Jirkův cestovní deník - viděno očima turisty - Studánky a prameny - Studánky v Čechách - Vamberk

Vamberk - studánka U svatého Prokopa

24. 2. 2026

Studánka ve vamberských lesích nedaleko sochy sv. Prokopa po mnoho desítek let dávala vodu a zaháněla žízeň lidem, kteří kolem procházeli nebo houbařům, cestovatelům a lesním dělníkům. Pramen však nebyl nijak upraven a jeho okolí zarůstalo travinami. V roce 2000 se skupina vamberských turistů rozhodla, že prostředí studánky upraví a zkulturní. Nejdříve byla upravena samotná studánka, která byla vybetonována a pitná voda od té doby vytéká z trubky tak, aby si každý mohl pohodlně nabrat životodárné tekutiny, co hrdlo ráčí. Pak přišlo na řadu nevzhledné okolí pramene, dále byly vyrobeny lavičky z přírodních materiálů a ze staré hrázoviny se postavilo pergálové pozadí. Jako stůl byl využit mlýnský kámen. Každý rok zde začátkem dubna probíhá slavnostní otvírání studánky za přítomnosti lesního skřítka a víly.

Studánku U svatého Prokopa v lesích u Vamberka jsme navštívili během jednodenního výletu, který jsme podnikli první únorový den roku 2026, čímž jsme zahájili novou cestovatelskou sezónu. Naše putování jsme zahájili v Kostelci nad Orlicí, ale většinu času jsme strávili v sousedním Vamberku, kde jsme poznali několik pamětihodností, včetně těch na okraji města. Do našich plánů jsme zahrnuli taktéž procházku po naučné stezce Po stopách kamene, která nás mimo jiné přivedla ke zmíněné studánce. Zasněžený les, šero a pomalu zhasínající den, dodávaly pěkně upravenému místu kouzelnou až tajemnou atmosféru, ovšem ne vždy tomu tak bylo. Studánka ve vamberských lesích nedaleko sochy sv. Prokopa sice po mnoho desítek let dávala vodu a zaháněla žízeň okolojdoucím, ovšem pramen nebyl nijak upraven a jeho okolí zarůstalo travinami. V roce 2000 se skupina vamberských turistů rozhodla, že prostředí studánky upraví a v této podobě jsme pramen viděli i my. Voda vytékala u trubky, trčící z betonového bloku, takže pro nás nebyl problém, abychom si umyli ruce. Zmrzlé prsty jsme však rychle schovali do kapes, protože panovalo opravdové zimní počasí s teplotami pod nulou. Z toho důvodu jsme nevyužili nabídku velkého množství hrníčků, které jakoby našeptávali, abychom je naplnili vodou. Místo toho jsme se přesunuli k mlýnskému kameni, který tvořil stůl na upraveném prostranství, kde se rovněž nacházely informační panely. Jeden z nich vyprávěl o svatém Prokopovi, který žil na přelomu 10. a 11. století. Původně světský kněz byl pravděpodobně ženatý, což v té době nebylo u nižšího duchovenstva neobvyklé a měl syna Jimrama. Později se rozhodl pro radikální změnu a odešel do ústraní do lesů v Posázaví, kde žil v jeskyni a živil se prací vlastních rukou. Kolem jeho poustevny vznikla komunita, ze které v roce 1032 vznikl slavný Sázavský klášter. Prokop se stal jeho prvním opatem, ale proslavil se také jednou zajímavou legendou. Spousta obrazů totiž svatého Prokopa ukazovala, jak oře s ďáblem. Podle pověsti Prokop ďábla zkrotil, zapřáhl ho do pluhu a donutil ho vyorat brázdu mezi Sázavou a Chotouní, kde vytvořil Čertovu brázdu.Tento příběh symbolizuje vítězství ducha nad pokušením a křesťanské víry nad pohanstvím či zlem. Na závěr jsme se dočetli, že Prokop byl prohlášen za svatého v roce 1204 papežem Inocencem III., přičemž šlo o první oficiální kanonizaci Čecha v Římě. Od té doby svatý Prokop patřil do sboru hlavních českých patronů a byl uctíván jako ochránce rolníků, horníků či jako symbol národní identity. Když jsme text dočetli a prohlédli si obrázky muže v mnišském rouchu s opatskou berlou, knihou a s orajícím ďáblem, začali jsme se věnovat sousednímu panelu. Ten nám vyprávěl příběh studánky, která se nám moc líbila a pak jsme se vrátili na hlavní cestu, po níž jsme se vydali vstříc dalším zastavením naučné stezky. O tom však již vypráví můj samostatný článek. Chcete-li vědět, co všechno jsme tehdy zažili, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme v zimě navštívili Kostelec nad Orlicí a Vamberk.