Jak jsme navštívili mokrosuchý Slavkov u Brna
Vánoční svátky do naší rodiny vždy přinesly nejen kýženou pohodu a společně strávené chvíle, ale také spoustu různých dárečků. Jednoho roku vousatý muž v červeném obleku pod zeleným stromečkem nechal ležet obálku s poukazem na pobyt v Kyjovském pivovaru, na který jsme se pochopitelně velmi těšili. Termín jsme si vybrali na začátek dubna, kdy jsme předpokládali, že nám bude přát jarní počasí, bohužel jsme se velice spletli. Po třech měsících konečně nastal den D, kdy jsme opustili hanáckou placku a vyrazili do kouzelné krajiny Slovácka. Naši prohlídku Kyjova nám bohužel ztěžoval vytrvalý déšť, ale i přes nepříjemné chladné počasí a neustále padající kapky vody jsme ve městě shlédli všechny naplánované zajímavosti, včetně zámku Milotice a Bukovanského mlýna. Třetí den po snídani jsme si sbalili věci, opustili pokoj a poté jsme odevzdali klíče v recepci. Vzápětí jsme dali vale nejen Kyjovskému pivovaru, ale také deštěm zmáčenému městu Kyjov. Naším dalším cílem se staly Žarošice a poté město Slavkov u Brna. Další řádky pak popisují naše dobrodružství na těchto dvou místech.
Vánoční svátky do naší rodiny vždy přinesly nejen kýženou pohodu a společně strávené chvíle, ale také spoustu různých dárečků. Jednoho roku vousatý muž v červeném obleku pod zeleným stromečkem nechal ležet obálku s poukazem na pobyt v Kyjovském pivovaru, na který jsme se pochopitelně velmi těšili. Termín jsme si vybrali na začátek dubna, kdy jsme předpokládali, že nám bude přát jarní počasí, bohužel jsme se velice spletli.
Po třech měsících konečně nastal den D, kdy jsme opustili hanáckou placku a vyrazili do kouzelné krajiny Slovácka. Cesta po dálnici proběhla rychle a následně jsme bez problémů dojeli po okresních silnicích až městečka Ždánice, v němž jsme měli v plánu shlédnout dvě památky. Následně jsme naším vozem francouzské výroby odjeli do Kyjova, kde nám prohlídku památek ztěžoval vytrvalý déšť.
Přes nepříjemné chladné počasí a neustále padající kapky vody jsme ve městě shlédli všechny naplánované zajímavosti a tak jsme se mohli spokojeně ubytovat v hotelu Kyjovský pivovar. Ještě tentýž večer jsme shlédli výrobu zdejšího pěnivého moku, který jsme následně s radostí konzumovali a druhý den jsme odjeli na zámek Milotice a Bukovanský mlýn. Od návštěvy obou míst nás neodradila ani stále padající voda, ale i tak jsme se rádi vrátili zpět na hotel.
Třetí den po snídani jsme si sbalili věci, opustili pokoj a poté jsme odevzdali klíče v recepci. Vzápětí jsme dali vale nejen Kyjovskému pivovaru, ale také deštěm zmáčenému městu Kyjov. Naším dalším cílem se staly Žarošice, kde jsme si prohlédli dvě zajímavosti. První z nich bylo místní muzeum, které se nám s menšími obtížemi podařilo najít. Auto jsme zaparkovali v těsné blízkosti budovy a šli jsme se podívat, jestli jsme se v nedělní ráno trefili do otevírací doby.
Dveře sice byly zamčené, ale také na nich bylo napsáno telefonní číslo, na které jsme zavolali. Po několika minutách přišel pán a vpustil nás dovnitř. Ihned nás zavedl do první místnosti, kde nás na začátku seznámil s historií muzea, které v Žarošicích vzniklo v roce 1960. Když jsme si vyslechli stručnou historii muzea, věnovali jsme se předmětům ve skleněných vitrínách, kde se nacházely archeologické nálezy z pravěkého a středověkého období, které byly vykopány na území obce.
Viděli jsme zde různé nádoby, hrnce, mísy, džbány, Nejvíce nás však zaujala hliněná soška, vysoká asi pět centimetrů a představující ženskou postavu. Náš průvodce a archeolog v jedné osobě nám sdělil, že byla vyrobena přibližně pět tisíc let před naším letopočtem a upozornil nás na její dřevěnou zvětšeninu vysokou více než jeden metr. Připomínala nám slavnou věstonickou Venuši. Pak jsme si ještě prohlédli na stěně pověšenou divadelní oponu Vlast o rozměrech 520 x 310 centimetrů z dílny malíře Josefa Konečného.
Žarošičtí byli prý nadšenými ochotníky a opona z divadla, kde hrávali, se zázrakem dochovala až do dnešních dnů. Dozvěděli jsme se, že ji nechal vyrobit roku 1937 majitel hostince U zlatého jelena Julius Hausknecht, kde divadelní kroužek vystupoval. Na oponě jsme spatřili mohutnou lípu, symbol slovanství, pod níž s praporem v pravé ruce stála Matka vlast, beroucí v ochranu děti. Lid oblečen ponejvíce v kroji kyjovském jí vzdával hold a přinášel jí dary země. Na okrajích opony jsme našli jsme také emblémy a portréty Aloise Jiráska a Josefa Kajetána Tyla.
Následně jsme místnost opustili a přes chodbu jsme přešli do další expozice, do které byl umístěn různý selský malovaný nábytek z poloviny 19. století. Postupně jsme zde shlédli zelená kachlová kamna, malovanou poličku, skříň a truhlu, ošatky, džbány, slaměné střevíce či dřevěnou kolébku. Nechyběly zde ani dvě školní lavice s tabulí a atmosféru expozice dotvářel dochovaný malovaný trámový strop ukončený fabionem s malovanou římsou.
Vedle jsme zase našli podvozek velkého žebřiňáku, který se všude hojně využíval pro přepravu různých předmětů či při sklizni na polích. Expozice totiž byla věnována starým či zaniklým řemeslům a tak jsme zde viděli soubory nástrojů z kolářských, kovářských a bednářských dílen. Dále zde bylo dříve běžně užívané zemědělské nářadí, například pluhy, dřevěné harky a brány, ale nejvíce nás ohromil šroubový vinný lis z roku 1805.
V následující expozici jsme se dozvěděli informace o historii poutního místa, díky němuž se Žarošice ve světě proslavily. Když jsme se seznámili s historickými fakty, tak jsme si v expozici prohlédli pravděpodobné vyobrazení kostela Staré Matky Boží i s rezidencí, které zachytil na své rytině Josef Šebestián Klauber v druhé polovině 18. století. Dále jsme zde viděli spoustu obrázků a pár sošek Panny Marie a po jejich shlédnutí jsme šli dál.
Vstoupili jsme do kouzelné černé kuchyně s dobovým vybavením. Na velkých obrazech na stěně jsme mohli vidět, jak to zde dříve vypadalo. Poslechli jsme si pár historek ze života obyvatel domu a pak jsme vyšli ven na dvorek. Naštěstí již nepršelo a tak jsme se chvíli zdrželi a opět jsme od průvodce získali pár zajímavých poznatků. Následně jsme se vydali do přistavěné části domu. Přede dveřmi jsme překročili bdícího psa a pak jsme vešli do místnosti vybavené kachlovým sporákem a pecí na pečení perníku.
Průvodce nám řekl, že si zde lidé mohou pečení prakticky vyzkoušet a hlavně ochutnat nejrůznější výrobky podle starých receptů, vymodelovat si vlastní keramický hrnek, vyzkoušet malbu na textil, nabatikovat tričko, narýsovat kraslici či sledovat při práci řezbáře. Nic takového jsme ale neměli v úmyslu a tak jsme si v druhé místnosti prohlédli výstavu uměleckých děl. Po chvilce jsme se vrátili ke vstupním dveřím do muzea a zaplatili jsme vstupné. Získali jsme také razítko do památníku, ale turistickou známku bohužel neměli.
Dostali jsme zdarma plechovou magnetku, poděkovali za velice zajímavou a poutavou exkurzi a pak jsme muzeum opustili. V Žarošicích jsme však ještě zůstali, neboť jsme se šli pěšky podívat na kostel sv. Anny, vzdálený pouze několik desítek metrů. Po chvilce se před námi objevila jeho čelní strana, kopírující domy podél frekventované ulice. Už z dálky jsme si všimli rizalitů, které nechyběly ani na bočních stranách lodě.
Na hranolové věži se k nebi vypínala krátká jehlancová střecha, zakončená křížem. Správný čas jsme si zkontrolovali dle věžních hodin, umístěných na několika stranách mezi římsou a spodním okrajem střechy. Pod hodinami pak zvonicové patro prosvětlovala polooblouková okna. Zanedlouho jsme zjistili, že uvnitř visí čtyři zvony, ulité v Brně. Největším z nich byla Maria o váze 534 kilogramů, druhým zvonem pak byla Anna o váze 253 kilogramů, dále pak Cyril a Metoděj vážící 141 kilogramů a posledním Umíráček se sto kily.
O něco níže pak byla další římsa a zbytek věže s pultovými štíty se nám ztrácel v dolní části průčelí. Přešli jsme přes silnici a na chodníku před kostelem jsme spatřili několik barokních soch, které jsme si vzápětí postupně prohlédli. Jednalo se o sochu sv. Anny s Pannou Marií, sv. Josefa, který držel v pravé ruce hůl a v levé lilii, sv. Rocha, jemuž u nohou seděl pes a sv. Jana Nepomuckého s katy v úborech jakobínů, kteří ho shazovali do vody.
Naším očím neunikl ani kamenný kříž s Kristem, pocházející z roku 1863 a stojící u zdi kostela. Pak jsme se zastavili u vchodu s kamenným ostěním a chtěli jsme zajít dovnitř. Zrovna se konala nedělní mše a my jsme nechtěli rušit, tak jsme si jen přečetli, jaké předměty svatostánek před námi ukryl. Potom jsme již zvedli hlavu a v nice nad vchodem jsme si prohlédli sošku sv. Anny. Následně jsme se vydali na obchůzku svatostánku.
Na ohradní zdi u kostela jsme si povšimli misijního kříže a pak jsme bránou vstoupili do kostelního areálu. Okamžitě jsme spatřili prvních ze čtrnácti kapliček s mozaikami křížové cesty od Antonína Kloudy z Prahy, které jsme si všechny poctivě obešli. Kromě nich jsme uviděli sgrafiti, ukazující události z dějin poutního místa ve výklencích obvodové zdi. Cestou jsme si prohlédli také loď kostela, kterou prosvětlovaly z každé strany tři vysoká okna s horním obloukem.
Stejně jako hlavní vchod, i ty boční byly opatřeny kamenným ostěním s obíhající lištou. Trochu jsme byli zklamáni z pravoúhle uzavřeného kněžiště, které kromě dvou oken postrádalo nějakou další výzdobu. Potom jsme svou pozornost obrátili na areál za kostelem, vybudovaný roku 1967 pro místní poutě. Shlédli jsme zde ambity, žulový oltář z roku 1988, do něhož byly uloženy ostatky blahoslaveného Hroznaty.
Pod ambitem jsme uviděli sousoší Kalvárské skupiny, jehož kříž byl dříve v Kutné Hoře a sochy Panny Marie a sv. Jana ze zábrdovického kostela. Po stranách jsme našli obrazy se sv. Cyrilem a Metodějem, sv. Janem Nepomuckým, blahoslaveným Hroznatou. Když jsme měli celý kostel i s areálem shlédnutý, nastal čas si přečíst něco o jeho historii. Po seznámení se s historickými fakty jsme vyšli ven na ulici a vydali se zpět k autu.
Vzápětí jsme zamířili do Slavkova u Brna, kde jsme poznali mnoho dalších zajímavostí a památek. S povděkem jsme přijali skutečnost, že i když byla obloha stále zamračená, už několik minut nepršelo. Po pár minutách jsme po osychající silnici přijeli do Slavkova a vydali se na místo, kde v sousedství posledních zbytků panského pivovaru, sladovny a vodního mlýna vznikl roku 2013 pivovar s restaurací.
Auto jsme zaparkovali na prostranství před pivovarem a vydali se dovnitř, abychom si prohlédli jeho interiér, nakoupili sebou nějaké piva a protože bylo zrovna pravé poledne, tak popřípadě i poobědvat. Bohužel jsme narazili na ceduli, na které stálo, že je restaurace z důvodu soukromé akce uzavřena. Nedalo se nic dělat, prohlédli jsme si alespoň mini výstavku starých fotografií, pivních sklenic a korbelů v zádveří.
Pak jsme se zklamáni vrátili k autu a pokračovali v prohlídce památek ve Slavkově. Naším francouzským vozem jsme odjeli na Palackého náměstí, kde jsme zaparkovali a ocitli se tak na území bývalé židovské čtvrti, kterou vymezovaly ulice Úzká, U synagogy a Koláčkovo náměstí. Vzápětí jsme prošli Brněnskou ulicí a zabočili do ulice Úzké, která nás dovedla k dalšímu objektu našeho zájmu, jímž byla židovská synagoga.
Před námi se objevila synagoga postavená na místě starší modlitebny v letech 1857 - 1858 v novorománském slohu a jakmile jsme k ní přišli blíž, ihned jsme si ji začali prohlížet. Nejprve jsme shlédli její zadní část, kde jsme našli dvě zazděná okna s ostěním a horním obloukem, nad kterými bylo uprostřed velké kulaté okénko. Na obou nároží nás upoutaly imitace podpěrných sloupů s lizénami a líbil se nám i zdobený vysoký střešní štít.
Následně jsme si prohlédli boční strany s pěticí vysokých oken, opět s horním obloukem, oddělených od sebe lizénami. Vzápětí jsme přišli k přední části stavby, kde se nacházela další dvojice oken, nad nimiž bylo opět kulaté okénko, přičemž štít vypadal stejně jako na zadní straně. Vedle dveří jsme si přečetli nápisy na pamětní desce, věnované obětem holokaustu a poté jsme zkusili štěstí a vzali za kliku.
Vchod byl zavřený, takže jsme v předsíni neviděli menší expozici o historii slavkovské židovské obce či klar, neboli zdobené kamenné rituální umyvadlo a další vnitřní výbavu synagogy. Když jsme si budovu prohlédli ze všech stran, tak jsme opustili židovskou čtvrť a vrátili se na Palackého náměstí, kde jsme si v informačním centru koupili turistickou známku a získali razítka do památníku. Když jsme vyšli ven, přečetli jsme si pár historických faktů o městě a poté jsme se již pustili do obhlídky domů na náměstí.
Jako první nám padla do oka radnice na rohu Palackého náměstí a ulice Husovy. Před námi se nacházela jednopatrová renesanční budova s nárožní věžičkou, která byla postavena v roce 1592 za purkmistrů Alexandra Bradavičky a Petra Pekaře na základech starších domů, z nichž se dochovaly gotické sklepní prostory. Zaujalo nás, že v radnici byla napravo od vchodu městská strážnice, výčep vlevo od vchodu, městská šatlava v prvním poschodí a zepředu a z boku radnice stály až do konce 19. století kupecké krámy.
V sedmdesátých letech 19. století a ve 20. století byla radnice částečně upravována. Líbila se nám malá věžička na rohu, v níž byly od roku 1903 do roku 1906 pověšeny zvony ze zbořené Hodinové brány. Nad vstupem jsme si prohlédli pamětní kámen s nápisem Leta 1592 za Alexandra Bradawichky stariho purmistra a za Petra Pekarze mladssyho purmistra. Pod nápisem jsme uviděli městský znak a pak jsme se otočili k pěkné kruhové fontáně z betonu.
Ta byla vybudována při rekonstrukci náměstí po roce 1994, kdy nahradila květinový záhon na vyvýšené zídce. Od radnice jsme svou pozornost obrátili k budově za námi na rohu Palackého náměstí a Fügnerovy ulice. Zalíbila se nám zejména věžička na nároží domu, který byl původně stavbou spořitelny z roku 1905 ve stylu pozdního historismu, vystavěnou podle návrhu brněnského architekta Vladimíra Fischera.
Dozvěděli jsme se, že kdysi zde byla hospoda, kterou si pronajímal Otto Rotnagl a později zde vznikl Společenský dům a restaurace Bonapart. Potom jsme se podívali doleva směrem ke kostelu Vzkříšení Páně, kde stála budova, v níž v době naší návštěvy sídlila pošta. Dům byl vystavěn v letech 1861 - 1862 stavitelem a slavkovským měšťanem Antonínem Přikrylem jako školní budova. Zaujalo nás, že na její stavbu bylo použito i veškerého materiálu ze zbořené Bučovské brány.
Vedle radnice se nacházela žlutá budova, ke které jsme vzápětí popošli. Na tabulce na fasádě jsme si přečetli, že se jedná o budovu bývalého soudu a současné policie. Zjistili jsme, že se jedná o renesanční dům, jehož jádro pochází ze 16. století a stanice policie se tak pyšnila titulem jedné z nejstarších staveb na Palackého náměstí. Od sídla policie jsme se přesunuli na druhou stranu náměstí a o kousek níž jsme na rohu s Brněnskou ulicí narazili na další dům se žlutou fasádou.
V něm v době naší návštěvy sídlila Česká spořitelna. Dočetli jsme se, že se i zde jedná o renesanční měšťanský dům, jehož základ pochází opět ze 16. století. Později byl sice barokně upraven, ale i tak patří k nejstarším dochovaným stavbám ve městě. Zaujalo nás, že se kdysi nacházel hotel Černý orel, který měl v pronájmu Václav Mrkus. Na druhém rohu jsme si pak prohlédli jeden z nejvýznamnější domů na Palackého náměstí.
Jednalo se o takzvaný Panský dům, renesanční stavbu s gotickým jádrem. Přečetli jsme si, že poprvé byl Panský dům zmiňován již v roce 1570, kdy patřil měšťanovi Faytle Šenknopovi a byl v něm pivovar. V témže roce jej odkoupilo město. V roce 1660 město odprodalo dům rodu Kouniců, aby tím uhradilo část svých dluhů. Vrchnost povolila městu bezplatně ve dvou kotlích pálit a volně prodávat kořalku. Dále jsme se dozvěděli, že v Panském domě sídlilo také vojenské velitelství, notářství a až do dvacátých let 20. století kanceláře velkostatku.
Od Panského domu jsme po stejné straně pokračovali směrem k dolnímu konci Palackého náměstí, až jsme narazili na dům s nápisem Hostinec U černého lva. Dům s číslem 81 kdysi patřil jisté Anně Vrbíkové, která zde zároveň provozovala hostinec. Hned vedle jsme spatřili podstatně menší zelený domeček, v němž byla v době naší návštěvy prodejna textilu. Byl to malý klasicistní dům z konce 18. století a podařilo se nám o něm zjistit, že kdysi zde byla již zmíněná Hodinová brána.
Potom jsme se zase otočili a prohlédli si domy na opačné straně. Prvním z nich byl hotel Sokolský dům, který ovšem neměl větší historickou hodnotu. Při naší první návštěvě jsme v něm požili oběd, který rozhodně nebyl špatný, ale ani nijak vynikající a rozhodně ne levný. Jen pár metrů od Sokolského domu jsme uviděli dům s nápisem tržnice. Pochopili jsme, že se sem přestěhovaly trhy, které se v minulosti konaly zejména v horní části náměstí.
Před námi se nacházela empírová novostavba z poloviny 19. století, na základech původně středověké architektury obecního dvora s palírnou z přelomu 15. a 16. století. Byla neděle a tak nemělo cenu jít dovnitř. Místo toho jsme se vydali zpět na horní část Palackého náměstí. Po cestě nás zaujal žlutý dům s číslem 71, v němž v době naší návštěvy byly prodejny zlatnictví a v druhé části domu hračky. Do oka nám padla zejména zazděná atika a ozdobná ostění u oken.
Zajímavý byl ale také příběh člověka, který v tomto domě žil. Jmenoval se Jan Andrla, který se zde roku 1897 narodil. V roce 1923 se Jan Andrla oženil s Růženou Čehovskou a v následujícím roce se jim narodil syn Lubomír. Překvapilo nás, že se o čtyři roky později odstěhovali do Užhorodu a pak do Mukačeva, kde se jim narodila dcera Jiřina. V tomto městě si v roce 1935 postavil patrový rodinný dům se dvorem i zahradou. V přízemí se nacházely dvě písmomalířské a natěračské dílny a nahoře se bydlelo.
Na konci roku 1938 musel Andrla poslat své děti vlakem do Slavkova k babičce a s manželkou zůstal ještě v Mukačevu. Opět jsme se divili, že se museli skrývat, protože ho Maďaři chtěli zlikvidovat. Místní lidé je měli ale hrozně moc rádi, a tak jim nosili jídlo i pití. Díky jeho pověsti vynikajícího řemeslníka i člověka dosáhli toho, že ho nakonec nezastřelili. Dále jsme se dozvěděli, že následujícího roku již oba Mukačevo opustili a vrátili se navždy do Slavkova.
Žili až do své smrti právě na Palackého náměstí č.71 v domě u „Maláčů“ a jeho dům měl v té době hodnotu čtvrt milionu korun. Tuto sumu postupně splácel ještě několik let, ale komunisté mu nepřáli a za jeho poctivou a obětavou práci mu šli celý jeho život po krku, protože byl živnostník. Dočetli jsme smutný příběh z minulosti a vrátili se duchem do přítomnosti. Pomalým krokem jsme došli zpět k autu, které na nás na Palackého náměstí věrně čekalo a ihned jsme odjeli za další památkou Slavkova.
Tou byla barokní hřbitovní kaple sv. Jana Křtitele, nedaleko které jsme zaparkovali a vydali se na obhlídku této církevní památky, postavené na základech gotického kostelíka. Ten byl postaven společně se špitálem Řádem německých rytířů již ve 13. století. V roce 1677 byla kaple přestavěna a roku 1743 rozšířena do nynější barokní podoby. Opravy kaple pak proběhly v letech 2003 - 2004 a také roku 2013, takže jsme mohli vidět svatostánek pěkně opravený.
Když jsme ke kapli dorazili, tak jsme nejprve spatřili netradiční presbytář ve tvaru rotundy s velkými okny a lizénami. Minuli jsme přilehlou čtvercovou sakristii a pokračovali k lodi kaple. K ní přiléhala přistavěná kruhová boční kaple s kruhovými okénky, která nám trochu vadila v pohledu na loď. Konečně se před námi objevila přední část kaple s bočním vchodem, na nímž jsme spatřili menší obdélníkové okno. Všimli jsme si několika pilastrů, které fasádu svatostánku rozdělovaly na několik částí.
Následně jsme přišli k přední části kaple s dalšími okny a vchodem, která byla od lodi oddělena volutovým štítem a navíc byla o něco nižší. Pak jsme se vrátili k presbytáři, prohlédli si litinový kříž s Kristem z roku 1855 a poté jsme vstupní bránou s klasicistním portálem vkročili na hřbitov, na kterém se pochovávalo už roku 1656. Vzápětí jsme na sakristii našli renesanční pískovcovou desku z roku 1616 s epitafem a s reliéfem klečící ženské postavy se sepjatýma rukama.
Pak jsme pokračovali v obchůzce a na druhé straně lodi jsme našli stejnou kruhovou boční kapli jako na straně z ulice. O kousek dál jsme si na jižní straně kaple prohlédli přistavěnou rodinnou hrobku Kouniců z roku 1795 s klasicistním tympanonem nad vstupem a erbem rodu Kouniců. Zjistili jsme, že do hrobky bylo postupně uloženo sedm zemřelých příslušníků rodu Kouniců, z nichž čtyři byli přemístěni z provizorní krypty u zámeckého parku.
V hrobce byl pohřben také známý kancléř Marie Terezie – Václav Antonín Kounic, jehož ostatky, včetně oděvu, byly v letech 1992 - 1993 konzervovány a uloženy do nové rakve se skleněným víkem. Dovnitř kaple jsme se bohužel nedostali a tak jsme se po prohlídce exteriérů vrátili brankou na ulici a šli se podívat na fragment historické hradební zdi na ulici Kolárova, jenž se v moderní době stala součástí oplocení pozemku.
O něco později jsme další pozůstatky opevnění s několika střílnami našli v ulici Hradební, jejíž název tak dokonale vyjadřoval to, co zde kdysi obyvatelé města vídávali každý den v plné kráse. Auto jsme zaparkovali na okraji silnice a vydali se na obhlídku jediné zachované zdi z kamenných kvádrů, dosahující průměrně výšky asi čtyři metry. Během krátké prohlídky jsme na rohu zdi uviděli tabulku s historickými fakty a tak jsme si o místních hradbách přečetli pár informací.
Poté jsme nasedli do auta a pokračovali dál v jízdě, ale sotva jsme ujeli pár desítek metrů, tak jsme za zatáčkou na ulici Lidická objevili další pás hradeb, který vyplňoval proluku mezi dvěma rodinnými domy. Na chvilku jsme se zde zastavili a krátce si tento fragment opevnění prohlédli. Následně jsme zamířili na židovský hřbitov za městem. Po necelých dvou kilometrech jsme dorazili k serpentinám silnice vedoucí do Rousínova, když se vlevo od nás hřbitov mezi stromy objevil.
Na malém plácku před vchodem jsme zaparkovali auto a hned jsme se vydali k železné bráně, která nahradila původní půlkruhově zaklenutou bránu, sloužící jako vjezd pro pohřební vozy, přičemž pěší chodívali na hřbitov menší brankou, ale obě zničil čas. Když jsme k bráně došli, zjistili jsme, že je zamčená. Nenechali jsme se odradit a na náhrobky jsme místy nakoukli alespoň přes dvoumetrové hřbitovní zdi a plot.
Kousek od brány jsme našli pobořenou kamennou obřadní síň z roku 1842 a uprostřed plochy hřbitova jsme spatřili památník obětem rasové persekuce ze Slavkova, který sem by roku 1994 instalován z iniciativy pana Ericha H. Stracha z Velké Británie. Během obchůzky kolem hřbitova nepravidelného tvaru o rozloze 4045 čtverečních metrů jsme si všimli, že se náhrobky dochovaly na téměř celé ploše.
Starší stély jsme spatřili uprostřed plochy, novější pak stály při ohrazení, nicméně řada z nich byla pokácena. Napočítali jsme zde asi 300 náhrobků, přičemž nejstarší pocházel z 18. století, ale většina byla o století mladší. Byly zhotoveny z různého kamene, některé z nich byly zdobeny volutami a mušlovými motivy a naším očím neuniklo, že na pomnících byla uplatněna symbolika spojena se jménem, rodem, povoláním a vlastnostmi zemřelého.
Viděli jsme zde třeba dvojici lvů, korunu, hvězdu, levitskou soupravu, věnec či hada stočeného do kruhu. Když jsme si hřbitov částečně obešli, seznámili jsme se také s jeho historií, ze které nás nejvíce zaujalo, že na slavkovském hřbitově byli pohřbeni například místní rabíni Noach ben Josef z Przeworska (zemřel 1766), Jakob Klein z Gliwice (1810), Hermann Duschak (1866) a před povolením vlastního pohřebiště též řada židovských obyvatel Brna či významný obchodník s tabákem Salomon Dobruška.
Po seznámení se s historickými fakty, jsme se pěšky vydali do serpentin za další památkou Slavkova, kterou byla kaple sv. Urbana. Auto jsme tedy nechali stát u hřbitovní brány a pěšky se vydali nahoru. Čekalo nás dlouhé a prudké stoupání do kopce, jehož svahy až do 80. let 19. století pokrývaly vinohrady. Nejprve jsme kráčeli po asfaltovém hadovi a pak jsme odbočili na polní cestu. Ta nás zavedla mezi zahrádky s malými domečky i bez nich, které zabraly místo na slunci vinné révě.
Přišli jsme na místo, kde cesta vedla doleva nebo doprava, nikoli rovně, jak velela logika. Rozdělili jsme se tedy a každý šel jinou cestou, abychom zjistili, která bude ta správná. Jak jsme později zjistili, obě trasy by nás dovedly na hlavní polní cestu, vedoucí nad zahrádkami ke křížové cestě. Jelikož jsme se zde spolu nesetkali, jeden z nás se vrátil dolů ke hřbitovu pro auto, kterým po oné polní cestě dojel ke křížové cestě a konečně zahlédl ostatní na cestě ke kapli.
Setkali jsme se spolu až nahoře u kaple sv. Urbana, kterou jsme si celou obešli dokola a prohlédli si ji. Před námi stála církevní stavba ve tvaru rovnoramenného kříže, jejíž střed byl zaklenut kopulí. Naši obhlídku jsme netradičně začali u zadní strany, na které jsme nenašli žádné okno. Nad kněžištěm jsme pak spatřili čtyřbokou věž s okny s horním obloukem, zakončenou dvojramenným křížem a pak jsme zamířili k boční straně kaple.
Na obou bočních stranách jsme našli dvě vysoká půlkruhová okna s horním obloukem, zakrytými mříží a pak jsme přišli k čelní straně kaple. Přes malá zamřížovaná okénka v hlavních dveřích jsme nahlédli do interiéru, kde jsme uviděli oltář s obrazem sv. Urbana, patrona vinařů, sadařů a zahradníků, ale jinak byl vnitřní prostor kaple celkem prázdný. Nad vchodem jsme spatřili trojúhelníkový štít bez výzdoby a nad ním se nacházela socha svaté Anny, balancující na okraji střechy i s dítětem.
Když jsme si kapli prohlédli, pokochali jsme se krásným výhledem na Slavkov a okolí, který jsme měli před sebou jako na dlani. I když ještě ráno pršelo, měl i tak pohled na město své kouzlo. Potom jsme se seznámili s historií kaple, jenž byla postavena v roce 1712 podle projektů Domenica Martinelliho a v roce 1784 byla za josefínských reforem uzavřena. Když jsme si historii dočetli, ještě chvíli jsme se dívali na město a pak jsme se blátivou křížovou cestou vydali k autu.
Když jsme k němu dorazili, očistili jsme nánosy bahna z obuvi a vzápětí jsme odjeli do nedalekého Rousínova na pozdní oběd, po němž jsme se vrátili domů do Olomouce. Náš třídenní pobyt v Kyjovském pivovaru se tak definitivně stal minulostí a i přes nepříznivé počasí a vlezlou jarní zimu, jsme si pobyt ve společnosti zrzavého moku řádně užili. Snad se vám všechny tři články z pivovaru líbily a jejich čtení pro vás nebyl ztracený čas.
Pro úplnost tedy doplním všechny jejich názvy : Jak jsme v Kyjově hledali památky mezi kapkami deště, Jak jsme na zámku Milotice přivoněli k levanduli a Jak jsme navštívili mokrosuchý Slavkov u Brna. Všechny najdete v sekci Velké povídání o výletech, kde se nacházejí kompletní popisy našich celodenních výletů a jednotlivých dnů letních či zimních dovolených. Snad se pro vás stanou inspirací i pro vaše výlety. A nezapomeňte napsat pod články komentáře, související s daným místem. Děkuji.
Kompletní fotogalerii najdete zde
https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_navstivili_mokrosuchy_Slavkov_u_Brna./