Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsme se v neděli prošli z Unčovic do Litovle

Nedělní procházky jsme většinou uskutečnili v Olomouci, která se stala naším domovem, ale i v tomto případě bylo uplatněno pravidlo o výjimkách. V únoru jednoho roku jsme totiž v naší mydlárně měli tolik práce, že jsme museli dát ruku k dílu i poslední den v týdnu, abychom uspokojili poptávky zákazníků. Zaslouženou odměnou za vykonanou práci nám nebyl zákusek v cukrárně nebo pivo v restauraci, nýbrž procházka zimní přírodou. Auto jsme nechali zaparkované u Staroštíkova mlýna a vydali se na autobus č.770, který nás odvezl do nedalekých Unčovic, odkud jsme vyrazili pěšky zpátky do Litovle. Další řádky pak popisují celou šestikilometrovou trasu, na které jsme narazili hned na několik zajímavých míst. 

article preview

Nedělní procházky jsme většinou uskutečnili v Olomouci, která se stala naším domovem, ale i v tomto případě bylo uplatněno pravidlo o výjimkách. V únoru jednoho roku jsme totiž v naší mydlárně měli tolik práce, že jsme museli dát ruku k dílu i poslední den v týdnu, abychom uspokojili poptávky zákazníků. Zaslouženou odměnou za vykonanou práci nám nebyl zákusek v cukrárně nebo pivo v restauraci, nýbrž procházka zimní přírodou. Auto jsme nechali zaparkované u Staroštíkova mlýna a vydali se na autobus č.770, který nás odvezl do nedalekých Unčovic, odkud jsme vyrazili pěšky zpátky do Litovle. Opustili jsme zastávku, o pár metrů dál zabočili doprava a vzápětí jsme vstoupili mezi první domy v Unčovicích.

Trasa naší nedění procházky z Unčovic do Litovle - mapy.cz

U pěkných Božích muk jsme zabočili doleva a kolem fotbalového hřiště jsme vstoupili na cyklostezku 6243, která nás od té chvíle spolehlivě provázela až do Litovle. O několik desítek vteřin později jsme přišli ke kapličce z konce 18. století, jenž byla postavena na místě, kde se loučil odsouzenec na smrt oběšením se svým životem, blízkými lidmi a světem živých. Ačkoliv jsme kapličku viděli již o dva roky dříve při jiné únorové procházce, rádi jsme se u ní zastavili a znovu si ji prohlédli. Na vrcholu barokního šítu jsme spatřili nezbytný křížek a pod korunní římsou se stříškou jsme našli dveře, k nimž jsme vzápětí zamířili, abychom nahlédli do interiéru stavby. Uvnitř jsme uviděli malý oltářík, na němž stály svíčky, malý kříž s Kristem a dvě zarámované modlitby.

01 - Unčovice - Smírčí kaplička 01 01 - Unčovice - Smírčí kaplička 02

Dominantou interiéru však byla soška Panny Marie v zadní části kapličky, která byla schovaná za sklem. Více jsme toho uvnitř vidět nemohli a tak jsme pokračovali v obhlídce exteriérů stavby, jejíž nároží zdobily pilastry s patkou. Na obou bočních stranách jsme nenašli žádné okénka, která by prosvětlovala vnitřek kapličky, jejíž závěr měl půlkruhový tvar. Když jsme si stavbu se sedlovou střechou prohlédli, přečetli jsme si pár informací z její historie, které nám poskytla tabulka u lavičky vedle kaple. Nechyběly zde fakta o obci Unčovice a se zájmem jsme si prohlédli obrázky, na nichž byla vyobrazena nedaleká tvrz. Když jsme dočetli poslední řádky, vzhledem k zimnímu období jsme odmítli nabídku laviček k posezení a vydali se po cyklostezce směrem na Rozvadovice.

01 - Unčovice - Smírčí kaplička - interiér 02 - cesta z Unčovic do Rozvadovic 02

Kráčeli jsme po stejné trase jako odsouzenec, který po smíření se s bohem kráčel v doprovodu strážných a kata k šibenici, která stávala o kousek dál v mírném svahu. Než cesta začala klesat, zastavili jsme se u starého stromu, který jako mladík možná sledoval skupinky lidí, směřujících k popravišti. Pod dřevěným bohatýrem jsme krátce shlédli kamenný sloup s litinovým korpusem Krista a o několik desítek metrů dál jsme konečně přišli na místo, kde stávala šibenice. Bohužel po kamenných zdech s dřevěnou konstrukcí již nezůstaly žádné stopy, avšak ono místo s pohnutou historií jsme poznali bezpečně. Místo šibenice totiž o mnoho let později zaujal dřevěný sloup s obrázkem sv. Františka.

02 - cesta z Unčovic do Rozvadovic 05 02 - cesta z Unčovic do Rozvadovic 07

Ten sem podle pověsti nechala umístit žena, jejíž muž jménem František zahynul ve válce v daleké zemi a ona mu nemohla vystrojit pohřeb. Od té doby se tomuto místu se začalo říkat U Františka. Strávili jsme zde pár minut, abychom nasáli šibeniční atmosféru a přitom nás napadlo, že by sem stejně jako kdysi měli vodit odsouzence, aby si vážili moderního soudnictví a mírných trestů, protože by před staletími tak lehce nevyvázli. Následně jsme se vydali po cyklostezce směrem na Rozvadovice a cestou jsme si užívali příznivého únorového počasí. Krajina sice nebyla pokryta romantickým bílým sněhem, ale na Hané jsme si již na to zvykli, neboť v posledních letech paní Zima s cukrovou nadílkou velmi, ale opravdu velmi šetřila.

02 - cesta z Unčovic do Rozvadovic 08 02 - cesta z Unčovic do Rozvadovic 10

Během chůze jsme s naším fotoaparátem zkoušeli různé efekty a tak nám cesta rychle ubíhala. Do Rozvadovic jsme to neměli navíc nijak daleko, protože šibenice stávala nedaleko domů na okraji vesnice, takže jsme zanedlouho přišli k prvním z nich. Proklouzli jsme kolem nich a o chvíli později jsme dorazili k hospodě s jednoduchým názvem U mě, která však byla ještě zavřená. Nijak jsme se zde tedy nezdržovali a hlavní silnicí v Rozvadovicích jsme brzy došli ke kostelu Nejsvětější Trojice, jenž byl vystavěn v letech 1935 až 1936 na místě kaple z roku 1776. Obhlídku obdélné stavby jsme začali na jeho přední straně, na níž nás zaujaly dvě věci. Prvou z nich byl dvouramenný kříž, čnící ze soklu, umístěném na vrcholu sedlové střechy.

02 - cesta z Unčovic do Rozvadovic 14 02 - cesta z Unčovic do Rozvadovic 19 

Kříž byl po staletí součástí znaku Uherského království, ale i šlechtických i městských znaků a stal se státním znakem Slovenska. Z jakého důvodu jej český architekt Klaudius Madlmayr nechal posadit na moravský kostel jsme se však nedozvěděli. Pouze jsme se domýšleli, že by to mohlo být z důvodu kultu sv. Cyrila a Metoděje, který tento architekt obdivoval, neboť tento starý symbol arcibiskupů a patriarchů byl velmi rozšířený ve francouzské, španělské, uherské a slovenské heraldice. Pod střechou jsme krátce shlédli štít, který byl takřka celý bez nějaké zajímavé výzdoby. Teprve pod pomyslnou korunní římsou, které byla na nárožích fasády pouze naznačena, jsme našli druhou zajímavost, kterou byl plastický reliéf Nejsvětější Trojice, jíž byl svatostánek zasvěcen.

03 - Rozvadovice 04 - Kostel Nejsvětější Trojice 03 - Rozvadovice 05 - Kostel Nejsvětější Trojice

Spatřili jsme na něm postavy starého Boha Otce, ukřižovaného Ježíše Krista a Ducha svatého v podobě holubice. Nechyběl ani trojúhelník v podobě Božího oka či dva záhadné znaky, které nám připomínaly zednářské symboly, ale nic víc se nám o nich nepodařilo zjistit. Následně jsme se vydali k hlavnímu vchodu, jenž byl krytý stříškou, podepřenou čtveřicí nosných sloupů, abychom nahlédli také dovnitř. Po třech schodech jsme vystoupali na prostranství před vchodem, který byl k našemu překvapení otevřen a tak jsme si mohli prohlédnout rovněž interiér kostela. Uvnitř jsme spatřili hlavní oltář ze dřeva, zdobený opět motivem Nejsvětější Trojice s ukřižovaným Kristem, holubicí, Bohem a dvěma klečícími anděly.

03 - Rozvadovice 06 - Kostel Nejsvětější Trojice - interiér 03 - Rozvadovice 07 - Kostel Nejsvětější Trojice

Po obou stranách jsme pak uviděli dvě poměrně velké sochy svatých. Mimo kněžiště jsme našli další dvě barevné sochy, přičemž vlevo se nacházela Panna Marie a vpravo žehnající Ježíš Kristus. Na závěr jsme shlédli obrazy křížové cesty po obou stranách dřevěných lavic a poté jsme se vydali na obhlídku zbývajících exteriérů svatostánku. Nejprve jsme spatřili dvě okna s půlkruhovým záklenkem, prosvětlující loď kostela a vzápětí jsme narazili na mohutnou hranolovou věž, vestavěnou netradičně do boční strany stavby. Na třech stranách jsme napočítali tři okna pod sebou a další jsme uviděli ve zvonicovém patře. Věž byla zakončena jehlancovou střechou a křížem, tentokrát klasickým jednoramenným.

03 - Rozvadovice 08 - Kostel Nejsvětější Trojice 03 - Rozvadovice 09 - Kostel Nejsvětější Trojice

Prošli jsme kolem vchodu do věže a poté jsme stanuli u přípravny kněžích, tedy sakristie. Za rohem nás pak čekal plochý presbytář bez oken, jehož jedinou výzdobu tvořil bílý kříž nakreslený na žluté fasádě. Pokračovali jsme dál a na druhé straně kněžiště jsme přece jen uviděli jedno okénko. Další tři identická okna pak byla na lodi, kolem níž jsme přišli opět před kostel, čímž jsme obhlídku rozvadovické církevní stavby zakončili. Vydali jsme se na další cestu, přičemž jsme kráčeli po hlavní silnici, protínající Rozvadovice. Míjeli jsme jeden dům za druhým a když se asfaltový had mírně zakroutil, na pravé straně se otevřel volný prostor. Za ovocnými stromy, rostoucími podél silnice, jsme spatřili litinový kříž s pozlaceným korpusem Krista, u jehož nohou stály pozlacené sošky Panny Marie a svatého Josefa.

04 - cesta z Rozvadovic na mlýn Šargoun 01 04 - cesta z Rozvadovic na mlýn Šargoun 02

Kříž byl vsazen do pískovcového soklu s reliéfem kalicha a již z dálky bylo vidět, že celé sochařské dílo z poloviny 19. století prošlo nedávnou renovací. Když jsme si kříž prohlédli, šli jsme dál a přitom pozorovali okolní krajinu. Zmíněné ovocné stromy podél cesty byly ještě holé a nijak nám nebránili ve výhledu, takže jsme například velice dobře v dálce viděli Svatý Kopeček u Olomouce a samozřejmě ještě jiné zajímavosti. O pár metrů dál jsme narazili na malý rybníček, u něhož byla umístěna lavička pro odpočinek poutníků či cyklistů, jedoucích od jara do podzimu okolo. Na lavičku jsme se sice neposadili, ale na tomto pěkném místě jsme se zastavili, protože na nás dýchlo velmi příjemnou atmosférou.

04 - cesta z Rozvadovic na mlýn Šargoun 05 04 - cesta z Rozvadovic na mlýn Šargoun 06

Nerušeně jsme pozorovali kachny, plavající po nepatrně zvlněné vodní ploše a další opeřenci zanedlouho přistáli u malého ostrůvku uprostřed rybníku. Když se vodní ptáci usadili, zvědavě nás pozorovali, jestli náhodou nevytáhneme svačiny, o kterou bychom se s nimi podělili. Jelikož jsme však vyrazili na krátkou nedělní procházku, žádné jídlo jsme si sebou nebrali a vodní ptáci tak měli smůlu. Jakmile kachny a kačeři pochopili, že od nás nic nedostanou, protáhli zklamaně zobáky a odplavali na protější břeh. Na příjemném místě jsme se zdrželi ještě pár minut, abychom načerpali pozitivní energii a po vyčerpávající zimě dobili vlastní baterky, nicméně pak již nastal čas odebrat se na další cestu. Zamávali jsme nenakrmeným kačenám a po úzké silnici jsme zamířili k našemu následujícímu cíli, kterým byl vodní mlýn Šargoun.

04 - cesta z Rozvadovic na mlýn Šargoun 13 04 - cesta z Rozvadovic na mlýn Šargoun 15  

Chvíli jsme kráčeli kolem příkopu, jenž byl naplněný vodou a pak jsme již minuli dopravní značku, oznamující konec obce Rozvadovice. Po obou stranách silnice nám společnost dělaly ovocné stromy, které se teprve chystaly na další plodnou sezonu a na nichž nás zaujaly některé detaily, například smůla či zvrásněná kůra. Pořídili jsme tedy pár netradičních fotografií, zaměřené na ony detaily a později doma jsme si se zájmem prohlédli, co objektiv fotoaparátu vlastně zvěčnil. Pořizování snímků zpestřilo naše putování po liduprázdné asfaltové komunikaci, vedoucí zemědělskou krajinou a po několika minutách jsme dorazili na most přes Mlýnský potok, jehož název jasně vypovídal o tom, jaký druh budovy nás čeká.

04 - cesta z Rozvadovic na mlýn Šargoun 16 04 - cesta z Rozvadovic na mlýn Šargoun 18

Na mostě jsme překonali pár hrbů, připomínající zpomalovací retardéry, na které jsme si museli vždy dávat pozor, když jsme sem přijeli autem a pak se již objevil zmíněný mlýn Šargoun. Na první pohled bylo vidět, že nás bohužel nečeká veselá podávaná, protože celý komplex budov evidentně chátral. Byla to obrovská škoda, protože měl za sebou dlouhou historii a v určitém období v něm své obilí mlelo spoustu sedláků z okolí. V době naší první návštěvy však budovy postrádaly omítku, rámy oken visely v různých pozicích tak, jak si s nimi pohrál vítr, jehož síla zničila také skleněnou výplň. Zdálo se však, že střecha zatím dokázala zabránit další zkáze uvnitř budov, i když komíny pamatovaly jistě lepší časy.

05 - mlýn Šargoun 01 05 - mlýn Šargoun 02

Žalostný stav nás však neodradil od toho, abychom se kolem mlýna prošli. Viděli jsme tak místa, kde se v 17. století točilo sedmero mlýnských kol. V té době zažíval Šargoun nejlepší období, neboť kromě mlecí stolice, šrotovníku, krupníku a dalších mlýnských zařízení zde byla i pila. Musel to být úžasný pohled na vodní kola, která poháněla mlecí kameny uvnitř budovy, na nichž se drtilo obilí. Za ty staletí, kdy zde všechno fungovalo, se na mlýně vystřídalo mnoho mlynářů, ne všichni však byli poctiví. V roce 1751 byla totiž podána stížnost na mlynáře Vitáska, který zavěšoval zavěšuje plachtu za kryt mlýnského kamene, aby pro sebe zachytil více moučného prachu, ale většina nájemců či majitelů mlýna se však na úkor ostatních neobohacovala.

05 - mlýn Šargoun 03 05 - mlýn Šargoun 04

Mezi ty poctivé patřil třeba Ignác Kopp v letech 1804 – 1823 nebo poté jeho syn Maxmilián. Během obchůzky jsme nahlédli do prostor bývalé mlýnice, v níž si zarezlé zařízení stěžovalo na smutný osud, který mlýn postihl po druhé světové válce. Komunistická vláda jej totiž odebrala právoplatným majitelům a mletí v něm zrušila. Mlýnský areál v dalších letech patřil místnímu JZD, jehož představitelé veškeré technické vybavení mlýna nechali rozebrat a odvézt do sběru. Za hlavní mlýnskou budovou jsme však narazili na lépe udržované stavby, v níž hospodařil Hanácký jezdecký spolek, který zde měl ustájené koně. Některé z nich jsme viděli na vlastní oči v okolí Šargounu, ať už na pastvě, při chůzi po cestách či polích u mlýna nebo na cvičišti.

05 - mlýn Šargoun 06 05 - mlýn Šargoun 07

Bývalý klapáč jsme viděli v podobě z roku 1902, kdy zde vznikla vodní elektrárna, kterou o čtvrtstoletí později provozoval Jaroslav Ošťádal. Připadlo nám pikantní, že tehdy měla turbína ve mlýně výkon téměř 89 kW, což odpovídá výkonům motorů dnešních automobilů střední třídy. Na závěr naší obchůzky jsme se seznámili s dlouhou historií mlýna, kterou jsme si přečetli z vlastních papírů. Dozvěděli jsme se, že již ve 13. století zde stávala pila a teprve později potom zde vznikl vodní mlýn, o němž existuje první zmínka z roku 1432, kdy byl vypleněn husitskými vojsky Prokopa Holého. Naštěstí byl znovu uveden do provozu, o čemž svědčila Řimická smlouva z roku 1474, ve které se uváděl rovněž mlýn Šargoun.

05 - mlýn Šargoun 08 05 - mlýn Šargoun 09

Zaujalo nás, že až do roku 1887 byl mlýn panským, přičemž v té době Mlýnský potok budovy obtékal z obou stran, takže klapáč ležel vlastně na ostrově. Bohužel jsme zde již žádné vodstvo nenašli, příkopy byly suché, i když Mlýnský potok tekl stále jen 100 metrů od mlýnských budov. Z toho důvodu nás zajímalo, co se s mlýnem dělo v roce 1997, kdy celou Moravu postihla obrovská povodeň, která způsobila nedozírné škody. Velice nás překvapilo, že Šargoun nebyl vůbec zatopen, ačkoliv byl postaven na hanácké rovině a ještě k tomu v bezprostřední blízkosti lužních lesů Litovelského Pomoraví. Opět jsme tak jen mohli obdivovat předvídavost našich předků a když jsme dočetli poslední řádky, pořídili několik fotografií s různými efekty.

05 - mlýn Šargoun 10 06 - cesta ze Šargounu do Litovle 002

Chtěli jsme si totiž vyzkoušet, co zvládne náš nedávno pořízený fotoaparát a když se tak stalo, vyrazili jsme na další cestu. Docela nás překvapilo, že ačkoliv se areál bývalého mlýna stal oblíbeným místem k procházkám litovelských obyvatel, v ono únorové odpoledne jsme zde moc lidí nepotkali. Nijak nám to však nevadilo, spíše naopak. Ze Šargounu do Litovle vedlo několik různých tras, z nichž jsme si vybrali variantu kolem Mlýnského potoka. Polní cesta nás protáhla kolem ohrazených výběhů, ve kterých koně se sklopenou hlavou zatím marně hledali čerstvou travičku a museli se tak spokojit s krmivem z loňské úrody. Bylo vidět, že o ušlechtilá zvířata bylo dobře postaráno, protože sena měli v ohradách dost a jeden koníček byl dokonce teple oblečen.

06 - cesta ze Šargounu do Litovle 006 06 - cesta ze Šargounu do Litovle 007

Zatímco po levé ruce líně tekl zmíněný Mlýnský potok, napravo se nacházelo pole, za nímž se černala hradba stromů Litovelského Pomoraví. Na dřevěných bohatýrech u naší cesty jsme spatřili vánočního parazita v podobě jmelí, jehož bylo tolik, že by ozdobilo několik desítek domácností. Když jsme přišli k prvnímu domu na okraji Litovle, opustili jsme širokou polní cestu a zabočili doleva. Vstoupili jsme do lesíka, v němž se jako had kroutila Muzejní voda. Nejednalo se však o žádnou tekutinu, která by vytekla z topení v městském muzeu v Litovli, ale tak byla nazývána část mlýnského náhonu, v němž proudila voda mezi muzeem a Šargounem. Díky malému mostu jsme tok snadno překonali a malou chvíli kráčeli lesním porostem.

06 - cesta ze Šargounu do Litovle 009 06 - cesta ze Šargounu do Litovle 015

Brzy jsme vyšli z lesíka ven a pokračovali v chůzi po široké cestě, kopírující tentokrát Malou vodu, což byl jiný název pro tentýž mlýnský náhon, tekoucí ovšem trochu jinými místy, než třeba Muzejní či Papírenská. O kus dál se cesta náhle stočila doleva a přivedla nás na úzký most pro pěší, po němž jsme přešli na druhý břeh náhonu a ocitli se tak v Chořelicích. Další naše kroky vedly uličkami této okrajové části Litovle a přitom jsme pozorovali domy, které jsme postupně míjeli. Obyvatelé jednoho z nich měli evidentně rádi kočky, což nás potěšilo, protože jsme sami měl doma tři mazlíčky. Lásku ke kočkovitým šelmám demonstrovalo několik sošek na plotě a také jeden živý tvor, patřící pravděpodobně k rase britských modrých koček.

06 - cesta ze Šargounu do Litovle 021 06 - cesta ze Šargounu do Litovle 024

Kolem hasičské zbrojnice a dětského hříště jsme proklouzli až na místní náves, která se pyšnila pěknou církevní památkou, tyčící se před námi mezi stromy. byla to kaple sv. Floriána, jejíž výstavbu si zaplatili místní obyvatelé poté, co si roku 1846 nejprve podali žádost na magistrát města v Litovli a když jí bylo vyhověno, ještě téhož roku bylo započato se stavbou, která byla dokončena o dvě léta později. Zaujalo nás, že novostavba měla být vysvěcena roku 1848, ale kvůli deštivému počasí, jež trvalo 14 dní, z toho sešlo a tak byla podána farářem nová žádost v květnu následujícího roku. Bohužel se nám však nepodařilo zjistit, kdy zasvěcení patronu hasičů svatému Floriánovi skutečně proběhlo a obestřen záhadou zůstal i letopočet 1857.

07 - Chořelice - kaple sv. Floriána 001 07 - Chořelice - kaple sv. Floriána 003

Číslovky jsme objevili na fasádě v průčelí kaple, ale nechápali jsme důvod, proč se na kapli objevily, protože se v onom roce nic významného v Chořelicích nestalo. A kdyby ano, jistě by tuto událost zapsal místní kronikář do své knihy, k čemuž však nedošlo. Na barokním štítě jsme spatřili větrací okénko a pod korunní římsou se pak nacházely dveře, k nimiž jsme vzápětí přistoupili. Vstup byl sice zavřený, nicméně se nám podařilo přes kované mříže a ochranné pletivo nahlédnout dovnitř. V interiéru jsme uviděli pár svatých obrázků, dřevěné lavice a samozřejmě nemohl chybět hlavní oltář s korpusem ukřižovaného Krista. Když jsme si skromné vybavení prohlédli, pokračovali v obhlídce exteriérů stavby.

07 - Chořelice - kaple sv. Floriána 005 07 - Chořelice - kaple sv. Floriána 010

Vedle vchodu jsme našli černou pamětní desku se jmény zdejších obyvatel, padlých během první světové války, doplněných slovy z básně K.V. Raise. Průčelí kapličky zdobily lisény, které jsme našli i na obou bočních stranách poté, co jsme se vydali na obchůzku kolem svatostánku. Mezi svislými lisénami jsme na bocích kaple uviděli dvojice okének s půlkruhovým záklenkem, zatímco půlkulatý závěr stavby prosvětlovalo jen malé kruhové okénko. Na sedlové střeše jsme spatřili sanktusník s lucernou, v němž visel od roku 1912 zvonek, jehož tón se po krajině rozléhal během mší. U presbytáře náš průzkum kaple sv. Floriána skončil, před odchodem jsme si ještě prohlédli pískovcový kříž s korpusem Krista.

07 - Chořelice - kaple sv. Floriána 006 07 - Chořelice - kaple sv. Floriána 008 07 - Chořelice - kaple sv. Floriána 009

Ten nechala před vchod do svatostánku umístit na své náklady Anna Malá z Chořelic v roce 1860, ale z jakého důvodu tak učinila, to jsme se mohli jen dohadovat, ale patrně za tím stála hluboká víra v Boha. Dalším důvodem mohlo být narození dítěte nebo naopak měl kříž připomínat památku zesnulého příbuzného. Když jsme se kříž prohlédli, náves jsme opustili a vrátili se k dětskému hřišti, za němž jsme se zastavili u informační tabule, která nám prozradila pár historických informací o této starobylé obci slovanského původu. Zjistili jsme, že nejstarší zmínka o vsi Chořelice pochází z roku 1371, kdy byl jejím lenním držitelem Půta z Holštejna a tehdy zde zřejmě bydlelo pár sedláků, zahradníků či méně významných rolníků.

07 - Chořelice - kaple sv. Floriána 007 08 - cesta z Chořelic do Litovle 001 

Dále jsme se dočetli, že roku 1667 zde žilo 21 usedlých rodin, o 100 let později pouze 16, přičemž všichni povinni robotovat na městském majetku. Tehdy obec spadala pod městskou soudní pravomoc Litovle, kam také chodili chořelické děti do školy a věřící na pravidelné mše. Na závěr jsme se dozvěděli, že v roce 1848 vznikla samostatná obec Chořelice, ale sousední město se k vesnici přibližovalo tak dlouho, až obě sídla splynuly v jedno. Jakmile jsme si přečetli poslední řádky na tabuli, vykročili jsme do závěrečného úseku naší únorové procházky. Ihned jsme zabočili doleva a po štěrkem vysypané cestě jsme kráčeli kolem hasičského hřiště, za nímž se nacházela průmyslová zóna, včetně pivovarských budov.

08 - cesta z Chořelic do Litovle 003 08 - cesta z Chořelic do Litovle 004 08 - cesta z Chořelic do Litovle 006

O přítomnosti závodu na výrobu pěnivého moku svědčilo obrovské množství platových přepravek na pivní láhve, které se tyčily za plotem k nebi stejně, jako před chvílí sanktusník na kapli sv. Floriána. Jaký měl patron hasičů vztah k pivu, to nám nebylo známo, ale my jsme zrzavým nápojem uhasili žízeň mnohokrát velmi úspěšně. Po několika desítkách metrů štěrková stezka skončila a napojila se na asfaltovou ulici s názvem Gustava Frištenského. Po slavném silákovi byla pojmenována také mateřská škola, kolem níž jsme vzápětí prošli, přičemž jsme už nějakou chvíli kráčeli podél Mlýnského potoka. Míjeli jsme jeden rodinný domeček za druhým a přitom jsme z dálky viděli vícepatrový dům v Nábřežní ulici na druhém břehu potoka.

08 - cesta z Chořelic do Litovle 009 08 - cesta z Chořelic do Litovle 010 08 - cesta z Chořelic do Litovle 011

Do něho jsme dlouhá léta chodívali k zubaři, ovšem tentokrát nás čekaly příjemnější zážitky v podobě prohlídky vily na naší straně mlýnského náhonu, kde žil již zmíněný profesionální zápasník, který se tolik zasloužil o popularizaci řeckořímského zápasu. Patrová vilka se žlutou fasádou, členěnou bílými pilastry, rovněž vyčuhovala nad okolní střechy a když jsme k ní dorazili začali jsme si ji prohlížet. Líbila se nám velká spousta různých ozdobných prvků, zejména ty okolo oken a našim očím nemohl uniknout barokní štít , kryjící z ulice nástavbu prvního patra. Stejný štít jsme spatřili poté, co jsme přišli na místo, z něhož byla vidět boční část stavby, kde se rovněž nacházel krytý vstup do pěkné vilky.

09 - Litovel - Vila Gustava Frištenského 001 https://img42.rajce.idnes.cz/d4202/18/18777/18777933_1c73eb0bf580fb39dd533160a70e1a6c/images/09-Litovel-VilaGustavaFritenskho003.jpg?ver=0

Nároží tvořila polygonální věžička s vysokou jehlancovou střechou, zakončená ozdobnou špičkou. Na fasádě jsme dále našli pamětní bronzovou desku, která sem byla umístěna v roce 1997 na náklady rodiny Frištenských, z čehož jsme usoudili, že pokud bychom zmáčkli domovní zvonek, přišel by nám otevřít někdo z potomků slavného zápasníka. Pamětní deska nám oznámila, že v tomto domě žil Gustav Frištenský v letech 1917 – 1957, tedy až do své smrti. Dovnitř vily jsme se nedostali, jelikož v ní nebylo muzeum, ale stále sloužila k bydlení a tak jsme vytáhli mobilní telefon, abychom se díky chytré technice dozvěděli nějaké informace o slavném obyvateli žluté budovy, jenž se narodil roku 1879 v Křečhoři u Kolína, vyučil se řezníkem a od roku 1900 začal soutěžit v řeckořímském zápasu.

09 - Litovel - Vila Gustava Frištenského 005 09 - Litovel - Vila Gustava Frištenského 007 09 - Litovel - Vila Gustava Frištenského 008

Překvapilo nás, že za pět let amatérské kariéry vybojoval na 2000 zápasů bez jediné prohry, což ho předurčilo k profesionální dráze. Zápasil 40 let a jako profesionál slavil na 10 000 vítězství, přičemž některé duely vyhrál ještě po své padesátce. Samozřejmě nás zajímalo, z jakého důvodu Gustav Frištenský obýval právě vilu, před kterou jsme stále postávali a záhy jsme to zjistili. Přečetli jsme si, že se v roce 1906 zúčastnil závodů v Litovli a po jejich skončení mu předala kytici růží Miroslava Eldnerová, dcera prvního sládka zdejšího akciového pivovaru. Přeskočila jiskra a o tři roky později se oženil. Od té doby trénoval na pivovarské zahradě a jak už jsme věděli, od roku 1917 bydlel s manželkou ve vile, která zároveň sloužila jako správní budova pivovaru.

09 - Litovel - Vila Gustava Frištenského 011 09 - Litovel - Vila Gustava Frištenského 012

Zaujalo nás, že před vstupními dveřmi dodnes visí kruhy, na nichž se musel každý návštěvník udržet, aby mohl jít dál. Silou zápasníka Frištenského byl inspirován litovelský speciál Gustav, třináctistupňové nefiltrované polotmavé pivo, které jsme popíjeli v různých hospodách na Moravě a vždy nám velice chutnalo, takže ho můžeme každému v rozumné míře doporučit. Na závěr jsme se dočetli, že si díky atletické postavě Gustav Frištenský zahrál i v několika filmech, přičemž se nejvíce proslavil v titulní roli snímku Pražský kat. Když jsme dočetli poslední řádky, vydali jsme se na další cestu po nábřeží a za několik desítek metrů jsme přišli do ulice Palackého. Zatímco vchod do pivovaru byl o kus dál vlevo, my jsme zamířili doprava na most.

 10 - Litovel - první umělecký válcový mlýn 002 10 - Litovel - první umělecký válcový mlýn 003 10 - Litovel - první umělecký válcový mlýn 004

Překonali jsme pohodlně Mlýnský potok a vzápětí jsme dorazili k naší výrobně přírodních mýdel. Dovnitř jsme však nešli, nýbrž jsme se vydali k našemu stříbrnému autu francouzské výroby, které jsme předtím zaparkovali u Staroštíkova mlýna. Následně jsme odjeli domů do Olomouce, čímž jsme zakončili příjemnou procházku, která nám svým profilem i délkou naprosto vyhovovala, neboť jsme si hlavně chtěli vyčistit hlavu a aktivně odpočinout. Nutno podotknout, že jsme se k Šargounu a také na další místa, o nichž jsem vám v tomto cestopise vyprávěl, často vraceli a jen tak se okolo procházeli nebo projížděli na kole. Litovelské Pomoraví má prostě svou osobitou atmosféru, kterou by jste na vlastní kůži měli někdy rovněž vyzkoušet.

10 - Litovel - první umělecký válcový mlýn 005 10 - Litovel - první umělecký válcový mlýn 006 10 - Litovel - první umělecký válcový mlýn 007

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-se-v-nedeli-prosli-z-uncovic-do-litovle

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Doporučený článek

Proč si vybrat dřevěné žaluzie


Turistův ráj

Turisticka mydla


Statistiky

Online: 2
Celkem: 432317
Měsíc: 15528
Den: 458