Litovelské Pomoraví pro nás bylo vždy oblíbenou a snadno dostupnou oblastí, do níž jsme často vyráželi z našeho olomouckého bydliště, abychom se pokochali pěknou přírodou. Zatímco lužní lesy jsme brázdili na kole nebo pěšky, do hanáckých vesnic, lemujících pozoruhodný kousek naší země, jsme většinou zajížděli autem. Na konci dubna jednoho roku se aprílové počasí uklidnilo a ukázalo světu přívětivou tvář, čehož jsme využili a podnikli celodenní výlet. Jeho hlavní náplní bylo lovení skrytých schránek v rámci hry Geocaching, které nás zavedlo na spoustu míst, na nichž jsme shlédli různé pamětihodnosti či zajímavosti. Náš výlet začal v obci Příkazy, konkrétně u Hanáckého skanzenu, před nímž jsme zaparkovali naše stříbrné auto a vyrazili na již druhou exkurzi známého statku.

Navštívili jsme jej totiž už o pět let dříve, ale nijak nám to nevadilo a rádi jsme si jej prohlédli ještě jednou. Na ulici jsme vyluštili údaje zdejší mulitkešky a potom jsme průjezdem pronikli na území statku, který se tento den po zimní přestávce poprvé otevíral veřejnosti. Na nádvoří se zrovna chystalo vystoupení lidového souboru na pódiu, stejně jako o pět let dříve, ale začátek slavností byl ještě v nedohlednu. Vyfotili jsme si tedy zatím dvůr s obytnou částí statku a následně jsme středem ovocného sadu prošli ke čtyřem špaletovým stodolám. Narychlo jsme si je prohlédli a zdokumentovali, ovšem dovnitř jsme se nepodívali, jelikož byly zavřené. Pomalu jsme se tedy vraceli zpět a cestou shlédli včelařské kláty, neboli velké špalkové úly. Pak jsme došli k pódiu, ale vystoupení folklorních souborů stéle ještě nezačalo, takže zelo prázdnotou.

Zato okolo něj postávalo plni lidí, což nás odradilo od toho, abychom na začátek představení počkali. Navíc jsme měli v úmyslu lovit keše v okolí Litovle, takže jsme se nechtěli nijak zdržovat a statek jsme opustili. Sice jsme skanzenem doslova proletěli jako ptáci při lovu, ale i tak jsme si všimli, že za těch pár let, co jsme tu nebyli, statek zkrásněl. Potom jsme již skanzen opustili a šli hledat další indicie již zmíněné multikeše v Příkazech, kterou jsme následně úspěšně odlovili. Pak jsme nasedli do francouzského povozu a odjeli do Litovle. První zastávkou v hanáckých Benátkách byl u kostel sv. Filipa a Jakuba, stojící na Staroměstském náměstí u kruhového objezdu. Právě zde se nacházela původní rybářská osada, vedle níž bylo králem Přemyslem Otakarem II. ve 13. století založeno nové město Litovel.

Naše stříbrné auto jsme zaparkovali v uličce vedle raně barokní stavby a vyrazili na její obhlídku. Jednolodní kostel jsme obešli kolem dokola a postupně jsme shlédli kněžiště s trojbokým závěrem, k němuž přiléhala pětipatrová hranolová zvonice s osmibokou jehlanovou střechou, v níž se v přízemí nacházela sakristie a v patře oratoř, přístupná z boku po přistavěném šnekovém schodišti. Na průčelí jsme spatřili ozdobné lisény, okna s půlkruhovými záklenky a jednoduchými šambránami. Pak jsme přistoupili k hlavnímu vchodu, ovšem dveře byly pevně zavřené, takže jsme se dovnitř nepodívali. Na boční straně jsme našli vedlejší vchod, nad nímž se nacházely tři výklenky pro sochy světců a na podobný, ale jednodušší portál, jsme narazili na opačné straně stavby.

Během obchůzky jsme si nezapomněli prohlédnout ani okolní sochy a kříže, ale marně jsme hledali dělostřelecké koule z třicetileté války, které měly být na památku bojů se švédskými vojsky zazděny do stěn nového kostela. Po obhlídce svatostánku jsme se seznámili s jeho historií, která se začala psát koncem 17. století, kdy raně barokní kostel zaujal místo starého románského kostelíku z přelomu 12. a 13. století. Přestavba tohoto zchátralého kostelíka byla zahájena v roce 1692. Půdorys původní stavby byl prodloužen na straně kněžiště i na straně chóru, zdivo bočních stěn zůstalo částečně zachováno, jak doložil archeologický průzkum v roce 1998. Stavbu provedl stavitel Adam Glöckl z Olomouce spolu s polírem Ambrožem Lachmannem v letech 1692–1694. Přestavbu připomínala deska, zasazená na zdi kůru, kterou jsme pochopitelně nemohli vidět.

Dále jsme se z vlastních vytištěných papírů dozvěděli, že na přestavbu kostela přispěly litovelské cechy, jejichž znaky byly zobrazeny na vybavení kostela. Kostel byl vysvěcen 1. května 1694 uničovským děkanem Karlem Ferdinandem Doleatorem. V roce 1854 byla opravena věž a namísto cibulové báně pokryté šindelem byla umístěna nová střecha ve tvaru osmibokého jehlanu. Zaujalo nás, že se okolo svatostánku nacházel nejstarší městský hřbitov, na který byly v roce 1784 přesunuty hrobky ze zrušeného hřbitova při kostele svatého Marka. Hřbitov se tak stal jediným litovelským ve městě, ale v roce 1902 byla jeho kapacita naplněna a pohřbívání zde bylo ukončeno. Hřbitov byl později zrušen a na jeho místě byl vybudován malý park, po němž jsme se po dočtení historických faktů prošli a přitom jsme narazili na několik drobných památek.

Jednou z nich byl kamenný krucifix z roku 1781. Kříž s reliéfem reliéfy Panny Marie Bolestné a archanděla Michaela bojujícího s drakem, stál původně v ulici Boženy Němcové a byl sem přemístěn v osmdesátých letech 20. století. O kousek dál se tyčil čtyřmetrový sloup Nejsvětější Trojice z roku 1743, který se skládal z hranolového podstavce a korintského sloupu. Na hlavici jsme spatřili postavu trůnícího Hospodina s papežskou mitrou na hlavě, který před sebou držel  ukřižovaného Krista. Pod křížem se nacházela holubice symbolizující Ducha svatého a u pravé Hospodinovy nohy jsme našli vytesanou hlavu anděla. Potom jsme se mezi silnicí a presbytářem protáhli ke starým Božím mukám, které se podobaly těm před městským muzeem, ale nic víc jsme se o nich nedozvěděli. Pak jsme popošli k poslední drobné stavbě, umístěné trochu dál od kostela.

Jednalo se o pískovcový kříž s ukřižováním Krista, pocházející asi z roku 1780. Tvořil ho čtvercový podstavec, na kterém byl položený hranol s reliéfem Piety. Samotný kříž byl ve spodní části doplněn volutami a na dříku reliéfy s rostlinnými motivy. Více jsme toho v okolí kostel sv. Filipa a Jakuba vidět nemohli a tak jsme se vrátili k autu, kterým jsme odjeli k nedalekému muzeu harmonik, které během několika desetiletí svého života shromáždil pan Sedláček. Prohlídku jsme měli domluvenou na 11 hodin a těsně před uvedeným časem jsme náš stříbrný povoz zaparkovali na Javoříčské ulici, přímo před domem nadšeného harmonikáře. Když jsme vystoupili z auta, naše výprava se rozdělila na dvě poloviny. Jedna se věnovala lovení keší, druhá stiskla zvonek na domě, pyšnícím se reklamou na sbírku harmonik a vyčkala na příchod průvodce.

Po chvilce pan Sedláček přišel, přivítal nás a vzápětí zavedl do své vily, přičemž jsme se už na schodišti setkali s prvními harmonikami. Mnohem více jsme jich pak našli v prvním patře, kde se nacházelo jádro celého muzea. Byli jsme obklopeni klávesovými a knoflíkovými akordeony, heligonkami od 55 českých výrobců i atypickými nástroji, ve sbírce dokonce nechyběla ani foukací harmonika. Objevili jsme zde rovněž zahraniční nástroje, mezi nimiž byl největší počet od německých a italských výrobců. Všude kam jsme se podívali, vyhříval se na každém kusu nábytku nějaký ten akordeon či heligonka. Náš průvodce nám s nadšením vyprávěl, že ty nejstarší kousky z jeho sbírky spatřily světlo světa už před 150 lety a jelikož se pan Sedláček stal i jejich opravářem, byly všechny nástroje plně funkční.

Dozvěděli jsme se také, že za celý svůj život shromáždil více než 300 nástrojů, čímž vytvořil největší sbírku svého druhu ve střední Evropě. A opravdu bylo na co se koukat. Některé nástroje byly krásné barevné, další se chlubily pozoruhodnou intarsií, jiné se zase pouze chladně třpytily v dopoledním sluníčku, které své paprsky natahovalo dovnitř přes okna vilky, jakoby se i ono chtělo dotknout harmonik či dokonce si na ně zahrát. Když nám pan Sedláček řekl, že první nástroj získal už v pěti letech a poté se na něj naučil hrát, bylo nám jasné, že ani mocné slunce by svými žhavými prstíky nevyloudilo lepší zvuk, než bělovlasý muž před námi. Každopádně bylo vidět, že se tahací nástroje staly jeho životním posláním i koníčkem. Během vyprávění jsme si prohlíželi jednotlivé nástroje od různých výrobců, jejichž loga harmoniky zdobily.

Na nástrojích jsme našli třeba značku Hlaváček z Prahy a Loun, Stibitz z Českých Budějovic, Vavřín z České Třebové nebo Kunt z Nového Bydžova. Zajímavá byla také hrací skříň, poháněná ventilátorem. Když jsme si vše prohlédli, tak nám pan Sedláček zahrál dvě skladby a tím naše exkurze skončila. Poděkovali jsme za umožnění prohlídky, zaplatili symbolické vstupné a když jsme se s pánem rozloučili, zamířili jsme pěšky ke kostelu sv. Marka. U svatostánku jsme se sešli z druhou půlkou výpravy, která mezitím odlovila kešky a pak jsme se již věnovali obhlídce kostela. Ten k nám byl natočen zadní částí, takže jsme si nejprve prohlédli trojboký presbytář s odstupňovanými gotickými opěráky, které spolu s okénky ve věži připomínaly původní stavební sloh, tak oblíbený v našich řadách.

Mezi pilíři jsme spatřili dvě řady oken v kamenných rámech s půlkruhovými záklenky a v přízemí pod nimi se nacházely otevřené kaple s pultovými stříškami, ve kterých však chyběly výmalby se svatými výjevy. Od kněžiště jsme se přesunuli k Engelmannově kapli s kulatou věžičkou a kruhovými okny, která byla ke kostelu přistavěna v první polovině 18. století, přičemž její vysvěcení proběhlo v roce 1741. Pak jsme pokračovali v chůzi kolem boční strany lodi, jež byla členěna lisénovými rámy, mezi nimiž jsme ve dvou řadách nad sebou našli okna s půlkruhovými záklenky a v přízemí jsme narazili na jeden z několika vchodů. Portál s mohutným kamenným ostěním jsme si s potěšením prohlédli, neboť byl zdoben pilastry s drobnými architektonickými prvky a vodorovným překladem se segmentovým štítem a lichtenštejnským znakem.

Na nároží jsme narazili na věž s hladkou fasádou a malými otvory, osvětlující schodiště do zvonice, kterou prosvětlovala okna s půlkruhovými záklenky. Věž byla zakončena vysokou jehlancovou střechou s křížem na vrcholu, nicméně nejvíce nás na ní zaujaly dvě hlavičky měšťanů, pocházející ze starého hřbitova. Během obchůzky kolem kostela jsme se totiž pohybovali po hřbitově, na němž se pochovávalo až do roku 1784, dokud pohřbívání u svatostánků nezakázal císař Josef II. v rámci svých osvícenských reforem. Hned vedle věže jsme našli hlavní vchod s klenutou předsíní, kterou jsme vstoupili do útrob svatostánku, abychom si prohlédli interiér. Vzápětí nás sice zastavila mříž, ale i přes ni jsme pohodlně viděli mobiliář, pocházející převážně z 18. a 19. století, který se nám velmi líbil.

Postupně jsme shlédli třeba hlavní oltář s barokními sochami z poloviny 18. století, rokokovou kazatelnu, chrámové dřevěné lavice s intarziemi městského znaku. Nad našimi hlavami se nacházela hudební kruchta, kterou jsme před chvíli viděli od dveří bočního vchodu. Nahoře se nacházely varhany z roku 1631, které byly upraveny pražským varhanářem Petrem Emanuelem Štěpánem v roce 1902. Když jsme si interiér prohlédli, pokračovali jsme v obhlídce průčelí svatostánku a na boku předsíňky hlavního vchodu jsme spatřili misijní kříž a také jednu zajímavost. Jednalo se o kovovou míru, která určovala povinnou hloubku hrobu. Nad vstupem jsme uviděli kruhové okno, pouštějící světlo na kruchtu a o něco výše jsme spatřili trojúhelníkový volutový štít členěný lisénami, mezi nimiž se nacházely dvě okna s půlkruhovými záklenky.

Následně jsme průčelí kostela sv. Marka opustili a zamířili jsme k druhé boční straně katolického chrámu. Cestou jsme narazili na dvě staré lípy, jež byly kdysi vysazeny v areálu starého hřbitova a jeho existenci nám připomněl také náhrobní kámen s postavou muže, vsazený do fasády kostela. Rovněž na této straně stavby nechyběl boční vchod s kamenným profilovaným ostěním a štítem s lichtenštejnským znakem, kolem něhož bylo několik oken s půlkruhovými záklenky. Na konci lodi jsme narazili na sakristii s renesančním portálem, z čehož jasně vyplývalo, že trojlodní chrám během staletí prošel několika stavebními úpravami. U přípravny kněžích jsme naši první prohlídku kostela zakončili a šli se podívat na nedalekou gotickou kapli sv. Jiří, která byl od mohutné stavby vzdálena pouze pár kroků.

Před námi se tyčila jednolodní stavba s trojbokým závěrem, na níž jsme napočítali celkem šest oken různých velikostí, přičemž v presbytáři byla větší, než na ostatních stěnách. Líbily se nám na nich nejen gotické oblouky, ale také kružby plaménkového typu v různých variantách, které byly v gotickém slohu typickou ozdobou oken, arkád, zábradlí či tympanonů. U presbytáře jsme si kromě oken prohlédli pískovcový kříž se sochou Krista a reliéfem Panny Marie Bolestné na podstavci, který nechala roku 1849 zhotovit Kateřina Gargelová. Během obchůzky kolem kaple jsme objevili dva vstupní portály, přičemž jeden byl zdoben lomeným tympanonem s reliéfem Krista na kříži a druhý byl lomený s přetínajícími se pruty. Dveře byly však bohužel zamčené, takže jsme si unikátní výzdobu kaple nemohli prohlédnout a rychle jsme tak pokračovali v průzkumu exteriérů.

Naším očím na hladké fasádě neunikla kordonová římsa, která u portálu a oken zkoseného závěru měnila výšku. Zajímavá byla také nároží s obnaženými kamennými bloky a šestihranný sanktusník, vystupující z prejzové střechy. Když jsme si stavbu celou prohlédli, zamířili jsme k informační tabuli, díky níž jsme se dozvěděli několik zajímavých informací z historie gotické kapličky a docela nás překvapilo, že jsme právě viděli nejstarší dochovanou stavbu v Litovli. Kaple svatého Jiří byla totiž postavena v církevním areálu kolem farního kostela svatého Marka již roku 1484. Gotický svatostánek nechal postavit Karel ml. z Vlašimi pro česky mluvící obyvatele, takže nám bylo rázem jasné, proč se jí také někdy říkalo Moravská nebo Česká kaple, která byla v letech 2009 – 2011 velmi zdařile zrekonstruována a získala tak slušivý kabát.

Zaujalo nás, že během rozsáhlé rekonstrukce byla v interiéru objevena vzácná nástěnná malba z roku 1485, znázorňující sv. Jiří na koni, jenž kopím probodával draka. Dále byla nalezena kartuš na kůru s českým nápisem, vypovídající o vybudování stavby. Když jsme si přečetli všechny informace, proklouzli jsme do středu města na téměř čtvercové náměstí, k němuž se sbíhalo devět ulic, které měly po většinu historie německé názvy. Pro hlavní náměstí se používalo prosté Ringplatz, nicméně od roku 1895 byly tabulky s názvy ulic dvojjazyčné, s němčinou nahoře. Na přelomu 19. a 20. století radní rozhodovali o novém názvu náměstí a proti sobě stály dva návrhy. Tehdy ho chtěla německá menšina pojmenovat na památku sedmdesátých narozenin jako náměstí císaře Františka Josefa.

Ovšem česká část obyvatel prosazovala název po Přemyslu Otakarovi II., který získal většinu hlasů. Právě tento český král založil v polovině 13. století nové město a to v těsné blízkosti slovanské rybářské obce, rozkládající se na rozvětvené řece Moravě. Byly vytyčeny hranice města, náměstí a parcely, které si své rozložení zachovaly do současnosti. Obyvatelé se věnovali ve značné míře zpracování kovů, na druhé straně městský znak, dvě stříbrné ryby v modrém poli, připomíná i rybářské povolání obyvatel. Král osvobodil nové osadníky od daní na 15 let, pak měli platit z každého lánu půl hřivny stříbra. Správa města byla německá, ale žilo zde mnoho českých obyvatel. A protože byla nová Litovel postavena uprostřed sedmi (nyní šesti) ramen Moravy, později získala poetické pojmenování Hanácké Benátky.

Po příchodu na náměstí jsme si jako první prohlédli Langův dům z roku 1542, pojmenovaný po zámožném litovelském soukeníkovi Lorenzu Langovi, který tento právovárečný a šenkovní dům nechal jako majitel zvýšit o jedno poschodí a náležitě ozdobit v duchu slohu, poplatném oné době. Hlavní vchod tvořil půlkruhový bohatě zdobený renesanční portál se znakem soukenického cechu, monogramem majitele L.L. a znakem města. Druhý významný portál s balkonem se nacházel v 1. patře a dva další v interiéru, do něhož jsme se také podívali. Dům v průběhu dalších let prodělal další hodnotné přestavby. Například štuková výzdoba vykazuje prvky pozdní renesance, ale nechybí ani barokní a klasicistní prvky. Současná podoba domu je z let 1997 - 1998, kdy byla provedena generální oprava fasády.

Vedle jsme si prohlédli Hotel Záložna, který se roku 1625 nazýval hostinec U Černého medvěda. Sloužil k šenkování piva a především k ubytování. Dům byl v roce 1870 zakoupen pro účely Rolnické záložny, která v budově zřídila společenské místnosti pro Měšťanskou besedu, čímž se Záložna stala centrem českého kulturního života. První přestavba proběhla v letech 1878 - 1879. V prvním patře byly zřízeny sály, v levé části prostory pro banku, v přízemí zůstaly obchody. Záložna prožila ještě několik rekonstrukcí. Nový sál s jevištěm byl postaven stavitelem Čeňkem Vodičkou a slavnostně otevřen 1. února 1885. Současnou secesní podobu dala budově přestavba z let 1911 – 1913, kdy se slavnostně otevřely nové sály Záložny v podobě, v jaké jsme ji viděli i my. Restaurace v přízemí prošla rekonstrukcí v roce 2011.

Následně jsme si uprostřed náměstí prohlédli Morový sloup, postavený roku 1724 na památku ukončení moru, který o deset let dříve postihl město. Sloup vznikl z popudu městské rady, finančně na něj přispěl purkmistr Udalrich Schneider a jeho autorství je připisováno olomouckému architektu Václavu Renderovi a sochaři Janu Sturmerovi. V roce 1889 byl sloup renovován a roku 2014 k němu bylo přidáno noční nasvícení. Zaujal nás základna sloupu v podobě osmiboké otevřené kaple, uvnitř které jsme spatřili sochy sv. Pavlíny a sv. Rozálie. Kolem kaple jsme na čtyřech podstavcích našli sochy morových světců sv. Šebestiána, sv. Rocha, sv. Karla Boromejského a sv. Františka Xaverského. Na vrcholu sloupu jsme nemohli  přehlédnout sochu Panny Marie Immaculaty s anděly. Na soklu jsme si přečetli dva latinské nápisy a pak jsme šli dál.

Na rohu Husitské ulice jsme se zastavili u secesního domu U zlatého jelena, který v době naší návštěvy sloužil jako výstavní síň a koncertní sál Městského klubu Litovel. Tento právovárečný a šenkovní dům je poprvé zmiňován v roce 1567 a v jeho prostorách býval známý hostinec s parohatým zvířetem v názvu. V průběhu dalších desetiletí změnil několikrát své majitele a dnešní podobu získal zhruba o tři století později, kdy byl v Litovli založen Spolek Německý dům s cílem vybudovat německé společenské, spolkové a kulturní centrum, jež by ve městě tvořilo protiváhu české Rolnické záložně. Za tímto účelem spolek roku 1898 tento dům odkoupil a na jeho místě vybudoval podle plánů Z. Vodičky "Německý dům" s výraznými prvky rané secese, jenž byl slavnostně otevřený v roce 1899 s hostincem a divadelním sálem.

Po roce 1945 se z Německého domu stal Národní dům, následně Okresní dům osvěty, Závodní klub a nyní Městský klub, který zajišťuje kulturní život ve městě. V přízemí domu se nachází výstavní síň, v patře pak sál pro hudební produkce a jiné společenské akce. Pak jsme se přesunuli ke schodům se zábradlím, vedoucí k bývalému mlýnskému náhonu zvaného Nečíz. V dávných dobách se náměstí svažovalo doprostřed, kde právě náhon odváděl vodu, ale v minulém století byl střed města definitivně srovnán. Nečíz byl zaklenut již před 300 lety a dodnes zůstal jediný přístup k vodě před radnicí. Náhon jsme si o chvíli později prohlédli ještě v Šerhovní uličce, kde se nám ukázal v plné kráse, aby pak zmizel pod náměstím. Na denním světle se Nečíz vyklubal až v parku, který jsme si ale nechali na jinou návštěvu.

Samozřejmě nás zajímalo, jak náhon přišel ke svému jménu a podařilo se nám zjistit, že název vznikl pravděpodobně podle středověkého slova Nečeti - téci. Když jsme si nepříliš hluboké korytu Nečízu prohlédli, začali jsme se věnovat největší dominantě náměstí Přemysla Otakara. Tou byla jednoznačně radnice s nejvyšší radniční věží na řece Moravě vysokou 72 metrů, jejíž ochoz byl zpřístupněn pro veřejnost. Bohužel jsme do města přijeli moc brzy na jaře, takže jsme nahoru nemohli vystoupat. Věž byla postavena nad jedním z ramen řeky Moravy a v uzoučké Šerhovní uličce tvoří nad Nečízem současně most. Na věži s bosovaným nárožím jsme patřili cibulovou helmici s dvojitou lucernou a otevřený ochoz, chráněný kuželkovou balustrádou s kamennými toskánskými sloupy, nesoucími střechu. Pak jsme se již začali věnovat samotné radnici.

Ta byla postavena na místě rychty, později panského domu, prodaného městu roku 1557 Janem Jetřichem Černohorským z Boskovic. Přestavěna byla v roce 1572 a po požáru v roce 1724 barokně upravena. Fasáda radnice pak byla ještě upravována ve druhé polovině 19. století a novodobě v roce 1995. Před námi se nacházela řadová dvoupatrová budova obdélného půdorysu s hranolovou věží, krytá sedlovou střechou. V přízemí jsme narazili na dva vchody, které však byla zavřené. Nedostali jsme se tak na dvůr, kde se nacházel původní vlašimský portál s letopočtem 1489. Portál hlavního vchodu z konce 16. století byl umístěn v Sochově vile v Husově ulici a prohlédli jsme si jej o chvíli později. Následně jsme na věži shlédli památník obětem světových válek v podobě pamětních desek se jmény padlých.

Původní dvě bronzové desky z roku 1933 doplnily další dvě kamenné v roce 1950 a později přibyl ještě pískovcový reliéf muže s pochodní od Julia Pelikána. Po obhlídce radnice jsme se náměstí opustili a Husovou ulicí jsme dorazili k budově Husova sboru, stojící v blízkosti Smetanových sadů, kterou si zde pro své potřeby roku 1892 vystavěl tělovýchovný spolek Sokol podle návrhu stavitele Jana Kunčara. Její stavba se setkala s nevolí obecní rady, v níž zasedali měšťané německé národnosti, a proto se ji podařilo otevřít až 24. - 25. června následujícího roku. Zpočátku to byla pouze přízemní budova, ovšem během následujících dalších 16 let byla postupně dostavována. My jsme viděli její konečnou podobu z přelomu 70. a 80. let dvacátého století, kdy už dávno sloužila potřebám Československé církve husitské.

Její původní účel připomínala podlouhlá okna po stranách církevní stavby. Naším očím neunikla malá věž se zvonem, dvojramenný kříž na střeše, busta Jana Amose Komenského s heslem „Osvětou ke svobodě“ a na vrcholu štítu velký kalich, který nahradil ve třicátých letech minulého století symbol sokola s rozpjatými křídly. Nejvíce se nám líbilo rozměrné sgrafito nad hlavním vchodem, jež vytvořil akademický malíř František Doubrava z Litovle. O něco výše jsme pak našli výklenek s bustou Jana Husa s nápisem „Pravda vítězí“. Když jsme si budovu prohlédli, chtěli jsme ještě vidět vnitřek kostela, ale dveře byly zamčené. Místo prohlídky interiéru jsme se díky papírům, jež jsme si doma vytiskli před výletem, seznámili s historií stavby, která nejprve sloužila jako sokolovna, kulturní středisko a hrávalo se v ní také divadlo.

Od roku 1898 v ní fungovala veřejná čítárna a mezi lety 1904 a 1920 veřejná knihovna. Za první světové války sokolovna sloužila jako vojenský lazaret a během této doby byla silně devastována. Roku 1919 ji proto spolek prodal městu, které ji krátce nato roku 1922 prodalo nedávno založené Církvi československé husitské. Náboženská obec nové církve totiž v Litovli vedla spor o kostel svatého Marka a musela se provizorně scházet v prostorách hotelu Záložna. Ziskem bývalé sokolovny byl tedy její problém s prostorem pro bohoslužby vyřešen. Tělovýchovný spolek Sokol si pak později nedaleko odtud, v sousedství v dnešní Opletalově ulici, postavil sokolovnu novou. Husitská církev musela zdevastovanou stavbu nejprve zprovoznit a upravit pro své potřeby. Rekonstrukce se ovšem poněkud protáhla.

Opravená budova bývalé sokolovny byla znovu slavnostně otevřena, tentokrát již jako Husův sbor, až 4. září 1927. Přestavba reflektovala nový účel budovy, nicméně na přelomu 70. a 80. let dvacátého století došlo k zatím posledním stavebním úpravám, jež byly velmi necitlivé a poplatné své době, kdy v naší zemi kralovala komunistická vláda. Když jsme si budovu prohlédli, získali jsme zde jednu z indicií pro odlovení multikešky a pak jsme kolem rybníka zamířili do okrajové části města zvané Pavlínka, kde jsme v rámci hry zvané Geocaching pokračovali v luštění dalších souřadnic. Ty jsme získali na třech různých místech a pak jsme kešku konečně i s trochou štěstí nalezli. Potom jsme se vrátili zpět do Husovy ulice, kde jsme objevili Zlatou rybku, což byla další skrytá schránka. Další naše kroky vedly zpět na náměstí, kde jsme si dali pití v hotelu Záložna.

Následně jsme se vrátili k našemu stříbrnému autíčku a přesunuli se na předměstí Litovle. U nádraží jsme zaparkovali povoz a kolem staniční budovy brzy dorazili k půvabné lokomotivě MD2, která byla vyrobena roku 1942 firmou Orenstein & Koppel Nordhausen. V březnu stejného roku začala sloužit v provozu na pobočce německé konstruktérské firmy Orenstein & Koppel v Praze, která se od svého založení v roce 1876 zabývala vývojem a výrobou parních či motorových úzkorozchodných lokomotiv. Před námi stojící mašinka byla po válce přesunuta do rudných dolů Jeseník, následně jezdila ve vápence Vitošov a závěr své služby strávila v Agrochemickém podniku v Litovli na zdejší vlečce. Údajně někdy v letech 1983 – 1984 vlastní silou dojela na nedaleké nádraží Litovel – Předměstí, kde byla umístěna na pomník.

V roce 2006 mašinka dostala nový nátěr a od té doby stále zpestřuje pobyt cestujícím na místním litovelském nádraží. U zelené lokomotivy jsme strávili pár minut a nezapomněli jsme zde odlovit kešku. Potom jsme se vrátili k autu a odjeli na okraji Litovle, kde jsme v restauraci naproti benzínky poobědvali. Následně jsme již Litovel opustili a zamířili do Chudobína, obce proslavenou třemi různými svatostánky. Jako první jsme poznali kostel sv. Cyrila a Metoděje, u něhož jsme zaparkovali naše stříbrné auto a vyrazili na obhlídku církevní stavby. Před námi se tyčil nádherný jednolodní kostel s pravoúhlým závěrem a vestavěnou kvadratickou věží v průčelí, ukončenou lucernou a jehlancovou střechou. Nad křížením lodí našim očím neunikla hranolová nadstavba se stanovou střechou, ze které se zvedalo pět cibulovitých věžiček.

Fasády byly členěny lizénovými rámy a u vrcholu hranolové nadstavby nás zaujal reliéfní obloučkový vlys. Na lodi jsme dále našli oběžnou profilovanou korunní římsou, prolomenou obdélnými i čtvercovými okny, většinou se segmentovým záklenkem. Když jsme si církevní stavbu z dostupných stran prohlédli, přistoupili jsme ke vchodu pod věží, ale dveře byly zamčené, takže jsme se dovnitř bohužel nepodívali. Po obhlídce stavby jsme se prostřednictvím doma vytištěných papírů seznámili s historií pravoslavného chrámu svatého Cyrila a Metoděje, který zde byl vystavěn v letech 1934 - 1935. Zaujalo nás, že ještě předtím, roku 1924 byl o kousek dál vysvěcen jiný kostel sv. Cyrila a Metoděje.

Stalo se tak z iniciativy Josefa Žídka, faráře československé církve husitské, který inklinoval k pravoslaví a tak byl kostel vysvěcen jako ortodoxní. Během následujících let probíhal spor mezi církví husitskou a pravoslavnou, která teprve začínala své působení v čs. republice, o vlastnictví kostela. Ten v roce 1934 připadl československé církvi husitské. Farář Žídek přešel k pravoslavné církvi a v letech 1934 - 1935 proto z jeho iniciativy vznikl nový pravoslavný kostel stejného zasvěcení. Stavba i vnitřní výzdoba byla svěřena architektovi Andreji Kolomackému. Na závěr jsme si přečetli, že v srpnu 1942, tedy v období heydrichiády, byl kostel uzavřen. Chrám se stal rovněž památníkem jugoslávského krále Alexandra I. Autorem stavby, interiéru a vnitřní výzdoby je Andrej - Vsěvolod Kolomacký.

Po dočtení posledních řádků jsme odlovili kešku a nasedli do auta, jímž jsme popojeli k již zmíněnému předchůdci kostela sv. Cyrila a Metoděje. Jako první jsme poznali pravoslavný kostel sv. Cyrila a Metoděje a potom jsme popojeli o několik stovek metrů dál k jeho předchůdci se stejným zasvěcením. Auto jsme zaparkovali naproti svatostánku a vzápětí jsme se vydali na jeho průzkum. Před námi se tyčil kostel, jenž byl vybudován mezi lety 1923 – 1925 z iniciativy již zmíněného Josefa Žídka. Dále jsme se z vlastnoručně vytištěných papírů dozvěděli, že se v kostele nacházejí oltářní obrazy, jež namaloval litovelský rodák Alois Kučera a varhany ze zrušeného Červeného kostela v Olomouci, které byly do Chudobína přemístěny v roce 1966. Když jsme se seznámili s krátkou historií husitského svatostánku, začali jsme se věnovat samotné stavbě a obešli jsme si ji kolem dokola. Pohyb nám sice znesnadňovala vyšší tráva, ale vše jsme zvládli.

Shlédli jsme tak jednolodní kostel s pravoúhlým závěrem a vestavěnou kvadratickou věží s cibulovou bání. Fasády byly členěny lisenami či obdélnými okny a ukončeny stylizovaným geometrickým vlysem s oběžnou profilovanou korunní římsou. Ve zvonicovém patře věže jsme spatřili okna termální, lemované reliéfní linkou ve tvaru oslího hřbetu. Průčelí stavby bylo tvořeno rizalitem, v jehož středu se nacházel obdélníkový vchod se segmentově zaklenutým nadsvětlíkem, k němuž jsme následně přistoupili, abychom se podívali také do interiéru kostela. Dveře však byly pevně zavřené, takže jsme vnitřní výbavu bohužel neviděli. Pokračovali jsme tedy v obhlídce stavby a na jejím průčelí jsme napočítali čtyři úzká obdélníková okna, přičemž se ve štítu nad rizalitem nacházela další dvě.

Na vrcholu štítu jsme spatřili reliéf kalicha, zatímco po stranách a na rozích průčelí se nám hodně líbily nízké hranolové věže s křížovou střechou. Podivili jsme se tomu, že autor tak pěkné stavby zůstal neznámý. Když jsme si vše prohlédli, představitele moderní sakrální architektury první poloviny 20. století jsme opustili a popojeli ke třetímu svatostánku, stojícímu na okraji zámeckého parku. O několik desítek vteřin později jsme povoz odložili na okraji silnice a vyrazili na obhlídku nepříliš vzdáleného barokního svatostánku, jenž byl vystavěn v letech 1714 – 1716 na místě starého gotického kostelíka. Vzhledem k řadě rodinných domů a oplocení jsme však náš cíl viděli velmi špatně, pouze z dálky a čelní strana naším očím zůstala skryta úplně. Dobře však byla vidět sedlová střecha, z níž vystupoval sanktusník s cibulovou bání a lucernou.

Dále se nám částečně povedlo shlédnout obě boční strany lodi, přičemž na jedné jsme napočítali tři okna s půlkruhovým záklenkem, zatímco protější kolegyně disponovala pouze dvěma. Trojboký presbytář pak osvětlovalo pouze malé kruhové okénko a to bylo vše, co jsme mohli vidět. Následně jsme si přečetli dostupné informace z historie svatostánku, jenž byl během třicetileté války velmi poničen a proto se od roku 1661 s povolením olomoucké konzistoře sloužily mše v zámecké kapli. V samotném kostele povolil biskupský ordinariát majiteli panství baronovi Vavřincovi Karlovi Volšinskému sloužit v kostele mše pro jeho rodinu a služebnictvo. S rekonstrukcí kostela zasvěceného sv. Františku Serafinskému bylo započato v roce 1715 a o rok později byl vysvěcen pro stálé bohoslužby.

Poslední zásadní úpravy kostela proběhly v roce 1817. V roce 1785 byl založen hřbitov a roku 1846 byla zřízena fara, nová farní budova byla vystavěna v roce 1883. Ve dvacátých letech 20. století v kostele působil nám již známý farář Josef Žídek, který přešel k Československé církvi husitské a posléze k pravoslaví. Proto v letech 1920 - 1923 sloužil kostel protestantům. Kostel byl v roce 1905 renovován a v této době byla postavena i nová věž pobitá plechem. Nyní se zde pravidelně slouží katolické mše. Než jsme kostel opustili, získali jsme poslední údaje pro odlov místní kešky, kterou jsme o chvíli později objevili. Pak jsme se spokojeně vrátili k autu, jímž jsme odjeli do Unčovic, kam jsme asi o 20 minut později v pořádku dorazili. Přijeli jsme sem hlavně proto, abychom odlovili poslední kešku v rámci tohoto slunečného jarního dne.

A právě jedna ukrytá schránka nás přilákala i do této starobylé obce, ve které nechala majitelka panství Judita z Vildenberka postavit na uměle navršeném pahorku oválného tvaru v polovině 14. století tvrz. Auto jsme zaparkovali na ulici přímo pod obdélníkovou budovou a vydali se na její obhlídku. Bránou jsme vstoupili do areálu tvrze, na jejímž nároží nás na první pohled zaujal okrouhlý arkýř, jenž v prvním patře vznikl v polovině 16. století při renesanční přestavbě, v rámci které byla hlavní budova snížena o předpokládané druhé patro. Tvrz po roce 1546 od tehdejších majitelů Haugviců koupilo město Olomouc, které budovu opevnilo druhým hradebním okruhem se dvěma baštami, po kterých jsme však nenašli žádné stopy. Od vstupní brány jsme zamířili k hlavnímu vstupu do útrob tvrze, abychom nahlédli do interiéru budovy.

Dveře byly ovšem zavřené, takže jsme se dovnitř bohužel nepodívali. V době naší návštěvy zde totiž sídlilo místní zemědělské družstvo, které využívalo budovu již od roku 1945, takže jsme měli v tomto ohledu smůlu. Pokračovali jsme tedy v obhlídce exteriérů stavby, která na této straně měla dvě okna. Nade dveřmi jsme si prohlédli kartuši s erbem města Olomouce a pak jsme zamířili za roh podsklepené budovy. Na boční straně se nacházela také dvě okna, ale jedno z nich bylo zazděné. Naši pozornost nicméně zaujala hlavně okrouhlá nárožní věž s vřetenovým schodištěm do prvního patra, která však už nesloužila svému účelu. Obešli jsme věž a stanuli u zadní strany tvrze, na které jsme ve výšce prvního patra spatřili dochovaný arkýřový prevét a vedle něj pak zbytky konzol druhé výsernice.

Když jsme si středověké záchody prohlédli, zašli jsme za roh a stanuli na druhé boční straně s arkýřem. Byli jsme tedy zase na začátku budovy, kterou obklopoval zčásti dochovaný příkop o šířce 15 metrů a jelikož jsme už viděli všechno, mohli jsme se vydat ven z areálu. Vyšli jsme na ulici a zamířili k jehličnanům u ohradní zdi tvrze, kterou ve středověku obíhala dřevěná palisáda. Ve stromech jsme začali hledat kešku, ale ať jsme se snažili sebevíc a pročesali opravdu všechno jehličí, nic jsme nenašli. Z Unčovic jsme si tak odnesli jen pár zapíchnutých částí stromů. Mírně zklamáni jsme tedy nasedli do auta, kterým jsme již odjeli domů do Olomouce. Završili jsme tak celodenní výlet, během něho6 jsme se pohybovali výhradně po hanácké placce a bezprostředním okolí Litovle, kde jsme si o dva roky později otevřeli obchůdek s výrobnou přírodních mýdel. Ale to je již jiný příběh…..

Kompletní fotogalerii najdete zde