Studánku Panny Marie jsme navštívili v květnu 2026 během prodlouženého víkendu, kdy jsme se na tři dny ubytovali v místním Sporthotelu Tichá Orlice. Druhý den po snídani jsme vyrazili na trasu naučné stezky Příběhy naší hranice, která nás provedla okrajovými částmi města a během této procházky jsme narazili na přehršel různých památek a zajímavostí. Jednou z nich byla studánka Panny Marie a nad ní stojící Boží Muka, nacházející se pod Kubincovým kopcem v těsné blízkosti železniční trati. Abychom pěkné místo s pramenem vody poznali, museli jsme sledovat modrou turistickou značku a na chvíli tak opustit trasu naučné stezky, ale to nám nijak nevadilo. Brzy jsme přišli k podchodu pod zmíněnou železniční tratí a zabočili doprava k máchadlu, které nechal vybudovat továrník Jandera na počátku 20. století. Na zpevněném břehu malého potůčku s lavičkou však postával hlouček opilých výrostků, kteří nás odradili od bližšího průzkumu místa a před jejich hlasitými projevy jsme raději vycouvali zpátky k informační tabuli, na níž jsme si přečetli pár zajímavých informační. Dozvěděli jsme se, že ústecký průmyslník Jandera potřeboval zajistit spolehlivé dodávky pro mokrý provoz své nedaleké textilní továrny, k čemuž využil silný pramen vody, jen napájel malý potůček. Právě na něm, v těsném sousedství zahrady své továrny, nechal Jandera vybudovat funkční máchadlo. To sloužilo svému původnímu účelu, tedy máchání prádla, po dlouhá desetiletí. Využívali ho nejen dělníci z továrny, ale i lidé z okolí, a to až do 80. let minulého století, kdy moderní pračky a domácí vodovody definitivně odsunuly tuto ruční práci do historie. Postupem času se však původní účel vytratil a místo prošlo proměnou. Z ryze pracovního a průmyslového zázemí se v průběhu let stalo malebné odpočinkové zákoutí, jehož krásy jsme si však mnoho neužili. Po přečtení posledních řádků jsme proklouzli pod tratí, zabočili doleva a brzy jsme došli ke studánce, jejíž dějiny výrazně ovlivnila železnice. Prozradila nám to další informační tabule. Dočetli jsme se, že zdejší pramen byl odnepaměti považován za výjimečný a lidé z města věřili v jeho léčivé účinky. Skutečným centrem duchovního života se však toto zákoutí stalo v roce 1813, kdy byl v těsné blízkosti studánky vztyčen kamenný sloupek s obrazem ústecké Panny Marie. Od té doby se místo stalo pevnou součástí tradičních ústeckých poutí. Když nastal čas slavností, z městského kostela se sem vydával procesí zbožných věřících, aby uctili obraz Matky Boží a přímo u pramene vykonali společnou pobožnost. Idylické období trvalo více než půl století, dokud do klidného údolí nezasáhl pokrok. V sedmdesátých letech 19. století se totiž začala vyměřovat a stavět nová železniční trať vedoucí na Kyšperk, dnešní Letohrad. Trasa budoucí dráhy byla naplánována tak nešťastně, že výstavba masivního železničního násypu přímo ohrožovala samotnou existenci studánky i historického pilíře. I když posvátné místo nakonec fyzické likvidaci uniklo, nová trať jej drsně zastínila a odřízla od původních pohledů. Záchrana památky v její plné kráse je spojena s příběhem anonymní, ale vytrvalé ženy z Ústí nad Orlicí. Ta k obrazu Panny Marie chodila denně a nemohla se smířit s tím, že kvůli novému náspu už není z původní cesty od města na posvátný sloupek vidět. Svým hlubokým zármutkem a neoblomností nakonec dokázala přesvědčit tehdejšího drážního inspektora k nebývalému kroku. Železnice na vlastní náklady nechala kamenný pilíř přemístit o něco výše do strmého svahu nad studánkou. Samotný pramen sice zůstal dole pod úpatím drážního tělesa, ale zachráněný sloupek byl z cesty opět dobře viditelný, takže jsme si Boží Muka mohli prohlédnout i my. Pak jsme po kamenných schodech sestoupili dolů k prameni a opláchli si ruce i obličej. Vodu jsme ovšem neochutnali, i když vypadala čiře a žádné znečištění jsme nezaznamenali ani v nádržce pod výtokovou trubkou. Po chvíli jsme malebné místo opustili a vrátili se na trasu naučné stezky, ale o tom již vypráví jiný můj příspěvek. Chcete-li vědět, co všechno jsme tehdy zažili, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme se jeden květnový den věnovali zajímavostem v Ústí nad Orlicí.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/usti-nad-orlici-studanka-panny-marie-a-bozi-muka​

Historie :

Na okraji Ústí nad Orlicí, v těsném sousedství železniční trati, se pod Kubincovým kopcem nachází půvabné a klidné místo, které v sobě spojuje staletou duchovní tradici s dramatickým rozvojem průmyslového věku. Zdejší studánka Panny Marie s pramenem čisté vody a kamenná boží muka vyprávějí příběh o lidské víře, odhodlání i o tom, jak se historické památky musely ustoupit moderní době, aby nakonec našly své nové, bezpečné útočiště. Historie tohoto poutního místa se začala výrazněji psát na počátku 19. století, i když tradice chodit k prameni pod kopcem pro pitnou vodu je ještě starší a trvá již přes dvě stě let. Zdejší pramen byl odnepaměti považován za výjimečný a lidé z města věřili v jeho léčivé účinky. Skutečným centrem duchovního života se však toto zákoutí stalo v roce 1813, kdy byl v těsné blízkosti studánky vztyčen kamenný sloupek s obrazem ústecké Panny Marie. Od té doby se místo stalo pevnou součástí tradičních ústeckých poutí. Když nastal čas slavností, z městského kostela se sem vydával procesí zbožných věřících, aby uctili obraz Matky Boží a přímo u pramene vykonali společnou pobožnost. Idylické období trvalo více než půl století, dokud do klidného údolí nezasáhl pokrok. V sedmdesátých letech 19. století se totiž začala vyměřovat a stavět nová železniční trať vedoucí na Kyšperk, dnešní Letohrad. Trasa budoucí dráhy byla naplánována tak nešťastně, že výstavba masivního železničního násypu přímo ohrožovala samotnou existenci studánky i historického pilíře. I když posvátné místo nakonec fyzické likvidaci uniklo, nová trať jej drsně zastínila a odřízla od původních pohledů. Záchrana památky v její plné kráse je spojena s příběhem anonymní, ale vytrvalé ženy z Ústí nad Orlicí. Ta k obrazu Panny Marie chodila denně a nemohla se smířit s tím, že kvůli novému náspu už není z původní cesty od města na posvátný sloupek vidět. Svým hlubokým zármutkem a neoblomností nakonec dokázala přesvědčit tehdejšího drážního inspektora k nebývalému kroku. Železnice na vlastní náklady nechala kamenný pilíř přemístit o něco výše do strmého svahu nad studánkou. Samotný pramen sice zůstal dole pod úpatím drážního tělesa, ale zachráněný sloupek byl z cesty opět dobře viditelný. Tradice tak mohla pokračovat a v lampičce na pilíři každou noc pro poutníky znovu jasně svítilo světlo. V pozdějších letech se okolí proměnilo v příjemnou oázu odpočinku. Kolem studánky byly vysázeny lípy a přibyly lavičky, které zvou kolemjdoucí k zastavení a rozjímání. Samotný pramen je dnes bezpečně přístupný po kamenných schodech chráněných kovovým zábradlím. O něco výše ve svahu shlíží na údolí samotná boží muka. Elegantní kamenný dřík zdobený jemným rostlinným reliéfem lístků nese prosklenou kaplici, ve které je umístěn barevný obraz Panny Marie v doprovodu andělů. Celé dílo korunuje kovový kříž upevněný na stříšce s vytesaným mariánským monogramem. Toto místo tak dodnes zůstává fascinujícím bodem, kde se bezprostřední blízkost dunících vlaků střetává s tichem, historií a prastarou úctou k přírodě.

Historie čerpána z webu

https://www.estudanky.eu

Město Ústí nad Orlicí je držitelem turistické známky č.788.

https://turisticke-znamky.cz