Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsme si na rozhlednu Miloňová vybrali správnou cestu

Velké Karlovice se staly naším domovem na osm dní během nádherné letní dovolené, když jsme byli ubytováni v luxusním kanadském srubu a samozřejmě jsme pobytu využili k poznání mnoha okolních zajímavostí či památek. Jednou z nich byla rozhledna Miloňová, na kterou jsme si vyhradili celý den, abychom si trochu odpočinuli a zároveň jenom neseděli nečinně v domě. Proto jsme strávili v tento den dopolední čas ve srubu a až po obědě jsme nasedli do našeho francouzského vozu, kterým jsme odjeli na parkoviště Velká Hanzlůvka, z něhož jsme měli v plánu vyrazit po jednom z okruhů na vyhlídkovou věž a předem jsme si vybrali nejkratší přístup o délce asi dvou kilometrů. a parkovišti náš lovec skrytých schránek ale rozhodl, že půjdeme po delší, nicméně pohodlnější cestě. Druhým důvodem změny pak bylo plnění úkolů verigo kešky a odlovení dalších tradičních krabiček po cestě. Čekalo nás šest kilometrů šlapání, rozdělených přibližně napůl mezi stoupání, klesání a krátkých úseků vedoucích skoro po rovině.

article preview

Velké Karlovice se staly naším domovem na osm dní během nádherné letní dovolené, když jsme byli ubytováni v luxusním kanadském srubu a samozřejmě jsme pobytu využili k poznání mnoha okolních zajímavostí či památek. Jednou z nich byla rozhledna Miloňová, na kterou jsme si vyhradili celý den, abychom si trochu odpočinuli a zároveň jenom neseděli nečinně v domě.

Velké Karlovice - naše ubytování v kanadském srubu

Proto jsme strávili v tento den dopolední čas ve srubu a až po obědě jsme nasedli do našeho francouzského vozu, kterým jsme odjeli na parkoviště Velká Hanzlůvka, z něhož jsme měli v plánu vyrazit po jednom z okruhů na vyhlídkovou věž a předem jsme si vybrali nejkratší přístup o délce asi dvou kilometrů.

cesta na rozhlednu Miloňová - parkoviště Velká Hanzlůvka

Na parkovišti náš lovec skrytých schránek ale rozhodl, že půjdeme po delší, nicméně pohodlnější cestě. Druhým důvodem změny pak bylo plnění úkolů verigo kešky a odlovení dalších tradičních krabiček po cestě. Čekalo nás šest kilometrů šlapání, rozdělených přibližně napůl mezi stoupání, klesání a krátkých úseků vedoucích skoro po rovině.

cesta na rozhlednu Miloňová - parkoviště Velká Hanzlůvka

Na nic jsme nečekali a po asfaltové pohodlné cestě protínající mělké údolí jsme vykročili vstříc rozhledně. Chůzi nám zpříjemňovalo zurčení potoka Velká Hanzlůvka, který si spokojeně tekl po naší levici a na jednom místě prudce padal z vysokého kamenného stupně, aby poté pokračoval ve své vodní pouti dál.

cesta na rozhlednu Miloňová - asfaltka podél potoka Velká Hanzlůvka

Prostor mezi silničkou a vodním tokem vyplňovaly velké lopuchy, bílé květy bůh ví čeho a tu a tam vysoké bodláky s fialovými květy. Stále jsme sledovali modrou značku a jelikož šedý had mířil vzhůru jen pozvolna, šlo se nám velice dobře. Po kilometru jsme přišli na rozcestí U mostu, kde jsme opustili nejen modrou trasu, ale i asfaltku.

040 - cesta na rozhlednu Miloňová 07 - asfaltka podél potoka Velká Hanzlůvka

Dál jsme již kráčeli po místním okruhovém značení, ale předtím jsme se ještě u mostu na chvíli zastavili. Ocitli jsme se totiž na velice zajímavém místě, kde již zmíněný potok Velká Hanzlůvka napájel menší bezejmenný přítok a pouhých pár metrů dál druhý, přitékající ovšem z jiného kopce kdesi nad námi.

040 - cesta na rozhlednu Miloňová 12 - přítoky potoka Velká Hanzlůvka

Poté jsme překročili most z dřevěných klád a po lesní cestě jsme pokračovali dál. Doprovázel nás opět vodní tok, jen byl o něco menší, více kamenitý a divočejší. Rovněž mírné stoupání se změnilo v prudší pasáže a začali jsme tak pomalu opouštět údolí a šplhat se na kopec.

040 - cesta na rozhlednu Miloňová 11 - lávka přes přítoky u rozcestí Velká Hanzlůvka Most

Na jednom místě jsme narazili na zaparkované auto, i když hned u parkoviště Velká Hanzlůvka byl jasný zákaz vjezdu. Možná patřil někomu z osady Jestřábí, přes níž vedla další naše cesta. Nejprve jsme si ale odskočili k malým vodopádům na potůčku a tak jsme lesní komunikaci opustili a stezkou v trávě jsme k padající vodě zamířili.

040 - cesta na rozhlednu Miloňová 15 - cesta lesem podél jednoho z přítoků Velké Hanzlůvky

Nejednalo se však o žádné Niagarské vodopády, ale o několik půlmetrových stupňů, přes které vodní tok přepadával. Překročili jsme potůček a na druhé straně jsme odlovili kešku, kterou jsme ovšem pár minut museli hledat. Potom jsme se stejnou stezkou vrátili zpátky a pokračovali nahoru do prudkého stoupání.

cesta na rozhlednu Miloňová 20 - malé vodopády na potůčku

Minuli jsme dřevěnou garáž některého z obyvatel osady Jestřábí a po chvilce jsme spatřili i několik jejich obydlí. Nebylo to poprvé, co jsme během putování tímto valašským krajem na slovenském pomezí narazili zničehonic na pár domků, chalupu či celý statek a přitom široko daleko nebylo jiné stavení.

040 - cesta na rozhlednu Miloňová 26 - garáž jednoho z majitelů chaty osady Jestřábí

Jen louky, lesy a kamenité cesty, které jistě dávaly zabrat autům jejich majitelů, pokud tedy domorodci nevyužívali pouze síly jednoho koně. A že by sem jezdil člověk v zimě, to jsme si už vůbec nedokázali představit ! Nicméně pěkné domečky to v Jestřábí byly, navíc s upravenými pozemky a hezkou zahrádkou.

cesta na rozhlednu Miloňová 33 - osada Jestřábí

Procházeli jsme okolo domků a hospodářských stavení, obehnaných pěkným plaňkovým plotem, ale nepotkali jsme zde živou duši. Minuli jsme několik stodol a protože jsme právě zdolávali velké stoupání, šli jsme pomalu. Často jsme se otáčeli, jelikož se nám po vynoření se z údolí potoka, který jsme nechali téci dole hluboko pod námi, otevíraly výhledy na zajímavou valašskou krajinu.

040 - cesta na rozhlednu Miloňová 35 - osada Jestřábí

Za vzrostlou lípou se nám pak naskytl nádherný výhled do údolí a na okolní lesy, kde jsme se před pár minutami pohybovali. A když se cesta konečně narovnala, objevila se nad stromy dokonce špička našeho cíle, rozhledny Miloňová. Dále jsme šli po rovnější cestě loukou, tu a tam nás stromky a keře schovali před sluníčkem, což jsme přivítali, i když nebylo žádné velké vedro.

040 - cesta na rozhlednu Miloňová 39 - stoupání z osady Jestřábí k domům Pod polanou

V zeleni nad námi se objevily první domky druhé odloučené osady Pod Polanou a mírné stoupání nás vzápětí dovedlo na rozcestí U zvoničky za Miloňovou, kde se náš synek vydal doprava vstříc Polaně a postupně odlovil dvě kešky, které mu daly notně v luštění i časově zabrat. 

040 - cesta na rozhlednu Miloňová 44 - cesta a domy Pod polanou

Náš zbytek výpravy se vydal naopak doleva, kde na nás již vykukovala zmíněná zvonička, jenž byla postavena roku 1928 Pavlem Tomkem a Michalem Jurečkou a páterem Vitáskem byla zasvěcena svatým Cyrilu a Metoději. Když jsme k ní přišli, tak jsme si tuto typickou beskydskou dřevěnou zvonici s potěšením prohlédli.

Velké Karlovice - zvonice za Miloňovou - celkový pohled

Na čelní straně jsme našli tři malá okénka, pouštějící světlo do interiéru zvoničky, která byla také jedinými na celé stavbě. Z hřebene polovalbové střechy vystupovala jehlancová stříška na čtyřech sloupcích, jenž byla zakončená křížem a která v sobě ukrývala malý zvon, přivezený z kaple na rozcestí Poďtaté ve Velkých Karlovicích.

Velké Karlovice - zvonice za Miloňovou - přední pohled

Stalo se tak roku 1962, kdy nahradil původní 25 kilogramů vážící zvon z karlovského kostela, jenž byl roku 1940 byl zabaven pro válečné účely. Následně jsme obešli dřevenou kapličku kolem dokola, ale nic zajímavého jsme na ní už nenašli a tak jsme svou pozornost upřeli na interiér sympatické zvoničky.

Velké Karlovice - zvonice za Miloňovou - zadní pohled

Po dvou dřevěných schůdkách jsme vystoupali ke mříži ve dveřích, za kterou jsme uvnitř jsme našli obrazy sv. Cyrila a Metoděje z roku 2012, které nahradily původní malby stejných světců a také obraz Panny Marie, jež zničili vandalové. Více jsme toho kromě květinové výzdoby v interiéru neviděli a tak jsme sestoupili dolů.

Velké Karlovice - zvonice za Miloňovou - interiér - obrazy sv. Cyrila a Metoděje

Vzápětí jsme si na tabulce pod jedním oknem přečetli několik historických informací o této pěkné zvonici, která stejně jako ostatní ohlašovala čas církevních úkonů, slavností, svátků, úmrtí nebo také poplach při požárech, přičemž k jejich rozšíření došlo zejména po roce 1751, kdy Marie Terezie vydala ohňový patent, který jejich stavbu předpisoval.

Velké Karlovice - zvonice za Miloňovou - čelní pohled

Když jsme si všechny informace přečetli, posadili jsme se na lavičku a po náročném výstupu jsme si rádi odpočinuli. Čekali jsme také na našeho lovce keší, který stále nepřišel. Po několika minutách marného čekání jsme pomalu pokračovali směrem k rozhledně, vzdálené odtud pouhý kilometr, kde jsme se měli setkat.

Velké Karlovice - zvonice za Miloňovou - celkový pohled

V cípu louky jsme minuli posed a pak jsme se vnořili do lesa, z něhož jsme vyšli ven až u vyhlídkové věže. Předtím jsme ještě museli překonat jedno prudké stoupání, na jehož vrcholu jsme narazili na osamělý domeček, který jakoby z oka vypadla z pohádky O perníkové chaloupce.

cesta od zvoničky na rozhlednu 11 - perníková chaloupka

Žádná ježibaba zde ovšem nebyla, pouze nás minula dvojice jiných turistů, putujících opačným směrem, kteří vypadali naprosto normálně, neměli žádné bradavice ani ostrý nos a černá kočka se také nikde neobjevila. Od chaloupky nás pak čekal pouze průchod jehličnatou alejí a po 150 metrech jsme se vynořili z lesa.

cesta od zvoničky na rozhlednu 15 - cesta lesem za chaloupkou

Uprostřed mýtiny se tyčila na kopci stejného jména rozhledna Miloňová, ke které jsme ihned zamířili. Když jsme došli až k dřevěné věži, okamžitě jsme po 84 schodech vystoupali na vyhlídkovou plošinu ve výšce 20 metrů, z níž jsme se rozhlédli po beskydské krajině, která nám dokázala nabídnout mnoho pěkný míst.

rozhledna Miloňová 01

Například jsme viděli hřeben Javorníků a Kasárne, Vsetínské vrchy, Beskydy s horou Radhošť či další blízkou rozhlednu Sůkenická. Během našeho rozhlížení se po krajině konečně dorazil i synek, který během výstupu nahoru za námi na smrkových schodech odlovil kešku a pak se spokojeně vyšplhal na vyhlídkovou plošinu.

rozhledna Miloňová 16 - schodiště

Když jsme se všichni dost pokochali, sestoupili jsme dolů a přečetli si nedlouhou historii 24 metrů vysoké vyhlídkové věže, jenž byla postavena za deset měsíců v září roku 2012. Zaujalo nás, že ji postavily Lesy ČR podle návrhu architekta Antonína Závady, který rovněž projektoval Jurkovičovu rozhlednu v Rožnově pod Radhoštěm.

043 - rozhledna Miloňová 14 - vyhlídková plošina

Zajímavá byla také informace, že věž nevyužívali jen turisté, ale že zároveň sloužila lesníkům ke kontrole požárů v okolních lesích. Dole jsme si ještě všimli, že rozhledna byla postavena na mohutných železobetonových základech na šestibokém půdorysu a vzápětí jsme se vydali na zpáteční cestu k autu.

043 - rozhledna Miloňová 06

Nekráčeli jsme ale po cestě, která nás k rozhledně dovedla, nýbrž jsme pokračovali po značené trase dál. Opět jsme vstoupili do lesa, kterým prostupovala lesní stezka, po níž jsme poté kráčeli dolů do Velkých Karlovic. Velice brzy cesta začala prudce klesat a tak jsme litovali turisty, kteří šli opačným směrem.

044 - cesta z rozhledny na parkoviště 05 - prudké klesání

Blahořečili jsme synka, který nás na startu našeho putování přesvědčil, abychom se k rozhledně vydali druhou stranou. Postupně jsme klesali stále níž a níž a nijak záživná cesta po půldruhém kilometru skončila na rozcestí Nad Lanternou. Zde jsme odbočili vlevo a dál jsme kráčeli po asfaltové cestě, vhodné pro kočárky a kola.

044 - cesta z rozhledny na parkoviště 16 - rozcestí Nad Lanternou

Po pár metrech jsme se zastavili v zatáčce u vysokého stožáru, neboť se nám odtud naskytl slušný výhled na Leskové, čili část Velkých Karlovic. Zatímco dole se pásly v poklidu pásly krávy, odlovili jsme kešku, která byla odměnou za splnění úkolů, které jsme zdolávali během celého našeho putování.

044 - cesta z rozhledny na parkoviště 18 - výhled od stožáru na Velké Karlovice

Náš lovec ovšem pro schránku musel vyšplhat na starý stožár, kde se keška nacházela a to mu zabralo několik minut času. Když ji našel, vítězoslavně ji zvedl nad hlavu a my byli hrdí na to, že jsme mu mohli při plnění úkolů pomáhat. Když synek slezl dolů za námi, tak jsme pokračovali v cestě dolů po pohodlné asfaltové cestě.

044 - cesta z rozhledny na parkoviště 20 - syn leze pro kešku

Jakmile se začaly zase objevovat velké lopuchy, poznali jsme, že se stále více přibližujeme ke dnu údolí a potoku Velká Hanzlůvka. A opravdu netrvalo dlouho a objevil se most přes tento vodní tok a vzápětí také parkoviště, kde na nás čekal náš vůz. Po šesti kilometrech v nohách jsme nebyli příliš unaveni, ale už jsme se za jinými cíly vzhledem k pozdnímu času nevydali.

044 - cesta z rozhledny na parkoviště 25 - asfaltka na parkoviště

Odjeli jsme do našeho srubu ve Velkých Karlovicích, kde jsme pak strávili další příjemný večer. A jak vypadalo naše putování, najdete na této mapě. 

044 - cesta z rozhledny na parkoviště 28 - mapa celého výletu

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_si_na_rozhlednu_Milonova_vybrali_spravnou_cestu/

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Doporučený článek

Proč si vybrat dřevěné žaluzie


Turistův ráj

Turisticka mydla


Statistiky

Online: 10
Celkem: 432049
Měsíc: 15464
Den: 527