Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsme u Bílovic nad Svitavou nepotkali lišku Bystroušku

Jedno nedělní ráno jsme nasedli do našeho francouzského vozu a z Olomouce vyrazili směr Brno. Jízda po dálnici rychle a bez komplikací ubíhala a za několik desítek minut jsme dojeli do jihomoravské metropole. Městem jsme ale pouze projeli přes Maloměřice a Obřany do Bílovic nad Svitavou, které byly naším hlavním cílem. Sjeli jsme z kopce kolem kostela sv. Cyrila a Metoděje dolů k řece Svitavě, přejeli most a zaparkovali u výletní restaurace Sokolovna.

article preview

Zima nemusí trvat ani příliš dlouho, aby turista a nelyžující člověk v jednom na jaře trpěl abstinenčními příznaky z nedostatku pohybu v přírodě. Měli jsme tedy velkou radost, když se po mrazivých dnech z rádia ozvala radostná zpráva, kterou jsme si ověřili také na internetu. Zkrátka o víkendu nám bylo slíbeno krásné jarní počasí s příjemnými teplotami a sluníčkem a tak jsme si rychle naplánovali výlet. Rozhodli jsme se zajet si na místo, kde jsme sice už před lety byli, ale ze zamýšlené trasy jsme urazili pouze zlomek.

01 - Bílovice 01 - Kostel sv. Cyrila a Metoděje - pohled od sokolovny

Ono nedělní ráno jsme nasedli do našeho francouzského vozu a z Olomouce vyrazili směr Brno. Jízda po dálnici rychle a bez komplikací ubíhala a za několik desítek minut jsme dojeli do jihomoravské metropole. Městem jsme ale pouze projeli přes Maloměřice a Obřany do Bílovic nad Svitavou, které byly naším hlavním cílem. Sjeli jsme z kopce kolem kostela sv. Cyrila a Metoděje dolů k řece Svitavě, přejeli most a zaparkovali u výletní restaurace Sokolovna.

04 - z Bílovic po zelené 02 - sokolovna

Zde jsme nechali odpočívat našeho stříbrňáka až do odpoledních hodin, zatímco my jsme se pěšky vydali za krásami Bílovic a okolí. Od sokolovny jsme kráčeli podél řeky po Fügnerově nábřeží až k nedaleké kapličce sv. Jana Nepomuckého na nároží s Havlíčkovou ulicí. Když jsme se k ní blížili, všimli jsme si, že byla postavena na vyvýšené kamenné podezdívce, možná kvůli záplavám.

02 - Bílovice 05 - Kaple sv. Jana Nepomuckého

Na boční straně kaple jsme nenašli žádné okénko a když jsme přišli k jejímu průčelí, překvapivě jsme na místo dveří spatřili velké polokruhové okno. Nad ním byla malá římsa a na štítu jsme uviděli nápis Svatý Jene, oroduj za nás. Ještě výše v jakési střešní nástavbě pak ve výklenku stála soška Panny Marie. Dveře jsme našli až na druhé boční straně, k nimž vedlo osm schodů. Vnitřek svatostánku jsme neviděli, jelilož dveře byly zavřené, ale ani nás to nijak nepřekvapilo.

02 - Bílovice 02 - Kaple sv. Jana Nepomuckého

Po prohlídce kaple jsme pokračovali za další zajímavostí, kterou byl Koudelkův mlýn, jenž se nacházel jen pár desítek metrů od kapličky. Již jsme nešli podél řeky, ale mlýnského náhonu, který začínal u jezu na Svitavě o pár desítek metrů dál za mlýnem, jehož výrazná žluto bílá budova nešla přehlédnout. Před námi se nacházela třípatrová obytná část mlýna se dvěma balkony a zazděnou dvojicí oken v nejvyšším patře.

03 - Bílovice 09 - Koudelkův mlýn - mlýnský náhon

Ve štítu domu jsme spatřili velký nápis Bílovický mlýn s dvojicí písmen BM a mlynářským erbem. Dle stavu oken v přízemí nám připadlo, že v něm bylo nějaké technické zázemí a nesloužilo k bydlení. Pomalu jsme šli dál a stejný stav jsme konstatovali i na boční straně budovy. Napočítali jsme na ní tři řady oken a v každé jich bylo pět.

03 - Bílovice 08 - Koudelkův mlýn

Na obytnou část navazovala mlýnice, složená ze dvou částí. První střední část byla o něco nižší a zřejmě sloužila jako skladovací prostory, druhá byla vyšší a v ní se nacházelo schodiště a hlavně mlecí zařízení, které fungovalo ještě na začátku 21. století. O kousek dál jsme ještě uviděli z dálky budovy vodní elektrárny a pak jsme se stejnou cestou vrátili k sokolovně.

03 - Bílovice 06 - Koudelkův mlýn

Pohledem jsme zkontrolovali naše autíčko, které spokojeně odpočívalo po dlouhé jízdě, ale nijak jsme se zde nezdržovali a pokračovali po zelené a žluté trase dál. Pohodovým krokem jsme míjeli rekreační hřiště u sokolovny vlevo za plotem a také první informační tabuli, na které se psalo o Bílovicích. Bez zastavení jsme šli po pohodlné asfaltové silničce podél Kuního potoka, který byl z velké části ještě zamrzlý a brzy jsme přišli k myslivně lišky Bystroušky.

04 - z Bílovic po zelené 04 - první z informačních tabulí

V pěkné žluté budově z roku 1907 bydlel dle Rudolfa Těsnohlídka hajný Bartoš, který jednou usnul v lese a když se probudil, uviděl liščí rodinku. Bál se aby mu žena nenadávala, kde se tak zdržel a tak chytil jedno lišče, přinesl ho domů a řekl své paní, že na ně dlouho číhal, aby jej věnoval synovi Pepíkovi. Liška Bystrouška se v myslivně skamarádila se psem i synkem, ale když ji jednou tahali za ocas, kousla Pepíka do nohy a za trest musela být přivázaná k boudě. Liška ale překousala provaz a utekla do lesa, což nás jako milovníky zvířat potěšilo.

04 - z Bílovic po zelené 07 - myslivna Lišky Bystroušky

Krátce jsme si myslivnu prohlédli a pak jsme pokračovali dál po zelené trase, přičemž ta žlutá odbíhala jiným směrem. Po 100 metrech jsme sešli z cesty a přes kamenný mostek jsme překročili Kuní potok, abychom si zblízka prohlédli studánku pojmenovanou po Leoši Janáčkovi, který napsal operu Příhody lišky Bystroušky, jejíž premiéra proběhla v Národním divadle v Brně 6. listopadu 1924. Museli jsme opatrně chodit po kamenných dlaždicích, neboť po jarním tání bylo prostranství před studánkou celé rozmočené.

05 - z Bílovic po zelené 07 - studánka Leoše Janáčka

Před námi byla kamenná zídka ve tvaru vlnovky, z níž vytékala trubkou kvalitní voda, kterou jsme ale neochutnali. Učinil tak ale člověk, který nám ztěžoval focení a připomínal nám šmoulu. Na sobě měl modročernou bundu, černé cyklistické kalhoty, na hlavě modrou čepici, na lavičce modrý batoh, modré kolo opřené o strom u mostu a i ta láhev s pitím byla opět v modré barvě. Nicméně nás hlavně zajímala studánka. Na zídce jsme našli bronzové desky od brněnského výtvarníka Josefa Kaduly.

05 - z Bílovic po zelené 02 - studánka Leoše Janáčka

Na jedné byl notový úryvek z již tolikrát zmíněné opery a na druhé výrok revírníka: JAK JE LES DIVUKRÁSNÝ s doplňujícím nápisem LIŠKA BYSTROUŠKA MONOLOG REVÍRNÍKA a Janáčkovým autogramem. Z informační tabule vedle zídky jsme se dozvěděli, že studánka byla vybudována tehdejší Vysokou školou zemědělskou v Brně podle návrhu Ing. Ivana Otruby a byla slavnostně předána veřejnosti 8. 10. 1978. Po přečtení informací jsme se vrátili na cestu, zatímco synek odešel kousek od studánky hledat kešku v lese.

05 - z Bílovic po zelené 05 - studánka Leoše Janáčka

Pokračovali jsme po pohodlné asfaltové cestě mírným stoupáním a o kousek dál jsme na malé mýtině pod lesem spatřili památník Bohuslava Polanského, který v okolí Bílovic působil jako lesník od dob protektorátu do své smrti roku 1983. Už z dálky bylo vidět, že terén okolo památníku je silně podmáčený a nám se do toho bláta vůbec nechtělo, takže jsme raději zůstali na pevné zemi.

06 - z Bílovic po zelené 03 - cesta mezi studánkou Leoše Janáčka a Liduščiným památníkem - pomník Bohuslava Polanského

Navíc jsme si jej zblízka prohlédli při minulé návštěvě a tak jsme šli dál a brzy jsme dorazili na pěkné rozcestí u malé vodní nádrže. Pod dřevěným altánkem sedělo několik dalších turistů a další postávali okolo nich, takže tu bylo docela živo. Právě zde jsme před lety ukončili naši procházku a dál jsme nepokračovali, což se mělo o pár minut později změnit. Co však zůstalo neměnné, byl příjemný pocit v duši, který jsme opět na tomto místě prožili podruhé.

06 - z Bílovic po zelené 04 - rozcestí u Liduščina památníku

V našich srdcích se rozhostil podobný klid a pocit bezpečí, jaký mají mláďata v hnízdě u své maminky. Nicméně jsme nemohli v pelíšku zůstat věčně, takže jsme se zanedlouho vydali přes krásný most, překlenující Kuní potok a za ním jsme odbočili vlevo na úzkou stezku mezi stromy. Po kluzké a zablácené cestičce jsme po několika desítkách metrů přišli k Liduščině památníku.

06 - z Bílovic po zelené 08 - rozcestí u Liduščina památníku

Ten vznikl v prosinci roku 1919 na místě, kde tři kamarádi František Koudelka, Rudolf Těsnohlídek a Josef Tesař našli odložené dítě, jehož se ujali bezdětní manželé a pojmenovali ho Liduška. Tyto informace jsme si přečetli na kovové desce, umístěné na velkém kameni, na které bylo ještě napsáno, že se od té doby staví u nás vánoční stromy jako připomínka této události.

06 - z Bílovic po zelené 19 - Liduščin památník

O Lidušku bylo postaráno, ale my měli jsme starost, kde se nám ztratil synek, který za námi stále nedorazil a tak jsme mu zavolali. Telefon nám zvedl a s úlevou jsme zjistili, že se mu nic nestalo a že zrovna loví další kešku nedaleko od nás. Opustili jsme tedy Lidušku a opatrnou chůzí jsme se vrátili na širokou cestu nad rozcestím, které se zatím vylidnilo.

06 - z Bílovic po zelené 20 - zpátky na rozcestí u Liduščina památníku

Alespoň jsme měli klid přečíst si na informační tabuli zajímavá fakta o tradici vánočních stromů a již zmíněné Lidušce, kterou jsme si prohlédli na staré fotografii spolu s adoptivními rodiči. Na druhé pak byla trojice jejích zachránců a také se nám líbily staré černobílé fotografie ze starého Brna. Zatímco jsme vstřebávali historické informace, přišel náš synek z úspěšného odlovu a tak jsme se mohli vydat dál.

06 - z Bílovic po zelené 23 - zpátky na rozcestí u Liduščina památníku

Kráčeli jsme kolem zamrzlé malé nádrže na Kuním potoce opět po asfaltce a ani jsme si nevšimli, že se o pár metrů dál zelená značka odpojila. Nicméně se naší cesty stále držela a více než 300 metrů obě trasy ležely vedle sebe jako natažené hadice na pomyslné zahradě. Byli jsme ovšem rádi za zpevněný povrch, neboť zelená stezka byla značně podmáčená a blátivá.

06 - z Bílovic po zelené 30 - na cestě u rybníka

Jaro teprve začínalo nabírat na síle, o čemž svědčilo zamrzlé jezírko dole pod námi, ukryté mezi vzrostlými stromy. Došli jsme do dlouhé levotočivé zatáčky, kde se od nás zelená značka oddělila, stejně jako náš syn, který zamířil dolů do rokle za keškou k památníku prvního vánočního stromu republiky. Po jejím úspěšném nalezení si tak mohlo prohlédnout místo, odkud pocházel první vánoční strom, vztyčený v Brně roku 1924 na Náměstí Svobody.

06 - z Bílovic po zelené 36 - odchod pro kešku u prvního vánočního stromu

Zbytek výpravy zatím pokračoval dál po lesní cestičce zvané Resslovka a brzy jsme přišli do zatáčky ve tvaru podkovy, kde jsme překročili most přes Kuní potok a bylo to naposledy, co jsme jeho vody uviděli. Vzápětí jsme ve svahu nad cestou spatřili památník, který byl vybudován na paměť zakladatele novodobého českého pěstování lesů, vynikajícího lesnického pedagoga, vědce, organizátora a překladatele Josefa Konšela.

06 - z Bílovic po zelené 39 - zatáčka pod památníkem J. Konšela

Když jsme se k němu vyškrábali, přečetli jsme si nápis na mramorové desce, umístěnou na jeden ze dvou vztyčených slepencových balvanů, které sem byly přivezeny z Babího lomu. Dlouho jsme se zde ale nezdrželi a opatrně jsme sešli zase dolů na cestu, po níž jsme se vydali dál.

06 - z Bílovic po zelené 41 - památník J. Konšela

Kráčeli jsme stále do mírného stoupání a hlavně už po druhé straně rokle, v níž jsme zahlédli syna, jak se plazí terénem. Usoudili jsme, že mu výstup nahoru bude trvat ještě dlouho a tak jsme se rozhodli na něj nečekat. Rychlým krokem jsme došli na rozcestí U křížku a dokončili tak nenáročné stoupání, přičemž zároveň jsme měli za sebou přibližně třetinu cesty.

06 - z Bílovic po zelené 44 - cyklostezka nad památníkem prvního vánočního stromu

Posadili jsme se na lavičku zalitou březnovým sluncem a za zpěvu ptáčků jsme čekali na synka. Ten se mezitím vyškrábal z rokle a zamířil k již zmíněnému památníku Josefa Konšela, kde našel další geoskrýš. Neobešlo se to ovšem bez naší telefonické pomoci, protože nevěděl, jak vypadá modřín.

06 - z Bílovic po zelené 49 - rozcestí u křížku

Poté se za námi vydal stejnou cestou jako my a brzy se vynořil na horizontu u dřevěného kříže. Ten se tyčil uprostřed trojúhelníku mezi cestami, sbíhajícími se sem hned ze čtyř směrů. Kdo, kdy a proč jej sem umístil, se nám ale nepodařilo zjistit. Všichni čtyři jsme si na lavičce krátce odpočinuli, snědli drobnou sladkost a pak jsme se vydali na další cestu.

06 - z Bílovic po zelené 47 - rozcestí u křížku

Napojili jsme se na zelenou značku a mírným klesáním po šotolinovém povrchu jsme mířili za další z řady zdejších studánek. Než jsme k ní ovšem došli, zažili jsme nečekané vánoce v březnu. Hned vedle cesty jsme totiž potkali malý stromek ozdobený vánočními baňkami, jen ty dárečky tam už nebyly, zřejmě je posbíral někdo před námi.

06 - z Bílovic po zelené 53 - cesta po zelené z rozcestí u křížku - u vánočního stromu

Vůbec nám to ale nevadilo, zato když povrch cesty změkl a boty se nám začaly bořit do bláta, docela nás to rozladilo. Museli jsme opatrně jít po úplném okraji, ale jak se později ukázalo, naše snaha se neumazat byla zcela zbytečná. Rozmočeného terénu jsme si od této chvíle začali užívat dost a dost a kamarádka Blatěnka nás neopustila takřka po zbytek dalšího putování.

06 - z Bílovic po zelené 54 - cesta po zelené z rozcestí u křížku

Stejně tak klouzavá byla i cestička ke studánce Stanislava Lolka, básníka a malíře, původním povoláním lesníka, jehož kresby inspirovaly Rudolfa Těsnohlídka k sepsání již několikrát zmiňované pohádky. Liška Bystrouška totiž původně vznikla jako slovní doprovod k cyklu Lolkových kreseb. Ke studánce jsme museli velmi pomalu sestoupit, abychom sebou někde nešvihli.

07 - z Bílovic po zelené 01 - cestička ke studánce S. Lolka

Když se nám to zdárně podařilo, stanuli jsme před kamennou mohylou, v jejíž horní části jsme spatřili letopočet 1966. V tomto roce byla studánka vybudována pod Resslovou hájovnou Emanuelem Koupým Stanislava Lolka, který jako velký myslivec s oblibou maloval lesní zvěř. Jeho portrét s liškou v náručí jsme si prohlédli na betonové desce ve středu mohyly.

07 - z Bílovic po zelené 04 - Studánka S. Lolka

Úplně dole pak ze zdi vytékala trubkou voda, která byla hodně studená, takže jsme si v ní sotva opláchli ruce a hrníček postavený pod obrazem myslivce jsme tak nevyužili. Chvíli jsme zde postáli a pozorovali tekoucí vodu a poté jsme u studánky odlovili kešku. Vzápětí jsme pěkné místo opustili a krkolomně se vrátili na blátivou cestu. 

07 - z Bílovic po zelené 08 - Studánka S. Lolka

Po pár desítkách metrů jsme přišli na odbočku k Resslově pomníku a nabídku na jeho obhlídku jsme využili. Po notně promáčené mýtině jsme po 200 metrech došli k betonovému sloupu, na němž jsme našli podobiznu lesníka a vynálezce lodního šroubu Josefa Ressela, který byl za svou odbornou lesnickou práci velmi ceněn.

08 - z Bílovic po zelené 03 - cesta k Resslově pomníku

Pod portrétem jsme si přečetli text na mramorové desce, oznamující základní údaje o tomto člověku a pak jsme se již věnovali hledání ukryté schránky. Netrvalo dlouho a keš byla úspěšně odlovena, takže nám nic nebránilo, abychom Resslův pomník, postavený zde v roce 1929, opustili.

08 - z Bílovic po zelené 05 - Resslův pomník

Než jsme tak ale učinili, rychle jsme si na tabuli vedle pomníku přečetli pár informací o Lesnickém Slavíně. Dozvěděli jsme se, že se jedná o soubor památníků a upravených studánek rozmístěných po lesích okolo Adamova, který byl budován od konce dvacátých let 20. století Vysokou školou zemědělskou v Brně, přičemž řada památníků v tomto prostoru je ještě starší.

08 - z Bílovic po zelené 04 - infotabule a vzadu Resslova hájovna

Kousek od nás jsme zahlédli krásný dům, který se dle chytré tabule nazýval Resslovou hájenkou. Domeček vypadal moc pěkně a docela bychom si dovedli představit, že by stal naším domovem, ale určitě by nám vadil horší příjezd v zimě a davy turistů v létě. 

08 - z Bílovic po zelené 08 - Resslův pomník a vzadu hájovna

Hájovna stála nad cestou, po které bychom přišli, kdyby jsme u křížku neodbočili na zelenou značku. Vyhnuli bychom se blátu, ale co už stalo. Nastal čas se vrátit po mokré mýtině zpátky k rozcestníku na odbočce, na němž jsme se ujistili, že máme jít dále po žluté značce. Čekala nás druhá etapa našeho putování Těsnohlídkovým údolím o délce 2,5 kilometru a příjemné mírné klesání.

08 - z Bílovic po zelené 09 - rozcestník na odbočce k Resslově pomníku

Hned za odbočkou nás čekala druhá podkova dne, kterou jsme poctivě vykroužili a pak se nalevo od nás objevila opět studánka Stanislava Lolka. Zjistili jsme, že přístup k ní by byl z této strany díky schodečkům mnohem příjemnější, ale podruhé jsme dolů už jít nechtěli. Pokračovali jsme dál po široké lesní cestě, sem tam ozdobenou zbytky sněhu ve stinných místech.

09 - po žluté Těsnohlídkovým údolím 05 - cesta za studánkou se zbytky sněhu

Míjeli jsme však také rozlehlou mýtinu prosvícenou sluncem, které nám ukázalo přírodní nahotu lesa s pařezy. Vedle cesty pak tekly vody bezejmenného přítoku řeky Svitavy, pramenící nad studánkou Stanislava Lolka. Potůček ještě sluníčko na mnoha místech ještě zřejmě nenavštívilo, protože byl na mnoha místech zamrzlý, čímž nám později připravil zajímavé zpestření našeho výletu.

09 - po žluté Těsnohlídkovým údolím 08 - prosvětlená mýtina

Naše nohy nebyly ještě unaveny a tak nám cesta vesele ubíhala. Brzy jsme dorazili na rozlehlou mýtinu, na které nešlo přehlédnout hromady dřeva, sloužící jako důkazy o intenzivní práci dřevařů. A právě zde skončila pohodová chůze, protože zatímco dosud byla žlutá trasa milosrdná a vedla prosluněnými místy, nyní nás čekal vstup do lesa.

09 - po žluté Těsnohlídkovým údolím 15 - mýtina pod císařskou sečí

A jak již bylo zmíněno, stromy sluníčko na zem nepustily a tak nám začal úsek, připomínající spíše motokrosový závod po dešti. V našem utrpení jsme však nebyli sami, neboť jsme potkali několik další turistů i s malými dětmi, kteří nic neřešili a rázovali si to středem blátivé cesty, zatímco my jsme se opatrně pohybovali po okrajích, abychom byli co nejméně špinaví.

09 - po žluté Těsnohlídkovým údolím 18 - mimořádně blátivá cesta

Chtěli jsme totiž jet odpoledne ještě do brněnské hvězdárny a tam bychom mohli v podobě Jožinů z bažin budit pohoršení. Předběhli jsme malou holčičku s tatínkem a vyhrabali se tak z posledního místa pomyslného závodu. Potok tekoucí ještě pár desítek metrů zpátky vpravo, se přesunul na druhou stranu a jako mávnutím kouzelné hůlky ledové královny zamrzl.

09 - po žluté Těsnohlídkovým údolím 21 - mimořádně blátivá cesta a bezejmený přítok řeky Svitavy

Křížení jsme zde překročili ještě po malém mostku, ale o kus dál nás čekalo překvapení. Ještě předtím jsme dohnali velkou skupinu dvou dospělých s několika dětmi, kteří zcela bez přemýšlení kráčeli přímo ledovým potůčkem. Naše čtveřice marně doufala, že se podmínky zlepší, ba stal se pravý opak. Bahno nabíralo na síle a přidaly se i velké louže, které jsme museli zeširoka obcházet. Potůček zde opět přeskočil zpátky a vzápětí se vrátil znovu na levou stranu, přičemž pro jeho bezproblémové překročení jsme využili malých mostků.

09 - po žluté Těsnohlídkovým údolím 29 - mimořádně blátivá cesta a zamrzlý bezejmený přítok řeky Svitavy - efekt 2

Po dalších 150 metrech jsme přišli k pomníku Rudolfa Těsnohlídka, který zde byl postaven v roce 1929 lesní správou v Adamově v upomínku na tohoto brněnského spisovatele a novináře. Pomník vypadal spíše jako navršená hromada velkých balvanů, značně porostlých mechem. Svíce na něm postavená ale vypovídala o tom, že spisovatel neupadl do zapomnění.

09 - po žluté Těsnohlídkovým údolím 35 - Pomník Rudolfa Těsnohlídka

My jsme neopomněli odlovit kešku a během hledání jsme za pomníkem spatřili neoznačenou pěšinu, která nás mohla dle synka dovézt na hrad Obřany. Na ten bychom přišli z druhé strany, než jsme měli v plánu, a tak jsme dali jsme přednost jistotě a pokračovali dál po žluté trase. Scénář se nijak nezměnil a opět bořili naše obutí do bláta, jenže po padesáti metrech se potok rozhodl opět přeskočit doprava.

09 - po žluté Těsnohlídkovým údolím 36 - cesta za pomníkem Rudolfa Těsnohlídka

A protože na tomto místě chyběl most a nesvítilo sem slunce, byly vody toku svázány mrazivou náručí paní zimy. Některým z nás šel pohyb po ledě hravě, jiní se po něm klouzali opatrně a ten nejmladší člen výpravy zvolil taktické obejití po suchém břehu. Nečekali jsme, že opodál se vodní tok jako had zakroutí zase zpátky a scénář s ledem se tak opakoval.

09 - po žluté Těsnohlídkovým údolím 38 - první zamrzlý brod

Naštěstí jsme museli překonat mnohem užší překážku, takže jsme všichni potok hravě překročili. Pěšina za tímto brodem nijak nenaznačovala, že přijde ještě třetí, jenž se ale přece jen lišil od dvou předchozích. Vypadalo to zvláštně, když jsme k němu po pár desítkách metrů došli, protože těsně před křížením s cestou paní zima potok osvobodila a jeho vody se tak svobodně rozběhly vpřed.

09 - po žluté Těsnohlídkovým údolím 42 - druhý zamrzlý brod

A jakoby si to bílá královna zase hned rozmyslela, hned za cestou jej zase pevně svázala do ledových pout. Přeskočili jsme rozvášněné vody a vzápětí jsme na druhé straně potkali pár s malým dítětem, který se nás ptal, jestli jsme neviděli jejich další ratolesti. Ujistili jsme je, že zde budou coby dup, jen že musí vydržet než k nim dokloužou a šli dál.

09 - po žluté Těsnohlídkovým údolím 44 - třetí nezamrzlý brod

Velké překvapení nás čekalo po pouhých třiceti metrech, kde pěšina najednou zničehonic zabočila do potoka a ztratila se pod ledovým příkrovem. Koryto bylo tentokrát hodně široké a tak jsme přes něj kráčeli s nejvyšší opatrností, i když na nás další turisté volali, že se určitě led pod námi neprolomí. Toho jsme se opravdu nebáli, nicméně spadnout na tvrdý led jsme nechtěli.

09 - po žluté Těsnohlídkovým údolím 48 - zamrzlé koryto potoku za třetím brodem - efekt 2

Zdárně jsme přešli na druhý břeh a opět kráčeli po pěšině, než jsme byli donuceni přejít zase zpět. Byl to však již poslední výkřik zimy, neboť se úzké údolí více otevřelo a slunce mělo tak volnou cestu k prohřátí půdy. Když nás olízly sluneční paprsky, přišli jsme k první z několika chatiček a hned za ní byla další, což svědčilo o oblíbenosti tohoto kraje i mezi chataři.

09 - po žluté Těsnohlídkovým údolím 58 - další chatka na konci údolí

Pěšina plynule přešla v pohodlnou a širokou lesní cestu, která nás mezi domky spolehlivě dovedla až k místu, kde se ke žluté připojila modrá kolegyně. Právě zde jsme odbočili doleva, jedním krokem překonali směšně malý potůček, který nás dosud doprovázel celým údolím a vydali se po modré na hrad Obřany. Po dlouhém klesání údolím nás čekal výstup do prudkého kopce, který dal našim nohám pěkně zabrat.

10 - hrad Obřany 02 - cesta po modré - srandovně malý potůček

Středověká sídla by na rovině totiž stavěl jen blázen a navíc jsme se na hrad šplhali z opačné strany, než do něj vstupovali jeho obyvatelé. V podstatě jsme hrad dobývali z jeho nejvíce opevněné strany a před 700 lety by byl náš útok zřejmě odsouzen k neúspěchu. Jelikož však kosti jeho obránců už dávno shnily neznámo kde, přece jen se nám povedlo za cenu mnoha kapek potu nahoru vylézt.

10 - hrad Obřany 06 - cesta po modré - stoupání na hrad

Stanuli jsme tak na jedné ze dvou plošin, na kterých se hrad rozkládal, přičemž jsme se ocitli v jeho lichoběžníkovém jádru o délce 42 metrů, šířce 27 metrů na východě a 20 metrů na západě. Po překonání vnější hradby by před námi stála vnitřní zeď, chránící nádvoří s obytným několika podlažním palácem na jedné straně a příbytkem pro ubytování služebnictva a posádky.

10 - hrad Obřany 08 -  přední část hradu mezi budovami

Nic takového zde už dávno nebylo, pouze skromné zbytky kamenů a nánosy hlíny, které skryly i pouhé náznaky hradního komplexu. Přesto jsme zde objevili jednu důležitou součást každého hradu, kterým byla cisterna, do níž byla voda sváděna ze střech jednoho z obytných traktů. Prošli jsme se po nádvoří a pak pomyslně vstoupili do paláce, v němž jsme odlovili kešku.

10 - hrad Obřany 09 - studna

Jelikož se po zimě ještě nezazelenaly stromy, naskytl se nám z hradebního parkánu pohled dolů do údolí řeky Svitavy, kterým jsme se na chvíli pokochali. Pak jsme se vrátili do středu jádra, minuli strom s turistickými šipkami a zamířili na okraj plošiny. Vystoupali jsme tak ještě trochu výše, protože zde stávala okrouhlá věž o průměru deset metrů, která se na začátku 14. století zřítila při dobytí hradu.

10 - hrad Obřany 11 - zbytky obytného paláce

Stáli jsme na znatelné vyvýšenině a pod nohama jsme měli materiál z čelní strany hradby, silné dva metry a zmíněného bergfritu ještě o metr silnějšího. Odtud jsme měli obě hradní plošiny jako na dlani a nejprve jsme shlédli tu část, kterou jsme přišli. Očima jsme přejeli přes nejchráněnější část hradu a pak si prohlédli střední část, kde jsme stáli.

10 - hrad Obřany 21 - na bergfritové věži

Vedle nás stávala vstupní brána, po jejíchž obou stranách zůstaly zachovány na původních místech zešikmené kamenné patky. Zaujalo nás, že její klenba vydržela po staletí vcelku, což se o ostatních částech hradu říci nedalo. Pak jsme se otočili a shlédli druhou část, kterým bylo čtyřicet metrů dlouhé předhradí. Od něj nás dělil dvanáct metrů široký příkop, který ve středověku překlenoval dřevěný most podepřený kamenným pilířem.

10 - hrad Obřany 16 - rozcestník

Ten zde pochopitelně chyběl a tak se nám dolů moc nechtělo, navíc se toho v předhradí moc nedochovalo. Vlastně ani nebylo co by se dalo najít, bývala zde jen široká zeď po celé délce jedné strany na obou koncích pravoúhle zalomená a dřevěné přístřešky. Za předhradím pak byl menší příkop, přes který mohl člověk přicházející do hradu v míru pohodlně přejít po mostě, ale mohl to být i obyvatel osady pod hradem, které ležela na konci Těsnohlídkova údolí, kterým jsme sem přišli.

10 - hrad Obřany 22 - pohled na celý prostor hradu

Docela nás překvapilo, že k příbytkům náležel i rybník, zaplavující velkou část dnešního údolí. Jelikož to bylo vše, co jsme z hradu Obřany mohli vidět, vydali jsme se nazpátek, což obnášelo sestup stejnou cestou, kterou jsme sem došli. Opatrným krokem jsme slezli dolů a ve zdraví jsme se vrátili na rozcestí, kde se spojovala žlutá s modrou značkou.

Bílovice nad Svitavou - zřícenina hradu Obřany - část paláce a hradeb Bílovice nad Svitavou - zřícenina hradu Obřany - část paláce a hradeb a pohled do údolí

Obě barvičky nás dovedly k řece Svitavě, u které jsme narazili na altánek s dvojicí informačních tabulích, na kterých jsme si přečetli zajímavosti o hradu Obřany či o údolí již zmíněné řeky. Dozvěděli jsme se, že hrad postavil na strategickém místě ovládajícím obchodní cestu údolím řeky Svitavy v sedmdesátých letech 13. století Gerhart ze Zbraslavi a po jeho smrti přešel do rukou syna Smila. Dědic však sympatizoval s rakouskými pány a tak se po nástupu krále Jana Lucemburského na trůn ocitl v opozici proti českému panovníkovi. Dále jsme se dočetli, že roku 1312 byly při tažení krále Jana proti odbojníkům dobyty mimo jiné nedaleké Boskovice, zda došlo i na Obřany nám zůstalo utajeno. Jisté však bylo, že Smilovi byl konfiskován majetek a ten raději utekl do Rakouska, kde následující rok zemřel.

Bílovice nad Svitavou - zřícenina hradu Obřany - pohled na celý prostor hradu Bílovice nad Svitavou - zřícenina hradu Obřany - cesta po modré - začátek prudkého stoupání

Obřany se dostaly do rukou Jindřicha z Lipé a nová posádka hradu svými výpady poškozovala brněnské obchodníky, takže jsme se nedivili tomu, že roku 1315 využili Brňané vzpoury Ronovců, kdy byl Jindřich z Lipé v nemilosti, a trestná výprava městské hotovosti hrad dobyla a rozbořila. Panství samotné bylo navráceno Jindřichu z Lipé nejspíše až v rámci mírových dohod roku 1318, zbořený hrad však již nebyl obnoven. Když jsme dočetli poslední řádky, vydali jsme se podél řeky zpátky do Bílovic na Svitavou.

Její břeh kopírovala poměrně frekventovaná cyklostezka s asfaltovým povrchem a zároveň další metry naučné stezky Hády a údolí Říčky, jejíž část jsme si prošli cestou na hrad Obřany. My jsme však měli namířeno opačným směrem a abychom se nepletli bikerům pod kola, po modrožluté značce jsme se vydali na most přes řeku Svitavu.

11 - u řeky Svitavy 02 - most přes řeku

Po něm vedla železniční trať z Brna do Blanska, po níž jezdilo docela dost vlaků a tak se kolem nás jeden zrovna prohnal. Kráčeli jsme po průhledných roštech mostu a pod sebou jsme viděli nejprve cyklostezku a poté řeku, na okrajích u břehu ještě zamrzlou. Na druhé straně jsme spatřili tunel, do něhož před chvílí vjel vlak směrem do Brna a pak jsme sestoupili dolů na rozcestí s názvem Těsnohlídkovo údolí lávka.

11 - u řeky Svitavy 03 - železniční trať na mostě ústící do tunelu

Zde jsme se poprvé napojili na červenou turistickou značku, která nás poté dovedla zpět do Bílovic nad Svitavou. K našemu vozu nám zbývaly asi dva kilometry a za to, že jsme se nechtěli plést cyklistům pod kola na jejich pohodlné asfaltové stezce, jsme zaplatili daň v podobě bláta na našem obutí. Na druhé straně řeky totiž žádný zpevněný povrch nebyl, zato mazlavé hmoty a louží jsme si užili dost a dost.

11 - u řeky Svitavy 13 - jdeme po červené - pod mostem

Naše závěrečné putování po břehu Svitavy jsme zahájili průchodem pod mostem, po němž jsme před několika okamžiky kráčeli a za nímž jsme se po pár desítkách metrů naposledy symbolicky ohlédli. Vzápětí jsme narazili na další chaty, chatičky a domečky, v této roční době většinou opuštěných. Nicméně z několika málo komínů stoupal dým jako neklamná známka blížící se jarní sezony.

11 - u řeky Svitavy 14 - jdeme po červené - ohlédnutí za mostem přes řeku

Drtivá většina chat se nacházela po naší pravé ruce, zatímco vlevo jsme měli vysoký svah zpestřený tu a tam menšími skálami. Řeka tekla přímo vedle nás, aby si po chvíli nakrátko odskočila blíže k železniční trati a zároveň obtékala chaty na obou březích. Že zima ještě před pár týdny vládla pevnou rukou i v tomto kraji, se nám potvrdilo při pohledu do jedné ze zahrádek, kde jsme spatřili zapomenutého Santa Klause na žebříku.

11 - u řeky Svitavy 19 - jdeme po červené - chatky mezi řekou a naší cestou

Když se k nám řeka zase vrátila, chaty zmizely a místo nich začaly přibývat skalní útvary. U jedné z nich jsme se krátce zastavili, neboť nám připomínala známou Sfingu, po které byla i pojmenována. Zde se od nás Tomáš odpojil, aby odlovil kešku a my jsme zatím pokračovali v cestě. Vzápětí se nám do cesty postavil skalní ostroh, vybíhající až do řeky, který jsme lehce překonali po pohodlném železném schodišti.

11 - u řeky Svitavy 27 - jdeme po červené - skála Sfinga

Z jeho horní plošiny jsme spatřili první domy v Bílovicích a pak jsme sestoupili dolů k řece. Od této chvíle jsme už nechodili bahnem, jelikož se údolí otevřelo a dovolilo slunci naši stezku vysušit. Po pár metrech jsme přišli k podivné lávce, trčící v rovině nad řekou, sloužící zřejmě k pohodlnému nástupu do lodi, která zde ale jaksi chyběla. Skalnatý svah po naší levé ruce vystřídalo hřiště, podél kterého jsme došli na parkovišti u vstupu do fotbalového areálu.

11 - u řeky Svitavy 33 - jdeme po červené - schody

Ze stezky se zde stala široká cesta zpevněná kamínky, která nás dovedla k dalšímu železničnímu mostu přes Svitavu, po němž náhodou projel další vlak. Zde jsme vodní tok na chvíli opustili a napojili se na ulici Nad nádražím. Jak napovídal název, museli jsme vystoupat nejprve na úroveň železniční tratě a poté i nad koleje. Na začátku stoupání nás pobavila značka zákaz vjezdu či vchodu koní a pak nás už asfaltová cesta vyvedla nahoru nad areál nádraží v Bílovicích.

11 - u řeky Svitavy 47 - jdeme po červené - cesta u nádraží ČD - zákaz vjezdu koním

Vlevo od nás jsme minuli pěknou vilu Julie, jednu z mnoha postavených v období první republiky v městečku, za kterou se stezka změnila v dlážděný chodník, poslední důkaz našeho vstupu do civilizace. Kráčeli jsme pod dalšími vilami a v zahradě jedné z nich jsme spatřili hrad na skalce, který však rozhodně nevypadal jako ten obřanský.

11 - u řeky Svitavy 49 - jdeme po červené - cesta u nádraží ČD

Vzápětí jsme začali klesat po chodníku dolů k nádraží, jehož kolejiště jsme měli pod sebou jako na dlani. Hned nato jsme přišli k budově nádraží, u které se pohybovalo několik lidí a parkoval mnoho aut. Zavolali jsme synkovi, který nás opustil u sfingy a doufali, že se nám někde neztratil. Naštěstí se tak nestalo, protože na nás čekal na nábřeží u řeky a tak jsme se za ním vydali.

11 - u řeky Svitavy 51 - jdeme po červené - nad nádražím ČD

Šli jsme ulicí Komenského, na které jsme si prohlédli Řeckou vilu z roku 1909, kterou navrhl brněnský architekt Jan Flora pro tehdejšího ředitele Zemské živnostenské banky Josefa Poláčka. Za řeckým domem jsme zabočili doprava a podchodem pod železniční tratí jsme přišli na nábřeží.

11 - u řeky Svitavy 56 - jdeme po červené - cesta od nádraží k sokolovně

Zde jsme se setkali s lovcem skrytých schránek a společně jsme zamířili k našemu vozu. Dlážděný chodník nás přivedl až k mostu přes řeku Svitavu, za níž již stála sluníčkem nasvícená bělostná budova sokolovny. Naproti ní jsme si prohlédli památník, který byl postaven roku 1964 v ústí nádherného údolí na památku básníka Stanislava Kostky Neumanna (1875-1947), jenž v Bílovicích prožil na několika místech velkou část svého plodného života. Zde se zrodila jeho sbírka básní "Kniha lesů, vod a strání", v níž básník opěvuje bílovické lesy, žleby, seče, řeku i květenu. Tady napsal i České zpěvy, Nové zpěvy a fejetony S městem za zády a věnoval se zde i bohaté překladatelské práci.

Bílovice nad Svitavou - památník S.K. Neumanna

Když jsme k památníku přišli, tak jsme na pylonu zasazeném do širokého podstavce spatřili bustu básníka od brněnského sochaře Vincence Makovského. Na průčelí podstavce jsme si pak přečetli vytesané čtyřverší z jeho Knihy lesů, vod a strání:

"Na šedém balvanu děravé skály

se samotou srůstaje sedím,

pode mnou vody jak by se rvaly,

na zběsilou Svitavu hledím."

Bílovice nad Svitavou - památník S.K. Neumanna

Když jsme si památník prohlédli, zamířili jsme k našemu vozu a po sedmi kilometrech příjemné, ale zároveň krosové procházky jsme v pořádku dorazili k našemu výchozímu bodu. Na nic jsme nečekali, nasedli do auta a Bílovice nad Svitavou jsme opustili. Náš výlet tím ovšem neskončil,  měli jsme totiž v plánu se ještě dobře najíst a pak zajet na hvězdárnu. Pro pozdní oběd jsme si předem vybrali restauraci Hokna v brněnské městské části Obřany.

11 - u řeky Svitavy 64 - jdeme po červené - most u sokolovny, vila a památník S.K. Neumanna

Nalákala nás sem nabídka kuřecích specialit a slušné ceny. Měli jsme však problém se zaparkováním na rušné Fryčajově ulici, takže jsme se nakonec museli pár desítek metrů vrátit a auto nechat u dětského hřiště u paneláků. Pak jsme pěšky dorazili do restaurace v suterénu a posadili se do poloprázdné místnosti. Chvíli trvalo, než přišla číšnice a donesla jídelní lístek. Jaké bylo naše zklamání, když jsme nejenže nenašli jídla uvedené na internetu, ale i ceny byly vyšší než jsme čekali. Zklamaní nabídkou jsme si objednali čtyři jídla, pití, najedli se a 45 minut zde poseděli. Pak jsme se vrátili k autu odjeli na hvězdárnu.

12 - hvězdárna Brno 01 - kupole

Zapakovali jsme na Tůmově ulici přímo pod Kraví horou a vyšlapali nahoru na kopec. Přivítaly nás staré známé kopule na okraji, ale jinak se prostředí okolo hlavní budovy a také uvnitř zcela změnilo. Pár roků jsme zde už nebyli a protože v letech 2009 až 2011 zde proběhla velká rekonstrukce, měli jsme opět důvod hvězdárnu navštívit. Před budovu hvězdárny nás zaujala pro nás nová vědecká stezka, kterou jsme si museli prostě projít.

12 - hvězdárna Brno 16 - vědecká stezka

Začali jsme prohlídkou bílého vozítka z Marsu, které jsme si prolezli i zevnitř. Vzápětí jsme na meteostanici zjistili aktuální a nejvyšší a nejnižší teplotu toho dne, včetně síly větru, vlhkosti a tlaku. Nad meteostanicí jsme na vyvýšené plošině objevili dvojici dalekohledů mířících o obloze, přičemž se z jednoho vyklubal kaleidoskop.

12 - hvězdárna Brno 08 - Dalekohledy

Každopádně jsme v nich nic neviděli a tak jsme pokračovali dál k planetárnímu siloměru, kde jsme si vyzkoušeli, kolik váží stejný předmět na různých planetách. Zatímco většinou bylo závaží lehké jako pověstné pírko nebo se dalo zvednout v pohodě, na některých jsme s ním ani nehnuli.

12 - hvězdárna Brno 11 - planetární siloměry

Po zajímavé zkušenosti s gravitací jsme se přesunuli k planetární váze, na kterou jsme si stoupli a zjistili, kolik bychom vážili na různých planetách, hvězdách či planetkách. Vedle jsme si vyzkoušeli zvukovod a nahlédli do krasohledu. Následně jsme se zamířili k pixelové stěně, kde si synek chtěl vytlačit svou přezdívku a získat tak bod za virtuální keš.

12 - hvězdárna Brno 12 - planetární váhy

Bohužel sem pořád někdo chodil a tak jsme pokus vzdali a navíc nás tlačil čas, protože se blížila sedmnáctá hodina a tím pádem začátek promítání filmu o Moravě ve velkém planetáriu. Vešli jsme tedy do budovy, v pokladně koupili vstupenky na daný pořad a v šatně jsme si odložili bundy. Pak jsme v prodejně suvenýrů získali razítko do památníku a v chodbě u přednáškové sálu jsme se vyfotili na Měsíci.

12 - hvězdárna Brno 20 - ve vstupní hale planetária

Bylo to možné díky pěkné projekci na stěnu sálu a vtipně umístěné kamery, která nás na povrch našeho souputníka virtuálně přenesla. Poté si někteří z nás koupili v automatu kávu a čokoládu, kterou jsme sotva stačili vypít, protože začal pořad Morava 360 ° v sále zvaném digitárium. Jak název napovídá, tentokrát jsme zde neviděli žádné záběry z vesmíru, ale z Jižní Moravy.

12 - hvězdárna Brno 18 - budova planetária

Záběry natáčel Pavel Karas zrcadlovkou rok a půl a protože tento kouzelný kout naší země dobře známe z nespočtu výletů a dovolených, velice jsme se těšili na netradiční pohledy umocněné kopulí planetária. Celým čtyřicetiminutovým dokumentem nás provázel hlas Bolka Polívky, moravského patriota, což si myslím bylo zvoleno velmi vhodně.

12 - hvězdárna Brno 17 - budova planetária

Jeho komentář vyzněl pěkně, vkusně obohatil netradiční záběry z dronu, který nesl již zmíněný fotoaparát a sem tam zaznělo i něco vtipného. Spoustu míst, kde se natáčelo jsme již znali, ale ne z takové pohledu. Znovu jsme si připomenuli návštěvy třeba poutního kostela Panny Marie ve Křtinách, Macochy, Punkevních jeskyní, Pálavy s hrady Děvičky a Sirotčího hrádku, krásné záběry byly z bývalého Mušova či Novomlýnských nádrží.

026 - Dívčí hrad 19 - vyhlídka na okraji skály na Pavlov a Novomlýnské nádrže

Také jsme si zavzpomínali na prohlídku památek v Brně, jako třeba na kostel svatého Petra a Pavla, známého z desetikoruny, zajímavou Stránskou skálu a vtipné pro nás bylo dívat se na vysílač Hády, nedaleko něhož jsme před pár desítkami minut zrovna byli. Jediné co by se dalo vyčítat bylo to, že bylo nemožné dívat se na celou plochu kopule, na to lidské oči prostě nestačily a také se nám točila hlava. Každopádně to bylo pro nás zážitek a přáli bychom si více takových pořadů z naší krásné české země.

Brno - Katedrála sv. Petra a Pavla 30 - výhled z balkonku na Brno a vysílač Hády

Když pořad skončil, chtěli jsme se jít podívat do exploratoria a ponořit se do říše mlhovin, zářícího plynu a prachu. Expozice v suterénu byla ale zavřená, vstupní hala setmělá a tak jsme pochopili, že zaměstnanci hvězdárny chtějí jít domů. Vyzvedli jsme si tedy naše svršky a vyšli ven před budovu. Okamžitě jsme zamířili k pixelové protlačovací stěně, kde synek konečně splnil svůj geokešinkový úkol. Tím jsme také završili náš výlet do Brna a jeho okolí a spokojeni jsme se vrátili domů do Olomouce bez jakýkoliv problémů na dálnici.

12 - hvězdárna Brno 14 - protlačovací stěna a Bandita007

A jak naše putování vypadalo ? Na mapě chybí pouze návštěva hvězdárny, ale pěší trasa je zde kompletní. 

 Jak jsme u Bílovic nad Svitavou nepotkali lišku Bystroušku - mapa naší trasy

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_u_Bilovic_nad_Svitavou_nepotkali_lisku_Bystrousku/

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Doporučený článek

Proč si vybrat dřevěné žaluzie


Turistův ráj

Turisticka mydla


Statistiky

Online: 3
Celkem: 456659
Měsíc: 17918
Den: 429