Beskydy se staly jednou z našich nejoblíbenějších destinací, kam jsme se velice rádi vraceli, jelikož nás zdejší drsná a zároveň krásná krajina naprosto okouzlila. Občas jsme na československé pomezí z Olomouce vyrazili na jednodenní výlet, ale strávili jsme zde i pár celotýdenních dovolených, které nám daly více času pro důkladnější prozkoumání tohoto kouzelného pohoří. Jednoho roku jsme si na sedm dní pronajali luxusní srub v kanadském stylu, který si jeho majitel postavil na zelené louce teprve nedávno a tak dřevěný domek ještě voněl novotou. Dovolenou jsme si naplánovali na začátek letních prázdnin, kdy se rozlehlá obec Velké Karlovice stala na jeden týden naším novým domovem, z něhož jsme každé ráno po vlastními silami připravené snídani vyráželi na výlety po bližším i vzdálenějším okolí.

Jednou z nich byla rozhledna Miloňová, na kterou jsme vyrazili šestý den pobytu. Zároveň jsme si chtěli trochu odpočinout, takže jsme strávili celé dopoledne ve srubu a až po obědě jsme nasedli do našeho francouzského vozu, kterým jsme odjeli na parkoviště Velká Hanzlůvka. Právě odtud jsme měli v plánu vyrazit po jednom z okruhů na vyhlídkovou věž, k čemuž jsme si předem jsme vybrali nejkratší přístup o délce asi dvou kilometrů, nicméně na parkovišti náš lovec skrytých schránek rozhodl, že půjdeme po delší, ovšem pohodlnější cestě. Druhým důvodem změny pak bylo plnění úkolů verigo kešky a odlovení dalších tradičních krabiček po cestě. Čekalo nás šest kilometrů šlapání, rozdělených přibližně napůl mezi stoupání a klesání, doplněné krátkými úseky vedoucích skoro po rovině.

Když tedy padlo ono rozhodnutí, na nic jsme nečekali a po asfaltové pohodlné cestě protínající mělké údolí vykročili vstříc rozhledně. Chůzi nám zpříjemňovalo zurčení potoka Velká Hanzlůvka, který si spokojeně tekl po naší levici a na jednom místě prudce padal z vysokého kamenného stupně, aby poté pokračoval ve své vodní pouti dál. Prostor mezi silničkou a vodním tokem vyplňovaly velké lopuchy, bílé květy bůhví čeho, ke kterým se tu a tam přidaly vysoké bodláky s fialovými květy. Příroda v červenci vesele bujela a neproniknutelnou zelení skryla spoustu míst, kam se člověk mohl bezpečně dostat až zase v zimě či brzo na jaře. Nám to však nijak nevadilo, protože jsme nemuseli zatím nikam odbočovat a prodírat se zdivočelou vegetací. Stále jsme sledovali modrou značku a jelikož šedý had mířil vzhůru jen pozvolna, šlo se nám velice dobře.

Po kilometru jsme přišli na rozcestí U mostu, kde jsme opustili nejen modrou trasu, ale i asfaltku. Dál jsme již kráčeli po místním okruhovém značení, ale předtím jsme se ještě u mostu na chvíli zastavili. Ocitli jsme se totiž na velice zajímavém místě, kde již zmíněný potok Velká Hanzlůvka napájel menší bezejmenný přítok a pouhých pár metrů dál druhý, přitékající ovšem z jiného kopce kdesi nad námi. Poté jsme překročili most z dřevěných klád a po lesní cestě jsme pokračovali dál. Doprovázel nás opět vodní tok, jen byl o něco menší, více kamenitý a divočejší. Rovněž mírné stoupání se změnilo v prudší pasáže a začali jsme tak pomalu opouštět údolí a šplhat se na kopec. Na jednom místě jsme narazili na zaparkované auto, i když hned u parkoviště Velká Hanzlůvka byl jasný zákaz vjezdu.

Možná vůz patřil někomu z osady Jestřábí, přes kterou vedla další naše cesta. Nejprve jsme si ale odskočili k malým vodopádům na potůčku a tak jsme lesní komunikaci opustili a stezkou v trávě jsme k padající vodě zamířili. Nejednalo se však o žádné Niagarské vodopády, ale o několik půlmetrových stupňů, přes které vodní tok přepadával. Překročili jsme potůček a na druhé straně jsme odlovili kešku, kterou jsme ovšem pár minut museli hledat. Potom jsme se stejnou stezkou vrátili zpátky a pokračovali nahoru do prudkého stoupání. Minuli jsme dřevěnou garáž některého z obyvatel osady Jestřábí a po chvilce jsme spatřili i několik jejich obydlí. Nebylo to poprvé, co jsme během putování tímto valašským krajem na slovenském pomezí narazili zničehonic na pár domků, chalupu či celý statek a přitom široko daleko nebylo jiné stavení.

V dosahu našeho zraku se rozkládaly en louky, lesy a kamenité cesty, které jistě dávaly zabrat autům jejich majitelů, pokud tedy domorodci nevyužívali pouze síly jednoho koně. A že by sem jezdil člověk dobrovolně v zimě, to jsme si už vůbec nedokázali představit ! Nicméně pěkné domečky to v Jestřábí byly, navíc s upravenými pozemky a hezkými zahrádkami. Radost pohledět, ale muselo to dát hodně práce, než majitelé domy uvedli do tohoto stavu. Procházeli jsme okolo domků a hospodářských stavení, obehnaných pěkným plaňkovým plotem, ale nepotkali jsme zde živou duši. Minuli jsme několik stodol a protože jsme právě zdolávali velké stoupání, šli jsme pomalu. Často jsme se otáčeli, jelikož se nám po vynoření se z údolí potoka, který jsme nechali téci dole hluboko pod námi, otevíraly výhledy na zajímavou valašskou krajinu.

Za vzrostlou lípou se nám pak naskytl nádherný výhled do údolí a na okolní lesy, kde jsme se před pár minutami pohybovali. A když se cesta konečně narovnala, objevila se nad stromy dokonce špička našeho cíle, rozhledny Miloňová. Dále jsme šli po rovnější cestě loukou, tu a tam nás stromky a keře schovali před sluníčkem, což jsme přivítali, i když nebylo žádné velké vedro. V zeleni nad námi se objevily první domky druhé odloučené osady Pod Polanou a mírné stoupání nás vzápětí dovedlo na rozcestí U zvoničky za Miloňovou, kde se náš hledač skrytých schránek vydal doprava vstříc Polaně a postupně odlovil dvě kešky, které mu ovšem daly notně v luštění i časově zabrat. Domluvili jsme se, že na něj počkáme u zvoničky a tak jsme se mezitím vydali na opačnou stranu doleva, kde na nás již vykukovala zmíněná stavba se zvonem.

Když jsme k ní přišli, tak jsme si tuto typickou beskydskou dřevěnou zvonici s potěšením prohlédli. Na čelní straně jsme našli tři malá okénka, pouštějící světlo do interiéru zvoničky, která byla také jedinými na celé stavbě. Z hřebene polovalbové střechy vystupovala jehlancová stříška na čtyřech sloupcích, jenž byla zakončená křížem a která v sobě ukrývala malý zvon, přivezený z kaple na rozcestí Poďtaté ve Velkých Karlovicích. Stalo se tak roku 1962, kdy nahradil původní 25 kilogramů vážící zvon z karlovského kostela, jenž byl roku 1940 byl zabaven pro válečné účely. Následně jsme obešli dřevenou kapličku kolem dokola, ale nic zajímavého jsme na ní už nenašli a tak jsme svou pozornost upřeli na interiér sympatické zvoničky, která se nám opravdu hodně líbila a dokonale zapadala do valašsko krajiny.

Po dvou dřevěných schůdkách jsme vystoupali ke mříži ve dveřích, za kterou jsme uvnitř jsme našli obrazy sv. Cyrila a Metoděje z roku 2012, které nahradily původní malby stejných světců a také obraz Panny Marie, jež zničili vandalové. Více jsme toho kromě květinové výzdoby v interiéru neviděli a tak jsme sestoupili dolů. Vzápětí jsme si na tabulce pod jedním oknem přečetli několik historických informací o této pěkné zvonici, která stejně jako ostatní ohlašovala čas církevních úkonů, slavností, svátků, úmrtí nebo také poplach při požárech, přičemž k jejich rozšíření došlo zejména po roce 1751, kdy Marie Terezie vydala ohňový patent, který jejich stavbu předpisoval. Dozvěděli jsme se také, že malebná stavba byla vybudována roku 1928 Pavlem Tomkem a Michalem Jurečkou a páterem Vitáskem byla zasvěcena svatým Cyrilu a Metoději.

Když jsme si všechny informace přečetli, posadili jsme se na lavičku a po náročném výstupu si rádi odpočinuli. Čekali jsme také na našeho lovce keší, který stále nepřišel. Po několika minutách marného čekání jsme pomalu pokračovali směrem k rozhledně, vzdálené odtud pouhý kilometr, kde jsme se měli setkat. V cípu louky jsme minuli posed a pak jsme se vnořili do lesa, z něhož jsme vyšli ven až u vyhlídkové věže. Předtím jsme ještě museli překonat jedno prudké stoupání, na jehož vrcholu jsme narazili na osamělý domeček, který jakoby z oka vypadla z pohádky O perníkové chaloupce. Žádná ježibaba zde ovšem nebyla, pouze nás minula dvojice jiných turistů, putujících opačným směrem, kteří vypadali naprosto normálně, neměli žádné bradavice ani ostrý nos a černá kočka se také nikde neobjevila.

Za chaloupkou nás pak čekal pouze průchod jehličnatou alejí a po 150 metrech jsme se vynořili z lesa. Uprostřed mýtiny se tyčila na kopci stejného jména rozhledna Miloňová, ke které jsme ihned zamířili. Když jsme došli až k dřevěné věži, okamžitě jsme po 84 schodech vystoupali na vyhlídkovou plošinu ve výšce 20 metrů, z níž jsme se rozhlédli po beskydské krajině, která nám dokázala nabídnout mnoho pěkný míst. Například jsme viděli hřeben Javorníků a Kasárne, Vsetínské vrchy, Beskydy s horou Radhošť či další blízkou rozhlednu Sůkenická, kterou jsme navštívili o den dříve. Během našeho rozhlížení se po krajině konečně dorazil i synek, který se ihned vydal za námi nahoru a na smrkových schodech odlovil kešku. Když jsme se všichni dost pokochali, sestoupili jsme dolů a přečetli si nedlouhou historii vyhlídkové věže.

Dočetli jsme se, že 24 metů vysoká rozhledna byla postavena za pouhých deset měsíců v září roku 2012. Zaujalo nás, že ji postavily Lesy ČR podle návrhu architekta Antonína Závady, který rovněž projektoval Jurkovičovu rozhlednu v Rožnově pod Radhoštěm. Zajímavá byla také informace, že věž nevyužívali jen turisté, ale že zároveň sloužila lesníkům ke kontrole požárů v okolních lesích. Dole jsme si ještě všimli, že rozhledna byla postavena na mohutných železobetonových základech na šestibokém půdorysu a protože historie věže byla ještě krátká, více jsme se toho o ní nemohli dozvědět. Následně jsme se vydali na zpáteční cestu k parkovišti Velká Hanzlůvka, ovšem nekráčeli jsme po cestě, která nás k Miloňové dovedla, nýbrž jsme pokračovali po značené trase dál.

Opustili jsme mýtinu a opět vstoupili do lesa, kterým prostupovala lesní stezka, po níž jsme poté kráčeli dolů do Velkých Karlovic. Velice brzy cesta začala prudce klesat a tak jsme litovali turisty, kteří šli opačným směrem. Blahořečili jsme rozhodnutí našeho hledače schránek, který nás na startu putování přesvědčil, abychom se k rozhledně vydali druhou stranou. Postupně jsme klesali stále níž a níž, a nijak záživná cesta po půldruhém kilometru skončila na rozcestí Nad Lanternou. Zde jsme odbočili vlevo a dál jsme kráčeli po asfaltové cestě, vhodné pro kočárky a kola. Po pár metrech jsme se zastavili v zatáčce u vysokého stožáru, neboť se nám odtud naskytl slušný výhled na Leskové, čili část Velkých Karlovic. Tu jsme pro změnu prozkoumávali o dva dny dříve, kdy jsme se dokonale seznámili se všem zajímavostmi rozlehlé obce.

Zatímco dole se pásly v poklidu pásly krávy, odlovili jsme kešku, která byla odměnou za splnění úkolů, které jsme zdolávali během celého našeho putování. Náš lovec ovšem pro schránku musel vyšplhat na starý stožár, kde se keška nacházela a to mu zabralo několik minut času. Když ji našel, vítězoslavně ji zvedl nad hlavu a my byli hrdí na to, že jsme mu mohli při plnění úkolů pomáhat. Když odvážný mladík slezl dolů za námi, pokračovali jsme v cestě dolů po pohodlné asfaltce. Jakmile se začaly zase objevovat velké lopuchy, poznali jsme, že se stále více přibližujeme ke dnu údolí a potoku Velká Hanzlůvka. A opravdu netrvalo dlouho a objevil se most přes tento vodní tok a vzápětí také parkoviště, kde na nás čekal náš francouzský stříbrný vůz, jímž jsme ihned odjeli do našeho srubu ve Velkých Karlovicích.

Po šesti kilometrech v nohách jsme nebyli příliš unaveni, ale už jsme se za jinými cíly vzhledem k pozdnímu času nevydali a navíc nás druhý den čekalo další putování po beskydských kopcích. Šestý den pobytu byl tedy takřka za námi. Po večeři jsme si pustili televizi a dívali se na fotbalové mistrovství Evropy 2016, které zrovna probíhalo ve Francii. Po skončení večerního semifinálového zápasu Portugalsko – Wales jsme se odebrali na kutě, abychom si odpočinuli a na další den měli dost sil. Naplánovali jsme si totiž procházku po československých hranicích s výstupem na Velký Javorník, rozhledu Stratenec a další místa v okolí osady Kasárne. Během tohoto putování jsme zažili i zajímavé setkání, nicméně podrobnosti vám prozradí až další můj cestopis, tak si jej určitě rovněž nezapomeňte přečíst.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_si_na_rozhlednu_Milonova_vybrali_spravnou_cestu/