosklených vitrínách jsme obdivovali neuvěřitelné poklady. Nejstarší rukopis v knihovně pocházel ze 14. století, nicméně my jsme mohli vidět o něco mladší exemplář z roku 1437. Dále jsme se dozvěděli, že knihovna uchovává vzácný soubor 55 prvotisků neboli inkunábulí vytištěných v raných počátcích knihtisku mezi lety 1470 až 1500, a přes 3 000 děl vydaných do roku 1600. Prohlédli jsme si originální tisky Jana Amose Komenského, kroniku Kolína nad Rýnem, starý slabikář a další pozoruhodné knihy. Pozoruhodnou raritou sbírky je také 600 historických grafických listů a stejný počet unikátních hudebnin, z nichž jsme některé viděli později. Výklad byl nesmírně poutavý, plný zajímavostí i úsměvných detailů, takže jsme se chvílemi upřímně zasmáli. Následně jsme přešli do monumentální místnosti  nesoucí název Sál Teodora Daniela Jozefa de Jóny.

Tento významný šlechtic, královský tabulární soudce a bývalý student kežmarského lycea se stal největším mecenášem knihovny a když jí po své smrti v roce 1842 odkázal obrovskou soukromou sbírku, rozrostla se o neuvěřitelných patnáct tisíc svazků. A právě v tomto působivém sále, obklopeném tisíci hřbety vzácných knižních pokladů, nás průvodkyně upozornila na několik nečekaných kuriozit, které zprvu působily mezi seriózními právnickými a teologickými spisy jako z úplně jiného světa. S úsměvem nás nejprve přivedla k poličkám s takzvanou „červenou knihovnou“. Šlo o historické svazky v nápadně červených kožených či plátěných vazbách, do nichž se v minulosti balila literatura s milostnou a erotickou tematikou. Vedle červených knih se nacházela nevšední edice pamětí slavného svůdníka Giacoma Casanovy, které v tomto protestantském prostředí, kde platila přísná mravní pravidla, tvořily protipól spisů Martina Luthera. Ještě více fascinující však bylo vyprávění o knihách z oblasti staré medicíny a přírodní filozofie, které de Jóny jako vášnivý sběratel také s oblibou shromažďoval.

Průvodkyně nám detailně popsala jeden ze vzácných starých tisků, v němž autor popisoval recept na čarodějnickou mast, kterou si měly ženy podle dobových představ potírat tělo, aby získaly schopnost létat na sabat. V knize nechybělo složení emulze, v níž se míchaly silně jedovaté a halucinogenní byliny jako blín, rulík zlomocný, durman či oměj, ale jedna z nich chyběla a bez tajné přísady tak nebylo možno mast vyrobit. Poté naše kroky vedly do místnosti věnované kartografii a církevnímu umění. Spatřili jsme zde fascinující historické mapy ze 16. a 17. století – u těch nejstarších nás zaujalo tradiční středověké pořadí světových stran, kde byl jih umístěn nahoře a sever dole, zatímco mapy z období kolem roku 1600 už vykazovaly obdivuhodnou přesnost. Velmi nás zaujaly figurální mapy v podobě zvířat či postav. Mapa ve tvaru královny (Europa Regina) představovala spojenou Evropu s hlavou ve Španělsku a srdcem v Čechách, mapa v podobě vzpínajícího se koně symbolizovala sílu a nespoutanou rozlohu Asie a tvary ryb či mořských tvorů zase vyjadřovaly námořní moc ostrovních či přímořských států.

Ve stejných prostorách se nacházel i vzácný církevní zlatý poklad, tvořený starobylými liturgickými poháry, kalichy a dalšími bohoslužebnými předměty spjatými s historií kežmarské evangelické obce. Nahlédli jsme také do dochované pamětní třídy. U jednoho z oken dodnes stála dřevěná lavice, v níž během svých studijních let sedával básník Pavol Országh Hviezdoslav. Průvodkyně nám připomněla, že kežmarským lyceem prošla doslova plejáda významných osobností, které utvářely vědecký i kulturní život. Studovali zde literáti jako Martin Kukučín, Ján Chalupka, Janko Kráľ, Janko Jesenský, Samo Tomášik či Jonáš Záborský. Z řad vědců a lékařů vynikl MUDr. Vojtech Alexander, průkopník čs. rentgenologie a přednosta radiologického ústavu v Budapešti, nebo celosvětově uznávaný fyzik a konstruktér Aurel Stodola, zakladatel teorie parních a plynových turbín a profesor slavné curyšské polytechniky. V další části expozice jsme se pobavili u dochovaného seznamu přísných školních pravidel a zakázaných činností z 19. století, jejichž porušení profesorský sbor tvrdě trestal.

Studenti měli striktně zakázáno opouštět své ubytování po 21. hodině večerní, kousat tabák či kouřit, hrát v karty a jiné hazardní hry o peníze, navštěvovat místní hostince a šenky, nosit u sebe zbraně či vycházkové hole, ale například i koupat se v řece Poprad bez dozoru. K vidění byla také ukázka restaurování knih, jejichž obnova či záchrana stála školu nemalé peníze. Hned vedle na chodbě jsme si prohlédli malou temnou místnost – školní vězení neboli karcer. Provinilí studenti zde za kázeňské přestupky trávili několik hodin až dnů. V těsné kobce museli celou dobu stát, protože místnost byla tak úzká, že si nebylo kam sednout ani lehce odpočinout, přičemž stravovací režim byl velmi skromný: jídlo dostávali pouze jednou denně a vodu dvakrát za den. Na samotný závěr prohlídky jsme se vrátili do vstupní místnosti s pokladnou, kde jsme se posadili do studijních lavic a vyslechli si bohatou historii kežmarského školství, jehož písemná tradice sahá až do 14. století, i když farní škola zde s největší pravděpodobností fungovala ještě o sto let dříve.

S příchodem reformace na Spiš se původní farní škola proměnila v protestantské gymnázium klasického typu. Dnešní podoba budovy lycea je výsledkem postupného rozšiřování: nová stavba vznikla v roce 1774 a po pouhých sedmi stech dnech už sloužila studentům. V roce 1820 bylo přistavěno první patro a o 45 let později i patro druhé. Vyšší budova umožnila rozšířit výuku o filozofii, teologii a právo, čímž se gymnázium proměnilo v prestižní lyceum. Získané vzdělání otevíralo absolventům dveře na nejvýznamnější evropské univerzity. Škola se díky vynikajícímu profesorskému sboru a mimořádné náboženské i národnostní toleranci stala vyhlášeným elitním ústavem celého Uherska a od roku 1981 je právem zapsána jako národní kulturní památka. Velmi milá průvodkyně přidala ještě dramatické vyprávění o tom, jak knihy na samém konci druhé světové války málem lehly popelem. Když v lednu 1945 do Kežmaroku dorazili sovětští vojáci, začali budovu lycea prohledávat a tisíce německy psaných historických svazků považovali za fašistickou literaturu a propagaci nacismu, kterou chtěli ihned spálit.

Pohotový rektor školy však pohotově zareagoval a zachoval chladnou hlavu. Pozval velitele i vojáky na vydatný přípitek a štědrou dávkou tvrdého alkoholu je dokázal tak rozptýlit a opít, že na pálení knižních pokladů zcela zapomněli. Než vystřízlivěli, podařilo se místním obětavcům nejvzácnější části knižní sbírky narychlo odnést a bezpečně ukrýt v suterénu a na faře. Když vyprávění skončilo, poděkovali jsme průvodkyni za nevšední zážitek, rozloučili se a spolu se slovenskými manželi jsme vyšli před budovu. Zatímco naši známí odešli do sousedního dřevěného kostela, my jsme si na fasádě lycea prohlédli pamětní desky, připomínající významné osobnosti, které zde studovaly nebo působily. Zaujala nás například deska věnovaná slavnému slovenskému spisovateli Martinu Kukučínovi, který tu v letech 1881–1884 působil jako externí student, či připomínka Jána Čajaka. Další tabule vzdávala hold srbským literátům, jako byli Pavle Kengelac, Milovan Vidaković či Lazar Lazarević, což jen potvrdilo, jak významným vzdělávacím centrem celé střední a jižní Evropy lyceum bylo.

O kus dál jsme si prohlédli plastiku s bustou MUDr. Vojtěcha Alexandra, průkopníka rádiologie v Uhersku, i desky připomínající pedagoga Samuela Bredetzkyho či zakladatele slovenské populární hudby Ernesta Genersicha. Nepřehlédnutelná byla také pamětní deska s reliéfem maďarského básníka Sándora Petőfiho a dojemná černá tabulka věnovaná investigativnímu novináři Jánu Kuciakovi a jeho snoubence Martině Kušnírové. Na další části fasády nás zaujala velká kamenná deska věnovaná významným vědcům bratřím Hunfalvovým, nebo pamětní tabule připomínající karpatskoněmecké průkopníky a badatele Vysokých Tater, jako byli David Frölich či Georg Buchholtz. Prohlídka všech těchto jmen byla dokonalou tečkou za celou návštěvou a tak jsme si pod modrým nebem naplno uvědomili, kolik velikánů prošlo branami této jedinečné kežmarské instituce. Vedle vchodu do lycea se nacházela deska věnovaná spisovateli a dramatikovi Jánu Chalupkovi, který zde působil jako profesor v letech 1818–1824 a pak jsme se otočili, abychom prozkoumali pomník s bronzovou bustou jednoho Pavla Országha Hviezdoslava, který na kežmarském lyceu studoval v letech 1865–1870, o čemž nás během exkurze informovala průvodkyně.

Kežmarok – Dřevěný artikulární kostel Nejsvětější Trojice

Jakmile jsme si bustu prohlédli, spěchali jsme i my do dřevěného kostela Nejsvětější Trojice, kde zrovna začínala prohlídka. U průvodkyně jsme si koupili vstupenky, turistickou známku a také jsme u ní získali razítko do památníku. Pak jsme se posadili do lavic a zaposlouchali se do vyprávění o historii tohoto vzácného protestantského svatostánku. Průvodkyně nám sdělila, že se jeho příběh začal psát v roce 1681 na základě povolení 26. zákonného článku neboli artikulu ze Šopronského sněmu. Dozvěděli jsme se, že císař a sněm tehdy dovolili protestantům postavit si kostely výhradně na předměstích mimo městské hradby, a to pouze na vlastní náklady a z nejlevnějšího stavebního materiálu – dřeva. Komise v Kežmaroku určila v roce 1682 záměrně potupné místo za městskou Vyšnou bránou u kamenného hostince. První dřevěný artikulární kostel tam vznikl v roce 1687, přičemž měl pravděpodobně již dnešní půdorys, ale byl jen přízemní.

Průvodkyně nám dále vysvětlila, že po definitivní porážce Tökölyho povstání se stavba ukázala jako provizorní a zcela nedostačující pro tisíce věřících z Kežmaroku a širokého okolí. Proto byla v červnu 1717 uzavřena smlouva s popradským stavitelem Jurajem Müttermannem. Smlouva přesně předepisovala, že nový kostel musí mít dostatek oken, podepřené točené sloupy, pět chórů a modrou barvu klenby na způsob nebe, přičemž náklady byly odhadnuty na 5 000 zlatých. Dále jsme se dozvěděli, že náročné řezbářské práce prováděl kežmarský mistr Ján Lerch a celá přestavba byla dokončena za neuvěřitelné dva a půl měsíce, takže kostel mohl být vysvěcen již 15. srpna 1717. Průvodkyně nám pak přiblížila i mladší historii kostela, o které jsme ze zjištěných informací vyčetli spoustu dalších zajímavostí. Dozvěděli jsme se, že z vnější strany sakristie vede vchod do části krypt s etážovým pohřebištěm pod kostelem, které pocházejí z roku 1791, přičemž ostatní části krypt zůstaly neprozkoumané.

Kostel byl v minulosti několikrát opravovaný, nicméně ve 20. století se nacházel ve velmi špatném stavu. Církev proto v roce 1967 předala kostel do správy Muzea v Kežmaroku s jasnou podmínkou, že jej stát kompletně opraví. Dále jsme se dozvěděli poměrně překvapivou věc: stát tuto dohodu nedodržel, a tak se v roce 1991 kostel vrátil církvi, která ho nakonec začala opravovat sama. Generální oprava stála 13,5 milionu slovenských korun a zásluhou obrovského úsilí věřících i odborníků byl v roce 2008 kostel zapsán na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. V další části výkladu nám průvodkyně začala podrobně popisovat architektonické prvky v interiéru. Zaujalo nás, že kostel má půdorys rovnoramenného řeckého kříže a jeho klenba spočívá na čtyřech točených nosných sloupech z mořeného jedlového dřeva a na obvodových stěnách. Osvětlení celého prostoru zajišťuje 15 okrouhlých vitrážových oken. Celá srubová stavba z trámů červeného smrku a jedle je dlouhá 35 metrů, široká 30 metrů a dosahuje výšky 20,5 metru.

Průvodkyně zdůraznila fascinující detail, že při stavbě nebyly použity žádné kovové hřebíky ani klíny, ale výhradně dřevěné kolíky. Když jsme vzhlédli vzhůru, obdivovali jsme stropní malbu představující modré nebe s oblaky, postavami 12 apoštolů, 4 evangelistů a výjevem Nejsvětější Trojice nad oltářem. Paní průvodkyně nám také prozradila, že ústředním motivem barokního oltáře z let 1718–1727 od Jána Lercha je Kalvárie s malovaným pozadím, pod níž se nacházejí plastiky Panny Marie, sv. Jana a Marie Magdalény. Před oltářem stála kamenná křtitelnice s měděným víkem, která byla vyrobena v roce 1690, tedy ještě před výstavbou chrámu a tvořila tak nejstarší prvek v interiéru. Zaujala nás i kazatelna s postavou anděla na přístupových schodech, rovněž z dílny Jána Lercha z roku 1717, a v neposlední řadě nádherné varhany Vavřince Čajkovského z roku 1720. V spodní části varhan jsme si všimli německého nápisu: „JEŽÍŠ, TY SÁM PRAVÝ SYN, SI MOJE VŠETKO“. 

Když průvodkyně dopovídala, prošli jsme si útroby kostela a celý jsme si jej detailně prohlédli. Postupně jsme obdivovali řezbářskou výzdobu a uspořádání šesti jednotlivých chórů, které dříve sloužily různým skupinám věřících – Mládenecký chór na severní straně zdobený starozákonními malbami, Dívčí chór na jižní straně s dřevořezbami andělských hlaviček od J. Lercha, Učňovský chór, Oltářní chór, První orgánový chór a Druhý orgánový chór určený pro chlapecký zpěvácký sbor. Nejvíce jsme obdivovali malby a obrazové cykly rozmístěné po celém prostoru. Velmi se nám líbily obrazové výjevy ze Starého zákona a jejich teologické doplnění výjevy z Nového zákona, jež společně tvoří jakousi osobitou křížovou cestu, propojující starozákonní události s novozákonním naplněním: Adam a Eva v rajské zahradě tak byli spárováni s Narozením Ježíše Krista, Židovská obřízka s Křtem Ježíše Krista v řece Jordán a Židovský svátek Pascha spojený s vyvedením z Egypta s Ustanovením Večeře Páně. Další dvojice tvořilo Obětování Izáka s Ukřižováním Ježíše Krista, Prorok Jonáš trávící tři dny ve velrybě se Zmrtvýchvstáním Ježíše Krista a konečně Eliášův výstup na ohnivém voze do nebe s Nanebevstoupením Ježíše Krista. Nezapomněli jsme se podívat do dvou místností sakristie, jediné zděné části kostela, pocházející ze zmíněného původního hostince, kde jsme našli dochovanou nástěnnou výzdobu z roku 1754.

Kežmarok - Nový evangelický kostel

Když jsme si celou stavbu důkladně prohlédli a vstřebali neopakovatelnou atmosféru starého dřeva a barokního umění, ujal se nás bývalý házenkářský reprezentant a průvodce v jednom, jenž nás zavedl do sousedního červeného evangelického kostela. Jednalo se o VIP prohlídku, neboť kromě nás nikdo jiný do kostelních lavic neusedl a nevyslechl si od průvodce historii zajímavé stavby. Dozvěděli jsme se, že když starý dřevěný artikulární kostel přestal být po statické stránce bezpečný, rozhodli se kežmarští evangelíci pro stavbu nového reprezentativního chrámu. Proto v roce 1870 navštívili hlavního architekta Rakousko-Uherské monarchie Theofila Hansena. Tento architekt dánského původu, známý například projektem budovy parlamentu ve Vídni nebo Kleinova paláce v Brně, udělal projekt zdarma, avšak s podmínkou, že stavba bude postavena přesně podle jeho návrhu. Základní kámen byl položen v roce 1873 a práce pokračovaly poměrně rychle až do roku 1880, kdy byl chrám zastřešen.

Kvůli nedostatku financí však musely být práce na dlouhých 11 let pozastaveny. Farář Štefan Linberger se proto snažil získat prostředky vydáním knihy o dřevěném kostele a věřící přispívali do sbírek. Milodary na dostavbu nakonec získali nejen po celém Uhersku, ale i v Německu či dokonce v New Yorku. Vysvěcení kostela se tak konalo až 2. prosince 1894. Dále jsme se dozvěděli, že v letech 1969 – 1972 proběhla generální oprava fasády, zatímco interiér kostela byl renovován mezi lety 1989 – 1991. Když jsme si vyslechli historii, průvodce nás seznámil s jedinečnou architekturou chrámu. Vysvětlil nám, že projekt zaujal svou výjimečností a vzhledem, který neměl obdoby v celém Rakousku-Uhersku. Kostel totiž nemá jednotný stavební sloh, ale je postaven v tzv. eklektickém slohu, což znamená, že v sobě kombinuje a propojuje prvky historických slohů – byzantského, románského, renesančního i maurského a orientálního.

Kostel nás překvapil svým netradičním zeleno-červeným zbarvením. Jde o jednolodní stavbu dlouhou 60 metrů a širokou 20 metrů. Kupole dosahuje výšky 33 metrů a věž 42 metrů. Do přízemí a na hudební chór se vejde na 900 sedících lidí. Zaujala nás zvláštní orientace stavby – hlavní vchod směřuje na východ a oltář na západ, což je přesně o 180 stupňů otočené oproti běžným zvyklostem, aby hlavní vchod nevedl přímo z náměstí, ale od stodol, které zde kdysi stávaly. Okna zdobí arabesky a vysoké okno protíná šesticípá Davidova hvězda. Průvodce nám potom vyprávěl o dřeveném oltáři, nad nímž jsme viděli německý nápis s překladem „Hrad přepevný je náš Pán Bůh“. Našim očím na něm neunikla dřevěná socha žehnajícího Krista s křížem a zmenšené plastiky na baldachýnech kazatelen. Líbilo se nám, že v celém interiéru vládla symetrie – našli jsme zde dvě kazatelny a dvě řady lavic, přičemž vlevo sedávali muži a vpravo ženy. Průvodce nám ukázal i chór spočívající na neorománských sloupech z černého tureckého mramoru, kde byly umístěny varhany se 30 registry od firmy Rieger z Krnova.

Dále nás upozornil na dřevěný nástěnný památník situovaný na levé straně kostela, věnovaný kežmarským evangelíkům, kteří padli v 1. světové válce. Uprostřed památníku jsme spatřili obraz vojáka od Elemíra Winklera z roku 1925 s německým veršem. Nakonec jsme se věnovali mauzoleu Imricha Thökölyho (1657–1705), kežmarského rodáka a posledního majitele hradu, který byl velitelem proticísařského povstání uherské šlechty a zemřel v exilu v tureckém Uzmutu. Po 200 letech byly jeho ostatky převezeny do rodného města a tak pro něj bylo roku 1909 vybudováno mauzoleum, zdobené renesanční atikou z kežmarského hradu, kovanými dveřmi a sgrafitem s erbem rodiny Thököly. Uvnitř jsme našli mramorový sarkofág s jeho tělesnými pozůstatky, původní náhrobní kámen přivezený z Turecka a nový náhrobek s reliéfem, který vytvořil Barnabás Holló. Na stěně visel jeho plášť a okolí zdobilo věnce od maďarských turistů, kteří sem hojně přijíždějí. Když jsme si vše prohlédli, požádali jsme o razítko do památníku a pak jsme poděkovali za příjemnou exkurzi.

Pak jsme se rozloučili, vyšli ven a obešli celý kostel dokola, abychom si prohlédli působivé exteriérové detaily. Čelní straně dominoval zapuštěný víceúrovňový románský portál s masivními vyřezávanými dřevěnými dveřmi a rozetovým oknem nad ním. Na bočních stranách fasády nás zaujala vysoká štíhlá okna s dekorativními oblouky a arabeskami, fasáda členěná světle zelenými pilastry a výrazným podstřešním obloučkovým vlysem. Nepřehlédnutelná byla vysoká hranolová věž připomínající italskou kampanilu, která byla s hlavní budovou propojená klenutým schodišťovým mostkem. Na vrcholu věže se vyjímala otevřená arkádová galerie s balustrádou a při pohledu na zadní stranu nás okouzlil závěr chrámu s presbytářem, nad kterým se tyčila dominantní masivní zelená kupole s lucernou a špičatou stříškou. Po obchůzce kolem červeného chrámu jsme se přes centrum města vrátili na hotel, odevzdali parkovací kartičku na recepci a zamířili k našemu autu vzadu za hotelem. Následně jsme odjeli do prodejny LIDL, kde jsme si koupili drobné občerstvení a potom jsme již vyrazili na dlouhou cestu domů. Cestou jsme se zastavili v motorestu Rieka v Kraľovanech, kde jsme si dali docela drahý oběd, ale kuřecí steaky nám vůbec nechutnaly. Zklamáni jsme se tak vrátili domů do Olomouce, čímž jsme uzavřeli krásnou dovolenou na Slovensku 2026.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-v-kezmarku-studovali-knihy-a-poznali-dva-rozdilne-koste