V horkých letních dnech jsme rozhodně netoužili po tom, aby se naše těla opékala pod sluncem u moře v ještě větším vedru, jež by nám stěžovalo případnou turistiku, protože jen ležet na pláži by nás nebavilo. Návštěvu jižních zemí jsme si proto nechali na jarní či podzimní měsíce a na červenec jednoho roku jsme si naplánovali šestidenní pobyt v Norsku. Když nastal den D, odjeli jsme autem do Krakova, odkud jsme se letecky přesunuli do Osla a vzápětí jsme zamířili do půjčovny u letiště, kde jsme si vyzvedli objednané auto. Pak nám již nic nebránilo v tom, abychom vyrazili na okružní jízdu jižním Norskem, kterou jsme si několik týdnů předem pečlivě připravili. Nevyzpytatelné severské počasí nás sice v průběhu týdne donutilo poněkud upravit harmonogram, ale většinu naplánovaných míst jsme přesto navštívili.

Druhý den po snídani jsme si sbalili věci a potom jsme opustili apartmánový dům v obci Skjetten nedaleko Osla, kde jsme strávili první noc v Norsku. Během noci padala z nebe voda a ranní zatažená obloha rovněž nevěštila nic dobrého, ale prozatím nepršelo a tak jsme vyrazili na Holmenkollen. Po půlhodinové jízdě jsme zapůjčené francouzské auto odložili na bezplatném parkovišti pod největším skokanským můstkem ve zmíněném sportovním středisku a vydali se vstříc nevšedním zážitkům. Kráčeli jsme po asfaltovém chodníku, který nás dovedl k soše norského polárníka, vědce a diplomata Fridtjofa Nansena, jenž se roku 1888 stal vedoucím výpravy, která poprvé přešla Grónsko z východu na západ. O pět let později se rozhodl prokázat prakticky svoji teorii, podle níž se pobřežní ledy Arktidy přesouvají ze Sibiře ke Grónsku přes oblast Severního pólu.

Se svou expedicí nedošel až na pól, ale dokázal přežít v náročných podmínkách arktickou zimu a přinesl řadu poznatků pro pozdější vědeckou činnost. Překonal při tom dosavadní nejsevernější bod dosažený člověkem. V roce 1922 mu byla udělena Nobelova cena míru za jeho velké mezinárodní úsilí o uprchlíky po první světové válce. Pak jsme po dlážděném chodníku přišli přímo pod skokanský můstek HS134 s názvem Holmenkollbakken, jehož prohnutá nájezdová stopa se tyčila nad námi a vzápětí jsme vstoupili dovnitř budovy, ukryté pod věží. Ihned jsme zamířili k pokladně, kde jsme si koupili vstupenky do muzea lyžování, které se v budově spolu s prodejnou suvenýrů a restaurací nacházelo. Pak jsme vkročili do muzejních expozic, nicméně jsme jimi pouze proklouzli, vystoupali o patro výš a vešli do výtahu.

Chtěli jsme totiž využít toho, že zrovna nepršelo, což se tady v Norsku mohlo kdykoliv změnit a déšť by nám zcela jistě výhled z věže totálně pokazil. Výtah nás vyvezl nahoru na skokanský můstek a když jsme z klece vystoupili, ocitli jsme se v prosklené místnosti, kde obvykle sportovci čekají a zároveň se připravují na svůj soutěžní nebo tréninkový skok. Byl to zvláštní pocit stát na takovém, pro nás neobvyklém místě a tak jsme se snažili co nejvíce nasát atmosféru místa, přičemž jsme pozorovali krajinu pod námi. Sledovali jsme třeba vlak metra, kterým na Holmenkollen obvykle přijížděli návštěvníci sportovních závodů, protože v té době sem byl příjezd automobily zapovězen. Dále jsme viděli některé části města Oslo s typickými norskými domy, obklopenými zelení, lesy a modrými jezery, mezi nimiž se kroutily úzké asfaltové silnice a železniční trať.

Následně jsme po schodech vystoupali o patro výš na plochou střechu věž, z níž se nám naskytl kruhový výhled na všechny světové strany. Pravda, kochání nám ztěžoval studený vítr, který bičoval naše tváře, zachumlané do bund a divoce pohyboval s norskou vlajkou na stožáru, ale rádi jsme se s ní vyfotili. Pak jsme pozorovali hlavní město této severské země, nad nímž hrozivě pluly černé mraky. Strávili jsme zde několik minut a pak jsme sešli po schodech na místo, z něhož byla vidět spodní část můstku s doskočištěm. Připadlo nám neuvěřitelné, že při každoročních skokanských soutěžích závodníky sleduje až 30.000 diváků, tísnících se na přilehlých tribunách. Musí to být úžasná atmosféra, když skokan sedí na odrazové lavičce a hledí dolů do hlubiny, zatímco diváci od něj chtějí vidět co nejlepší výkon !

Vítr zesílil, takže jsme se raději stáhli zpět do prosklené přípravny, kde jsme chvíli čekali na příjezd výtahu, jímž jsme se následně svezli dolů. Další čas jsme pak strávili v nejstarším lyžařském muzeu na světě, které bylo založeno již v roce 1923, přičemž bylo těsně před stoletým výročím zrekonstruováno a expozice rozšířeny. U výtahu jsme si prohlédli sportovní fotografie Toma Sandberga, který většinou pořizoval černobílé snímky a postupem času se zařadil mezi nejvýznačnější norské umělce ve svém oboru. Dále jsme zde viděli reprodukci obrazu Knuda Bergstiena z roku 1869, na němž byli vyobrazeni vikingští lyžaři, takže jsme se nemohli divit, že Norové už od počátku patřili mezi nejlepší běžkaře na světě. Další naše kroky vedly do kruhové místnosti, decentně ozářené modrofialovým světlem, kde jsme shlédli první historické předměty.

Ve čtyřech vitrínách jsme našli oblečení a boty z různého časového období, které ostře kontrastovalo se sto let starou černobílou fotografií dámy. Z druhé poloviny 19. století pocházela replika dílny v továrně Rustad Skifabrikk, která patřila mezi první výrobce lyží na světě a svou činnost ukončila roku 1980. Potom jsme si prohlédli několik vcelku velkých modelů, díky nimž jsme si mohli snadno představit proměny kopce na Holmenkollenu, který byl celkem devatenáctkrát přestavěn. Od roku 1892 tu stával dřevěný můstek, jenž o 18 let později nahradila kamenná stavba. Během druhé světové války byl areál využíván jako vojenské zařízení a koncem 40. let byl modernizován. Další rozšíření bylo provedeno před mistrovstvím světa v letech 1966 a 1982 a také v roce 1991. V letech 2008 až 2010 byla celá stavba zbořena a přestavěna.

A právě v této podobě jsme sportovní areál viděli i my. Na kruhovém plátně byly promítány záběry z různých biatlonových, běžeckých a skokanských závodů, které se na Holmenkollenu v minulosti konaly. Dále jsme zde viděli velkou sbírku lyží norského národního týmu, na nichž severští sportovci získali medaile na různých světových soutěžích, mezi nimiž jsme našli třeba lyže sjezdaře Lasse Kjuse a nebo fenomenálního běžkaře Bjørna Dæhlieho. Nechyběly ani staré dřevěné sáně, figuríny oblečené do historických oděvů či novější větrovky a bundy. Jedna z figurín představovala devítiměsíčního kluka, kterého rodiče již v tak nízkém věku postavili poprvé na běžky, neboť údajně od raného dětství všichni v Norsku lyžují. Exponáty doplňovaly barevné nebo starší černobílé fotografie lyžařů a pár kreseb.

Naším očím neunikly ani momentky ze zimních olympijských her, které se konaly v roce 1994 v Lillehammeru a v Oslu roku 1952. Samostatná výstava vyprávěla o norské královské rodině, jejíž členové rovněž vždy rádi lyžovali a dokonce se účastnili sportovních soutěží. Ve vedlejší místnosti jsme si prohlédli informační panely, věnující se problematice sněhu, meteorologii, změnám klimatu, životnímu prostředí, době ledové a podobně. Zaujala nás prognóza, jestli v následujících zimách napadne sníh a turista tak podnikne pěší výlet nebo se sveze na běžkách. Moc dlouho jsme se zde ovšem nezdrželi a brzy jsme po schodech sestoupili do přízemí, kde se nacházela úvodní část expozice, věnující se nejstaršímu období lyžování a rovněž polárním průzkumům Fridtjofa Nansena a Roalda Amundsena.

Přivítal nás zde obrovský los, který představoval jakýsi úvod do pravěku, kdy vznikaly jeskynní malby a rytiny. A ačkoliv se tomu dalo těžko uvěřit, již tehdy starověký člověk používal předchůdce lyží, po nichž klouzal na sněhu a lovil zvěř. Nicméně obrázky s jeskynními malbami toho byly důkazem ! Vystaveny zde byly první sněžnice vyrobené lidmi pro chůzi ve hlubokém sněhu a o kousek dál jsme shlédli lyže staré více než 1400 let. Byly to jedny z mnoha dřevěných prkének, jejichž sbírku založil iniciátor muzea architekt Hjalmar Welhaven. Díky tomuto bodrému muži jsme tak viděli lyže z různých regionů Norska, lišící se nejen velikostí a šířkou, ale také dekorativními prvky. Zaujaly nás třeba lyže, které patřily jednomu z prvních dobyvatelů nejvyššího bodu Norska a celé Skandinávie, kterou je hora Galdhopiggen s nadmořskou výškou 2 469 metrů.

Dále jsme viděli lyže vyrobené Sondrem Norheimem, otcem moderního alpského lyžování, který se narodil roku 1825 v Morgedalu v provincii Telemark. Tento tesař všechny své lyže vyráběl ručně. V roce 1868 byl pozván na první soutěže v Oslu a několik z nich i vyhrál, ačkoliv měl již 42 let a jeho soupeři byli o polovinu mladší. Na jeho lyžích jsme si všimli bočního vykrojení, což naznačovalo, že se první carvingové lyže na světě objevily před více než 150 lety. Zaujalo nás, že lyže byly proti vlhkosti chráněny z vrchní strany dehtem nebo lněným olejem, zatímco dobrou skluznost zajišťoval parafínový vosk. Samostatný stojan pak vyprávěl příběh evoluce lyžařských vázání, od nejjednodušších kožených až po nejmodernější modely a zajímavé byly také dřevěné hůlky, které měly vizuálně velmi málo společného s těmi dnešními.

Na závěr jsme si prohlédli předměty ze zmíněných polárních expedic Fridtjofa Nansena a Roalda Amundsena. Prvně jmenovaný muž, jehož sochu jsme potkali před muzeem, nejprve roku 1888 prošel spolu s trojicí dalších krajanů napříč Grónskem. Po návratu začal plánovat výpravu k severnímu pólu nebo se mu co nejblíže přiblížit na speciální lodi, kterou by unášel mořský proud od východosibiřského pobřeží přes centrální Arktidu k východnímu Grónsku. Peníze získal až roku 1892 od vlády a jiných sponzorů, díky kterým nechal postavit speciální loď Fram s vyztuženým oblým trupem, jehož tvar zaručoval, že ji strašlivý tlak ker nerozdrtí, nýbrž pozvedne na led. V létě následujícího roku loď s Nansenem na palubě zamířila do Arktidy, proplula kolem Sibiře a v září zamrzla v mořském ledu, který ji unášel k cíli.

Když se ukázalo, že loď severní pól mine, chtěl Nansen dosáhnout pólu na saních. Na cestu vyrazil v březnu 1895 k pólu spolu s Hjalmarem Johansenem a saněmi s psím spřežením naloženými kajaky a potravinami na sto dní. V extrémně náročném terénu se dostali na do té doby nejseverněji člověkem dosažené místo, ale k pólu se pouze přiblížili na vzdálenost přibližně 400 kilometrů. Přesto byli po návratu do Osla v září 1896 Nansen a Johansen oslavováni jako národní hrdinové, všude je vítaly davy obdivovatelů. Nansen svou loď Fram později svěřil Roaldu Amundsenovi k jeho expedici na jižní pól. Stalo se tak v roce 1910 a v lednu následujícího roku norský polárník přistál v Zátoce velryb, kde měl z předchozích výprav vybudovanou základnu. Následně se několik dalších měsíců připravoval na další cestu a čekal než skončí zima.

Slavný Amundsen vyrazil na cestu do nehostinné antarktické pustiny v říjnu 1911 na psích spřeženích, táhnoucí saně ze zásobami, které spolu s pěti muži doprovázel na lyžích. Výprava postupovala bez větších problémů a 14. prosince téhož roku vztyčili na jižním pólu norskou vlajku. Předměty z obou polárních výprav jsme si prohlédli na vlastní oči. Viděli jsme třeba teplé oblečení, člun, sáně, dalekohled, speciální nádoby odolné arktickým mrazům, rukavice, teplou obuv, různé nářadí či zmíněnou norskou vlajku. Nechyběly ani staré fotografie polárníků. Ve společnosti ledního medvěda jsme pak našli moderní člun, který patřil k další části expozice, věnované polárním výpravám. Nutno podotknout, že přízemní část muzea byla umístěna u skály, jejíž stěny nahradily na jedné straně zeď a díky tomu expozice získaly trochu jinou atmosféru. Autentičtější a tajemnější.

Z několika interaktivních prvků muzea jsme si vybrali trenažér, na kterém jsme si vyzkoušeli běh na lyžích, v němž jsme obsadili třetí místo. S virtuální bronzovou medailí na krku jsme expozice opustili a přesunuli se do přilehlé prodejny suvenýrů. Nabídku obchodu jsme si pečlivě prostudovali, ale nic jsme si nevybrali. Ve vitríně jsme dále našli několik pohárů a jiná ocenění norských sportovců, které však pochopitelně nebyly na prodej. Když jsme z obchodu odešli, zamířili jsme do kavárny, kde jsme si koupili capuccino a posadili se ke stolu. Než jsme kávu dopili, přestalo za okny pršet a tak jsme se vydali venkovní průzkum. Před muzeem jsme potkali psa, jenž ovšem nemohl štěkat ani kousat, neboť se jednalo o pomník od norské umělkyně Eleny Engelsen, která jej vytvořila roku 2011.

Šelma zde nestála náhodou, ale jako pocta dlouholeté tradici, kdy během konání světových pohárů na Holmenkollenu o přestávce vyběhne na kopec pes. Pak jsme si prostudovali tabulku rekordů skokanského můstku a jeho technické parametry. Nenechali jsme si ani ujít pohled do doskočiště, obklopené prázdnými tribunami a pak jsme se již pomalu vrátili k autu. Sportovní středisko jsme však ještě neopustili, neboť jsme popojeli pár stovek metrů k soše krále Olava V., který byl roku 1894 zachycen v poněkud netradiční póze coby lyžaře na vyjížďce se svým psem Trollem. Socha původně stála u starého skokanského můstku, ale během poslední rekonstrukce v 21. století byla přesunuta blíže k dřevěné kapli. Kromě sochy krále jsme si prohlédli z dálky můstek a biatlonovou střelnici, kterou jsme dosud znali pouze z televizních záběrů.

Ostatně jsme právě stáli přímo uprostřed běžeckých tratí, na nichž se v zimě prohání závodníci na lyžích. V době naší letní návštěvy jsme na nich zahlédli několik postaviček na kolečkových lyžích, které neodradilo ani nepříznivé počasí. Inu, norská nátura se značně lišila od nás středozemců, o čemž jsme se ještě v následujících dnech několikrát přesvědčili. U sochy krále jsme ještě odlovili kešku a pak jsme odjeli ke zmíněné kapli, která byla na Holmenkollenu postavena v roce 1903 podle návrhů architekta Holgera Sinding-Larsena. Povoz jsme zaparkovali pod církevní stavbou a vzápětí jsme vyrazili na její obhlídku. Krásnou stavbu jsme obešli kolem dokola a prohlédli si ji ze všech stran, od čehož nás neodradil ani drobný déšť, který se zrovna spustil. Když však proudy vody zhoustly, prchli jsme do útrob svatostánku.

U dveří seděla mladá dívka, které jsme se zeptali, jestli se za vstup platí a když jsme uslyšeli negativní odpověď, zamířili jsme k oltáři. Nádherný dřevěný interiér osvětlovaly elektrické lustry a svícny na bocích lodi, díky nimž jsme si vše bez potíží prohlédli. Postupně jsme shlédli jednoduchý oltář s křížem, lavice pro návštěvníky kostela a kazatelnu. Líbila se nám také vitrážová okna s vyobrazením ze života Ježíše. Klavír pod hudebním chórem svědčil o tom, že se zde konají komorní koncerty a církevní obřady. U oratoře jsme zapálili svíčku, přičemž si každý z nás něco tajného přál. A protože nejméně v jednom případě bylo přání nezištné, bylo také vyslyšeno a splněno ! Když jsme si interiér prohlédli, vydali jsme ke dveřím, u nichž spatřili cedulky s historickými fakty, které jsme si pochopitelně přečetli.

Dozvěděli jsme se, že dřevěná kaple na Holmenkollenu byla od výstavby v roce 1903 nejprve využívána k bohoslužbám sportovců či turistů, kteří se v neděli vydali na čerstvý vzduch. Turistika v lesích byla totiž na konci 19. století módní záležitostí, navíc byly v této oblasti vybudovány hotely, restaurace, lázně a sanatoria, kam postupně proudilo čím dál více lidí. Od roku 1913 začala kaple sloužit také k pravidelným církevním bohoslužbám a obřadům, například k biřmování, křtům, svatbám a pohřbům. Druhá světová válka se kaple nijak nedotkla a tak dlouhá desetiletí sloužila bez potíží svému účelu. Pak nás překvapila informace, že v srpnu 1992 kapli zachvátil požár. Nejprve se zdálo, že ohnivý kohout řádil v důsledku závady na elektrickém systému.

Později však policie odhalila pravé viníky, jimiž byli blackmetaloví hudebníci z Norska. Prakticky ihned se začalo řešit, jak nahradit shořelý svatostánek. Církev navrhovala postavit moderní kostel, ale brzy bylo rozhodnuto o vytvoření kopie původní kaple. Peníze na novostavbu byly rovným dílem získány od norské vlády a soukromých sbírek, takže nic nebránilo tomu, aby se podle návrhu architekta Arne Sedala začalo stavět. Pro usnadnění výstavby byl nejprve vyroben přesný trojrozměrný model, jehož vzorem se staly dřevěné kostely v obcích Rauland a Neudal. Zaujalo nás, že jednotlivé části kaple z masivních borovicových prken byly nejprve vyřezány v obci Vågå za použití starých řemeslných postupů a poté po silnici přivezeny do Holmenkollenu, kde byly sestaveny jako stavebnice.

Od roku 1996 tak nová kaple slouží jako funkční kostel, v němž se nachází také shromažďovací sál, kuchyň a zasedací místnosti. Když jsme dočetli poslední řádky, popošli jsme k východu, kde jsme spatřili obraz dánského a norského krále Frederika II., který panoval v letech 1559–1588. Jeho zásluhou královská pokladnice bohatla, takže si mohl dovolit financovat stavbu nových paláců a zámků. Proslavil se také jako iniciátor největší tiskařské akce v dánských dějinách, když nechal vytisknout spoustu biblí. Svatá kniha začala být totiž na konci 16. století nedostatkovým zbožím a bylo potřeba vyrobit nové kousky. Jednu z nich jsme si prohlédli ve vitrínce pod obrazem a pak jsme již vyšli ven. Jelikož stále pršelo, přidali jsme do kroku a po schodišti seběhli rychle dolů k autu. Uvnitř jsme se najedli z vlastních zásob a pak jsme vyrazili na další cestu.

Projeli jsme kolem kopce Gratishaugen, na němž seděl téměř sedm metrů vysoký troll a sledoval protější skokanský můstek. Litovali jsme, že nám nepřálo počasí, jinak bychom se k němu šli podívat, ale nedalo se nic dělat. Pak jsme již ikonický Holmenkollen opustili, sjeli dolů do Osla a pokračovali do 118 kilometrů vzdálené obci Heddal, kde jsme si prohlédli další, velmi slavný dřevěný kostel. Nejprve jsme jeli po pohodlné dálnici, kde byla povolená rychlost 130 km/h, jev to v Norsku nevídaný. Většinou jsme se totiž po silnicích pohybovali podstatně pomaleji a to včetně jiných dálničních úseků, kde se mohlo jezdit maximálně osmdesátkou. Cestou jsme si udělali malou přestávku na odpočívadle v lese, kde jsme si od místního včelaře nekoupili med a po dvou hodinách jsme konečně dorazili do obce Heddal.

Navigace nás sice nejdřív zavedla ke kostelu ze špatné strany, ale brzy jsme omyl napravili, popojeli o několik stovek metrů dál a zaparkovali na velkém parkovišti nedaleko našeho cíle. Vystoupili jsme z vozu, protáhli ztuhlé končetiny a po chvíli později jsme se vydali k červenému domečku. Ten stál naproti starého dřevěného kostela, za nímž jsme do obce Heddal v kraji Telemark přijeli. V domku, kde se nacházel obchod a pokladna, jsme si koupili vstupenky a pak jsme si z nepřeberné nabídky suvenýrů vybraly magnetek s motivem největšího dřevěného kostela v Norsku. Pak jsme přes cestu zamířili k mohutné církevní stavbě, která na nás udělala velký dojem, ale obhlídku exteriérů jsme ještě odložili. U vchodu jsme ukázali vstupenky a vkročili dovnitř chodby, která obkružovala celý obvod kostela.

Chvíli nám trvalo, než se nám podařilo najít správné vnitřní dveře, jimiž jsme konečně vstoupili dovnitř lodi. V lavicích bylo plno lidí, nebylo kde si sednout a další postávali kolem. Všichni účastníci zájezdu poslouchali anglický výklad průvodkyně, která stála před oltářem a vyprávěla fakta z historie svatostánku, která se začala odvíjet neznámo kdy. Poslouchali jsme i my, ale později jsme si vše ještě zjistili sami v mobilních telefonech. Dozvěděli jsme se, že trojlodní roubený kostel Panny Marie byl postaven někdy kolem roku 1200 podle plánů neznámého architekta, ale ani moderní metody nedokázaly určit přesnější dataci. Překvapilo nás, že na chóru kostela byly objeveny runové nápisy, které by se daly interpretovat tak, že kněžiště bylo postaveno v roce 1167 a fungovalo jako kostel až do postavení lodi.

K tomu došlo asi o 95 let později, v polovině 13. století, ale podle jiné teorie stál na stejném místě starší kostel, který byl nahrazen novostavbou ve 13. století a přitom bylo využito i dřevo z původního svatostánku. Po reformaci byl ve velmi špatném stavu a tak koncem 17. století prošel několika přestavbami. V roce 1723 se norský král rozhodl prodat církevní stavby, aby splatil dluhy z Velké severní války, čímž kostel v Heddalu získala soukromá osoba. Zaujalo nás, že roku 1814 v tomto kostele vznikla místnost pro potřeby prvních národních voleb, které se konaly ještě v dalších 300 církevních okrscích po celém Norsku, aby voliči zvolili zástupce do shromáždění, které se mělo později toho roku sejít v Eidsvollu. V letech 1848 - 1851 byl kostel přestavěn v empírovém slohu podle návrhů Johana Henrika Nebelonga.

Protože se jednalo o jednu z prvních větších rekonstrukcí středověké budovy a architektům chyběly zkušenosti, nedopadly opravy dobře. Budova trpěla zvýšenou vlhkostí a byla napadána houbami, takže o 100 let později došlo na opravy a přestavbu do původní středověké podoby. Změny byly poměrně drastické a zahrnovaly také mnoho strukturálních oprav, včetně výměny mnoha starých lišt, pražců, latěk a základů. Nicméně jsme na nároží kostelní lodi našli čtyři původní lišty a také prkna na stěnách pocházela ještě ze starých časů. Velké části lodi však již byly vyrobeny z nových materiálů a také střešní konstrukce získala svůj současný design. Starý roubený kostel nebyl nikdy vytápěn, přesto byl využíván celoročně, což se změnilo v roce 1993, kdy byla upravena stodola v areálu fary tak, aby přes zimu sloužila k církevním obřadům místo kostela.

Později jsme si stodolu také prohlédli, ale nepředbíhejme. Když výklad původkyně skončil, účastníci zájezdu jej velmi pomalu začali opouštět. Jakmile jsme v interiéru stavby zůstali téměř sami, mohli jsme si konečně vnitřek kostela v klidu prohlédnout. Obdivovali jsme zrenovované středověké malby, dřevěný oltář, křtitelnici, varhany, lavice a naším očím nemohlo uniknout ani několik sloupů, nesoucích celou váhu kostela. Když jsme si vše prohlédli, vstoupili jsme dveřmi do okružní chodby a cestou k východu jsme narazili na tabulky s popisem vyřezávaných postav u dveří. Jedněmi z nich do kostela vstupovaly pouze ženy, neboť svatostánek byl postaven podle přesně a jasně stanovených pravidel a návodů, což souviselo především s místními pověrami, které byly založeny na náboženském rázu.

Oltář musel směřovat na východ, jelikož dle myšlení středověkých lidí ďábel a zlé síly údajně vždy útočí ze severu. Z tohoto důvodu také ženy sedávaly na levé straně, protože jim byly přisuzovány silné duchovní vlastnosti a měly by být schopny tuto nežádoucí návštěvu zastavit. Severní stěna proto navíc do dnešních dnů nemá žádná okna. Kdyby totiž satan přišel, neviděl by dovnitř a nemohl by tak na věřící vymýšlet neplechu. Pak jsme již vyšli ven a obešli si kostel kolem dokola. Při procházce jsme kráčeli také po místním hřbitově, na jehož konci se nacházela zimní modlitebna, vybudovaná v již zmíněné stodole. Hlavně jsme však obdivovali ohromnou stavbu, měřící v nejvyšším bodě 29 metrů, kterou dělníci postavili pouze za pomoci seker. Stavební práce samotné byly tedy velmi náročné a celé dílo vyžadovalo jistou špetku zručnosti.

Mohlo by se zdát, že alespoň rekonstrukce těchto kostelů byla za pomoci moderních metod a strojů podstatně jednodušší, ale jak se ukázalo, nejen v NDR udělali soudruzi chybu. Během oprav Heddal Stave totiž norští stavitelé nechali prkna vyrobit strojově, což byla zásadní chyba. Pokud se totiž dřevo nechá zpracovat stroji, může dojít k výraznému poškození materiálu. Při ručním opracovávání dřeva, například sekerou se zároveň dbá na to, aby nebyly porušené přirozené vlastnosti dřeva a díky tomu následně laťky na sobě jedna na druhou pěkně navazovaly. Ale je také možné, že za všechno mohou zlomyslní norští trollové ! Každopádně pěkná legenda vypráví o tom, že jeden troll naopak při stavbě kostela v Heddalu lidem paradoxně pomohl. Pět farmářů se prý rozhodlo na tomto místě vybudovat církevní svatostánek a tak začali hledat stavitele.

Jednoho dne se farmář Raud Rygi setkal s cizincem, který mu nabídl své služby, ale záhadný muž si pro provedení práce stanovil tři podmínky, z nichž jedna musela být splněna před dokončením kostela. Raud si měl vybrat ze tří možnosti: přinést slunce a měsíc z oblohy, přijít o své děti nebo uhodnout jméno cizince. Raud si myslel, že poslední verze úkolu nebude příliš obtížná a tak s podmínkami souhlasil. Čas začal běžet. Všechny stavební materiály dorazily už za první noci a věž byla postavena během druhé. Raudovi bylo jasné, že kostel bude hotov třetího dne a tak se nešťastník vydal na procházku po polích a snažil se přijít na to, jak by se ten cizinec mohl jmenovat. Stále bloudil a nevědomky dorazil na Svintruberget, skalnatý kopec jihovýchodně od budoucího kostela, když najednou uslyšel zvláštní ženskou píseň.

Její text farmáři prozradil jméno cizince a také to, že kostel stavěl horský troll. Ten Rauda navštívil další den, aby mu předal hotový kostel. Když k němu společně dorazili, Raud přistoupil k jednomu ze sloupů, objal ho, jako by ho chtěl narovnat, a řekl: "Hej Finne, tenhle sloup není rovný!"  Překvapený Finn odsekl, že by sloup mohl ještě víc ohnutý a pak spěšně kostel opustil. Raud tedy hádanku vyřešil, ale co se stalo s trollem, žijícím na hoře přilehlé Svintr ? Ten prý nikdy nemohl vystát zvuk kostelních zvonů a tak se s rodinou přestěhoval na více vzdálenou horu Himingen. Během obhlídky kostela jsme si všimli dračích hlav, které se na církevních stavbách obvykle nevyskytovaly. Jelikož se však křesťanství na norském území šířilo velmi pomalu, rozhodli se stavitelé v Heddalu použít k výzdobě i tradiční pohanské prvky.

Chtěli si tím zajistit, aby do kostela chodili i místní nekřesťané. Zaujala nás také zajímavě řešená střecha, jejíž tvar v zimě usnadňoval padání sněhu, ale to teď v červenci nehrozilo. Namísto bílých vloček však z nebe začaly padat kapky vody a tak jsme obhlídku svatostánku urychlili. Prošli jsme bránou v nízké kamenné zídce a krátce se zastavili u sloupu, který zde byl vztyčen na památku voleb, konaných v norských kostelech roku 1814. Následně jsme si prohlédli dřevěnou zvonici na druhé straně cesty a potom jsme zamířili k lavičce. Pochopitelně jsme se na ni v dešti nechtěli posadit, ale přilákala nás sem jiná dvojice sedících lidí. Jednalo se kamenný památník místní rodačky a učitelky hudby, která se jmenovala Olea Crøger. Tato žena se proslavila tím, že v první polovině 19. století po krajině Telemarku systematicky sbírala lidové písně, melodie a balady.

Ty se tak uchovaly pro budoucí generace a nezmizely v propadlišti dějin. Učitelku, naslouchající druhé osobě jsme si bleskově prohlédli a pak jsme se rychlým krokem vrátili k prodejně suvenýrů. Vyfotili jsme se u norské vlajky a chvíli počkali, než přestane pršet. Jak déšť rychle přišel, tak se zase posunul dál a my jsme se mohli vydat pro kešku. Po úspěšném odlovu jsme zamířili k autu na parkovišti a pak jsme vyrazili za 99 kilometrů vzdáleným vodopádem Nedrebøfossen. Jeli jsme po mezinárodní silnici E134, díky které cesta krajinou Telemarku rychle ubíhala. Když jsme minuli vesnici Hjartdal, vjeli jsme do 9355 metrů dlouhého tunelu s názvem Mælefjell, který zde vznikl v letech 2013 – 2019. Tunel nám zrychlil jízdu o několik minut, protože jsme horu Mælefjell nemuseli objíždět přes jiné vesnice, nicméně jsme žádný čas nakonec neušetřili.

Zhruba uprostřed tunelu totiž svítilo modré světlo a tak jsme využili odstavné plochy a na chvíli se zde zastavili. Zajímavý technický úkaz jsme si nafotili, ale moc dlouho jsme se zde nezdržovali, neboť jsme si všimli nápisu o zákazu zastavení. Navíc na naši přítomnost dohlížela bezpečnostní kamera, takže jsme nechtěli riskovat případnou pokutu a raději jsme rychle nasedli do auta, jímž jsme pokračovali za naším dalším cílem. Projížděli jsme kouzelnou norskou krajinou, plnou jezer, rybníků a malých vesniček, které spojovala dvouproudá silnice, skrápěná deštěm. Rovinaté lesní úseky, kde jsme očima marně hledali losy, žijící volně ve zdejší přírodě, vystřídal občasný sjezd serpentinami do údolí a po více než hodině a půl jsme konečně přijeli k málo známému vodopádu Nedrebøfossen u obce Dalen.

Auto jsme zaparkovali asi 3 kilometry za zmíněnou vesnicí na malém plácku a následně jsme po lesní stezce sestoupili k řece Tokke. Ocitli jsme se v málo osídlené krajině, obklopeni lesy, bažinami a údolími, kde příroda vytvořila kaňon s nepříliš vysokým vodopádem, vyznačujícím se spíše divokostí a klouzáním vody po několika skalnatých stupních různé výšky. Na břehu jsme vstoupili na lanový most, který na první pohled nevypadal zrovna důvěryhodně a když se pod náporem našich těl rozhoupal, bylo o zábavu postaráno. Došli jsme asi do poloviny mostu a rozhlédli se kolem sebe. V dálce jsme viděli hory na území Telemarku, zčásti zachované do mlžného oparu, zdánlivě nekonečné lesy pod nimi, ale to nejdůležitější se právě odehrávalo pod našimi nohami, kde tekla řeka Tokke, vlévající se v Dalenu do jezera Bandak.

Směrem k obci protékala sice svižným tempem, nicméně nijak dramaticky, zatímco když jsme se podívali proti proudu, naskytla se nám úžasná podívaná na vodopád Nedrebøfossen. Sice nebyl nijak vysoký, ale svou nespoutaností, rychlým průtokem po několika skalnatých stupních různé výšky a zpěněnou vodou, působil nebezpečně až děsivě. V kombinaci s pohupující se lávkou a několikametrovou propastí pod námi jsme právě prožívali nevšední chvíle plné adrenalinu. Několik minut jsme vodní divadlo pozorovali a potom jsme přešli po mostě na druhý břeh, kde jsme odlovili kešku. Po úspěšném nálezu jsme se vrátili po mostě zpátky a na informační tabuli si přečetli několik skromných faktů o tomto místě. Dozvěděli jsme se, že řeka Tokke byla po celé věky důležitým dopravním prostředkem pro přepravu lidí i zboží v horských vesnicích v Telemarku.

Vodní cesta z Dalenu do Skienu sloužila již ve 12. století k přepravě dřeva a vytěženého brusného kamene. Když se Skien stal roku 1358 tržním městem, stal se důležitým lodním přístavem pro oba materiály. Nejprve se však dřevo muselo přepravit z horských oblastí v nadmořské výšce 698 dolů do jezera Bandak u zmíněné obce Dalen, ležící v 72 metrech nad mořem. Významnou překážkou na této cestě byl vodopád Nedrebøfossen, který časem získal přezdívku Helvetesfossen neboli Pekelný vodopád. Důvodem ďábelského názvu nebyla velikost vodopádu, ale velká díra na dně, do níž klády padaly a následně vystřelovaly různými směry vzhůru. Vytvořila se tak změť dřeva a aby se takovým nebezpečným situacím předešlo, byl kolem roku 1900 průchod skálou vytěžením horniny rozšířen a od té doby dřevo Pekelným vodopádem procházelo většinou hladce.

Během studování a překladu cizojazyčného textu jsme mimoděk poslouchali kvílení vodopádu, připomínající úpění duší v pekle, které díky dešťovým přeháňkám poněkud nabylo na síle. Video s vodopádem je zde. Když jsme dočetli poslední řádky, vystoupali jsme po stezce zpátky k autu, kterým jsme následně zamířili do 76 kilometrů vzdálené vesnice Rysstad, kde jsme měli domluvené ubytování. Projížděli jsme hornatou částí části jižního Norska a poprvé jsme se zde setkali s ovcemi na silnici. Zatímco v naší republice by řidiči na polehávající zvířata jistě nadávali, na severu Evropy se jednalo o naprosto běžnou věc. Šoféři vždy přibrzdili a pokud některé ovce nebyly ochotné vozovku opustit, museli je buď objet, nebo dokonce odehnat na kraj. Pro nás to byl ovšem netradiční zážitek a ovečky jsme si často vyfotili nebo dokonce natočili na mobilní telefony.

V následujících dnech jsme v hornatých částech Norska několikrát narazili na dopravní značku Ferist, což byl v podstatě rošt přes silnici, který zabraňoval průchodu ovcí či jiného dobytka mimo vyhrazené pastviny. S ohledem na automobilový provoz byla u kovového roštu obvykle dvojnásobná šířka vozovky a vrátka, která se ručně dala zavřít. Místní obyvatelé totiž nechávali ovce v okolí farmy pást naprosto volně a norští řidiči pro nás nezvyklé podmínky naprosto s klidem akceptovali. Po prvním setkání s ovcemi jsme pokračovali v jízdě po jedné z páteřních silnic, po které jsme se pohybovali nejčastěji rychlostí 70 – 80 kilometrů za hodinu, jelikož se prostě nedalo jet svižněji. Přitom jsme pozorovali krajinu, tak jinou oproti naší české zemi a nemohli jsme se na tu krásu vynadívat.

Dvouproudá silnice se kroutila jako had, vedla údolími s vodopády, podél vysokých kopečků se zbytky sněhu či po břehu jezer a řek, takže i kdybychom chtěli, porušovat předepsanou rychlost se prostě nedalo. Občas jsme projeli nějakou tou obcí nebo se setkali s nově budovanou silnicí, které v Norsku stále vznikaly nebo byly upravovány pro bezpečnější provoz. Po více než hodinové jízdě jsme konečně dorazili do obce s názvem Rysstad, kde jsme strávili noc v krásném kempu Sølvgarden Cottages. Pronajali jsme si zde nadstandardně vybavenou chatku na břehu řeky Otra, tekoucí dlouhým údolím Setesdal, tvořící společně kouzelnou přírodní scenérii, kterou jsme se pokochali až druhý den ráno, protože jsme sem dorazili až pozdě večer. Rychle jsme povečeřeli a po povinné hygieně jsme ulehli do postelí, abychom nabrali síly na další den, o kterém již pojednává jiný můj cestopis.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-druhy-den-v-norsku-navstivili-holmenkollen-a-heddal​