Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsme na hradě Vikštejn dostali zadarmo klobásy

Během jednoho květnového výletu jsme se pohybovali po námi dosud neprobádaném slezském území, přičemž vše začalo v Budišově nad Budišovkou. Když jsme tehdy do tohoto města, založeného ve 13. století pány z Kravař pří místních dolech na těžbu olova a stříbra přijeli, tak jsme naše stříbrné autíčko zaparkovali v Partyzánské ulici a poté jsme zamířili dolů k řece Budišovce, na jejímž nábřeží byl v první polovině 18. století postaven vodní mlýn. V něm bylo roku 1996 otevřeno jediné muzeum břidlice v naší republice, do něhož jsme ihned vstoupili. Ihned se nás ujala hodná paní pokladní a průvodkyně v jedné osobě, u které jsme si koupili vstupenky, první verzi turistické známky a také jsme dostali razítka do památníku, což nás samozřejmě potěšilo.

article preview

Během jednoho květnového výletu jsme se pohybovali po námi dosud neprobádaném slezském území, přičemž vše začalo v Budišově nad Budišovkou. Když jsme tehdy do tohoto města, založeného ve 13. století pány z Kravař pří místních dolech na těžbu olova a stříbra přijeli, tak jsme naše stříbrné autíčko zaparkovali v Partyzánské ulici a poté jsme zamířili dolů k řece Budišovce, na jejímž nábřeží byl v první polovině 18. století postaven vodní mlýn. V něm bylo roku 1996 otevřeno jediné muzeum břidlice v naší republice, do něhož jsme ihned vstoupili. Ihned se nás ujala hodná paní pokladní a průvodkyně v jedné osobě, u které jsme si koupili vstupenky, první verzi turistické známky a také jsme dostali razítka do památníku, což nás samozřejmě potěšilo.

Budišov nad Budišovkou - muzeum břidlice a vodní mlýn Budišov nad Budišovkou - muzeum břidlice - vchod

Vzápětí jsme shlédli krátký film o skutečné těžbě v jednom z posledních hlubinných dolů kousek od Budišova nad Budišovkou a když projekce skončila, opět se nás ujala paní a provázela naše maličkosti od jednoho exponátu k druhému. O těch nejzajímavějších nám s nadšením povykládala a také nás seznámila s historií těžby břidlice v okolí města, kde se oproti jiným lokalitám s lámáním tohoto nerostu začalo o něco později. Z úst průvodkyně jsme se dozvěděli, že město Budišov nad Budišovkou vzniklo ve 13. století jako hornická osada, ale tehdy se zde netěžila břidlice, nýbrž stříbrné a olověné rudy. Překvapilo nás, že dobývaní břidlice započalo až v 19. století a od té doby byly šedivé desky využívány jako krytina střešní krytina domů, obklady nebo dlažba.

Budišov nad Budišovkou - muzeum břidlice - expozice Budišov nad Budišovkou - muzeum břidlice - expozice

Po historickém okénku jsme se začali věnovat samotným exponátům, jejich obhlídku jsme zahájili u naučného panelu, na němž byl zobrazen vývoj břidlice, jenž vznikla ze zkamenělin na mořském dně před 320 miliony lety a nechyběly rovněž vzorky různých druhů nerostů. Potom jsme se dozvěděli, kde se v okolí města nacházely povrchové a hlubinné doly a jak se v nich těžilo. Expozice byla doplněna historickou dokumentací a fotografiemi, přičemž nás nejvíce zaujala figurína horníka se sbíječkou v ruce a s důlním vozíkem. V další prosklené vitríně jsme si prohlédli břidlicové desky s fosiliemi, na nichž byly otisky kapradin a další kulmské flory a fauny. Následovala expozice s nářadím, které horníci při své práci používali a vůbec jsme jim jejich těžkou dřinu nezáviděli.

Budišov nad Budišovkou - muzeum břidlice - expozice Budišov nad Budišovkou - muzeum břidlice - expozice

Nejzajímavější pro nás byla asi vitrína s výrobky z břidlic, kde jsme našli třeba kalamáře, hodiny, školní tabulky a pisátka, které děti používali ve škole právě v 19. století. Byli jsme velmi překvapeni, když nám průvodkyně sdělila, že z šedočerného nerostu byly dokonce vyráběny gramofonové desky, ale museli jsme jí věřit, protože důkaz se nacházel přímo před našima očima. Když jsme si netradiční exponáty prohlédli, přesunuli jsme se do jiné místnosti, kde jsme si vyzkoušeli, jak se štípala břidlice. Poznali jsme, že to nebylo nic jednoduchého, jelikož bylo velmi snadné desku rozbít a zničit. Nicméně se nám dílo povedlo a mohli jsme si tak domů odvézt malý suvenýr. Praktickou ukázkou jsme naši návštěvu muzea ukončili, s milou průvodkyní jsme se rozloučili a poděkovali jí za nadšený výklad.

Budišov nad Budišovkou - muzeum břidlice - expozice Budišov nad Budišovkou - muzeum břidlice - expozice

Když jsme vyšli ven z muzea, začali jsme se věnovat samotné budově mlýna, který byl na řece Budišovce vystavěn v první polovině 18. století. Před námi se nacházela patrová barokní budova čtvercového půdorysu s vysokou valbovou střechou krytou břidlicí, který se od svého vzniku dochoval bez větších přestaveb. Jakmile jsme si budovu zvenku prohlédli, prošli jsme se po starém kamenném mostě přes Budišovku, který se nacházel hned u bývalého mlýna. Ještě než jsme na něj vstoupili, obdivovali jsme fortelnou práci našich předků z obou bočních stran a přitom jsme objevili desku, která ním prozradila, že most byl postaven roku 1773. Následně jsme vkročili na klenbový, pozdně barokní most z lomového kamene, pnoucí se díky dvěma obloukům čtyři metry nad řekou Budišovkou, která dole pod ním po staletí vesele protékala.

Budišov nad Budišovkou - muzeum břidlice a vodní mlýn B - Budišov nad Budišovkou - kamenný most 013

Pomalu jsme se přesunuli na opačnou stranu šest metrů široké stavby, kde se nás snažil zastavit důlní vozík, stojící na kolejích mezi dvěma květináči a tak jsme se u této pěkné dekorace rádi vyfotili. Vozík plnil ovšem nejen okrasnou funkci, ale také praktickou, neboť bránil automobilům ve vjezdu na mostní konstrukci. Vzápětí jsme se začali vracet zpět a uprostřed dvanáct metrů dlouhého mostu jsme se zastavili u sochy svatého Jana Nepomuckého, jejíž autorství se přisuzuje svitavskému rodákovi Jiřímu Antonínu Heinzovi. Na soklu zdobeném vpředu kartuší jsme našli letopočet 1725, což znamenalo, že socha byla starší než samotný most, ale kde stála předtím, to se nám nepodařilo zjistit. Pak jsme prozkoumali postavu světce, který stál na soklu s vykročenou pravou nohou, jakoby chtěl odtud odejít.

B - Budišov nad Budišovkou - kamenný most 007 B - Budišov nad Budišovkou - kamenný most a socha sv. Jana Nepomuckého

Na sobě měl tradiční oděv a hlavu světce, který oběma rukama přidržoval kříž s korpusem Krista, pokrýval biret. Nechyběla ani tradiční zlacená svatozář s hvězdami. Socha sv. Jana Nepomuckého byla během obou našich návštěv dobrém stavu, ovšem v roce 1959 měl světec na kahánku, když mu hlavu srazil tank, projíždějící po mostě v rámci vojenského cvičení. Po prohlídce sochařského díla jsme přešli zpátky ke mlýnu a následně jsme dorazili k našemu autu, kterým jsme popojeli na Halaškovo náměstí. O několik desítek později jsme zastavili nedaleko radnice a pak jsme se vydali ke kašně, nacházející se v zatravněné části náměstí. Z jedné strany ji obepínalo železné zábradlí, natřené oprýskanou žlutou barvou a zelená tráva pak vyplňovala okolní prostor vodního prvku.

B - Budišov nad Budišovkou - kamenný most 012 C - Budišov nad Budišovkou - Halaškovo náměstí - fontána v roce 2011

Naše oči potěšily kvetoucí keře, vysázené ze tří stran a naopak jsme bylo zklamáni z toho, že v kašně nebyla žádná voda. Čtverhranný bazén tak zel prázdnotou, stejně jako vnitřek ozdobných váz na jeho nárožích, do nichž se pomalu vkrádala travička. Uprostřed kašny pak stál na podstavci útvar podobný slavnému ježku v kleci, který by již potřeboval opravit a jehož autor či vznik nám zůstal neznámý. Kousek od betonové kašny stála raně barokní radnice, která byla podle našeho názoru nejkrásnější světskou stavbou na Halaškově náměstí. Sídlo radních bylo postaveno roku 1635 a již o 24 let později bylo barokně upraveno v duchu tehdejšího dominantního slohu, který se rozšířil v našich zemích neuvěřitelně rychle. V 19. století pak byla budova přestavěna novogoticky a v této velmi hezké podobě jsme ji viděli i my.

C - Budišov nad Budišovkou - Halaškovo náměstí - radnice v roce 2011 a naše auto C - Budišov nad Budišovkou - Halaškovo náměstí 007 - radnice

Před námi se nacházela patrová obdélná stavba s valbovou střechou, ze které vstupovala věžička s lucernou a makovicí. Když jsme přišli ke dveřím, nad vstupem jsme objevili městský znak, jenž byl Budišovu udělen v roce 1613 kardinálem Františkem z Dietrichštejna a pamětní desku rodákovi F. I. K. Halaškovi. Docela nás udivilo, že po celou dobu své existence dům sloužil svému původnímu účelu, což v jiných městech nebývalo vždy pravidlem. Když jsme si půvabnou radnici prohlédli, vydali jsme se k sousednímu kostelu Nanebevzetí Panny Marie, jenž byl postaven v letech 1745 – 1756. Brzy jsme k němu dorazili a ihned jsme zahájili jeho obhlídku. Nejprve jsme shlédli průčelí kostela, jehož dvě stejně vypadající věže nad námi čněly až k nebesům, jakoby se chtěly dotknout mraků na denní obloze.

C - Budišov nad Budišovkou - Halaškovo náměstí 018 - radnice D - Budišov nad Budišovkou - kostel Nanebevzetí Panny Marie 001

Díky své velikosti to vůbec nevypadalo, že kvůli nedostatku finančních prostředků byly k lodi přistavěny dodatečně až v roce 1912. Pod mohutnými cibulovými báněmi s lucernami a kříži na vrcholu jsme uviděli hodiny, na nichž jsme si zkontrolovali správný čas a o něco níže jsme shlédli zvonicové patro se dvěma bronzovými, a jedním železným zvonem, které prosvětlovala okna s půlkruhovým záklenkem. Pod nimi se nacházela římsa, pod kterou byla kulaté okénka a nížeji jsme spatřili další dvě vysoká okna nad sebou. V přízemí pod nimi jsme uviděli dva vchody, přičemž ten třetí, hlavní se nacházel uprostřed. Mezi věžemi jsme velmi dobře viděli dvě okna s půlkruhovými záklenky a nad římsou jsme obdivovali pěkný štít s volutovými křídly a freskou Panny Marie, držící v náručí děťátko.

D - Budišov nad Budišovkou - kostel Nanebevzetí Panny Marie 003 D - Budišov nad Budišovkou - kostel Nanebevzetí Panny Marie 009

Pak jsme se vydali blíže a po širokém schodišti jsme přišli k hlavnímu vchodu, nad nímž jsme si prohlédli znak mecenáše a patrona kostela kardinála Troyera a přečetli si nápis Troierianae Pietatis Monumentum. Potom jsme zkusili vstoupit dovnitř, ale bylo zavřeno a tak jsme interiér se sedmi oltáři, obrazy svatých, křížovou cestou či cechovními znaky neviděli, což nás docela mrzelo. Následně jsme si vedle vchodu prohlédli sochu Panny Marie z druhé poloviny 19. století a na druhé straně dveří naším očím neunikl mramorový kříž s litinovou figurou ukřižovaného Ježíše Krista. Vzápětí jsme se vydali na obchůzku kolem kostela s profilovanou přední části lodi, v níž jsme našli tři malá okénka nahoře, pod kterými se vždy nacházelo vysoké okno s vitrážemi a v druhé polovině lodi jsme narazili na Loretánskou kapli s obdélníkovými okny.

Budišov nad Budišovkou - kostel Nanebevzetí Panny Marie v roce 2011 D - Budišov nad Budišovkou - kostel Nanebevzetí Panny Marie 025 D - Budišov nad Budišovkou - kostel Nanebevzetí Panny Marie 026

Bohužel jsme ji nemohli blíže prozkoumat, protože nám v tom bránil plot. Zároveň jsme míjeli několik hospodářských budov, jimiž byla stodola s chlévem, které jako součást kostelního památkového areálu nemohly být zbourány, i když už dávno nesloužily svému účelu, tak snad v budoucnu najde nějaké smysluplné využití. Za autobusovou zastávkou jsme dorazili k půlkulatému presbytáři bez oken, z něhož kolmo vybíhala kamenná ohradní zeď, obíhající přilehlou farní zahradu. Když jsme si závěr kostela prohlédli, vrátili jsme se stejnou cestou zpět před kostel a vzápětí jsme se začali věnovat druhé straně lodi. Ta vypadala podobně jako její protější kolegyně, ovšem navíc jsme zde našli sakristii, vybavenou uvnitř barokním nábytkem a uměleckou výzdobou.

D - Budišov nad Budišovkou - kostel Nanebevzetí Panny Marie 012 D - Budišov nad Budišovkou - kostel Nanebevzetí Panny Marie 011

Nejvíce nás zde však zaujal starý smírčí kříž ze 16. století a vedle stojící mladší bílý křížek z roku 1946, které se ukrývaly v trávě, jakoby se před námi chtěly schovat. Neuspěly a se zájmem jsme si je prohlédli. Jen o pár metrů dál trčela zajímavá stéla označená letopočtem 1699, nad kterým jsme si přečetli nápisem v latině a další texty jsme k našemu překvapení nalezli v omítce kostela nedaleko vchodu, k němuž jsme se po obhlídce křížů vrátili. Když jsme si svatostánek obešli, zamířili jsme k bývalé barokní faře, postavené v letech 1733 - 1734 vedle farního kostela. Před námi stála jednopatrová stavba s vysokou valbovou střechou pokrytou jak jinak než břidlicí, které v těchto končinách bylo dost a dost. Krátce jsme si objekt na půdoryse čtverce s okny ve zdobných šambránách prohlédli a pak jsme se vrátili k našemu autu, kterým jsme vzápětí odjeli za dalšími zajímavostmi.

D - Budišov nad Budišovkou - kostel Nanebevzetí Panny Marie 023 D - Budišov nad Budišovkou - kostel Nanebevzetí Panny Marie 031 - smírčí kámen

Opustili jsme tak Budišov nad Budišovkou, jehož název byl možná odvozen od Budiše, opata olomouckého kláštera Hradisko nebo od bud horníků, kteří zde sídlili ve 13. století a o několik desítek minut později jsme dorazili do Vítkova. Auto jsme zaparkovali na náměstí Jana Zajíce a ihned jsme zamířili do informačního centra, v němž jsme si koupili pohledy a dvě turistické známky. V íčku jsme dostali rovněž razítka do památníku, přičemž jedno bylo celkem vzácné, neboť se týkalo turistického pochodu Vítkovská padesátka, který odstartoval na zdejším náměstí. Když jsme informační centrum spokojeně opustili, popošli jsme pár kroků k cukrárně, v níž jsme si o chvíli později dali kávu a zákusky. Ještě spokojenější jsme tak mohli odjet ke kostelu na kopci, největší dominantě města.

D - Budišov nad Budišovkou - kostel Nanebevzetí Panny Marie 034 Vítkov - náměstí Jana Zajíce 2011 

Z náměstí nás k němu přivedla Lidická ulice a když jsme u nádherného novogotického chrámu zaparkovali, nedočkavě jsme vyrazili na jeho obhlídku. Před námi se tyčil monumentální kostel Nanebevzetí Panny Marie, vystavěný na vyvýšeném místě podle projektu Wenzela Mattusche z Vejprt v letech 1910 – 1914, který jsme si obešli kolem dokola. Na věži jsme obdivovali vysokou jehlancovou střechu s křížem a sousední menší věžičky coby zdobný architektonický prvek novogotického chrámu, doplněné neméně vzhlednými chrliči. Na cifernících jsme si zkontrolovali správný čas a pod hodinami jsme spatřili zdvojená okna s hrotitými záklenky, za nimiž se skrývaly zvony, pověšené do věže po skončení druhé světové války, protože ty čtyři původní byly zabaveny pro válečné účely.

Vítkov - kostel Nanebevzetí Panny Marie a Lidická ulice Vítkov - kostel Nanebevzetí Panny Marie 2011 B - Vítkov - kostel Nanebevzetí Panny Marie 005

Na tom nebylo nic zvláštního, ale docela nás překvapilo, že náhradní zvony nebyly nově ulity. Největší zvon z roku 1630 dříve visel ve fulnecké zvonici a druhý menší z roku 1666 byl do Vítkova dovezen z farního kostela v Čermné. O něco níže jsme spatřili dvě úzká obdélná okna, osvětlující schodiště do zvonice a pod nimi se nacházela ztrojená okna s gotickým záklenkem. Do trojice oken zasahoval kříž na vrcholu trojúhelníkového štítu, který byl součástí hlavního vchodu do chrámu. Na úžasném ústupkovém vchodu jsme mohli oči nechat, ale dojem nám pokazily pevně zamčené dveře, takže jsme se tentokrát dovnitř nepodívali. Pokračovali jsme tedy v obhlídce exteriérů stavby, kterou zkrášlovaly mohutné, několikadílné opěrné pilíře, lemující celý kostel, včetně věže. Po stranách vchodu jsme shlédli dvě sochařská díla.

B - Vítkov - kostel Nanebevzetí Panny Marie 002 B - Vítkov - kostel Nanebevzetí Panny Marie 006

Nalevo to byl pseudogotický kříž na vysokém soklu z bílého vápence, který byl vytvořen na přelomu 19. a 20. století a napravo socha svatého Marka. Dílo bylo vytesáno v 19. století z bílého kamene a znázorňovalo vousatého muže středních let, držícího v pravé ruce psací brk a v levé ruce knihu. Na jeho těle jsme spatřili středověké roucho a u nohou mu ležel okřídlený lev. Na podstavci jsme našli vytesané jméno Marcus a také zlatý nápis, z něhož se nám podařilo vyluštit pouze rok 1861. Zaujalo nás, že socha světce původně stála na náměstí, kde byla součástí morového sloupu, ale za druhé světové války ji nacisté odstranili. Od té doby sv. Marek ležel v kamenictví, dokud nenašel důstojné místo u vchodu do novogotického chrámu. Následně jsme vykročili na obchůzku svatostánku.

B - Vítkov - kostel Nanebevzetí Panny Marie 009 B - Vítkov - kostel Nanebevzetí Panny Marie 008 B - Vítkov - kostel Nanebevzetí Panny Marie 007

Na boční straně jsme za rohem narazili na schodiště k bočnímu vchodu. Dveře byly zasazeny do nižší věže, k níž přiléhala úzká věžička, skrývající ve svých útrobách schody na hudební kůr. Pak jsme na lodi napočítali tři vysoká oka s vitrážemi, pod nimiž se v přízemí krčil stejný počet malých, zato zdvojených okének. Na střeše naším očím neunikl protáhlý sanktusník a pak jsme přišli k boční kapli, kterou rovněž zdobila vysoká okna s rozetami. Vedle jsme narazili na velkou sakristii, do níž se přicházelo po úzkém schodišti a kterou taktéž zkrášlovaly opěrné pilíře, novogotická okénka a trojúhelníkový štít. Sakristie byla přilepena k polygonálnímu kněžišti s malovanými okny mezi pilíři a když jsme presbytář obešli na druhou stranu, spatřili jsme stejné přístavky jako naproti.

B - Vítkov - kostel Nanebevzetí Panny Marie 013 B - Vítkov - kostel Nanebevzetí Panny Marie 014 B - Vítkov - kostel Nanebevzetí Panny Marie 015

Rovněž zbytek lodi vypadal podobně jako protější kolegyně, takže jsme kolem už spíše prošli, než že bychom si boční stranu podrobně prohlíželi. Vzápětí jsme se znovu ocitli před průčelím stavby. Následně jsme se seznámili s historií novogotické stavby. Jak už bylo zmíněno, zdaleka viditelný kostel byl vystavěn na vyvýšeném místě a celému městu vždy dodával pěkný vzhled. Tím spíše nám bylo divné, že v městské kronice bylo toto místo označeno jako nevhodné. Domnívali jsme se, že radní takový zápis učinili kvůli tomu, že Vítkov nebýval nijak rozlehlý a kostel vlastně stál na jeho okraji. V dalších letech se však město rozrostlo a novogotický chrám se tak stal plnou součástí jeho zástavby. Dále nás zaujalo, že byl zbudován z kamene, který byl podle ústní tradice místních obyvatel vytěžen při kopání základů.

Vítkov - kostel Nanebevzetí Panny Marie 2011 B - Vítkov - kostel Nanebevzetí Panny Marie 017

Během kopacích prací vytryskl silný pramen, jehož voda posloužila pro celou výstavbu. A protože životodárná tekutina téci nepřestala, musela být pod sakristií zbudována šachta, která vodu i v době naší návštěvy odváděla do kanalizace. Dále jsme si z vlastních papírů přečetli, že na konci druhé světové války byl chrám poškozen dělostřeleckou palbou. Jeden granát urazil rameno kamenného kříže nad střechou, jiný rozbil okna, přičemž tlak vzduchu vyrazil mnoho tabulí malovaných oken a vznikla tak škoda asi půl milionu korun. Další škody způsobili ruští vojáci, kteří si chrám v roce 1945 spletli s koňskými stájemi, naštěstí byl o rok později kostel opraven za peníze z dobročinných sbírek a ze státního příspěvku. Když jsme dočetli poslední řádky, zamířili jsme k hlavnímu vstupu, abychom se podívali dovnitř.

B - Vítkov - kostel Nanebevzetí Panny Marie 020 B - Vítkov - kostel Nanebevzetí Panny Marie 021 B - Vítkov - kostel Nanebevzetí Panny Marie 019

Sice nás zastavila mříž, ale i tak jsme viděli hlavní loď s vysoko žebrovanou klenbou a dvě menší lodi s bočními oltáři. Stejně jako exteriéry, rovněž rozsáhlé vnitřní prostory pro 2000 osob krášlil novogotický styl s malovanými okny v presbytáři od firmy Richarda Schleina z Grottau, zpovědnicí, křížovou cestou ve výklencích silných zdí a další předměty. Zvláště vynikal nádherný hlavní oltář, zhotovený firmou Ferdinanda Stufflesera z Grodner Thalou, údajně z místního lípového dřeva. Kromě lodi jsme si v předsálí kostela prohlédli památník padlým z 1. světové války, na němž byla deska se jmény padlých, ze které byly po roce 1945 odstraněny německé texty a vyměněny nápisové desky. Potom jsme již kostel opustili, vrátili se k autu a vyrazili do Podhradí u Vítkova, abychom si prohlédli zříceninu hradu Vikštejn.

Vítkov - kostel Nanebevzetí Panny Marie - interiér B - Vítkov - kostel Nanebevzetí Panny Marie 024 

Zanedlouho jsme pod hradem společnými silami zdolali serpentiny a o chvíli později jsme nechali náš povoz odpočívat ve stínu stromů na malém parkovišti. Ihned poté, co jsme vystoupili z auta, padla nám do oka malá zděná kaplička, kterou jsme si pochopitelně také rádi prohlédli. Podle nápisu nad kovanou mříži se nazývala Roderichova a později jsme se dozvěděli, že roku 1837 nahradila starou dřevěnou předchůdkyni. Nechal ji postavit majitel panství hrabě Ferdinand von Arz-Wasegg na počest narození svého syna Rodericha. Uvnitř visel kdysi obraz Panny Marie, který později nahradil Cyril a Metoděj, ale po druhé světové válce kaple chátrala. V roce 2012 byla naštěstí kaplička opravena a znovu vysvěcena. Když jsme si sympatický svatostánek prohlédli, vydali jsme se k hradu, který od nás byl vzdálen pouhých 300 metrů.

Vikštejn - zřícenina hradu - serpentiny z Podhradí Vikštejn - zřícenina hradu - Roderichova kaple u parkoviště Vikštejn - zřícenina hradu

Brzy jsme stanuli jsme před mostem, který u hradu překlenoval hluboký obranný příkop, ale ještě než jsme na něj vkročili, prohlédli jsme si památník slavného německého minnesängerovi Waltera von der Vogelweide, který měl být údajně hostem zakladatele hradu, jímž byl Vítek z Kravař. Na tabuli jsme si přečetli něco o lyrickém básníkovi, z jehož tvorby se dochovalo asi 500 písní a básní, a pak jsme šli dál. Díky mostu jsme pohodlně vpadli do hradu, který kdysi patřil největším a nejmocnějším pevnostem Slezska a chránil hranice opavského vévodství a důležitou obchodní stezku. Za okamžik nás přivítali dva lidé, kteří nám nabídli zdarma klobásu s chlebem a čaj, neboť nás považovali za účastníky turistického pochodu Vítkovská 50, který se ten den zrovna  konal, o čemž jsme předem neměli vůbec tušení.

Vikštejn - zřícenina hradu - pomník Vikštejn - zřícenina hradu Vikštejn - zřícenina hradu

Nabídku jídla jsme nemohli odmítnout a stejně tak jsme si s potěšením dali razítko do památníku. Když jsme dojedli, vydali jsme se na průzkum celého hradu, který byl chráněný plášťovou zdí s vyvýšenou severní částí opatřenou břitem, jehož okosení snižovalo účinky střelby z té strany, odkud jsme sem právě přišli. Dalšími obranými prvky hradu byla parkánová hradba, dobře dochovaná především na východní straně a ve skále vylámaný příkop se studnou. Hrad jsme viděli v podobě po renesanční přestavbě, která zahrnovala demolici starého gotického paláce na jižní straně hradního jádra a jeho rozšířením dále jižním směrem do příkopu, ve kterém byly vystavěny tři vzájemně propojené sklepy. Celý prostor hradu byl v severozápadní části rozšířen o druhé nádvoří a obehnán renesanční hradbou.

Vikštejn - zřícenina hradu Vikštejn - zřícenina hradu

Na severní straně byla tato část hradu doplněna bránou, u které jsme shlédli dodnes dochované budovy. V přízemí bývala vrátnice a stáj pro koně, v patře pak byly umístěny místnosti pro úředníky, čeleď a posádku. V jižní části jádra stával palác, ze kterého jsme však viděli jen nepatrné relikty zdí. V severozápadním koutu se nacházelo také hospodářské stavení s dochovaným sklepem, do něhož jsme se pochopitelně šli podívat. Neměli jsme sice baterky, ale naštěstí jsme nikde nezakopli a suterén si ve zdraví prošli. Ve sklepení patrně mohly bát značné zásoby potravin a jiných životních potřeb, aby pevnost odolala i déletrvajícímu náporu, o které ve středověku nebyla nouze. V jednom z výklenků byla při archeologických průzkumech v 19. století objevena kostra ženy, která zde byla zřejmě zazděna, ovšem nepodařilo se nám zjistit proč.

Vikštejn - zřícenina hradu Vikštejn - zřícenina hradu - sklepení

Každopádně jsme byli rádi, že jsme těmi objeviteli nebyli zrovna my. Když jsme z podzemních prostor vyšli ven na světlo Boží, prozkoumali jsme třetí nádvoří, které vymezovala v jižní části rozšířeného jádra dlouhá budova se stájemi v suterénu, komorami a světnicemi ve zvýšeném přízemí a sýpkou v podkroví. V její východní části se nacházela malá pekárna, zatímco na západní straně jsme vkročili na nádvoří, uzavřené branskou budovou s klenutým průjezdem. V jejím sousedství stávala kovárna, která zaujala prostor středověkého parkánu a do druhého nádvoří byla větrána širokými arkádami. Následně jsme vystoupali na vyhlídku, z níž byla pěkně vidět část města Vítkov – Podhradí. Spatřili jsme tak největší úpravnu pitné vody v Moravskoslezském kraji, ale nejvíce nás uchvátil pohled do údolí řeky Moravice.

Vikštejn - zřícenina hradu Vikštejn - zřícenina hradu - výhled

Jakmile jsme se pokochali výhledy, sestoupili jsme dolů na nádvoří a posadili se na lavičky, kde jsme se seznámili s historií hradu Vikštejn, jenž postavil v polovině 13. století Vítek z Kravař k ochraně jižní části opavského knížectví. V 15. století patřil Vikštejn přímo opavským knížatům a na hradě sídlili purkrabí. Pravděpodobně posledním purkrabím, který získal Vikštejn do zástavy a potom do vlastnictví byl Budivoj z Moravice, loupeživý rytíř, který přepadal statky okolní šlechty. Dále jsme se dočetli, že v roce 1464 koupil opavské knížectví král Jiří z Poděbrad pro svého syna knížete Viktorína a právě tehdy byl hrad pravděpodobně přestavěn na lépe opevněnou pevnost. Vikštejn obýval odpůrce krále Matyáše, Hynčík Bírka z Nasile, ale roku 1474 Matyáš Korvín přitáhl se svými vojsky, hrad dobyl a rozbořil.

Vikštejn - zřícenina hradu Vikštejn - zřícenina hradu

V roce 1525 koupil hrad i s panstvím Jan Planknar z Kynšperka, který se stal nejvyšším opavským zemským sudím a hrad důkladně přestavěl. Při renesanční přestavbě, která trvala několik desítek let byly vylepšeny obranné prvky, příkopy a hradby. Nový majitel nechal postavit i nový palác a hrad se tak stal jednou z nejmocnějších pevností opavského knížectví. Zaujalo nás, že poblíž hradu vzkvétaly také ovocné zahrady a chmelnice, dole stál na řece pivovar i pila s mlýnem. Za třicetileté války, roku 1626, obsadilo hrad dánské vojsko generála Mansfelda, kterému se hrstka obránců hradu vzdala bez boje, protože 20 – 30 vojáků nemohlo hradby proti mnohonásobné přesile účinně ubránit. Ovšem již za rok šlechtické sídlo osvobodilo císařské vojsko a posléze ho císařovi vojáci preventivně pobořili, aby opět nepadl do rukou nepřítele.

Vikštejn - zřícenina hradu Vikštejn - zřícenina hradu

Po velkém úsilí získal Vilém Alexandr Oderský z Lidéřova hrad zpět, udělal ho opět obyvatelným a bydlel v něm až do své smrti. Jeho potomci však hrad neudržovali, takže začal chátrat, posléze zpustl a změnil se ve zříceninu. V 18. století na hradě ještě nějaký čas pobýval poustevník Martin, poslední obyvatel kdysi slavného sídla, ale pak se již stal pouze vděčným turistickým cílem. Na závěr jsme si přečetli velmi smutnou pověst, podle které si Vítek z Kravař liboval v rytířských turnajích a při jednom klání, údajně s Ješkem z Držkovic, se měl dopustit porušení pravidel. Když byl sražen Ješkem k zemi, nechal se svými lidmi zvednout a svému soupeři zasadil nečekanou ránu, takže zvítězil. Ješek přísahal pomstu. Počkal, až Vítek odjede z hradu, navštívil jeho ženu Annu, kterou pak zabil a shodil z hradeb.

Vikštejn - zřícenina hradu Vikštejn - zřícenina hradu

Na znamení pak vtrhli do hradu Ješkovi lidé ukrytí v lese a vyloupili ho. Podle jiné pověsti se tím zločincem stal rytíř jménem Tunkl, který byl po zmíněném turnaji vykázán z hradu Vikštejn. Počkal si, až Vítek z Kravař odjede do boje, potají se vkradl do komnat, vyvlekl Vítkovu ženu ven a tam ji na cimbuří rozsekal mečem a svrhl do vod řeky Moravice. Dodnes se prý na hradě zjevuje postava ve zkrvaveném rouchu. Podle třetí pověsti koncem 16. století získal Vikštejn Mikuláš Bravantský, který se dal na loupežnickou dráhu a navíc pobláznil hlavu Magdaléně, což byla budoucí dědička části panství a neteř bývalého držitele hradu Jana Planknara. Když loupeživý rytíř zabil fojta z Čermné, byl zajat a přinucen ke slibu, že do začátku soudního procesu neopustí Prahu. Slib ovšem nesplnil a uprchl do Polska i s Magdalenou Planknarovou.

Vikštejn - zřícenina hradu Vikštejn - zřícenina hradu

Ta pak byla zvláštním dopisem císaře Rudolfa II. v květnu 1600 označena za bezectnou a mrtvou. Když jsme dočetli poslední pověst, zvedli jsme se z laviček a kolem našich hostitelů jsme se vydali na zpáteční cestu k autu. Brzy jsme k němu dorazili a odjeli k přehradě Kružberk, postavenou v letech 1948 – 1955 na řece Moravici. K druhé největší přehradě na severu Moravy jsme přijeli od Vítkova po silnici vylámané ve skále, která zde byla vybudována v letech 1948 – 1949 během výstavby přístupových cest k budoucí přehradě a poté jsme sjeli dolů k Moravici. O chvíli později jsme naše stříbrné auto zaparkovali u penzionu Velké Sedlo, přešli most pro pěší přes řeku a po příjemné cestičce jsme se vydali na hráz. Po pár metrech jsme se zastavili u 50 metrů vysoké skalní stěny, kterou právě zdolával nějaký horolezec a chvíli jeho bláznivou činnost pozorovali.

Kružberk - přehrada na řece Moravici Kružberk - přehrada na řece Moravici

Zvědavě jsme také nahlédli do skalní jeskyně v patě skály, ze které se měla stát hrobka a pak jsme šli po asfaltové cestě dál. Po zhruba 350 metrech jsme dorazili na silnici, zabočili doleva, minuli autobusovou zastávku a vzápětí jsme stanuli na 35 metrů vysoké hrázi, která byla široká 9,5 metru a dlouhá 285 metrů. Pomalým krokem jsme po ní kráčeli na druhou stranu a střídavě běhali z jedné strany silnice na druhou. Nadchly nás pohledy dolů do údolí, kde se na břehu opět nespoutané Moravice nacházela chatová osada, tvořená z obslužných budov, které při stavbě sloužily k ubytování a stravování dělníků. Na opačné straně jsme pozorovali vcelku poklidnou hladinu v přehradě, pod kterou zmizely obce Medlice, Kerhartice, Lesy a částečně také Slezská a Moravská Harta. Během plnění přehrady vodou v roce 1957 bylo zatopeno pět vodních mlýnů, pila, škrobárna, osm lomů na břidlici a také 49 statků či 15 domů.

Kružberk - přehrada na řece Moravici Kružberk - přehrada na řece Moravici

Když jsme došli na druhý konec hráze, na levé straně silnice jsme si prohlédli pamětní desku, u místěnou na skalní stěnu. Přečetli jsme si na ní jména František Jandera, Štěpán Adámek a František Zima, což byli pracovníci, kteří během výstavby Kružberské přehrady zemřeli. Pak jsme přešli na malý plácek na druhé straně silnice, kde pár lidí postávalo u stolečku a tak jsme j němu zvědavě zamířili. Vzápětí jsme zjistili, že se jednalo o stanoviště turistického pochodu Vítkovská 50, který se zrovna v tento den konal. Získali jsme zde razítko do památníku a pak jsme popošli o pár desítek metrů dál na jakousi vyhlídkovou plošinu, kde jsme se seznámili s historií přehrady Kružberk, kterou znali ze seriálu československé televize Velké Sedlo. Připomnělo nám to hrázného Palyzu a další postavy, jejichž osudy jsme v osmdesátých letech 20. století dychtivě sledovali.

Kružberk - přehrada na řece Moravici - pamětní deska Kružberk - přehrada na řece Moravici

Dočetli jsme se, že o stavbě přehrady se uvažovalo již v roce 1902, kdy došlo ke katastrofálním záplavám, které způsobily v rakouském Slezsku obrovské škody. Při jejich nápravě se Země slezská zadlužila na půl generace, nicméně pak přišla první světová válka a lidé měli jiné starosti. Stavba začala až po druhé světové válce v roce 1948. Původně se počítalo s převážně energetickým využitím energie vody, později byl tento záměr změněn na prioritní zajištění pitné vody. Nejprve byla vybudována cesta ke stavbě, poté byla v roce 1951 vykopána jímka a pak se začalo s litím betonu pro spodní bloky přehradní zdi. Už v roce 1954 došlo k zadržování vody a o rok později bylo vodní dílo dokončeno vrchem přehradní zdi, tedy korunou. Jak už bylo zmíněno, nádrž byla napuštěna během roku 1957.

Kružberk - přehrada na řece Moravici Kružberk - přehrada na řece Moravici

Když byla v dalším roce dokončena úpravna vody v Podhradí u Vítkova, začala plně sloužit k dodávkám životodárné tekutiny do domácností. Dále jsme se dočetli, že zde byl ustanoven zákaz koupání a rybolovu, což vysvětlovalo osiřelé břehy přehrady, neboť jsme při procházce po hrázi viděli jen pár ukotvených lodiček a nula lidiček. Když jsme dočetli poslední řádky, vydali jsme se po hrází zpět. Když jsme došli na druhý břeh, nezamířili jsme dolů k autu, nýbrž jsme začali zdolávat mírné stoupání po lesní cestě, která směřovala ke zřícenině hradu Kružberk, jenž byl patrně vystavěn někdy v druhé polovině 14. století na vrcholu zmíněné horolezecké skály, aby plnil strážní funkci nad obchodní stezkou. Cesta nás přivedla do úvozu, kde skončila a právě v těchto místech, na hraně Hlavní skály, stával nevelký hrad.

Kružberk - přehrada na řece Moravici Kružberk - zřícenina hradu

Bohužel se z něho do dnešních dnů dochovalo velmi málo. Plochu stavby vymezoval do skály vylámaný příkop o šířce asi 10 metrů, což byl vlastně onen zmíněný úvoz, kterým jsme sem přišli. Na východní straně příkop končil prudkým skalnatým srázem a na západě obloukovitě přecházel ve strmou rokli. Na severozápadní straně, jediné, ze které mohl být hrad ohrožen, se nad příkopem vypínala asi 40 metrů dlouhá kamenná hradba, po níž se dochovala výrazná terénní suťovitá vlna a jediný zřetelnější úsek zdiva, který jsme si samozřejmě prohlédli. Hradba bývala široká necelé dva metry a směrem na jih velmi prudce klesala. Zdi byly doplněny patrně nějakou obranou věží, ale nenašly se po ní žádné stopy. Na nejméně ohrožené východní a jižní straně byl hrad obehnán patrně jen hliněnou hradbou s dřevěnou palisádou.

Kružberk - zřícenina hradu Kružberk - zřícenina hradu

Ohrazená plocha hradu tak ve výsledku zabírala asi trojúhelníkovou plochu 40x60 metrů se zaobleným severním čelem, kterou v době naší návštěvy pokrývaly vzrostlé stromy, keře a tráva. Ve střední části hradu jsme narazili výraznější prohlubeň, ale její účel se nám nepodařilo objasnit. Zašli jsme se podívat také na okraj skály, kde jsme našli pár dřevěných trámů, která patrně zbyly po nějaké posedu či věži. Regulérní vyhlídku jsme objevili o kousek dál a pokochali jsme se z ní pohledem na údolí řeky Moravice, hráz přehrady či penzion s okolními domečky a chatovou osadou. Pak jsme přes hradní jádro zamířili k bývalé bráně. Do hradu se vstupovalo od severozápadu po dřevěném mostě, který překonával zmíněnou rokli a ústil do brány v dolní třetině oblouku hradebního obranného pásu.

Kružberk - zřícenina hradu Kružberk - vyhlídka na Hlavní skále

Nástupní plošina na most byla v terénu doposud vidět, ale samotná dřevěná konstrukce pochopitelně již dávno polehla zubu času. Hrad Kružberk zanikl zřejmě v období husitských válek, ale žádné podrobnější informace se nám nepodařilo zjistit. Virtuálně jsme po mostě vyšli z hradu ven a vydali se do prudkého kopce k asi 60 metrů vzdálené předsunuté pozici o rozměrech 22x15 metrů, která měla hrad buďto chránit nebo byla vybudována obléhateli. Zbylo po ní jen pár nasucho položeného kamení a zdiva, které nesly stopy po požáru. Mnohem výraznější stopy po nějaké stavbě jsme objevili o dalších 25 metrů výše, ale ta již neměla s hradem nic společného. Jednalo se kruhovou základnu kamenné rozhledny, kterou zde na přelomu 19. a 20. století chtěl postavil opavský podnikatel Carl Weisshuhn. A byl to právě tento pán, který zamýšlel vybudovat dole v jeskyni u řeky svou hrobku, k čemuž nakonec nedošlo. 

Kružberk - zřícenina hradu Kružberk - torzo Weisshuhnovy rozhledny

Rozhledna měla podobu dřevěného jehlanu a v padesátých letech 20. století byla pro zchátralost stržena. Chvíli jsme u torza vyhlídkové věže pobyli a pak jsme se stejnou cestou okolo hradu vrátili dolů k Moravici, podíl níž jsme dorazili zpátky k penzionu Velké Sedlo, kde jsme se najedli. Dali jsme si zdě brzkou večeři nebo pozdní oběd, záleží na úhlu pohledu a při placení jsme požádali obsluhu o turistickou známku přehrady Kružberk. Bohužel však byla vyprodaná a tak jsme si ji museli o měsíc později nechat poslat od výrobce z Rýmařova. Po zhruba 45 minutách jsme penzion opustili, nasedli do francouzského povozu a odjeli domů do Olomouce. Celodenní květnový výlet tak skončil a my jsme se domů vrátili v pořádku, obohaceni o nové zážitky z kraje, kde jsme předtím ještě nikdy nebyli.

Kružberk - torzo Weisshuhnovy rozhledny Kružberk - torzo Weisshuhnovy rozhledny

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-na-hrade-vikstejn-dostali-zadarmo-klobasy

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Doporučený článek

Proč si vybrat dřevěné žaluzie


Turistův ráj

Turisticka mydla


Statistiky

Online: 3
Celkem: 432518
Měsíc: 15518
Den: 526