Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsme na hradě Cimburk potkali pohádkové bytosti

Pohoří Chřiby na středovýchodní Moravě rozhodně nevyniká závratnou nadmořskou výškou, vždyť nejvyšší vrchol Brdo má výšku 587 m n.m. Chybějící metry však nahrazuje velkým množstvím zajímavostí, krásnou přírodou a cíli, za kterými lačný turista může vyrazit v kteroukoli roční dobu. Takové nabídce jsme nemohli odolat, takže jsme do zdejšího kraje v průběhu let zavítali hned několikrát a nikdy jsme nebyli zklamáni. Jeden z našich podzimních výletů jsme věnovali průzkumu památek v Koryčanech na úpatí Chřibů a následně jsme vyrazili do okolní přírody. Nicméně úplně první zastávku onoho zářijového dne jsme si udělali ještě před příjezdem do zmíněného města, když jsme se zastavili v obci Milonice, abychom si prohlédli farní kostel sv. Petra a Pavla. Další řádky pak popisují celý výlet....

article preview

Pohoří Chřiby na středovýchodní Moravě rozhodně nevyniká závratnou nadmořskou výškou, vždyť nejvyšší vrchol Brdo má výšku 587 m n.m. Chybějící metry však nahrazuje velkým množstvím zajímavostí, krásnou přírodou a cíli, za kterými lačný turista může vyrazit v kteroukoli roční dobu. Takové nabídce jsme nemohli odolat, takže jsme do zdejšího kraje v průběhu let zavítali hned několikrát a nikdy jsme nebyli zklamáni. Jeden z našich podzimních výletů jsme věnovali průzkumu památek v Koryčanech na úpatí Chřibů a následně jsme vyrazili do okolní přírody. Nicméně úplně první zastávku onoho zářijového dne jsme si udělali ještě před příjezdem do zmíněného města, když jsme se zastavili v obci Milonice, abychom si prohlédli farní kostel sv. Petra a Pavla.

Milonice - kostel sv. Petra a Pavla Milonice - kostel sv. Petra a Pavla Milonice - kostel sv. Petra a Pavla

Naše stříbrné auto jsme zaparkovali v bezprostřední blízkosti klasicistního svatostánku, který byl postaven v letech 1805 – 1807, aby nahradil starší kostel, který věřícím kapacitně nedostačoval a vzápětí jsme se vydali na jeho obhlídku. Vzhledem k tomu, že náš povoz stál u sakristie, nejprve jsme viděli právě přípravnu kněžích a pak jsme se šli podívat na plochý presbytář bez oken. Dlouho jsme se u něj nezdrželi a zamířili jsme kolem našeho auta ke kostelní lodi, na které jsme napočítali tři okna, přičemž jedno se nacházelo na vystouplé boční kapli. Následně jsme se přesunuli k přední straně stavby, která slibovala tradičně nebohatší nabídku architektonických prvků k vidění. Průčelí jednoznačně dominovala věž, která byla k lodi přistavěna roku 1899, tedy o 15 let později než samotný kostel.

Milonice - kostel sv. Petra a Pavla Milonice - kostel sv. Petra a Pavla - erb

Věž disponovala tradiční cibulovou bání s lucernou, která byla zakončena pozlaceným křížem s makovicí. Pod bání jsme si zkontrolovali správný čas na ciferníkových hodinách, pod nimiž se nacházela okna ve zvonicovém patře. Ve štítu průčelí jsme spatřili barevný znak Liechtenštejnů, kteří významně přispěli na stavbu kostela a pod erbem jsme očima přejeli korunní římsu. Následovalo vitrážové okno, pouštějící světlo na hudební kůr a pod ním již byl pouze vchod do útrob svatostánku. Na nic jsme nečekali a přistoupili jsme ke dveřím, jenž ty byly zamčené a tak jsme se dovnitř nepodívali. Chuť jsme si spravili zajímavostmi po obou stranách vchodu. Vlevo jsme shlédli kříž s Kristovým tělem, zahaleným rouškou a hlavou skloněnou k pravému rameni, nad jehož hlavou byl štítek s písmeny I N / R I. Dílo vzniklo roku 1759, což nám prozradil nápis na soklu.

Milonice - kostel sv. Petra a Pavla - socha sv. Jana Nepomuckého Milonice - kostel sv. Petra a Pavla - kříž Milonice - kostel sv. Petra a Pavla

Po pravé straně vchodu stála na podstavci s kartuší a erbem socha sv. Jana Nepomuckého, která vznikla v první třetině 18. století. Socha světce v životní velikosti stála s nakročenou pravou nohou, oděna byla do kanovnického roucha a v pravé ruce držela semknutý biret. Následně jsme se vydali na obhlídku druhé boční strany, kde opět nechyběla tři okna a boční kaple. Když jsme si prohlédli loď a presbytář i na této straně, vydali jsme se na odlov kešky nad kostelem. Po úspěšném nálezu jsme se vrátili k autu, jímž jsme odjeli do Koryčan. Po cestě jsme neplánovaně zastavili v Nesovicích, abychom si z dálky vyfotili místní zámek na kopci a pak jsme pokračovali dál. Když jsme do města na úpatí Chřibů přijeli, nejprve jsme odlovili kešky u továrny Thonet a na nedalekém vlakovém nádraží, které však už bylo dávno zrušeno. Následně jsme odjeli ke kostelu sv. Vavřince, abychom si ho prohlédli a zároveň jsme zde chtěli vyluštit finální souřadnice místní multi keše.

Nesovice - zámek Nové Zámky Nesovice - zámek Nové Zámky

Po příjezdu ke svatostánku jsme naše stříbrné francouzské autíčko zaparkovali na náměstí, kde se nacházel rovněž kostel sv. Vavřince, postavený v letech 1636 – 1697. Nový svatostánek nahradil původní gotický kostel ze 14. století, přičemž mu byla v rámci barokní přestavby prodloužena loď, takže se spojil se samostatně stojící zvonicí, z níž vznikla dnešní věž. Nicméně ještě než jsme se mu začali věnovat, obrátili jsme svou pozornost k pěkné pískovcové kašně, postavené na náměstí mezi lety 1713 - 1714 na náklad Antonína Emericha Horeckého z Horky. Kašna možná původně sloužila k napájení hnaného dobytka a v případě požáru jako rezervoár vody, přičemž voda byla dopravována prostřednictvím mechanismu ruční vahadlové studny a to až do roku 1908, kdy byla napojena na zámecký vodovod a získala převažující dekorativní charakter.

Koryčany - kostel sv. Vavřince Koryčany - kostel sv. Vavřince

Před námi se nacházela kašna s jednoduchým bazénem z jedenácti pískovcových bloků, v jehož středu jsme spatřili figurku chlapce držícího rybu, které z tlamy stříkala voda. Postava mladíka, kterého místní domorodci dali jméno Urban, byla evidentně novější něž kašna, neboť se jednalo o kopii z roku 1999. Po obhlídce kašny jsme přešli silnici na druhou stranu a krátce jsme se zastavili o pomníku obětem první a druhé světové války. Pod sochou nahého muže jsme si přečetli nápis Mrtvých slavné paměti a živým na posilu a pak jsme se seznámili se jmény padlých občanů, která byla vypsána na kovové desce před sochařským dílem. Pak jsme již zamířili ke kostelu, minuli turistický rozcestník a vzápětí jsme stanuli u zadní části svatostánku. Následně jsme začali hledat potřebné indicie a odpovědi na otázky, týkající se zmíněné multi kešky, takže jsme se samotné církevní stavbě věnovali spíše okrajově.

Koryčany - kostel sv. Vavřince Koryčany - kostel sv. Vavřince Koryčany - kostel sv. Vavřince

Kolem boční strany jsme přišli k průčelí a nahlédli jsme dovnitř. Chvíli jsme obdivovali interiér a pak jsme získali poslední potřebné údaje u sochy Panny Marie a na kříži před hlavním vchodem do kostela. To nám pro tu chvíli stačilo a od kostela jsme zamířili do květinářství Jarmila, kde jsme si koupili dřevěné kolečka zámku Koryčany a také poutního místa sv. Klimenta u Osvětiman, které jsme také tento den navštívili. Potom jsme nasedli do auta a popojeli pár stovek metrů k sídlu místních hasičů, kde jsme odlovili další kešku. Následně jsme již zamířili k židovskému hřbitovu, který se nacházel pouze asi 500 metrů od kostela a tak jsme brzy auto zaparkovali na malém plácku pod hřbitovem. Vzápětí jsme pokračovali pěšky na konec slepé ulice Cihelna a když se asfaltový povrch změnil na klasickou polní cestu, hnědý ukazatel nás nasměroval doprava ke hřbitovu.

Koryčany - kostel sv. Vavřince Koryčany - kostel sv. Vavřince Koryčany - kostel sv. Vavřince

Abychom se na jeho území dostali, museli jsme po železných schodech vstoupat do svahu nad cestou a teprve pak se před námi objevil prostor hřbitova. Bylo nám jasné, že sem dříve lidé určitě nechodili stejným způsobem jako my a měli jsme pravdu. Kdysi dávno sem vedla cesta dvorem domu číslo 300 v Židovské ulici, která byla později přejmenována na Masarykovu, což znamenalo, že jsme kolem tohoto domu o pár minut dříve projeli. Další fakta nám prozradila informační tabule, na kterou jsme zde narazili a tak jsme si něco o židech v Koryčanech přečetli. Dozvěděli jsme se, že židovský hřbitov byl založen v první polovině 17. století a že se zde poslední pohřeb konal v roce 1942. O šest let později byl vážně poškozen vandalským útokem zdejší školní mládeže, kteří si tak zřejmě nástup komunismu k moci vysvětlovali po svém.

Koryčany - židovský hřbitov - schody Koryčany - židovský hřbitov

Potěšilo nás, že po dlouhých letech pustnutí a chátrání vykonali koncem 80. let a počátkem 90. let kus poctivé práce na zvelebení brigádníci a tak jsme si jej mohli prohlédnou i my v 21. století. Před námi se nacházela zatravněná plocha o rozměrech 100 x 40 metrů, na které jsme očima přejeli přes 200 stél a pak jsme vyrazili na jejich obhlídku. Procházeli jsme se mezi řadami náhrobků, přičemž nejstarší pocházel z roku 1674 a nejmladší z roku 1942. Většina jich byla zhotovena z pískovce, v menší míře jsme zde našli stély z vápence či mramoru a nové náhrobky byly hlavně žulové. Vedle běžných stél, zakončených různě profilovaným zakončením nebo těch bez výzdoby z 18. století, jsme na hřbitově viděli bohatě členěné a plasticky provedené náhrobky s mušlemi a volutami.

Koryčany - židovský hřbitov Koryčany - židovský hřbitov

Na kamenech našim očím neunikly také symboly konvice a věnce, koruny, samozřejmě nemohly chybět žehnající ruce Kohenů a Davidova hvězda, nicméně trochu nás překvapil jelen se dvěma stromy. Obhlédli jsme rovněž novodobé náhrobky a určité kouzlo hřbitovu dodávaly stély ležící na zemi, i když to samozřejmě takhle být nemělo. V rohu hřbitova jsme narazili na zbytky márnice a také na ostnatý drát, za nímž se prý pravidelně pásly ovce. My jsme ovšem žádnou neviděli. Následně jsme se podél ohradní zdi, která zde na několika místech chyběla, vydali pomalu k východu ze hřbitova. Nutno dodat, že i na židovském hřbitově jsme museli získat pár informací, abychom získali finální souřadnice ukryté schránky, kterou jsme o pár minut později našli u zámku. Nicméně bychom se sem vydali i kdyby zde keška nebyla, protože místa posledního odpočinku židů měla vždy trochu tajemnou atmosféru.

Koryčany - židovský hřbitov Koryčany - židovský hřbitov

Ostatně jako všechna opuštěná místa, kam lidé moc nechodí….Po objevení skryté krabičky jsme hřbitov opustili a vrátili se po schodech stejnou cestou k autu, kterým jsme odjeli k nedalekému šlechtickému sídlu. Auto jsme zaparkovali na ulici s příznačným názvem Zámecká a ihned jsme zamířili k bráně s kamennými sloupky, na nichž stály ozdobné pískovcové vázy. Na jednom sloupku jsme zaregistrovali výstražnou tabulku se zákazem vstupu do parku a pak jsme již vstoupili do bývalého šlechtického areálu. Za bránou jsme kráčeli po zpevněné cestě mírně stoupající k průjezdu, jímž se dalo projít na vnitřní nádvoří. Ještě než jsme tak učinili, prohlédli jsme si pěknou lampu u cesty a vzali na vědomí další výstražnou tabuli se stejným zákazovým textem jako byl na bráně.

Koryčany - zámek Koryčany - zámek

Vedle průjezdu nalevo jsme si všimli nevýrazného rizalitu, završeného trojúhelníkovým štítem, na jehož vrcholu nechyběla další ozdobná váza a pak jsme již přistoupili ke vchodu s toskánskými sloupy a obloukovým štítem s křídly. Ve štítu jsme si prohlédli kartuš s rodovými znaky Karla Josefa z Gillernu a jeho manželky Marie Josefy, rozené Tallernové, kteří zámek vlastnili v 17. století a potom jsme již vešli do klenutého průjezdu. Na jeho zdech jsme narazili na tři kamenné desky se znaky a letopočty, které sem na konci 19. století nechal převézt nový majitel velkostatku Ludvík Wittgenstein z hradu Cimburk. Možná tím chtěl prokázat úctu svým předchůdcům, ale to se už nedozvíme. U klenutí průjezdu jsme spatřili malý kamenný erb Horeckých na štítě s písmeny G. H. z H. a rokem 1629.

Koryčany - zámek G - Koryčany - zámek 004

Na pravé straně byla zazděna deska se štíty Horeckých a Kolovratů s nahoře uvedeným letopočtem 1684. Pod znakem Horeckých jsme našli písmena: G. F. H. F. V. H., které patřily Gabrielu Franzi Horeckému Freiherr von Horka. Pod znakem Kolovratů se nacházel nápis Anna Maria Fraciska Horecky geb. Grafin von Kolovrat. Na desce vsazené do levé zdi od vchodu jsme shlédli znak Horeckých a znak Serenyú s latinským nápisem složeným pravděpodobně ze zkratek a to: Fran: Hore: de Horka Cap: dis: Hradis: ac Sac: Coe: Mis: Cons: a vedle „Mrga Horeczki.nata comit. S. Sreni de Sere: Ac Dni 1661 2 Mai“. Přeloženo do češtiny to znamenalo: František Horecký svob. Pán z Horky hejtman hradišťského kraje a císařský rada. Vedle toho byl text: Markéta Horecká, roz. hraběnka Serenyová, Léta Páně 1661, 2.května.

Koryčany - zámek Koryčany - zámek

Po shlédnutí pískovcových desek jsme již vstoupili na nádvoří uzavřené ze tří stran, na jehož čtvrté straně se nacházely stáje pro koně. Uprostřed dvora jsme narazili na kamennou kašnu ve tvaru čtyřlístku, ale jestli někomu přinesla štěstí, to bylo ve hvězdách. Pomalu jsme se po nádvoří procházeli a pak jsme zase průjezdem vyšli ven. Vzápětí jsme zabočili doprava a šli se podívat na stranu otočenou ke kostelu sv. Vavřince. Také na tomto průčelí zámku jsme našli mělký rizalit, který tentokrát zdobil balkónový portikus neboli otevřená sloupová hala na iónských sloupech. Pak jsme se vrátili zpátky a kolem hlavního vchodu jsme proklouzli k zadní straně trojkřídlého barokního zámku s mansardovou střechou. Octili jsme se tak opět u koňských stájí, ale tentokrát jsme je viděli z opačné strany, přičemž k nim bylo připojeno dvouramenné schodiště s balustrovým parapetem, po němž jsme vystoupali nahoru.

Koryčany - zámek Koryčany - zámek

Opět jsme tak mohli nahlédnout na nádvoří, ale dlouho jsme se zde nezdrželi a šli se podávat na poslední zámecké křídlo. Na něm jsme ovšem nenašli nic zajímavého a pak jsme konečně odlovili multicache, jejíž finální souřadnice jsme získali u kostela sv. Vavřince a židovském hřbitově. Poté jsme svou pozornost obrátili k parku, který byl protáhlý jako Apeninský poloostrov a jelikož jsme vzorně uposlechli zákazové tabule, pouze jsme do něj nahlédli. Nejzajímavější byla patrně tis červený srostlý z více slabších kmenů, jehož stáří je odhadováno asi na 250 let a kaštanová alej. Dále jsme v parku viděli jedle, smrky a zeravy. Nemohli jsme přehlédnout obrovský červenolistý buk, žlutolistý trnovník, statný břek či převislou višeň křovitou a chloupkatou. Po chvilce jsme již zámecký areál opustili a vrátili se k autu, v němž si přečetli pár historických faktů z vlastních vytištěných papírů.

Koryčany - zámek Koryčany - zámek

Dozvěděli jsme se, že majitelé koryčanského panství od středověku sídlili na hradě Cimburk, na který jsme se o chvilku později vydali, ale studené hradní zdi v kopcích přestaly šlechtě vyhovovat, jelikož začala požadovat pohodlnější podmínky k životu. Nedivili jsme se tedy, že si začali budovat pohodlné sídlo v Koryčanech, kterým byla na začátku 17. století velká tvrz. Zaujalo nás, že hradu Cimburk i poté zůstala jeho funkce coby správního střediska a v případě nebezpečí se do něj dvůr z Koryčan zpátky přestěhoval, což bylo aktuální v průběhu třicetileté války. Na závěr jsme si přečetli, že dvoukřídlý barokní zámek vznikl až po roce 1677 a teprve o 100 let později za Kristiána z Gillernu k němu bylo připojeno třetí křídlo s balustrádou, čímž získal dnešní podobu. A ještě jedna věc nás z historie zámku zaujala.

Koryčany - zámek Koryčany - zámek

V letech 1848 - 1851 zámek vlastnil přechodně Saloman Rotschild a po něm Vilém Figdor a Heřman Wittgenstein, velkoobchodník z Vosendorfu u Vídně. Právě za těchto majitelů se v Koryčanech usadili bratři Thonetové, kteří v městečku postavili továrnu na ohýbaný nábytek, u které jsme na začátku výletu odlovili kešku. Když jsme dočetli poslední řádky, rozhodli jsme se vyhovět požadavkům našich žaludků a začali jsme hledat vhodnou restauraci, abychom si dali nějaký oběd. V Koryčanech se nám to však nepovedlo a tak jsme odjeli do sousední obce Střílky, kde jsme se slušně najedli. Poté jsme se do Koryčan vrátili a po úzké silnici jsme vyrazili do kopcovitých Chřibů na hrad Cimburk. Plynovým pedálem jsme popoháněli koně pod kapotou, aby zvládli stoupání na horský hřeben, což nesli poměrně nelibě hlasitým řehtáním.

Koryčany - zámek Koryčany - zámek

Po několika minutách a ujetých kilometrech jsme konečně dorazili na rozcestí U křížku, nacházející se přímo u silnice, kde jsme na poměrně širokém plácku autíčko nechali na delší dobu odpočívat. Když jsme vystoupili z auta, ocitli jsme se na místě, kde byla roku 1344 zavražděna manželka Dětřicha ze Světlova, která cestovala s dvouletým synem do Rajhradu. Chlapec přepadení naštěstí přežil a následně se jej ujal poustevník Ivan z nedaleké Hory svatého Klimenta, kam jsme měli v tento den namířeno i my. Ovšem vraťme se k pověsti. Majitel hradu Cimburk markrabě Jan Jindřich chlapce nechal vystudovat na kněze a díky Ivanovi se dospělý synek po dvaceti letech setkal se svým otcem Dětřichem.

Koryčany - rozcestí a parkoviště U křížku Koryčany - rozcestí a parkoviště U křížku

Na památku této události zde lidé upevnili na starý buk křížek a od té doby se tomuto místu začalo říkat U křížku. Naše auto zde bylo jediné a po přečtení této smutné pověsti nás napadly různé myšlenky, ale záhy jsme je zahnali a vyrazili na hrad Cimburk. Kráčeli jsme po žluté turistické značce, která nás kupodivu nevedla nahoru do kopce, na nichž se hrady stavěly, ale mírným klesáním jsme po pouhých 150 metrech došli ke studánce, nazvanou poněkud zvláštně Paní. Samozřejmě nás zajímalo, proč získala takové jméno a tak jsme si z vlastních vytištěných papírů něco o studánce přečetli. Seznámili jsme se zajímavou pověstí, podle které si kdysi vzal některý z pánů na Cimburku chudobnou ženu a když jednou odjel pryč, jeho rodina se chtěla neurozené dívky zbavit.

Koryčany - studánka Paní Koryčany - studánka Paní Koryčany - studánka Paní

Museli to však udělat tak, aby na ně nepadlo nějaké podezření z vraždy a tak je nenapadlo nic jiného, než že dívku chodili namáčet do studené vody, až z toho podchlazení chudinka onemocněla a umřela. Určitě se za takový ohavný čin viníci dostali do pekla, ale život té nešťastné paní už nikdo nevrátil. Dále jsme se dočetli, že pramen životodárné vody byl v roce 1933 upraven na pěknou studánku s dřevěnou stříškou a obložen kameny a betonem. Svědčil o tom letopočet a nápis Práci čest nad otvorem, jímž voda kdysi vytékala. Od té doby lákal kolemjdoucí k zastávce či odpočinku a tuto nabídku jsme využili i my a opláchli si ruce vodou z tůňky, ale neměli jsme odvahu ji ochutnat. Jak už bylo napsáno, tak původně voda ze studánky vytékala trubkou, ale v době naší návštěvy tomu tak už nebylo a tůňka v nás nebudila důvěru.

Koryčany - studánka Paní Koryčany - studánka Paní

Po chvilce jsme studánku Paní opustili a pokračovali dalších pár stovek metrů k rozcestí s odbočkou ke hradu. Podle šipky jsme po zelené trase zamířili ke zřícenině, když tu najednou jsme v malé proláklině připomínající kráter po výbuchu uviděli vílu, divoženku či podobně vyhlížející stvoření. Napadlo nás, že když pršelo, tak to nebohé stvoření muselo asi v noci sejít z cesty a zapadnout do bláta. Nechtěli jsme ani pomyslet na to, že kdyby vody spadlo ještě více, mohla by se určitě utopit. Její šat byl od bahna, i když jsme jí chtěli pomoci, pořád jen mlčela. Asi to bylo tím, že se jednalo o figurínu, každopádně to bylo naše první setkání s pohádkovou bytostí, kterých jsme na hradě Cimburk potkali ještě několik. Ať už to byla víla, nebo jen dívka či žena v klobouku se závojem přes obličej, nemohli jsme s ní ztrácet čas, jelikož jsme toho měli ještě hodně v plánu.

Koryčany - hrad Cimburk - odbočka - rozcestník Koryčany - hrad Cimburk Koryčany - hrad Cimburk

Pokračovali jsme tedy dál a brzy se přímo před námi objevil samotný hrad, z něhož jsme jako první uviděli bergfrit neboli válcovou strážní věž. Pak jsme nevědomky prošli první bránou a následně jsme kráčeli podél hradeb v bývalém hradním příkopu, přičemž jsme minuli polygonální baštu, až jsme konečně přišli k pokladně, kde nás přivítal jeden z členů hradní stráže. Ten nám prodal vstupenku a zapůjčil pečetidla do našeho památníku, plného razítek. Potom jsme prošli novodobou hradní bránou, abychom si tuto středověkou stavbu prohlédli. Ve 14. století bychom do hradu vstoupili po padacím mostu, který překlenoval zmíněný hradní příkop, ale v renesanci byla brána přeložena a tvořila ji dvojice průjezdů s portály na obou stranách. Hned za pokladnou na vnějším nádvoří k nám přiběhl velký pes, kterému se strašně moc líbila naše nejmladší členka výpravy.

Koryčany - hrad Cimburk Koryčany - hrad Cimburk

Když si šelma před ní lehla na záda, pochopili jsme, že od čtyřnohého tvora nebezpečí nehrozí a tak jsme upustili od úmyslu zapůjčit si halapartnu od strážce hradu v pokladně. Tohoto ochránce středověké stavby jsme nebrali na lehkou váhu, neboť jsme rozuměli tomu, že by se nemazlil s nikým, kdož by snad újmu hradu chtěl způsobit či pánům šlechticům jinak škodit, krást a pomlouvat. Když byl čtyřnohý tvor dostatečně podrbaný a pohlazený, mohli jsme projít kolem malé, ale pěkné bylinkové zahrádky, která se pochopitelně nejvíce líbila ženské části výpravy. Zahrádka se nacházela na nádvoří, které tvořilo vnější obranu hradu a bylo důmyslně navrženo tak, aby případný útočník musel prostor celý objet a vystavit se tak nepřátelské palbě z polygonální bašty, která chránila vstupní bránu. Inu, opět jsme museli konstatovat, že naši předkové rozhodně hloupí nebyli.

Koryčany - hrad Cimburk Koryčany - hrad Cimburk Koryčany - hrad Cimburk

Pak jsme již vystoupali po dřevěném schodišti do bašty, přičemž nám nad hlavami visel oběšený muž. Jaroušek se prý jmenoval a zloděj to byl a kradl. Nu což, my jsme neměli v úmyslu provádět žádný zločin, ani bylinku jsme si neutrhli z již zmíněné zahrádky a vstupné jsme poctivými penězi zaplatili. S klidným svědomím jsme tedy vstoupili do polygonální bašty, kde jsme si prohlédli expozici kamenictví, kovářství a archeologických nálezů. Nacházeli jsme se tedy v baště, která tvořila důležitou součást obrany hradu. Na Cimburku byla při založení hradu postavena původně válcová věž, nicméně po barokní přestavbě dostala polygonální, tedy mnohoúhelníkový tvar. Zaujala nás informace, že bašty bývaly buď otevřené nebo uzavřené. Pro obranu byla údajně lepší neuzavřená varianta, ale v dobách míru bylo praktičtější mít věž uzavřenou, aby nenavlhl střelný prach, který zde býval uložen.

Koryčany - hrad Cimburk Koryčany - hrad Cimburk 

Následně jsme stanuli na malém nádvoříčku před palácem a pěkným portálem jsme vstoupili na vnitřní nádvoří. Ocitli jsme se tak v nejstarší části hradu, jenž byl postaven mezi léty 1327 - 1333 Bernardem z Cimburka, který se sem roku 1348 přestěhoval z původního hradu Cimburk nad Městečkem Trnávka. Hrad se stal typickým představitelem architektury první poloviny 14. století, s výraznými prvky francouzského obranného typu, který pak byl několikrát přestavěn a tak jsme ve vnitřní části narazili jak na prvky gotické, tak na pozdější renesanční úpravy. Vpravo od nás jsme našli zbytky bývalé vrátnice a nalevo bývalou hlavní válcovou věž o průměru sedmi metrů. Pak jsme si již prohlédli prostory hradního paláce se spoustou prázdných oken s ostěním. Právě zde jsme našli druhou pohádkovou postavu na hradě, kterou byla loutka čerta, sedící u okna ve vyšším patře paláce.

Koryčany - hrad Cimburk Koryčany - hrad Cimburk

Výborně jsme postřehli zazděný arkýř bývalé hradní kaple v prvním patře s křížovým zaklenutím, spočívající na třech krakorcích. Vzápětí jsme palác opustili a přes vnitřní nádvoří jsme se portálem vrátili k dřevěnému schodišti. Neměli jsme ale v úmyslu sestoupit dolů, ale naopak jsme po několika schodech vystoupali na spojovací hradby. Napravo pod námi byla původní příjezdová cesta, zatímco nalevo se nacházel hustý lesní porost v okolí hradu. Pohybovali jsme se po hradbách mezi dvěma železnými zábradlími a mířili jsme k zachované strážní věži nad malým bergfritem o průměru 6 metrů, když tu jsme ji najednou uviděli. V okně věže nebyla ale žádná hradní hlídka, ale seděla tam podivná osoba, otočená k nám zády. Volali jsme, křičeli, ale ona osoba v bílém se s námi nebavila, možná úšklebek zbrázdil její tvář nad takovými nicotnými osobami, které jsme my pro ni představovali.

Koryčany - hrad Cimburk Koryčany - hrad Cimburk Koryčany - hrad Cimburk

Když bílá paní nereagovala a také se neukázal žádný strážný, odvážili jsme se k věži přiblížit. Odměnou za naši odvahu byl pěkný výhled na část hřebenu Chřibů s nekonečným lesním porostem. Po obhlídce okolí jsme se chtěli vydat nahoru za bílou paní, ale schody jaksi ve věži chyběly. Tím spíš jsme nechápali, jak se ona osoba do okna věže dostala. Později jsme zjistili, že kdysi do ní byl možný vstup schodišťovou vížkou, která existovala ještě ve druhé polovině dvacátého století. Po chvilce jsme se vrátili jsme ke schodišti, po němž jsme sešli zpět dolů na vnější nádvoří a pod vysokými zdmi paláce jsme zamířili do dalších částí hradu. Na rohu paláce jsme spatřili další baštu a pod ní neuvěřitelně velký trůn, vytesaný z pařezu. Možná se také jednalo o křesla pro obry, kteří zde v kraji zřejmě žijí a dokonce je zde obyvatelé hradu možná krmí, aby zadobře s nimi byli.

Koryčany - hrad Cimburk Koryčany - hrad Cimburk Koryčany - hrad Cimburk

A snad je krmí tlustý hostinský z krčmy, nacházející se naproti křeslům a doufali jsme, že sami se potravou pro obry nestaneme. Nikdo se však neobjevil a tak jsme se v klidu prošli po zadním nádvoří a prohlédli si bývalou Stupavskou baštu v nejzazším cípu hradu. Rozhodli jsme se, že si zde přečteme pár informací o hradě, jenž v roce 1358 koupil moravský markrabě Jan Jindřich, který ho zvelebil. Nepřekvapilo nás, že hrad byl za husitských válek poškozen, ale byl novým majitelem Vokem opraven. Hradní posádka si míru dlouho neužila, neboť za česko-uherských válek byl roku 1468 hrad dobyt uherským králem Matyášem a poté proběhlo několik vlastnických přesunů, až jej nakonec roku 1523 odkoupil Vilém z Víckova. Za něj došlo nejen k rozkvětu panství, ale i důkladné přestavbě hradu a zdokonalení jeho opevnění, což se hodilo během třicetileté války, když jej dobývala švédská vojska.

Koryčany - hrad Cimburk Koryčany - hrad Cimburk Koryčany - hrad Cimburk

Jelikož jsme na začátku našeho výletu navštívili zámek v Koryčanech, věděli jsme, že tehdy šlechta přesídlila ze studeného hradu na pohodlné sídlo dole ve městě a díky tomu hrad koncem sedmnáctého století ztratil fortifikační význam a začal sloužit jako sídlo lovčího a k ubytování lesního personálu. Na počátku 18. století již nehrozilo nebezpečí tureckého vpádu a starý hrad byl opuštěn a chátral až do konce 20. století. O jeho záchranu se lidé pokoušeli ve třicátých a v padesátých letech. Teprve roku 1994 se o něj začalo starat občanské sdružení Polypeje, díky němuž byl hrad zakonzervován a postupně opravován. Když jsme dočetli poslední historické informace, vrátili jsme se na nádvoří u pokladny a zamířili k hradbám. Objevili jsme zde totiž otvor do hradního sklepení, které jsme si částečně prošli. Bylo vidět, že současní obyvatelé hradu dobře věděli, k čemu bylo odjakživa sklepení dobré, protože jsme za mříží spatřili několik sudů s pivem.

Koryčany - hrad Cimburk Koryčany - hrad Cimburk

Když jsme podzemní prostory opouštěli, málem jsme na schodech šlápli na mloka skvrnitého, jenž se na hradě asi zabydlel. Zde naše prohlídka skončila a nutno dodat, že jsme na hradě během půlhodinové exkurze byli jedinými návštěvníky a bývalé šlechtické sídlo jsme si tak mohli v klidu projít a prohlédnout. Vzápětí jsme se vrátili k pokladně, kde jsme se rozloučili s rázovitým strážným, který nám popřál šťastnou cestu a pak jsme již zamířili zpět na rozcestí, kde se stýkala žlutá a zelená turistická trasa. Po cestě jsme ještě odlovili hradní multi kešku a potom jsme pokračovali ke studánce U mísy. Po široké lesní cestě a zelené turistické značce jsme kráčeli pořád vzhůru, což nelibě nesla naše dcera, která bez problémů atakovala poslední místo na chvostu naší družiny.

Koryčany - hrad Cimburk - pohled z hradu Koryčany - hrad Cimburk - pohled na hrad ze skály Kazatelna

Po přibližně 700 metrech jsme konečně dorazili ke studánce U mísy, která své jméno získala díky kamennému sběrači vody, vytesanému do tvaru mísy v roce 1932. Zdroj vody tehdy upravil koryčanský občan Josef Chvála a tak se před námi nacházela kamenná zídka, ze které trubkou vytékala mohutným proudem voda, padající do kruhové mísy. Životodárná tekutina dále tekla širokým kamenným korytem pryč směrem k hradu Cimburk. Místo se nám velmi líbilo a jelikož jsme věděli, kvalita vody byla vždy průběžně kontrolována, rádi jsme ji ochutnali. Byla opravdu lahodná a velmi nás osvěžila, stejně jako před staletím obyvatelstvo zmíněného hradu, pro něž představovala zdroj vody. Poté jsme si z vlastnoručně vytištěných papírů přečetli zajímavou pověst o cimburském panu Ctiborovi, který se vydal s družinou na lov velkého jelena.

Koryčany - studánka U mísy Koryčany - studánka U mísy

Za pomoci loveckých psů všichni slídili ve svazích Ocásku, pročesávali houštiny, ale nikde nic. Až v pozdějších odpoledních hodinách se na ně konečně usmálo štěstí a v následné divoké štvanici Ctibor jelena skoro dostihl, ten ale nějak klopýtl a chvíli zůstal bez pohybu ležet. Muž seskočil z koně a přiblížil se k jelenovi na několik kroků, aby byla jeho rána z kuše jistá. Vtom se jelen postavil na nohy a klidně odešel do blízké houštiny. Muži, doprovázející šlechtice se divili, proč pán nevystřelil a ten odvětil, že jelenovi daroval život. Na místě, kde jelen odpočíval, totiž prýštil pramen křišťálové vody, která tu nikdy nebyla a kterou na hradě potřebovali. Ctibor poklekl u pramene, rozhrnul staré suché listí, vodu okusil a omyl si jí unavený obličej.

Koryčany - studánka U mísy Koryčany - studánka U mísy

Hned druhý den ráno se vydala k místu na rozkaz pána skupina poddaných, aby pramen důkladně vyčistila a upravila z něj pevnou studánku. Podle tradice prý i v nejparnějším létě dávala až dvanáct věder vody k pití a užitku. Po přečtení pěkné pověsti jsme se na informační tabuli vedle rozcestníku seznámili s vodními poměry pohoří Chřibů a vzápětí jsme se přesunuli do přístřešku, kde jsme chvíli poseděli a krátce se občerstvili. Po několika minutách jsme se zvedli a pokračovali ve výstupu za další přírodní zajímavostí Chřibů, kterou bylo osamělé skalisko, od dávných časů nazývající se Kazatelna. Úzká a poměrně vydatně stoupající stezka nás konečně po necelém kilometru přivedla k pozoruhodnému skalnímu útvaru, který je od roku 1967 chráněn jako přírodní památka a když jsme se dostatečně vydýchali, odlovili jsme zde kešku.

Kazatelna - skalní útvar Kazatelna - skalní útvar

Po úspěšném nálezu jsme se začali věnovat samotnému skalisku. Nejprve jsme vylezli na vrchol osm metrů vysokého skalního útvaru, což jsme museli uskutečnit po jednom, jelikož plošinka na špičce pískovcové skály byla opravdu hodně malá. Postupně jsme tedy lezli nahoru, což nebylo nijak složité, neboť do pískovce někdo hodně dávno vytesal schůdky pro snadný výstup. Vzápětí jsme stanuli na upravené plošině připomínající kazatelnu, kde jsme objevili otvory pro ukotvení zábradlí a železný dvouramenný kříž, který sem byl umístěn roku 1972. Později jsme si z vlastních vytištěných papírů přečetli, že skála zřejmě skutečně sloužila jako kazatelna a podle pověsti z ní v 9. století kázal moravský arcibiskup Metoděj. Později kazatelnu využívali augustiniáni z nedalekého kostela Svatého Klimenta a po jeho zániku snad i některá z pronásledovaných středověkých sekt.

Kazatelna - skalní útvar Kazatelna - skalní útvar Kazatelna - skalní útvar

Z vrcholové plošiny se nám za převážně bukovými lesy naskytl pěkný pohled na zříceninu hradu Cimburk pod námi a vodní nádrž Koryčany. Za nimi se rýsovaly kopečky Litenčické pahorkatiny a trochu více nalevo jsme tušili město Brno. Jinými směry výhled znemožňoval porost Chřibů a jeho vyšší partie, takže jsme se na plošině nezdržovali nijak dlouho. Pouze jsme litovali, že podzim ještě nepokročil do stadia, během něhož zbarvoval listnaté stromy do podmanivých podob a dával tím lesům veselejší vzhled. Když už jsme prozkoumali vrchol skály, rozhodli jsme se podívat také k její patě, což se nám podařilo díky vysekanému porostu v bezprostředním okolí Kazatelny. Zespodu skála vypadala jako ostrý zub zabodnutý do země a z boku nám trochu připomínala hlavu Kamenožrouta ze známé pohádky Nekonečný příběh.

Kazatelna - skalní útvar Kazatelna - skalní útvar

Nicméně ten náš příběh u Kazatelny v té chvíli skončil a my jsme se vydali na další cestu. Po červené značce jsme po chvilce přišli k rozcestí Pod Kazatelnou, kde jsme dále pokračovali po zelené trase směrem k poutnímu místu na hradisku svatého Klimenta. Cesta, pojmenovaná příznačně Cyrilometodějská stezka, příjemně klesala, ale jinak na ní nebylo nic zajímavého. Alespoň jsme si během nezáživné procházky užívali klid lesa a absence dalších turistů. Situace se změnila v okamžiku, když jsme po 1,5 kilometru přišli na rozcestí Svatý Kliment, kde jsme se hned z několika důvodů zastavili. Náš nejmladší členka výpravy vzala zavděk lavičkou, neboť byla po celodenním chození už řádně unavená a také jsme zde odlovili kešku, které se tématicky vztahovala k dřevěnému kříži, jenž stál vedle stromu se směrovými šipkami.

Kazatelna - rozcestí Pod Kazatelnou Osvětimany - hradisko a kaple sv. Klimenta

Po úspěšném nálezu jsme se seznámili s historií hradiska svatého Klimenta, které se nacházelo pouhých 100 metrů od nás v lese. Na informační tabuli jsme si přečetli, že toto místo bylo patrně osídleno už v době bronzové, ale až v první polovině 9. století tu bylo vybudováno opevněné sídlo, spojované s cyrilometodějskou pověstí, podle které sv. Cyril a sv. Metoděj přenesli z Chersonésu na toto místo ostatky papeže sv. Klimenta. Po pádu Velké Moravy sloužilo hradisko sv. Klimenta okolním obyvatelům jako útočiště před nepřáteli v době válek a ke střežení obchodní cesty. Nepřekvapilo nás, že i v následujících staletích bylo místo osídleno a dokonce zde po roce 1358 brněnští augustiniáni postavili gotický kostel, jenž zde stával až do roku 1421, kdy jej zničili husité. Poté bylo místo obýváno pouze poustevníky, nicméně v průběhu 16. století přestaly být ruiny obývány definitivně.

Osvětimany - hradisko a kaple sv. Klimenta Osvětimany - hradisko a kaple sv. Klimenta

Když jsme dočetli poslední řádky, vydali jsme se ke 100 metrů vzdálenému hradisku, které se kvůli své bohaté historii postupně stalo poutním místem. Jakmile jsme na hradisko došli, okamžitě nám do oka padly základy zmíněného augustiánského kostela, v jehož ruinách se nacházelo mnoho laviček pro věřící, kteří sem chodívali na mše. Proto zde nechyběl ani oltář, nicméně v době naší návštěvy jsme zde byli úplně sami a tak jsme si mihli vychutnávat ničím a nikým nerušenou tajuplnou a poklidnou atmosféru zdejšího místa. Z rozjímání nás vyrušila nejmladší členka výpravy, která prozkoumávala zvonkohru a když pochopila, jak vše funguje, v lese se začaly rozléhat zvuky zvonů. Pro nás ostatní to byl povel k tomu, abychom prozkoumali další zajímavosti hradiska, mezi které patřilo několik cyrilometodějských křížů, připomínající působení slovanských věrozvěstů na Moravě v 9. století.

Osvětimany - hradisko a kaple sv. Klimenta Osvětimany - hradisko a kaple sv. Klimenta

Mnohem mladší byla dřevěná kaplička se zvonici sv. Gorazda vedle zvonkohry, která zde byla postavena roku 1985. Současná kaple, postavena k našemu překvapení během komunistického režimu, však měla své předchůdce, neboť už v roce 1838 zde nechal postavit boršický farář Jan Studeník dřevěnou kapličku se zvonicí. Druhá kaple stávala od roku 1880 v kněžišti základů kostela a v roce 1964 postavili koryčanští občané pod místo ní dřevěnou kapličku. Dovnitř jsme se však nepodívali, neboť byla zavřená. Následně jsme odlovili kešku a pak jsme místo nabité moravskou historií opustili. Vrátili jsme se na 100 metrů vzdálené rozcestí, kde jsme zabočili doprava a po žluté značce zamířili k nedaleké studánce.

Osvětimany - hradisko a kaple sv. Klimenta Osvětimany - hradisko a kaple sv. Klimenta

Byl to již třetí pramen vody na naší trase, jejíž název úzce souvisel se svátostí zmíněného poutního místa. Jmenovala se totiž Gorazdova, ale nebylo tomu tak vždy, protože v roce 1939 ji lidé znali jako Cyrilku nebo Klimentský pramen a v sedmdesátých letech 20. století nesla jméno Zeyerova. Studánka se nacházela v nepříliš hluboké rokli, ale i tak jsme k museli opatrně sestoupit a když jsme pak po dřevěné lávce pohodlně překonali přítok Klientského potoka, stanuli jsme u pramene, který lidé využívali už v dávných dobách, kdy bývalo zmíněné Hradisko obýváno. Na nic jsme nečekali a zmocnili se žlutého kelímku, do něhož jsme nechali natéct studenou vodu, kterou jsme vzápětí lehce ochutnali. Museli jsme konstatovat, že voda byla opravdu osvěžující a velmi chutná, nicméně v 19. století bychom z ní cítili sírový zápach.

Osvětimany - Gorazdova studánka Osvětimany - Gorazdova studánka

Ještě v roce 1939 totiž studánka obsahovala malé množství síry, takže lidé její vodu užívali k léčbě revmatických nemocí, ale my jsme byli rádi, že po dlouhých letech přítomnost sirovodíku už nebyla patrná. Následně jsme se rozhlédli kolem sebe a kromě zastřešené studánky se zabetonovanými kameny nám do oka padly další dvě zajímavosti. Na pařezu jsme spatřili dřevěnou sošku sv. Gorazda, což byl biskup, který sloužil slovanské bohoslužby a jenž se stal nástupcem sv. Metoděje na moravském biskupském stolci. Tento světec patřil spolu s Cyrilem, Metodějem, Klimentem, Angelárem, Naumem a Sávou k tzv. svatým Sedmipočetníkům. Svaté sedmičky se týkala druhá zajímavost, kterou byl patriarchální kříž se dvěma příčnými břevny s lidovým vyobrazením zmíněných světců. Když jsme si obě věci prohlédli, příjemné místo jsme opustili a vrátili se po žluté značce zpět na rozcestí Svatý Kliment.

Osvětimany - Gorazdova studánka Osvětimany - Gorazdova studánka Osvětimany - hradisko a kaple sv. Klimenta

Tomuto zbarvení jsme byli věrni i nadále a po 1,5 kilometru jsme se došli k našemu autu na rozcestí U křížku. Naše turistické cíle jsme pro tento den měli splněny a mohlo by se tedy zdát, že tím náš výlet skončil. Jenže opak byl pravdou, protože jsme sice odjeli směrem na Koryčany, ale Chřiby jsme ještě neopustili. O kilometr dál na nás totiž čekala ještě obrovská truhla plná skutečných pokladů, ukrytá na skálách pár stovek metrů od silnice. Její velikost nás doslova poslala do kolen a několik minut jsme se v truhle přehrabovali a přemýšleli, co si odtud odneseme a co do ní naopak vložíme. Když jsme si konečně vybrali několik zajímavých věcí, vrátili jsme se k autu a vyrazili směrem na Olomouc. Po cestě jsme odlovil ještě dvě obyčejné kešky u silnice a o pár desítek minut později jsme v pořádku dojeli domů. A tím skončil nás zářijový výlet, který jsme strávili v kouzelné krajině Chřibů…..

Osvětimany - Gorazdova studánka Osvětimany - hradisko a kaple sv. Klimenta

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_na_hrade_Cimburk_potkali_pohadkove_bytosti

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Doporučený článek

Proč si vybrat dřevěné žaluzie


Turistův ráj

Turisticka mydla


Statistiky

Online: 9
Celkem: 431274
Měsíc: 15307
Den: 442