Úvod

Orlické hory jsme vždy navštěvovali velmi rádi, neboť jsme se v nich pokaždé setkávali s příjemnými lidmi a na rozdíl od jiných horských destinací jsme se zde nemuseli střetávat s davy dalších turistů na každém kroku. Nejen z těchto důvodů jsme do sympatického pohoří na severu naší malé země zavítali již několikrát, a to dokonce v každém ročním období ! Orlické hory nám tak vždy nabídly jinou tvář, nicméně nikdy jsme z nich neodjížděli zklamáni. V červenci 2015 jsme v Orlických horách strávili týden krásné letní dovolené, kdy jsme byli ubytováni přímo v Rokytnici v krásném apartmánovém domě se zahradou. Velice se nám zde líbila kvalita a čistota domu, ochota paní majitelky, možnost opékání špekáčků na zahradě, domácí vejce a v neposlední řadě to, že jsme si sami ve sklípku čepovali trutnovské pivo Krakonoš a kofolu. První den jsme zavezli vyrobené mýdla z naší produkce do Zářecké Lhoty a odlovili zdejší kešku. Následně jsme se zastavili ve dvou městech, které ve svých názvech nesly přízvisko nad Orlicí. Jednalo se o Brandýs a Kostelec.

Brandýs nad Orlicí – zaniklý Nový mlýn a Gottwaldova továrna

Nejprve jsme odjeli do zmíněného Brandýsa nad Orlicí, abychom se seznámili s trojicí mlýnů. Prvním z nich byl již zaniklý Nový nebo též Dolní mlýn. Po příjezdu do městečka jsme naše stříbrné auto zaparkovali na kraji silnice před železničním přejezdem a vydali se na břeh Tiché Orlice, kde mlýn od roku 1849 stával. Když jsme k našemu cíli dorazili, před námi se nacházela velká továrna na výrobu sedadel pro užitková vozidla a výrobu komponentů. Původní válcový čtyřpatrový mlýn totiž v roce 1904 vyhořel a na jeho místě postavila v letech 1906 - 1907 firma Regenhart & Raymann z Jeseníku mechanickou tkalcovnu. Tyhle a spoustu jiných informací jsme se dozvěděli z papírů, které jsme si doma před dovolenou vytiskli. Dále jsme se dočetli, že od roku 1920 se v továrně vyráběl železný, mosazný a nemocniční nábytek.

Firmě se dařilo, výrobky vyvážela i do ciziny. Během druhé světové války se zde zprvu vyráběl nábytek pro německou policii a armádu, později sedačky a jiné součásti letadel Luftwaffe. V letech 1940 - 1944 proběhly další přestavby a přístavby, ale po válce nastal úpadek. Majitelem se stala Karosa Vysoké Mýto, která zde za socialismu vyráběla pouze sedadla do autobusů. A stejné výrobky, ale pod jinou značkou, se v bývalém klapáči produkovaly i v době naší návštěvy. Na továrně nebylo moc co prohlížet, spíše nás během četby pozorovali někteří zvědaví zaměstnanci podniku přes veliká okna, ale nám to nijak nevadilo. Když jsme dočetli zajímavou historii, krátce jsme si prohlédli dochovaný mlýnský náhon a pak jsme se vrátili k autu. Vzápětí jsme po mostě nad Tichou Orlici přejeli na druhý břeh a zamířili za dalším vodním mlýnem v Loukotníku, místní části Brandýsa nad Orlicí.

Brandýs nad Orlicí – Kopeckého mlýn v Loukotníku

Auto jsme museli nechat u kruhového objezdu před rehabilitačním ústavem, protože silnice vedoucí k mlýnu byla uzavřena kvůli rekonstrukci a pak jsme se pěšky vydali k našemu cíli. Kráčeli jsme Lázeňskou ulicí a po několika minutách chůze do mírného kopce jsme budovu mlýna konečně spatřili. Již na první pohled bylo vidět, že se zde již dávno nemlelo. Budova zrovna procházela totální přestavbou na velký rodinný dům a možná i budoucí sídlo firmy, takže toho moc k vidění nebylo. Pouze Loukotnický potok, který kdysi roztáčel vodní mlýnské kolo, připomínal k čemu kdysi budova sloužila. Pomalu protékající voda nám moc ševelila nesrozumitelným jazykem, takže jsme raději vytáhli doma vytištěné papíry a o mlýně si přečetli pár skromných informací. Dozvěděli jsme, že jej na zelené louce roku 1834 vystavěl Václav Kopecký, ovšem dlouho se ze své živnosti netěšil.

Novostavba ještě téhož roku totiž vyhořela a trvalo dlouhých 12 let, než byl provoz obnoven. Moc velký zisk však mletí nepřinášelo a tak byla roku 1902 k budově přistavěna ještě pekárna. Po pouhých čtyřech letech však mlýn zkrachoval, byl uzavřen a následně objekt koupila obec. V roce 1930 v bývalém mlýně provozoval František Ondráček truhlářství, jehož činnost byla ukončena po nástupu komunismu. V rámci socialistického hospodaření objekt převzala firma Dřevostav, která zde fungovala až do roku 1981. Ten pak nahradila sběrna surovin, která byla zrušena v devadesátých letech 20. století. Potom byl objekt navrácen v restituci a byla započata přestavba na obytný dům. Když jsme dočetli poslední řádky, vrátili jsme se zpátky k rehabilitačnímu ústavu a v obchodě s potravinami jsme si koupili něco k zakousnutí. Po lehkém občerstvení jsme nasedli do našeho vozu, kterým jsme odjeli k Řehákovu mlýnu.

Brandýs nad Orlicí – Řehákův mlýn

V pořadí třetím byl Herzánův či Řehákův mlýn, stojící na okraji města, v těsné blízkosti zámeckého areálu. Když jsme k němu přijeli, u třípatrového mlýna jsme zaparkovali na prázdném placu a šli si jej prohlédnout. Na hlavním průčelí jsme spatřili dva boční rizality, na pravém průčelí byla uprostřed fasády stejná ozdoba a na sedlové střeše jsme našli eternitové šablony. Vedle mlýna jsme shlédli dochovaný patrový dům s elektrárnou, s rovně ukončeným štítem a sedlovou střechou. Potom jsme si prohlédli navazující obytný dům o několika patrech s rovnou střechou, která byla do dvacátých let 20. století mansardová. Nenašli jsme už ani nápis Umělecký mlýn s letopočtem 1872, který zde nad prvním patrem býval, ale to neznamenalo, že by už nesloužil svému účelu. V době naší návštěvy se uvnitř nacházely nové stroje na výrobu krmných směsí, přičemž z původního mlýna zbyl výtah, dopravní cesty, šnekové dopravníky, zásobníky na obilí a míchací stroje.

V minulosti bychom na mlýně spatřili cihlová okna a omítku pískové barvy, nicméně my jsme na budově našli jednoduchá okna a bílou fasádu se světle modrými lisénovými rámci. Když jsme si mlýn obešli téměř celý dokola, prohlédli si rovněž jeho náhon a malou vodní elektrárnu. Následně jsme se vrátili k autu, posadili se dovnitř a přečetli si něco o jeho historii. Vcelku nás překvapilo, že tento mlýn v jiné podobě existoval již v roce 1483. V 19. století pak prošel novými úpravami a kromě mletí se zde řezalo dřevo. Dále jsme si přečetli, že v letech 1914 – 1915 mlynář Herzán zřídil elektrárnu se dvěma Francisovými turbínami a o tři roky později nechal přestavět přilehlou obytnou budovu. K roku 1939 tvořily převážnou většinu strojního zařízení mlýna výrobky pardubických firem Machoň a spol. a Josefa Prokopa synové. V témže roce převzal mlýn s pilou a elektrárnou Jaroslav Řehák, kterému majetek znárodnil komunistický režim. Roku 1947 byla zrušena pila, mletí bylo zastaveno o deset let později a od té doby se v něm vyráběla krmiva. A tak to zůstalo i poté, co byl mlýn v roce 1989 vrácen rodině Řehákových.

Hledání ukrytých schránek v Doudlebech nad Orlicí

Když jsme dočetli poslední řádky, uvedli jsme do chodu francouzské koně a zamířili do Kostelce nad Orlicí. Cestou jsme se zastavili u obce Svídnice, kde už velmi dlouho rostla borovice, opředená pověstmi. U památného stromu jsme odlovili kešku a odjeli do Doudleb nad Orlicí. Auto jsme zaparkovali u krásného zámku, ale jeho prohlídku jsme o týden odložili a navštívili jej až během zpáteční cesty domů. Zastávku jsme udělali totiž kvůli dalším zářezům do geocachingové pažby. První ukrytou schránku jsme objevili nedaleko sochy sv. Prokopa a pak jsme proběhli kolem zámeckého areálu na Dukelskou ulici, kde za železničním přejezdem tekla Tichá Orlice. U mostu jsme rychle odlovili další kešku a ulicí Švermova jsme brzy dorazili k Husovu sboru. U bývalé synagogy se skrývala schránka, která dlouho nekladla odpor a tak jsme se mohli bez zdržení přesunout k lávce nad zmíněnou, tiše a poklidně plynoucí řekou. Když jsme si připsali další úspěšný nález, vrátili jsme se zpátky na parkoviště u zámku a popojeli ke hřbitovu na konci obce. Rychle jsme odlovili kešuli a odjeli do Kostelce nad Orlicí.

Kostelec nad Orlicí – kaple Navštívení Panny Marie a studánka

Cestou začalo hustě pršet a nepřestalo ani po příjezdu do města. Zaparkovali jsme na kraji silnice u zámeckého parku a více než půlhodiny jsme museli čekat, než se ten nahoře uklidní a voda přestane padat. Když konečně vysvitlo sluníčko, vklouzli jsme do parku a vydali se k Novému zámku, kde jsme však zjistili, že nejbližší exkurze začne až za dvě hodiny, protože se uvnitř zámeckých interiérů konalo několik svatebních obřadů. Tak dlouho se nám čekat nechtělo, takže jsme se vrátili k autu, jímž jsme odjeli na druhý konec města a zahájili obhlídku zdejších pamětihodností. Prvou z nich byla kaple Navštívení Panny Marie, kterou nechal roku 1687 vystavět hrabě František Karel Záruba z Hustířan jako poděkování za zázračné uzdravení manželky vodou ze zdejší studánky. Naše stříbrné auto jsme nechali stát na okraji silnice několik desítek metrů od kapličky a vzápětí jsme zamířili k našemu cíli. Brzy jsme stanuli před církevní stavbou, která se poněkud stydlivě schovávala za dvojicí jehličnanů a začali jsme si ji prohlížet. Průčelí dominovala krátká čtvercová věžička bez oken, v níž se skrýval zvon a nad vchodem jsme nemohli přehlédnout červený kříž.

Potom jsme přistoupili ke dveřím, jež byly napůl otevřené a přes mříž jsme nahlédli dovnitř. V interiéru jsme spatřili dřevěný oltář s obrazem Panny Marie a pár menších stolečků se svíčkami, jinak byl vnitřní prostor prázdný. Následně jsme si prohlédli obě boční strany, na nichž jsme našli vždy jedno okno s půlkruhovým záklenkem a trojboce uzavřený závěr kaple. Pak jsme se přesunuli ke studánce s údajně zázračnou vodou, která kdysi vyléčila nemocnou hraběnku. Pramen byl krytý dřevěným přístřeškem a poklopy, takže spíš připomínal obyčejnou studnu. Poté jsme si krátce prohlédli penzion na druhé straně kapličky, který býval původně lesním hotelem s dámskou obsluhou, takže se sem sjížděli hlavně pánové z města a širokého okolí. Vzápětí jsme se křížovou cestou z roku 2005, tvořenou dřevěnými malovanými zastaveními, vydali nahoru nad kapli, kde se nacházela kdysi střelnice. My jsme nahoře na Lipové stráni narazili na památník Erbenka, který připomínal borovici, u které sedával Karel Jaromír Erben. Odlovili jsme zde kešku a křížovou cestou jsme se zase vrátili dolů ke kapli.

Kostelec nad Orlicí – kostel Jana Amose Komenského

Vzápětí jsme odešli k autu, jímž jsme odjeli na Palackého náměstí. Když jsme zaparkovali, úzkou uličkou jsme proklouzli kolem kulturního domu k zadní části kostela, na jehož půlkruhovém presbytáři jsme spatřili tři obdélná okna s půlkruhovými záklenky a zazděný vchod. Prostřední okno bylo ozdobeno motivem Beránka Božího a když jsme si jej prohlédli, vydali jsme se na obchůzku kolem lodi. Na obou bočních stranách jsme našli dvě obdélná okna s půlkruhovým záklenkem a následně jsme dorazili k průčelí kostela. Čelní stranu dělily tři lisénové rámy, ve kterých jsme spatřili hlavní vchod s kamenným portálem a obloukovým záklenkem. Dřevěné dveře pod stříškou však byly pevně zavřené, takže jsme se dovnitř nepodívali. Pokračovali jsme tedy v obhlídce průčelí.

Nad stříškou jsme našli široké okno s půlkruhovým záklenkem, po jehož stranách se nacházely dvě niky s kamennými knihami a kalichem. Na levém nároží jsme nemohli přehlédnout opěrák, který chránil stavbu před sesunutím z návrší, na němž byl raně barokní kostelík vystavěn. Jeho předchůdcem byl kostel sv. Václava z konce 16. století, který byl zrušen a posléze obnoven. V 19. století byl upraven na špitál, potom na muzeum a teprve poté začal sloužit sboru Českobratrské církvi evangelické. My jsme jej viděli v podobě, kterou získal roku 1914 podle návrhu architekta Václava Roštlapila. Na závěr jsme shlédli sedlovou střechu s hranolovou věžičkou, na jejímž vrcholu byl pravoslavný kříž. Když jsme si jednolodní stavbu prohlédli a obešli ji kolem dokola, u kina za kostelem jsme odlovili kešku a pak jsme se vrátili na náměstí.

Kostelec nad Orlicí – Palackého náměstí – Měšťanské domy

Ihned jsme zamířili k hospodě Pivovar, kde jsme se chtěli najíst, ovšem kvalita tohoto podniku a nabízená jídla nás od našeho úmyslu odradily. Na vedlejším domě jsme našli pamětní desku, připomínající Ignáce Josefa Pěšinu, českého zvěrolékaře a místního rodáka. Mnohem více se nám však líbila protější budova Nové radnice, jež byla postavena roku 1887 v novorenesančním slohu a nahradila tak dva domy, které shořely při požáru o 24 let dříve. Pak jsme již zahájili procházku po náměstí, které v různých obdobích neslo názvy Rynk, Hlavní, náměstí císaře Františka Josefa I., Viktoria-Platz, Rudé armády a konečně Palackého náměstí. Pohybovali jsme se na návrší, kde město vzniklo. Nejprve byl na počátku křesťanství v českých zemích vystavěn opevněný kamenný chrám a kolem něj se v následujících desetiletích začal rozvíjet osada nazvaná Kostelec. Roku 1341 se z ní stalo městečko, které získalo osmnáct městských privilegií.

Měšťané mohli ve svých domech vařit a prodávat pivo, dále nabízet sůl na bečky i na drobno, vybírat od přespolních kupujících poplatek a také se zde konaly trhy se zbožím či dobytkem. Kostelec byl zpočátku ohrazen dřevěnými ploty, později byly vystavěny kamenné hradby a do centra se vstupovalo přes dvě hlavní brány. Jmenovaly se Vysokomýtská a Rychnovská, nicméně v 19. století byly strženy, aby uvolnily cestu rostoucí dopravě. Domy byly původně dřevěné s podloubím, ale při několika požárech shořely, takže byly postupně nahrazeny zděnými stavbami. Fasády domů, které jsme při procházce centrem viděli, byly výsledkem klasicistních a empírových úprav po ničivých požárech v 19. století, nicméně vnitřní části skrývaly gotické nebo renesanční sklepy s klenbami. Kromě domů jsme na Palackého náměstí objevili i několik drobnějších, ovšem neméně významných pamětihodností.

Kostelec nad Orlicí – Palackého náměstí – Historický meteorologický sloup

Jednou z nich byl 2,5 metru vysoký meteorologický sloup, stojící od třicátých let 20. století na chodníku před základní školou, aby plnil estetický, vzdělávací, popularizační, meteorologický a všeobecně informační význam. Lidé na něm vždy našli informace o teplotě, tlaku a vlhkosti vzduchu, ale my jsme takové štěstí neměli, protože se za sklem nacházely jen informační letáky. Pouze korouhvička s ukazatelem světových stran trochu připomínala původní určení sloupu. Meteorologický sloup se nám líbil, i když měl celkem obyčejnou podobu přístrojové hranaté skříňky na kamenném podstavci, informační vitríny a zdobné stříšky. V jiných městech jsme ovšem narazili na unikátní umělecká díla, které byly sériově vyráběny a objednávány podle nabídkových katalogů specializovaných německých a rakouských firem. Zdobnost objektů dotvářely také i mystické či astrologické znaky a symboly, ale nic takové jsme v Kostelci neviděli.

Kostelec nad Orlicí – Palackého náměstí - Sloup Nejsvětější Trojice

Sloup s předpovědí počasí jsme vyměnili za 7,5 metru vysoký sloup se sousoším Nejsvětější Trojice, který stál od roku 1874 uprostřed náměstí. Na třístupňovém schodišti jsme spatřili čtyřboký sloup se soklem, na němž stály pískovcové sochy světců v nikách. Jednalo se o sv. Václava, na sv. Vojtěcha, sv. Františka z Assisi a sochu Panny Marie. Čtyři předsunutá nároží byla tvořena nárožními válcovými příporami na odstupňovaných soklících s pultovou stříškou. V jejich vrcholu nad hlavicemi jsme spatřili baldachýny a v nárožích fiály s kytkami. Kulturní památka byla kompletně zrestaurována v letech  2005 – 2006 a tak se nám moc líbila. Jelikož však v roce 2010 došlo k velkému poškození soch vandaly, musely být znovu opraveny. Restaurátor navíc doporučil pro zajištění ochrany uměleckého díla nahradit asfalt dlažbou a vytvořit okolo kamenné sloupy s řetězy, aby nedocházelo k poškození při stánkových prodejích, poutích nebo parkujícími vozidly. Představitelé města radu uposlechli a ochranné prvky sloup obklopily v roce 2012.

Kostelec nad Orlicí – Palackého náměstí – Empírová kašna

Jen pár metrů od sloupu Nejsvětější Trojice se pod vzrostlými stromy skrývala empírová kašna čtvercového půdorysu, pocházející z počátku 19. století. Vysvěcena byla 28.8. 1890. Vodní prvek uprostřed náměstí tvořila metr vysoká zeď, kruhová kamenná nádrž o průměru 3 metry, do jejíhož středu byl zasazen sokl. Na římse podstavce jsme našli mísu, na které stála 1,2 metru vysoká socha nymfy, představující alegorii řeky Orlice, bohaté rybami, živící lid a prospívající městu) 1,2 m vysoká. U pravé nohy nymfy jsme objevili znak města Kostelce nad Orlicí spojený se znakem zárubovským. Pískovcová kašna se čtyřstupňovým schodištěm byla postavena na vyvýšeném základě čtvercového půdorysu 5 x 5 metru a v jejích rozích našim očím neunikly čtyřboké sloupky. Zaujalo nás, že kašna vznikla nad sklepením bývalého pivovaru, která byla odhalena při výkopových pracích na základech. Pivovar byl odstraněn kolem roku 1820. Restaurování  kašny proběhlo v letech 2001 – 2002.

Kostelec nad Orlicí – Palackého náměstí – Mariánský sloup

Od kašny jsme se přesunuli k opodál stojícímu Mariánskému sloupu se sochou Panny Marie. Barokní sochařské dílo roku 1707 vytvořil Mates Mielnický a Jan Václav Haysler a od té doby 12 metrů vysoký sloup tvoří architektonickou dominantu centra města. Mariánský sloup byl ohrazen balustrádou, sestavenou z nohy, čtyř rohových sloupků s rostlinným dekorem, čtyřbokých kuželek, dvou vstupních sloupků kosodélníkového půdorysu a krycího madla. Vlastní sloup byl osazen na výčnělku soklu, na němž jsme spatřili alianční erby manželů hraběte Josefa Kinského a Marie hraběnky Černínové z Chudenic. Na soklu zpředu pak byl alianční znak manželů hraběte Františka Karla Záruby z Hustiřan a Marie Maxmiliány hraběnky z Ugarte. Vzadu jsme našli alianční znak manželů hraběte Josefa Antonína Záruby z Hustířan a Eleonory hraběnky z Oppersdorfu. Dřík sloupu s patkou byl zakončen korintskou hlavicí se čtyřmi andílky a dvoumetrovou sochou Panny Marie s kovovými pozlacenými atributy, svatozáří a kovovou lilií. Sloup byl založen hrabětem Františkem Karlem Zárubou a obnoven jeho synem hrabětem Josefem Antonínem Zárubou v roce 1716.

Kostelec nad Orlicí – Palackého náměstí – Stará radnice

Na závěr nás čekala bývalá radnice z roku 1574, později muzeum a v době naší návštěvy Základní umělecká škola. Našli jsme ji konci zúžené části náměstí. Jednalo se o původně renesanční budovu, která byla barokně upravená v 17. století. V roce 1694 byla přistavěná věž a v letech 1810 - 1824 proběhla klasicistní úprava. Obdélníková, jednopatrová stavba s hranolovou věží v průčelí do ulice a věžními hodinami z roku 1862 s ciferníky do všech stran, se nám moc líbila Nad balkonem jsme spatřili městský znak a v průjezdu vpravo naším očím neuniklo zazděné pískovcové nadpraží s monogramem M R, znakem pekařského cechu a letopočtem 1574. Právě tehdy dům koupila obec od pekaře Martina Rakovnického. Na budově vlevo v přízemí u vchodu jsme našli pamětní bronzovou desku s bystou hudebního skladatele a císařského kapelníka Františka Ignáce Antonína Tůmy, která byla odhalena roku 1974. Autorem desky se stal akademický sochař Igor Korčák, architektonickou úpravu provedl akademický architekt doc. Bedřich Hanák.

Kostelec nad Orlicí – kostel sv. Jiří

Když jsme si Starou radnici prohlédli, zamířili jsme přes menší Jiráskovo náměstí ke kostelu sv. Jiří, jenž nechal v letech 1769 - 1773 postavit Kryštof Gavriani. Stavitelem byl František Kermer z Hradce Králové, žák Kiliána Ignáce Dienzenhofera, který se stal jedním z tvůrců specifického českého baroka. Svatostánek jsme tak viděli v pozdě barokní podobě. Naši obhlídku jsme začali na bohatě zdobeném průčelí, jemuž dominovaly dvě hranolovité věže s helmicemi a sanktusníky na vrcholu. Pod římsou jsme spatřili vysoká okna s půlkruhovými záklenky, které byly zakryty žaluziemi, za nimiž se schovávaly zvony. Spodní část věží zdobily lisénové rámce, prázdné výklenky, okna a menší kulaté okénka. Mezi věžemi jsme obdivovali krásný štítí s volutovými křídly, trojúhelníkovým zakončením a nikou, v níž se mezi pilastry nacházela socha Panny Marie se svatozáří kolem hlavy.

Pod štítem jsme se kochali pohledem na předsunutý mohutný rizalit s dvojicí pilířů a polosloupů. Uprostřed jsme spatřili okno a pod ním se nacházel hlavní vchod, k němuž jsme vzápětí přistoupili. Dveře však byly zamčené, takže jsme se dovnitř nepodívali. Následně jsme se vydali na obchůzku kolem kostelní lodi, jež byla členěna kasulovými okny ve tvaru kněžského ornátu, bočním vchodem a pilastry. Krátce jsme se zastavili u kříže s Kristem, který okolo roku 1935 vytvořil akademický sochař Leoš Kubíček. Tento kříž daroval patron kostela hrabě František Kinský a než byl přesunut sem, stával na náměstí. Brzy jsme přišli k trojboce uzavřenému presbytáři, k němuž byla přilepena čtvercová sakristie. Nad vchodem do přípravny kněžích jsme objevili vytesaný letopočet 1773, který poukazoval na dostavbu kostela a potom jsme zamířili k nedalekému Starému zámku.

Kostelec nad Orlicí – Starý zámek

K dvoupatrové barokní budově nás dovedla Tyršova ulice a když jsme ke Starému zámku přišli, okamžitě jsme odlovili kešku. Po úspěšném nálezu jsme se začali věnovat samostatně stojící budově. Před námi stála původně renesanční tvrz, založená asi nedlouho před rokem 1620, která byla po požáru roku 1668 přestavěna. Po 100 letech došlo k dalším úpravám, které provedl stavitel František Kermer a v této podobě jsme budovu shlédli i my. V původním záměru architekta byla zřejmě trojkřídlá stavba, k realizaci východního křídla však nedošlo. Zámek se tak skládal z hlavního jižního křídla s dvou až třítraktovou dispozicí, zazděnými arkádami směrem do dvora a jednotraktového západního křídla. Na budově s mansardovou střechou jsme během obchůzky narazili na kamenný portál s půlkruhovým záklenkem a dvoukřídlými dveřmi, před nimiž se na chodníku před nacházel vydlážděný erb rodu Kinských. Dveře však byly zavřené, takže jsme se dovnitř nedostali. Pokračovali jsme tedy v obhlídce hlavního jižního průčelí s rizalitem, zakončeným trojbokým štítem. Na severním průčelí jsme našli užší rizalit, který přecházel ve věžičku. Střípky z historie Starého zámku jsme poskládali z papírů, které jsme si vytiskli doma před dovolenou. Dočetli jsme se, že po výstavbě Nového zámku ve třicátých letech 19. století přesunula šlechta své sídlo tam a význam Starého zámku začal upadat. Byl přeměněn na panský dům, kde měli úředníci byty a kanceláře. V roce 1948 byl Kinským majetek vyvlastněn a Starý zámek pak sloužil jako Ředitelství státního statku. Roku 1997 se opět vrátil do rukou rodiny Kinských, kteří prostory pronajímají poskytovatelům služeb. Když jsme dočetli poslední řádky, popošli jsme o 200 metrů dál ke kostelu sv. Anny.

Kostelec nad Orlicí – hřbitovní kostel sv. Anny

Když jsme k církevní stavbě dorazili, přivítal nás svatý Vincenc z Pauly. Samozřejmě nikoliv osobně, ale v podobě sochy z roku 1753 na nároží přilehlého hřbitova. Pískovcová socha stála na volutovém soklu, na němž jsme našli alianční znak Cavrianiů a Zárubů, zdobený rokajovým mušlovým motivem. Fundátory sochy byli manželé Kryštof hrabě Cavriani a Alžběta hraběnka Zárubová a světec původně stával v protějším dvoře, než byl v průběhu 20. století přesunut na současnou pozici. Jakmile jsme si sochu prohlédli, vydali jsme se kolem vysoké ohradní zdi k brance, kterou jsme proklouzli do hřbitovního areálu. Vzápětí jsme se začali věnovat jednolodnímu kostelu, který byl postaven v letech 1686 - 1691 na místě staré hřbitovní kaple. Na barokní stavbě jsme nejprve obdivovali průčelí, rozdělené pilastry s patkou ně nakolik částí. Mezi svislými dekorativními prvky jsme v prvním patře spatřili trojici oken s půlkruhovými záklenky, mezi nimiž se o něco níže nacházely prázdné niky bez soch. Celému kostelu dominovala dvojice věží, v nichž se za okny s půlkruhovými záklenky kdysi skrývaly zvony, které byly za obou světových válel zrekvírovány.

Věže byly zakončeny cibulovou bání s lucernou a menší cibulí s křížem na vrcholu. Mezi věžemi jsme uviděli štít s pilastry, prázdným výklenkem  a trojúhelníkovou atikou, na níž se nacházely dvě balustrádové kuželky a kříž. Pak jsme přistoupili ke vchodu, ovšem dveře byly zamčené, takže jsme se dovnitř bohužel nepodívali. Nade dveřmi jsme spatřili korunuje alianční erb Františka Karla Záruby z Hustířan a Maxmiliány Terezie z Ugarte. Vedle vchodu jsme si ještě prohlédli spoustu náhrobních desek, zasazených do fasády kostela, které patřily významným představitelům města nebo štědrým dárcům církve a pak jsme se vydali na obchůzku kolem lodi. Stěny kostela členily lizénové rámce, mezi nimž se ve dvou patrech nacházela různě tvarovaná okna se segmentovým nadpražím a půlkruhovými záklenky. Dále jsme na bočních stranách narazili na vedlejší vchody a další náhrobní desky. Nejvíce nás zaujaly mramorové reliéfy Ježíše Krista a Panny Marie od Tomáše Seidana z roku 1876. Kněžiště tvořil pětiboký presbytář s přízemními přístavky sakristie a oratoře po bocích.

Uprostřed presbytáře jsme našli červený mramorový náhrobník Františka Karla Záruby z Hustířan, který původně kryl vstup do krypty, ale roku 1903 byl umístěn ven na současné místo. Na náhrobníku jsme se marně snažili přečíst nápisy a pod tímto textem jsme shlédli zárubovský erb ve věnci a lebky se zkříženými hnáty, symbolizující smrt. Když jsme si prohlédli závěr kostela sv. Anny, prošli jsme se po přilehlém hřbitově, kde jsme nalezli několik cenných a významných náhrobků. Naším očím neunikl ani monumentální kříž z roku 1790, jenž sem byl přemístěn od domu na náměstí, kaple sv. Floriána, pohřebiště továrnické rodiny Seykorovy s novorománskou výzdobou či monumentální hrobky u severní ohradní zdi. Mezi ně patřila hrobka rodiny lékaře V. Alberta z roku 1906 se sochou anděla se zlomeným křídlem podle modelu ústeckého rodáka Quida Kociána a ve východní části hrobka rodiny továrníka Josefa Dostála z roku 1928 se sochou chlapce od Leoše Kubíčka. Po zajímavé procházce mezi hroby jsme brankou vyšli ven na ulici a zamířili k nedaleké studánce Kašna.

Kostelec nad Orlicí – studánka Kašna

Když jsme ke zdroji životodárné tekutiny nedaleko vlakového nádraží dorazili, ve svahu se před námi objevila kamenná zeď s obloukem, k níž jsme přistoupili po vydlážděném chodníku. Voda vytékala z trubky a padala do malé nádržky ve tvaru zdobného umyvadélka. Následně propadala dolů do betonové jímky a tekla pryč. Opláchli jsme si ruce, nicméně i když byla voda pocitově velmi čistá a chladná, raději jsme ji nepili. V minulosti však sloužila jako jeden ze zdrojů vody pro město. Voda odtud byla vedena dřevěným potrubím do kašen v centru Kostelce, což byl běžný způsob zásobování důležitou tekutinou před vybudováním moderních vodovodů. O vzniku studánky však kroniky laskavě pomlčely, takže jsme se pouze mohli domnívat, že pramen byl objeven nejpozději v 18. a 19. století, kdy už systém zásobování města vodou z okolních pramenů fungoval. Pěknou studánku s poetickým názvem Kašna jsme si prohlédli a potom jsme se vrátili na Palackého náměstí k autu.

Kostelec nad Orlicí – Mandlovní mlýn

Pak jsme odjeli ke koupališti, ovšem nikoliv proto, abychom se osvěžili v bazénu nebo si zaplavali, nýbrž jsme si chtěli připsat další úspěch do sbírky nalezených schránek. Naše stříbrné auto jsme zaparkovali u koupaliště a podél toku Divoké Orlice jsme se vydali k 150 metrů vzdálenému jezu. U lávky jsme odlovili kešku a pak jsme se vrátili k autu, jímž jsme odjeli na jiné místo u zmíněné řeky. O chvíli později jsme povoz zaparkovali na okraji silnice pod lesoparkem Lipová Stráň a zamířili jsme po žluté trase k Mandlovnímu mlýnu, který původně sloužil k rovnání lněného a bavlněného prádla. Když jsme k objektu dorazili, za mlýnským náhonem jsme spatřili dům, který si zachoval svůj historický ráz z druhé poloviny 19. století. Před námi totiž stála zděná přízemní budova se skládaným bedněným štítem, typickým prvkem lidové architektury v této oblasti. Mandlovna byla roku 1849 Norbertem Schlessingerem přestavěna na vodní mlýn, proti čemuž oba dosavadní kostelečtí mlynáři Špička i Syrový marně protestovali.

Mlýn však už dávno nesloužil svému účelu, jelikož byl přestavěn na pohodlné bydlení. Kdy k tomu přesně došlo, o tom kroniky milosrdně pomlčely. Napadlo nás, že se tak stalo v souvislosti s výstavbou velkého parního a elektrického mlýna u kosteleckého nádraží, který dokázal semlít až vagon obilí denně. Proti takovému kolosu nemohl malý Mandlovní mlýn s jedním či dvěma koly na spodní vodu konkurovat. Když jsme si zvenku přes plot dům prohlédli, prozkoumali jsme ještě mlýnský náhon se stavidlem a pak jsme se vydali na zpáteční cestu. Po chvilce jsme žlutou značku opustili a po okruhu K.J. Erbena jsme brzy došli na místo, kde stával taneční sál. Ten sice zmizel v propadlišti času, ale nešli jsme sem zbytečně, protože se zde nacházela CWG směnárna. Vyměnili jsme si tady pár dřevěných koleček, zapsali nález do deníku a pak jsme sestoupili dolů k autu. Nikam jsme však nejeli, pouze jsme kolem odpočívajícího autíčka prošli a po žluté turistické značce pokračovali na druhou stranu.

Kostelec nad Orlicí – Seykorova studánka

Naším dalším cílem byla Seykorova studánka, kterou nechal vybudovat v roce 1906 významný kostelecký továrník a mecenáš František Seykora, jenž byl známý tím, že svůj majetek využíval k okrašlování města a jeho okolí. Po 200 metrech jsme k prameni dorazili a začali hledat zdejší ukrytou schránku. Bohužel veškerá snaha byla marná. Zklamaně jsme se začali věnovat samotnému prameni, který měl podobu malé cihlové vodárny, zapuštěné do úbočí svahu, kterou navrhl slavný architekt a kostelecký rodák Václav Roštlapil, autor Strakovy akademie nebo AVU v Praze. Na čelní straně stavby jsme spatřili reliéf Panny Marie a dole pod ním se nacházel výklenek pro hrníčky a jiné drobné předměty. Pod nikou trčela ze zdi trubky, z níž vytékala voda a padala do ozdobného půlkruhového umyvadélka, z něhož přepadávala do jímky na zemi. Ačkoliv byla studánka krásně upravená, voda v ní nebyla považována za nepitnou, kvůli intenzivní zemědělské činnosti na polích, rozkládajících se přímo nad svahem, ze kterého pramen vytékal. Tahle skutečnost však vůbec nevadila skokanu hnědému, který posedával na kameni u pramene a ochotně se nechal vyfotit.

Kostelec nad Orlicí – Podhorní mlýn

Pak jsme žábu i Seykorovu studánku opustili a šli se podívat na přilehlý Podhorní mlýn, který na tomto místě existoval již ve 14. století a ve středověku se nazýval Kostelní. Písemná zmínka o něm pochází z roku 1398, kdy byl zapsán soudní spor o práva na mlýn, okolní cestu a další věci. Šedivou budovu mlýna jsme si nejprve prohlédli přes mlýnský náhon a o chvíli později jsme vodní tok pohodlně překonali po mostě, za nímž se nacházela druhá část areálu. Stanuli jsme před bývalými hospodářskými budovami, které v roce 1906 nechal postavit dle plánů architekta Václava Roštlapila místní podnikatel František Seykora. Ten se stal majitelem mlýna poté, co jej s dluhy koupil od rodiny Růžičkových. V krásných budovách se žlutou fasádou v době naší návštěvy sídlil penzion s restaurací, kde jsme se chtěli najíst. Bohužel vyšší ceny a malý výběr jídla nás od tohoto úmyslu odradil, ale i tak se nám tady moc líbilo. Následně jsme se šli podívat blíže na samotnou mlýnici, stojící opodál u řeky, ale vzápětí nás zastavil plot, takže jsme jej nemohli prozkoumat blíže.

Už dávno však nesloužil k mletí, ale k bydlení. Jeho osudy tak zřejmě kopírovaly dějiny nedalekého Mandlovního mlýna, který zkrachoval poté, co byl roku 1922 byl u kosteleckého nádraží byl postaven obří parní a elektrický mlýn, který dokázal semlít až vagon obilí denně. Proti takovému kolosu nemohl malý Podhorní mlýn se dvěma či třemi koly na spodní vodu konkurovat. Hlavním důvodem zániku mlynářské živnosti v tomto objektu tedy byla patrně nerentabilita a technické zastarání ve třicátých letech 20. století, kdy mnoho malých mlýnů nepřežilo tlak velkých průmyslových podniků. Po zániku mlynářské činnosti byl dům přestavěn na pohodlné bydlení a mlecí zařízení bylo demontováno. Mlýn získali rybáři, část bytové družstvo a bydleli tu senioři. Pak objekt 20 let chátral, dokud jej v roce 1999 nezískali noví majitelé, kteří po šesti letech oprav bývalé hospodářské budovy přestavěli na penzion Podhorní mlýn s restaurací a nabídkou wellness služeb. Když jsme si vše prohlédli, vrátili jsme se k autu a odjeli na druhý konec města.

Kostelec nad Orlicí – Nový zámek

Naším posledním cílem pro tento den se stal Nový zámek. Auto jsme zaparkovali na okraji parku a vzápětí jsme vkročili do zámeckého areálu. V parku se zelenaly stromy, okrasné záhony zářily různými barvami a ptáčci nad našimi hlavami zpívali o sto šest. Omámeni vůní přírody jsme přišli k budově zámku, kde jsme si v pokladně koupili vstupenku a získali razítko do památníku. Do začátku prohlídky nám zbývala ještě půlhodinka a tak jsme si prohlédli expozici o historii města ve třech místnostech přízemí zámku. Nejvíce se nám zde líbil model středověkého osídlení města a hrazeného kostela. Dále jsme shlédli faksimile kosteleckého kancionálu, písemné doklady cechů, živností, spolků. Naším očím neunikly ani drobné archeologické exponáty, informační panely s fotografiemi nalezišť a mapami, doprovodnými texty, schématy a kresbami a jeden z nejbohatších žárových hrobů v imitovaném prostředí jeho naleziště. V další části expozice jsme si krátce prohlédli dílo kosteleckého rodáka, akademického sochaře a medailéra Zdeňka Kolářského.

Po dvaceti minutách jsme vyšli ven a v přilehlém Seykorově parku odlovili kešku. Pak jsme se vrátili do zámku a za chvíli se nás ujala průvodkyně, která nás zavedla do schodišťové chodby, kde začala naše prohlídka. Nejprve jsme vstoupili do nádherné jídelny, kde jsme si vyslechli historii zámku a pohnuté osudy rodiny Kinských. Dozvěděli jsme se, že Nový zámek byl postaven v empírovém stylu v letech 1829 - 1833 pro hraběte Josefa Kinského a jeho rodinu, která v něm žila až do roku 1948. O rok později byl převzat do státní správy a sídlil v něm Výzkumný ústav pro chov prasat. V roce 1992 byl zámek rodině Kinských vrácen v havarijním stavu. Josef Kinský však nenechal rodové hnízdo spadnout a navzdory svému vysokému věku zahájil jeho rozsáhlou rekonstrukci. Opravy trvaly až do roku 2008 a poté se začal zámek postupně otevírat veřejnosti. Během vyprávění jsme si uprostřed jídelny prohlédli kulatý stůl, prostřený tak, jakoby každou chvíli měl někdo z panstva obědvat. Na dlouhé komodě nás zaujala výstavka jídelního porcelánu a u dveří oblek sloužícího.

Stěny zdobily rodové portréty Kinských a tapety, které přesně odpovídají dobovému vkusu první poloviny 19. století. Následně jsme vstoupili do poměrně úzké místnosti, v níž jsme našli obrazy s vojenskou tématikou a pány v uniformách a nechyběly ani zajímavé přilbice. Následoval společenský salonek v němž dominoval velký obraz s ukázkou jakési bitvy. Pod ním se nacházel stůl a křesla, dále zde visel portrét šlechtičny, několik menších obrázků a také jsme spatřili další oblek sluhy. V následujícím pánském salonku nás nejvíce zaujaly africké trofeje, které se Kinští dovezli z cest po černém kontinentu. Nemohlo zde chybět posezení pro pány u stolu v pohodlných křeslech a polstrované sedačce. Líbil se nám také pracovní stůl se sbírkou dýmek, starým psacím strojem značky Urania a dalšími předměty. Opustili jsme království pánů a překročili práh krásné knihovny, čítající na šestnáct tisíc svazků různorodé literatury. Byla to radost hledět na pečlivě uspořádané svazky v mnoha patrech nad sebou.

Z knihovny jsme vešli do prostorného zrcadlového sálu, sloužícího díky své skvělé akustice koncertům různých hudebních žánrů a také jako místo pro svatební obřady. Logicky se zde nacházela spousta židlí a v rozích veliká zrcadla, doplněná několika portréty na stěnách. Z rozlehlého sálu jsme vstoupili do skromných prostor salonku s rodokmenem, jehož název byl odvozen od obrazu s linií rodu Kinských. Dále jsme si tady prohlédli fotografie členů zmíněného rodu, o němž nám průvodkyně sdělila spoustu informací. Poté jsme již pokračovali prohlídkou hudebního salonku s mohutným klavírem, na němž k poslechu hostů možná někdo z Kinských hrával. Naslouchající mohli postávat opřeni o nějakou z komod nebo se posadit na pohodlnou sedačku či do křesel a popíjet čaj nebo kávu. V rohu místnosti nás zaujala velká sloupová kamna a naproti nim stála skleněná vitrína s porcelánem. Kromě tradičních obrazů na stěnách visela celá sbírka s motivem koní, tahajících různé drožky a kočáry.

Vzápětí jsme vešli do dámského salonku, kde nemohlo chybět zrcadlo na stole, na němž ležely různé zkrášlovací předměty denní potřeby. Na stěně nám padlo do oka několik zasklených vějířů a obrazů s krajinářskými motivy. Když jsme si vše prohlédli, čekal nás další salonek s názvem orientální. Podle toho také vypadalo jeho vybavení s čínskými vázami postavenými na komodě, soškami Buddhy na sekretáři a dalšími věcmi tohoto charakteru. Následovala dámská ložnice s postelí, nad kterou viselo několik menších obrázků. Na protější straně místnosti byla vysoká komoda s vyklápěcím psacím stolečkem a možná nějakou tajnou zásuvkou. Líbil se nám starý kočárek, na němž se jistě vozilo některé dítko z rodu z Kinských. Poté jsme již vstoupili do poslední místnosti prohlídkové trasy, menšího salonku s krásnou intersovanou skříňkou, prosklenou vitrínkou stojící na komodě, psacím stolem a velkým počtem různých portrétů. Průvodkyně nám zde poděkovala za pozornost během čtyřicetiminutové exkurze a my jí zase za výklad.

Rokytnice nad Orlicí – večerní koncert členů skupiny Čechomor na zámku

Následně jsme vnitřní prostory zámku opustili a vydali se do parku, kde jsme odlovili kešku s názvem Zrcadlové vily. Potom jsme přemýšleli, jestli se nenajíme v zámecké restauraci, umístěné v jedné z hospodářských budov, ale odradil nás malý výběr jídla a vyšší ceny. Zamířili jsme tedy k autu, kterým jsme odjeli do Penny, kde jsme nakoupili potraviny sebou. Vzápětí jsme již Kostelci dali vale a odjeli do Rokytnice nad Orlicí, kde jsme byli celou naši dovolenou ubytováni. Po příjezdu se nás ujala příjemná paní majitelka, která nám vše vysvětlila a zavedla nás do prostorných pokojů. Zároveň se jen tak letmo zmínila, že se tento večer na rokytnickém zámku bude konat koncert skupiny Čechomor a protože tato kaple patřila mezi naše oblíbené, rozhodli jsme tam zajít. O několik desítek minut jsme zamířili na zámecké nádvoří a do zahrady, kde se následně odehrál koncert kytaristy Františka Černého a hráče na bicí Lukáše Pavlíka. Zahráli si s nimi ještě další muzikanti jako hosté a nám se jejich vystoupení moc líbilo. Vypili jsme pár piv, poslechli vynikající muziku a poté jsme se vrátili na náš apartmán. První den dovolené v Orlických horách uplynul jako voda v mlýnských náhonech, kterých jsme tenkrát viděli poměrně hodně a už jsme se těšili na zítřejší túru po horském hřebenu. To už je však jiný příběh.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-v-lete-navstivili-brandys-a-kostelec-nad-orlici