Úvod

Jižní Moravu netvoří jen nekonečné vinohrady a sklepy plné vína, ale také hluboké lesy Chřibů, které ve svém stínu ukrývají příběhy staré tisíce let. Naše poslední putování nás zavedlo do míst, kde se duch dávné Velké Moravy potkával s poklidným tepem dnešního venkova. Vyrazili jsme v polovině dubna 2026, kdy se jaro nesměle chopilo vlády po dlouhé zimě. Naše cesta začala v Olomouci a už od prvních kilometrů nám bylo jasné, že jsme si pro výlet nemohli vybrat lepší den. Sluníčko svítilo do čerstvě rozkvétající krajiny a doprovázelo nás celou cestu na jih. Zatímco v Olomouci jsme ještě cítili ranní svěžest Hané, tady nás přivítal hřejivý vzduch Slovácka a probouzející se příroda, která v tomto dubnovém čase dávalo historickým vesnicím, ovocným sadům a lesním stezkám neopakovatelné kouzlo. Naším cílem byly dvě rázovité obce Salaš a Boršice, nacházející se v podhůří Chřibů a také zajímavá Břestecká skála.

Salaš – kaple sv. Jana Nepomuckého

Cestou jsme se ještě zastavili na benzinové pumpě MOL v Napajedlech, kde jsme si dali kávu s koláčky a o 20 minut později jsme pak přijeli do obce Salaš. Měli jsme problém s parkováním, ale nakonec se nám pro naše šedé francouzské auto povedlo najít místo, kde jsme ho nechali odpočívat. Pak jsme se pěšky vydali do vietnamského obchodu, kde jsme si koupili předraženou turistickou známku a následně jsme zamířili ke kapli sv. Jana Nepomuckého, tyčící se ve svahu nad obcí. Krátké stoupání nás přivedlo k pomníku obětem 2. světové války, jenž byl tvořen mramorovým hranolem, na kterém jsme v pěti sloupcích našli jména obětí. Na levé straně kamene jsme nemohli přehlédnout jemný reliéf s trnovou korunou a na pravé smutný profil ženské tváře, pravděpodobně truchlící matky. Jakmile jsme pomník prozkoumali, dokončili jsme výstup ke kapli, která byla vystavěna během v roce 1933 a zahájili jsme její obhlídku. Před námi se tyčila obdélníková stavba s vysokým štítem, na němž jsme spatřili kříž s Kristem, který chránila polooblouková stříška.

Pod mučedníkem se nacházela dvojice kulatých oken a schodiště, po němž jsme vystoupali ke vchodu se střechou, která chránila věřící před špatným počasím. Dveře byly otevřené a tak jsme přes mříž nahlédli dovnitř svatostánku, který byl vybaven dřevěnými lavicemi, soškami svatých a plastickou křížovou cestou. Interiéru dominoval oltář se sochou sv.Jana Nepomuckého, jemuž byla kaple zasvěcena. Když jsme si vnitřek prohlédli, sestoupili jsme po schodišti dolů a obešli stavbu kolem dokola. Na sedlové střeše jsme nemohli přehlédnout věžičku s jehlancovitou plechovou střechou a otevřeným zvonovým patrem, na které jsme si zkontrolovali správný čas díky ciferníkovým hodinám, jež sem byly nainstalovány na jaře 1951 firmou Chronotechna Vyškov. Boky kaple podpíraly opěráky, mezi nimiž jsme našli vždy dvě okna s půlkruhovými záklenky na obou stranách. Trojboký presbytář prosvětlovala kruhová okna a ke kněžišti byla přilepena sakristie. Když jsme obešli celou kapli, která byla díky trvalé přítomnosti eucharistie vlastně kostelem, zamířili jsme dolů do obce.

Salaš – kříž s Kristem a Groot

Na křižovatce jsme se zastavili u kamenného kříže s Kristem, který vznikl v roce 1871, kdy byla obec Salaš důležitým střediskem lesnictví a dřevařství v Chřibech. Stavba takto zdobného kamenného kříže byla pro tehdejší obyvatele nákladnou záležitostí a stala se tak svědectvím o hluboké zbožnosti místních. Na přední straně dříku kříže jsme našli reliéf Panny Marie Bolestné se sepjatýma rukama, pod níž se nacházela deska s nápisem „Pozdraven buď svatý kříž na němž umřel Pán Ježíš, pozdravuj ho duše má, abys byla spasena.“ Na samotném vrcholu pak byl korpus ukřižovaného Krista s tabulkou a nápisem INRI. Kříž byl vytesán z jemnozrnného pískovce, který byl pro oblast Chřibů typický a těžil se v nedalekých lomech. Kříž v centru obce byl velmi dobře udržovaný a jeho okolí bylo rovněž vkusně upraveno, což dokazovalo, že se o něj místní lidé stále s úctou starali. O kousek výše nás u přilehlého domu zaujala dřevěná imitace studny se šindelovou stříškou a rumpálem, u níž stál samorost, nápadně se podobající postavě s názvem Groot ze Strážců galaxie.

Salaš – studánka Pod zvoničkou

Potom jsme rychle zdolali zbytek stoupání a krátce si odpočinuli u studánky Pod zvoničkou, která byla citlivě zasazena do kamenné zídky. Jejím charakteristickým prvkem byla malá dřevěná dvířka s vyřezaným srdíčkem, která chránila vnitřní prostor pramene, vyzděný z přírodního kamene. Když jsme dvířka otevřeli, uvnitř jsme našli krásně čistou vodu, kterou odsávala černá hadice, vedoucí do zahrady domu nad pramenem. Vodu jsme ovšem neochutnali, protože její hladina ležela docela nízko. Pak jsme se seznámili se skromnými fakty o studánce, kterou vybudovali místní občané, pro něž byla studánka klíčovým zdrojem pitné vody v obci, ale bližší datum vzniku se nám nepodařilo zjistit. Na základě historických souvislostí a místní tradice jsme se ovšem domnívali, že jako zdroj vody pravděpodobně sloužila od nepaměti, protože se nacházela v centru nejstarší části obce. Kamenné obložení a současná úprava s dřevěnými dvířky se pak staly výsledkem novodobých oprav, které pravděpodobně proběhly na konci 20. nebo začátku 21. století. Líbilo se nám, že studánka byla pravidelně udržována, aby ladila s okolní historickou zástavbou a nedalekou zvonicí, k níž jsme se následně vydali.

Salaš – dřevěná zvonice

U pramene vody se nacházelo kamenné schodiště, po němž jsme vystoupali ke zmíněné zvonici, která byla vybudována v 19.století. Vypadala jako nová, takže v nedávné době byla patrně zrekonstruována, nicméně se nám o tom nepodařilo zjistit žádné informace. Zvonici na půdorysu čtverce jsme si obešli kolem dokola a prohlédli si ji ze všech stran. Z její střechy se k nebesům pnula menší hranolová věžička se zvonem, završená stanovou střechou a dřevěným křížem. Hlavní střecha zvonice i vížky byly kryty červenou taškou, v rozích olemovány korýtky a u severní strany dřevěného objektu jsme našli prostou lavičku, jejíž nabídku k posezení jsme ovšem odmítli. Raději jsme se pokochali krásným výhledem na obec pod námi či na protější svah s kaplí sv. Jana Nepomuckého. Pak jsme přes malý otvor pohlédli do útrob zvonice, kde však byl pěkný nepořádek a spousta harampádí. Tato skutečnost poněkud znevažovala dílo předků, pro které měla zvonice zásadní význam. V dobách, kdy nebyl rozhlas ani mobilní telefony, zvonice lidem upřesňovala čas ráno, poledne a večer v rámci takzvaného klekání. Zvonění také oznamovalo úmrtí někoho z místních obyvatel nebo vyjadřovalo poplachový signál v případě požáru nebo jiné živelné pohromy.

Salaš – rozhledna

Potom jsme proklouzli mezi posledními rodinnými domky do rozkvetlých sadů, jimiž nás provedla nezpevněná cesta, vedoucí úbočím svahu. Po několika desítkách metrů se stočila doleva a zakousla se do prudkého stoupání, které naštěstí netrvalo příliš dlouho, takže jsme po několika minutách stanuli pod vyhlídkovou věží. Před námi se tyčila unikátně řešená, více jak 21 metrů vysoká rozhledna ve tvaru hasáku, která byla vystavěna v letech 2014 – 2015 na úpatí Jezuitského kopce. Jelikož zde nebylo zrovna moc lidí, ihned jsme po 112 schodech vystoupali na vyhlídkovou plošinu ve výšce 20 metrů a rozhlédli se po krajině. Viditelnost byl v ono dubnové dopoledně vcelku dobrá, takže jsme se pokochali pohledy na Velehrad, Uherské Hradiště, Javořinu, Bílé Karpaty, Hostýn nebo na blízké vyšší vrcholky Chřibů. Po několika minutách jsme sestoupili dolů a obešli věž kolem dokola, abychom si pořídili její fotografie z různých úhlů.

Pak jsme se přesunuli k informační tabuli, která nám o sedmičkové rozhledně prozradila pár faktů. Dočetli jsme se, že s nápadem vystavět rozhlednu přišel v roce 2012 místní obyvatel pan Petr Loucký. Na svém pozemku, kde rostly do té doby náletové dřeviny, nechal za vlastní finanční prostředky vystavět rozhlednu připomínající instalatérský hasák, dvě protnuté sedmičky nebo skokanský můstek na plaveckém stadionu. Nevšední projekt připravili v roce 2013 architekti Jan Smékal a Tomáš Hutyra z prostějovské firmy CAD Projekt Plus s.r.o., kteří vymysleli futuristicky vyhlížející stavbu ze železa, opláštěnou modřínovým dřevem. Když jsme dočetli poslední řádky, vydali jsme se dolů do vesnice po cestě, kudy nákladní vozy vozily během výstavby jednotlivé části věže. Zanedlouho jsme přišli na křižovatku u křížku, zabočili doleva a hlavní silnicí jsme po několika stovkách metrů dorazili zpět k našemu autu na parkovišti.

Břestek – Břestecká skála

Vzápětí jsme přes Velehrad zamířili do nedaleké obce Břestek, kterou jsme celou projeli až k penzionu Pod Břesteckou skalou, kde jsme náš šedý francouzský povoz odložili a vzápětí jsme se vydali ke zmíněnému skalnímu útvaru. Za rozcestníkem s prozaickým názvem Pod Břesteckou skalkou jsme přešli přes silnici a následně jsme se zastavili u tabule, která nám o přírodním úkazu prozradila pár faktů. Dočetli jsme se, že Břesteckou skálu matka příroda stvořila jako pískovcový a slepencový skalní hřeben, vystupující z lesa do výšky asi 400 m n. m., který byl rozdělen na několik částí s názvy jako Plotna, Hlavní kámen či Východní věž. Zaujalo nás, že se na horním okraji nachází malá jeskyně, která vznikla zvětráváním a že zde díky specifickému podloží rostou rostliny, které jinde v Chřibech obvykle nebývají, například česnek šerý horský nebo sleziník severní. Velká část textu obsahovala názvy dalších rostlin a brouků, které v okolí skály našly svůj domov. Když jsme si vše přečetli, začali jsme zdolávat první část stoupání, které ze začátku nebylo nijak náročné. Jakmile jsme však přišli na místo, kde z červené značky odbíhala trasa vedoucí ke skále, pohodové stoupání se rázem změnilo v náročný výškrab. Sklon svahu se změnil a začal řádně prověřovat naše fyzické schopnosti.

Pomalými krůčky jsme stoupali vzhůru pod skálu, k jejímuž vrcholu zbývalo jen několik desítek metrů. Jednalo se ovšem o velmi, velmi prudký svah, který jsme zdolávali těžce s pomocí stromů, o které jsme se sem tam opřeli a vydýchali se. Konečně jsme se vyškrábali na vrchol Břestecké skály, rozkládajíc se na jižním úbočí vrchu Komínku, popadli dech a pak jsme se již mohli pokochat výhledy na obec a okolní sadů. V dálce se rozkládalo rovinaté Pomoraví s vinicemi či Uherské Hradiště a Staré Město. Jelikož nebyla vyhlídka oplocená, museli jsme dávat pozor, abychom na pískovci neuklouzli, ale vše dopadlo dobře a po několikaminutovém pobytu jsme skálu opustili a vydali se na zpáteční cestu. Prudký svah jsme raději obešli obloukem po lesních cestičkách a na červenou značku jsme se napojili až hluboko pod skálou. Bezpečně jsme se tak stejnou cestou vrátili k penzionu, kde jsme se chtěli najíst. Vstoupili jsme dovnitř, posadili se a objednali si nealkoholické pivo spolu s jídlem. Po chvíli nám na stole přistál objednaný pokrm, který nebyl sice špatný, ale za poměrně velké peníze jsme očekávali větší chuťovou hitparádu i porce. Po jídle jsme si v recepci koupili turistickou známku, zaplatili nechutně velkou útratu a nasedli do našeho autíčka na parkovišti.

Boršice – kostel sv. Václava

Pak jsme přes Buchlovice odjeli do obce Boršice, kde se naším prvním cílem stal katolický kostel sv. Václava, postavený v letech1670 – 1680 na místě starého dřevěného kostela. Auto jsme zaparkovali pod svatostánkem a vzápětí jsme k němu začali stoupat po dlouhém schodišti, které bylo vybudováno v roce 1947. Zhruba v polovině výstupu jsme se zastavili u sochy sv. Antonína z 18. století, který byl obklopen vkusnou parkovou úpravou a kovovým plůtkem. Svatý Antonín byl zobrazen ve svém typickém řeholním rouchu a v náručí držel malého Ježíška, což odkazovalo na legendu o jeho vidění. Obě postavy měly na hlavách výrazné kovové svatozáře s paprsky. Když jsme si umělecké dílo z pískovce prohlédli, dokončili jsme výstup a začali se věnovat samotnému kostelu. Průčelí dominovala 30 metrů vysoká věž, která byla k lodi kostela přistavěna až ke konci 17. století a nahradila tak starou dřevěnou zvonici.

Věž byla zakončena štíhlou jehlancovou střechou, kterou získala v roce 1867 a díky ciferníkovým hodinám jsme si mohli zkontrolovat správný čas. Zvonové patro mělo úzká okna s půlkruhovými záklenky, za nimiž se ukrývaly dva velké zvony z roku 1918 a 1920. O něco níže se nacházelo malé okénko, pouštějící světlo na hudební kůr a dole v přízemí jsme mezi dvojicí opěráků našli vchod. Rychle jsme k němu přistoupili a přes mříž jsme nahlédli do předsíně se sochou sv. Václava. Pak jsme si z dálky prohlédli hlavní oltář se sochami andělů a sv. Ludmily. Na podstavcích pak stály štukové sochy sv. Cyrila a Metoděje jako biskupů. Viděli jsme rovněž oltářní obraz sv. Václava, který roku 1850 namaloval Alois Zapletal z Kroměříže. Když jsme si interiér prohlédli, vydali jsme se na obchůzku kolem kostelní lodi, která byla rovněž podepřena opěráky. K boku věže byla přilepena válcová věžička, v níž se nacházely schody na hudební kůr.

V prvním patře lodi jsme spatřili termální okna s půlkruhovými záklenky, která zajišťovala prosvětlení interiéru. V přízemí jsme minuli boční vchod a pak jsme přišli k trojbokému presbytáři se stejnými termálními okny. Druhá strana kostela vypadala podobně, ale narazili jsme zde navíc na přistavěnou sakristii a dřevěný kříž sv. Václava. Na hřebeni střechy nad lodí jsme spatřili menší věžičku se zvonkem a pak jsme se krátce věnovali sousední faře. Přízemní farní budova byla postavena v roce 1836 a původně byla určena jen pro jednoho kněze. Potřeboval-li farář pomoci, přišli duchovní z Velehradu nebo františkáni z Uherského Hradiště, nebo zde bývali i františkáni až ze Skalice. O jednom slovenském františkánovi se zachovala pověst, že uměl velmi dobře hrát na citeru, čehož využíval k návštěvám sklepů místních obyvatel. Nechal se od nich hostit klobásami, husími játry nebo jiným masem a když vypil druhý pohár vína, začal hrát na svůj nástroj.

Vedle vchodu do fary jsme našli pamětní desku římskokatolického kněze Josefa Cukra, který se druhé světové války zapojil do odboje, byl nacisty zatčen a vězněn v koncentračním táboře v Terezíně. V roce 1950 byl v politickém procesu odsouzen k 11 letům vězení na Mírově a v pracovním táboře při uranových dolech Jáchymově. Vše přežil a ještě v roce 2001 působil v knihovně na Velehradě. Od fary jsme zamířili k soše Panny Marie, přičemž jsme se pohybovali po starém hřbitově, na němž se pohřbívalo až do roku 1829, kdy o kus dál vznikl nový hřbitov a po tom původním nezůstala ani stopa. Brzy jsme přišli ke zmíněné soše modlící se světice se sepjatýma rukama, ukryté pod dvojicí rozkvetlých stromů, která vznikla patrně na začátku 20. století. Na podstavci jsme si přečetli nápis Královno rodin, oroduj za nás. Poté, co jsme si katolický kostel prohlédli, vydali jsme se pěšky ke 400 metrů vzdálené pokloně. Tak se totiž nazývala drobná zděná sakrální stavba bez vnitřního prostoru, určená k uctění svatého nebo k modlitbě při cestě do polí a vinohradů.

Boršice – kaplička Pod vinohrady

Brzy jsme k ní dorazili a hranolová boží muka se čtvercovým půdorysem jsme si krátce prohlédli. Kaplička, které evidentně nedlouho před naší návštěvou prošla rekonstrukcí, byla zakončena nízkou stanovou stříškou s křížem. V proskleném výklenku jsme našli sošku modlícího se dítěte Ježíše v typickém modrém rouchu, nad nímž visel malý dřevěný kříž s korpusem Krista. Pod dozorem majitelů přilehlého vinohradu jsme si kapličku obešli kolem dokola a pak jsme se seznámili s její historií, které se začala odvíjet roku 1902. Tehdy nechal místní farář Studený postavit čtyři kapličky okolo vinohradů na památku svého 37letého pobytu v Boršicích. Zaujalo nás, že kaplička vznikla na staré cestě vedoucí do vinohradů a sloužila jako orientační bod, místo pro krátkou modlitbu vinařů jdoucích do práce, a také jako prosba o ochranu úrody před krupobitím a mrazy. Zároveň s výstavbou kaple byly patrně vysazeny lípy, pod nimiž se drobná církevní stavba ukrývala a společně tak tvořily pěkný krajinný prvek.

Boršice – Malý obelisk a kříž s Kristem

Když jsme si vše prohlédli, vrátili jsme se zpět ke kostelu, nasedli do auta a odjeli na parkoviště u farmy s názvem na Haldě. Její návštěvu jsme ještě o několik desítek minut odložili, jelikož jsme se nejprve chtěli projít po naučné stezce, pojednávající o lovcích mamutů a tehdejší době. Vrátili jsme se tedy na křižovatku, zabočili doprava a kráčeli rovně po hlavní ulici, která nás brzy přivedla k Malému obelisku. Jednalo se o památník, připomínající duchovní a kulturní odkaz soluňských bratří, který výrazně ovlivnil identitu a vzdělanost našich předků. Obelisk nesl bronzový prstenec s nápisem v hlaholici a byl zakončen koulí, která symbolizovala jednotu a vesmír. Na tabuli pak byl vyobrazen seznam písmen hlaholice s jejich názvy a číselnými hodnotami, které vytvořil Konstantin pro potřeby misie na Velké Moravě v roce 863. Písmo vycházelo z malé řecké abecedy a bylo doplněno o znaky pro specifické slovanské zvuky. Jiná deska shrnovala klíčové body z historie obce Boršice, na další jsme našli kruhový reliéf s portrétem svatého Metoděje a na poslední jsme si přečetli nápis BEZ KNIH a prohlédli si obecní znak. Když jsme si Malý obelisk dostatečně prozkoumali, šli jsme ulicí dál až k pískovcovému kříži s Kristem, který roku 1878 vytvořil neznámý sochař.

Boršice – naučná stezka Po stopách lovců mamutů – 1. zastavení - úvodní

Jen pár metrů od kříže nás zaujaly některé výtvory místního kováře, zejména zelená socha Svobody s nezvyklou tváří, stojící před domem umělce. O kousek dál jsme zabočili doleva a po několika stovkách metrů jsme přišli do lesíku Chrástka, kde začínala velmi pěkná naučná stezka s názvem Po stopách lovců mamutů o délce jednoho kilometru, na které nás čekalo 11 informačních panelů. První z nich jsme našli u dřevěné vstupní brány a altánku. Přečetli jsme si na ní poutavé vyprávění, které nás přeneslo o 30 tisíc let zpět do minulosti, přímo do doby legendárních lovců mamutů. Dozvěděli jsme se, že se nacházíme v autentické lokalitě moravského gravettienu, kde tito lidé kdysi skutečně žili, stavěli si obydlí a vyráběli první keramiku. Našli jsme zde krásné ilustrace, které nám ukázaly, že tehdejší obyvatelé nebyli jen drsní přeživší, ale i zruční řemeslníci a umělci, kteří si potrpěli na zdobení oděvů a účesy. Přečetli jsme si také o tom, že místní krajina pod Chřiby byla pro paleolitické lovce strategickým místem s výhledem do údolí, podobně jako známější Pálava. Na mapce jsme si prohlédli trasu celé stezky a velký obraz v dolní části, kde jsme viděli dramatický výjev z lovu mamuta v bažinách. Dozvěděli jsme se rovněž, že na vzniku této stezky spolupracoval Archeologický ústav ČSAV a Slovácké muzeum, aby byly informace historicky přesné. Tabule nám tak skvěle přiblížila svět, který kdysi dávno pulzoval životem právě v místech, kde jsme se právě nacházeli.

Boršice – naučná stezka Po stopách lovců mamutů – 2. zastavení – Archeologické výzkumy v Boršicích

Potom jsme se po široké zpevněné cestě, vedoucí kolem zahrádek, vydali o několik desítek metrů výše, kde se vlevo nacházelo druhé zastavení. Na této tabuli jsme si přečetli fascinující detaily o archeologických výzkumech, které v Boršicích probíhaly už od konce 19. století, kdy byl nalezen první mamutí kel. Dozvěděli jsme se, že za nejvýznamnějšími objevy stáli odborníci jako profesor Vilém Hrubý nebo Petr Škrdla, kteří zde odkryli tisíce kamenných nástrojů a zvířecích kostí. Našli jsme zde obrázky vzácných nálezů, jako byly portréty pravěkých žen vyřezané z mamutoviny, dokládající neuvěřitelnou zručnost našich předků. Přečetli jsme si také o tom, že se zde našlo na 5000 kostí mamutů, koní, sobů a dokonce i jeskynních medvědů či vlků. Velmi nás zaujal nákres půdního profilu na pravé straně, který jako časová osa ukazuje vrstvy země od současnosti až po hloubku odpovídající dvěma milionům let. Dozvěděli jsme se, že kulturní vrstva s pozůstatky lovců mamutů se nachází v hloubce, která odpovídá době před zhruba 30 000 lety. Na tabuli jsme našli i kresbu znázorňující pravěké sídliště a způsob, jakým tehdejší lidé zpracovávali úlovky. Celý text nám vysvětlil, že Boršice patří k nejvýznamnějším lokalitám starší doby kamenné na Moravě. Díky těmto informacím jsme pochopili, jak mravenčí a náročná je práce archeologů při odkrývání tajů naší nejstarší historie.

Boršice – naučná stezka Po stopách lovců mamutů – 3. zastavení – Sídliště lovců mamutů

Po dočtení posledních řádků jsme pokračovali po cestě k odbočce do lesa, kam jsme vstoupili po dřevěném mostě a vzápětí jsme se ocitli u třetího zastavení s názvem Sídliště lovců mamutů. Na ní si podrobně přečetli o tom, jak vypadal každodenní život a hospodaření tehdejších lidí v okolí Boršic. Dozvěděli jsme se, že toto místo nebylo jen náhodnou zastávkou, ale strategicky vybraným sezónním sídlištěm, které lovci využívali od jara do podzimu k lovu a přípravě zásob na zimu. Našli jsme zde fascinující obrázky, které nám přiblížily interiér pravěkého obydlí i celkový pohled na tábořiště s chatami postavenými z mamutích kostí, kůží a dřeva. Dozvěděli jsme se také, že tito lidé nebyli jen lovci, ale i zruční řemeslníci, kteří dokázali vyrábět jemné kamenné nástroje, a dokonce i první keramiku, což svědčí o jejich vysoké technické úrovni. Přečetli jsme si o důležitosti ohně a o tom, jak si lovci rozdělovali práci při zpracování úlovků, od porcování masa až po sušení kůží na vysokých konstrukcích. Na tabuli jsme objevili i mapky, které ukazují „zemi lovců mamutů“ a jejich migrační trasy podél řek, kudy putovali za zvěří. Velmi nás zaujala poznámka o uctívání přírodních sil, která vysvětluje, že lovci se snažili žít v harmonii s krajinou a zbytečně neplýtvat jejími dary. Celý text nám tak vykreslil obraz velmi organizované společnosti, která měla své pevné rituály a hluboké znalosti o přírodě, v níž žila. Díky této tabuli jsme lépe pochopili, že boršické naleziště je unikátním oknem do světa, kde se před tisíci lety potkávala odvaha lovců s neobyčejnou lidskou vynalézavostí.

Boršice – naučná stezka Po stopách lovců mamutů – 4. zastavení - Podnebí ve starší době kamenné

Jen o pár metrů dál se nacházela čtvrtá tabule s názvem Podnebí ve starší době kamenné, u které se tyčil tajuplný šamanský sloup, jsme si přečetli o neuvěřitelné odolnosti tehdejších lidí. Dozvěděli jsme se, že doba lovců mamutů byla érou velkých kultur severského typu a že tehdejší krajina Boršic připomínala dnešní chladné lesostepi jižního Finska nebo Švédska. Našli jsme zde fascinující obrázky, které znázorňovaly, jak se lidé chránili před mrazem – od detailně propracovaných kožešinových oděvů s kapucemi až po ukázky jejich každodenních činností, jako je opracování kostí. Přečetli jsme si také o tom, že zimy byly tehdy velmi dlouhé a mrazivé, ale s malým množstvím sněhu, což umožňovalo velkým stádům zvířat najít potravu v podobě suché trávy. Dozvěděli jsme se, že i v těchto drsných podmínkách kvetlo umění, o čemž svědčí drobné plastiky žen, takzvané Venuše, které si lidé vyráběli a ukládali do skrýší pod podlahy svých obydlí. Na tabuli nás zaujala i ilustrace pohřbu tří osob, která naznačuje bohatý duchovní život a rituály spojené s odchodem ze světa. Právě přítomnost šamanského sloupu hned vedle tabule nám pomohla si lépe představit, jak důležitou roli hrála v životě lovců magie a uctívání přírodních živlů. Celé toto zastavení nám ukázalo, že i přes extrémně chladné klima dokázali tito lidé vytvořit komplexní společnost s hlubokým estetickým i duchovním cítěním.

Boršice – naučná stezka Po stopách lovců mamutů – 5. zastavení - Doprava ve starší době kamenné

Když jsme si vše přečetli a prohlédli si šamanský sloup, pokračovali jsme v chůzi po úzké lesní stezce, která nás vedla nahoru na kopec, kde jsme narazili na páté zastavení s názvem Doprava ve starší době kamenné. Přečetli si na ní o tom, jakým způsobem se tehdejší lidé dokázali přesouvat na velké vzdálenosti a jak přepravovali své náklady. Dozvěděli jsme se, že paleolitičtí lovci nebyli připoutáni k jednomu místu, ale putovali stovky kilometrů za surovinami, jako byl kvalitní pazourek, nebo za stády zvěře. Našli jsme zde velmi zajímavé obrázky, které znázorňují využití vodních cest – viděli jsme například lovce na jednoduchých plavidlech, připomínajících čluny, jak se plaví po řece. Přečetli jsme si také o tom, že k transportu těžkých břemen, jako bylo ulovené maso nebo kůže, používali lidé dřevěné smyky nebo jednoduchá nosítka. Dozvěděli jsme se, že důležitým pomocníkem při dopravě a lovu byl už tehdy pes, který byl prvním domestikovaným zvířetem a pomáhal lidem nejen s nošením nákladů, ale i při stopování zvěře. Na velkém centrálním obraze jsme viděli skupinu lidí putujících zasněženou krajinou, doprovázených ochočenými zvířaty, zatímco v pozadí se na horizontu tyčí majestátní mamut. Tabule nám také objasnila, že tito lidé měli vynikající orientační smysl a dokázali číst v krajině, což jim umožňovalo bezpečný pohyb v divočině bez dnešních map. Celé toto zastavení nám ukázalo, že pravěký člověk byl neuvěřitelně mobilní a dokázal efektivně překonávat přírodní překážky pomocí své vynalézavosti. Díky těmto informacím jsme si uvědomili, že doprava v paleolitu nebyla jen o chůzi, ale o promyšlené logistice, která byla klíčem k přežití v drsných podmínkách tehdejší Evropy.

Boršice – naučná stezka Po stopách lovců mamutů – 6. zastavení - Řemesla a umění u lovců mamutů

Když jsme dočetli poslední řádky, vstoupili jsme do mělkého úvozu, zabočili doleva a začali klesat dolů. Na zemi jsme sledovali betonové odlitky se stopami zvířat a na stromech oranžové šipky, které nás celou stezkou provázely. V úvozu jsme museli podklouznout pod jakousi střechou bez krytiny a vzápětí jsme stanuli u šestého zastavení s názvem Řemesla a umění u lovců mamutů. Ponořili jsme se zde do světa neobyčejné zručnosti a estetického cítění našich předků, jenž nebyli jen lovci, ale i mistrní výtvarníci, kteří dokázali vtisknout krásu i běžným předmětům denní potřeby. Našli jsme zde obrázky precizně vyrobených kostěných spon, zdobených náčelnických holí a také reprodukci slavné Věstonické Venuše, která je symbolem tehdejšího umění. Přečetli jsme si, že gravettienští umělci pracovali s mamutovinou, kostmi i pálenou hlínou a jejich díla svědčí o hlubokém smyslu pro detail a symetrii. Na tabuli jsme objevili také zmínky o pravěké hudbě, kterou doprovázely kostěné píšťalky, a o rituálních maskách používaných při šamanských obřadech. Velmi nás zaujaly ilustrace znázorňující výrobu kamenných nástrojů a tkaní jednoduchých textilií, což vyvrací mýtus o primitivních lidech v roztrhaných kožešinách. Dozvěděli jsme se, že umění bylo pro lovce způsobem, jak komunikovat s duchovním světem a vyjádřit úctu k přírodě, která je obklopovala. Přímo u cesty jsme pak viděli krásné dřevěné sochy zvířat – moudrou sovu a hrdého dravého ptáka, které jako by strážily tajemství tohoto místa. Tyto umělecké prvky v krajině nám pomohly lépe procítit spojení mezi dávnou historií a současnou tvořivostí. Celé toto zastavení v nás zanechalo hluboký dojem z toho, jak bohatý a barevný byl vnitřní svět lidí, kteří se po těchto cestách procházeli tisíce let před námi.

Boršice – naučná stezka Po stopách lovců mamutů – 7. zastavení - Šamanismus, mytologie a léčitelství

O kousek dál úvoz přešel do běžné lesní stezky, u níž se nacházelo sedmé zastavení s názvem Šamanismus, mytologie a léčitelství, Virtuálně jsme zde vstoupili do tajů duchovního světa a tehdejších představ o nadpřirozenu. Dozvěděli jsme se, že život lovců mamutů nebyl zdaleka jen o boji o potravu, ale byl protkán hlubokou vírou v duchy přírody a magické rituály, které měly zajistit úspěšný lov nebo uzdravení nemocných. Našli jsme zde fascinující obrázky šamanů při rituálech, doprovázených bubnováním a maskami, které jim měly pomoci komunikovat s jinými světy. Přečetli jsme si o tom, že tehdejší léčitelé měli pozoruhodné znalosti o bylinkách a přírodních preparátech, přičemž některé nálezy dokazují i úspěšně provedené zákroky, které nám dnes připadají až neuvěřitelné. Dozvěděli jsme se také o mýtech spojených se samotným mamutem, který byl pro tyto lidi posvátným tvorem a symbolem síly, a o tom, jak důležitou roli v komunitě hrála postava šamana jakožto prostředníka a ochránce tradic. Na tabuli nás zaujaly detaily o rituálních předmětech, jako jsou vyřezávané loutky z mamutoviny nebo talismany, které měly své majitele chránit před zlými silami. Přečetli jsme si také o pohřebních zvycích, které svědčí o úctě k mrtvým a víře v posmrtný život, kam je často doprovázely milované předměty nebo šperky. Celé toto zastavení nám ukázalo, že vnitřní vesmír paleolitických lidí byl neobyčejně bohatý a že jejich moudrost a spojení s přírodou nám mají co říct i v dnešní době. Díky těmto informacím jsme si uvědomili, že Boršice byly místem nejen fyzického přežití, ale i hlubokého duchovního prožitku, který formoval naši vlastní kulturu.

Boršice – naučná stezka Po stopách lovců mamutů – 8. zastavení - Lovci doby kamenné

O několik metrů dál jsme se vyfotili u desky s ilustrací znázorňující každodenní práci v osadě, kde postavy seděly na kožešinách a věnovaly se šití oděvů nebo zpracování kůží před svými stany. Díky tomuto zastavení jsme si z naučné stezky odnesli nejen nové vědomosti, ale i úsměv na tváři. Jen o pár metrů dál jsme narazili na osmé zastavení s názvem Lovci doby kamenné jsme si přečetli o neuvěřitelných loveckých schopnostech a strategickém myšlení tehdejších lidí. Dozvěděli jsme se, že lovci mamutů byli špičkovými predátory, kteří však lov nepovažovali za sport, ale za nezbytnou součást přežití, přičemž k uloveným zvířatům chovali hluboký respekt. Našli jsme zde obrázky sofistikovaných zbraní, jako byly vrhací oštěpy s hroty z pazourku nebo mamutoviny, a dozvěděli se o existenci vrhacího prkna, které dokázalo výrazně zvýšit sílu a dolet oštěpu. Přečetli jsme si také o tom, že lovci nebyli jen siláci, ale i zkušení stopaři, kteří dokonale znali zvyky zvěře a dokázali v terénu nastražit důmyslné pasti. Na velkých ilustracích jsme viděli dramatické scény z lovu na mamuta, soba i koně, které nám ukázaly, že úspěch závisel na dokonalé spolupráci celé skupiny. Dozvěděli jsme se rovněž o tom, jak se ulovené zvíře beze zbytku využilo – od masa a tuku pro obživu až po kosti na stavbu obydlí a šlachy sloužící jako pevné provazy. Na tabuli nás zaujala i zmínka o tom, že lovci nebyli závislí pouze na velkých zvířatech, ale jejich jídelníček doplňoval i sběr plodů, kořínků a lov menší zvěře, jako byli zajíci nebo ptáci. Přečetli jsme si také, že jejich technická zdatnost jim umožňovala vyrábět mikročepelky, které se vkládaly do kostěných násad, čímž vznikaly první kombinované nástroje. Celé toto zastavení nám vykreslilo obraz člověka jako inteligentního tvora, který dokázal díky svým znalostem ovládnout tehdejší drsnou přírodu. Díky těmto informacím jsme pochopili, že lovci mamutů byli skutečnými mistry svého řemesla, jejichž odkaz v této krajině přetrval tisíce let.

Boršice – naučná stezka Po stopách lovců mamutů – 9. zastavení - Mamut srstnatý – král doby ledové

Za osmou cedulí cesta přešla na velké prostranství, kde se nacházelo deváté zastavení s názvem Mamut srstnatý – král doby ledové a také spousta velkých dřevěných zvířat a lidí. Konečně jsme se tak setkali s největším symbolem celé stezky. Dozvěděli jsme se, že dospělý mamut dosahoval délky až 5,4 metru a váhy kolem 6 tun, přičemž jeho tělo chránila hustá srst s chlupy dlouhými až 90 centimetrů a silná vrstva podkožního tuku. Našli jsme zde monumentální obraz obrovského stáda mamutů putujícího krajinou, který nám vzal dech a pomohl nám si představit tu neskutečnou sílu přírody. Přečetli jsme si také o tom, že mamuti žili v rodinných skupinách vedených starší samicí a že jejich kly mohly dorůstat délky přes čtyři metry. Dozvěděli jsme se, že kromě mamutů v této oblasti žili i srstnatí nosorožci, sobi a obrovští medvědi, jejichž dřevěné sochy jsme našli rozeseté všude kolem nás. Právě zde, v malebném lesíku, jsme narazili na nejrozsáhlejší expozici soch v životní velikosti – ulovili jsme pohledem majestátního medvěda, obří hlavu mamuta s kly i postavy lovců v dramatických pózách. Na tabuli jsme objevili i zajímavé srovnání velikosti mamuta s dnešním slonem a člověkem, což nám ukázalo, jak malí jsme proti těmto obrům byli. Přečetli jsme si také, že vyhynutí těchto králů tundry bylo způsobeno kombinací oteplení klimatu a rozšiřujícího se vlivu člověka. Celé toto prostranství na nás působilo jako pravěký park, kde jsme se cítili jako přímí účastníci dávného lovu. Díky devátému zastavení jsme pochopili, proč byl mamut pro tehdejší lidi nejen zdrojem obživy, ale i uctívaným vládcem světa. Byl to pro nás nejhezčí zážitek z celé trasy, který v nás zanechal trvalou vzpomínku na divokou krásu boršické historie.

Boršice – naučná stezka Po stopách lovců mamutů – 10. zastavení - Zvířata starší doby kamenné

Jen pár metrů níže stála tabule s desátým zastavením a názvem Zvířata starší doby kamenné, kde jsme se dočetli o neuvěřitelné rozmanitosti fauny, která sdílela krajinu s tehdejšími lovci. Dozvěděli jsme se, že kromě ikonických mamutů se zde proháněla i stáda sobů polárních, koní a bizonů, ale také nebezpeční predátoři, jako byl obrovský jeskynní lev nebo leopard. Našli jsme zde přehledné obrázky jednotlivých druhů, které nám ukázaly, jak vypadal například pižmoň severní nebo dnes již vyhynulý nosorožec srstnatý. Přečetli jsme si, že boršické naleziště vydalo tisíce kostí těchto zvířat, což dokazuje, jak bohatým lovným revírem tato oblast pod Chřiby kdysi byla. Dozvěděli jsme se také zajímavosti o jeskynním medvědovi, který mohl vážit až 800 kilogramů, a o vlkovi, jenž se postupně stával prvním průvodcem člověka. Na tabuli nás zaujal i popis drobnějších živočichů, jako byl zajíc polární nebo liška, kteří byli pro lovce důležitým zdrojem kožešin. Přečetli jsme si také o tom, že tehdejší lidé tato zvířata nejen lovili, ale i hluboce uctívali, což dokládají četné nálezy zvířecích sošek a rytin. Celý panel je doplněn mapkou, která nás informovala, že se blížíme k závěru naší cesty za poznáním pravěku. Toto zastavení nám pomohlo uvědomit si, jak dynamický a drsný ekosystém zde před tisíci lety existoval a jak důležité bylo pro lovce dokonale znát chování každého tvora. Díky desáté tabuli jsme si ucelili představu o přírodním bohatství moravského gravettienu, které bylo klíčem k rozkvětu tehdejší lidské civilizace.

Boršice – naučná stezka Po stopách lovců mamutů – 11. zastavení - Svět dětí lovců mamutů

Po dočtení předposlední tabule jsme šli dál a brzy jsme dorazili ke svatému obrázku s křížem, které se sem tématicky vůbec nehodilo. Rychle jsme se tak přesunuli jedenáctému zastavení s názvem Svět dětí lovců mamutů, na níž jsme si přečetli dojemné i poučné vyprávění o tom, jak vypadalo dospívání v době ledové. Dozvěděli jsme se, že dětství tehdy nebylo jen o hrách, ale především o postupném učení se dovednostem, které byly klíčové pro přežití v drsné přírodě. Našli jsme zde obrázky dětí, které pomáhají dospělým, ale také zmínky o tom, že si měly s čím hrát – archeologové totiž objevili drobné figurky zvířat, které pravděpodobně sloužily jako hračky. Přečetli jsme si, že rodiče své děti velmi milovali a zdobili jim oblečení korálky a přívěsky, podobně jako to dělali u svých vlastních oděvů. Dozvěděli jsme se rovněž o vzácných nálezech dětských otisků nohou v hlíně, které nám po tisících letech podávají svědectví o jejich přítomnosti v tábořištích. Na tabuli nás zaujala informace, že už malé děti se učily rozeznávat stopy zvířat a jedlé rostliny, aby se staly platnými členy své komunity. Přečetli jsme si také o rituálech spojených s dospíváním, které pro mladé lovce a sběračky znamenaly vstup do světa dospělých. Na závěr jsme se dozvěděli, že i přes extrémně těžké podmínky byla dětská radost a zvídavost motorem, který hnal lidstvo kupředu. Celý text na této poslední zastávce nám připomněl, že lidské city a pouta mezi rodiči a dětmi se za těch 30 tisíc let v podstatě vůbec nezměnily. Tato tabule udělala krásnou tečku za naším putováním po boršické stezce, která nám ukázala pravěk v jeho nejpřirozenější a lidské podobě. Po dočtení posledních řádků jsme se pokochali výhledem na obce Boršice a pak jsme stezku opustili. Moc se nám líbila. Bylo vidět, že si v Boršicích dali záležet, aby paleolit nepůsobil jen jako hromada kostí a kamení, ale jako živý příběh lidí, kteří byli v mnoha ohledech stejní jako my. A ty dřevěné sochy a interaktivní prvky jako fotostěna tomu dodávaly parádní atmosféru.

Boršice – farma Na Haldě

Následně jsme se stejnou cestou vrátili k farmě, abychom prozkoumali i její nabídku. Začali jsme u výběhu s obcemi, které si u všech našich otázek vybrali odpověď B. Pak jsme kolem monumentální dřevěné sochy koně zamířili k těm živým, jež jsme chvíli pozorovali a oni zase nás. Brzy jsme jejich výběh opustili a vstoupili do krytých stájí, kde v kotcích pobývala prasátka a morčata. V králíkárně se pak krčili její ušatí obyvatelé. Dlouho jsme ve smradlavých stájích nevydrželi a vyšli ven na čerstvý vzduch. Sluníčko nás na chvíli donutilo přivřít oči, ale i tak jsme našli správnou cestu k další otevřeným výběhům, v nichž jsme tentokrát našli slepice, kohouta a kachny. Jejich sousedy byly mlsné kozy, které bezostyšně prostrkovaly hlavy plotem, takže jsme o ně na dřevěné lávce málem zakopli. Ve vedlejším výběhu se líně válela černá prasata, takže jsme si s nimi na rozdíl od koz moc zábavy neužili a šli dál. Míjeli jsme dětská koutek s prolézačkami a ohništěm, ležící na břehu potůčku s vtipným názvem Dlouhá řeka a pak jsme dorazili k rybníku.

Moc se nám líbily dřevěné lávky, sošky zvířat a ostrůvek pro ptáky, které jsme na této straně vodní plochy našli. Potom jsme se vydali na obchůzku kolem rybníka, které byl sice úzký, ale na délku měřil několik stovek metrů. Na začátku jsme narazili na první tabuli naučné stezky s názvem CYKLOTURISTICKÝ VODNÍ PARK HALDA, která nás na procházce provázela. Na jedničce jsme si prostudovali podrobnou mapu okolí farmy s obcemi Boršice, Zlechov, Tupesy, Stříbrnice, Kostelany nad Moravou a částí Starého Města. Pak jsme po pěšince mezi rybníkem a Dlouhou řekou přišli k druhému zastavení  která nás informovala o dravých rybách, které mohou pozorní návštěvníci na Haldě potkat. Mezi ně patřil candát obecný se svými psími zuby a pruhy na bocích, král zdejších vod sumec velký s dlouhým těla a typickými vousy, menší dravá ryba okoun říční s výraznou hřbetní ploutví nebo zubatá štika obecná, známá svým bleskovým útokem z úkrytu v rákosí. U každé ryby jsme si přečetli krátký text, která vysvětlovala, jak daná ryba žije a čím je zajímavá.

Jen o pár metrů dál stála tabule s trojkou, která se zaměřila na ryby, typické pro české rybníky. Našli jsme zde asijského amura bílého, živící se rostlinnou stravou, díky čemuž získal přezdívku vodní kráva. Dále jsme se seznámili s línem obecným, mající krásné olivové zbarvení a velmi drobné šupiny. Dozvěděli jsme se, že se tato ryba ráda zdržuje u dna a v klidnějších částech rybníka. Nemohla chybět ani naprostá klasika a král českých vod kapr obecný nebo karas obecný, jeho menší příbuzný, který byl dříve v našich vodách velmi běžný, ale dnes je už vzácnější. Stačil ujít pár kroků a přišli jsme ke čtvrté tabuli, věnované zdejšímu vodnímu ptactvu. Kachnu divokou zastupoval pestře zbarvený kačer a nenápadná hnědá samice. Skutečným drahokamem našich vod byl ledňáček říční, kterého jsme však naživo neviděli. Na třetím obrázku byla potápka malá, menší vodní pták, který tráví hodně času potápěním se pro potravu. Na závěr jsme shlédli kachnu smaragdovou, plemeno kachny domácí s nádherným tmavým peřím, které hází kovově zelené odlesky a pak jsme šli dál.

Brzy jsme přišli k pátému zastavení, která nás tentokrát seznámila s dravci a sovami, které bychom mohli zahlédnout kroužit nad loukami kolem farmy nebo slyšet v noci z okolních stromů. Mezi ně patřila česká nejběžnější sova puštík obecný se svýma typickýma velkýma očima nebo poštolka obecná, kterou jsme často viděli třepotat se na jednom místě ve vzduchu, když vyhlížela kořist v trávě. Nejvíce se nám líbil velmi dravý lovec jestřáb lesní, který se dokáže bleskově pohybovat mezi stromy a posledním dravcem bylo káně lesní, velký dravec, vysedávající s oblibou na sloupech u cest nebo kroužící vysoko na obloze. O kousek dál se nacházelo šesté zastavení, pojednávající o místních obojživelnících, kam patřil skokan hnědý, typická žába s tmavou skvrnou za okem nebo zelený kolega, klasický kvákající obyvatel břehů, vyhřívající se rád na listech leknínů. Dále zde byla vzácná želva bahenní, náš jediný původní druh nebo americká želva nádherná s červenými proužky u uší. Pak jsme se pokochali výhledem na rybník a vyfotili se na lavičce, u níž stála dřevěná socha žáby.

Zanedlouho jsme přišli k sedmému zastavení věnované rostlinám, tvořící typický ráz okolí Haldy, kam patřil šmel okolíkatý, elegantní rostlina s růžovými květy, rostoucí v mělkých vodách a na bahnitých březích. Pak přišla na řadu vrbice s vysokými fialovými klasy květů, typický rákos obecný, sloužící jako úkryt pro kachny a ryby nebo jarní rostlina kosatec žlutý. V místech, kde se rybník zužoval, jsme narazili na osmou tabuli s mapou širšího okolí Boršic, takže jsme se u ní dlouho nezdrželi. Brzy jsme přišli ke konci rybníku, otočili se na podpatku a stejnou cestou jsme se vrátili k prvnímu zastavení. Vzápětí jsme zašli do restaurace, kde jsme si koupili turistickou známku s motivem farmy a kávu. Pak jsme se posadili venku na lavičky a vytáhli z batohu pár koláčků, jimiž jsme si osladili chuť lahodného nápoje. Když jsme kávu vypili, vrátili jsme se k autu, jímž jsme popojeli několik stovek metrů k vinařství Dvůr pod Starýma horama, kde jsme koupili dřevěné kolečko obce Boršice. Potom jsme již odjeli do Olomouce a uzavřeli tak prosluněný jarní výlet, strávený na Slovácku.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-navstivili-jihomoravske-obce-salas-a-borsice