Úvod

Orlické hory jsme vždy navštěvovali velmi rádi, neboť jsme se v nich pokaždé setkávali s příjemnými lidmi a na rozdíl od jiných horských destinací jsme se zde nemuseli střetávat s davy dalších turistů na každém kroku. Nejen z těchto důvodů jsme do sympatického pohoří na severu naší malé země zavítali již několikrát, a to dokonce v každém ročním období ! Orlické hory nám tak vždy nabídly jinou tvář, nicméně nikdy jsme z nich neodjížděli zklamáni. V červenci 2015 jsme v Orlických horách strávili týden krásné letní dovolené, kdy jsme byli ubytováni přímo v Rokytnici v krásném apartmánovém domě se zahradou. Velice se nám zde líbila kvalita a čistota domu, ochota paní majitelky, možnost opékání špekáčků na zahradě, domácí vejce a v neposlední řadě to, že jsme si sami ve sklípku čepovali trutnovské pivo Krakonoš a kofolu. Na třetí den dovolené jsme si po předchozí horské túře naplánovali pohodový program, ale to neznamenalo, že bychom se váleli na penzionu. A tak jsme po snídani nastartovali náš stříbrný francouzský vůz a vyrazili na průzkum nových míst.

Vrchní Orlice – kostel sv. Jana Nepomuckého

Prvním z nich byl barokní kostel sv. Jana Nepouckého, u něhož jsme zaparkovali auto a vydali se na jeho obhlídku. Před námi stále jedna z posledních dochovaných staveb někdejší německé osady Vrchní Orlice, kterou ti šťastnější obyvatelé za dramatických okolností v roce 1945 z donucení opustili. Možná to zní trochu paradoxně, ale bylo tomu tak. Místní obyvatelé se totiž domnívali, že s příchodem Čechů se vše obrátí k lepšímu a budou žít jako dříve. Byl to však velký omyl, neboť jednotky českých partyzánů na jaře 1945 pozabíjeli několik německých usedlíků bez řádného soudu. Možná proto jsme cestou ke kostelu měli trochu nepříjemné pocity, které navíc podporovala zasmušená obloha a černé mraky. Když jsme ke svatostánku přišli, nejprve jsme na rozpadajícím se hřbitově prozkoumali staré náhrobky s německými jmény a odlovili kešku. Pak jsme si kostel, který vznikl přestavbou původní hřbitovní kaple v letech 1708 – 1712, prohlédli zvenku. Padající omítka a jednoduchá fasáda bez zdobných prvků podtrhovaly místní genius loci a opravdu jsme se během obchůzky necítili dobře.

Kostelu dominovala hranolová věž se stanovou střechou a křížem na vrcholu. Ve zvonicovém patře jsme našli okna s půlkruhovými záklenky a o něco níže malá obdélná okénka, osvětlující schodiště ke zvonům. Okno u kruchty bylo zabedněné a pod ním se nacházel vchod s otevřenými dveřmi, jimiž jsme o chvilku později vstoupili dovnitř. Nejprve jsme si ovšem zvenku prohlédli kostelní loď, přičemž jsme na obou stranách napočítali vždy čtyři segmentová okna. Jednu stranu pak ještě členily boční vchody a kaple. Na půlkruhovém presbytáři jsme našli přilepenou sakristii a pak jsme zamířili k hlavnímu vstupu. Cestou jsme si prohlédli opravenou sedlovou střechu, na jejímž konci se nacházel polygonální sanktusník s otevřenou lucernou a křížem. Následně jsme vstoupili dovnitř zanedbaného interiéru, za jehož podobu mohla zanedbaná péče a krádeže mobiliáře z 18. a 19. století, k nimž docházelo hlavně v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století. Chyběl také hlavní oltář, jenž byl převezen již dříve do kostela sv. Bartoloměje v Bystrém. Uvnitř jsme tak našli pouze dřevěné lavice, zbytky nástěnných fresek, modře vymalovaný strop kněžiště a jednoduchý kamenný oltář.

Docela nás překvapilo, že jsme mohli po schodech vylézt na dochovaný hudební kůr, odkud se nám naskytl pěkný pohled na prostory pod námi. Potom jsme po dřevěných schodech vylezli do podkroví, které bylo spolu střechou opraveno. Pak jsme sestoupili dolů, ještě jednou se prošli vnitřkem kostela a poté jsme z batohu vytáhli papíry, abychom se seznámili s historií svatostánku. Dočetli jsme se, že byl postaven byl italským stavitelem Carlem Antoni Tejnem, který v roce 1730 tragicky zahynul při budování kostela v nedalekém Neratově, kam jsme měli také namířeno. Dále jsme se dozvěděli, že v roce 1770 byl svatostánek zvětšen a došlo rovněž k přistavění věže. Zaujalo nás, že v kostele natáčel režisér Jiří Menzel exteriérové scény filmu Obsluhoval jsem anglického krále podle stejnojmenného díla Bohumila Hrabala a režisér Jiří Strach zde filmoval některé scény třetí řady televizního seriálu Labyrint, jehož díly jsme viděli několikrát. Po dočtení posledních řádků jsme z kostela vyšli ven a u ohradní zdi jsme si krátce prohlédli kamenný kříž s Kristem. Pak jsme již nasedli do auta a po silnici směřující k Neratovu jsme popojeli o kousek výše.

Neratov - kostel Nanebevzetí Panny Marie

Na jednom místě jsme zastavili, abychom se jednak pokochali výhledem na kostel a okolí zaniklé obce Vrchní Orlice, a také proto, abychom odlovili druhou kešku. Ukrytá schránka dlouho neodolávala a tak jsme mohli brzy odjet do Neratova, kde si chtěli prohlédnout barokní kostel, vystavěný v letech 1723 - 1733 nákladem hraběte Jana Karla Nostitz-Rhieneck, majitelem rokytnického panství. Auto jsme zaparkovali pod svatostánkem u rozcestníku a vydali se na jeho obhlídku. Když jsme zdolali krátké stoupání, stanuli jsme před krásným barokním svatostánkem, jehož výstavbu vedl od začátku italský stavitel Carl Antoni Reina, ale v srpnu 1728 se zabil při pádu z lešení a podle pověsti pak v kostele strašil, dokud nebyly zazděny dveře za oltářem. Stavbu pak dokončil Jakub Ondřej Carow. Obhlídku kostela Nanebevzetí Panny Marie s netradiční severní orientací jsme zahájili na průčelí, jemuž dominovaly dvě nakoso postavené věže, zakončené jednoduchými jehlancovými střechami. Původně měly věže zdobnější cibulovité báně, ale ty vzaly za své během požáru v roce 1945.

Za žaluziemi se ve zvonicovém patře v době naší návštěvy chyběly zvony a tak jsme je nemohli slyšet. Na obou věžích jsme spatřili dvě okna s půlkruhovými záklenky nad sebou a v přízemí se pak nacházely dva boční vchody s kamennými portály. Střed mezi věžemi tvořila polooblouková stěna, završená trojúhelníkovým štítem, na němž jsme si díky hodinám zkontrolovali správný čas. Pod časomírou jsme viděli velké, půlkruhem zaklenuté obdélné okno a o něco níže naším očím neunikla nika se soškou Panny Marie. V přízemí se pak nacházel hlavní vchod s kamenným portálem, nad nímž jsme spatřili tympanon s erbem hraběte Nostitz-Rhienecka z roku 1734. Pak jsme se vydali na procházku kolem kostela. Kostelní loď nebyla ještě omítnuta, takže tvořila velký kontrast s jasně žlutou fasádou na průčelí. Na bočních stěnách jsme uviděli tři různě velká okna s půlkruhovými záklenky a vedlejšími vchody. Po chvíli jsme přišli k půlkruhovému presbytáři, u něhož jsme narazili na sakristii a boční kapli. Když jsme se vrátili k hlavnímu vchodu, vkročili jsme dovnitř a zůstali ohromeně stát.

Už když jsme předtím stavbu obdivovali zvenku, něco se nám nezdálo na střeše, ale až v interiéru jsme pochopili proč. Střecha byla totiž prosklená a spojovala tak symbolicky věřící na zemi s nebem. Opravdu nás to ohromilo, protože jsme dosud nic takového neviděli. Nicméně vybavení kostela bylo skromné, či spíše velmi strohé, jelikož se po zmíněném požáru a dlouhých letech chátrání, teprve postupně probouzel k životu. Interiéru dominovaly holé stěny a jeho atmosféru ovlivňovalo světlo, měnící se podle denní doby a počasí. Mezi neomítnutými stěnami jsme našli sošku Panny Marie Neratovské, kostelní lavice nezvyklého provedení a barvy, či jednoduchý mramorový oltář, za nímž jsme spatřili prosklené okno. Nejzajímavějším prvkem však byla renesanční křtitelnice, kterou luteránské církvi daroval protestantský věřící a majitel panství Kryštof Mauschwitz, jenž ji nechal ozdobit erby svých předků. Když jsme si interiér prohlédli, vyšli jsme ven a krátce prozkoumali sousední faru.

Potom jsme na několik minut církevní areál opustili a zamířili jsme k nedalekému vodojemu, u něhož jsme odlovili kešku. Pak jsme se vrátili zpátky a kolem kostela jsme proklouzli na malý hřbitov, kde drobná kaple Panny Marie. V podstatě se jednalo o presbytář starého kamenného svatostánku, jenž byl vystavěn v letech 1667 - 1668 na místě původního stoletého dřevěného kostelíka. Nahlédli jsme rovněž do interiéru, kde jsme našli velký kříž s Kristem na zadní stěně, jednoduchý dřevěný oltář, sošku Panny Marie a pár židlí. Následně jsme si prohlédli samotný hřbitov, na němž jsme kromě náhrobků narazili na pískovcový pomník s mramorovou deskou, do níž byla vyryta jména obětí obou světových válek. Potom jsme hřbitov opustili a vydali se k obchodu se smíšeným zbožím, kde se prodávala turistická známka. Bohužel zrovna probíhala polední pauza na oběd, takže jsme se vrátili k autu a vyrazili podél hranic s Polskem směr Bedřichovka.

Lasówka – kostel sv. Antonína

Silnice kopírovala tok Divoké Orlice, která tvořila státní hranici a doprovázela nás k cíli. Na jednom místě jsme se však zastavili, abychom získali další zářez do geocachingové pažby. Učinili jsme tak na českém území, které jsme ilegálně opustili přebroděním zmíněného vodního toku a záhy jsme stanuli u rybníka na okraji polské obce Rudawa. Bez potíží jsme skrytou schránku objevili a pak jsme se stejně divokým způsobem přes neposednou řeku vrátili do naší vlasti. Následně jsme bez přestávek dojeli do vsi Bedřichovka, kde jsme povoz zaparkovali u chaty Perla a pěšky jsme se vydali do polské příhraniční obce Lasówka. Kráčeli jsme po polní cestě, která nás po necelých 300 metrech přivedla k mostu, po němž jsme snadno překonali Divokou Orlici a zároveň jsme tady odlovili kešku. O kousek dál jsme si krátce prohlédli pozůstatky sklářské huti, která v Lasówce fungovala od roku 1612 a vyráběla užitkové či dekorační předměty z barevného skla. V 19. století také vyráběla šperky z křišťálového skla a za druhé světové války reflektory pro wermacht.

Po odsunů němců sklárna postupně upadala a v roce 1958 byla uzavřena a srovnána se zemí. Našli jsme po ní jen základy tří tavicích pecí a hromady hlíny, se spoustou barevných střepů a kusů surového skla. Pak jsme již dorazili k samotnému kostelu, jenž byl vystavěn z pískovce v letech 1910 - 1912 v novorománském stylu, v jehož interiéru se dochovalo zachovalo původní předválečné zařízení z období výstavby. Církevní stavbě dominovala vysoká věž s jehlancovou střechou a okny s půlkruhovými záklenky ve zvonicovém patře. Nad vchodem jsme našli malé kruhové okénku, pouštějící světlo na hudební kůr a pak jsme přistoupili ke dveřím, abychom nahlédli dovnitř. Vchod byl bohužel zavřený, takže jsme původní vnitřní vybavení z počátku 20. století neviděli. Následně jsme se vydali na obchůzku kolem kostelní lodi, na které jsme našli dvě okna s půlkruhovými záklenky a ještě jedno podobné, ale nepatrně menší. Na jedné straně jsme narazili na boční kapli, zatímco na druhé jsme našli sakristii.

Presbytář měl půlkruhový tvar a do kněžiště pouštěla světlo dvě okna s totožnými záklenky jako na zbytku stavby. Na boční straně lodi jsme dále basreliéf vojáka z první světové války na koni, vytesaný podle bamberského jezdce ze 13. století. Chyběla mu ovšem hlava. Na nároží naším očím neunikly pamětní kameny s textem a letopočty, upomínající na výstavbu svatostánku. Když jsme celý kostel obešli, zamířili jsme k pomníku padlých v první světové válce. Následně jsme se vydali na hřbitov s kamennou kaplí z období výstavby kostela a u něhož se nacházelo lapidárium starých náhrobků. Krátce jsme se po něm prošli a pak jsme si u plotu přečetli historii obce Lasówka, která byla založena spolu se sklárnou v první polovině 17. století. Potom jsme chvíli pozorovali ovečky, pasoucí se na louce nad kostelem a pak jsme se kolem kamenného kříže vydali na zpáteční cestu. Během cesty po silnici jsme se ještě jednou otočili, abychom si krásný, neomítnutý kostel prohlédli ještě jednou. O pár minut později jsme dorazili na pohraniční most, za nímž jsme se zastavili u chytré tabule.

Bedřichovka – Přírodní rezervace

Vyprávěla o zdejší přírodní rezervaci, chránící vzácnou flóru i faunu, která zde byla vyhlášena v roce 1982 a také nám prozradila, kteří živočichové pojali tuto oblast za svůj domov. Následně jsme se vydali na krátkou procházku po polní cestě, která vedla okolo okraje přírodní rezervace, tvořenou podmáčenou loukou. Během chůze jsme naštěstí do bláta nezapadli a ani jsme se nesetkali s jedním z místních obyvatel, zmijí obecnou. Nepotkali jsme ani žádného jiného plaza nebo savce, zato jsem si poslechli zpěv některých ze 67 druhů ptáků, brázdících vzduch okolo Bedřichovky. Mezi místní nejvýznamnější opeřence patřil třeba krahujec obecný, jestřáb lesní, čáp černý, moták pilich, hýl rudý a zvláště chráněný chřástal polní. Pomalým krokem jsme procházeli kolem rozkvetlé louky a pozorovali divokou krajinu porostlou trávou, křovinami a stromy. V různých ročních obdobích bychom zde našli prstnatec májový, prvosenku vyšší, úpolín evropský, kozlík dvoudomý, růži alpskou nebo bleduli jarní.

Bedřichovka -  turistická chata

Po půlkilometrové pohodové chůzi jsme dorazili k chatě Perla, nasedli do auta a popojeli k chatě Bedřichovka, jež byla vystavěna okolo roku 1790, ale tehdy ještě sloužila jinému účelu. V budoucí turistické chatě se možná přes zimu vyráběly dřevěné kulaté krabičky na léky a masti, jelikož si tímto způsobem přivydělávala každá chalupa v osadě, která vznikla přibližně v roce 1750. Svůj název dostala po zakladateli místní sklářské huti, která byla dlouhou dobu hlavním zdrojem obživy zdejších obyvatel. Podlouhlou budovu jsme si prohlédli zvenku a následně jsme vstoupili dovnitř, kde nás překvapil jednoduchý interiér jídelny a společných prostor ve stylu 70.- 80. let dvacátého století. Jelikož se nám tento retro styl moc nelíbil a připomínal nám návrat do školy v přírodě, raději jsme přistoupili k výčepu, kde jsme si koupili turistickou známku a získali razítko do památníku. Potom jsme rychle vyšli ven, nastartovali povoz a popojeli k jiné chatě s názvem Luna.

Bedřichovka -  ski areál

Vzápětí jsme se vydali do ski areálu, jenž byl vybudován v období rozmachu masové turistiky v Orlických horách, tedy v sedmdesátých letech 20. století. Jeho stavba úzce souvisela s rokem 1974, kdy byla dokončena asfaltová silnice spojující Bedřichovku se sedlem pod Šerlichem. Vlek byl postaven primárně pro potřeby hostů chat Bedřichovka, Perla a Luna, které předtím jsme postupně navštívili. Nejprve jsme zamířili k dolní stanici vleku a postupně jsme stoupali nahoru do střední části sjezdovky. Celý areál patřil jen nám, nikoho jiného jsme tady v létě nepotkali a tak jsme se nerušeně pohybovali po zelené louce. V zimě bychom se tady míjeli se sjezdaři, v létě však louka byla opuštěná. Zelené sloupy s reflektory, osvětlující sjezdovku během nočního lyžování, čekaly zatím na uvedení do provozu a pouze balíky slámy svědčily o tom, že se po svahu občas někdo projel s traktorem. Brzy jsme dorazili doprostřed sjezdovky, která se stala unikátní svým profilem, jenž místní označují jako tříúrovňový svah. Horní část, kam jsme už nešli, byla nejprudší a vyhovovala tak pokročilejším lyžařům, neboť odpovídala červenému stupni. Střední část, kde jsme právě stáli, přecházela v klasickou modrou sjezdovku a jak jsme chvíli předtím sami viděli, dojezd ve spodní části byl velmi mírný a dlouhý, což bylo ideální pro lyžování dětí a začátečníků.

Bedřichovka – kaple sv. Václava

Když jsme si osiřelý lyžařský areál prohlédli, zamířili jsme kapli, zasvěcené patronu české země. Docela nás to překvapilo, protože v této dříve čistě německo-jazyčné oblasti Sudet bychom svatého Václava rozhodně nehledali. Když jsme k ní přišli, ihned jsme zahájili obhlídku tohoto svatostánku, jenž byl postaven zřejmě někdy v 19. století a sloužil především k tichým modlitbám sklářů a horalů, kteří to měli do nejbližšího kostela v Orlickém Záhoří nebo v Deštném daleko. Před námi stála bíle omítnutá kaplička s polygonálně tvarovanou střechou, na jejímž vrcholu nemohl chybět kříž. Oblá stavba neměla žádná okna, ale to nám nevadilo, protože dveře byly otevřené a tak jsme se podívali i dovnitř. Interiér kapličky zdobily květiny, vázy, růženec a pár svatých obrázků. Oltář tvořil mělký výklenek v závěru kaple, kde visel dřevěný kříž. Když jsme si vnitřek prohlédli, nad vchodem jsme si přečetli nápis Sv.VÁCLAVE Nedej zahynouti nám ni budoucím. Potěšilo nás, že stavba byla v relativně dobrém stavu, protože po odsunu německého obyvatelstva v roce 1945 kaplička začala chátrat.

Osada Bedřichovka se tak téměř vylidnila a stavba byla vystavena drsnému horskému klimatu bez pravidelné údržby. Naštěstí byla po roce 1989 opravena a tak jsme na sjezdovce nenašli jen torzo kaple. I tak jsme se divili, že ji při výstavbě ski areálu nezbořili ! Následně jsme se po louce vrátili k autu, jímž jsme odjeli do Neratova. Během zpáteční cesty jsme se znovu zastavili v Neratově ve smíšeném zboží a tentokrát jsme měli štěstí. Koupili jsme si turistickou známku a dokonce jsme získali i dvě razítka do památníku. Spokojeně jsme tak mohli odjet do Rokytnice nad Orlicí, kde se najedli v penzionu Rampušák na náměstí, v němž byly vyšší ceny a menší porce, čili pro strávníky nejhorší kombinace. A to byl také důvod, proč jsme sem ve zbývajících dnech už nešli. Po skromné večeři jsme u penzionu Rampušák nalezli ukrytou schránku a další úspěch jsme si připsali v zámeckém parku. Trochu jsme si tak spravili chuť a s lepší náladou jsme se vrátili do apartmánového domu, kde jsme byli ubytováni.

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-v-lete-navstivili-neratov-a-bedrichovku