Úvod

Jaro se tehdy po dlouhé zimě chytalo pomalu převzít vládu nad počasím v naší malé zemi, v kalendáři se psal březen 2026 a sobotní ráno zvalo na výlet do přírody. Venku sice čerstvý vítr uklízel nepořádek po zimním období, ale svítilo sluníčko a tak nás pocitově nižší teploty neodradily od toho, abychom někam vyrazili. Po krátké poradě jsme se rozhodli pro výlet do údolí, jímž protékala řeka Bystřice a kterým se klikatila železnice z Olomouce do Moravského Berouna. V úzkém prostoru mezi vojenským újezdem Libavá a Přírodním parkem Bystřice jsme se před čerstvým větrem částečně schovali a tak jsme zde v pohodě navštívili několik zajímavostí, za nimiž jsme vyrazili červenou škodovkou.

Hrubá Voda – studánka Zlatá

Nejprve jsme zamířili do Hrubé Vody, kde jsme po příjezdu zaparkovali u hotelu Jantar a vyrazili k prameni vody, ležícím na protější stráni. Po několika desítkách metrů jsme přišli k našemu cíli a díky cedulce na dřevěné stříšce, která zdroj životodárné tekutiny chránila, jsme se dozvěděli datum obnovy studánky, jež byla obklopena v půlkruhu kameny a břidlicí. Byla upravena v srpnu 2025 rodinou pana Mikše, která se rozhodla vzít iniciativu do vlastních rukou a obnovila starý zdroj vody. Chuť tekutiny, vytékající z trubky, čouhající ze zdi jsme sice nevyzkoušeli, ale opláchli jsme si alespoň ruce a rozhlédli se kolem sebe. Ocitli jsme se na místě, kudy dříve chodili dělníci do břidlicových lomů nebo dřevorubci do lesa. V minulosti byla dobrá pitná voda pro tyto lidi doslova dražší než zlato a možná proto byla pojmenována Zlatá. Nebo se tak stalo z důvodu, že v době naší návštěvy sluneční paprsky dopadaly na hladinu a na břidlicovém podloží vytvářely zlatavé odlesky ? O tom se nám už nepodařilo nic zjistit. Nabídku k posezení v altánu jsme odmítli a vrátili jsme se k autu, jímž jsme odjeli na parkoviště u sportovního resortu.

Hrubá Voda – železniční stanice

O chvíli později jsme tam škodovku zaparkovali a vrátili se k nádražním budovám, kolem kterých jsme před chvílí projeli. Před námi stál soubor budov železniční stanice z let 1870 až 1872, které byly přestavěny a rozšířeny v secesním slohu roku 1917 podle projektu Gustava Kulhavého. Nejprve jsme si prohlédli nádraží z vnější strany a obdivovali pěkně vedle sebe seřazené budovy výpravny, čekárny a vodárny. V době naší návštěvy byly sice v žalostném stavu, z fasády padala omítka a vše působilo opuštěně, ale přesto budovy od své výstavby až po dobu naší návštěvy stále sloužily drážnímu provozu. Ve druhém podlaží nádražní budovy, v prostoru služebního objektu a v části objektu vodárny se nacházely původní služební byty pracovníků železniční stanice, kterých po roce 1989 postupně ubývalo. Vodárna svůj provoz dokonce ukončila mnohem dříve, již v roce 1980, kdy na trati přestaly jezdit parní lokomotivy. Když jsme si výpravnu se středovým rizalitem a další plastickou výzdobou prohlédli, proklouzli jsem kolem vodárny ke kolejišti a prošli se po nástupišti. Viděli jsme tak soubor budov z druhé strany. Následně jsme vstoupili do útrob čekárny, která zela prázdnotou a prozkoumali jsme prostory, kde se dříve prodávaly jízdenky a lidé čekali na svůj spoj.

Hrubá Voda – naučná stezka Hrubá Voda – voda živá – 1. zastavení – Seznámení

Pak jsme vyšli zase ven na ulici a zamířili k prvnímu zastavení naučné stezky Hrubá Voda – voda živá, které nás přivítalo v obci, jež se pro svou přírodní krásu a klimatické podmínky proslavila jako letovisko již na konci 19. století. Podhorská obec v hlubokém údolí, sevřeném úpatím Oderských vrchů a Nízkého Jeseníku, však byla založena již okolo roku 1364. Samozřejmě nás zajímalo, proč byla pojmenována jako Hrubá Voda. Dozvěděli jsme se, že český název byl odvozen od německého Grosswasser, podle velkých jarních povodní z tajícího sněhu, které v údolí způsobovaly bariéry ledových ker. Jelikož jsme stáli před secesní budovou nádraží z roku 1908, dočetli jsme se také pár věcí o železnici, vybudované roku 1872. Trať vedoucí z Olomouce přes Bruntál do Krnova překonávala značné převýšení a vynutila si ražbu čtyř tunelů a mnoha mostů.

Na náročném inženýrském díle se podíleli italští dělníci, z nichž někteří se v kraji usadili. Zaujalo nás, že velké množství hostů přimělo provozovatele dráhy přestavět původní malé nádraží v reprezentativním stylu. Na závěr jsme se dozvěděli, že se místní obyvatelé živili zemědělstvím, ale hlavně těžbou a zpracováním dřeva. To se zčásti plavilo za jarního tání po Bystřici, která je za pár hodin odnesla do střediska panství ve Velké Bystřici. Tento způsob se udržel téměř do 1. světové války. Dřevo rovněž zpracovávaly pily na vodní pohon, kterých bylo v údolí několik. Když jsme zpracovali poslední řádky a prohlédli si pečeť Hrubé Vody, historickou mapu okolí obce, fotku železnice a plán secesního nádraží, překonali jsme po mostě tok řeky Bystřice a kolem hotelu Hluboký dvůr jsme začali zdolávat stoupání do svahu.

Hrubá Voda – naučná stezka Hrubá Voda – voda živá – 2. zastavení – Těžba břidlice

Za hotelem jsme odbočili doprava a brzy jsme po rovince přišli k ohradě s koňmi, které jsme s potěšením chvíli pozorovali. Pak jsme se již věnovali druhému zastavení, které pojednávalo o těžbě a zpracování břidlice. Zprvu se těžila povrchově, později hornickým způsobem ve štolách a převážně se tvarovala do pokrývačských tabulek, které se vyvážely až do Vídně. Z šedočerné horniny se vedle toho vyráběly brousky, psací soupravy a školní tabulky, dekorační předměty, elektrické rozvaděče, náhrobky, pamětní desky a dlažba. Dočetli jsme se, že toto zvláštní odvětví a řemeslo do kraje přinesli němečtí osadníci, kteří znovu oživili dosud českou oblast, vylidněnou po třicetileté válce. Historické štoly a větrací šachty zůstaly, ale za nimi jsme se nevydali. Kousek od nás se nacházela jízdárna, na jejímž místě stával drtič na mletí odpadového materiálu.

Ten se v období mezi válkami až do osmdesátých let 20. století zpracovával na jemný prášek, který sloužil v průmyslu jako plnivo. Pobavilo nás, že pracovníkům u drtiče se pro jejich velmi špinavou práci a odpovídající vzhled přezdívalo černoši. Dále jsme se dočetli, že Hrubá Voda byla hosty vyhledávána jako rekreační středisko a také sem jezdili turisté či trampové, takže zde fungovalo několik hotelů a hospod. Zaujalo nás, že zimní hosté se spouštěli připraveným sněhovým korytem dlouhým 4 kilometry z planiny Oderských vrchů nad údolím až na jeho dno. Jiní přijížděli za sněhem s lyžemi, protože zdejší klima mu nedalo tak rychle roztát a nad údolím byla dokonce zřízena záchranná sněhová stanice Modrého kříže, předchůdce horské služby. Na obrázcích jsme si prohlédli fosilie, drtič či pohlednice a potom jsme podél ohrady stoupali nahoru k okraji Vojenského újezdu Libavá, na který nás upozornily příslušné značky.

Hrubá Voda – naučná stezka Hrubá Voda – voda živá – 3. zastavení – Přírodní krásy

O kousek dál jsme narazili na tabuli s kolem zdatnosti, ale na cvičení a protahování našich těl jsme neměli čas ani náladu. Museli jsme totiž překonat dosud funkční sjezdovku, po které se na sněhové pokrývce prohánělo několik lyžařů, takže jsme museli dávat dobrý pozor, abychom neupadli nebo se s některým sjezdařem nestřetli. Naštěstí jsme v pořádku dorazili na druhou stranu, kde nás čekalo třetí zastavení, které nám prozradilo fakta o okolním regionu s přirozeným centrem ve Městě Libavá a nedalekým poutním místem Stará Voda. Býval osídlen rakouskými a později československými Němci, kteří téměř všichni museli po válce odejít do Německa nebo byli vystěhováni do vesnic v okolí. Na jejich opuštěné grunty přišli hospodařit z chudých krajů Valašska, Slovenska i odjinud, avšak dlouho zde nezůstali. Celá oblast se roku 1946 stala vojenským újezdem, kterým zůstal dodnes.

Dále jsme se dočetli, že po staletí obdělávaná krajina se účinkem pravidelných vojenských manévrů proměnila ve step či lesostep a stala se tak útočištěm mnoha ohrožených zvířat, ptáků, ryb, raků, hadů a obojživelníků. Za závěr jsme se dozvěděli fakta o malíři Adolfu Kašparovi, což byl slavný ilustrátor povídky knihy Babička Boženy Němcové nebo románů Aloise Jiráska. Tento umělec jezdil za letním odpočinkem do Hluboček, kde byl jeho bratr řídícím a během pobytu zde vznikla řada jeho kreseb, obrazů i fotografií. Na obrázcích jsme si prohlédli fotky některých rostlin a zvířat, včetně kresby zmíněného malíře. Pak jsme se vydali dál a museli překonat další sjezdovku s mohutnou hradbou sněhu. Naštěstí se na ní už nelyžovalo a cesta sněhem byla proražena, takže jsme za sjezdovkou bez potíží vešli do lesa.

Hrubá Voda – naučná stezka Hrubá Voda – voda živá – 4. zastavení – zřícenina hradu Hluboký

Další stoupání nás brzy přivedlo na rozcestí, kde jsme narazili na čtvrté zastavení, které pojednávalo o hradu Hluboký. Nacházel se na přilehlém návrší kousek odtud a od poloviny 14. století strážil obchodní cestu údolím Bystřice, jež spojovala Moravu a Slezsko. Ocitli jsme se v prostoru předhradí, kudy byl z hradu, dobytého a rozbořeného roku 1426, odvážen materiál jako z kamenolomu. Hrad Hluboký měl trojúhelníkovou dispozici. Na západním skalnatém srázu jeho jádra stál palác o rozměrech 35 × 9 metrů. Sousední válcová věž, která chránila bránu na jihovýchodě, měla průměr asi 8 metrů a zdi 1,6 metrů silné. V úzkém hřebeni vybíhajícím na sever byl ve skále vysekán příkop a parkán kolem hradního jádra lemovaly dodnes dobře patrné valy. Dozvěděli jsme se také, že hrad založil kolem roku 1340 olomoucký biskup Jan Volek, nevlastní bratr Elišky Přemyslovny, matky Karla IV.

Ten hrad po biskupově smrti zdědil a později předal svému bratrovi, moravskému markraběti Janu Jindřichovi. Hrad však spravovali purkrabí, které markrabě jmenoval. V letech 1371 - 1379 to byl Půta z Holštejna. Novým pánem hradu se v roce 1382 stal Lacek z Kravař. Hrad sice stále patřil markraběti, ale Lacek byl jeho správcem a mohl ho téměř neomezeně využívat. Po jeho smrti zde zřejmě sídlili příbuzní pánů z Kravař. V době husitských válek se Hlubokého zmocnil Dobeš z Tvorkova. Kvůli přítomnosti husitské posádky napadající Olomouc byl hrad v roce 1426 obležen, dobyt a následně rozbořen vojsky vévody Albrechta Rakouského. Ten Hluboký dal lénem Janovi ze Sovince a Pňovic pod podmínkou, že hrad nebude opraven. Olomoučtí katolíci měli totiž obavu, že by se zde znovu mohli usadit kališníci. Po Janově smrti se hradu opět nakrátko ujal Dobeš z Tvorkova, avšak již od roku 1433 je jako majitel uváděn Bernard ze Žerotína.

Od roku 1437 byl hrad označován jako zřícenina a nazývan též jako Pustý zámek. Poslední zmínka o něm je v zemských deskách olomoucké kapituly v roce 1612. Na obrázcích jsme si prohlédli nálezy z hradu, mezi něž patřily podkova, hroty šípů, ostruha, opasková přezka nebo kousky kuchyňské keramiky a kachlových kamen. Na sousedním panelu jsme našli kresby dvou podob hradu a doplnili svou mysl o další historická fakta. Potom jsme se vyškrábali na hradní kopec a prozkoumali jsme zbytky opevněného sídla, z něhož toho opravdu moc nezbylo. Našli jsme pouze jednu zeď, zemní půdorys věže a valy. Vzhledem k jarnímu počasí a absenci listoví na stromech se nám z hradu naskytl pěkný pohled na všechny strany, jak do údolí řeky Bystřice, tak do lesů, kde stávala již zanikla ves Jestřabí. Když jsme si celý hrad prošli, sestoupili jsme dolů na rozcestí a o chvíli později jsme znovu proklouzli přes neprovozovanou sjezdovku.

Hrubá Voda – naučná stezka Hrubá Voda – voda živá – 5. zastavení – Kouzlo vody

Vzápětí jsme odbočili doleva a po okraji lyžařského svahu jsme se vydali dolů pod sjezdovku, kde nás čekalo poslední zastavení naučné stezky. Chytrá tabule vyprávěla o 54 kilometrů dlouhé řece Bystřici, pramenící u obce Ryžoviště, která se v Olomouci vlévá do Moravy. V letech mezi válkami byla řeka podrobena vodohospodářským úpravám, které se však dotkly především úseku mezi Hlubočkami a Olomoucí. V poválečných letech se dokonce zvažovalo zatopení údolí s hrází na dolním konci Hrubé Vody. V nivách dodnes zůstaly zachovalé sejpy, kupy písku po rýžování. Dále jsme se dočetli, že na horním toku Bystřice vyvěrají nebo jsou čerpány minerální vody. Na obrázcích jsme si prohlédli peřeje této řeky, její obyvatelku vranku obecnou a užovku obojkovou.

Hrubá Voda – sportovní resort

Když jsme si ceduli pročetli, popošli jsme k dojezdové části sjezdovky a chvíli jsme pozorovali hrstku nadšenců, kteří se na konci sezóny ještě proháněli po sněhem pokrytém svahu. Pak jsme zamířili do restaurace, kde jsme si v pokladně koupili turistickou známku a dvě jízdenky na bobovou dráhu. Vzápětí jsme lístky znehodnotili u turniketu a vyslechli si rady instruktora, neboť se jednalo o naši vůbec první jízdu na bobové trati. Pak jsme se na jednom bobu nechali vyvézt nahoru na start a následně jsme zase svištěli dolů. Krásné počasí, málo lidí a nový zážitek nám pobyt v resortu zpříjemnily, takže jsme se po jediné jízdě zvesela vraceli k autu. Během chůze jsme si slíbili, že se v brzké budoucnosti někdy zase na bobové dráze svezeme, protože se nám adrenalinový zážitek moc líbil. Když jsme dorazili k červenému povozu, odjeli jsme do Hluboček k jinému lyžařskému areálu.

Hlubočky – ski areál

Po příjezdu do Hluboček jsme naši červenou škodovku odložili na velkém parkovišti u ski areálu a vydali se na jeho obhlídku. Lesknoucí se sníh tál před očima a tak jsme museli překonat pár vodních nástrah, abychom se ke spodní části sjezdovky bez namočení dostali. Když se tak stalo, chvíli jsme pozorovali hrstku nadšenců, kteří se na konci sezóny ještě proháněli po sněhem pokrytém svahu. Řádění jim usnadňovaly vleky, takže nemuseli nahoru šlapat pěšky, tak jako první návštěvníci areálu na začátku 20. století. V sezóně sem dokonce jezdily zvláštní vlaky pro výletníky, kteří se od nádraží vydávali vzhůru k již zaniklé obci Nepřívazy. Zásadní zlom přišel v roce 1986, kdy byl postaven první skutečný lyžařský vlek. Vedle sjezdovky byla v provozu také sousední bobová dráha, takže jsme si chvíli pohrávali s myšlenkou, jestli se po nejdelší korytové dráze na Moravě neprojedeme. Nakonec jsme lákavé nabídce odolali a nevybrali jsme si nic ani z restauračního menu. Měli jsme sice už hlad, nicméně jsme se domluvili, že se najíme v pivovaru Tvarg, který byl rovněž na seznamu našich cílů pro tento den. U sjezdovky jsme ještě nahlédli do ohrady s kozami a pak jsme již zamířili ke kostelu Božského Srdce Páně.

Hlubočky – kostel Božského Srdce Páně

Svatostánek, který byl postaven v letech 1909 – 1910, se nacházel hned po sjezdovkou, takže jsme brzy zahájili jeho obhlídku. Před námi se tyčil novogotický svatostánek s 25 metrů vysokou věží, v níž visel pouze jeden zvon, protože zbylé dva byly zabaveny pro válečné účely během druhé světové války. Nejprve jsme shlédli boční stranu lodi, členěnou čtveřicí vysokých oken s půlkruhovými záklenky, mezi nimiž jsme našli opěráky a boční vchod. Pak jsme přišli k plochému presbytáři se stejnými opěráky a vitrážovým oknem, na němž jsme nemohli přehlédnout Božské Srdce Ježíšovo. Okno pouštělo světlo do přípravny kněžích a boční kaple, jež byly k závěru svatostánku ze dvou stran přilepeny.

Druhá strana lodi vypadala stejně. Následně jsme se ocitli před průčelím stavby, jemuž dominovala věž s ciferníkovými hodinami a jehlancovou střechou, zakončenou nezbytným křížem. Pod hodinami jsme spatřili okna s půlkruhovými záklenky, za nimiž se schovával malý zvon sv. Floriána od mistra Herolda. O něco nože pak bylo podobné, leč trochu větší okno, pod nímž jsme našli kruhové okénko. Na průčelí vedle věže se pak nacházela menší okna. Potom jsme po schodech přistoupili k hlavnímu vchodu, ale dřevěné dveře byly pevně zavřené, takže jsme se dovnitř nepodívali. Pak jsme šli omrknout Boží muka, která stála u nízkého plotu, jenž obklopoval církevní areál. Když jsme si je prohlédli, vrátili jsme se k autu, jímž jsme odjeli do Mariánského Údolí.

Mariánské Údolí - kaple Panny Marie Bolestné

Po příjezdu do sousední obce jsme chvíli hledali vhodné místo pro zaparkování a když se nám podařilo je najít, vydali jsme se na obhlídku drobné sakrální stavby. Kráčeli jsme podél řeky Bystřice po cyklostezce, takže jsme museli dávat pozor, abychom se nechtěně nestřetli s nějakým nadšeným bajkerem, ale naštěstí jsme ke kapličce dorazili bez komplikací. Před námi se tyčila kaple, která byla postavena v letech 1905 – 1906 podle plánů Franze Blahy na náklady místního obyvatele Josefa Wondraschka a jeho rodiny. Vypadala jako nová, protože v roce 2005 byla provedena její generální oprava. Průčelí dominoval trojúhelníkový štít s kruhovým okénkem a mírně prohnutými okraji, z něhož vystupovala hranatá lucerna se zvonkem a malou stříškou. Stěny a závěr kaple byly ploché bez oken, takže jsme na nich neměli co obdivovat. Následně jsme přistoupili k dřevěným dveřím a přes mříž jsme nahlédli do interiéru kapličky. Uvnitř jsme spatřili dřevěný kříž, svatý obrázek, svícen a pamětní desku s německým textem, který připomínal zahájení stavby v roce 1905. Když jsme si vše prohlédli, posunuli jsme se o pár metrů k vedlejšímu ústí štoly František, která byla pozůstatkem dřívější hornické činnosti. Dovnitř jsme se však nedostali, takže jsme se vydali zpět k autu, jímž jsme odjeli do Velké Bystřice.

Velká Bystřice – pivovar TVARG

Po příjezdu do této obce jsme povoz odložili na parkovišti u zámku a vydali se k zámeckým pivovarským sklepům, v nichž roku 2020 minipivovar TVARG vznikl. Brzy jsme po několika schodech sestoupili do sklepních prostor a ocitli se tak v místech, kde se vařil pivo již v roce 1579. Nápis PIVOVAR na dveřích jasně naznačoval, ve kterých částech sklepení pěnivý mok postupně vzniká a díky prosklené stěně jsme z chodby mohli nahlédnout do kvasírny. Na exkurzi jsme se však nevydali, neboť nám cena vstupenky připadala dost přemrštěná. Raději jsme podobné peníze rozhodli utratit za oběd a tak jsme vešli do restaurace s křížovými klenbami, zrentgenovali nabídku piv a posadili se ke stolu. Doslova za pár vteřin přišla usměvavá obsluha, u níž jsme si objednali piva a pokrm. Sklenice se zrzavou náplní se záhy objevily na stole a tak jsme pivo zvědavě ochutnali. Bylo moc dobré, takže jsme si poručili ještě jedno. Mezitím došlo k vypnutí elektřiny, nicméně na natočení piva to nemělo vliv. Z logických důvodů však kuchyně nemohla vařit, naštěstí jsme byli poslední, komu ještě bylo jídlo přineseno. S chutí jsme se najedli, dopili pěnivý mok, zaplatili útratu a pak jsme vyšli na chodbu. Minuli jsme dveře, za nimiž se ručně vyráběly tradiční tvarůžky pod značkou Tvargle a pak jsme již pivovar opustili.

Velká Bystřice – zámek a zámecký park

Následně jsme si prohlédli přilehlý zámek, který vznikl přestavbou gotické tvrze na sklonku 16. století. Malý renesanční zámek postupem času nestačil potřebám vlastníků a proto došlo na sklonku 17. století a v první polovině 18. století k jeho postupnému rozšiřování o barokní přístavby. Před námi stála trojkřídlá budova s nepravidelným půdorysem, která byla od druhé poloviny 19. století neustále upravována pro hospodářské účely velkostatku, takže jeho původní renesančně-barokní charakter byl takřka setřen. Zámek navíc roku 1835 postihl požár a i když byl obnoven, sloužil pouze k občasnému pobytu kanovníků a jako sídlo správy statků olomoucké kapituly či sládka, který se staral o zdejší pivovar. Po druhé světové válce zámek chátral, naštěstí byl zachráněn a přebudován na tříhvězdičkový hotel, který se v něm nacházel i v době naší návštěvy. Proto jsme jej viděli pouze zvenku. Během obchůzky jsme si všimli zdí v přízemí západního křídla, která dosahovala tloušťky až několika metrů, což byl jasný důkaz, že se dříve jednalo o obrannou pevnost.

Severní a východní křídla byla přistavěna později, aby uzavřela zámecký areál a dodala mu reprezentativnější vzhled. Prošli jsme také zajímavým průjezdem, v němž jsme narazili na dvě pamětní desky a erb. Za průjezdem se nacházela budova s muzeem, ale expozice zrovna procházely rekonstrukcí, takže jsme se dovnitř nedostali. Když jsme si zámek celý zvenku prohlédli, zamířili jsme k sousoší sv. Floriána a sv. Jana Nepomuckého z roku 1708, které stálo u vchodu do parku. Na hranolovém podstavci s volutovými křídly a zdobnými akanty jsme si přečetli pamětní latinský nápis S. FLORIANE JOHANNES NEP. MVCENE DEI PAENAS RELAHA AEH VOTO a na římse jsme našli sedícího andílka, který v ruce držel v šesticípou hvězdu. Po jeho obou stranách jsme si pak prohlédli postavy sv. Floriána a Jana Nepomuckého v obvyklém šatě a s atributy. Následně jsme vešli do zámeckého parku, který býval daleko větší, ale postupně se zmenšoval do současných rozměrů.

Park byl budován v průběhu druhé poloviny 18. století a za úřadu lesmistra Karla Molínka v polovině 19. století byl rozšířen o skleník, dvě oranžérie a školku okrasných dřevin. Následně od počátku 20. století do 70. let docházelo k rozprodání a chátrání areálu. My jsme jej viděli v podobě, kterou získal v roce 2012. Nejprve jsme prozkoumali přírodní amfiteátr, v němž se konaly koncerty populárních kapel a folklorní festivaly. V létě bychom zde mohli sledovat nějaký film, ovšem v březnu bylo na promítání ještě hodně brzo. Pokračovali jsme v procházce parkem a záhy jsme přišli k dřevěnému sousoší Tristan a Isolda, které vytvořil Jiří Žlebčík. Postavy Tristana a Isoldy byly ztvárněny v mírně stylizované, vertikální poloze, která zdůrazňovala jejich osudovou spjatost a tragiku legendárního příběhu. Potom jsme po jednom z parkových mostů snadno překonali Mlýnský potok a vyzkoušeli si houpačku, kterých bylo v okolí zámku rozeseto několik. Po chvilce jsme torzo parku opustili, vrátili se k zámku a zamířili ke kostelu Církve československé husitské.

Velká Bystřice – kostel Církve československé husitské

Vydali jsme se k němu pěšky a když jsme vkročili do Svésedlické ulice, kostel byl už z dálky vidět, neboť byl postaven na vyvýšeném místě. Před námi se tyčila budova s hladkou fasádou bez dekorativních prvků, říms či soch, jejímž jediným výrazným prvkem bylo pět vysokých obdélníkových oken na obou stranách lodi a hranolová věž. Ta byla zakončena nízkou stanovou střechou z měděného plechu, na jejímž vrcholu byl umístěn typický symbol církve kalich. Střechu neslo několik sloupků ve zvonicovém patře, do něhož se přicházelo po betonové schodišti, osvětleném úzkým pásem oken od shora až dolů. Dvě okna u nároží pak prosvětlovala hudební kůr. Vchod kryla polooblouková stříška a pro pohodlí věřících byl vstup do kostela navíc trochu zapuštěn hlouběji do hmoty stavby. Dveře však byly zamčené, takže jsme se dovnitř nedostali. Pokračovali jsme tedy v obhlídce exteriérů husitského svatostánku a kolem lodi jsme prošli k půlkruhovému presbytáři, k němuž byla přilepena sakristie. Potom jsme si stavbu prohlédli z druhé strany a následně jsme zamířili ke kostelu Stětí Jana Křtitele.

Velká Bystřice – kostel Stětí Jana Křtitele

Katolický svatostánek nestál od toho husitského daleko a tak jsme k němu šli opět pěšky. Když jsme vkročili do Křížkovského ulice, přední část kostela se před námi objevila v plné kráse. Mírně stoupající cestou jsme k němu brzy dorazili a začali si prohlížet průčelí svatostánku, jenž byl částečně postaven již ve 13. století a dokončen v následujících staletích v barokním slohu. Průčelí dominovala hranolová věž s cibulovou bání, pod níž jsme si na ciferníkových hodinách zkontrolovali správný čas. Pod hodinami se nacházelo zvonicové patro s okny s půlkruhovými záklenky za nimiž se skrývalo celkem 6 zvonů, z nichž nejstarší pocházel z roku 1499 a největší z roku 1699. O něco níže jsme spatřili tři malinká okénka pod sebou, která nepatrně prosvětlovala schodiště do zvonice. V přízemí jsme našli otevřené dveře s kamenným ostěním, jimiž jsme vstoupili do předsíně, kde se nacházela socha Piety z bývalého oltáře Božího hrobu v Přáslavské kapli od sochaře Antonína Berky ze Zábřehu, pořízená v roce 1947.

V dalším postupu nás sice zastavila mříž, ale i tak jsme si prohlédli velkou část interiéru, jemuž dominoval barokní hlavní oltář z umělého mramoru, dřevěným svatostánkem a sochami Boha Stvořitele, Ducha svatého uprostřed andělů, sv. Jana Křtitele, sv. Bartoloměje a Božského Srdce Páně. Na oltáři jsme uviděli vzácný obrázek Stětí sv. Jana Křtitele, který v roce 1753 namaloval významný olomoucký malíř Jan Kryštof Handke. Líbila se nám mramorová románská křtitelnice s pískovcovým podstavcem, nad níž bylo zavěšeno barokní filigránské sousoší, znázorňující křest Pána Ježíše v řece Jordán. Když jsme si vše prohlédli, vyšli jsme ven z předsíně a před svatostánkem jsme shlédli barokní sochu sv. Bartoloměje z roku 1774, kterou vytvořil Jan Michael Scherhauf. Světec v bohatě zvlněné drapérii stál na hranolovém soklu s reliéfem Panny Marie Bolestné, v levé ruce svěšené podél těla držel skalp a v pravé nůž. Pak jsme se věnovali sousednímu litinovému kříži jetelovitého tvaru s tělem Krista na kamenném podstavci a s reliéfem Panny Marie Bolestné pocházející z roku 1847.

Poté jsme vstoupili na území církevní areálu, který obíhala kamenná zeď, ohraňující dříve hřbitov, zrušený roku 1805. Narazili jsme zde barokní kříž, jež sem byl přemístěný ze dvora cukrovaru a po jeho obhlídce jsme se opět věnovali samotnému kostelu. Na boční straně jsme našli dvě okna a pak jsme prozkoumali polygonálně uzavřené kněžiště s křížovou klenbou a svorníky, k němuž přiléhala sakristie, rovněž v gotickém slohu s žebrovou klenbou. Na venkovní straně jsme našli zbytky velkých gotických oken s kružbou, jenž byly zazděny v době barokní přestavby a nahrazeny dvěma menšími oválnými okny. Na druhé boční straně jsme narazili na oratoř, zvanou též Přáslavská kaple s kůrem, k němuž vedlo z malé předsíně kryté schodiště. Pod ním jsme objevili umělou jeskyní se sochou Panny Marie Lurdské a o kousek dál se nacházela válcová věžička se schodištěm do zvonice. Pak jsme se opět ocitli před průčelím kostela, čímž jsme dokončili jeho průzkum. Když jsme si celý kostel Stětí sv. Jana Křtitele prohlédli, vrátili jsme se k autu u zámku a následně jsme odjeli domů do Olomouce. Zakončili jsme tak jeden z jarních výletů roku 2026.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-poznavali-zajimavosti-mezi-hrubou-vodou-a-velkou-bystri