Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsme byli v Modré pokropeni živou vodou

Na závěr září jednoho roku jsme si naplánovali výlet do okolí Uherského Hradiště, kde jsme navštívili poměrně hodně zajímavých míst. Hlavním důvodem cesty na Slovácko byla expozice Živá voda v obci Modrá, kde jsme pár let předtím shlédli sousední skanzen plný archaických staveb, ale vodní muzeum zde tehdy ještě nestálo. Samozřejmě nezůstalo jen u těchto expozic, nýbrž jsme si k nim přidali další turistické cíle. Další řádky pak popisují celý náš výlet. 

article preview

Na závěr září jednoho roku jsme si naplánovali výlet do okolí Uherského Hradiště, kde jsme navštívili poměrně hodně zajímavých míst. Hlavním důvodem cesty na Slovácko byla expozice Živá voda v obci Modrá, kde jsme pár let předtím shlédli sousední skanzen plný archaických staveb, ale vodní muzeum zde tehdy ještě nestálo. Samozřejmě nezůstalo jen u těchto expozic, nýbrž jsme si k nim přidali další turistické cíle.

Mapa našeho výletu v okolí Uherského Hradiště

A tak jsme jedno ráno po snídani vyrazili směrem na Jižní Moravu, protáhli se ucpaným Přerovem a poté jsme svištěli po dálnici až do Zlína. Následovala průjezd prázdnými ulicemi Babic, kde jsme nezahlédli živou duši a to ani lidskou, ani zvířecí. Doufali jsme, že tento fakt neměl nic společného s místní továrnou na konzervy, nicméně i tak jsme přidali plyn a zanedlouho jsme naše stříbrné auto zaparkovali u silnice spojující Traplice a Jalubí.

Větrný mlýn Jalubí

Jako první cíl jsme si totiž vybrali kamenný mlýn holandského typu v Jalubí, který zde stával již v roce 1840, jenž pro nás představoval nejen skvělý turistický cíl, ale k návštěvě nás nalákal také jednou keší, která se u něj nacházela. Shodou okolností jsme náš vůz zastavili na místě, kde se odpočinkového altánu nacházel klasický pískovcový kříž s Kristem, který jsme však neměli v úmyslu shlédnout.

Větrný mlýn Jalubí

Za normálních okolností bychom se odtud mohli pokochat výhledem na prvně jmenovanou obec, ale dopolední mlha byla jednoznačně proti, takže jsme ihned vyrazili ke mlýnu. Kráčeli jsme po klasické polní cestě a i když byl mlýn od vzdálený pouze 300 metrů, kvůli zmíněné mlze jsme jej neviděli. Naším očím však naopak neunikla nabídka paní přírody, která nám předestřela krásné produkty vlastní výroby.

Větrný mlýn Jalubí

Naši cestu totiž lemovaly nízké stromy a především keře, kterých pro sebe využili členovci se čtyřmi páry nohou a klepítky s jedovými žlázami. Pochopitelně jsme na porostu viděli pavučinové vlákno, jenž se vlivem mírného podzimního větru lehce pohupovalo mezi větvemi a na nichž se třpytily kapky ranní rosy, která ještě nestačila vyschnout. Přírodní síť značně neoblíbených tvorů u ženských členů naší výpravy působila opravdu romanticky, i když se vlastně jednalo o smrtelnou past pro poletující hmyz.

Větrný mlýn Jalubí

I když pavučiny mívají pevnost v tahu jako nylon a lze je natahovat, aniž by se přetrhly či ztratily tvar, žádnou zkoušku jsme na nich nevykonali, abychom se nemíchali do záležitostí matky přírody a zachovali také onu poněkud morbidní krásu i pro další turisty. Poklidnou chůzí jsme míjeli jeden strom za druhým a mezi keři jsme objevili i červené plody šípku.

Větrný mlýn Jalubí

Po chvíli jsme již zahlédli krásný větrný mlýn, o němž první doložená zpráva pochází z kupní smlouvy z roku 1879, kdy bylo vloženo vlastnické právo pro Bartoloměje Laika. Z polní cesty jsme uhnuli na posečené pole se zbytky obilí, po němž jsme přišli až do bezprostřední blízkosti 11 metrů vysoké kamenné stavby s vnějším průměrem 7,5 metru, jenž však už nebyla tou původní.

Větrný mlýn Jalubí

Mlýn byl totiž roku 1938 zbourán a tak jsme před sebou měli jeho věrnou kopii, která u Jalubí vyrostla v letech 2007 - 2008 díky obci a jeho obyvatelům. Okamžitě se nám zalíbil a vůbec jsme se nedivili tomu, že byl mlýn roku 2009 oceněn v soutěži Stavba roku Zlínského kraje. Vzápětí jsme bez problémů nalezli zmíněnou ukrytou schránku a připsali si tak první kešku tohoto dne.

Větrný mlýn Jalubí

Vzhledem k tomu, že jedna lopatka dosahovala téměř až na zem, zkusili jsme ji roztočit stejným způsobem, jak tak činil mlynářův pomocník Matěj v pohádce O statečném kováři. Sotva jsme však s lopatkou pohnuli a tak jsme se raději vypravili do útrob stavby. Do mlýna vedly sice dvoje dveře, aby se do něj mohlo vejít, když se před jedněmi dveřmi otáčely perutě, ale otevřené byly jen jedny z nich.

Větrný mlýn JalubíVětrný mlýn JalubíVětrný mlýn Jalubí

Vstoupili jsme tedy dovnitř a v přízemí s podlahou vydlážděnou kameny jsme našli jen dřevěné schodiště, po němž jsme se vydali do prvního patra. Nahoře jsme spatřili ozubené palečné kolo s dalším soukolím, které uváděly do pohybu roztočené perutě. My jsme zkusili opět použít lidskou sílu, ovšem i tentokrát jsme příliš neuspěli a tak jsme si raději prohlédli staré fotografie na stěnách.

Větrný mlýn Jalubí

Po chvilce jsme útroby krásného mlýna opustili a vyšli ven. Zatímco jsme se pohybovali uvnitř, slunce se prodralo přes závoje mlhy a začalo příjemně hřát. Podzimní dopoledne tak dostalo nový rozměr a my jsme se mohli spokojeně vrátit k našemu vozu. Když jsme k němu přišli, krátce jsme se pokochali výhledem na Traplice a poté jsme již odjeli do Jalubí.

Větrný mlýn Jalubí

Ve vesnici jsme se zastavili u pošty a i když jsme neměli v úmyslu využít služeb tohoto státního podniku, zamířili jsme k dopisní schránce. S pomocí předem zjištěného kódu se nám podařilo ji otevřít a tímto způsobem jsme si připsali úspěšný odlov další keše. Následně jsme popojeli asi o 300 metrů dál a zastavili jsme se u nejstaršího domu v Jalubí s číslem 1.

Větrný mlýn Jalubí

Zde na nás čekala další ukrytá schránka, která taktéž neodolala a vydala nám svoje tajemství. Po připsání třetího zářezu do naší geostatistiky jsme Jalubí opustili a odjeli jsme do Modré u Velehradu. Během našeho přesunu se žhavý kotouč prodral skrze ranní mlhu a tak jsme auto zaparkovali za krásného slunečného počasí přímo naproti vstupní budovy do areálu s pokladnou, kam jsme se vzápětí vydali. Koupili jsme si zde vstupenky a turistickou známku a taktéž jsme získali razítko do památníku.

Modrá - Živá voda

Potom jsme se již vydali na obhlídku areálu, v němž jsme shlédli téměř všechny druhy ryb, které v České Republice toho času brázdily vodní hladiny. Nejdříve jsme si ovšem v malé místnosti prohlédli expozici vycpaných vodních zvířat, savců a ptáků. Postupně jsme zde narazili na pěknou vydru, zubatého bobra a rozličné husy, kachny, čápi a další vodní ptactvo. Vycpaná zvířata byla umístěna do svého přirozeného prostředí v podobě rákosí, travin, kmenů stromů a povedené makety vody.

Modrá - Živá voda

Na závěr obhlídky jsme si na stěnách místnosti se zájmem prohlédli fotografie ryb od Rostislava Štefánka. Následně jsme po schodech sešli o patro níže, kde nás čekala největší atrakce zdejšího areálu. Vešli jsme do proskleného tunelu, díky němuž jsme se ocitli 3,5 metru pod hladinou rybníka a mohli tak pozorovat zdejší rybí život. Kolem nás líně proplouvaly ryby, které zespodu vypadali jinak, než jsme je dosud mohli vidět v různých rybnících.

Modrá - Živá voda

Vodní obyvatelé se kolem nás objevovali a zase mizeli, jednou připlavali zleva, pak zase zprava, rychle či pomalu. Za sklem se střídaly ryby jako obrázky na kinofilmu a tak jsme si postupně prohlédli bříška našich ryb a zblízka pohlédli do jejich očí. Viděli jsme ze třeba nejznámější českou rybu kapra obecného, jenž se v posledních 100 letech stal nedobrovolným hrdinou vánočních svátků. Dále zde plaval karas obecný, obývající především tůně a rybníky bohaté na živiny a vyznačující se obdivuhodnou schopností přežít i v nehostinných podmínkách s minimálním množstvím kyslíku.

Modrá - Živá voda

Nechyběl zde ani obyvatel řek a stojatých vod bolen dravý, lovící menší ryby, hmyz či obojživelníky. Naším očím neunikl ani další dravý druh okoun říční, žijící zpravidla v početných hejnech, který je pro vysokou kvalitu masa vyhledávanou pochoutkou nejen mezi rybáři. Svým štíhlým tělem nás zaujala štika obecná, velmi oblíbená ryba sportovních lovců pro atraktivní zážitek při lovu i pro dobrou kvalitu masa. Nejvíce nás však ohromil největší dravec Evropy s délkou přesahující běžně dva metry, kterým byl sumec velký.

Modrá - Živá voda

Po dvaceti minutách kochání se nevšedním pohledem na šupinaté živočichy jsme vyšli ze sladkovodního tunelu ven a sestoupili ještě o jedno patro níže. Obklopila nás zde tma, v níž jsme využili naše nosy a poznávali po čichu několik druhů bylinek. Šlo nám to velice dobře, neboť jsme využili zkušeností z výroby našich přírodních mýdel v ruční mýdlárně. Poté jsme si zde prohlédli malé akvárium se želvami a vzápětí jsme vystoupali o dvě patra nahoru.

Modrá - Živá voda

U schodiště jsme si přečetli rybářské vtipy a pak jsme z budovy vyšli ven k rybníku, který jsme si před chvílí prohlíželi z tunelu. Pod vodní hladinou plavali ty stejné ryby, nyní jsme je však viděli z běžného úhlu pohledu, což jim nikterak neubralo na atraktivitě. Dokonce se ve vodě pod námi rýsovaly postavy dalších návštěvníků v tunelu, kterým jsme hleděli pro změnu na hlavy a tak jsme si mohli užít dalšího nevšedního pohledu, tentokrát na lidské tvory.

Modrá - Živá voda

Pak jsme po kůlech zaražených do dna vodního díla přeskákali na cestičku, vešli na mostek a přišli tak k sousednímu rybníku, v  němž se návštěvníci areálu v létě mohli koupat. I když bylo docela teplo, této nabídky jsme nevyužili, neboť letní prázdniny před měsícem skončily v propadlišti času. Vodní plochu jsme tedy pouze obešli kolem dokola a vrátili se k budově s pokladnou, do které proudily další a další návštěvníci, toužící po zajímavých zážitcích.

Modrá - Živá voda

Budovu jsme ovšem pouze minuli a vzápětí jsme zamířili k prameništi s tekoucí vodou. Kráčeli jsme kolem malého potůčku po pěkné stezce, obklopené různými rostlinami a bylinami, kde se nám velmi líbilo. Vše bylo pěkně upravené a hezké, takže jsme zatoužili mít takto stylizovanou vlastní zahradu. Pak jsme již přes budovu vyšli z areálu ven a dali tak vale tomuto pěknému a nevšednímu vodnímu kraji, světu ticha a ryb.

Modrá - Živá voda

Obec Modrá jsme však ještě neopustili, jelikož jsme zamířili k sousednímu archeoskanzenu, v němž jsme předložili vstupenku z v Živé vody a měli tak levnější vstupné do dalšího pěkného areálu. Rovněž jsme zde získali do památníku razítka skanzenu a rozhledny Židoviny a pak jsme se již vydali k prvnímu srubu v areálu. Krátce jsme toto jednoduché obydlí shlédli a pak si již naše oči prohlíželi vedle stojící zemnici se zahloubenou podlahou a střechou opřenou o zem.

Modrá - archeoskanzen​

U vedlejšího podobného stavení byly přivázány kozy, které jsme si rádi pohladili. Nutno podotknout, že se role průvodce zhostila maminka, která nám vždy z letáku přečetla základní informace o jednotlivých staveních. Následně jsme nahlédli do dřevěné studny a pak jsme přišli k zemnici s přístavkem, pod kterým se líně válely černá prasata. Ta tedy na rozdíl od naší první návštěvy byla doma a nikde se necourala.

Modrá - archeoskanzen​

Objekt s podlahou nad zemí s názvem Kleť, sloužící jako spižírna a zároveň obydlí jsme si prohlédli a nezapomněli jsme ani na palisádu z nízkých kůlů, ohrazující areál archeoskanzenu. Poté jsme shlédli další nadzemní dům se srubovou konstrukcí stěn a s pecí. Hned vedle něj neušel našemu zraku další podobný dům, který byl vystavěn s hrázděnou konstrukcí z cihel a kůlů s otevřeným ohništěm.

Modrá - archeoskanzen​

O kousek dál jsme pak viděli pekárnu, kde v pecích naši předkové pekli chleba a zejména placky, ani tentokrát jsme však produkty pekárny nemohli ochutnat, neboť pece byly studené a opuštěné. Dále nás čekala dlouhá dřevěná halová stavba, jenž sloužila jako škola a obydlí významného kněze. Vznikla na podkladě objevu z Uherského Hradiště - Sadů, tzv. metropolitní výšiny, kde tvořila součást tamního křesťanského areálu.

Modrá - archeoskanzen​

Prošli jsme dlouhou částí budovy, kde se nacházely místnůstky pro žáky, jenž se trochu podobaly kobkám ve vězení. Pak jsme vkročili do velké místnosti s ohništěm a krbem, kde probíhala výuka. Dřevěná halová stavba zřejmě plnila funkci obydlí vysoce postaveného církevního činitele, zřejmě samotného arcibiskupa a také dalších jedinců, možná jeho druhů, kteří obývali menší cely. Na závěr jsme ještě shlédli dvě místnosti, které obýval kněz a tomu odpovídalo i její vybavení. Spatřili jsme zde zlatý kříž, poháry na víno a svaté obrázky.

Modrá - archeoskanzen​

Ze školních lavic jsme zamířili k rotundě, jenž sloužila jako křtitelnice, nikoliv jako kostel. Rotunda vznikla na podkladě objevu z Uherského Hradiště - Sadů, kde pravděpodobně působili kněží byzantské misie (864-867) a které bylo považováno za centrum Metodějova moravského arcibiskupství (873-885). Malá rotunda zřejmě nebyla kostelem, ale spíše baptistériem, tedy křtitelnicí. Křest v ní probíhal asi tak, že novokřtěnec klečel v kamenné nádobě a kněz jej za pronášení příslušných formulí poléval vodou.

Modrá - archeoskanzen​

Potom jsme se vrátili ke škole a podél ní jsme došli k věži, která i tehdy sloužila jako rozhledna a také jako poslední útočiště obránců hradišť. Věž představovala hypotetickou konstrukci vzniklou na podkladě ojedinělých archeologických nálezů pozůstatků kamenných destrukcí v kombinaci s mohutnými kůly. Vylezli jsme po žebřících až nahoru a z výšky si prohlédli okolí i samotný areál archeoskanzenu pod námi.

Modrá - archeoskanzen​

Po chvíli jsme se vydali k nadzemního domu, jenž sloužil jako spižírna a kuchyně pro obyvatele vedlejšího knížecí paláce, do něhož jsme vzápětí vstoupili. Palác již měl střechu z pálené krytiny a bydlel zde velmož, či možná samotný vládce Velké Moravy. Jelikož plnil také funkci shromažďovací a scházeli se v něm k rokování staří Moravané, viděli jsme uvnitř figuríny, které měly tyto pány představovat.

Modrá - archeoskanzen​

Po chvilce jsme palác opustili a prohlédli si dvě stavení vedle sebe, které obě sloužily k ustájení domácích zvířat na zimu. Vzápětí jsme viděli dílnu kovolitce a klenotníka, v níž nechyběla pec s výhní. Dále jsme shlédli vedle stojící kovárnu s výhní a sopouchem na odvod kouře a zplodin. O kousek dál jsme si prohlédli hrnčírnu s vypalovací pecí a jámou na hnětení keramické hmoty. Hrnčírna byla posledním stavením, které jsme v areálu viděli.

Modrá - archeoskanzen​

Pak jsme se vrátili zpět k opevnění s pokladnou a vyšli ven. Minuli jsme restauraci a vydali se na nejvyšší místo areálu archeoskanzenu, kde se tyčil kostel, který byl vidět pěkně z vyhlídkové věže. Když jsme k němu přišli, stanuli jsme před patrně nejstarší kamennou stavbou církevní architektury na území České republiky. Zaujalo nás, že byl postaven těsně vedle skutečného kostela z přelomu 8. a 9. století, který už pochopitelně zmizel z povrchu zemského, ovšem toto místo bylo vyznačeno nízkými kamennými zídkami.

Modrá - archeoskanzen​

Po jeho obhlídce jsme se vydali hledat ptačí budku. Neměli jsme však v úmyslu ukrást opeřencům jejich domeček či snad vyplašit tyto létající živé tvory, nýbrž připsat si další zářez do naší geocachingové statistiky. Netrvalo dlouho a podařilo se nám najít ten správný strom s dřevěnou budkou, v níž se skrývala vytoužená schránka. Po úspěšném odlovu jsme vrátili k autu na parkovišti a vzápětí jsme odjeli do Velehradu na oběd. Ten jsme si dali v obchodním centru, jehož součástí byla i restaurace VEGA, kde jsme se dosyta, velmi chutně a za nikterak drahé peníze najedli.

Modrá - archeoskanzen​

S plnými bříšky jsme pak v centru slavného poutního místa odlovili již pátou kešku v tomto slunečném podzimní dni. Spokojeně jsme tedy mohli odjet stříbrným povozem k rozhledně Židoviny nad obcí Modrá a za chvíli jsme zaparkovali přímo pod 12 metrů vysokou věží. Vzápětí jsme odlovili šestou kešku v tomto slunečném podzimním dni. Poté nám již nic nebránilo vylézt po třech žebřících, jenž spojovaly jednotlivá patra, až na vyhlídkovou plošinu ve výšce 9 metrů.

Modrá - rozhledna Židoviny

I z této poměrně nízké výšky jsme se slušně nasytili pohledy po jihomoravské krajině a nejbližším okolí. I tentokrát jsme viděli Vizovické vrchy, Zlínskou vrchovinu, Bílé Karpaty, Pálavu a v dálce Hostýnské vrchy. Nejlépe byla vidět pochopitelně obec Modrá a na druhé straně lesy Chřibů, v nichž se ukrýval Bunč či další rozhledna Brdo, které jsme navštívili v rámci jiných výletů. Když jsme se dostatečně pokochali romantickým výhledem po krásné moravské zemi, opatrně jsme po žebřících slezli dolů.

Modrá - rozhledna Židoviny

Vzápětí jsme nasedli do našeho autíčka a věž z modřínového a dubového dřeva jsme opustili. Pro úplnost by bylo dobré dodat, že jsme na kopci Židoviny stanuli již podruhé, nicméně před lety zde stávala trochu jiná věž. Stará rozhledna mezitím zchátrala a tak jsme vlastně na jednom místě pokořili již druhou vyhlídkovou stavbu. Ale vraťme se k našemu zářijovému výletu. Naším dalším cílem byla obec Tupesy.

Tupesy - Muzeum tupeské keramiky

Po několika minutách jsme zaparkovali naproti muzea keramiky a vzápětí jsme se vydali do objektu, který už v minulosti sloužil k výrobě keramiky, což dodávalo expozicím patřičnou autentičnost. Nápis nad průjezdem na nádvoří objektu hlásal, že jsme na správném místě a tak jsme rádi pozvání přijali a vstoupili prostorný dvůr, kde se k našemu překvapení nacházelo celkem dost lidí. Část z nich jen poposedávala na lavičkách, jiní zase pozorovali muže, který roztáčel hrnčířský kruh a pokoušel se vyrobit vlastní produkt z keramické hlíny.

Tupesy - Muzeum tupeské keramiky

Jestli se jednalo o nějakou místní akci či o účastníky zájezdu jsme však nezjistili. Chvíli jsme návštěvníky sledovali a poté jsme vstoupili do útrob starobylého domu, plného keramických výrobků. V pokladně jsme si u sympatické paní koupili vstupenky a jelikož jsme zde byli úplně sami, v klidu jsme si prošli všechny expozice muzea, které nám přiblížily zdejší tradici hrnčířského a keramického řemesla.

Tupesy - Muzeum tupeské keramiky

V dlouhé chodbě jsme našli spoustu hlubokých i plytkých talířů, váz, džbánů, různé mísy a misky či kořenky s charakteristickými barvami a ornamenty. Našim očím nemohlo uniknout, že na všech vynikala takzvaná Tupeská růže, která ovšem původně pocházela ze Slovenska. Poměrně překvapivou informaci jsme se dozvěděli z panelů, které se zde rovněž nacházely.

Tupesy - Muzeum tupeské keramiky

Z nich jsme načerpali také informace o vzniku zdejší keramiky a jejím zakladateli Jaroslavu Úředníčkovi, který onu slavnou růži do Tupes přinesl na počátku 20. století. Zaujalo nás, že v původní podobě a mnoha variantách je tento dekor používán dodnes. Dokonce jsme si mohli v prodejně, sídlící taktéž v prostorách muzea, keramiku koupit, ale vždy jsme dávali přednost jednoduchým vzorům.

Tupesy - Muzeum tupeské keramiky

Když jsme si všechny výrobky prohlédli, vkročili jsme do expozice bydlení hrnčíře, kde jsme se seznámili se způsobem jeho práce a životě na přelomu 19. a 20. století. Prostředí staré světničky se nám velmi líbilo, ovšem nejvíce nás zaujala pec, kde se kromě chleba pálila i vyráběná keramika. Na závěr jsme nahlédli do hrnčířské dílny, která byla nedílnou součástí jeho domu a pak jsme vyšli na nádvoří.

Tupesy - Muzeum tupeské keramiky

Zkontrolovali jsme, jak jsou návštěvníci daleko ve vlastní tvorbě a pak jsme kolem nich zamířili ven na ulici. Následně jsme se vrátili k autu, kterým jsme popojeli k místní kapličce, jenž byla vystavěna na místě bývalé dřevěné zvonice v letech 1851 – 1854. Zaparkovali jsme na okraji silnice, která se v době naší návštěvy zrovna opravovala a vydali jsme se za obhlídkou novorománské stavby z pískovcových bloků.

Tupesy - kaple Navštívení Panny Marie

Jelikož k nám byla kaple otočena zády, tak jsme nejprve shlédli její půlkruhový presbytář bez oken či nějaké výraznější výzdoby a pak jsme pokračovali podél boční strany svatostánku. Na boku kaple jsme našli dvě okna s půlkruhovým záklenkem a trojici ozdobných lisén, přičemž na nároží jsme spatřili pilastr s patkou, jenž podepírala korunní římsu. Vzápětí jsme přišli k přední straně církevní stavby a hned za rohem jsme narazili na poměrně vysoký pískovcový sokl, z něhož vybíhal kovový kříž s pozlaceným Kristem a nápisem INRI.

Tupesy - kaple Navštívení Panny Marie - kříž s KristemTupesy - kaple Navštívení Panny MarieTupesy - kaple Navštívení Panny Marie

Následně jsme se již věnovali prohlídce samotného průčelí, z něhož mělce vystupovala věž. Uprostřed čelní strany se nacházely dřevěné dveře, které však byly zamčené a tak jsme se dovnitř kapličky nepodívali. Nad vchodem jsme uviděli půlkruhové okno, pouštějící světlo dovnitř svatostánku, které bylo od zbytku věže odděleno korunní římsou. Další okno jsme spatřili až ve zvonicovém patře, přičemž celá věž byla zakončena cibulovitou bání s lucernou, v níž jsme dobře viděli zvon z roku 1935, který byl ulit zvonařem Manouškem v Brně.

Tupesy - kaple Navštívení Panny Marie

Celá věž byla opět zdobena nárožními pilastry bílé barvy, přičemž zbytek fasády dostal při opravě v roce 2003 pískový odstín. Vzápětí jsme od kaple trochu poodešli a krátce jsme si prohlédli pomník obětem druhé světové války. Potom jsme se vrátili ke svatostánku a prošli se kolem druhé boční strany, jenž se nijak výrazně nelišila od její protější kolegyně. Vzápětí jsme opět stanuli u presbytáře a zakončili tak obhlídku tupecké kapličky.

Tupesy - kaple Navštívení Panny Marie

Následně jsme se vrátili k autu, kterým jsme popojeli na okraj obce, abychom zde mezi vinicemi odlovili další kešku. Potom jsme již odjeli do nedalekých Polešovic, abychom se pokochali dalekými výhledy z rozhledny. Náš stříbrný vůz zanechali na parkovišti, jenž bylo vybudováno asi jeden kilometr od obce Polešovice a vzápětí jsme se vydali na návrší na kraji lesoparku Skala. Právě na něm byla v roce 2013 postavena 22 metrů vysoká rozhledna z modřínového dřeva, aby oživila neudržovaný areál zdejších sadů.

Polešovice - rozhledna Floriánka

Polní cesta nás po 200 metrech přivedla k věži s názvem Floriánka, který získala podle jména místní vyšlechtěné odrůdy vinné révy a ihned jsme po 80 ocelových schodech vystoupali na vyhlídkovou plošinu do výšky 18 metrů. Následně jsme se začali kochat pohledem na krásy slovácké krajiny, které dominovalo pohoří Bílých Karpat s vrcholem Javořiny a pochopitelně také blízké Chřiby.

Polešovice - rozhledna Floriánka

Před námi se rýsoval tok řeky Moravy, také jsme viděli lidem do kuchyně ve vesnicích Vážany a Polešovice, opodál jsme spatřili města Uherské Hradiště či Staré Město a nad tím vším držel dohled hrad Buchlov. Po několika minutách jsme sestoupili zase dolů a na zděné podstavbě rozhledny jsme našli pamětní desku inženýra Václava Křivánka, který se zasloužil o zrod vyhlídkové věže. Vzápětí jsme si odběhli k nedalekému vysílači, u něhož jsme odlovili kešku s názvem Hvězda poutníka, která nedokázala dlouho odolávat našim zvědavým očím.

Polešovice - rozhledna Floriánka

Po úspěšném nálezu jsme se pomalu vydali k našemu autíčku na parkovišti. Když jsme ke stříbrnému povozu dorazili, ihned jsme do něj nasedli a odjeli za další, tentokrát podstatně nižší věží s názvem Doubí, postavené nedaleko obce Vážany. Jak už bylo zmíněno, tak nám celý den přálo počasí a podzimní sluníčko nás příjemně hřálo, ovšem do obce Vážany jsme přijeli pozdě odpoledne, kdy se již žhavý kotouč pomalu ukládal ke spánku.

Vážany - rozhledna Doubí

Díky tomu se nám podařilo rozhlednu vyfotit z různých stran za odlišných podmínek. Po příjezdu do Vážan jsme projeli obcí k vysílači na malé křižovatce, na které jsme odbočili doprava a pokračovali v jízdě po cyklostezce. Po pouhých 200 metrech jsme zastavili na okraji polní cesty v těsné blízkosti osmimetrové věže, jenž nám svým zjevem připomínala hříbek a která byla postavena roku 2006 v lokalitě nazvané Doubí, podle níž získala své jméno.

Vážany - rozhledna Doubí

Z auta jsme si vzali piknikový koš a zamířili k vyhlídkové věži. Předem připravenou svačinku jsme odložili na lavičku u rozhledny a vzápětí jsme po 33 schodech vystoupali na vyhlídkovou plošinu ve výšce pouhých pěti metrů. Přes takto nízkou výšku se nám díky vhodnému umístění naskytl slušný výhled na pohoří Chřiby, Bílé Karpaty, Pálavu, Hostýnské vrchy či Dolnomoravský úval. Do některých domů ve Vážanech jsme viděli až do kuchyně, o něco dál se rozprostíralo město Uherské Hradiště s přilehlým Starým Městem a nad tím vším držel dohled starý hrad Buchlov.

Vážany - rozhledna Doubí

Výrazný kopec nemohl uniknout naším očím, stejně jako jeho soused s kaplí svaté Barbory, na který jsme v rámci jiného výletu také podnikli pěší výpravu. Po několika minutách jsme sestoupili zase dolů, otevřeli piknikový koš a posvačili z vlastních zásob. Popíjeli jsme kávu a čaj, přičemž jsme se i od paty rozhledny mohli kochat výhledem po slovácké krajině. Romantické chvíle podtrhovalo pomalu zapadající slunce na obzoru, jenž na fotografiích vytvořilo úžasné pozadí pro dřevenou vyhlídkovou stavbu s kovovým schodištěm.

Vážany - rozhledna Doubí

Poté, co jsme se občerstvili a dostatečně nasáli příjemnou atmosféru, pomalu jsme se vydali ke 300 metrů vzdálené kapličce, upravené jako Památník padlých hrdinů. Kráčeli jsme po polní cestě a brzy se před námi objevila kaplička, jenž byla v lokalitě Loučka postavena v roce 1945 k uctění památky místních občanů, padlých v obou světových válkách. Líbilo se nám, že se stavba ukrývala pod vzrostlou lípou, jenž mohla být vzhledem k výšce vysazena při příležitosti slavnostního otevření pěkné kapličky.

Vážany - pamětní kaplička u jabloňového sadu

Po 300 metrech jsme přišli před kapli, po jejímž boku se nacházela lavička se stolkem, ovšem její nabídku jsme vzhledem k pikniku u rozhledny Doubí nevyužili a začali jsme si prohlížet její průčelí. Čelní straně stavby dominovala čtveřice pilastrů s patkami, umístěných po dvojici vedle dveří a mezi sloupy po obou stranách vchodu jsme našli černé desky se seznamem 21 padlých lidí v první světové válce z let 1914 – 1918, přičemž na druhé jsme si přečetli jména 11 občanů, kteří nepřežili hrůzy té druhé v letech 1939 – 1945.

Vážany - pamětní kaplička u jabloňového sadu

V horní části kaple jsme spatřili profilovanou římsu, nad níž se nacházel štít ve tvaru oblouku. Nade dveřmi jsme si přečetli nápis Památník padlým hrdinům a poté jsme přistoupili ke vchodu a přes malé okenní tabulky jsme nahlédli dovnitř. V interiéru jsme uviděli sošku Panny Marie s Jezulátkem a u jejich nohou jsme našli dva andělíčci. Vnitřek kapličky doplňovala květinová výzdoba okolo bílého soklu se sochou.

Vážany - pamětní kaplička u jabloňového sadu

Následně jsme si obešli kapličku dokola, přičemž jsme na obou bočních stranách členěných lisénami našli obdélná okénka, pouštějících světlo do útrob stavby. Když jsme přišli k ploché zadní straně kaple, překvapila nás její strohost bez členění, výzdoby či okna, kontrastující tak s bohatě pojatým průčelím. Když jsme si svatostánek celý prohlédli, krátce jsme se rozhlédli po okolí, neboť i odtud byl pěkný výhled po krajině Slovácka.

Vážany - pamětní kaplička u jabloňového sadu

Po chvilce jsme se již vydali po polní cestě a cyklostezce v jednom zase zpátky k našemu stříbrnému vozu, odpočívajícím ve stínu rozhledny. Když jsme k vozu dorazili, vyjeli jsme na zpáteční cestu domů do Olomouce, nicméně jsme se nedaleko Buchlovic zastavili ještě u studánky U trampa. Hlavním důvodem nečekané zastávky byla keška, umístěná do blízkosti studánky, na kterou nás upozornil náš zanícený hledač ukrytých schránek. Naše auto jsme zaparkovali na velkém asfaltovém odpočívadle, které bylo poměrně málo zaplněné a vzápětí jsme se vydali ke studánce.

Buchlovice - studánka U trampa

Vstoupili jsme do porostu pod parkovištěm a mírně vyšlapaná cestička nás spolu s turistickou navigací bezpečně dovedla ke zdroji vody. Ihned jsme odlovili devátou kešku toho dne a pak jsme se zaměřili na samotnou studánku. Docela nás překvapilo, že se v kamenné nádržce nacházelo docela dost životadárné tekutiny, která vzápětí odtékala korytem pryč. Pramen kryla dřevěná stříška, jenž nám připadla poměrně nová a dokreslovala příjemnou atmosféru místa, ponořeného do podvečerní tmy.

Buchlovice - studánka U trampa

Využili jsme vody, padající z nízkého schodu do koryta a opláchli si ruce. Neměli jsme však vzhledem k názvu studánky odvahu tekutinu ochutnat. Potom jsme se vyškrábali zpět na parkoviště a i když nás několik stánků zvalo na občerstvení, různorodou nabídku jsme odmítli. Nasedli jsme do našeho vozu a vyrazili na další cestu. O několik desítek kilometrů dál jsme se zastavili v Litenčicích, kde jsme odlovili desátou kešku s názvem Nový Dvůr a pak jsme již definitivně odjeli domů do Olomouce. Tak snad se vám náš výlet líbil a inspiroval vás k nějakému podobnému dobrodružství.

Modrá - archeoskanzen​

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_byli_v_Modre_pokropeni_zivou_vodou

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Doporučený článek

Proč si vybrat dřevěné žaluzie


Turistův ráj

Turisticka mydla


Statistiky

Online: 4
Celkem: 456661
Měsíc: 17913
Den: 426