Úvod

Moravský kras jsme vždy navštěvovali velmi rádi, neboť se nám líbila kombinace stavebních památek a jedinečných přírodních krás, jimiž byla tato oblast doslova nabita. V září 2009 jsme se do tohoto koutu jihomoravské krajiny vydali znovu, abychom navlékli další korálky na náš turistický řetízek a do své sbírky přidaly nové turistické známky. Z velké nabídky cílů jsme si pro tentokrát vybrali jeskyni a dva zámky, které se nacházely v okolí města Blansko. Ráno po snídani jsme nastartovali zelený korejský vůz a po klikatých silnicích, protínajících Moravský kras, jsme se vydali za naším prvním cílem. Byl jím městys Ostrov u Macochy, jehož dějiny byly na počátku existence spojeny s pány z Holštejna, ovšem návštěvu jejich hradu jsme tentokrát do svých plánů nezahrnuli.

Ostrov u Macochy – větrný mlýn

Naším hlavním cílem v této obci byla sice jeskyně Balcarka, ale když jsme spatřili válcovou budovu větrného mlýna na okraji svahu nad bývalou vápenkou, neodolali jsme a jeli se na něj podívat. Vyjeli jsme do horní části obce a o chvíli později jsme zelený povoz zaparkovali nedaleko mlýna holandského typu. Vzápětí jsme se vydali na jeho obhlídku a jelikož byl roku 1865 postaven z bílého vápence, už z dálky zářil jako maják na břehu moře, který nám svým umístěním na okraji svahu připomínal. Když jsme k němu dorazili, bohužel jsme se na mlýn mohli dívat pouze přes plot, neboť jeho interiéry sloužily k rekreačnímu bydlení. Jelikož však majitelé obývali pouze spodní patro, tak se uvnitř ve třetím podlaží zachovalo mlecí zařízení o jednom složení a moučnice o patro níž.

Dovnitř jsme se tedy nedostali, ale byli jsme rádi, že se mlýn díky péči potomků posledního mlynáře tomu podařilo zachovat a nestala se z něj ruina, protože se v něm mlelo naposledy v roce 1902. Ostrovský větřák se tak stal pěkným příkladem rekreačního využití technické památky, aniž byl porušen její původní ráz. Následně jsme si zvenku prohlédli válcovou budovu o téměř desetimetrovém průměru, plechovou jehlancovou střechou a větrným kolem o průměru 11,6 metrů se čtyřmi křídly, které nahradila ty staré, zničené před rokem 1932. Nová křídla byla sice o něco kratší než původní, ale působily na nás věrohodným dojmem. Když jsme si mlýn prohlédli, zamířili jsme zpět k našemu vozu, přičemž jsme kráčeli mezi rodinnými domky, které postupně během desetiletí pohltily původně samostatně stojící větřák.

Když jsme k autu došli, posadili jsme se dovnitř a z vlastních, doma vytištěných papírů, jsme si přečetli fakta z historie mlýna a také milou pověst. Vyprávěla o tom, jak jednoho dne přestal mlýn fungovat a celá mlynářova rodina i chasa zmizela. Vesničané záhy zjistili, že se v něm usadili čerti a tak se mlýnu vyhýbali na sto honů. Pokusy o vyhnání ďábla byly neúspěšné do chvíle, než se ve vsi objevil vysloužilý voják, který sloužil u dragounů, kde přišel o levou ruku a nebál se ničeho. Neohrožený veterán čerta opravdu přemohl a získal tím nejen vděk obyvatel, ale i mlýn, do něhož se za odměnu mohl nastěhovat. A to bylo víc, než získal od císaře pána za celá dlouhá léta strávená na vojně. Když jsme dočetli poslední řádky, sjeli jsme dolů na parkoviště u jeskyně Balcarka a vydali se k budově s pokladnou a suvenýry.

Ostrov u Macochy - jeskyně Balcarka

V krásném domku jsme si pořídili vstupenku, získali razítko do památníku a také jsme si koupili dřevěnou turistickou známku. Půlhodinové čekání jsme strávili prozkoumáváním prostor okolo parkoviště, studiem informačních panelů pojednávajících o životě jeskynních lidí či nabídky prodejny suvenýrů a když jsme se konečně dočkali průvodce, vyrazili jsme na prohlídkovou trasu, která byla pár týdnů před naší návštěvou prodloužena a celá zrekonstruována. Nejprve jsme kráčeli po chodníku, vedoucí ke vchodu do jeskyně, který byl proražen v masívu Balcarovy skály. Když jsme k němu dorazili, naše výprava pět metrů vysokým vstupním portálem vešla do útrob jeskyně, jenž byla vytvořena vodami potoka Lopače a Krasovského potoka. Ocitli jsme se tak v místech, kde byla nalezena ohniště a různé nástroje ze starší doby kamenné a tisíce koster převážně drobných živočichů z období poslední doby ledové.

Zde nám průvodce poskytl informace o jeskyni, která byla od roku 1923 postupně objevována ostrovskými občany pod vedením poslance Josefa Šamalíka, přičemž v roce 1936 byly jednotlivé části podzemí spojeny v jeden celek. Vyslechli jsme si také povinně návštěvní řád a poté jsme uměle proraženou chodbou sestoupili do nevelkých prostor, které byly objeveny roku 1924 a jenž nás upoutaly barevností stěn sintrových náteků a krápníků. Potom jsme pokračovali dál do deset metrů vysokých prostor s názvem Wilsonovy rotundy, což byly v podstatě kruhové propasti, jejichž stěny zdobily sintrové kaskády. Jejich válcovitý tvar na nás působil v podzemí opravdu neobvykle. Dozvěděli jsme se, že vznikly zřejmě křížením vrstev a puklin, kterými se postupně propadaly jednotlivé vápencové lavice a do válcovitého tvaru je potom vyhladila voda.

Na stěnách rotund jsme obdivovali barevné vodopády či kaskády a pak jsme šli dál. Záhy jsme vstoupili do největších prostor podzemí, pojmenovaných po hrdinném francouzském maršálovi z 1. světové války Velký Fochův dóm, jenž vznikl zřícením velkých kusů skalního masivu. Jeho strop zdobily průhledné stalaktity a záclony a kromě této krásné výzdoby jsme v podlouhlé prostoře o rozměrech 65 × 20 × 15 metrů spatřili na dně závrtovou prohlubeň, svědčící o neznámých prostorách pokračujících dolů do hloubky. Ve Velkém dómu jsme si také vychutnali neobvyklé nasvícení LED diodami, které za doprovodu hudby vytvářelo zvláštní světelné efekty a nabídlo nám tak působivý pohled na nejrůznější scenérie těchto prostor. Namísto tradičních tlumených barev způsobených absencí denního světla jsme tak viděli opravdu bílý vápenec, někde zbarvený do šedého či stříbrného odstínu příměsí manganu, jinde zase železo způsobilo červený až hnědý nádech.

Nechyběla ani zelená barva díky mechům a lišejníkům, které rostly v blízkosti světelných zdrojů a když kolorované představení skončilo, čekal nás výstup po infarktových schodech do částí objevených v druhé polovině třicátých let 20. století, které byly nazvány Galerie a Přírodní chodba. Byly to propojené prostory, ale trasa jimi vedla postupně ve dvou výškových úrovních a při jejich prohlídce jsme si uvědomili, že před sebou máme jedny z nejkrásnějších prostor Moravského krasu. V Galerii jsme na vlastní oči spatřili všechny druhy krápníků pohromadě. Ze stropu rostoucí krápníky neboli stalaktity, od země rostoucí stalagmity a také jejich spojenou verzi, přičemž se tento krápníkový sloup nazývá stalagnát. Dále jsme zde našli brčka neboli makaróny, což byly malé duté stalaktity, které rostly nejrychleji. Některé z krápníků dokonce dostaly svá jména, takže jsme se seznámili s Jeníčkem a Mařenkou, černouškem, hodinami, peckou z broskve a dalšími.

Krápníková výzdoba na stěnách a stropech Galerie byla velmi bohatá, čistá a zachovalá. Potom jsme vstoupili do Přírodní chodby s rovným stropem, jejíž stěny byly celé tvořeny sintrem. Také zde jsme spatřili několik pojmenovaných krápníků, které při troše fantazie připomínaly Loutkové divadélko nebo Cukrovou pohádku. Chodbou jsme prošli do částí objevených roku 1924, kterými byl Dóm zkázy, jenž vznikl stejně jako ostatní zřícením stropů jeskynních pater. Ocitli jsme se v místech, kde se nacházely spojené dvě patra a tak jsme odtud mohli opět pohlédnout do Rotundy, která byla dole pod námi. Dóm zkázy získal své jméno díky zničeným krápníkům, přesto jsme zde našli pěknou výzdobu v podobě sintrového vodopádu, Madony či Kaktusu. Prohlídková trasa poté vedla do Objevitelského dómu, jehož stěny a strop byly pokryty povlakem nickamínku, což byla vápnitá kašovitá hmota, jenž vznikla působením mikroorganismů.

Její léčebné schopnosti, kterým dříve lidé věřili, se podle našeho průvodce neprokázaly, snad to tedy byla spíše víra samotná, která ostrovanům pomáhala. Tento porézní vápenec vytvářel různé houbovité tvary, který nám připomínal květák. Náš doprovod nám ani nemusel říkat, proč byla Objevitelská jeskyně takto pojmenována, neboť nad našimi hlavami byl komín, kterým sem v roce 1924 přišli z vrcholu Balcarovy skály první lidé. Následně jsme kráčeli dlouhou chodbou do menší prostory s názvem Popeluška, jenž byla objevena jako první již roku 1923 a dodatečně propojena s hlavními prostorami jeskyně. Právě zde jsme spatřili symbol Balcarky, jímž byl bezesporu zvláštní zakřivený stalaktit Handžár neboli Turecká šavle, který jako by popíral zákon přitažlivosti. Tento krápník také zdobil zakoupenou turistickou známku spolu se zmíněným větrným mlýnem a tak nás zajímalo, jak mohl tak křivě vyrůst.

Průvodce nám řekl, že se tak stalo pravděpodobně kvůli průvanu, který ovšem krápník nijak neohnul, jak by se mohlo zdát. Nicméně protože Handžár rostl poměrně blízko povrchu, tak k němu puklinami mezi skalními bloky proudil vzduch, jenž ovlivňoval kapku na jeho špičce a když ji po dlouhou dobu tlačil stále k jedné straně, krystalky kalcitu se ukládaly asymetricky a stalaktit přirůstal šikmo směrem do jeskyně. Když po nějaké době průvan ustal, pokračoval růst krápníku opět vertikálně. Kromě pozoruhodné šavle jsme v Popelušce našli ještě malé jezírko, z něhož vystupoval pohádkový hrad s věžemi, cimbuřím, paláci a hradbami. Když jsme si jej prohlédli a vhodili do něj mince pro štěstí, čekaly nás závěrečné partie složitého jeskynního systému. Kráčeli jsme 32 metrů dlouhou chodbou, která zde byla vystřílena roku 1938 směrem k novému východu z jeskyně, čímž byl dokončen prohlídkový okruh pro návštěvníky.

Chodba nás ovšem ještě nevyvedla ven na denní světlo, nýbrž jsme vstoupili do prostor muzea, v němž se nacházela archeologická a paleontologická expozice. Dozvěděli jsme se, že tato dříve samostatná jeskyně byla doupětem jeskynních medvědů, kteří zde vyváděli své mladé. Ve starší době kamenné tu pro změnu přebývali lovci sobů zvaní magdalenci, kteří do zdejšího kraje přišli před 20 000 lety z centrální Asie. V muzeu jsme si prohlédli původní archeologické nálezy, obdivovali zdařilé rekonstrukce z tehdejšího života a poslechli si vyprávění o jeskynních lidech z reproduktorů. Bylo to velmi zajímavé povídání, které nám ztěžoval netopýr, poletující okolo nás. Když se hlas odmlčel a expozici jsme si dostatečně prohlédli, vyšli jsme z podzemních prostor ven. Cestou na parkoviště jsme se shodli, že se nám Balcarka hodně líbila, jelikož trasa byla přijatelně dlouhá a nabídla nám bohatou krápníkovou výzdobu.

Blansko – zámek a muzeum

Když jsme došli k autu, odjeli jsme do Blanska na oběd, po němž jsme vyrazili na místní zámek, jenž se roku 1969 stal sídlem blanenského muzea .Zelený povoz jsme zaparkovali v ulici Úvoz a zámeckým parkem jsme směřovali k našemu cíli. Cestou jsme se zastavili u několika soch či rybníka a před vstupem do zámku jsme obdivovali kulatou kašnu. Pak jsme vstoupili na nádvoří, kde jsme si prohlédli další kašnu a arkády na jednom z křídel bývalého šlechtického sídla, které vzniklo roku 1604 přestavbou gotické tvrze z konce 14. století na renesanční zámek. Zanedlouho jsme přišli ke dveřím, zazvonili a po chvíli přišla zaměstnankyně muzea. Bohužel nám oznámila, že nejbližší prohlídka bude možná až za půl hodiny a jelikož se nám nechtělo tak dlouho čekat, vrátili jsme se k autu.

Rájec nad Svitavou – zámek

Vzápětí jsme odjeli do sousedního města Rájec nad Svitavou , kde jsme rovněž navštívili zámek. Auto jsme odložili na parkovišti před zámkem a vydali se na jeho prohlídku. Zámecký komplex ve tvaru písmene U se záhy před námi objevil spolu s velkým otevřeným nádvořím, v jehož středu jsme narazili na fontánu s krásnými lekníny, na nichž jsme mohli oči nechat. Zrak jsme si ovšem museli vzít sebou, abychom o pár minut později mohli shlédnout také vnitřní prostory zámku, nicméně i tak jsme si zapuštěný bazén s bohatou výzdobou ve francouzském stylu s potěšením prohlédli. Potom jsme zamířili do pokladny, kde jsme si koupili vstupenku, turistickou známku a také jsme získali razítko do památníku. O několik minut později exkurze začala a protože jsme si zakoupili lístky na velký okruh, s průvodkyní jsme si prošli jak přízemí, tak první patro zámku.

Začali jsme v přízemí, kde se nacházely typické reprezentačními místnosti, z nichž některé prošly v 70. - 80. letech 19. století novorenesanční úpravou, kterou navrhl Bedřich Wachsmann. Líbilo se nám tady prakticky všechno ! V honosné rodinné jídelně nás ohromily bohatě vyřezávané kazetové stropy a dřevěné obložení stěn, typické pro novorenesanci. Zdobení obsahovalo i heraldické motivy rodu Salmů, jež jsme našli například na čalounění židlí a pohovek. Dále jsme zavítali do Sálu předků, obsahující rozsáhlou portrétní rodovou galerii, která nám ukázala průřez historií rodu Salmů. Sál předků sloužil k přijímání významných hostů a diplomatů. Prezentací portrétů knížecí rodiny bylo všem návštěvníkům ihned na začátku prohlídky zdůrazněno postavení, stáří a vliv Salmů v rámci evropské šlechty a Habsburské monarchie.

Sál předků prošel úpravami v duchu novorenesance koncem 19. století, kdy získal zmíněné dřevěné obložení, kazetový strop a celkovou robustnost interiéru. Kromě obrazů jsme zde viděli i čalouněný sedací nábytek v sytých barvách a dekorativní vyřezávané rodové erby Salm-Reifferscheidtů. Průvodkyně nás zavedla také do Zahradního sálu, jedné z nejhonosnějších místností s výhledem do parku, sloužící pro plesy a větší společenské události. Obdivovali jsme zde vzácný nábytek ve stylu holandského baroka z 18. století a honosné kousky od versailleského nábytkáře André-Charlese Boullea nebo silně zlacené lustry vyřezané ze dřeva, do nichž byla zakomponována kávová souprava uherského porcelánu značky Herend. Průvodkyně nám prozradila, že André-Charles Boulle byl dvorním uměleckým nábytkářem francouzského krále Ludvíka XIV. a že jeho díla symbolizovala vrchol barokní a rokokové elegance.

Dále jsme se dozvěděli, že původní rokoková výmalba sálu byla z velké části zabílena, ale v padesátých letech 20. století byla obnovena část fresky od Schaumbergera. Velmi se nám líbila velká zámecká knihovna s 60.000 svazky, mezi nimiž se nacházely rukopisy ze 14. století, řada prvotisků od 15. století nebo knihy ze začátku 20. století. Sbírka zahrnovala beletrii i naučnou literaturu z mnoha oborů, třeba filozofie, přírodní vědy, práva či historie. Dozvěděli jsme se, že knihovnu začal budovat kníže Karel Josef ze Salm-Reifferscheidtu, osvícený mecenáš a zakladatel místní zednářské lóže. O významné rozšíření fondu se zasloužil jeho syn Hugo František ze Salm-Reifferscheidtu, vášnivý příznivec technického pokroku a průkopník průmyslové revoluce, který shromáždil rozsáhlou technickou knihovnu, obsahující vzácné spisy o hutnictví, strojírenství a průmyslových inovacích 19. století.

Interiér knihovny byl dozdoben zednářskými symboly, které odrážely zájem knížete o osvícenské ideály a tajné společnosti. Docela nás zde překvapila neobvyklá dekorace v podobě metr vysokých koster, symbolizujících memento mori, typické pro zednáře. Navštívili jsme také kabinet rytin, kde se v obrovském množství nacházely sbírky grafických listů, umožňující studium dějin umění od renesance po 19. století. Sbírka obsahovala všechny klasické grafické techniky jako mědirytiny, lepty, dřevoryty a křídové i pastelové kresby. Knížata ji využívala jako vizuální encyklopedii dějin umění, architektury a přírodních věd. V kabinetu byly zastoupeny rytiny slavných italských renesančních umělců jako byl Raffael a Michelangelo, dále sbírka reprodukční grafiky podle Peter Paul Rubense nebo od francouzských a německých mistrů. Jak by to měli knížata jednoduché, kdyby tenkrát existoval internet !

Když prohlídka přízemí skončila, průvodkyně se s většinou návštěvníků rozloučila a s ostatními se vydala do prvního patra, kde bývaly soukromé a hostinské apartmány, jež jsme shlédli v podobě z druhé třetiny 19. století. Tehdy zámek obýval kníže Hugo Karel František III. kníže ze Salm-Reifferscheidtu a jeho manželka Alžběta, rozená princezna z Liechtensteinu. Postupně jsme procházeli několik pokojů určených pro ubytování významných návštěv, ložnice, budoáry a salony, jež byly zařízené nábytkem v historizujícím stylu z 19. století, který odrážel vkus tehdejší doby. Viděli jsme zde vzácný nábytek z ebenového dřeva z poloviny 19. století, osobní předměty i výjimečnou uměleckou sbírku rodiny Salm od holandských a vlámských barokních mistrů až po německé a rakouské romantické malířství 19. století. V těchto apartmánech byly také soustředěny jedinečné sbírky rodiny Salm.

Naším očím tak neunikly lovecké trofeje, objevy z Moravského krasu, mezi něž patřila třeba lebka jeskynních medvědů, nebo původní krápníková výzdoba jeskyní. Jednu z místností tvořila malá jídelna, určená pro běžný rodinný život, kde panstvo snídalo, obědvalo a večeřelo v době, kdy se na zámku nepořádaly žádné oficiální oslavy. V 1. patře zámku jsme viděli ještě obrazovou sbírku Salmů, v níž převládaly díla holandských a vlámských barokních mistrů. Shlédl jsme zde i zástupce italského a francouzského umění, německého a rakouského romantismu či díla českých malířů Q. Mánesa, J. V. Hellicha a Jana Kupeckého. Během procházky prvním patrem nás průvodkyně upozornila na kolekci italské majoliky. Tak se nazývala renesanční a barokní keramika z Itálie, pocházející zejména z Toskánska a Umbrie. Majolika byla ve své době luxusním zbožím, které si mohla dovolit jen nejvyšší šlechta, což svědčí o vkusu a bohatství rodu Salmů, kteří ji shromáždili.

Našli jsme zde i habánskou keramiku, upomínající na dovednosti hrnčířů, kteří se na Moravě usadili v 16. století. Viděli jsme zde talíře, mísy, džbány, poháry a především nádoby na léčiva, které zdobily květinové ornamenty, geometrické vzory nebo figurální scény. Nejvzácnější však byly jednoznačně předměty z klenotnice knížat ze Salm-Reiffercheidtu, tvořený souborem uměleckých kousků z horského křišťálu, pocházející většinou z konce 16. století a další sbírkové předměty z drahých materiálů. Velká část vystavených křišťálových nádob byla spojená se slavnou milánskou rodinou Miseroniů, kteří byli proslulí brusiči drahých kamenů. Členové této rodiny, jako například Octavius a Ambrosius Miseroni, působili na dvoře císaře Rudolfa II. v Praze. K vidění zde byl jeden z nejstarších exponátů, křišťálový podnos s řezanými ovidiovskými scénami, jantarový domácí oltářík a další umělecké artefakty, například miniatury, drobné bronzy a řezby ze vzácných materiálů. Nahlédli jsme také do soukromé koupelny knížecí rodiny, kde stála původní vana, která musela být napouštěna ručně služebnictvem, jelikož tekoucí teplá voda byla v té době luxusem.Nechyběly zde ani toaletní stolky se sadami na mytí a zrcadlo. Když jsme si přízemí a první patro za 90 minut prohlédli, rozloučili jsme se s příjemnou průvodkyní a vrátili se k našemu autíčku. Vzápětí jsme odjeli do Černé hory, kde jsme si v pivovaru koupili pár lahví pěnivého moku a potom jsme již odjeli domů do Olomouce.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-navstivili-jeskyni-balcarka-a-zamek-rajec-nad-svitavou