Jak jsme navštívili památky Velkého Týnce a Vsiska
Jsou na naší zeměkouli místa, na které když člověk přijde, okamžitě se cítí velmi dobře, spokojeně, bezpečně a ihned zatouží se sem někdy vrátit. Samozřejmě to platí i opačně, na takové by našinec zase co nejrychleji zapomněl. Během našich výletů jsme zažili pocity z obou pólů spokojenosti a jedno z míst, kde jsme se cítili opravdu hodně dobře, se nachází jen kousek od Olomouce. Přitom nebýt hry geocaching, patrně by nám tato lokalita zůstala dlouho utajena, jelikož právě hledání ukryté schránky nás sem přivedlo poprvé. Jedná se o kopec Hradisko nad Velkým Týncem a toto místo nás natolik uchvátilo, že jsme se sem od té doby již několikrát vrátili.
Jsou na naší zeměkouli místa, na které když člověk přijde, okamžitě se cítí velmi dobře, spokojeně, bezpečně a ihned zatouží se sem někdy vrátit. Samozřejmě to platí i opačně, na takové by našinec zase co nejrychleji zapomněl. Během našich výletů jsme zažili pocity z obou pólů spokojenosti a jedno z míst, kde jsme se cítili opravdu hodně dobře, se nachází jen kousek od Olomouce. Přitom nebýt hry geocaching, patrně by nám tato lokalita zůstala dlouho utajena, jelikož právě hledání ukryté schránky nás sem přivedlo poprvé. Jedná se o kopec Hradisko nad Velkým Týncem a toto místo nás natolik uchvátilo, že jsme se sem od té doby již několikrát vrátili.
Jednou se tak stalo v rámci jarního výletu, během něhož jsme se věnovali památkám a zajímavostem ve Vsisku a Velkém Týnci. V prvně jmenované vesnici jsme celý náš výlet zahájili a po příjezdu do obce jsme naše stříbrné auto zaparkovali jen pár metrů od kaple sv. Matouše, která zde byla vystavěna roku 1867 z prostředků manželů Matouše a Teldy Nesvadbových. Vzápětí jsme se vydali na její obhlídku, kterou jsme zahájili na čelní straně kaple a vzali jsme to pěkně odshora. Na hranolové věži jsme spatřili klasickou cibulovou báň s lucernou a pod ní se nacházelo zvonicové patro s obdélníkovými okny s půlkruhovým záklenkem.
Střední část věže byla zkrášlena barokními volutovými křídly, mezi nimiž jsme uviděli pole s lisénovými rámci bez okna či nějaké výzdoby. Další okno jsme našli pod korunní římsou, které bylo spolu s vchodem umístěno mezi svislé lisény. Po obou stranách tohoto okna byla další dvě malá a pod ním naším očím neunikla pamětní deska, která byla ovšem trochu poškozená, takže se nám podařilo vyluštit pouze jména donátorů stavby manželů Matouše a Teldy Nesvadbových. Vzápětí jsme přistoupili ke dveřím s kamenným ostěním a klenákem, ale ty byly pevně zavřené, takže jsme se dovnitř nepodívali.
Vzhledem k pěknému počasí a jarnímu období nás to nepříjemně překvapilo, ale nedalo se nic dělat a tak jsme pokračovali v obhlídce exteriérů kaple. Následně jsme se věnovali třem zajímavostem před vchodem a jako první jsme si vybrali kamenný kříž s Kristem od neznámého autora. Potom nás čekaly dvě opravdové lahůdky, které představovaly pískovcové sochy sv. Matouše a sv. Barbory od sochaře Filipa Sattlera. Místní obyvatelé je získali na konci 18. století při rozdělování skupiny světců, která patřila klášteru Hradisko. Obě sochy v nadživotní velikosti stály na hranolových podstavcích jen kousek od sebe a jejich obhlídkou jsme strávili pár minut.
Jednalo se o vskutku o pěkné umělecké díla a když jsme si sochy před vchodem prohlédli, vydali jsme se na obchůzku kolem kaple, jejíž fasáda byla roku 2003 opravena, takže se nám její vzhled opravdu líbil. Hned za rohem jsme narazili na boční vchod a poté jsme mezi ozdobnými lisénami napočítali tři okna, prosvětlující interiér kaple. Brzy jsme došli k půlkruhovému presbytáři, na němž jsme našli malinké kulaté okénko. Když jsme kolem kněžiště prošli, kráčeli jsme kolem druhé boční strany kaple, která vypadala úplně stejně jako její protější kolegyně.
Více jsme toho na svatostánku vidět nemohli, ale Vsisko jsme ještě neopustili, neboť nás čekala druhá místní památka. Jednalo se o zámek, který dala olomoucká kapitula postavit v roce 1792 uprostřed trojstranné vsi v souvislé statkové zástavbě. Jednopatrová budova se od kaple nacházela doslova coby kamenem dohodil, takže jsme brzy zahájili její obhlídku. Před námi stála budova se středovým rizalitem a pěticí oken v patrech nad sebou.
V horní části rizalitu jsme spatřili trojúhelníkový štít s oválným okénkem a dole naším očím neunikly dřevěné dveře s pěkným kováním, k nimž jsme vystoupali po dvojramenném otevřeném schodišti s kamenným kuželkovým zábradlím. Jelikož se však zrekonstruovaný zámek nacházel v soukromém vlastnictví, dovnitř jsme se nedostali a ani jsme se o to ze slušnosti nepokusili.
Nechtěli jsme totiž rušit klid jeho obyvatel. Nad vchodem jsme si ještě prohlédli je znak hraběte Emanuela Pötting-Persinga, k jehož kanovnické prebendě náležela obec až do jeho smrti roku 1897 a poté jsme sestoupili zpátky na silnici před zámek. Více jsme toho ve Vsisku vidět nemohli a tak jsme zamířili zpět k našemu povozu, kterým jsme odjeli do sousedního Velkého Týnce.
Po příjezdu do obce nás nejprve čekala kaplička Panny Marie z roku 1755, stojící u cesty z Olomouce do Velkého Týnce. Náš stříbrný vůz jsme zaparkovali na ulici s názvem Chaloupky v bezprostřední blízkosti drobné církevní památky a vydali se na její obhlídku. Už z dálky bylo vidět, že pár let před naší návštěvou stavba prošla rekonstrukcí, nicméně když jsme k ní dorazili, všimli jsme si nových vad na fasádě v přední části kapličky. Kvůli hledání chyb na svatostánku jsme však do Velkého Týnce nepřijeli a raději jsme se věnovali samotné stavbě.
Na jejím průčelí nás na první pohled zaujal erb se lvem a hvězdami v trojúhelníkovém šítu, patřící olomouckému a vratislavskému kanovníkovi jménem František Řehoř Tomáš Pilgrim Kryštof hrabě Giannini, markýzovi z Carpineta jenž byl farářem u sv. Mořice v Olomouci a významným představitelem učeného katolického osvícenství na Moravě. Jak jsme později zjistili, právě tento muž nechal roku 1755 kapličku postavit a od té doby sloužila k pomodlení okolo jdoucích pocestných, rolníků na okolních polích a samozřejmě dalším věřícím lidem.
Následně jsme po čtyřech schodečkách vystoupali ke dveřím, které však byly opatřeny mříží a tak se nám dovnitř nepodařilo nahlédnout. Vzhledem k tomu, že na bočních stranách nebyla žádná okénka, interiér svatostánku zůstal naším očím skrytý. Velké překvapení nás však čekalo na ploché zadní straně kaple, kde se nacházela do fasády vložená pamětní deska, na které jsme si přečetli text PRESWATA BOHO RODICZA W RIME Y ZIROVICICH RVSKYCH ZAZRAKY OSLAWE 1755. Pamětní deska byla poslední věcí, kterou jsme na kapličce objevili a tak jsme se vrátili k autu, kterým jsme ihned popojeli za dvojicí dalších památek.
Do našich cílů jsme totiž zahrnuli také obhlídku zámku, jehož předchůdcem byla středověká tvrz, která stávala vedle hospodářského dvora ze 13. století. Náš vůz jsme opovážlivě zaparkovali hned vedle vchodu do zámku, který o víkendu vypadal opuštěně. Mělo to však svou logiku, neboť v zámku sídlili zaměstnanci obecního úřadu a my jsme sem přijeli o víkendu, takže se úředníci pochopitelně pohybovali všude možně, jen ne v práci. Měli jsme tak klid na obhlídku zámecké budovy a jejího okolí.
Před námi se nacházela jednopatrová obdélná budova s krátkými křídly po stranách, na jejímž průčelí jsme našli mělký rivalit s půlkruhově zaklenutým vjezdem a dvěma vchody po jeho stranách. U vjezdu nás zaujal pěkný kamenný portál s pilastry, nad nímž se nacházela římsa s kamenným erbem hraběte Karla z Martinic. Dveře do průjezdu byly samozřejmě zavřené a tak jsme trochu od zámku trochu poodstoupili a prohlédli si celou budovu se dvěma řadami oken, orámovaných profilovanými šambránami.
Ještě v polovině 16. století bychom hleděli na středověkou tvrz, o které existuje první zmínka až z roku 1457 a o 100 let později bychom před sebou měli její modernější kolegyni. Olomoucký kanovník František Řehoř Giannini dal totiž notně zchátralou tvrz roku 1752 přestavět, přičemž stavební práce měl na starost stavitel Antonín Morwitzer. Docela nás překvapilo, že opravená tvrz byla již o 13 let později stržena a na jejím místě dal Gianniniho nástupce kanovník hrabě Karel z Martinic vystavět pozdně barokní zámek.
My jsme před sebou měli jeho upravenou podobu, neboť bývalé šlechtické sílo roku 1779 částečně vyhořelo. Když jsme si čelní stranu zámku celou prohlédli, tak jsme se šli podívat na další zajímavost, která nacházela pod stromy napravo od budovy. Jednalo se o krásné sousoší Panny Marie z 1724, které jsme si také rádi prohlédli. Uvnitř kamenné pětiboké ohrádky s balustrádou se na soklu ozdobeném kartuší s latinským nápisem tyčila socha Panny Marie, u jejíž nohou stál andílek.
Další postavy andílků pak poletovaly kolem světice a přitom přidržovaly erb donátora. Na hranolových sloupcích balustrády jsme pak na úzkých soklících shlédli postavy sv. Jana Nepomuckého s křížem v ruce a sv. Jana Sarkandra, slezského katolického kněze, který byl roku 1620 umučen v Olomouci k smrti. Po prohlídce pěkného sousoší jsme prošli kolem zámku i našeho zaparkovaného povozu a boční bránou jsme vklouzli do zámecké zahrady. Poté jsme zamířili doleva k ohradní zdi, kde nad silnicí do Grygova stál na první pohled prostý letohrádek obdélníkového půdorysu, obrácený průčelím se čtveřicí pilastrů do zahrady.
Na jeho čelní straně jsme v trojúhelníkovém štítu spatřili oválný otvor a pak jsme přistoupili ke vchodu s kamenným ostěním, abychom nahlédli dovnitř. Bohužel i tyto dveře byly zamčené, což nás mrzelo, neboť jsme neviděli nástropní malbu Vergilia s lyrou a čtyři roční období, z nichž Jaro klade na hlavu lva věnec a sype květiny. Toto výtvarné dílo totiž mělo oslavovat budovatele altánu, učeného probošta Františka Řehoře Gianniniho, v jehož osobním znaku byl lev.
Jednalo se o stejného Gianniniho, který opravil zchátralou středověkou tvrz a tomuto muži byl věnován nápis nad vchodem do letohrádku s jeho znakem a letopočtem 1755. O kousek dál jsme narazili na další stavbu u ohradní zdi, tentokrát se jednalo o malou zámeckou sýpku a naším očím neunikla ani pískovcová kašna, jenž svému účelu zjevně už dlouho nesloužila. Následně jsme se šli podívat k průjezdu, který jsme tak viděli z obou přístupných stran. Nad ním jsme našli erb prebendáře Matyáše Butze z Rollsberku, jenž nechal zámek opravit po požáru, který budovu postihl roku 1779.
Na erbu z roku 1780 jsme si přečetli latinský nápis, který oznamoval, že zmíněný muž nechal otevřený nádvorní ochoz opatřit okny proti dešti a nepohodě. Potom jsme si tuto stranu zámku prohlédli opět z většího odstupu a tím jsme celou jeho obhlídku zakončili. Z parku jsme vyšli zpátky před zámek, ale ještě jsme nikam nejeli, neboť přímo naproti zámku stál kostel Nanebevzetí Panny Marie. I když v naší výpravě nebyl nikdo věřící, nechtěli jsme spáchat hřích, kdybychom si tuto církevní stavbu nechali ujít.
Jednolodní kostel nás vítal předtím už z dálky, když jsme od Vsiska přijížděli do obce a po zaparkování u zámku jsme pochopili, proč se stal dominantou Velkého Týnce. Stál totiž na mírném návrší a jeho 25 metrů vysoká věž čněla k nebi, jako by se ho chtěla dotýkat. Impozantní pohled na kostel se nám naskytl i od zámku, takže jsme neváhali a vykročili za jeho prohlídkou. Jen pár desítek metrů od bývalého šlechtického sídla jsme narazili na schodiště, po němž jsme vystoupali na zmíněné návrší.
Na konci schodiště nás přivítala notoricky známá dvojice svatých Cyrila a Metoděje v podobě soch z 2. poloviny 19. století, stojící po obou stranách schodiště. Zároveň jsme se ocitli přímo u vchodu do kostela s kamenným ostěním a klenákem, nad nímž jsme přelouskali nápis SVMPT: Car: Ios: WesseLY: Mor: Olo: SS: Thliae Bac: For: Proto: Not: Apos: Ivr: Vice: Deca - et Paro: Loci 1755. Pochopili jsme, že text souvisí s farářem Veselým, který se zasloužil o výstavbu současného svatostánku v tomto období, ale přesné znění nám zůstalo utajeno.
O něco výše se nacházel kamenný znak a vpravo od vchodu jsme našli pamětní desku arcibiskupa Leopolda Prečana (1866 - 1947) z roku 1947, místního rodáka a asistenta papeže. Vlevo od vstupu se tyčil dřevěný misijní kříž s letopočtem 1947, takže tento rok musel být pro zdejší farníky významným a zřejmě souvisel s úmrtím zmíněného arcibiskupa Prečana, jehož tělo odpočívá v sarkofágu olomouckého kostela sv. Cyrila a Metoděje v Hejčíně. Vzápětí jsme již přes dřevěné dveře v předsíni kostela vstoupili dovnitř a začali si prohlížet jeho interiér.
Chovali jsme se velice tiše, abychom nerušili modlitby věřících, kteří se usadili v předních lavicích před hlavním oltářem, jemuž dominoval obraz Nanebevzetí Panny Marie. Kromě další výzdoby jsme na něm našli sochy Cyrila a Metoděje od Jana Antonína Richtera z roku 1756 a pak jsme shlédli obrazy křížové cesty po stranách lodi. Pěkná byla pozlacená křtitelnice i bohatě zdobená oratoř a samozřejmě jsme nezapomněli ani na boční oltáře a varhany na hudebním kůru za námi. Na stropě jsme obdivovali pět velkých fresek od Gustava Přečka z roku 1899 a když jsme si je prohlédli, vyšli jsme z kostela ven.
Následně jsme se již věnovali exteriérům barokního svatostánku, který byl postaven v letech 1751 – 1760 a stal se v pořadí již třetím kostelem ve Velkém Týnci, když nahradil svého menšího předchůdce. Začali jsme u věže, který byla členěna kordonovými římsami a jediná okna jsme spatřili až ve zvonicovém patře. Za nimi se skrývaly tři zvony z roku 1972, taktéž již třetí v pořadí, přičemž jejich předchůdci byly zrekvírováni v rámci obou světových válek. Nad půlkruhovými okny jsme si zkontrolovali přesný čas na ciferníkových hodinách, umístěné do vrcholu rámcových polí.
Poslední věcí na věži, kterou jsme viděli, byla mohutná cibulová báň s lucernou a křížem. Vzápětí jsme se vydali podél kostelní lodi, jejíž fasáda byla členěna ozdobnými lisénami, mezi nimiž jsme uviděli dvě řady oken se segmentovými záklenky. Kolem boční kaple a druhého vchodu jsme došli k půlkruhovému presbytáři, na němž jsme napočítali šest, přičemž jedno bylo zazděné a další byly opatřeny krásnými vitrážemi. Nad závěrem kostela jsme na střeše spatřili polygonální sanktusníkovou věžičku a poté jsme se šli podívat na pískovcový kříž s Kristem.
Ten stál u zadního schodiště vedoucího ke kostelu a symbolicky tak hlídal příchozí, kteří nevyužívali hlavní přístupové schodiště u čelní strany svatostánku. Pak jsme se vydali na druhou stranu lodi, kde jsme narazili na přistavěnou patrovou sakristii. Prošli jsme kolem ní a stanuli tak znovu před vchodem do kostela. Kolem slovanských věrozvěstů jsme sestoupili na úzkou silničku obíhající kolem svatostánku a opět jsme si jej obešli kolem dokola, abychom pořídili další fotografie barokní stavby.
Pak jsme se již vrátili k našemu autu u zámku a odjeli pro změnu ke kostelu církve československé husitské na Grygovské ulici, jenž zde byl vystavěn v roce 1924. Povoz jsme zaparkovali u hřbitova na okraji zmíněné ulice jen pár desítek metrů od husitského svatostánku, k němuž jsme se vzápětí vydali. Kostel se částečně skrýval za sousedním domem a nejprve jsme viděli jen jeho přední část, nicméně postupně se nám začal odhalovat v celé své kráse i jednoduchosti. Tyhle husitské kostely totiž díky náboženskému vyznání a době vzniku nikdy nevynikaly nějakou honosnou výzdobou jako ty katolické, přesto jsme si i tyto jednoduché stavby z období funkcionalismu rádi prohlédli.
Díky tomu, že k nám byl svatostánek otočený bokem, prohlédli jsme si nejprve jeho loď, na které jsme napočítali čtyři obdélníková okna v rámcových polích. Na sedlové střeše naším očím nemohla uniknout vystouplá zvonička jehlancového tvaru, která nám hodně připomínala sanktusník na katolických kostelech. Následně jsme došli před svatostánek a věnovali se obhlídce jeho průčelí, jemuž dominoval trojúhelníkový štít s trojicí menších obdélníkových okének. Pod korunní římsou jsme pak našli další dvě, již o něco větší okna, pouštějící světlo do vstupní předsíně.
Právě ke vchodu do kostela jsme vzápětí zamířili, přičemž jsme nejprve museli opatrně přejít přes silnici na druhou stranu a poté jsme k němu vystoupali po širokém schodišti. Dřevěné dveře se skrývaly pod přistavěným přístřeškem, v jehož trojúhelníkovém štítu s kalichem jsme si přečetli nápis Milujte se a pravdy každému přejte. Potom jsme přistoupili ke dveřím, které však byly pevně zavřené, což nás ovšem nijak zvlášť nepřekvapilo, neboť jsme se s tím v jarním období setkali už poněkolikáté.
Dovnitř jsme se tedy nedostali a tak jsme pokračovali v obhlídce exteriérů husitského sboru. Na fasádě vpravo od vchodu jsme narazili na pamětní desku, věnovanou legionářům od Zborova. Později jsme se dočetli, že bitva u Zborova v roce 1917 představovala první významné vystoupení Československých legií na východní frontě a úspěch našich jednotek byl natolik výrazný, že ruská prozatímní vláda poté zrušila veškerá omezení na formování nových jednotek z českých a slovenských zajatců.
Následně jsme se od vchodu přesunuli k druhé boční straně kostela, která však byla totožná, jako její protější kolegyně. Zároveň jsme si všimli, že svatostánek byl při výstavbě zadní částí spojen s budovou farního úřadu, což nám prakticky znemožnilo prohlédnout si jej i z této strany. Jelikož jsme nic dalšího na husitském kostele nemohli vidět, vrátili jsme se k autu, kterým jsme vzápětí odjeli na kopec Hradisko nad Velkým Týncem, pod jehož vrcholem jsme zaparkovali náš stříbrný povoz.
Náš plechový miláček musel zdolat prudké stoupání po polní cestě mezi zahrádkami a za odměnu jsme ho nechali odpočívat u pěkné cihlové vodárny, od níž jsme vyrazili po zelené značce na 200 metrů vzdálený vrchol. Následně jsme proklouzli alejí pod příkrovem stromů, které ještě v dubnu nebyly dostatečně pokryté listy a po chvilce jsme stanuli na rozlehlém plácku s mohylou, křížem a pamětním kamenem. Nejprve jsme se zastavili u informační tabule, ze které jsme se dozvěděli o existenci Háje malého Noe, jenž zde vznikl roku 2010 díky dobrovolníkům z Velkého Týnce, sponzorům a dalším organizacím pár let před naší návštěvou.
Součástí háje bylo 14 lip, které lemovaly cestu k památníku Osvobození, včetně jeho bezprostřední okolí. Ještě než jsme k dominantě kopce dorazili, zastavili jsme se u pamětního kamene, který připomínal jednu velkou historickou událost. Jednalo se o slavnostního odhalení dne zmíněného památníku dne 18.9.1921, jehož se osobně zúčastnil tehdejší prezident Československé republiky T. G. Masaryk. Na kameni jsme si přečetli vytesaný nápis, připomínající tento akt a se zájmem jsme si prohlédli i staré fotografie na malé tabulce před ním. Nechybělo ani mnoho dalších informací o návštěvě našeho prvního prezidenta na Olomoucku v září 1921.
Chvíli jsme se u cedulky zdrželi a poté jsme zamířili na okraj kopce Hradisko, z něhož jsme se kochali výhledem na rovinatou Hanou. Samozřejmě jsme krásně viděli Velký Týnec s okolím, dále vesničku Vsisko a za ní se v oparu schovávalo město Olomouc. Na obzoru se rýsovaly vrcholky Drahanské vrchoviny a když jsme se podívali více k severu, spatřili jsme o něco větší pohoří Nízkého a Hrubého Jeseníku. Při pozorování panoramat pod námi jsme nevnímali studený vítr, který častoval naše tváře slabším či silnějším poryvem, nicméně jsme na vyhlídce vydrželi asi jen pět minut.
Lehce promrzlí jsme se konečně vydali k největší dominantě kopce, kterou jednoznačně byla kamenná mohyla, pojatá jako památník Osvobození. Vznikla podle projektu místního rodáka, pražského architekta ing. Františka Koláře, který na čelní stranu mohyly umístil nápis 1620-VSTALŤ JEST-NÁROD OSVOBOZENÝ-1918. Když jsme si text přečetli, pochopili jsme fakt, že autor chtěl připomenout onu slavnou porážku českého a moravského vojska v bitvě na pražské Bílé hoře od císařské habsburské monarchie. Rok 1918 pak pochopitelně znamenal vznik samostatné Československé republiky, tudíž jakési vysvobození našeho národa od rakouských utlačovatelů.
Zmíněný nápis nad vchodem byl zdaleka viditelný, bohužel totéž jsme mohli tvrdit o trojici diskutujících žen, které si mohylu vybrali pro své klábosení pro nás ve špatnou chvíli. Nedalo se nic dělat, skupinku jsme museli zvěčnit objektivem našeho fotoaparátu, jinak bychom zde museli čekat dost dlouho. Když jsme památník vyfotili z různých stran, vykročili jsme po mohutném schodišti ke vchodu do mohyly, což neuniklo zvědavým pohledům oněch dam. Pod jejich dohledem jsme tedy došli až k mříži, chránící vstup do útrob mohyly a vzápětí jsme začali zkoumat její vnitřek.
Našli jsme zde pamětní desku připomínající smrt 31 týneckých mužů padlých na frontě během I. světové války včetně jednoho z dvaceti občanů, kteří se přidali k zahraničním československým legiím. Druhá pamětní deska byla přidána o čtvrt století později a pro změnu připomínala oběti II. světové války. Viděli jsme také fotografie nešťastníků a přečetli jsme si některá jména obětí. Nechyběla ani podobizna T. G. Masaryka a nápis Pravda vítězí, čili historické heslo, které je od 30. března 1920 na vlajce prezidenta Československé republiky.
Nakonec jsme uvnitř uviděli obrázek nějakého svatého, který měl asi nad mohylou držet ochranou ruku. Když jsme si mohylu prohlédli, sestoupili jsme po schodišti na rozlehlý plácek, kde jsme objevili lavičku, jenž výborně posloužila k našemu malému pikniku. Kávou a sladkostmi jsme završili náš odpolední dubnový výlet, který se nám vskutku vydařil. O pár měsíců jsme se na Hradisko vrátili, ale to už je jiné vyprávění. Pokud jste tento cestopis dočetli až sem, nezapomeňte prosím napsat pod články komentáře, děkujeme. Pomůžete tak ostatním turistům získat aktuální informace o tomto místě. Děkujeme. Snad vás tento článek inspiroval k návštěvě úrodné Hané….
Kompletní fotogalerii najdete zde
https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_navstivili_pamatky_Velkeho_Tynce_a_Vsiska/
Komentáře
Přehled komentářů
Děkuji za podrobné vylíčení vašeho putování, jako bych šla s vámi. Nevynecháte žádnou zajímavost a že se za nimi nemusíme trmácet bůhvíjak daleko! Všechno je dostupné i vlakem nebo autobusem. Jen mi napadlo, nemáte v plánu navštívit Nenakonice-Věrovany a okolí? Konkrétně by mě zajímal osud zámečku v Nenakonicích, jako děti jsme tam často chodily a jeho pozdější osud byl trochu smutný.
Autor - Re: Poděkování
Dobrý den, děkuji za pochvalu a jsem rád, že se vám příspěvky o cestování líbí. Při plánování výletů se snažíme, abychom nevynechali žádnou větší či menší zajímavost. Co se týče území mezi Olomoucí a Tovačovem, tak máme navštíven zatím jen Dub nad Moravou a právě Tovačov. Věrovany zatím v plánu nemáme, je tolik míst, kde se dá jezdit....Zámek Nenakonice celá léta chátral, v roce 2008 byl na prodej, podle mých informací jej někdo koupil a opravoval, ale zatím nic bližšího nevím. Příběh bývalého šlechtického sídla mne zaujal a tak se tam pokusíme brzy vypravit. Děkuji za tip. Autor a redaktor.
Svatka - Poděkování