Jak jsme po dobytí hradu Vršatec odtáhli do obce Pruské
Půvabné pohoří Bílých Karpat nás lákalo už opravdu dlouho, ale naši plánovanou cestu do tohoto natolik opěvovaného kraje jsme neustále z nejrůznějších důvodů odkládali. Teprve v květnu 2026 jsme se konečně rozhodli a přešli od plánů k činům. Zamluvili jsme si třídenní pobyt v hotelu Aréna ve městě Brumov-Bylnice a plni očekávání vyrazili do východní části moravské země, abychom poprvé na vlastní oči obdivovali podmanivé půvaby Bílých Karpat a navštívili známé Muzeum Žítkovských bohyní. Zatímco kopaničářskou obec Žítková jsme si prošli cestou na ubytování, druhý den ráno jsme se po vydatné a klidné snídani vydali vstříc dalším zážitkům. Osedlali jsme náš věrný šedý francouzský povoz a namířili si to přímo k sousedům na Slovensko, abychom prozkoumali část malebného pohoří Bílých Karpat v okolí Vršatského Podhradí.

Úvod
Půvabné pohoří Bílých Karpat nás lákalo už opravdu dlouho, ale naši plánovanou cestu do tohoto natolik opěvovaného kraje jsme neustále z nejrůznějších důvodů odkládali. Teprve v květnu 2026 jsme se konečně rozhodli a přešli od plánů k činům. Zamluvili jsme si třídenní pobyt v hotelu Aréna ve městě Brumov-Bylnice a plni očekávání vyrazili do východní části moravské země, abychom poprvé na vlastní oči obdivovali podmanivé půvaby Bílých Karpat a navštívili známé Muzeum Žítkovských bohyní. Zatímco kopaničářskou obec Žítková jsme si prošli cestou na ubytování, druhý den ráno jsme se po vydatné a klidné snídani vydali vstříc dalším zážitkům. Osedlali jsme náš věrný šedý francouzský povoz a namířili si to přímo k sousedům na Slovensko, abychom prozkoumali část malebného pohoří Bílých Karpat v okolí Vršatského Podhradí.
Vršatské Podhradie – stoupání od auta do sedla Chotuč
Auto jsme zaparkovali na příhodném místě podél úzké silničky, která propojuje obce Červený Kameň a Vršatské Podhradie, přesněji u malé výklenkové kapličky v lese a připravili si vše potřebné na cestu. Potom nám už nic nebránilo vykročit přímo na trasu naučné stezky Okolo Vršatca - koruny Bielych Karpát a začít nasávat neopakovatelnou atmosféru zdejší krajiny. Kráčeli jsme po asfaltovém povrchu úzké silničky, která vytrvale stoupala vzhůru směrem na Vršatské Podhradie. Cesta nás nejprve vedla příjemným stínem vysokého lesa, kde se chladný vzduch mísil s vůní jehličí a vlhké země. Krok za krokem jsme ukrajovali první stovky metrů a brzy jsme se zahřáli natolik, že jsme odložili mikiny a zůstali oblečeni pouze v tričkách. Asi po 300 metrech jsme nechali stromy za zády a ocitli se na otevřeném prostranství u sedla Chotuč. Právě v tomto místě se před námi najednou otevřel nádherný a přímo velkolepý pohled na úžasné vápencové skály zvané Vršatské bradlá. Jejich monumentální skalní útesy nás svou syrovou krásou naprosto ohromily. Během následné chůze jsme se na ně prostě nemohli vynadívat a neustále jsme jejich bílo-šedý, sluncem osvícený povrch přejížděli očima.
Vršatské Podhradie - naučná stezka Okolo Vršatca - koruny Bielych Karpát – 7. zastavení - Neživá příroda
Když jsme se ocitli u rozcestníku v sedle Chotuč, narazili jsme na tabuli sedmého zastavení zmíněné naučné stezky, která nesla název Neživá příroda. Tabule byla zasazena do krásné scenérie v otevřené krajině, s výhledem na okolní zelené svahy a skalní masivy. Zastavili jsme se u ní, abychom si odpočinuli a zároveň se dozvěděli něco nového o geologických tajemstvích tohoto území. Z textů na tabuli jsme se dočetli, že Vršatská bradla představují jednu z nejmalebnějších a morfologicky nejvýraznějších částí bradlového pásma na Slovensku. Dozvěděli jsme se o složitém vzniku těchto vápencových útvarů, které se formovaly v druhohorních mořích a během horotvorných pohybů byly vytlačeny a přetvořeny do dnešní podoby. Zajímavé čtení přinesly rovněž informace o zdejších jeskyních Babky či Kuklička, které sice nedosahují obřích rozměrů, ale ukrývají krásnou krápníkovou výzdobu a jsou domovem netopýrů. Pozornost upoutala také zmínka o pěnovcích – pěkném příkladu toho, jak pramenitá voda obohacená o ionty vytváří na povrchu unikátní horniny a pěnovcové terasy.
Vršatské Podhradie - studánka u sedla Chotuč
Pak jsme pokračovali v našem putování s díky všem těm úchvatným sceneriím nám cesta ubíhala neuvěřitelně rychle. Cestou jsme si prohlédli svatý obrázek na stromě a nápisy se jmény sportovců a týmů, svědčící o tom, že po této silničce nedávno projel peloton mezinárodního cyklistického závodu. Když po krátkém klesání divoký skalní hřeben na chvíli zmizel z našeho dohledu, zastavili jsme se u pramene, ležící přímo u silničky, jenž byl vkusně zachycen v kamenné vyzdívce se zapuštěnou kovovou trubkou, ze které plynule vytékala čistá voda. V jejím bezprostředním okolí byl přístup usnadněn dřevěnými lávkami a odtok vody odveden pod cestou pomocí betonového propustku. Hrníček a nápis Pitná voda nad pramenem vyzývaly k ochutnání, čehož jsme využili. Nabrali jsme si vodu do dlaní, opláchli si obličej a pak jsme se trochu napili. Voda byla vynikající ! Pak jsme se pokusili zjistit nějaké informace o historii studánky, ale naše snaha byla marná.
Avšak vzhledem k tomu, že Vršatská bradla tvoří vápencové masívy, které výborně akumulují srážkovou vodu a přirozeně ji pouštějí na povrch v podobě vyvěraček, nějaká forma přírodního pramene na tomto místě samozřejmě existovala odjakživa. Lidé procházející touto trasou pod sedlem Chotuč si zde jistě v minulosti vodu odebírali, neboť jde o přirozenou cestu spojující okolní osady a podhradí. Dnešní podoba upraveného pramene s kamennou stěnou, trubkou, cedulkou a stylovým hrnkem však rozhodně nepochází ze středověku. Jde o typické dílo novodobých turistiky a přírody dbalých nadšenců, ochránců přírody nebo místních patriotů, kteří takováto lesní zákoutí pravidelně udržují, čistí a budují pro potěšení poutníků. Není to tedy starobylá historická studna s písemnými záznamy starými stovky let, nýbrž pečlivě udržované a útulné vodní zastavení, které dělá radost současným generacím turistů mířícím do sedla Chotuč nebo k nedalekému Vršatskému hradu.
Vršatské Podhradie - naučná stezka Okolo Vršatca - koruny Bielych Karpát – 8. zastavení - Krivoklátska dolina
A ke středověké pevnosti jsme se následně vydali také my ! Asfaltová silnička nás brzy dovedla na okraj malebné podhorské obce Vršatské Podhradie, kde jsme mezi prvními domy narazili na dřevěný kříž s ukřižovaným Ježíšem, který malebně dokresloval duchovní ráz zdejší krajiny. Dlouho jsme se zde nezdrželi a kráčeli dál obcí, přičemž jsme odtrhnout zrak od impozantní scenérie, která se před námi tyčila. Nad střechami domů a zelenými svahy dominovala úchvatná, ostrá skalní bradla, na jejichž strmých vrcholcích se kdysi v celé své slávě vypínal hrad Vršatec. Pohled na zříceninu přilepenou na masivní vápencové skály v nás vzbuzoval obdiv a zvědavost, jaké to asi bude stát nahoře. Prošli jsme vesnicí až k rozcestníku, kde nás ukazatele a turistické značky nasměrovaly doprava. Vzápětí jsme se v záhybu prudké zatáčky, přímo pod majestátní skalní stěnou s hradem Vršatec, zastavili u osmého zastavení naučné stezky.
Tento informační panel, usazený ve travnatém svahu u cesty, nesl název Krivoklátska dolina. Z textu jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí o nedaleké malebné dolině a chráněných územích evropského významu, jako jsou Krivoklátské lúky, Krivoklátske bradlá či přírodní památka Babiná – bývalý kamenolom, který je dnes cenným útočištěm teplomilných společenstev. Tabule podrobně popisovala bohatství zdejší květeny plné vzácných orchidejí i hojnost živočichů v čele s pestrými motýly, ptáky a vzácnými druhy hmyzu. Zaujala nás také zmínka o skryté Krivoklátské tiesňavě vyhlášené pro ochranu cenných geomorfologických jevů. Přiložené fotografie s ukázkami krajiny i rozkvetlé pětiprstky obyčejné nás mile navnadily na další objevování, a tak jsme po krátkém kochání se ikonickým pohledem na skalní hřeben, zvedající se nad zatáčkou, spokojeně pokračovali dále po trase.
Vršatské Podhradie - naučná stezka Okolo Vršatca - koruny Bielych Karpát – 9. zastavení - Pohľad do krajiny
S každým výškovým metrem se stoupání mírně přiostřovalo, ale vědomí blížícího se historického cíle nám dodávalo sílu. Zanedlouho jsme došli k devátému zastavení naučné stezky, které neslo název Pohled do krajiny. Informační tabule, nám nabídla parádní výhledy do širokého okolí a podrobné vysvětlení toho, co vlastně před sebou vidíme. Z textů a fotografií na tabuli jsme se dozvěděli zajímavosti o Chráněné krajinné oblasti Strážovské vrchy, která byla vyhlášena v roce 1989 a rozkládá se na ploše téměř třiceti tisíc hektarů. Panel přibližoval také existenci horských kotlin, příkrovovou stavbu pohoří či flyšový reliéf tvořený střídáním pískovců a jílovců, který na rozdíl od odolných vápencových bradel podléhá postupnému zvětrávání a erozi. Vedle toho tabule poutavě popisovala Váh jako nejdelší slovenskou řeku měřící přes 403 kilometrů, jejíž tok byl v minulosti postupně regulován a spoután přehradami, což mělo zásadní vliv na zdejší přírodu a ekosystémy. Když jsme si tyto zajímavé informace přečetli, pokochali jsme se pohledy na obec Vršatské Podhradie, panoramou Pováží a očima jsme přejeli hřebeny Strážovských vrchů s dominantním Vápčem či hlubokými lesy, které celému místu dodávaly neopakovatelnou atmosféru.
Vršatské Podhradie – hrad Vršatec
Prostudovali jsme si také sousední tabuli, jež popisovala krásné okolní skály a hrad, k němuž jsme se následně vydali. Vyběhli jsme po cestičce v prudkém svahu a pak jsme vkročili do lesa. Netrvalo dlouho a lesní pěšina nás vyvedla k dřevěnému schodišti a lávkám, které usnadňovaly vstup do samotného hradního areálu. Kolem nás se začaly tyčit mohutné kamenné zdi a pozůstatky dřívější pevnosti, harmonicky spojené s divokou přírodou vápencových skal a tak jsme dychtivě začali prozkoumávat kouty tohoto bájného strážce Bílých Karpat. Nejprve jsme se po prudkém svahu vyškrábali pod skálu, na níž stával horní hrad. Na malé plošince jsme se zastavili a rozhlédli se po krajině. Potom jsme ještě vystoupali nahoru přes skalní okno, které nás propustilo do horního hradu, jenž představoval nejstarší a nejlépe chráněné jádro celého pevnostního komplexu, vystavěné přímo na temeni strmého vápencového bradla. Dominantu této části tvořila obranná a obytná věž, ze které měli středověcí strážci dokonalý přehled nad širokým okolím Pováží. Přístup sem byl vyřešen mimořádně důmyslně skrze stísněný skalní průchod se schody vytesanými přímo do kamene, což z hradu činilo téměř nedobytnou pevnost, ale po schodišti zůstaly pouze nepatrné zbytky.
Z horních částí hradu zbyly do dnešních dnů úchvatné fragmenty obvodového zdiva, skalní výklenky a dramatické okenní průhledy přímo do volného prostoru, které nám otevíraly velkolepé panoramatické výhledy na hřebeny Bílých Karpat i hluboko se svažující údolí pod námi. Rádi jsme se tak pokochali úchvatnými výhledy na zelené hřebeny Bílých Karpat, hluboko pod námi ležící obec Vršatské Podhradie i zakonzervované zdi dolního hradního areálu. Když jsme se nasytili dalekých výhledů, prošli jsme skalním oknem na plošinku a kolem zbytků obytné budovy jsme po cestičce opatrně sestoupili dolů. Museli jsme dávat velký pozor, protože po drobných kamíncích se dalo snadno uklouznout. Naštěstí jsme v pořádku dorazili ke zbytkům obytného paláce, který sloužil k ubytování vysoce postavených členů posádky a poté jsme se přesunuli k pokladně. V dřevěné boudě jsme přispěli symbolickým vstupným na obnovu hradu a získali razítko do památníku, ovšem turistickou známku neměli. Vedle pokladny jsme se na informačních tabulích seznámili s bohatou historií hradu, patřící mezi nejvýše položené na Slovensku, jenž představoval typickou ukázku středověkého sídla vybudovaného na nepřístupných vápencových skalách.
Dočetli jsme se, že vznikl ve 13. století jako strážní hrad k zabezpečení severozápadní hranice Uherska, přičemž jeho strmé bradlo poskytovalo z většiny stran přirozenou ochranu. Postupně vystřídal řadu majitelů – ve 14. století jej vlastnil Matúš Čák Trenčiansky, později patřil Stiboru ze Stiboríc, královně Alžbětě i rodu Slopňanských, kteří se začali podepisovat přívlastkem Vršatský. Zaujalo nás, že podle dochovaného seznamu inventářů z roku 1574 zbrojnice hradu obsahovala 15 děl, 41 pušek a pět a půl libry střelného prachu, přičemž posádku tvořilo osmnáct mužů, včetně kastelána, strážců a drábů. Dále jsme se dočetli, že se v hradním podzemí nacházely rozsáhlé vinné sklepy, v konírnách bývalo 30 koní a hrad disponoval i vlastní pekárnou, mlýnem a pivovarem. Během tureckých válek i stavovských povstání sloužil jako bezpečné útočiště. Jeho osud se definitivně naplnil v roce 1708 během Rákócziho povstání, kdy byl po dohodě s císařským vojskem podminován a vyhozen do povětří, aby se již nemohl stát opěrným bodem povstalců.
Když jsme historii dočetli do konce, tak jsme přes hradní nádvoří, které tvořilo centrální prostranství celé dolní pevnosti, sestoupili níže ke hradebnímu zdi, jež zajišťovala vnější obvodové opevnění. Po chvilce jsme si v rohu prohlédli hospodářský objekt , sloužící k uskladnění zásob a provozu hradu, a k němu přiléhající dělovou baštu, která chránila tento přístupový kout palbou v době ohrožení hradu. Následně jsme prozkoumali věž v opevnění, jež zpevňovala hradební linii a umožňovala pozorování prostoru pod hradem. Pak jsme se po schodišti vydali do druhého rohu hradu, kde se nacházel další hospodářský objekt a dělová bašta, jež společně zabezpečovaly palebnou ochranu dolního nádvoří i hlavní přístupové cesty. Na závěr jsme si nenechali ujít ani starou pověst, podle které byl obávaným postrachem celého okolí drak hnízdící přímo na skalách Vršatce. Král tehdy vyzval udatné rytíře, aby netvora zabili, ale dlouho se to nikomu nedařilo. Až se jednoho dne objevil odvážný mladík, kterému se podařilo draka zneškodnit. Panovník mu za tento hrdinský čin daroval celý přilehlý katastr a zachránce si na divokých skalách mohl postavit své nivní sídlo.
Vršatské Podhradie - naučná stezka Okolo Vršatca - koruny Bielych Karpát – 10. zastavení – História
Pak jsme již hrad opustili a vrátili se na skalku nad devátým zastavením naučné stezky. Na tomto výhledovém místě jsme zabočili doleva a po úzké stezce sestoupili přímo na silnici, kde jsme narazili na desáté, závěrečné zastavení celé naučné stezky. Na této tabuli jsme si přečetli spoustu zajímavostí o historii hradu i okolní přírodě. Dozvěděli jsme se, že Vršatec má velmi dávnou historii osídlení. Nejstarší stopy lidí pocházejí už z mladší a pozdní doby kamenné. Výraznější osídlení Vršatského Podhradí je pak spojeno s pozdní dobou bronzovou a lidem lužických popelnicových polí, po kterých se našla pohřebiště se žárovými hroby a keramikou. Později zde žili lidé púchovské kultury i naši slovanští předkové. Znovu jsme si přečetli informace o středověkém hradu a pak jsme načerpali fakta o zdejších skalách, kvůli nimž zde byla vyhlášena přírodní rezervace na ochranu teplomilných společenstev vzácných a ohrožených druhů rostlin a živočichů v Bílých Karpatech.
Vršatské Podhradie - naučná stezka Okolo Vršatca - koruny Bielych Karpát – 1. zastavení – Úvodný panel
Po přečtení bohaté nabídky textu jsme mírně klesající silnici přišli na rozcestí s názvem Chata Vršatec, kde se nacházel úvodní panel naučné stezky, jenž nás informoval o celkovém charakteru a historii celé trasy s deseti cedulemi. Úvodní panel připomněl, že Vršatec a jeho okolí přitahoval pozornost lidí už odedávna, o čemž svědčí pozůstatky po životě a ekonomických aktivitách od mladší doby kamenné až po novověk. Dočetli jsme se, že první naučná stezka byla v oblasti Vršatce zpřístupněna v 80. letech minulého století a jeho první velká rekonstrukce proběhla v roce 2005. Z tabule jsme se dozvěděli podrobnosti o délce šesti kilometrů a náročnosti trasy. Dozvěděli jsme se také o vybavení stezky se dvěma odpočinkovými přístřešky. Velká část úvodního panelu byla věnována samotné Chráněné krajinné oblasti Biele Karpaty, která byla vyhlášená v roce 1979 na ploše 44 568 ha a zasahuje do okresů Púchov, Ilava, Trenčín, Nové Mesto nad Váhom, Myjava, Senica a Skalica. Dočetli jsme se, že území je specifické rozptýleným kopaničářským osídlením, zachovalými bělokarpatskými lesy a unikátními orchideovými loukami s výskytem vzácných motýlů, mravenců či plazů. Nejvyšším bodem je vrch Velká Javorina (970 m n. m.) a druhým nejvyšším vrch Chmeľová (925 m n. m.).
Vršatské Podhradie - výstup na druhý nejvyšší vrchol Bielych Karpát Chmeľová
Naše oči prostudovaly všechen text na úvodním panelu a tak nám nic nebránilo v dalším putování. Nečekala nás však nijak pohodlná chůze. Naopak ! Nejprve jsme museli překonat kovové schůdky, sloužící jako přechod přes ohradník, u kterého nás vítala informační tabule naučného panelu s názvem „Obnovujeme pastvu a kvetoucí stráně“. Pak jsme začali zdolávat prudké stoupání po žluté turistické trasem vedoucí malebnou a svěže zalesněnou krajinou Bílých Karpat. Po několika minutách jsme se konečně doplazili na rozcestí, kde žlutá šipka na stromě upozorňovala na odbočku vedoucí na vrchol Chmeľová. Rozhodli jsme se pro prodloužení cesty, a tak jsme uposlechli výzvu a zamířili oním směrem. Vzápětí jsme se společně s menší skupinkou jiných turistů zasekli u dalších schůdků, kterým svým tělem bránily krávy. Rázem jsme pochopili, proč se kolem nás rozprostíral elektrický ohradník, který chránil pasoucí se dobytek. Sebrali jsme odvahu, mezi dobytkem se probili ke schodům a přešli na druhou stranu plotu. Pak jsme vstoupili do lesa a začali zdolávat velmi prudké stoupání po prašné stezce, hustě propletené kořeny buků, které nám pod nohama vytvářely přírodní schody.
Chmelová - druhý nejvyšší vrchol Bielych Karpát
Po výživném výstupu jsme konečně stanuli na vrcholu Chmeľová v nadmořské výšce 925 metrů a hned nám bylo jasné, že celá ta námaha a strmý výstup stály za to. Ocitli jsme se totiž na druhém nejvyšším vrcholu Bílých Karpat a zároveň na vůbec nejvyšším bodě celého úchvatného skalního masivu Vršatských bradel. Zatímco jsme lapali po dechu a odpočívali na travnaté hraně vrcholu, na mobilních telefonech jsme si pročítali všechny zajímavosti o tomto pozoruhodném místě. Dozvěděli jsme se, že tento vápencový obr vznikal už v druhohorách jako součást bradlového pásma Západních Karpat a dnes požívá přísné ochrany v rámci Chráněné krajinné oblasti Biele Karpaty. Okolní svahy pokrývají vzácné bučiny a květnaté louky, které jsou domovem mnoha chráněných druhů rostlin i živočichů. Ostatně o pestrosti zdejší přírody jsme se přesvědčili na vlastní kůži už při výstupu, když jsme procházeli kolem pasoucího se dobytka.
Největší odměnou pro nás ale byl samotný výhled, který se před námi z vrcholové hrany rozprostřel. Získali jsme doslova letecký pohled přímo dolů na skalní jehly Vršatských bradel, mezi nimiž se tyčily siluety zříceniny hradu Vršatec a hluboko pod námi ležela vesnička Vršatské Podhradie. Při pohledu do dálky se nám naskytlo nádherné panoráma zvlněných hřebenů Bílých Karpat, Pováží i vzdálenějších Strážovských vrchů a Javorníků. Byl to zkrátka nezapomenutelný zážitek a skvělý pocit, že jsme tento vrchol společně zdolali. V kochání se kouzelnými výhledy jsme pokračovali i poté, co jsme se nedaleko hraničního kamene posadili, z batohu vytáhli připravený oběd a začali jíst. Moc nám chutnalo, i když jsme jedli jen pečivo s paštikou, za což zřejmě mohly právě ony neopakovatelná panoramata. Během jídla odešla rodinka s dětmi, takže jsme měli na vše více klidu a užívali si tak sluncem prosluněné okamžiky. Po asi dvaceti minutách jsme se vyfotili u hraničního kamene, jenž se nacházel na samotném vrcholu Chmeľová a pak jsme si zvědavě prohlíželi dřevěnou boudu se solárními panely těsně nad námi. Její účel se nám nepodařilo odhalit, ale nijak nám to nevadilo.
Vršatské Podhradie - naučná stezka Okolo Vršatca - koruny Bielych Karpát – 2. zastavení – Živočišstvo
Potom jsme se připravili na sestup dolů, který byl mnohem náročnější, než výstup opačným směrem. Nejprve jsme klesali jen pozvolně, ale svah hory brzy nabral větší úhel, čímž se náš sestup zpomalil. Opatrně jsme sestupovali svahem dolů a dávali si velký pozor, abychom nezakopli o nějaký kořen nebo neuklouzli na hliněném povrchu. Naštěstí jsme v pořádku dorazili k ohradě, po schodech se přesunuli na druhou stranu, kde už žádné krávy nepobývaly. Zřejmě odešly jinam za lepší travičkou a tak jsme se mohli nerušeně zastavit u druhého zastavení naučné stezky, které se nacházelo jen pár metrů od plotu. Druhý panel nesl název „Živočíšstvo“ a byl věnováno bohaté fauně Bílých Karpat. Z tabule jsme se dozvěděli, že mozaika lesů, skal a luk poskytuje skvělé podmínky pro množství druhů živočichů, přičemž nejbohatěji jsou zastoupeni bezobratlí. Nejvíce nás zaujaly informace o motýlech a chrobácích.
Přečetli jsme si o z největším denním motýlu Evropy jasoňovi červenookém, modráskovi, otakárkovi a dalších motýlech. Z brouků nás upoutal tesařík alpský, který je charakteristickým obyvatelem původních bukových lesů. Na tabuli jsme viděli i fotografie jiných brouků nebo pavouků. Dozvěděli jsme se také mnohé o zdejších ptácích, obojživelnících a savcích. Skalní stěny Vršatce tvoří ideální hnízdiště pro krkavce velkého a vzácného sokola stěhovavého, který při střemhlavém letu dosahuje rychlosti až 300 km/h. Z obojživelníků se zde rozmnožuje mlok skvrnitý (salamandra škvrnitá) či kuňka žlutobřichá, a přestože je zde poměrně vysoká nadmořská výška, žije tu i náš největší had užovka stromová, dorůstající délky až dvou metrů. Na závěr jsme si přečetli seznam zdejších savců, mezi něž patřili jeleni, srnky, prasata nebo plch a jezevec. Sporadicky sem prý může zavítat i medvěd hnědý, ale naštěstí jsme celou dobu žádného nepotkali.
Vršatské Podhradie - naučná stezka Okolo Vršatca - koruny Bielych Karpát – 3. zastavení – Lesy
Poté, co jsme dočetli informace a prohlédli si fotky, vydali jsme se na další cestu. Kráčeli jsme klesající stezkou po úzké louce, jejíž okraje vymezovalo pohoří Bílých Karpat, přičemž jsme sledovali žlutou turistickou značku. Jedna z menších vápencových skalek dokonce vystrčila své kamenné pařáty až na luční území, čímž nám zpestřila naše putování. Po několika desítkách metrů louku sevřel les úplně a protože nemělo smysl pást dobytek mezi stromy, narazili jsme zde na další plot, který jsme opět překonali po malých schůdcích. Následně jsme po stále klesající stezce kráčeli lesem, dokud jsme nedošli ke třetímu zastavení naučné stezky. Neslo výstižný název „Lesy“ a podrobně nás seznámilo s původním i současným stavem zdejších lesních porostů. Dozvěděli jsme se, že původní složení lesů v okolí Vršatce tvořily komplexy bučin s příměsí jedle, na sutinách doplněné javory, lipami a jasanem ztepilým.
V minulosti však byla tato přirozená skladba pozměněna výsadbou smrku, modřínu a v polovině minulého století dokonce nepůvodní borovice černé, která sice pomohla rychle zalesnit holé skály po ukončení pastvy, ale její vliv na půdu a původní druhové složení byl spíše negativní. Zaujala nás také část věnovaná přirozenému koloběhu lesa bez zásahu člověka. Přečetli jsme si, že odumřelé a vyvrácené stromy vytvářejí životní prostor a zdroj energie pro tisíce druhů organismů – od mikroorganismů přes houby (např. korálovec bukový) až po dutinové hnízdiče. Dozvěděli jsme se rovněž o motýlu jasoňovi dymnivkovém (Parnassius mnemosyne), jehož housenky se živí dymnivkou dutou i plnou v jarním podrostu, nebo o invazním druhu netýkavce malokvěté, která nekontrolovatelně zarůstá cesty směrem do Červeného Kameňa. Na závěr tabule nechyběla výzva k ohleduplnosti a dodržování zásad pobytu v lese, kterou jsme rádi uposlechli.
Vršatské Podhradie – studánka Pod Babkami
Po dočtení posledních řádků jsme šli dál, přičemž jsme míjeli mohutná torza odumřelých kmenů, které stály u cesty jako živoucí svědkové divoké bělokarpatské přírody. Nad námi se skrz husté větvoví vysokých stromů tyčily majestátní strmé skalní stěny a bradla Vršatce, zatímco lesní pěšina byla poseta spadaným listím, mírně vymletými kořeny a přelomenými kmeny ležícími kolem cesty. Museli jsme zde zvládnout nejprudší klesání, kde jsme se potkali s jinými českými turisty, směřujícími opačným směrem. Chvíli jsme si pokecali a pak jsme šli dál prosvětleným bukovým lesem, až jsme došli ke studánce Pod Babkami. Studánka byla chráněna klasickým dřevěným přístřeškem se sedlovou stříškou obloženou dřevěnými prkny, pod nímž se ukrýval samotný pramen. Stěny i vnitřek výtoku byly vyskládány z okolního lomového kamene, což prameni dodávalo přírodní a tradiční ráz.
Uvnitř vyzdívky jsme objevili kovovou trubku, ze které ovšem žádná voda netekla, takže jsme ji nemohli ochutnat, ani se opláchnout. Životodárná tekutina se nacházela pouze na dně studánky a ta v nás nebudila důvěru.Pak jsme v mobilních telefonech začali hledat nějaké informace o historii studánky, ale naše snaha byla marná. Nicméně jsme už věděli, že díky vápencovému podloží v oblasti Vršatce vyvěrá několik pramenů, které lidé patrně dlouhá desetiletí či možná staletí využívali k občerstvení a příjemné zastávce. Její dnešní podoba samozřejmě pocházela z mnohem mladšího období a stala se výsledkem práce místních nadšenců a ochránců přírody z CHKO Biele Karpaty, kteří o lesní studánky v regionu pečují, čistí je a udržují pro potěšení okolních turistů. Moc dlouho jsme se u studánky Pod Babkami nezdrželi a vydali se na další cestu po naučné stezce.
Vršatské Podhradie - naučná stezka Okolo Vršatca - koruny Bielych Karpát – 4. zastavení – Člověk a krajina
Vyšlapané lesní pěšina za studánkou přestala klesat a dokonce na chvíli vedla do mírného stoupání. Stezku lemoval světlý bukový les, na jehož kmenech se nacházela žlutá značka a na jednom z buků jsme si všimli do kůry vyryté nápisu „CICKA“. O pár metrů dál jsme minuli obrovský balvan obrostlý mechem, který ležel volně v lese nedaleko cesty jako tichá připomínka divoké geologické minulosti zdejšího bradlového pásma. Jakmile jsme se dostali na prosvětlený okraj lesa, otevíral se nám mezi kmeny stromů malebný výhled na protější zelené hřebeny, údolí s loukami a osamocené stavení usazené v krajině Bílých Karpat. Poté stezka začala opět pozvolna klesat. Prošli jsme kolem stromu s výrazným rozvětveným kmenem ve tvaru písmene V, až jsme se ztenčujícím se porostem propletených větví a keřů dorazili přímo ke čtvrtému zastavení naučné stezky. Neslo název „Človek a krajina“ a zaměřovalo se na vzájemný vztah mezi lidskou činností a bělokarpatskou přírodou. Z tabule jsme se dozvěděli, že krajina, kterou dnes kolem sebe vidíme, je výsledkem dlouhodobého působení člověka. Původně byla většina území pokryta souvislými lesy, které však lidé postupně káceli a přetvářeli na pastviny, louky a ornou půdu.
Tímto tradičním obhospodařováním nechtěně vytvořili pestré prostředí s vysokou rozmanitostí druhů, které zdaleka převyšuje původní druhovou bohatost samotného bukového lesa. Přečetli jsme si také o problému zvaném sukcese, což je postupný návrat lesa na opuštěná místa, kde se přestalo hospodařit. Zjistili jsme, že jakmile se louky a pastviny přestanou kosit nebo spásat, rychle zarůstají náletovými dřevinami, jako jsou hlohy, lísky či trnky, a postupně se mění zpět v les. Tím však krajina přichází o cenné otevřené biotopy a druhy, jako jsou vzácné bělokarpatské orchideje nebo chránění motýli. Velmi nás zaujala i část věnovaná starým ovocným odrůdám a lidové architektuře. Dozvěděli jsme se, že v regionu Bílých Karpat se dochovaly unikátní staré odrůdy jabloní a hrušní, které se dříve sázely v blízkosti obydlí i na pastvinách. Tyto stromy vynikají vysokou odolností, pestrostí chutí a tvarů a dnes tvoří cenný genofond. Nedílnou součástí krajiny je pak kopaničářské osídlení s charakteristickou architekturou – dříve se stavělo hlavně ze dřeva, kamene a hlíny, přičemž neodmyslitelnou tvář regionu dodnes tvoří staré dřevěnice, stodoly, sušírny ovoce, zvoničky či kapličky usazené v cenné přírodní scenérii.
Vršatské Podhradie – Vršastské bradlá - skalní útvar Tři Babky
Když jsme celou tabuli prostudovali, pokračovali jsme v našem putování a o pár desítek metrů dál jsme les opustili. Ocitli jsme se na okraji rozlehlé louky, odkud se nám otevřel krásný výhled na protější lesnatou krajinu. Výhledem jsme byli tak nadšeni, že jsme využili nabídky krytého přístřešku s ohništěm, kde jsme se posadili a lehce se občerstvili. Během přestávky jsme se kochali výhledy a užívali si klidu přírody, stejně jako pár, sedící na louce o kousek níže. Po chvilce jsme se zvedli a šli dál. Žlutou značku jsme zde měli opustit a pokračovat po trase naučné stezky, nicméně jsme si toho nevšimli. Sestupovali jsme tak napříč loukou dolů a když jsme se otočili, naskytl se nám výhled na krásný skalní útvar Tři babky, dosahující nadmořské výšky kolem 790 metrů, jenž představoval jedno z nejvýraznějších a nejfotogeničtějších seskupení skalních jehlic a věží v severní části přírodní rezervace Vršatské bradlá.
Skládal se z centrálního skalního masivu a několika ostrých vápencových věží, které se bělostně vyjímaly proti zeleným svahům Bílých Karpat. O tomto skalním útvaru se nám podařilo zjistit místní pověst, vyprávějící o staré ženě z nedalekého Červeného Kameňa, která pod skalami pásávala svou kozu. Když se jí jedno neposedné zvíře zatoulalo strmě nahoru do skal a nechtělo sejít dolů na dojení, vydala se za ním. Koza však stále neposedně uskakovala ze skály na skálu, což ženu natolik dopálilo, že ztratila trpělivost a v hněvu vykřikla: „Zkameň i s kozou!“ Vtom se strhl divoký vichr, z nebe se ozvalo hřmění a kletba se okamžitě naplnila. Zkameněla však nejen neposlušná koza, ale i samotná baba. Od těch dob se tomuto skalnímu hřebenu říká Babky a když jsme na něj zadívali, v konturách nejvyšší skalní jehly jsme dokázali opravdu rozeznat siluetu ženy s kozou.
Vršatské Podhradie - naučná stezka Okolo Vršatca - koruny Bielych Karpát – 5. zastavení – PR Červenokamenské bradlo
Potom jsme ještě chvíli sestupovali loukou dolů a když jsme vešli do lesa, uvědomili jsme si svou chybu a museli se vrátit zpátky k přístřešku. Zde jsme odbočili doleva a po horním okraji louky jsme brzy dorazili k pátému zastavení naučné stezky, jež neslo název „PR Červenokamenské bradlo“ a bylo věnováno stejnojmenné přírodní rezervaci vyhlášené v roce 1969 na ploše 47,5 hektaru. Z informační tabule jsme se dozvěděli, že tato rezervace je součástí bradlového pásma a představuje typický příklad selektivní eroze. Odolné druhohorní vápence zde díky zvětrávání vystoupily na povrch a vytvořily působivé skalní útvary čnící nad krajinu. Zaujala nás také informace o původu názvu samotné obce Červený Kameň, který je odvozen od červenavého zbarvení místního bradla způsobeného sloučeninami železa. Dočetli jsme se o zdejší vzácné vápnomilné flóře, jako je kruštík drobnolistý či měsíčnice trvalá, a také o zajímavých zvířatech. Tabule upozorňovala na výskyt kriticky ohroženého motýla modráska, jehož housenky žijí v symbióze s mravenci nebo na dravce, mezi něž patřil jestřáb krahulec a výr skalní. Nechyběla ani zmínka o tom, že zachování této lokality dříve ohrožovala těžba suroviny či zarůstání území kvůli útlumu pastvy, čemuž dnes úspěšně brání ochránci přírody a dobrovolníci. Přímo od tabule se nám navíc naskytl nádherný výhled do krajiny na samotné Červenokamenské bradlo tyčící se v zelených svazích, takže jsme se na tomto místě chvíli zdrželi.
Vršatské Podhradie - naučná stezka Okolo Vršatca - koruny Bielych Karpát – 6. zastavení – Rastlinstvo
Potom jsme pokračovali dál po horním okraji louky a zanedlouho jsme přišli k šestému zastavení naučné stezky, které stál na prosvětleném okraji porostu a nesl název „Rastlinstvo“. Byl věnován pestré a specifické vegetaci Vršatských bradel. Dozvěděli jsme se, že rozmanitost zdejší flóry je dána vápencovým podkladem, který dobře akumuluje teplo a odvádí vodu, a členitým reliéfem s rozdílnou nadmořskou výškou. Díky tomu se zde potkávají druhy od teplomilných nížinných až po chladnomilné vysokohorské, které se v chladnějších polohách udržely jako pozůstatek z doby ledové. Zaujala nás informace o vzácných bělokarpatských orchidejích i o unikátním druhu zvaném hmyzovník Holubyho. Tento vzácný a kriticky ohrožený druh napodobuje svým květem samičku opylovacího hmyzu, čímž láká samce ke spojení. Přečetli jsme si také o všivci chocholatém, pro který představují Vršatské bradlá jedinou lokalitu v rámci celého Slovenska. Tabule nás informovala i o lesní květeně v bučinách, kde jarní podrost zdobí dymnivky a nechybělo varování před jedovatou přilbicí žlutou či před šířením invazní netýkavky malokvěté, která vytlačuje původní druhy.
Vršatské Podhradie - naučná stezka Okolo Vršatca – Svatý obrázek u parkoviště
Po prostudování šesté tabule jsme dokončili chůzi po okraji louky a opět vešli do lesa, kde jsme přeskočili malý brod. Využili jsme zde pramene vody, jenž na tomto místě vytékal a opláchli si ruce. Potom jsme sestoupili na asfaltovou silničku, kterou jsme sem o pár hodin dříve přijeli a o kousek výše jsme spatřili náš zaparkovaný automobil. Ještě než jsme k němu zamířili, vydali jsme se na druhou stranu silnice, kde se nacházel drobný sakrální pomníček. Ke svatému obrázku jsme vystoupali po jednoduchých dřevěných schůdcích se zábradlím, které se už pomalu rozpadaly a nebudily v nás velkou důvěru. Na kovu upevněná dřevěná skříňka se sedlovou stříškou a vyřezávaným křížkem ukrývala pod sklem sošku Panny Marie Lurdské v bílém plášti s modrou šerpou, obklopenou květinami, umělými růžemi a elektrickými svíčkami. Pod skříňkou i na zemi kolem sloupku lidé navršili pestrou výzdobu z živých i umělých květin a zapálených hřbitovních lampiček. Tato drobná zastavení s Pannou Marií mají v bělokarpatském regionu dlouhou tradici. Místní obyvatelé i kolemjdoucí poutníci je stavěli na okrajích cest jako poděkování za ochranu před neštěstím, za uzdravení z nemoci, nebo jako vzpomínku na tragickou událost či ztracenou blízkou osobu. Když jsme si vše prohlédli, zamířili jsme k autu, jímž jsme odjeli do obce Pruské, v níž jsme se seznámili s místními památkami a zajímavostmi.
Pruské – židovský hřbitov
Mezi ně patřil Nový židovský hřbitov, jenž byl založen v 19. století mimo souvislou zástavbu obce, při silnici vedoucí z Pruského směrem na Púchov a Tuchyňu. Auto jsme zaparkovali u obvodové zdi z lomového kamene a zamířili ke vstupnímu objektu. Na území hřbitova jsme vstoupili síní, jež v minulosti plnila funkci jednoduché márnice či obřadního zázemí pro přípravu pohřbů. Po překročení prahu se před námi otevřel pohled na udržovanou travnatou plochu, v níž byly nepravidelně rozprostřeny desítky náhrobních kamenů, takzvaných macev. Pak jsme se vydali na procházku mezi náhrobky. Vypadaly velmi rozmanitě, přičemž na první pohled nás zaujalo jejich rozdělení do tří hlavních architektonických i časových skupin. Nejstarší pískovcové náhrobky byly tvarově jednodušší a vlivem neúprosného času i povětrnostních vlivů již byly značně poškozené a původní texty na nich byly již prakticky nečitelné. Jejich horní zakončení mělo charakteristický tvar oblouku, jenž symbolizovalo Mojžíšovy kamenné tabule Desatera. Střední generace náhrobků nesla tvar Svatostánku (Aron ha-kodeš) a po stranách byla zdobena dvěma sloupy, které odkazují na legendární Šalomounovy sloupy (Jáchin a Bóaz) při vstupu do Jeruzalémského chrámu; výjimečně se u nich objevilo i využití mramoru či černého grafitu.
Mladší náhrobky z konce 19. a první třetiny 20. století představovaly štíhlé a skromnější stély z kvalitní černé žuly nebo mramoru bez okázalých hrobek. Prohlédli jsme si na nich také dochovanou symboliku a nápisy. Umělecká výzdoba se držela tradičního judaistického tvarosloví s jednoduchými rostlinnými motivy, smutnou vrbou či růží. Na vrcholu kamenů jsme často spatřili vysekanou Dávidovu hvězdu nebo ikonický motiv žehnajících rukou Kohenů. Zajímavá byla i jazyková proměna nápisů, protože zatímco starší pískovcové kameny nesly text výhradně v hebrejštině, u mladších mramorových stél se již objevovaly dvojjazyčné hebrejsko-německé epitafy. Některé z nich měly u paty dochované nízké kovové oplocení. Během obchůzky bylo patrné, jak se pohnutý osud hřbitova podepsal na jeho fyzickém stavu. Kompletní štíhlé stély se dochovaly v poměrně malém počtu, část náhrobků ležela povalená a mnohé kameny z kvalitního materiálu byly v minulosti bohužel rozkradeny, takže po nich na místě zůstaly jen samotné kamenné podstavce. Když jsme došli na konec areálu vymezovaného vysokou zdí s rozměry přibližně 15 × 60 metrů, na chvíli jsme se zastavili a nasávali zvláštní poklid tohoto pietního místa. Potom jsme se vrátili jsme cestičkou v trávě zpět k bráně, nastoupili do auta a odjeli ke hřbitovu křesťanskému, rozkládající se v sousedství cihelny.
Pruské – hřbitovní kaple
Po příjezdu ke hřbitovu jsme s obtížemi vůz zaparkovali a vydali se za naším cílem. Ve smuteční síni zrovna probíhal pohřební akt, což vysvětlovalo náš problém se zaparkováním a větší množství živých lidí, pohybujících se po hřbitově. U vstupu na hřbitov jsme narazili na krytý přístřešek, v jehož středu se nacházel zděný oltář se sochou Madony s dítětem, která měla na hlavě korunu. Když jsme si ji prohlédli, sestoupili jsme po schodech na území hřbitova a středovou uličkou jsme kráčeli vstříc kapli, která se tyčila v jeho areálu. O chvíli později jsme stanuli před klasicistní stavbou s jednou věží, ukončenou štíhlou jehlanovou střechou pokrytou plechovou krytinou, na jejímž vrcholu a rozích se tyčily ozdobné kříže. Hladká žlutá fasáda kaple byla v průčelí členěna bílými pilastry a po celém obvodu ji lemovaly lizénové rámy s obloučkovým vlysem pod korunní římsou, přičemž okenní a dveřní otvory byly zvýrazněny bílými šambránami. Boční stěny doplňovaly menší okenní otvory včetně kruhového okénka a goticky tvarovaných oken s mřížemi, zatímco závěr kaple měl polygonální tvar. Z historie a místních pramenů jsme se dozvěděli, že tato kaple byla postavena v 19. století na novém hřbitově, který na okraji obce Pruské vznikl z důvodu rostoucího počtu obyvatel a potřebou důstojného místa pro poslední odpočinek místních farníků. Více se nám toho o kapli nepodařilo zjistit, takže jsme se brzy vrátili zpět k autu a odjeli za dalším cílem.
Pruské – naučná stezka Apollo – 1. až 3. zastavení
Čekala nás procházka po naučné stezce Apollo, jejíž název by mohl na první pohled evokovat slavný americký vesmírný program, ovšem pojmenována byla po vzácném denním motýlovi jasoni červenookém. Auto jsme odložili na konci asfaltové uličky na místě, jež se nacházelo jen pár metrů od začátku okružní trasy a vydali jsme se ke shluku tří informačních tabulí, které nám prozradily prvotní fakta o zdejší lokalitě. Z první tabule jsme se dozvěděli o obecném ekosystému mokřadů, které představují přechodnou zónu mezi vodním prostředím a souší vznikající v depresích nebo periodicky zaplavovaných oblastech. Přečetli jsme si, že se odborně dělí na mokřady bažinné, říční a jezerní, které plní nezastupitelnou úlohu při zadržování vody, ochraně před povodněmi, čištění vody od živin a sedimentů, stabilizaci břehů i udržování biodiverzity, přičemž text připomínal i významnou Ramsarskou úmluvu na jejich ochranu. Druhá tabule nám už detailně přiblížila zdejší mokřad, jenž vznikl na místě někdejšího ložiska jílovité hlíny těžené pro potřeby staré cihelny.
Zjistili jsme, že po ukončení těžby zde vznikl biotop obývaný rostlinami přizpůsobenými vodnímu prostředí, mezi nimiž dominují ostřice, sítiny a především rákos obecný. Zaujalo nás, že právě rákos sice poskytuje úkryt vodnímu ptactvu, ale její bujný rozvoj postupně vysušuje podzemní vodu a ohrožuje samotnou existenci vodní plochy, již kromě rákosu doplňují také pryskyřník, blatouch a kakost bahenní. Na třetí tabuli jsme si pak prohlédli přehled zdejší fauny. Dočetli jsme se, že z hmyzu tu poletují šídla, vážky ploské nebo babočky admirálské a z obojživelníků v lokalitě žije skokan hnědý, rosnička zelená, ropucha bradavičnatá, ropucha zelená a skokan štíhlý. Zaujalo nás také, že vodní hladina a přilehlé bahnité prostředí hostí vzácného a chráněného karase, který je mimořádně nenáročný a při vyschnutí vodní plochy se dokáže zaryt až do sedmdesáticentimetrové hloubky v bahně, přičemž společnost mu dělají plotice červenooká a štika severní. Nakonec jsme zjistili, že z plazů zde má domov užovka obojková a v okolních rákosinách či polích hnízdí ptáci jako skřivan polní, strnad rákosní, slípka zelenonohá, potápka malá, rákosník zpěvný či kachna divoká.
Pruské – naučná stezka Apollo – 4. až 7. zastavení
Po dočtení prvních tří cedulí jsme se vydali na procházku kolem zmíněného rybníčku, který byl opravdu hojně zarostlý rákosem. Nutno dodat, že jsme cestou nepotkali žádného savce, kolem nás neproletěl jediný pták a všichni obojživelníci nebo ryby nám díky hustému porostu zůstali skryti. Kráčeli jsme polní cestou, přičemž jsme minuli pár laviček, zvoucích k posezení a odpočinku, což jsme ovšem s díky odmítli. Jelikož jsme se pohybovali na mírném návrší nad rybníkem, otevřely se nám pěkné výhledy na část města Ilava i na Strážovské vrchy s jejich výraznou dominantou, který tvořil vrchol Vápeč. Brzy jsme přišli do oblouku, kde se cesta stáčela směrem zpátky. V jednom místě jsme objevili vyšlapanou cestičku rákosím, takže jsme se odvážili po ní více přiblížit k neviditelné hladině, ale nic zajímavého jsme zde nenašli. Vrátili jsme se na zpět a na konci oblouku jsme narazili na chátrající malou stavbu, kterou tu někdo vybudoval z neznámých důvodů.
Uvnitř byl pouze nepořádek, takže se raději začali věnovat zbývajícím čtyřem panelům s informacemi, které se tu měly nacházet, ovšem našli jsme pouze polovinu z nich. Dvě cedule nám prozradily výskyt motýla Jasoňa červenookého, který je vázaný především na vápencové skály, kde nachází hostitelskou rostlinu svých housenek a také okolní kvetoucí louky plné medonosných rostlin. Na Slovensku žije už jen v provinciích Západních Karpat, přičemž v oblasti Bílých Karpat je jeho domovem výhradně přírodní rezervace Vršatecké bradla. Zaujala nás také informace, že se jasoň drží převážně na jednom místě a jeho přelety mezi lokalitami jsou velmi vzácné a krátké, neboť kdokoli se dostane dál od domova vinou větru, už se obvykle nedokáže vrátit zpět. Z druhé cedule jsme načerpali podrobnosti o jeho charakteristice, životním cyklu a nárocích. Dočetli jsme se, že dospělý motýl má rozpětí křídel 6 až 10 centimetrů, bílá přední křídla s černými skvrnami a na zadních křídlech nápadná dvě červená, černě ohraničená oka s bílým středem.
Přečetli jsme si, že dospělci žijí jen asi tři týdny a aktivní jsou hlavně za slunečného počasí kolem poledne, přičemž v ohrožení dokážou roztáhnout křídla a vydávat syčivý zvuk podobný včelímu bzučení. Zjistili jsme také zajímavosti o jejich rozmnožování – samička klade vajíčka na živné rostliny, jako je rozchodník bílý nebo rozchodník velký, přičemž housenky se po vylíhnutí kuklí na zemi mezi kmeny či pod kameny a zhruba po měsíci se z nich líhnou dospělí motýli, kteří vyhledávají zejména fialově kvetoucí nektarové rostliny z rodů chrp, bodláků nebo chrastavců. Další dvě cedule zde fyzicky chyběly a tak jsme si je vyhledali v mobilních telefonech. Přečetli jsme si na nich, jak to s celou stezkou začalo i proč je její hlavní hrdina natolik vzácný a zranitelný. První panel nám shrnul základní koncepci celé trasy o délce 500 metrů se sedmi zastaveními. Zaujalo nás doporučení na závěr textu, které nás upozornilo na tři vzácné, zákonem chráněné tisy červené s odhadovaným stářím 800 let, jež rostou v areálu zahrady římskokatolického farního úřadu přímo v Pruském.
Samotný chodník pak byl podle údajů na tabuli vybudován v roce 2005 s finanční podporou Ministerstva životního prostředí Slovenské republiky. Z druhé dohledané tabule jsme se dozvěděli, proč tento motýl v Čechách i na Moravě v první polovině 20. století dokonce úplně vyhynul. Přečetli jsme si, že ho ohrožují jak přírodní vlivy, jako jsou dlouhotrvající deště a prudké jarní ochlazení v době líhnutí či genetická izolace malých populací, tak i činnost člověka – především zalesňování volných ploch, zarůstání skalních sutí, vypalování trávy, chemické postřiky a v minulosti i bezohledný hromadný odchyt sběrateli. Dočetli jsme se však také o naději v podobě přísné legislativní a územní ochrany, přičemž nás zaujalo, že společenská hodnota jediného motýla byla vyčíslena na 10 000 slovenských korun a od roku 1999 probíhá jeho cílený odchov a navracení na zaniklé lokality. Po dočtení internetových informací jsme pokračovali dál. Napojili jsme se na zpevněnou cestu, která nás protáhla kolem mokřadu zpátky k autu. Jelikož jsme se už nikde nezastavovali, brzy jsme k odpočívajícímu povozu dorazili a s pocitem, že jsme právě prošli nenudnější a nejhorší naučnou stezku, jsme odjeli za dalším cílem.
Pruské – kaple sv. Joachima a sv. Anny
Zanedlouho jsme zaparkovali na jiném okraji obce Pruské a vydali se ke kapli sv. Joachima a Anny, nacházející se mimo zastavěnou část obce, v lokalitě zvané na Chrasti. Auto jsme odložili na konci asfaltové uličky mezi posledními domy na okraji obce a neznačenou polní cestou jsme se ke kapli vydali. Cesta mírně stoupala vzhůru a když jsme přišli na rozcestí, zabočili jsme doprava a pokračovali dál. Po asi 400 metrech jsme přišli na okraj lesíku, kde se nám přes řepkové pole otevřel krásný výhled do krajiny a na obec Tuchyňa. Po krátkém kochání jsme se otočili a zamířili ke kapli, která se nacházela jen pár metrů od nás a za dozoru pracovníka s křovinořezem jsme si začali drobnou církevní stavbu prohlížet. Začali jsme obhlídkou průčelí, které působilo čistým a střídmým dojmem, typickým pro venkovské sakrální stavby. Fasádu členila jednoduchá římsa, nad kterou se zvedal trojúhelníkový štít zakončený malým křížkem. Dominantou čelní stěny byl vstupní otvor zaklenutý půlkruhovým obloukem a uzavřený mříží s prosklenými dvířky, které stavbu chránila, ale zároveň umožňovala poutníkům pohlédnout do jejího nitra. Pak jsme nahlédli dovnitř, kde v nevelkém prostoru na čelní stěně spočíval jednoduchý oltářík zahalený bílým ubrusem a doplněný dřevěným obložením.
Jeho ústředním prvkem byla kopie historického obrazu patronů kaple – svatého Jáchyma a svaté Anny s Pannou Marií, nad nímž visel menší obrázek Panny Marie. Celek doplňovaly sošky, květinová výzdoba a drobné obětní předměty, které připomínaly hlubokou úctu k tomuto místu. Když jsme očima prozkoumali interiér kapličky, vydali jsme se na obchůzku kolem ní. Na bočních stranách jsme viděli hladké omítnuté stěny, v jejichž horní části byla zasazena menší čtvercová okénka, zatímco při zemi stavbu obíhal tmavší kamenný sokl chránící zdivo před vlhkostí. Nakonec jsme si prohlédli závěr kaple, který byl rovněž opatřen hladkou omítkou a uprostřed ozdoben mělkou nikou. Celá stavba byla krytá sedlovou střechou s plechovou krytinou a pevně se opírala do vyvýšeného terénu v poloze „na Chrasti“, odkud tato drobná památka po celá staletí shlížela na poutníky i pocestné, putující mezi Povážím a Moravou. Více jsme toho na kapličce najít nemohli, ale ještě než jsme pěkné místo opustili, vytáhli jsme z batohu vytištěné papíry s historickými informacemi. Z nich jsme se dozvěděli, že kaple byla postavena roku 1775 u staré cesty, kudy dříve projížděly povozy směřující z Mikušovců, Červeného Kameňa či Moravy do Pruského.
Kaplička tak tvořila přirozený duchovní bod spojující Pováží s Moravou a okolní cesta bývala frekventovanou tepnou, kterou lidé denně užívali při svých cestách do školy, do kostela, za obchody či k lékaři. Kaple, obklopená čtveřicí mohutných lip, tehdy stála jako majestátní dominanta v zářezu cesty a drobná svíčka tu svítívala takřka neustále. S příchodem socialismu, rozvojem motorizace a změnami v zemědělství však začalo toto pietní místo upadat v zapomnění. Scelováním lánů a úpravou polních cest se původní trasa zanedbala a kaple zůstala stranou zájmu. Úplnou zkázu dokonal vznik družstevních ovocných sadů JRD Pruské v 70. a 80. letech minulého století, kdy byl sad oplocen pletivem a průchod do Pruského přísně zakázán. První záchranné práce provedli tajně mladí věřící ještě za totality, kdy stavbu vyčistili a opatřili plechovou střechou. Na závěr jsme se dozvěděli, že komplexní obnova proběhla po pádu režimu v srpnu 1991 za obětavé pomoci místních občanů, zedníků i mechanizace z Tuchyne. Opravenou kapli slavnostně posvětil 3. července 1994 farář Vladimír Šupa a do interiéru byla uložena kopie obrazu sv. Jáchyma a Anny, zatímco vzácný originál našel své místo na hlavním oltáři kostela v Tuchyni.
Pruské – zámek a zámecký park
Když jsme dočetli poslední řádky, vrátili jsme se stejnou cestou zpět k autu, jímž jsme odjeli do centra obce Pruské. Když jsme povoz zaparkovali u lékárny, zamířili jsme ke zdejšímu zámku, jenž byl postaven kolem roku 1590 uherským šlechticem Ondřejem Jakusithem z Orbovy na místě starší středověké tvrze. Významný šlechtický rod chorvatského původu totiž potřeboval v údolí moderní a pohodlné rodové sídlo, které by lépe odpovídalo tehdejším nárokům na bydlení než chladný a hůře přístupný skalní hrad Vršatec, který jsme viděli o pár hodin dříve. V 17. století však rod vymřel po meči a majetek přešel sňatky na další významné rody, především Rákócziovce, Berényiovce a později hraběcí rod Königseggů. Právě ti vtiskli zámku v průběhu 18. století jeho dnešní barokní podobu, na niž v 19. století navázali Königsegg-Aulendorfové a před rokem 1945 poslední šlechtičtí majitelé Pálffyové. Cestou jsme si pročetli dvě informační cedule. První z nich byla věnována přímo samotnému zámku a přinášela zajímavé stavební detaily. Dočetli jsme se z ní, že budova prošla v roce 1787 barokně-klasicistní přestavbou, při níž byly nádvorní arkády v patře zazděny, a že v severovýchodní nárožní místnosti se dochovala vzácná renesanční štuková síťová klenba s erbem ze 16. století.
Text navíc upozorňoval na nápadnou architektonickou příbuznost s proslulým zámkem v Bytči, což naznačuje, že na stavbě v Pruském se mohl podílet okruh italského stavitele Kiliána z Milána. Druhá, podstatně novější dřevěná tabule představovala vstupní bránu k naučné stezce „Okolo Vršatca“ a seznamovala návštěvníky s historií obce Pruské, jejíž první písemná zmínka pod názvem terra Pruska pochází z roku 1244. Kromě informací o barokním kostele, františkánském klášteře a místním spisovateli Hugolínu Gavlovičovi tabule lákala také na přírodní zajímavosti v okolí, jako je přírodní památka Skalice, chráněné 650 let staré tisy ve farské zahradě nebo samotná Vršatecká bradla. Poté jsme stanuli před hlavním vchodem a prohlédli si zámek zepředu. Viděli jsme dlouhou dvoupodlažní budovu se žlutou fasádou, na které se již viditelně podepsal zub času a místy opadávající omítka. Průčelí s pravidelnou řadou oken zakončovala vysoká sedlová střecha a před vstupem se na vysokých stožárech třepotaly vlajky Evropské unie, Slovenska, obce a školy. Přímo nad vstupním portálem, lemovaným dvěma jehličnany v květináčích, visely informační tabule oznamující, že v objektu dnes sídlí Střední odborná škola Pruské a Centrum odborného vzdělávání přípravy.
Přes tyto skutečnosti jsme se odvážili otevřít branku a vzápětí jsme vkročili do zámeckého areálu. Hned za plotem jsme si všimli pozůstatků někdejšího vodního příkopu, který v renesančních dobách chránil přístup k zámku, nicméně v době naší návštěvy byl již vyschlý a porostlý trávou. Pak jsme kráčeli kolem boku zámku, na němž jsme obdivovali jeho architekturu s červeným soklem, profilovanou kordonovou římsou oddělující patra a zajímavými zazděnými okenními nikami. Původní renesanční stavba měla charakter opevněného sídla s nárožními baštami, které při barokních úpravách v 18. století splynuly s hlavní hmotou čtyřkřídlé budovy a my jsme si je při obchůzce mohli prohlédnout jako nenápadné zaoblené nárožní přístavky. Pak jsme zámek shlédli ze zadní a druhé boční strany, kde se nacházel velký vjezd do uzavřeného vnitřního nádvoří, které kdysi zdobily otevřené renesanční arkády. Dovnitř jsme se z pochopitelných důvodů nepodívali, ale i tak jsme byli rádi, že jsme se mohli svobodně pohybovat v jeho okolí. Potom jsme se vydali na procházku parkem, v němž jsme narazili na velké množství stromů, které tu zůstaly jako památka na 19. století, kdy rod Königseggů nechal původní geometrickou zahradu přetvořit v přírodně krajinářský park v anglickém stylu.
Mezi mohutnými korunami dominovaly staré duby, lípy, jasany, platany i vysoké borovice. Kráčeli jsme po upravených cestičkách a prozkoumávali různé prvky, které v parku vybudovali studenti zdejší zahradnické školy. Narazili jsme tak na krytý dřevěný altán s posezením, kousek dál pak na okrasné jezírko s lekníny, u něhož stála pergola se sloupy v antickém stylu a lavička k odpočinku. Během procházky jsme narazili také na přízemní prosklenou budovu sloužící zřejmě jako školní skleník či zahradnické zázemí a učebny. Potom jsme zamířili do srdce parku, kde byla vybudována lurdská kaple. Tato působivá umělá jeskyně, vyskládaná z hrubých vápencových kamenů a porostlá břečťanem, vznikla v období největšího rozmachu lurdského kultu na přelomu 19. a 20. století, kdy šlechtické rody i místní farníci zakládali podobná poutní místa v zámeckých parcích po celém tehdejším Uhersku. Za ozdobnou kovanou mříží, zdobenou světle modrými stuhami, jsme obdivovali sochu Panny Marie Lurdské obklopenou množstvím květin v bílých květináčích a svíčkami od místních obyvatel, kteří toto tiché místo dodnes udržují. Následně jsme se vydali do odlehlé části parku, kde jsme v rohu za zdí tušili přítomnost starého židovského hřbitova, který jsme chtěli také vidět. Nepodařilo se nám ovšem najít v plotě díru, takže jsme byli neúspěšní. Pomalým krokem jsme se tedy vrátili zpátky k čelní straně zámku a stejnou brankou jsme vyšli ven na ulici.
Pruské – kostel sv. Petra a Pavla
Pak jsme zamířili ke kostelu sv. Petra a Pavla, který se tyčil na konci ulice a již z dálky nás zval k návštěvě. Když jsme k němu přišli, minuli jsme moderní vodotrysk a šli se podívat na dvě rokokové kamenné sochy z konce 18. století, stojící u vstupní brány v mohutné ohradní zdi. Právě za touto zdí z druhé poloviny osmnáctého století se v minulosti rozkládal starý farní hřbitov, kde odpočívali zemřelí obyvatelé dříve, než bylo pohřbívání přeneseno na nový hřbitov za vesnici. Na levé straně brány jsme spatřili svatého Floriána, patrona proti ohni a živelným pohromám, vyobrazeného tradičně v oděvu římského vojáka s praporem a vědrem vody vylévaným na hořící domek. Napravo od brány pak držel stráž svatý Vendelín, ochránce pastýřů a dobytka, ztvárněný v klobouku s knihou, pastýřskou holí a ovečkou s kravičkou u nohou. Pak jsme si prohlédli průčelí chrámu, které je vzácně celistvou ukázkou pozdně barokní a rokokové architektury. Současný chrám vznikl v letech 1769 až 1780 na místě staršího, kapacitně již nedostačujícího románského kostela z počátku třináctého století, jehož stáří nám potvrdil základní kámen s letopočtem 1221 objevený při přestavbě v hlavním oltáři.
Trojosá čelní fasáda je dynamicky konkávně prohnutá, členěná pilastry a zdobená bohatým rokokovým štukovým dekorem, nad nímž se vypíná vestavěná hranolová věž spočívající na základech starší věže, zakončená zvonovitou bání s lucernou a hodinami. Nad hlavním kamenným portálem nás zaujal alianční znak velkorysých stavebníků kostela – místního zeměpána hraběte Františka Xavera Königsegga a jeho manželky Sidonie, rozené Eszterházyové – doplněný latinským nápisem s chronogramem připomínajícím jejich donaci, zatímco samotný základní kámen novostavby z roku 1770 byl zasazen do dolní části zdiva u vchodu. Po levé straně dveří jsme si přečetli černou pamětní desku z roku 2020, osazenou ke 240. výročí slavnostního vysvěcení chrámu v roce 1780 a napravo od vstupu stál dřevěný misijní kříž s letopočty 1947, 2009 a 2022. Pak jsme otevřenými dveřmi vstoupili dovnitř a prohlédli si jeho interiér, který nás uchvátil svou jednotnou rokokovou výzdobou, vzdušností, velkolepým křišťálovým lustrem a prosvětlením skrze dvě řady klenutých oken. Do nich byly kolem roku 1930 osazeny barevné figurální vitráže s výjevy ze života světců.
Pohled vzhůru odhalil pruské klenby zdobené bohatým štukem a barevnými nástropními freskami, které v roce 1937 vytvořil v rámci novobarokní výmalby mistr J. Ádám z Rožňavy, lemované mramorovanými pilastry se zlacenými hlavicemi. V čele presbytáře jsme spatřili monumentální bílý rokokový hlavní oltář z doby kolem roku 1780 s klečícími cherubíny a vysoko nad ním závěsný obraz Loučení apoštolů svatého Petra a Pavla z dílny slavného vídeňského mistra Franza Antona Maulbertsche, nad kterým září svatozář s okem Boží prozřetelnosti. Naši pozornost upoutaly i dva boční oltáře lemované bílými sochami světců z okruhu Georga Rafaela Donnera a zlacenými sloupy – levý zasvěcený svatému Jáchymovi a Anně s obrazem svatého Šimona Stocka přijímajícího škapulíř od Panny Marie a pravý oltář svatého Jana Nepomuckého s obrazem Zpověď české královny z roku 1776 od Jozefa Zanussiho, který nechal na vlastní náklady postavit tehdejší pruský farář a pozdější nitranský biskup Anton Dattel. Úplným unikátem pak byla dvojice protilehlých rokokových kazatelen a křtitelnic z roku 1780.
Na levé straně visela kazatelna stylizovaná do podoby rybářské loďky s plachtou a sochou apoštola Petra, zatímco naproti ní na pravé straně zdobilo stěnu mistrovské sousoší Kristova křtu v Jordánu pod baldachýnem, pod nímž stála kamenná křtitelnice. Nechyběly ani reliéfní desky křížové cesty, které spolu s obětním stolem přibyly do svatyně při liturgických úpravách v roce 1985, dále vzácné historické varhany na kruchtě, jež v roce 1777 postavil proslulý slovenský varhanář Ondrej Pažický z Rajce a především boční kaple oddělená původní tepanou rokokovou mříží, kde jsme vedle oltáře svatého Františka Xaverského v prosklené zlacené schráně s nápisem a letopočtem 1778 spatřili samotné ostatky mučedníka svatého Vincenta, oděného do bohatě zdobeného historického roucha. Potom jsme vyšli ven a vydali se na obchůzku kolem svatostánku, jenž prošel výraznějšími obnovami fasád a střech v roce 1880 ke stému výročí vysvěcení a poté v letech 1950 a 1971.
Na jeho bočních stranách jsme spatřili žlutou omítku členěnou bílými svislými lizénovými pásy, bočním vchodem a dvěma patry půlkruhově zakončených oken s kamenným ostěním a klenáky. Z jednolodního těla kostela vystupovaly zaoblené přístavky boční kaple svatého Jana Nepomuckého a severní sakristie s oratoří v patře a menší novější přístavbou. Právě při radikální demolici starého chrámu v roce 1769 byly jeho původní románské obvodové zdi zachovány a citlivě začleněny do těchto bočních částí novostavby. Když jsme přišli k presbytáři, našli jsme na něm mohutný vysoký půlkruhový závěr, jenž byl rovněž zdoben bílými svislými pásy a dvěma řadami oken nad sebou, zastřešený plechovou valbovou střechou s křížkem na hřebeni. Potom jsme již bývalý hřbitovní areál opustili a vyšli ven na ulici pod kostelem. U zdi jsme narazili na dřevěný betlém v životní velikosti pod dřevěným přístřeškem, tvořený vyřezávanými sochami Svaté rodiny, anděla, tří králů a zvířat, který jsme si krátce prohlédli. Pak jsme již zamířili k nedalekému klášteru, jenž představuje jednu z významných historických památek a od roku 1963 je chráněn jako národní kulturní památka.
Pruské – Františkánský klášter s kostelem sv. Jiří
Když jsme k němu po chvíli přišli, spatřili jsme mohutnou jednolodní stavbu obdélníkového půdorysu s polygonálním závěrem presbytáře a postupně jsme si celý areál zvenku přes plot prohlédli. Naši pozornost upoutala především hranolová věž zakončená barokní bání s lucernou a křížem, stejně jako boční polygonální Kaple Bolestné Panny Marie, kterou byl kostel prostřednictvím spojovací chodby propojen s klášterem. Během naší obhlídky areálu jsme viděli navazující čtyřkřídlé klášterní budovy, jež postupně procházely záchranou a obnovou. Našim očím neunikl raně barokní kamenný portál hlavního vstupu do kostela z roku 1642 s latinským dedikačním nápisem připomínajícím zakladatele biskupa Jakusiče („Orate pro Georgio Jakosith episcopo Westprimiensi...“). Portál zdobil plastický erb fundátora s biskupskou mitrou, okřídlené hlavičky andělů, maskarony a bohatá štítová nástavba. Hned vlevo od hlavního průčelí kostela, na fasádě klášterní budovy, jsme si všimli pamětní desky věnované páteru Hugolínu Martinu Gavlovičovi (1712–1787).
Tento významný slovenský barokní básník, kazatel a františkánský mnich zde prožil podstatnou část svého života jako vychovatel, vytvořil tu své slavné dílo Valaská škola mravov stodola a v kryptě pod kostelem byl také pochován. Přes plot jsme nahlédli i na travnatý rajský dvůr, lemovaný křížovou chodbou s půlkruhovými arkádami na masivních pilířích a křížovými i valenými klenbami s lunetami. Přímo uprostřed dvora jsme spatřili barokní pískovcovou sochu svatého Jana Nepomuckého na vysokém kamenném hranolovém podstavci. Světec je ztvárněn v tradičním kanovnickém rouchu s biretem na hlavě, v rukou drží krucifix a kolem hlavy má svatozář s pěti hvězdami. Na závěr jsme si prohlédli kříž před kostelem a pak jsme se vrátili k autu, kde jsme se seznámili s historií kláštera. Z doma vytištěných papírů jsme se dozvěděli, že se jeho historie začala psát v letech 1625 - 1634, kdy tehdejší pán nedalekého hradu Vršatec, vesprémský a později nitranský biskup Juraj Jakušič povolal do Pruského první františkány-observanty a daroval jim pozemek pro stavbu konventu a chrámu.
Raně barokní kostel zasvěcený svatému mučedníkovi Juraji byl dokončen v roce 1642 podle vzoru slavného římského jezuitského kostela. Zaujalo nás, že výstavba probíhala v neklidném 17. století poznamenaném protihabsburskými povstáními a tureckým nebezpečím, což se odrazilo i v jeho robustním pojetí. Během 18. století, po válečných útrapách a požárech, prošel celý areál pozdně barokními úpravami, při nichž byla ke kostelu přistavěna čtyřkřídlá klášterní budova s arkádovým dvorem. Duchovní život řádu zde násilně přerušila až komunistická akce K v roce 1950, po níž chrám přešel pod správu místního římskokatolického farního úřadu. V roce 1958 se dočkal nezbytných oprav, které po přestávce dlouhé několik desítek let probíhala i v době naší návštěvy. Když jsme dočetli poslední řádky, nastartovali jsme vůz a odjeli na ubytování v Brumově. Večer jsme si zašli do restaurace na večeři, kterou jsme sice dostali naservírovanou bez možnosti výběru, ale jídlo bylo chutné a porce více než dostatečné. Potom jsme ještě dvě hodinky poseděli a vypili pár drinků či piv, přičemž jsme se občas šli podívat na hokejové utkání. Restaurace totiž byla součástí hokejového stadionu, na jehož plochu bylo od okrajových stolů krásně vidět. Před desátou večer jsme se pak odebrali na pokoj, abychom se vyspali, neboť nás druhý den čekala návštěva místního hradu a výlet do Luhačovic.
Kompletní fotogalerii najdete zde
https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-po-dobyti-hradu-vrsatec-odtahli-do-obce-pruske