Úvod

Příběh Žítkovských bohyní, zahalený tajemstvím a obklopený neprostupnou mlhou moravských kopců, nás přitahoval už velmi dlouho. Všechno to začalo ve chvíli, kdy se nám do rukou dostaly poutavé knihy od Miloše Jílka a slavný román Kateřiny Tučkové. Tento neobyčejný fenomén lidového léčitelství, věštění a přírodní magie nás doslova pohltil a probudil v nás touhu spatřit tato magická místa na vlastní oči. Trvalo však několik let plných plánování a odkládání, než jsme se konečně rozhoupali a přenesli své sny do reality. Rozhodnutí padlo na prodloužený víkend v květnu 2026, kdy jsme si zamluvili třídenní pobyt v hotelu Aréna ve městě Brumov-Bylnice. Cestou na ubytování jsme tak nemohli vynechat vesnici Žítková, tvořenou staveními na rozlehlých kopcích, rozesetých vysoko na moravsko-slovenském pomezí. Hlavním a největším cílem naší výpravy samozřejmě bylo Muzeum Žítkovských bohyní, zřízené přímo v domku poslední z nich, Irmy Gabrhelové. Přestože návštěva tohoto autentického obydlí byla srdcem celého výletu, věnovali jsme svůj čas i dalším místním pamětihodnostem a nasávali neopakovatelnou atmosféru tohoto tajuplného kraje.

Šumice – Pípalův válcový mlýn

Třídenní pobyt jsme však odstartovali v Šumicích, jsme měli předem domluvenou prohlídku unikátně dochovaného vodního mlýna s původním technologickým vybavením, postaveným na řece Olšavě v roce 1925 na místě vyhořelého domu. Naše šedé francouzské auto jsme zaparkovali v uličce kousek od mlýna a vydali jsme k brance u domu, kde jsme zmáčkli tlačítko zvonku. Čekali jsme několik minut a pak jsme zazvonili znovu. Uplynuly další nekonečné vteřiny, které jsme si zpestřili pozorováním čapího hnízda na nedaleko stojícím elektrickém sloupu a pak se v okně objevila hlava majitele domu. Houkl na nás, abychom chvíli počkali a po dalších asi pěti minutách pro nás konečně přišel. Vzápětí nás pozval do útrob mlýnice, kde nás přivítal a zdlouhavě nám vyprávěl historii rodu i samotného objektu, až nám z toho dlouhého stání už trochu dřevěněly nohy. Historie šumického mlýna nás opravdu překvapila svou hloubkou, protože první zmínky o vodním díle na tomto místě pocházejí už z druhé poloviny 14. století.

Mlynář nám s obrovským zapálením vyprávěl, jak se v držení stavení během staletí vystřídala celá řada rodů — ze starých lánových rejstříků nám vyjmenoval jména jako Václav Mlynář, rodina Jurných, Drgových či Cigánkových. Dozvěděli jsme se, že na počátku 20. století mlýn vlastnili Schindlerovi a po nich František Jindra, než přišel zásadní zvrat v jeho historii. Zaujalo nás, že nejvýznamnější kapitola se začala psát v roce 1925, kdy vyhořelé stavení zakoupil mlynář Drahomír Pípal. Mlynář nám hrdě sdělil, že jeho předek mlýn nejen kompletně obnovil, ale zasadil se o jeho radikální modernizaci. Původní starosvětské mlecí zařízení tehdy nahradil moderní technologií válcového mlýna a vodní kola zaměnil za dvě výkonné Francisovy turbíny, které využívaly sílu řeky Olšavy. Postupně jsme se dozvěděli i o dalších stavebních úpravách, které proběhly v roce 1937. Rodina Pípalových zde poctivě hospodařila a mlela obilí pro celé široké okolí. S pohnutím v hlase nám mlynář líčil, jak po nástupu komunistického režimu potkal mlýn stejný osud jako většinu soukromých živností a byl znárodněn.

Provoz se podle jeho slov udržel až do konce 50. let, ale v roce 1957 se kola mlýna definitivně zastavila. Nejvíce nás však nadchlo, že rodina Pípalových objekt nikdy neopustila a díky tomu nebylo zařízení rozkradeno ani zničeno. Mlynář nám ukázal, jak se díky obětavé péči jeho rodiny celý areál dochoval v neuvěřitelně autentickém stavu včetně původní strojní části i předmětů denní potřeby. S obdivem jsme poslouchali o tom, jak byl Pípalův válcový mlýn v roce 2012 prohlášen kulturní památkou ČR a proměnil se v unikátní technické muzeum. Jakmile člen mlynářského rodu dopovídal, začal ukazovat konkrétní věci kolem nás. Nejprve jsme si prohlédli panely s historickými fotografiemi a dokumenty zavěšené na stěně, pod nimiž stál elegantní psací sekretář s židlí a bílá prosklená vitrína plná pamětních předmětů a upomínek. Kousek vedle nás zaujala velká dřevěná truhla rozdělená na několik přihrádek, na níž byly položené pletené ošatky na chléb a na stolku před ní stály vzorky různých druhů mouky i zrna v malých sáčcích.

Prohlédli jsme si také stoly zakryté vyšívanými ubrusy s historickými váhami, hmoždíři a mosaznými nádobami, u zdi stála stará dřevěná skříň, řešeto i masivní dlabané koryto. Zaujala nás také zarámovaná pověst o vznik mlynářského erbu visící na zdi a stůl s kovářskými či truhlářskými nástroji, štětci a lahvičkami. Zákoutí dotvářel těžký pracovní ponk s dřevěným svěrákem, hoblíky, pilníky a dalším nářadím, které pamatuje poctivou ruční práci. Poté jsme přešli do útulně zařízené světnice, jež sloužila mlynáři jako obytné zázemí. Spatřili jsme dřevěný stůl pod oknem pokrytý vyšívanou dečkou, na kterém stál starý elektronkový radiopřijímač, ruční mlýnek na kávu, petrolejová lampa a připravené nádobí. V rohu místnosti jsme si prohlédli modře natřenou postel s pruhovaným povlečením, nad níž visel dřevěný kříž s Kristem, několik fotografií v rámečcích a staré hodiny. U okna stála ještě vysoká černá kamna na dřevo se zahnutým kouřovodem a hned vedle nich umyvadlový stolek s bílým džbánem a lavorem.

Po poutavém výkladu v interiéru jsme vyšli ven na čerstvý vzduch, abychom si prohlédli vodní hospodářství mlýna zvenčí. Prošli jsme po vybetonovaném chodníku podél světlé fasády budovy, u něhož nás zaujala dekorativní dřevěná studánka se stříškou a květináčem, a zamířili jsme přímo k turbínové šachtě. Nahlédli jsme do hluboké betónové kašny, na jejíž dno vedlo kovové schodiště, kde se nacházela litinová Francisova turbína, masivní potrubí a ovládací mechanismy. Mlynář nám vysvětlil, jak vodní proud z náhonu roztáčel lopatky turbíny a přenášel sílu vody přímo do mlýnice na mlecí stolice. Bylo úžasné vidět na vlastní oči toto technické dílo, které ve své době nahradilo stará dřevěná vodní kola a dodávalo celému mlýnu potřebnou energii. Potom jsme se vrátili zpět do útrob mlýnice, kde nám mlynář začal podrobně představovat jednotlivé stroje a složitou technologii zpracování obilí. Procházeli jsme mezi patry provoněnými dřevem a starou moukou a nestačili jsme žasnout, jak dokonale naši předkové promysleli celý mlecí proces.

Nejprve nám ukázal dřevěné kapsové výtahy neboli kapsáky a spleť šikmých spádových trubek. Mlynář nám vysvětlil, jak tyto výtahy dopravovaly zrno i rozemletý produkt nahoru do vyšších pater, odkud pak samospádem putoval k dalšímu zpracování. Na dřevěných skříních nás zaujaly ručně psané nápisy jako „II ZRNO“ nebo „ŽITNÁ“, které přesně určovaly, která trasa patří kterému druhu obilí. Hned vedle na sloupku visela černobílá fotografie mlynářů v pracovním oděvu, což celé atmosféře dodávalo úžasný osobní rozměr. Dozvěděli jsme se také, jak probíhalo čištění a třídění obilí. Mlynář nám předvedl čisticí stroje, krupicovou reformu i aspiraci se speciálními látkovými filtry a dřevěnými škopky pod výsypkami. Dále nás zavedl k masivním válcovým mlecím stolicím od renomovaných výrobců, kde se zrno drtilo mezi kovovými válci, a k rovinnému vysévači zavěšenému na rákosových tyčích, který pohybem rozděloval namletou směs na mouku, krupici a otruby. Pod stropem jsme si prohlédli i zavěšené náhonové řemenice a transmise, jež dříve roztáčely celý tento složitý mechanismus.

Pak jsme vystoupali až do nejvyšších pater budovy, přímo pod krov mlýna, kde jsme mezi masivními dřevěnými trámy a konstrukcemi viděli horní část technologické trasy — rozměrné kapsové výtahy, dřevěné šachty a řemenice, kde celý mlecí proces po nasypání zrna vlastně začínal. Příjemným překvapením v tomto podkrovním prostoru byla velmi pěkně aranžovaná expozice dobového bydlení a venkovského života. Prohlédli jsme si útulnou světničku vybroušenou do nejmenších detailů: dřevěný stůl prostřený vyšívaným ubrusem a porcelánovým servisem, starobylou bábovkovou formu, zeď zdobenou obrazci a zavěšenou zástěrou či starou lucernou. V přilehlé části pod krovem nechyběla ani historická ložnice se stlanými postelemi, károvanou přehozenou dekou, nočními stolky a milými detaily, jako byl malý plyšový medvídek na dětské židličce či proutěné koše s bylinkami. Zde naše 90 minutová exkurze skončila a tak jsme sestoupili dolů do přízemí, kde mlynáři zaplatili vstupné a koupili si turistickou známku. Dostali jsme také razítko do památníku a potom jsme se s naším průvodcem rozloučili, poděkovali za prohlídku a vrátili se k autu, kterým jsme odjeli do Žítkové.

Žítková – Dřevěná zvonička a litinový krucifix

Když se naše autíčko vyškrábalo na kopce Bílých Karpat, ocitli jsme se rázem v jiném světě. Krajina se změnila a marně jsme přemýšleli, jestli jsme už takový úžasný výtvor přírody někde jinde viděli. Moravské Kopanice nás zkrátka  uchvátily a ihned jsme se do výjimečné podoby zdejšího kraje zamilovali. Jako první cíl v Žítkové jsme si vybrali malou dřevěnou zvoničku, nedaleko níž jsme zaparkovali a vydali se na její obhlídku. Cestou jsme minuli hrající se děti a pak jsme již došli k drobné zvoničce, která byla postavena v osmdesátých letech 20. století a zvonívala umíráček. Během naší návštěvy naštěstí mlčela a tak jsme si ji mohli v klidu prohlédnout. Před námi se tyčila dřevěná zvonička, kterou podpírala dvojice vysokých trámových sloupků se zavěšeným zvonkem, upevněných v přízemní boudě se šindelovou stříškou. Její podoba vycházela z tradiční lidové architektury Moravských Kopanic a docela se nám líbila, přestože byla napadena červotočem a čekala na svou kompletní obnovu. Pak jsme si prohlédli vedle stojící litinový krucifix, upevněný do kamenného podstavce. V předním výklenku jsme spatřili pozlacenou sošku Panny Marie a pod tělem Krista jsme naším očím neunikla tabulka s modlitbou „SVATÁ PANNO MARIA ORODUJ ZA NÁS“. U paty kříže se pak skláněla postava klečícího anděla s pozlacenými křídly.

Žítková – Muzeum poslední žítkovské bohyně

Jakmile jsme si krucifix prohlédli, vrátili jsme se k autu a kolem hotelu Kopanice jsme po úzké silničce přijeli k ovčí farmě, kde jsme náš povoz nechali odpočívat a lehce jsme posvačili. Po jídle jsme se vydali ke 100 metrů vzdálené zvoničce, u níž se tlačil hlouček lidí, které však nezajímala dřevěná stavba se zvonem, nýbrž dychtili po informacích o žižkovských bohyních. Stejně jako my ! U zvonice se totiž nacházel vstup do areálu, v němž stála chalupa poslední žižkovské bohyně, pár stodol a také domek současného majitele, který u vstupu prodával vstupenky. Když jsme se dostali na řadu, zaplatili jsme vstupné a získali razítko do památníku. O několik minut později majitel zahájil svůj výklad, který trval neuvěřitelných 90 minut ! Nejprve jsme se dozvěděli fakta ze života na Moravských Kopanicích, který rozhodně nebyl lehký a nepředstavoval žádný idylický venkovský román. Z výkladu majitele vyplynulo, jak izolovaně a tvrdě zde lidé žili, roztroušeni po samotách.

V minulosti museli čelit nájezdům Tatarů, Turků i Kuruců. Místní se živili zemědělstvím, pěstovali žito, kterému říkali réž, pšenici, oves, zeleninu a chovali dobytek. Fascinujícím a zároveň mrazivým faktem pro nás bylo zjištění, že se zde robotovalo ještě 50 let po jejím oficiálním zrušení v roce 1848. Moderní svět sem pronikal jen velmi pozvolna, třeba elektřina byla do obce zavedena až v roce 1948 a linkový autobus začal do Žítkové zajíždět dokonce až v roce 1950. Zatímco v 50. letech minulého století zde žilo přes 900 obyvatel, dnes jich tu na hranicích Česka a Slovenska zůstalo zhruba 160. Poměrně dlouhé vyprávění obsahovalo mnoho informací, většinou smutných, ale občas jsme se i zasmáli. Pak jsme se přesunuli ke dvojici starých žítkovských dřevěnic, které majitelé zachránili doslova v poslední chvíli. Na jejich původním místě domečky rozebrali, převezli k muzeu a zde je znovu postavili. V interiéru první dřevěnice nás zaujala velká, bíle omítnutá kachlová pec s plotnou na vaření, troubou a vestavěným černým krbem na pečení chleba.

Na peci ležela smaltovaná konvice a v rohu bylo vyskládané koření v dózách. Uprostřed místnosti stál velký prostřený stůl s dlouhými lavicemi, zatímco u stěny stál retro kuchyňský kredenc naplněný dobovým nádobím, hrnečky a talíři. Nad ním i na okolních stěnách visely drobné náboženské předměty a nástěnné hodiny. V navazujícím prostoru určeném pro hospodářství jsme viděli krmelec plný suchého sena, zavěšené snopy obilí, proutěné nůše, koše a stará dřevěná síta na mouku či zrní. Na stěnách visely historické koňské postroje, chomouty a těžké kovové řetězy. V druhé dřevěnici uprostřed místnosti seděla za dřevěným stolem figurína Irmy Gabrhelové, která nás trochu vystrašila. V rohu místnosti stála jednoduchá dřevěná postel s kostkovanou duchnou, přes jejíž pelest je přehozený bílý vlněný šál. Hned vedle postele na zdi visí zarámované svaté obrázky a malý křížek. V prostoru nechyběla ani dřevěná truhla či malá stolička a na dřevěné tyči u stropu pak byla zavěšena tradiční plátěná kolébka na uspávání dětí.

Během prohlídky průvodce vyprávěl nejen o záchraně obou dřevěnic, ale také o dalších vesnicích Moravských Kopanic, jako jsou Vyškovec, Vápenice či Starý Hrozenkov, které pojí společná historie i extrémně rozptýlené osídlení. Zaujalo nás, že samotný název regionu vznikl podle těžké práce s motykou na strmých svazích, kde lidé museli políčka složitě okopávat. Od dřevěnic jsme popošli na nádvoří chalupy poslední žižkovské bohyně, kde se s námi průvodce podělil o mrazivé informace, které se tu děly, ale nejen o ně. Největší pozornost samozřejmě poutalo samotné „bohyňování“. Průvodce nám podrobně popsal, jak tyto vědmy fungovaly. Jejich umění nebylo žádným pohanským čarodějnictvím v pravém slova smyslu, ale zakládalo se na hlubokém křesťanském přesvědčení. Samy se za žádná božstva nepovažovaly. Za bohyněmi lidé vážili cestu z obrovských dálav, jezdilo se sem z celých Čech, Moravy, Slovenska, ale i z Vídně či Varšavy. Dokázaly pomoci v mnoha oblastech.

Léčily pomocí bylin a podle místních viděly do minulosti i budoucnosti, pomáhaly řešit nevěru a těžké životní situace nebo u nich lidé hledali pomoc před uřknutím. Zaujalo nás, že když okradený jen nahlas prohlásil, že se chystá za bohyní, zloděj ze strachu ukradenou věc do druhého dne raději vrátil. Velmi zajímavý byl také popis magického rituálu lití vosku. Bohyně k němu potřebovaly speciální vodu ze schodnic neboli soutoků dvou nebo tří potoků. Vosk rozehřátý v plecháčku na plotně se za stálého zaříkávání lil do studené vody. Vzniklou sraženinu pak bohyně levou rukou vytáhla a dokázala z jejích tvarů vyčíst odpovědi na otázky návštěvníků. A vodu z takového soutoku jsme mohli na dvoře ochutnat, když vytékala z kohoutku na stěně přístavku. Dále jsme si prohlédli fotografie Irmy Gabrhelové a její rodiny. Irma byla známá pod přezdívkou Chupatá a její matka byla bohyně Struharka. Irma pocházela ze třinácti dětí, sama se v pětadvaceti vdala a měla sedm potomků. Od svých 67 let, kdy ovdověla, žila v této chalupě úplně sama.

Dožila se úctyhodných 96 let a zemřela v roce 2001. Její smrtí se definitivně uzavřela jedna kapitola regionální historie, protože bohyně odešly z tohoto světa potichu a takřka nepozorovaně. Další vyprávění v nás vyvolalo smíšené pocity úcty a melancholii. Žítkovské bohyně to totiž neměly lehké ani s okolním světem. Kvůli svým schopnostem byly často pronásledovány a narážely na odpor církevních hodnostářů, lékařů i vzdělanců. Dozvěděli jsme se dokonce o smutných případech, kdy se vlastních matek-vědem zřekly jejich vlastní děti, aby neohrozily svou profesní kariéru. Při vyprávění o osudových rituálech nás poněkud zamrazil příběh o nemocných dětech. Když přišla zoufalá matka, bohyně prý vykopala tři jámy – pro zdraví, pro nemoc a pro smrt. Matka pak musela sama vybrat, do které jámy dítě položí, čímž se jeho osud zpečetil. Potom jsme se podívali do malé místnůstky, kde bydleli děti Irmy. Našli jsme zde skromnou ložnici, jíž dominovala velká dřevěná postel s bílými duchnami a polštáři.

Zdobila je krásná lidová výšivka s červenými a tmavými geometrickými vzory, které podle tradičních vzorů vyšila současná majitelka. Během pobytu v ložnici se jedné dívce udělalo špatně, takže musela odejít ven ze dvora. Podle slov průvodce se něco podobného dělo běžně ! Když jsme konečně ložnici opustili, přes dvůr jsme zamířili do chalupy. Vstoupili jsme do světnice, kde jsme spatřili bíle natřený stůl s vyšívaným ubrusem a rohovou lavicí, nad nimiž na stěnách visel velký dřevěný kříž i domácí kaplička se soškou Panny Marie. V navazujícím kuchyňském koutu jsme u kachlových kamen viděli světlý příborník s otevřenou návštěvní kronikou, nad kterým visela vyšívaná kuchařka a polička plná starých lékárnických lahviček. Vedle okna naší pozornosti neunikly svazky sušených bylinek, nůše s nachystaným dřevem a historický uhlák, které společně dotvářely neopakovatelné kouzlo celého místa. Průvodce zde vyprávěl nejen o Kateřině Tučkové, která svým románem v roce 2012 fenomén bohyňování znovu oživila, ale také o dalším významném spisovateli.

Byl to Jiří Jilík, jenž se badatelsky věnoval Moravským Kopanicím dávno předtím a napsal zásadní knihu Žítkovské čarodějnice. Dozvěděli jsme se, že právě z jeho textů a sesbíraných svědectví Tučková částečně čerpala inspiraci pro svůj pozdější bestseller. Překvapilo nás, jak hlubokou stopu oba autoři v regionu zanechali, když svými díly pomohli zachránit mizející paměť a drsnou historii tohoto magického místa pro další generace. Nechybělo ani tajemné vyprávění o filmařích a potížích, které nastaly během natáčení v chalupě. Opět nám trochu běhal mráz po zádech. Následně jsme vstoupili do poslední místnosti chalupy, kterou byla ložnice. Na ložním prádle s jemnými proužky jsme hned spatřili položený vyšívací kroužek s rozpracovanou tradiční lidovou výšivkou. V rohu u staré skříně naší pozornosti neunikly nádherné kopaničářské kroje vystavené na krejčovských pannách, včetně jedné dětské varianty s jasně červeným opaskem.

Nad jednolůžkovou postelí s poskládanou košilí jsme obdivovali zarámovaný malovaný obraz zachycující rozkvetlou jarní krajinu Bílých Karpat se samotou v pozadí. Celou komorní atmosféru pokoje dotvářel dřevěný noční stolek, komoda svatý obrázek. Pod oknem byl umístěn ozdobný odkládací stolek s květináči a další náboženskou plastikou. Na pravé stěně nad postelí visí velký kulatý obraz v širokém zlatém rámu s motivem Madony s dítětem. Skromnou atmosféru dotváří jednoduché závěsné svítidlo s bílým kulatým stínidlem a klasická dřevěná podlaha. Vyslechli jsme si poslední zajímavé vyprávění průvodce a pak exkurze skončila. Oněch 90 minut uteklo jako voda. Majitel se s námi rozloučil a spěchal prodávat lístky nově přicházejícím návštěvníkům. My jsme si vše ještě jednou prohlédli a pak jsme vyšli ven na ulici, kde jsme vzápětí prozkoumali dřevěnou zvoničku.

Žítková – dřevěná zvonice Panny Marie

Dřevěnou zvonici Panny Marie si v roce 2012 nechali postavit manželé Mizerovi, majitelé domu, v němž bydlela poslední žižkovská bohyně. Před námi se tyčila roubená stavba se stanovou střechou krytou pálenou taškou, nad níž se vypínala otevřená zvonová stolice s malou stříškou a křížkem. Nahoře jsme spatřili zvon, odlitý speciálně pro tuto stavbu a pak jsme nahlédli do interiéru, v němž se za prosklenými dveřmi ukrýval oltářní obraz Panny Marie doplněný soškou, svícny a drobnou výzdobou. Na boční straně jsme našli cedulku s krátkou historií zvonice a fotku ze slavnostního vysvěcení, jež proběhlo dne 29. září 2012, přičemž obřad vedl P. František Urban, tehdejší farář ze Starého Hrozenkova. Jakmile jsme si zvonici prohlédli, odešli jsme k nedaleké ovčí farmě, u níž jsme shlédli výklenkovou kapličku.

Žítková – výklenková kaplička u ovčí farmy

Rádi jsme se u drobné kamenné stavby na čtvercovém půdorysu zastavili, abychom si ji prohlédli a ocenili práci majitelů přilehlého hospodářství, kteří ji v nedávné době nechali vystavět jako vyjádření úcty k tradicím předků, vděčnosti za darovaný domov a prosby o ochranu rodiny, stáda i náročné práce v horském terénu Bílých Karpat. Světle omítnutá stavba zářila v malebné krajině jako maják na pobřeží a moc se nám líbila. Uprostřed kapličky jsme našli výklenek, v němž stála tmavá soška Panny Marie s Ježíškem v náručí, doplněná drobnými devocionáliemi a svíčkami. Vršek kapličky zakončovala rozšiřující se kamenná římsa s jehlancovou stříškou, na jejímž vrcholu jsme nemohli přehlédnout křížek. Jakmile jsme si drobnou stavbu prohlédli, zamířili jsme do prodejny ovčích výrobků, které návštěvníkům poskytovalo rovněž drobné občerstvení a suvenýry. Nic jsme si však nevybrali. Potom jsme se pošli ohradou a areálem farmy, která poskytovala rovněž pěkné ubytování a následně jsme se vrátili k autu, jímž jsme odjeli na Janúšovu usedlost.

Žítková – skanzen Janúšova usedlost

Naše autíčko se spolu s námi vrátilo na asfaltovou silničku, po níž jsme sjeli dolů k přehradě, kde jsme na rozcestí odbočili doprava. O několik desítek metrů jsme povoz zaparkovali u odbočky vedoucí k nedalekému komplexu historických budov a brzy jsme k Janúšově usedlosti dorazili. Vzápětí jsme si prohlédli všechny budovy, tvořící usedlost, unikátně zachovaný soubor stavení, který návštěvníkům dával nahlédnout do každodenní reality, soběstačnosti a drsného života obyvatel Moravských Kopanic v 19. a 20. století. Ve skanzenu se ještě usilovně pracovalo a připravovalo na turistickou sezónu, takže jsme viděli jednotlivé stavby pouze zvenku a do útrob stavení jsme bohužel nenahlédli. Začali jsme u roubené stodoly, která patřila k vůbec nejstarším a nejcennějším autenticky dochovaným stavbám celého dvorce. Skládala se průjezdného mlatu, jenž sloužil k mlácení obilí a průjezdu vozů, dále z plevníku pro uskladnění zrna a plev, z prostoru na seno a z přilehlé kůlny, jež poskytovala místo pro nářadí, drobnou techniku a každodenní zemědělské potřeby.

Kousek od stodoly se nacházela studna, jejíž podzemní šachta byla tradičně poskládána z místního kamene kladeného nasucho a s minimem pojiva. Nadzemní část tvořila konstrukce z masivních trámů spojovaných klasickými tesařskými spoji bez použití moderních kovových prvků. Dřevo bylo opracováno ručně a neslo viditelné stopy nástrojů. Celou stavbu završovala sedlová stříška krytá jednoduchou režnou pálenou taškou, která chránila vodu před znečištěním listím, deštěm a sněhem. Dominantním prvkem studny byl dřevěný rumpál, na který se navíjel řetěz s vědrem, který se nám moc líbil. Pak jsme se přesunuli ke zvoničce s kamenným podstavcem a rozsochou z jasanové, ručně přitesané kulatiny, jež nesla posvěcený zvon z roku 1841. Nad zvonem jsme si prohlédli kuželovou šindelovou stříšku, která byla zespodu pečlivě uzavřená, aby chránila zvon i dřevěnou konstrukci před nepřízní počasí. Rovněž tato zvonička v minulosti sloužila k určování denního času, svolávání sousedů, ohlašování bohoslužeb i modliteb.

Zvon se však rozezněl také při neštěstí, požáru či jiném ohrožení.  Vedle zvoničky stála konstrukce rozestavěného včelína, který zde nemohl chybět, neboť med byl nepostradatelnou součástí kuchyně i lidového léčitelství a vosk sloužil k osvětlení domácností i kostelů, přičemž byl i cenným artiklem směnného obchodu. Od včelínu jsme vystoupali o něco výše, kde stál na vyhlídkovém místě u lesa dřevěný kříž. Spatřili jsme ručně tesaný dubový kříž upevněný na kamenném podstavci, jehož břevna zakončoval trojlist jako symbol Nejsvětější Trojice a naděje. Prohlédli jsme si upevněný mosazný reliéf Krista a na zadní straně svislého břevna jsme objevili vyřezané vročení 2020 spolu s latinskou zkratkou AMDG, připomínající starobylé heslo K větší slávě Boží. Od jednoduché lavičky u kříže jsme se pokochali pohledem na celou usedlost i okolní krajinu a pak jsme sestoupili k Janúšově chalupě. Přízemní hliněné stavení z druhé poloviny 18. století z nepálených hliněných cihel, usazených na kamenné podezdívce a tradičně olíčených do modra, nám okamžitě padlo do oka a líbilo se nám nejvíce z celé usedlosti.

Viděli jsme výsledek náročné záchrany, na níž se podílelo mnoho řemeslníků, jelikož ještě v roce 2016 stála chalupa těsně před zánikem s propadlými stropy, zřícenou obvodovou stěnou a dřevomorkou. Na chalupu přímo navazovala kovárna, kterou kdysi obýval rázovitý a nezapomenutelný gazda přezdívaný „starý húser“. Kovářské řemeslo patřilo po staletí k nejdůležitějším oporám vesnice, neboť z jeho rukou vycházely pluhy, motyky, podkovy i stavební kování, a kovář navíc nezřídka působil také jako lidový léčitel či zubař. Současná kovárna sice nepředstavovala původní historickou stavbu, ale vznikla jako technické zázemí skanzenu, nicméně to jí jinak neubíralo na kráse. Ke kovárně přiléhalo hospodářské stavení. Původně se jednalo o hospodářské chlévy, z nichž se dochovala především kamenná pata zdiva, která byla pečlivě restaurována a stala se základním kamenem celkové obnovy. Prohlédli jsme si stavbu, jejímž cílem při rekonstrukci nebylo vytvořit pouhou repliku, ale citlivě navázat na historickou podobu tak, aby objekt respektoval památkovou ochranu a zároveň sloužil dnešním potřebám skanzenu.

Spatřili jsme konstrukci harmonicky spojující tradiční řemeslné postupy s moderními technologiemi. Viděli jsme nosnou konstrukci z ručně opracovaného dřeva místních dřevin, hliněné omítky, vápenné nátěry i střechu pokrytou pálenou krytinou, jejíž textura a barevnost přesně odpovídaly historické podobě dvorce. O kousek dál jsme narazili na zahradní sklep, nově vystavěný objekt, jenž se v minulosti na tomto místě nenacházel. Sklep byl situovaný v přirozeném spádu terénu mezi hospodářským stavením a sušírnou ovoce — tedy přesně tam, kde se propojovaly všechny činnosti spojené se sběrem, zpracováním a uchováváním místních ovocných odrůd. Při pohledu na konstrukci jsme viděli částečně zapuštěnou stavbu s valenou klenbou, vystavěnou z lomového kamene a cihelného zdiva, ale dovnitř jsme se nedostali. Všimli jsme si, že celý objekt byl překryt zemním násypem a vegetačním krytem, což zajišťovalo stabilní vnitřní klima a zároveň umožňovalo, aby sklep doslova splýval s okolní krajinou.

Nad sklepem se nacházel roubený seník, původem ze Strání, který byl přesunem na nové místo zachráněn před zánikem. Roubená konstrukce v letech 2020 - 2022 prošla náročnou rekonstrukcí. Prohlédli jsme si roubené stěny zhotovené šípáním kulatiny dřevěnými klíny a ručním přitesáním, valbovou doškovou střechu ze žitné slámy vázané povřísly i vrátka z ručně štípaných bukových fošen spojených dřevěnými hřeby. Celý objekt, usazený na nové kamenné podezdívce, na nás působil jako dokonalá replikace původních tesařských postupů s využitím čepů a dřevěných kolíků. Předposlední zastávkou naší prohlídky byla roubená sušírna ovoce, jež byla do Janúšovy usedlosti přesunuta z Vlčího Vrchu. Spatřili jsme kompaktní stavbu obdélníkového půdorysu z ručně tesaných dubových a bukových trámů spojených klasickými tesařskými spoji, jejíž spáry roubení byly vymazány hliněnou mazaninou s vápennou ličkou. Prohlédli jsme si také masivní kamennou podezdívku, valbovou střechu s pálenou taškou i otevřené přístřeší na boku stavby, které v minulosti sloužilo k manipulaci s ovocem a odkládání košů.

Žítková – kaple sv. Jana Nepomuckého

Potom jsme zamířili k dalšímu objetu v usedlosti, stojícímu samostatně opodál. Kráčeli jsme po cestě vedoucí do sadu a brzy jsme dorazili ke kapli sv. Jana Nepomuckého, která byla nad malým rybníčkem vztyčena jako projev hluboké lidové víry a každodenní zbožnosti zdejších obyvatel. Před námi stála drobná sakrální stavba, vytvořená v duchu lidového stavitelství 19. století, na níž jsme obdivovali bělostně omítnuté stěny, které krásně svítily do okolní zeleně. Západní průčelí bylo obrácené přímo k usedlosti a dominovala mu segmentově zaklenutá nika, pečlivě uzavřená půlkruhovým dřevěným okénkem s ručně kovanou mříží, jež plnilo funkci bezpečné ochrany a zároveň dodávalo celému objektu osobitý estetický výraz. Nad profilovanou hlavní římsou nás zaujal trojúhelný štít, v jehož samotném vrcholu byl osazen kovaný železný kříž.

Sloužil jako výrazný akcent v dálkových pohledech a celou hmotu kaple pak zastřešovala sedlová stříška pokrytá tradiční pálenou taškou kladenou v několika řadách s mírným přesahujícím okrajem. Uvnitř výklenku jsme skrze mříž spatřili do detailu vypracovanou, hodnotnou polychromovanou a zlacenou sochu svatého Jana Nepomuckého. Světec v typickém kněžském oděvu s biretem na hlavě a svatozáří zdobenou pěti pozlacenými hvězdami neobyčejně jemně modelovaným výrazem tváře odkazoval k pozdně barokní či raně novodobé tradici. S neobyčejnou něhou přitiskával k hrudi krucifix, což z této plastiky činilo ikonografické srdce celé stavby a nádhernou ukázku historického uměleckého řemesla. Když jsme si krásnou církevní stavbu prohlédli, vrátili jsme se k autu a odjeli za další zajímavostí Žítkové.

Žítková – pramen Nad Starou školou

Tentokrát nás čekal pramen či studánka Nad Starou školu v malebném údolí nad přehradou. Auto jsme zaparkovali na okraji asfaltové komunikace a vydali se k prameni, který v minulosti, kdy kopaničářské usedlosti neměly moderní vodovody, představoval zásadní zdroj čisté vody jak pro školáky a učitele, tak pro obyvatele okolních stavení. Studánka se skrývala v houští, takže jsme ji málem minuli, ale nakonec jsme k ní vedoucí pěšinu přece jen objevili. Jelikož se pramen nacházel za Žítkovským potokem, museli jsme jej překonat pomocí dřevěné lávky, jejíž konstrukce v nás nebudila zrovna důvěru, nicméně jsme v pořádku stanuli na druhém břehu a začali si studánku prohlížet. Původně byla chráněna jednoduchou dřevěnou stříškou s eternitovou krytinou, která bránila spadu listí a znečištění přímo ze svahu. Chátrající eternitový přístřešek však z místa okolo roku 2020 vymizel a v době naší návštěvy měl pramen podobu otevřené kamenné nádržky, zapuštěné do terénu. Voda vytékala plastovou trubkou, která usnadňovala odběr všem kolemjdoucím turistům a přestože ten rok panovalo velké sucho, tak si pramen udržoval neobvykle silný a stabilní průtok. Vodu jsme ovšem neochutnali, neboť jsme si nebyli jistí její kvalitou.

Žítková – kaple Panny Marie Kopanické

Po chvilce jsme se vrátili zpět k autu, jímž jsme odjeli na rozcestí Hutiska, kde jsme zaparkovali a pak jsme se pěšky vydali ke kapli Panny Marie Kopanické, která byla vystavěná v letech 1990 – 1991 na Pitínských pasekách, tedy na okraji obce Žítková. Asfaltová silnička nejprve stupala do kopce k samostatně stojícímu domečku, jehož majitel okolojdoucí vyzýval, aby nevstupovali na jeho pozemek. Za samotou se silnička změnila v lesní cestu, která se o několik desítek metrů dál stočila doprava a poté jsme již dorazili k pasece, na níž kaple stála. Hned na první pohled nás zaujalo, jak citlivě byla architektura kaple vložena do okolní kopaničářské krajiny. Modernější pojetí stavby se zde snoubilo s tradicí, jelikož čisté linie bílé omítky kontrastovaly s tmavým dřevěným obložením a sedlovou střechou, která krásně zapadala mezi okolní lesy a louky. Doma vytištěné papíry nám prozradily, že kaple vznikla jako pocta a vzpomínka na olomouckého arcibiskupa Mons. Dr. Josefa Karla Matochu, rodáka z nedalekého Pitína, který v roce 1961 tragicky zemřel v komunistické internaci a to díky štědré finanční podpoře místního rodáka, kněze ThDr. Františka Michalčíka-Lučinovského 

Kaple byla zasvěcena Panně Marii Kopanické a za spolupatrony byli zvoleni svatý Cyril a Metoděj, svatá Anežka Přemyslovna a svatá Zdislava z Lemberka. Návrh stavby vypracoval architekt Vlastimil Slabiňák z Bojkovic a na samotné realizaci se vedle stavitele Ludvíka Valeriána a odborníka Rudolfa Drábka podíleli i samotní žítkovští obyvatelé. Obhlídku stavby jsme zahájili na průčelí, kterému dominovala elegantní štíhlá věžička, do které byly zavěšeny tři zvony – Ježíš, Maria a Josef – odlité v proslulé zvonařské dílně rodiny Dytrychovy v Brodku u Přerova. Nad vstupním portálem jsme spatřili kruhový kamenný reliéf Panny Marie s malým Ježíškem v náručí. Pod tímto reliéfem byla umístěna tmavá obdélníková pamětní deska se zlatým nápisem AVE MARIA 1990. Pak jsme přistoupili ke dveřím a přes síť nahlédli dovnitř, kde spatřili skvostná umělecká díla. Hlavnímu oltáři dominovala dřevěná soška Panny Marie Kopanické s děťátkem oděným v tradičním místním kroji, kterou vyřezal řezbář Zdeněk Matyáš z Valašských Klobouk. Stěny pak zdobily obrazy patronů od brněnské akademické malířky Sabiny Kratochvílové. Pak jsme obešli kapli kolem dokola.

Boční stěny z větší části kryla strmě klesající sedlová střecha s výrazným přesahujícím krovem, na jejímž vrcholu byl vztyčen drobný kříž. Ze zadní stěny vystupoval obdélníkový přístavek, nad nímž bylo prolomeno elegantní půlkruhové okno s dělenou vitráží, dovnitř propouštějící tlumené světlo přímo k prostoru oltáře. Po obchůzce kaple jsme se vrátili zpět k autu, kde jsme vyrušili skupinku žen při nakukování do dřevěné budky, v níž se daly koupit sušené beskydské bylinky. Chvíli jsme se spolu pobavili a pouvažovali, jestli si také nějaké bylinky koupíme, ale nakonec jsme tak neučinili. Rozloučili jsme se s turistkami a pak jsme odjeli do Brumova, kde jsme byli v hotelu Aréna ubytováni. Po menším nedorozumění na recepci jsme se úspěšně na tři zabydleli ve velkém pokoji, kde jsme se cítili dobře. Pouze hučící digestoř z kuchyně nás rušil do té doby, něž dole pod námi přestali vařit, nicméně jinak bylo vše v pořádku. Večeře byla jednotná bez možnosti výběru, ale chutnalo nám a obsluha byla příjemná. Pivo bylo také dobré a ochutnali jsme rovněž nabídku míchaných drinků. Byli jsme tedy velice spokojeni….

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-zazili-atmosferu-domu-posledni-zitkovske-bohyne