Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsme mezi Olomoucí a Litovlí poznávali jednu památku za druhou

Letní měsíce se na počátku 21. století vyznačovaly většinou velmi teplým počasím, které nebylo zrovna ideální pro cestování. Přesto jsme v jeden takový horký srpnový den podnikli výlet, během něhož jsme mnoho poznali zajímavých cílů mezi Olomoucí a Litovlí. Začali jsme v Křelově, kde nás přivítala fortová pevnost XVII., patřící do první čtveřice pevností spolu s forty č. XI.,XIII., XV., jenž vznikaly postupně od roku 1850 západně a jihozápadně od pevnostního města Olomouc. Další řádky pak popisují celý náš letní výlet.

article preview

Letní měsíce se na počátku 21. století vyznačovaly většinou velmi teplým počasím, které nebylo zrovna ideální pro cestování. Přesto jsme v jeden takový horký srpnový den podnikli výlet, během něhož jsme mnoho poznali zajímavých cílů mezi Olomoucí a Litovlí. Začali jsme v Křelově, kde nás přivítala fortová pevnost XVII., patřící do první čtveřice pevností spolu s forty č. XI.,XIII., XV., jenž vznikaly postupně od roku 1850 západně a jihozápadně od pevnostního města Olomouc. Letní sluníčko nás svými paprsky řádně prohřívalo, když jsme zaparkovali naše auto u vchodu do areálu, kde nás vzhledem k počasí pobavily odložené staré dřevěné sáně. Pak jsme již bránou prošli dovnitř a obešli si celou pevnost dokola.

Fort Křelov 04 - vstup do areálu Fort Křelov 06 - sáně v létě

Byli jsme zde úplně sami, pouze jsme potkali ženicha s nevěstou, kteří se zde nechali fotit od profesionálních fotografů. Během prohlídky nás zaujaly dělostřelecké koule a pěkně upravené valy. Všimli jsme si, že křelovský fort XVII se svým tvarem a konstrukčním provedením nelišil od paralelně budovaných fortů XI, XIII a XV. V jádru pevnosti o pětiúhelníkovém půdorysu jsme viděli podkovovitý kasárenský objekt s nádvořím a šíjovou kaponiérou, která postřelovala příkop v týlu objektu. Na budově pevnosti se nám líbily pískovcová ostění, cimbuří, arkýře a krakorce, které tuto část pevnosti zkrášlovaly. Naproti tomu kasematy uvnitř stavby, které sloužily především k ubytovacím účelům a k umístění děl, na nás působily stroze.

Fort Křelov 12 - dělové koule Fort Křelov 09 - zemní valy

Potom jsme po bývalé nájezdové rampě vystoupali na mohutný obvodový val, na němž se kdysi také nacházely děla. Ve valu pod námi byly vybudovány kasematy pro vojáky a rovněž jsme si všimli, že šikmá plocha hradebního příkopu obrácená k nepříteli byla chráněna pěchotními a dvěma bočními střílnami. Na druhé straně příkopu jsme pak spatřili střeleckou galerii s pěchotními střílnami a s odlehčovacími výklenky, které zmírňovaly tlak zeminy. Po valu jsme došli až na konec a pak jsme se vrátili zpět stejnou cestou. Sestoupili jsme dolů z náspu a pomalým krokem, odpovídajícím teplotě vzduchu, jsme se vydali k bráně. Zaujalo nás, že se do pevnosti kdysi vstupovalo novogotickou vjezdovou branou s padacím mostem v šíjové hradební zdi spojující obytnou budovu s oběma konci zemního valu.

Fort Křelov 11 - brána do podzemí valů Fort Křelov 18 - další brána a výhled na Olomouc

Brzy jsme dorazili k současnému východu z pevnosti a po necelé půlhodinové procházce areálem fortu jsme se vrátili k autu. Vzápětí jsme odjeli za další zajímavostí v Křelově, kterou byl kostel sv. Jiljí, jenž byl odpradávna zasvěcen řeckému poustevníkovi, který se stal patronem dobročinnosti, tělesně postižených, kojících matek, lesů a kovářů, takže se mohlo zdát, že nás čeká nějaká gotická či maximálně barokní stavba. Opak byl ovšem pravdou, neboť jsme se ocitli u moderního kostela, jehož výstavba probíhala v letech 1991 - 1993 podle návrhu polského architekta Jerzyho Pekaly. Když jsme u kostela zaparkovali, před námi se tyčil v pořadí již třetí křelovský kostel, když ten první zde stával pravděpodobně v dřevěné podobě již roku 1279.

Křelov - kostel sv. Jiljí Křelov - kostel sv. Jiljí

Druhý barokní chrám svatého Jiljí byl dne 8. října 1741 vysvěcen olomouckým biskupem Jakubem Arnoštem z Liechtensteinu, přičemž svému účelu dosloužil roku 1961, kdy byl staticky narušený kostel z bezpečnostních důvodů uzavřen. O dva roky později bylo nařízeno jeho zbourání, i když bylo možno vzácnou stavbu při dostatku dobré vůle zachránit. Baroko tak ustoupilo moderně a ačkoliv těch prvně jmenovaných kostelů stálo po republice pořád ještě dost, takže nám nebyly nijak vzácné, nově pojatá církevní architektura z betonu, železa a skla se nám ani trošku nelíbila. Přesto jsme se vydali na jeho obhlídku a snažili se na něm najít něco zajímavého. Začali jsme na boční straně svatostánku, kde jsme narazili na sakristii se čtveřicí oken a také na kapli, prosvětlenou trojicí průhledných tabulek.

Křelov - kostel sv. Jiljí - socha sv. Josefa s dítětem Křelov - kostel sv. Jiljí

Na stříšce kaple jsme spatřili sanktusník, tedy malý zvonek ve tvaru lucerny a na fasádě pak visela menší socha sv. Josefa s dítětem. Následně jsme kolem lodi se sedlovou střechou přišli k plochému presbytáři, na němž nás zaujala vitráž na jediném okně kněžiště, představující Madonu s dítětem. Pokračovali jsme v chůzi kolem druhé strany lodi, poseté mnoha okny v jedné řadě, jenž prosvětlovala střídmě zařízené útroby svatostánku. Brzy jsme došli k přední straně kostela, kde nám do oka padly hned dvě věci. První z nich byl základní kámen stavby, požehnaný papežem Janem Pavlem II. v dubnu 1990, během jeho první návštěvy Československa. Druhou zajímavostí pak byl kamenný kříž z roku 1762, který stával už u předchozího barokního svatostánku, zbořeného v roce 1963.

Křelov - kostel sv. Jiljí Křelov - kostel sv. Jiljí

Na kříži jsme našli klasickou podobu Krista a rytý nápis s dvojitým chronogramem, který se nám nepodařilo přečíst. Poté jsme se věnovali již samotnému průčelí, z něhož vystupovala hranolová věž, na které jsme si zkontrolovali správný čas díky obrovským ciferníkovým hodinám. Nemohli nevšimnout netradičního tvaru věže, zakončené naopak klasickým křížem a vzápětí jsme přistoupil k hlavnímu vchodu, který původně zdobil ochoz pro muzikanty, ale vzhledem k zatékání vody byl po odstranění balustrády zastřešen. Dveře byly bohužel pevně zavřené, což nás vzhledem k letnímu období docela rozladilo, ale nedalo se nic dělat, interiér kostela nám prostě zůstal skrytý a jeho vnitřní vybavení jsme tak neviděli.

Křelov - kostel sv. Jiljí - kříž Křelov - kostel sv. Jiljí - socha sv. Josefa s dítětem Křelov - kostel sv. Jiljí

Více jsme toho při sebelepší vůli na moderní stavbě vidět nemohli a tak jsme pomalu sestoupili po schodišti na prostranství před kostelem a vydali se zpátky k našemu vozu. Když jsme k francouzskému stříbrnému pokladu dorazili, odjeli jsme do královského města Litovel, respektive na jeho okraj, kde před mnoha lety stávala kaple. Rovněž zde bývaly tři kříže jakožto Kalvárie, přičemž se zde konaly poutě pořádané cholinskou farností. Po několika minutách jízdy jsme naše stříbrné auto zaparkovali kousek od bývalého poutního místa s bohatou historií, kde byl v období protestantském zřízen katolický hřbitov. Vzápětí jsme vyrazili za jeho obhlídkou, nicméně mnoho jsme toho už nenašli.

Litovel - Tři kříže Litovel - Tři kříže

Staré časy připomínalo pouze torzo kříže, který byl v devadesátých letech minulého století poničen a lavička. Nabídku k posezení jsme přijali a pár minut jsme ve stínu stromu rozjímali nad osudy obětí napoleonských válek, kteří byli pod našima nohama pohřbeni. Následně jsme zde odlovili kešku a nebýt hry geocaching, zřejmě bychom se o místě zvaném U tří křížů, nikdy nedozvěděli. Nebylo totiž označeno na mapách a podle našeho názoru o něm nevěděla ani spousta místních domorodců či obyvatel z okolních vesnic. Po úspěšném nalezení ukryté schránky jsme se mohli spokojeně vrátit k našemu vozu, jímž jsme odjeli za prohlídkou jednoho ze tří dochovaných litovelských mlýnů. Po chvilce jsme naše auto zaparkovali na Palackého ulici kousek od klapáče, jehož historie se začala odvíjet již roku 1384, kdy se mu říkalo Přední či Prašivý mlýn.

Litovel - Tři kříže Litovel - Tři kříže

Zaujalo nás, že tehdy u něj končily hranice města, zatímco v 21. století bychom museli ujít ještě několik stovek metrů, abychom spatřili dopravní značku s nápisem Litovel. Bělostná fasáda se žlutými doplňky na nárožích a ozdobných pilastrech nás lákala k obhlídce a tuto nabídku jsme rádi přijali. Nejprve jsme se věnovali nižší dvoupatrové budově, kde se nacházely kanceláře a sídlo firmy, která zde od roku 1990 vyráběla krmné produkty pod taktovkou Svatopluka Staroštíka. Tomu byl mlýn vrácen v restituci, když jeho otci roku 1948 komunisté živnost zakázali a budovu jednoduše ukradli. Na svou práci byl mlynář zřejmě hrdý, neboť jsme na fasádě mlýna nad oknem našli jeho jméno v podobě poměrně velkého nápisu. Pak jsme popošli blíže ke vratům na nádvoří klapáče, k nimž zrovna přijel nějaký pán na kole, ale neodvážili jsme se jej poprosit o nahlédnutí dovnitř.

Litovel - První umělecký válcový mlýn Litovel - První umělecký válcový mlýn - erb mlynářů

Cyklista, kterých v Litovli bylo vždy mnoho, vzápětí zmizel za zavřenými vraty a my jsme pokračovali v obhlídce mlýnských exteriérů. Nad průjezdem jsme shlédli mlynářský erb a poté jsme již stanuli u vysoké budovy mlýnice. Pod ozdobným trojúhelníkovém štítem jsme si přečetli nápis První umělecký válcový mlýn jako připomínku na rok 1899, kdy jej převzala akciová společnost od Rudolfa Raaba. Zatímco na čelní straně mlýnice jsme napočítali hned 12 vysokých oken a několik malých v horní části budovy, na boku jsme okna našli pouze ve vyšších partiích stavby. Tuto skutečnost jsme poznali z mostu s červenobílým zábradlím, s jehož pomocí jsme překonali mlýnský náhon. Naskytl se nám odtud také pohled na další část mlýnice, v níž se ukrývala transmise s velkým kolem, pohánějící soustavu mlýnského zařízení.

Litovel - První umělecký válcový mlýn - náhon - jalová voda Litovel - První umělecký válcový mlýn - průtok pod mlýnem

Chvíli jsme pozorovali kalné vody protékající mlýnským náhonem a pod budovou samotnou, nicméně dlouho jsme se na sluníčku nezdržovali a brzy jsme se vydali zpět k našemu vozu. Následně jsme odjeli do sousední Červenky, kde jsme nejprve prostudovali nabídku zdejších trhovců na jarmarku a pak jsme se zajeli podívat na zámek a přilehlý kostel sv. Alfonse nedaleko vlakového nádraží. Auto jsme zaparkovali pár metrů od zámku, který jako jednopodlažní postavil roku 1847 velmistr řádu německých rytířů Maxmilián Habsburský. Zaujalo nás, že hlavním důvodem k výstavě jednoduchého sídla byl fakt, aby si měl kde odpočinout při cestách mezi hrady Sovinec a Bouzov, jenž tomuto řádu v 19. a 20. století patřily.

Litovel - První umělecký válcový mlýn Litovel - První umělecký válcový mlýn

Vzápětí jsme se vydali jsme na jeho obhlídku a hned při prvním pohledu jsme zjistili, že zámek od své výstavby již změnil svou podobu. Před námi se totiž nacházela obdélníková dvoupatrová budova s mansardovou střechou, kterou do této podoby upravil řád redemptoristů. Ti objekt získali darem roku 1859, když jej už Maxmilián nepotřeboval a o tři roky později mniši přestavěli na klášter. Nicméně až roku 1896 byl klášter rozšířen na dvoupodlažní a v jeho místnostech byl založen gymnasiální ústav pro řádový dorost. V době naší návštěvy zámek sloužil jako domov důchodců a z toho důvodu jsme se dovnitř nemohli podívat. Budovu zámečku s růžovou fasádou jsme tak shlédli pouze zvenku a poté jsme zamířili ke kostelu sv. Alfonse, který byl ke klášterní budově přistavěn roku 1896.

Červenka - zámek Červenka - zámek

Tehdy se stal jediným svatostánkem, jenž byl zasvěcen tomuto zakladateli kongregace redemptoristů, teolog, biskup, katolický světec a učitel církve. Když jsme zapátrali v paměti, opravdu jsme si nemohli na žádný další svatostánek sv. Alfonse vzpomenout. A že jsme těch kostelů na našich cestách už poznali ! Za ty roky putování po naší zemi jich byly stovky. Ten v Července byl slavnostně vysvěcen 20. srpna 1862 a vzhledem k tomu, že svatostánek byl přistavěn k zámku poté, co jej řád redemptoristů přebudoval na klášter, neměli jsme to ke kostelu od zámku daleko a brzy jsme k němu dorazili. Díky stavebním dispozicím ovšem zůstal presbytář naším očím skrytý a tak jsme se věnovali dalším částem kostela.

Červenka - zámek Červenka - Kostel sv. Alfonse Červenka - Kostel sv. Alfonse - kříž

Obhlídku jsme tak začali na boční straně, kde se nacházela jedna ze čtyř bočních kaplí, která k našemu překvapení měla namísto oken několik výjevů z křížové cesty. Mezi dvěma zastaveními jsme našli dřevěný misijní kříž s Kristem a další obrazy utrpení Ježíše cestou na Kalvárii jsme spatřili namísto oken v přízemí lodi. Horní řada pak plnila svou obvyklou funkci a do interiéru kostela pouštěla světlo hned šestice vysokých oken s polokruhovým zakončením. Poté jsme přišli k čelní straně svatostánku s předsunutou vstupní předsíňkou, kde jsme narazili na zamčené dveře, což nás ale nijak nepřekvapilo. Dovnitř jsme se tedy nedostali a tak jsme se věnovali prohlídce průčelí, na němž jsme dole našli další svaté obrázky a v prvním patře dokonce tři.

Červenka - Kostel sv. Alfonse Červenka - Kostel sv. Alfonse

Fasáda byla v přízemí členěna lizénami a nahoře pilastry s patkou, které jsme už předtím viděli na kostelní lodi. Nad korunní římsou se vypínala dvojice hranolových věží s úzkými jehlancovými střechami, které byly tradičně zakončené kříži. Na každé straně věží jsme spatřili vysoká okna se žaluziemi, za nimiž se skrývaly zvony. Mezi věžemi naším očím neunikl trojúhelníkový štít s obdélníkovou špičkou, z níž vystupoval ozdobný kovový kruh s písmeny IHS, tedy zkratkou jména Ježíš v řečtině, která se užívala v západní i východní církvi, někdy i v biblických rukopisech. Když jsme si dostatečně prohlédli průčelí, pokračovali jsme obhlídkou druhé strany lodi, která ovšem vypadala podobně jako její protější kolegyně a tak jsme se zde dlouho nezdrželi.

Červenka - Kostel sv. Alfonse Červenka - Kostel sv. Alfonse

Následně jsme se pomalu vrátili k našemu autu, jímž jsme odjeli do centra Červenky za další zdejší památkou. Tou byla volně stojící kaple obdélného půdorysu zasvěcená svaté Pavlíně, ochránkyně proti moru, patronka města Olomouce a olomoucké arcidiecéze. Zaparkovali nedaleko svatostánku, který byl na současné na Svatoplukové ulici postaven roku 1798 a vzápětí jsme se vydali na obhlídku kaple. Už z dálky jsme viděli, že byla pár měsíců před naší návštěvou opravena, což se stalo roku 2011. Brzy jsme ke kapličce dorazili a její obhlídku jsme zahájili na čelní straně, jenž byla členěna svislými lizénami a ukončena klasickou korunní římsou. Nad ní jsme spatřili zdvojený štít s křídly a dvojicí pilastrů čili plastickým architektonickým prvkem, který nám připomínal dva sloupy.

Červenka - kaple sv. Pavlíny Červenka - kaple sv. Pavlíny

Mezi nimi jsme našli malé kulaté okénko, nad nímž se nacházel letopočet 1798, tedy datum výstavby kapličky a celý štít byl ukončen trojúhelníkovým tympanonem. Následně jsme se vydali ke vstupu do kaple s půlkruhovým záklenkem, zdobeným po stranách pilastry. Když jsme přišli ke dřevěným dveřím, nijak nás nepřekvapilo, že byly zamčené, přesto interiér svatostánku naším očím neunikl. Dovnitř jsme nahlédli přes zdobnou kovovou mříž v horní polovině dveří a spatřili zde jednoduchý dřevěný oltář, nad nímž visel obraz svaté Pavlíny ve světském oděvu s nepokrytou hlavou, jejímiž atributy byly palma mučednice, hromada kamení, meč, lebky a kostlivci. Po stranách oltáře jsme vlevo uviděli sochu krále, zřejmě Václava II. a na pravé straně sochu modlící se Panny Marie.

Červenka - kaple sv. Pavlíny - interiér Červenka - kaple sv. Pavlíny - oltář

Celý interiér pak doplňovaly dřevěné lavice, židle a květinová výzdoba. Když jsme si vnitřek kaple dostatečně prohlédli, krátce jsme omrkli dřevěný kříž z poloviny 18. století vedle dveří a vzápětí jsme zamířili na obhlídku dalších částí stavby. Na boční straně jsme našli pouze jedno obdélníkové okno s půlkruhovým záklenkem a poté jsme stanuli u závěru kaple. Presbytář měl oválný tvar a v něm se nacházelo kulaté okénko s barevným sklem, pouštějící světlo do kněžiště. Na druhou boční stranu kaple jsme se nemohli podívat, neboť těsně přiléhala k plotu soukromého pozemku a tak jsme se soustředili na sedlovou střechu s pálenými taškami. Na hřebenu střechy nás zaujal osmiboký sanktusník s cibulovou bání, makovicí a křížkem.

Červenka - kaple sv. Pavlíny - kříž Červenka - kaple sv. Pavlíny

Na střeše jsme zakončili obhlídku kaple sv. Pavlíny a poté jsme se vrátili k autu, kterým jsme odjeli do Rozvadovic. Naším dalším cílem byl kostel Nejsvětější Trojice, jenž byl vystavěn v letech 1935 až 1936 na místě kaple z roku 1776. Jakmile jsme u něj zaparkovali, zahájili jsme obhlídku obdélné stavby, přičemž jsme začali na jeho přední straně, na níž nás zaujaly dvě věci. První z nich byl dvouramenný kříž, čnící ze soklu, umístěném na vrcholu sedlové střechy. Kříž byl po staletí součástí znaku Uherského království, ale i šlechtických i městských znaků a stal se státním znakem Slovenska. Z jakého důvodu jej český architekt Klaudius Madlmayr nechal posadit na moravský kostel jsme se však nedozvěděli.

Rozvadovice - kostel Nejsvětější Trojice Rozvadovice - kostel Nejsvětější Trojice

Pouze jsme se domýšleli, že by to mohlo být z důvodu kultu sv. Cyrila a Metoděje, který tento architekt obdivoval, neboť tento starý symbol arcibiskupů a patriarchů byl velmi rozšířený ve francouzské, španělské, uherské a slovenské heraldice. Pod střechou jsme krátce shlédli štít, který byl takřka celý bez nějaké zajímavé výzdoby. Teprve pod pomyslnou korunní římsou, které byla na nárožích fasády pouze naznačena, jsme našli druhou zajímavost. Tou byl plastický reliéf Nejsvětější Trojice, jíž byl svatostánek zasvěcen. Spatřili jsme na něm postavy starého Boha Otce, ukřižovaného Ježíše Krista a Ducha svatého v podobě holubice. Nechyběl ani trojúhelník v podobě Božího oka či dva záhadné znaky, které nám připomínaly zednářské symboly, ale nic víc se nám o nich nepodařilo zjistit.

Rozvadovice - kostel Nejsvětější Trojice 03 - Rozvadovice 07 - Kostel Nejsvětější Trojice

Následně jsme se vydali k hlavnímu vchodu, jenž byl krytý stříškou, podepřenou čtveřicí nosných sloupů, abychom nahlédli také dovnitř. Po třech schodech jsme vystoupali na prostranství před vchodem, kde na nás nesvítilo přímé slunce a tak jsme si od paprsků žhavého kotouče na chvíli odpočinuli. K našemu překvapení byly dřevěné dveře do široka otevřené a tak jsme si mohli prohlédnout rovněž interiér kostela. Uvnitř jsme spatřili hlavní oltář ze dřeva, zdobený opět motivem Nejsvětější Trojice s ukřižovaným Kristem, holubicí, Bohem a dvěma klečícími anděly. Po obou stranách jsme pak uviděli dvě poměrně velké sochy svatých. Mimo kněžiště jsme našli další dvě barevné sochy, přičemž vlevo se nacházela Panna Marie a vpravo žehnající Ježíš Kristus.

Rozvadovice - kostel Nejsvětější Trojice - interiér 03 - Rozvadovice 06 - Kostel Nejsvětější Trojice

Na závěr jsme shlédli obrazy křížové cesty po obou stranách dřevěných lavic a poté jsme se vydali na obhlídku zbývajících exteriérů svatostánku. Nejprve jsme spatřili dvě okna s půlkruhovým záklenkem, prosvětlující loď kostela a vzápětí jsme narazili na mohutnou hranolovou věž, vestavěnou netradičně do boční strany stavby. Na třech stranách jsme napočítali tři okna pod sebou a další jsme uviděli ve zvonicovém patře. Věž byla zakončena jehlancovou střechou a křížem, tentokrát klasickým jednoramenným. Prošli jsme kolem vchodu do věže a poté jsme stanuli u přípravny kněžích, tedy sakristie. Za rohem nás pak čekal plochý presbytář bez oken, jehož jedinou výzdobu tvořil bílý kříž nakreslený na žluté fasádě. Pokračovali jsme dál a na druhé straně kněžiště jsme přece jen uviděli jedno okénko.

03 - Rozvadovice 05 - Kostel Nejsvětější Trojice 03 - Rozvadovice 04 - Kostel Nejsvětější Trojice

Další tři identická okna pak byla na lodi, kolem níž jsme přišli opět před kostel. Zakončili jsme tak obhlídku rozvadovické církevní stavby, takže jsme se mohli vydat k našemu vozu. Když jsme k francouzskému stříbrnému pokladu dorazili, odjeli jsme do Lhoty nad Moravou, kde jsme si prohlédli drobné památky na návsi. Čekala nás zde hned trojice památek, stojících pěkně naproti sobě jako vojáci na přehlídce. Nejprve jsme se věnovali jediné dřevěné zvonici v širokém okolí, na kterou se ještě v roce 1948 zvonívalo každý den poledne a večer klekání. Potom již sloužila jen při loučení se zesnulým v den pohřbu a v dnešní době sloužila jen jako umíráček, když zemřel někdo z vesnice. Nepodařilo se nám zjistit, kdy byla zvonice postavena, podle letopočtu 1830 na zvonu by ale mohla být z tohoto roku.

Lhota nad Moravou - Boží muka a kříž s Kristem a zvonička Lhota nad Moravou - Boží muka a kříž s Kristem se zvoničkou

V kronikách však nebyl nalezen žádný doklad, že by tento zvon byl původní, neboť mohl být při některé z válek zabaven, což bohužel bylo v takových těžkých obdobích naprosto běžné. Před námi visel exemplář o průměru 323 milimetrů a váze téměř 18 kilogramů a na těle zvonku jsme našli reliéf Golgoty a nápisy: IN HONOREN 1830 S. CRUCI ET ANNA - GEGOSEN WOLFGANG STRAUB IN OLMÜTZ. Zajalo nás, že zvonek v roce 1952 praskl a ve stejném roce byl opraven ve zvonárně v Brně. První oprava zvoničky proběhla roku 1939, kdy byl vyměněn prohnilý šindel na hlavní střeše. Další výměna šindelů byla provedena roku 1965, přičemž řemeslnické práce odborně provedli důchodci tesař Richard Švarc ze Střeně a stolař Jan Matěj ze Lhoty.

Lhota nad Moravou - zvonička na návsi Lhota nad Moravou - zvonička na návsi Lhota nad Moravou - Boží muka a kříž s Kristem

Připadlo nám docela zajímavé, že šindele v počtu 900 kusů byly dovezeny z hradu Šternberk. Druhou zajímavostí na návsi pak byl dřevěný kříž s plastikou Krista, jenž byl postaven roku 1836 na náklady místní občanky Terezie Staroštíkové. Vedle jsme shlédli Boží muka a poté jsme odjeli do sousední obce Náklo. Když jsme do této hanácké vesnice přijeli, nejprve jsme zamířili do místní části Jáchymova, jenž vznikla z pozemků zrušeného klášterního dvora v Nákle v roce 1785. Naším cílem zde byla malá kaplička, která zde byla postavena zřejmě v 19. století, nicméně přesné datum založení se nám nepovedlo zjistit. Zaparkovali jsme u chodníku přímo naproti svatostánku a vydali jsme se na jeho obhlídku.

G - Lhota nad Moravou 10 - náves - dřevěná zvonička a za ní Boží muka G - Lhota nad Moravou 09 - náves - Boží muka

Před námi stála kaplička s vysokou jehlancovou věžičkou se zvonkem a sedlovou střechou, na které jsme spatřili křížek. V trojúhelníkovém štítu jsme našli obrázek s postavou svatého Floriána stojícího ve vodě, který zde byl namalován při opravách roku 2008. Patron hasičů, hutníků, kominíků, hrnčířů či pekařů v oblečení římského důstojníka s nádobou na hašení, byl jediným výrazným prvkem na šedivé fasádě. Pod klasikou římsou jsme na čelní straně uviděli masívní dřevěné dveře, jenž byly zavřené, což nás vzhledem ke zkušenostem z jiných prohlídek kapliček nepřekvapilo. Vnitřek kaple prosvětlovalo na každé straně okno, ale ani přes jedno jsme dovnitř nedokázali nahlédnout. Nakonec jsme shlédli presbytář obloukového tvaru a pak jsme se vrátili k autu.

Náklo - kaple sv. Floriána se zvonicí Náklo - kaple sv. Floriána se zvonicí Náklo - kaple sv. Floriána se zvonicí

Vzápětí jsme naším stříbrný vozem popojeli k mnohem významnější památce obce, kterou byl kostel svatého Jiří, jenž byl postaven v letech 1696 - 1698 na vyvýšeném místě, kde nahradil kamennou tvrz z třináctého století a také pozdější renesanční kostel ze století šestnáctého, poničený během Třicetileté války. Když jsme ke svatostánku přijeli a začali hledat vhodné místo na zaparkování. Chvíli jsme plácek pro náš stříbrný povoz nemohli najít, až jsme jej nakonec nechali stát na návsi. Poté jsme se vydali k nedalekému kostelu, jenž byl postaven v letech 1696 - 1698 na místě staršího svatostánku, přičemž při jeho stavbě byly využity pozůstatky tehdy již zchátralého hradu. Kráčeli jsme po silnici klesající pod skalku, na které byl svatostánek vybudován a u obecního úřadu jsme odbočili na cestu ke kostelu.

Náklo - Kostel sv. Jiří Náklo - Kostel sv. Jiří

Vzápětí jsme došli k pozoruhodné vstupní bráně z mořských korálů z roku 1899, kterou jsme si podrobně prohlédli, protože nic takového jsme dosud neviděli. Ve výklenku nad námi stála velká socha Panny Marie Lurdské a nad ní na vrcholu brány byl umístěn křížek. U brány jsme si na informační tabuli přečetli pár faktů z historie kostela a tvrze, na níž vládli vladykové, kteří se psali z Nákla. V textu nás zaujala postava jistého Drslava, jehož pečeť byla přiložena v protestním dopise na koncil s mistrem Janem Husem. Vladyka se pak stal významným husitou a ve válečných událostech údajně získal hrad Gansberk na uherských hranicích. Po přečtení historických informací jsme vstoupili dovnitř kostelního areálu a ihned jsme si začali svatostánek prohlížet.

Náklo - Kostel sv. Jiří - brána z mořských korálů Náklo - Kostel sv. Jiří Náklo - Kostel sv. Jiří - vchod

Nad námi se tyčila hranolová věž z let 1587- 1593, jenže se dochovala původního kostela. Zaujalo nás, že neměla žádnou báň a že byla zakončená renesanční atikou Slezsko - polského typu. Pod ní jsme si na hodinách zkontrolovali správný čas a pod ciferníkem jsme našli pár oken, prosvětlující zvonicové patro. Stejná jsme později uviděli i na dalších stranách věže, v níž byly zavěšeny dva zvony z let 1514 a 1515. Střední patro pak mělo jen malinké obdélníkové okénko, připomínající spíše střílnu. Další bylo o něco níže a hned pod ním jsme si prohlédli krásný raně barokní vstupní portál s dvojicí sloupů po stranách. Na nich jsme našli letopočet 1698 a erb opata Norberta Želeckého z Počenic. který sídlil na olomouckém hradisku.

Náklo - Kostel sv. Jiří - reliéf Náklo - Kostel sv. Jiří - interiér

Nad erbem jsme ve výklenku nemohli přehlédnout sochu sv. Štěpána a ještě výše pak byl třídílný reliéf s kartuší a dvěma znaky - Kašpara Myruše z Litovle, dalšího opata hradiska a druhý patrona kláštera sv. Štěpána, což byl křesťanský kazatel a služebník, první mučedník křesťanství, ukamenovaný po procesu před židovskou radou jako údajný rouhač proti judaismu. Následně jsme nakoukli dovnitř svatostánku a i když nám v tom bránila mříž ve dveřích, pořádně jsme si barokní mobiliář prohlédli. Nad námi se nacházel hudební kůr, který jsme pochopitelně nemohli vidět a v dálce před námi se rýsoval hlavní oltář, dokončený až v roce 1939. Dominoval mu velký obraz svatého Jiří na bílém koni s kopím, kterým probodával dračí nestvůru, přičemž vše sledovala královská dcera, jež se měla stát drakovou obětí.

Náklo - Kostel sv. Jiří Náklo - Kostel sv. Jiří

Dále jsme zde viděli několik barokních soch, kostelní lavice či pěknou kazatelnu. Když jsme si dostatečně prohlédli interiér, vydali jsme se na obhlídku jeho exteriérů. Hned u vchodu jsme krátce shlédli kříž s Kristem z roku 1745 s reliéfem svatého Václava na podstavci, který do roku 1896 stával před bránou ke kostelu. Hned poté jsme narazili na válcové schodiště, přilepené k boku věže. Dveře byly překvapivě otevřené, neboť dělníci zrovna opravovali střechu a tak jsme si pohrávali s myšlenkou, že se podíváme nahoru. Nakonec jsme si to rozmysleli, hříšné myšlenky odehnali a šli dál podél lodi, na které jsme na každé straně napočítali čtyři vysoká okna, pouštějící světlo do útrob stavby. Fasádu zdobilo několik toskánských pilastrů, které nesly mohutnou profilovanou římsu.

 11 - Náklo - Kostel sv. Jiří 17 11 - Náklo - Kostel sv. Jiří 16 Náklo - Kostel sv. Jiří - boční vchod

Na nové sedlové střeše jsme spatřili sanktusník se zvonkem a pak jsme již došli k pravoúhlé sakristii, přiléhající k pětibokému kněžišti. Na presbytáři jsme napočítali čtyři okna, chybělo pouze to na čelní straně kněžiště. Naproti závěru kostela jsme narazili na kostnici, drobnou zděnou stavbu obdélníkového půdorysu, přistavěnou k ohradní zdi. Naším očím neutekly ani pozůstatky několika náhrobků, nezlomný důkaz toho, že se u kostela nacházel hřbitov, jenž byl zrušený roku 1873. Potom jsme prošli podél presbytáře a minuli boční kapli. Za ní jsme spatřili další přístavek, což bylo vyústění schodiště z ulice pod námi. Tím jsme dokončili naši obchůzku kolem kostela a následně jsme bránou z korálů vyšli ven z areálu. Poté zabočili doleva dolů a kráčeli podél vysoké ohradní zdi z lomového kamene.

11 - Náklo - Kostel sv. Jiří 18 Náklo - Kostel sv. Jiří

Zeď byla zčásti krytá břidlicovými plotnami s kamennými chrliči osazenými ve zdivu. O kousek níž jsme spatřili dveře ve zdi, což byl vchod na již zmíněné schodiště. Pomalu jsme došli až za kostelní areál, kde byla zeď nejvyšší a zde jsme si z druhé strany prohlédli kostnici. Uviděli jsme na dvě okna se žaluziovými okenicemi a ve štítu kruhové větrací okénko a také jsme si všimli, že byla kdysi postavená na bývalé středověké baště. Odtud jsme měli celý kostel jako na dlani a tak jsme krásnou scenérií nepohrdli a z několika pohledů si jej vyfotili. Přitom jsme se pohybovali v místech, kde dříve bývaly bažiny a močály, tvořící ideální ochranu pro středověkou tvrz nad námi. Po několika minutách jsme se vydali opět podél zdi zpátky k našemu autu na náves a pak jsme odjeli do sousední obce Příkazy.

Náklo - Kostel sv. Jiří 11 - Náklo - Kostel sv. Jiří 14

Zde nás čekala obhlídka kaple sv. Cyrila a Metoděje, postavená v letech 1924 – 1926 místním stavitelem Josefem Brachem. Po zaparkování u budovy obecního úřadu jsme se vydali po úzkém chodníku z dlažebních kostek ke svatostánku, zasvěcenému slovanským věrozvěstům. Ihned se nám zúženým průzorem otevřel pohled na bílou kapli, která nám připomínala románskou rotundu se dvěma apsidami. Brzy jsme ke kapličce dorazili a zahájili její obhlídku. Začali jsme logicky na čelní straně, i když by to se vzhledem ke kulatému půdorysu mohlo zdát nemožné. Na vrcholu kuželovité střechy jsme spatřili kříž, přičemž její dolní část narušoval vrchol štítu s reliéfem Ukřižování Krista od sochaře Júlia Pelikána.

Příkazy - Kaple sv. Cyrila a Metoděje Příkazy - Kaple sv. Cyrila a Metoděje

Pod touto plastikou se známým výjevem se nacházela otevřená sloupová hala, podepřená čtyřmi kamennými sloupy, za nimiž jsme uviděli hlavní vstup do budovy. Když jsme však ke dveřím přišli, narazili jsme na zamčené dveře. Neviděli jsme interiér vyzdobený známým malířem Jano Köhlerem a Eduardem Milénem z Brna. Mírně rozladění jsme si tedy prohlédli tabulky na průčelní zdi se jmény 38 obětí obou světových válek z řad místních obyvatel. Poté jsme se vydali na obchůzku kolem kaple se sedmi obdélnými okny s trojúhelníkovým zakončením a po chvilce jsme došli k zadní straně svatostánku se dvěma apsidami na místě presbytáře. Románské kněžiště mělo podkovovitý tvar, přičemž v jednom z nich byla zpovědnice, ve druhém sakristie, tedy přípravna pro kněží.

Příkazy - Kaple sv. Cyrila a Metoděje Příkazy - Kaple sv. Cyrila a Metoděje

Zaujaly nás také dvě štíhlé a vysoké zvonice na obou stranách kaple. Následně jsme se vrátili k čelní straně svatostánku, jenž byl vybudován na místě staré barokní kapličky Blahoslavené Panny Marie, která by při vyrovnávání a dláždění silnice ve dvacátých letech 20. století zůstala utopená pod úrovní dlažby. Pak jsme pomalu zamířili k našemu vozu, kterým jsme poté odjeli do obce Hynkov, kde na nás čekal mlýn, jenž byl roku 1910 byl pojmenován jako Umělecký mlýn Fridolína Strnada. Auto jsme zaparkovali na velkém prostranství před klapáčem, kde býval rybník až do doby, dokud jej komunisté nenechali zavézt navážkou. Vzápětí jsme se vydali na obhlídku mlýna, v němž se nacházela malá hospůdka, jež byla o víkendu během letních prázdnin otevřena.

Hynkov - starý vodní mlýn Hynkov - starý vodní mlýn

A protože žhavý kotouč nad námi neúnavně vysílal na naše hlavy jeden paprsek za druhým, rádi jsme se ve mlýně občerstvili. Pití v nás doslova zasyčelo a my jsme byli rádi, že po letech chátrání mlýn našel nové uplatnění, neboť mletí bylo zrušeno kolem roku 1970 komunistickým režimem, podobně jako ostatní vodní mlýny u nás. Náhon byl zpola zasypán, turbína včetně ostatní technologie místními svazáky rozebrána a odvezena do šrotu. Od tohoto okamžiku začal pozvolně celý mlýnský areál chátrat, a to i přes využívání skladových prostor státním podnikem Zelenina Ostrava. Po změně režimu roku 1989 byl mlýn navrácen restituentům, avšak bohužel ani tehdy se mlýn nedočkal rekonstrukce a opuštěn lákal k dalšímu vylupování a devastaci.

Hynkov - starý vodní mlýn Hynkov - starý vodní mlýn

V roce 2007 byl mlýn jako téměř ruina odprodán a nový majitel započal s celkovou rekonstrukcí. Ve mlýně byly vybudovány bytové jednotky a obsazeny nájemníky, kteří na nás zvědavě koukali z oken. Pod dohledem domorodců jsme zkontrolovali česla a šli se podívat na mlýnský náhon, kde líně tekla tzv. jalová voda. Našli jsme zde také protáhlou cihlovou budovu, sloužící zřejmě také k bydlení. Vzápětí jsme zamířili na most přes Mlýnský potok, který býval ještě před 100 lety dřevěný a poté jsme sledovali náhon, který byl za minulého režimu napůl zasypán. Po chvilce jsme odešli zpět k našemu vozu, kterým jsme odjeli do obce Skrbeň a zanedlouho jsme zaparkovali na návsi u kostela sv. Floriána, jenž vznikl z původní kaple, postavené v letech 1832 - 1834.

Hynkov - starý vodní mlýn Hynkov - starý vodní mlýn - náhon

Svatostánek jsme však tentokrát neobdivovali, neboť jsme tak učinili v rámci jiných výletů a tak jsme rovnou vykročili směrem k bývalé tvrzi a pivovaru. Žlutá budova se nacházela prakticky naproti kostela sv. Floriána, takže jsme záhy prošli do široka otevřenou bránou, která na první pohled okusila štětec zručného malíře již před mnoha a mnoha lety. Podobně zpustle působil ovšem celý areál. Byl to docela smutný pohled objekty, které se sice zachovaly, ale svá nejlepší léta měly evidentně za sebou. Na druhou stranu jsme se alespoň radovali z možnosti ještě všechny vidět, neboť spousta podobných tvrzí a pivovarů byla v různých obdobích a z rozličných důvodů zbořena. Zastavili jsme se na rozlehlém nádvoří, přičemž se přímo před námi vypínala socha sv. Floriána z roku 1706.

Skrbeň 01 - tvrz a socha sv. Floriána Skrbeň 07 - socha sv. Floriána

Socha patrona hasičů pocházela od známého olomouckého kameníka Václava Tendery a zněkolika televizních pořadů jsme už věděli, že původně stávala na místě dnešní Jupiterovy kašny na Dolním náměstí v Olomouci a roku 1742 byla převezena do Skrbně, protože ji nahradil Jupiter. Socha sv. Floriána v nadživotní velikosti se nám líbila a rádi jsme si toto dílo na velkém soklu a hranolovitém podstavci prohlédli. Vepředu na podstavci jsme si přečetli latinský nápis a pak jsme již zkoumali klasické ztvárnění patrona hasičů, hutníků, kominíků, hrnčířů či pekařů. Následně jsme popošli k šedivé budově bývalé renesanční tvrze, která vznikla na místě vladyckého sídla, jež tu existovalo již roku 1379. Tehdy ji obýval rod Skrbeňských z Hříště a jeden ze šlechticů si vzal za ženu Elišku z Petřvaldu.

Skrbeň 08 - tabulka Skrbeň 09 - tvrz erb

Erby obou rodů jsme našli na portále, kterým se do objektu tvrze vstupovalo. Erb Skrbeňských měl ve stříbrném poli černý pruh a erb Elišky pro změnu ušlechtilého páva. Nade dveřmi jsme ještě spatřili pískovcový erb s olomouckou orlicí a letopočtem 1689 a pak jsme po čtyřech schodech vstoupili do útrob objektu. Do jednopatrového domu s valbovou střechou jsme jen nahlédli, abychom v krátkosti shlédli renesanční schodiště dole v přízemí a nerušili tak klid současných obyvatel. Napadlo nás, jestli někdo z nich není potomkem lidí, kteří tvrz obsadili po zrušení poddanství roku 1848, jelikož od té doby sloužila pouze k hospodářským a bytovým účelům, a vzápětí jsme ještě očima prozkoumali zachovalé architektonické detaily tvrze v podobě renesančních oken.

Skrbeň 05 - tvrz Skrbeň 06 - vjezd do areálu

Poté jsme svou pozornost obrátili ke komplexu pivovaru a sladovny. Pěnivý mok ve Skrbeni spatřil poprvé světlo světa roku 1550, když nechal postavit Jan Skrbeňský z Hřiště pivovar. Ten se stal záhy předmětem sporu mezi místní vrchností a královským městem Olomoucí, neboť tehdy platilo tzv. mílové právo, podle něhož nesměl nikdo v okruhu jedné míle od města vařit a pivo prodávat do místních hospod a to do ve vzdálenosti jedné míle od města Olomouc. Olomoučtí radní se totiž domnívali, že pivovar ve Skrbeni stojí v okruhu oné stanovené jedné míle od města, proto došlo k přesnému přeměření. Stalo se tak 25. května 1565 a měřilo se od vnitřní strany Litovelské brány podél cesty k pivovaru pomocí šňůry dlouhé 1100 loktů.

Skrbeň 03 - pivovar Skrbeň 03 - pivovar

Celkem nás překvapilo, že měření prokázalo fakt, že právo stálo na straně skrbeňských. Ovšem již roku 1579 se vesnice Skrbeň i s pivovarem stejně stala majetkem purkmistra a rady města Olomouce a to až do roku 1848. V areálu dvora jsme si dále prohlédli palírnu, přistavěnou v roce 1668 a objekt sladovny, která zde existovala už okolo roku 1800. Zaujalo nás, že se tehdy během práce ke svačině pil pěnivý mok a patoky, čili pivo z podruhé politého sladu. V té době byl panský dvůr s pivovarem a sladovnou, jeho součástí byl i výčep a výsek masa, centrem dění obce. Nepřekvapilo nás, že zaměstnanci pivovaru dostávali deputátní pivo, které často a pod obvyklou cenou prodávali. To se změnilo roku 1880, kdy byl bohužel pivovar zrušen.

Skrbeň 02 - sýpka Horka nad Moravou 00 - mlýn a elektrárna

Sladovna byla ovšem provozována ještě na přelomu 19. a 20. století, nicméně pohled na sešlé budovy nebyl nijak povzbuzující. Snad je v budoucnu čeká lepší osud a třeba i obnovení vaření piva, což by jistě olomouckým již nevadilo. Více jsme toho při sebelepší vůli vidět nemohli a tak jsme se vydali zpátky k našemu vozu. Když jsme k francouzskému stříbrnému pokladu dorazili, odjeli jsme do sousední Horky nad Moravou, abychom se podívali na bývalý mlýn s elektrárnou, postavenou na začátku 20. století na druhém břehu náhonu. Když jsme do Horky přijeli, naše auto jsme zaparkovali u Mlýnského potoka a vydali se na obhlídku jeho zadní části. Již z dálky nás upoutala romantická kresba na spojovací kryté lávce nad náhonem mezi budovou elektrárny a mlýnicí.

Horka nad Moravou 00 - mlýn a elektrárna Horka nad Moravou 00 - mlýn a elektrárna

Jednalo se o neoblečeného muže, jenž na louce podával květiny nahé sedící ženě a nad nimi svítilo pěkné sluníčko, poletoval motýl a vše sledoval hlemýžď z rákosí u rybníčku. Kolem mlýnského potoka, v němž se voda sotva hnula, jsme brzy došli k cihlové budově elektrárny. Blíže jsme se však nedostali, prohlédli jsme si ji pouze přes plot. Elektrárna se před námi vypínala skoro jako červený panelák o pěti patrech. Všimli jsme si žebříku na boku budovy vedoucí k vysílačům na střeše a určitě bychom po něm nechtěli stoupat nahoru. Napadlo nás, že odtud bude vysílán internetový nebo nějaký jiný signál. Když jsme si vše prohlédli, seznámili jsme se historií mlýna i elektrárny a pak jsme se vrátili k autu a jeli se podívat na mlýnské budovy zepředu.

Horka nad Moravou 00 - mlýnský náhon Horka nad Moravou 00 - mlýn

Zaparkovali jsme před zdánlivě obyčejným domem, v němž se kdysi mlela mouka pro místní obyvatele i okolní vesnice. Přední část však mlýn již vůbec nepřipomínala, přesto jsme si zde všimli opřeného mlýnského kola o zeď. Vešli jsme bránou do průjezdu, kterým se kdysi jezdilo plně naloženými povozy na nádvoří. My jsme zde však našli pěkně upravený interiér, domovní schránky anebo křeslo k posezení či klábosení se sousedy. Pak jsme vstoupili na nádvoří, kde si v minulých časech mleči nakládali pytle s moukou na povoz. Kromě pověšeného prádla jsme zde spatřili další mlýnské kolo, ale jinak nic, co by mlýn připomínalo. Mlynáře s jeho chasou a rodinou totiž vystřídali obyčejní nájemníci obytného domu.

Horka nad Moravou 00 - mlýn - nádvoří Horka nad Moravou 00 - mlýn - chodba

Proto jsme se zde déle nezdržovali a po chvilce jsme se vrátili k autu, jímž odjeli do pár kilometrů vzdálené Olomouce, která byla naším tehdejším domovem. Zakončili jsme tak letní výlet, který jsme věnovali povětšinou vesnickým památkám a zajímavostem mezi hanáckou metropolí a městem Litovel. Snad vás tedy tento článek inspiroval k návštěvě Litovelského Pomoraví, které si vaši pozornost jistě zaslouží. Vášnivým čtenářům bych rád doporučil další články v sekce Velké povídání o výletech, kde najdete spoustu zajímavých informací z našich cest, výletů a dovolených. A nezapomeňte napsat pod články komentáře, související s daným místem, čímž pomůžete získat našim čtenářům aktuální informace. Děkujeme.

Mapa našeho výletu mezi Olomoucí a Litovlí

Kompletní fotogalerii najdete zde

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Doporučený článek

Proč si vybrat dřevěné žaluzie


Turistův ráj

Turisticka mydla


Statistiky

Online: 19
Celkem: 486431
Měsíc: 16027
Den: 561