Kouřim - muzeum lidových staveb
K založení Muzea lidových staveb v Kouřimi došlo roku 1972 a bylo vybudováno jako záchranný skanzen zaměřený na památky lidové architektury ze zátopové oblasti přehradní nádrže Švihov. Ke změně koncepce celého skanzenu došlo záhy po jeho otevření, v roce 1976. Muzeum se zaměřilo na lidovou architekturu z celého území České republiky a do skanzenu pak byly dováženy památky z Čech i Moravy. Nereálnost tohoto záměru vyšla najevo už koncem 80. let minulého století. Muzeum jednak nemělo pro tak megalomanský záměr prostor a pak také celý soubor staveb nebyl zrovna sourodý. Po roce 1990 se tedy oblast zúžila pouze na Čechy a roku 1996 došlo k prohlášení areálu za kulturní památku.
Náhoda tomu chtěla, že jsme o jedněch letních prázdninách vyrazili na víkendový pobyt do oblasti Kolínska, kam jsme tehdy přijeli vůbec poprvé. Do polabské nížiny jsme z Olomouce vyrazili v pátek odpoledne za obrovského vedra a po dvou hodinkách jízdy jsme přijeli do okrajové části Peček, kde jsme předali kus nábytku, jehož prodej byl příčinou našeho výletu. Následně jsme odjeli do Kolína pro dalšího člena naší výpravy a lovce keší v jedné osobě, který sem přijel už ráno vlakem, neboť se nevlezl do auta. Pak jsme se společně přesunuli do penzionu Zlaté slunce, kde jsme byli ubytováni a modlili se, aby konečně přišlo slíbené ochlazení. Večer jsme se dočkali a tak jsme se ráno za příjemné letní teploty mohli vydat na výlet, který jsme praktický celý strávili v Kouřimi.
Během procházky tímto historickým městem jsme poznali poměrně velké množství památek či zajímavostí, přičemž jsme nemohli vynechat zdejší muzeum lidových staveb na okraji města. Naše černé SUV jsme zaparkovali zdarma nedaleko skanzenu a kolem vodního mlýnu Hrázka jsme přišli k bráně, kterou jsme vstoupili na území muzea. Pár desítek metrů před námi stála budka s pokladnou, kde jsme si koupili vstupenky, ale turistická známka byla již vyprodaná. Naštěstí jsme si ji pořídili hned druhý den v informačním centru na kolínském Karlově náměstí, takže nám nakonec ve sbírce dlouho nechyběla. Po zakoupení vstupenek jsme se již po štěrkové cestě vydali za prvními objekty skanzenu se starými chaloupkami, hospodářskými staveními a drobnými památkami.
Čekaly nás objekty lidové architektury, které byly do Kouřimi přeneseny ze zátopové oblasti přehradní nádrže Švihov a k nimž se pak později přidaly památky z dalších oblastí Čech. Necelých 50 metrů za pokladnou jsme narazili na první objekt muzea, jímž byla boží muka sv. Prokopa, vyrobené roku 1897 z nučického červeného pískovce a která původně stávala na okraji Kostelce nad Černými lesy u cesty směřující do Prusic a Sázavy. V horní části pseudogotické památky jsme ve výklenku spatřili obrázek zmíněného světce, který neznámý člověk namaloval na plech. Dlouho jsme se u božích nezdržovali a brzy jsme pokračovali za další památkou. Tentokrát nás čekal o něco větší objekt, nicméně ty nejzajímavější chaloupky na nás čekaly později. Zavděk jsme tak museli vzít roubenou sýpkou z Hrádku u Zruče nad Sázavou.
Malý hospodářský objekt z přelomu 18. a 19. století, přenesený v roce 1973 ze zátopové oblasti nádrže Želivka, nám však připravil překvapení. Když jsme do něj vstoupili, objevili jsme v něm expozici o domácím zpracování mléka, jelikož sýpka byla pravděpodobně využívána jako mlíčnice. V koutě domečku jsme našli dřevěnou pumpu, kterou se čerpala voda ze studny ve sklepě, což bylo praktické v zimních měsících, jelikož byl zdroj vody díky tomu chráněn před zamrznutím. Dále jsme si zde prohlédli předměty spojené s výrobou mléka, tvarohu a másla. Na polici jsme viděli například soudkovou a kvedlačkovou máselnici na stloukání, pákový lis na tvaroh zvaný šráček, různě velké hrnce na smetanu, formičku na máslo a klec na homolky, sloužící k sušení tvarohu, jenž naše babičky tvarovaly do homolovitého tvaru a ten pak vydržel celou zimu čerstvý.
Po prohlídce mléčné expozice jsme vyšli ven a zamířili k přilehlé hospodářské usedlosti se samostatně stojící sýpkou, které byly do muzea přeneseny v roce 1973 z obce Budeč u Ledče nad Sázavou, jejíž část zanikla při výstavbě přehrady Želivka. Nejprve jsme nahlédli do sýpky z druhé poloviny 18. století, v níž jsme našli několik předmětů, které kdysi naši předkové mohli používat. Jednalo se o váhu decimálku, dřevěné vědro, hrábě, cep, kosu a podobně. Pak jsme šli obhlédnout rumpálovou studnu z počátku 19. století, která byla do muzea přenesena ze dvora Kozojedy u Ratají nad Sázavou. Vzápětí jsme se otočili čelem k chalupě z roku 1786, v níž bydlela rodina drobného zemědělce, který vlastnil kolem jednoho hektaru polí a padesát arů luk a poté jsme vstoupili dovnitř a nahlédli do nevelké roubené světnice.
Místnost obývalo až sedm členů domácnosti, což jsme si nedokázali moc představit, i když na tehdejší poměry to nebylo až tak moc lidí. Světnici vytápěla chlebová pec s později přistavěným kachlovým sporákem, kromě kterého jsme zde našli postýlku, kolíbku, malovanou truhlu a různé nádobí na policiích či stole. Pak jsme se podívali do drobné síně, v níž nás zaujala zděná černá kuchyně, kterou jsme vždy v různých objektech po České republice rádi obdivovali. Následně jsme se věnovali hospodářské části vlastního domu, která se skládala z chléva, přístupného nejen ze zápraží, ale i přímo ze síně, což bylo praktické řešení při každodenní obsluze zde chovaného dobytka a malého chléva, kde jsme spatřili kóje pro zvířectvo a malý vozík.
Další naše kroky vedly k přistavěnému roubenému patrovému špýcharu s krátkou pavláčkou a zděným sklepem. Po pár schodech jsme vystoupali nahoru a vešli dovnitř sýpky, v níž jsme si pohlédli několik předmětů z domácnosti drobného chalupníka na konci 19. století. Viděli jsme další malovanou truhlu s keramickými nádobami, dřevěnou lavici, různé džbery a na stěnách visely známé zemědělské nástroje v čele s cepem, pilami či síty. Dále jsme zde našli tabuli s informacemi o životě lidí kolem řeky Želivky, která hrála důležitou roli při obsazování zdejší zvlněné krajiny. Dočetli jsme se, že kromě zemědělství se lidé živili vorařstvím, lesním pracemi a prací ve mlýnech či pilách, kterých bylo na řece dost. Teprve o mnoho let později se část z nich při průmyslové revoluci přemístila do pivovaru nebo lihovaru.
Potom jsme usedlost z Budče opustili a po šotolinové cestě jsme dorazili ke statku z povodí Berounky, jenž byl do muzea přenesen v roce 1975 z obce Týřovice u Rakovníka. Ocitli jsme se u statku, který prokazatelně existoval již v 16. století, kdy se mu přezdívalo Jerýskovský grunt. Před námi stál dům v podobě ze 17. století, i když k další úpravám docházelo i v následujících letech. Na vstupních dveřích jsme jako důkaz o jedné takové přestavbě našli letopočet 1809 a pak jsme již vstoupili do vstupní prostorné síně, z níž jsme nahlédli hned do několika místností. Jednou z nich byla naše oblíbená černá kuchyně, druhou velká světnice s chlebovou pecí s dodatečně přistavěným kachlovým sporákem a třetí menší zadní světnice, která původně sloužila jako komora a teprve roku 1734 byla upravena na výměnek.
V obou místnostech se zachovaly pozoruhodné nástěnné krbečky, které sloužily ke svícení, přitápění a rychlému ohřívání pokrmů. Zaujalo nás, že v 19. století rodině hospodáře svou velikostí stačila k žití výměnkářská světnice, takže přední světnice mohla být krátkodobě pronajímána lesním dělníkům, před rokem 1885 dokonce nouzově sloužila i jako školní třída. Také my jsme zde spatřili několik lavic i s turisty v podobě žáků a kantorským stolkem s učitelkou v kroji, kteří si spolu povídali o dobách dávno minulých. Atmosféru dotvářely obrázky pro snadnější učení nejmenších dětí a velká prosklená skříň, na níž stály atlasy, za sklem se ukrývaly předměty pro výuku přírodopisu a také několik knih či staré známé kuličkové počítadlo. Potichu jsme si vše vyfotili a poté jsme vyšli ven, abychom si ještě prohlédli výměnek s expozicí dobového bydlení.
Pak jsme se věnovali přistavěné trojici hospodářských prostor s komorou a chlévem, do nichž jsme se podívali přes zápraží. V zadní komoře našim očím neunikla expozice s názvem Lidový nábytek ze sbírek Regionálního muzea v Kolíně, tvořená hlavně nádherným malovaným nábytkem. Nechyběla zde skříň a různě velké truhly pro sváteční rodinné šaty, ve kterých se nejčastěji chodili v neděli do kostela na mše. Na první pohled nás však zaujal vysoký příborník s několika talíři, který naše oči potěšil asi nejvíce. Trámový strop celou expozici vhodně doplňoval, takže jsme se zde tou krásou chvíli kochali a zbytek roubené hospodářské části statku jsme už shlédli rychlejším tempem. Pak jsme prošli kolem vchodu do chalupy s tabulí, informující návštěvníky o tom, že se ve škole čtou pohádky, zpátky na cestu a zamířili k objektu nad statkem.
Jednalo se o další sýpku, pocházející tentokrát z roku 1774, která stávala v Kornaticích. Před námi stál jednokomorový špýchar s dřevěnou částí nad polozahloubeným sklepem s valenou klenbou. Ke zmíněné komoře jsme mohli přistoupit po krátké pavláčce, ale interiér sýpky byl uzavřen. Zaujala nás informace, že hlavní konstrukční zajímavostí bylo užití starobylého typu roubené klenby, opatřené hliněným výmazem, na jejímž rubu pak byla položena lehká konstrukce krovu, kterou bylo možné v případě požáru snadno odstranit, a zabránit tak výraznějšímu poškození stavby. Z protipožárních důvodů byly hliněným pomazáním opatřeny také všechny stěny srubu, který sem byl přenesen již v roce 1977, poté co bylo tehdejší majitelkou usedlosti docíleno jeho zbytečného zboření.
Nad špýcharem na nás čekalo celoroubené obytné stavení ze Strašic, které v minulosti sloužila mimo jiné jako rychta a hospoda. Nízký přízemní dům z první čtvrtiny 19. století byl podle někdejších majitelů nazýván U Šperků nebo Šperkovna a jako jedna z mála staveb přečkal dva velké požáry obce v letech 1848 a 1865. Hospodářská část se však nezachovala a musel být znovu postavena, protože byla zlikvidována z důvodu stavby nákupního centra v roce 1978. Jak smutný osud stavení, které přežilo řádění přírody v podobě ohnivého kohouta, avšak zvůli člověka se už neubránilo. Naštěstí jiní lidé vdechli stavení nový život a tak jsme si hospodářskou roubeno část mohli i po letech prohlédnout i my. Potom jsme již vstoupili do zděné, obytné části domu, který měl poměrně složitou půdorysnou dispozici.
Podívali jsme se do rozlehlé světnice, kde jsme našli spoustu stolů s dřevěnými vyřezávanými lavicemi, takže jsme měli dojem, že jsme se octili ve staré dobré hospodě. Nenašli jsme zde však žádný výčep a ani nás neobletoval tlustý hostinský se šibalskýma očima, dychtící vymámit z nás nějakou zlatku za korbel pěnivého moku z nedalekého pivovaru či za poctivou domácí polévku a nějaký ten kus žvance. Rychle jsme tedy místnost se zelenými kachlovými kamny opustili a pak jsme využili nabídky přilehlé menší světničky, kde provozovatelé skanzenu zařídili bezplatné WC, za což jim velmi děkujeme. Nic nám nebylo, ale pak nám hned bylo lépe ! S lepším pocitem jsme tedy část skanzenu ze třemi památkami nad sebou opustili, vyšli ven na štěrkovou cestu a zamířili jsme dolů k jedné církevní stavbě.
U okraje cesty stála barevná církevní památka, volná kopie výklenkové kapličky sv. Jana Nepomuckého v Třebovli. Když jsme k ní přišli, uvnitř jsme spatřili barokní sousoší stejného světce, které stávalo po roce 1750 na parapetní zdi schodiště ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie v Tismicích. V roce 1943 bylo těžce poškozené sousoší na původním místě nahrazeno kopií, neúplný originál byl přenesen do muzea v Českém Brodě, kde zůstal pohozen na muzejní zahradě až do roku 2009, kdy bylo sochařské dílo zakonzervováno. V roce 2016 se pak sousoší přestěhovalo do nového obýváku v kouřimském skanzenu a tak jsme si je mohli prohlédnout i my. Uvnitř kaple jsme viděli sv. Jana Nepomuckého s krucifixem, který poklekal na oblak s hlavičkami cherubínů. Po stranách světce pak byly dvě figury andílků, nesoucích kartuše s vyobrazením staroboleslavského Palladia země české a Panny Marie Tismické.
Když jsme si krásné sousoší prohlédli, vydali jsme se k nedaleké chalupě z Masojed u Českého Brodu z přelomu 18. a 19. století, jejíž originál byl roku 1987 zbořen a tak jsme viděli pouze její kopii. Do dvora usedlosti se původně vcházelo jednoduchou pilířovou bránou, při znovupostavení v muzeu však byla chalupa doplněna o rekonstrukci zaniklé klenuté brány s volutovým štítem, která stávala u podobného domu v Masojedech a kterou jsme na nádvoří se dvěma chalupami a stodolou vzadu vešli i my. Vzápětí jsme vkročili do interiéru chalupy z Masojed, přičemž jsme se ocitli v předsíni, z níž jsme se podívali do síně s černou kuchyní a zadní komorou. V obytné části jsme našli stůl se židlemi a pec s kachlemi, na které se evidentně nejenom vařilo, ale také spalo. V koutě místnosti stál stůl, na němž si současné děti mohli malovat, což se nás ovšem netýkalo.
Po chvilce jsme vyšli ven na dvůr a zamířili dozadu ke zděné stodole, pocházející opět z oblasti Českobrodska a Nymburska, jenž se pro návštěvníky muzea stala typickou ukázkou středočeské polabské architektury z 19. století. Když jsme zjistili, že se dovnitř nedostaneme, vrátili jsme se na nádvoří, abychom si prohlédli druhý domek z počátku 19. století, který býval součástí selské usedlosti v obci Krchleby u Nymburk. Dům v minulosti sloužil jako obydlí nemajetného domkaře, výměnek, či v případě potřeby jako obydlí podruha Opět se jednalo o kopii jednoduché, z větší části roubené stavby trojdílné dispozice, která se skládala z obytné světnice v čele domu, síně a nevytápěné komory. Do zmíněné obytné světnice jsme se mohli podívat a našli jsme zde už novější kuchyňské vybavení z 20. století se šicími a ševcovskými potřebami a kachlovou pecí.
Dlouho jsme se uvnitř nezdrželi a domky z Krchleb a Masojed jsme nechali dole pod sebou. Vydali jsme se do mírného stoupání k chalupě z roku 1774, jejíž využití nás hodně zajímalo, neboť se jednalo jednu ze dvou posledních celoroubených kováren v Čechách, která byla do muzea přenesena z obce Starý Bydžov na Novobydžovsku. Unikátně zachovalá památka, která svému účelu sloužila do roku 1958, sice bývala součástí větší usedlosti, nicméně jsme si ji prohlédli jako samostatně stojící dům. Na první pohled se nám líbilo vstupní štítové průčelí kovárny, jež tvořila otevřená podsíň s dvojdílnou arkádou, která spočívala na třech ozdobně tesaných sloupech. Právě zde kovář nasazoval koním a chovnému skotu podkovy na kopyta a také zde okovával vozy nebo jiné rozměrné předměty.
Když jsme k přední části domku přišli, nahlédli jsme do vlastní kovářské dílny, které dominovala zděná výheň, vybavená velkým tahacím měchem. V našich představách se v souvislosti s kovářstvím nejvíce objevovaly koně a podkovy, které v kovárně nemohly chybět, ale kromě nich kováři vyráběli nástroje pro zemědělce, jichž tu pár také bylo. Nicméně hlavní náplní práce kováře bylo opravdu okovávání koní, kteří potřebovali každé dva měsíce nové podkovy a tak černý řemeslník neměl nikdy o práci nouzi. V kovárně jsme spatřili hned dvě kovadliny, bez nichž se kovář také neobešel. V českých zemích se prý používala německá varianta bez rohů s řadou čtvercových otvorů, sloužících pro vkládání utínek či zápustek. Kovadlina prý byla zapuštěná do země a její dřevo časem zkamenělo, čímž vznikl pevný blok, sloužící k vykování těžkých kusů železa.
Po shlédnutí unikátní kovářské dílny jsme se přesunuli k zadní části domku, kde se nacházela menší místnost bez oken, sloužící jako sklad nářadí a materiálu. Od kovárny jsme poodběhli k menší památce, kterou představoval Mariánský sloup se sochou Panny Marie a Ježíška, stojící původně na návsi v Kolárovicích. Podle prospektu, který jsme na začátku exkurze obdrželi v pokladně, nechal sloup postavit držitel kolárovického panství hrabě Jan Nepomuk František z Harrachu s manželkou Marií Markétou Harrachovou z Lobkovic. Ke vztyčení sloupu snad došlo 23.6. 1866 v souvislosti s narozením jejich dcery Marie Terezie a na konárovické návsi vydržel až do roku 1981, kdy byl sražen projíždějícím nákladním automobilem. Kromě sochy na vrcholu dříku jsme si prohlédli alianční erb rodu Harrachů a Lobkoviců a pak jsme šli dál.
O kousek výše nás čekala památka z oblasti podkrkonoší z konce 17. století, která stávala v Bradlecké Lhotě u Jičína do roku 1981, kdy byla přenesena do kouřimského skanzenu. Jednalo se objekt rychty, kterou v Kouřimi roku 1998 poškodil požár, nicméně vzápětí došlo k celkové obnově a podle našeho názoru se velmi povedla. Před námi stál dům v podobě z poloviny 18. století, na jehož průčelí jsme našli nádhernou barokní lomenici novopackého typu s malovaným okřídlím a vyřezávanými ostěními oken, mezi nimiž naším očím neunikla podmalba na skle s námětem Nejsvětějšího Srdce Páně. Ve štítu domu jsme spatřili nápis Pán Bůh račiž nám požehnání dáti a pod ním jsme si přečetli, že toto stavení bylo do skanzenu přeneseno a znovu postaveno v letech 1982 – 1986, přičemž nechyběla ani zmínka o požáru roku 1998.
Pak jsme již vstoupili do velké průchozí síně, v níž jsme pod klenutým obloukem objevili černou kuchyni s vyvýšeným ohništěm a ústím rozměrné chlebové pece. Ze síně jsme se podívali do velké světnice, kde jsme uviděli modré kachlové kamna s peřinami, stůl prostřený k hodování pro větší počet osob, koutek se svatými obrázky a kříž s Kristem, malovanou truhlu, nad níž visel český kroj a další drobnější věci, které naši předkové opatrovali v domácnosti. Následně jsme se šli podívat do menší světničky, kterou také díky rozvodům vytápěla zmíněná pec a v níž jsme shlédli soubor malovaného nábytku z oblasti Podkrkonoší a Polabí. Zadní část domu tvořila šatna a spíž, přístupné samostatnými vchody ze síně, kam jsme jen krátce nahlédli.
Když jsme vyšli z rychty zadním vchodem ven, opodál nás čekala jedna z nejstarších zachovalých roubených stodol v Čechách, jež bývala součástí usedlosti v Želejově u Hořic. Vysoká polygonální stodola dvanáctibokého půdorysu z roku 1690 nás svou velikostí naprosto ohromila, za což možná mohl strmý krov středověkého typu, který byl pošit pěti tisíci došky. Nicméně ani tento respekt nám nezabránil v tom, abychom vešli do průjezdního mlatu, který po stranách provázela dvojice přístodůlků. Nad mlatem se původně nacházela dvě patra pro uskladnění slámy a řezanky, ale viděli jsme jen jeho část. V interiéru jsme si prohlédli tradiční hospodářské náčiní a zemědělské stroje, z nichž některé pocházely přímo z usedlosti v Želejově. Jednalo se o sáně, mlýnek na obilí, tlučku na kroupy, kosy, cep, síta na čištění semena či mlátičku a další.
Po několika minutách jsme z pozoruhodné stodoly vyšli ven a vydali se na zelenou louku, ohrazenou dřevěným plotem, jelikož se zde pásly ovce a kozy. S potěšením jsme je chvíli pozorovali, ale zároveň jsme pomalým krokem šli dolů, dokud jsme na rozcestí nenarazili na velký dřevěný kříž z 18. - 20. století. Ten byl vyroben podle kříže z Němčic na Kolínsku a pochopitelně na něm visel Kristus, jenž byl namalovaný na plechu. Pod jeho dohledem jsme začali stoupat kolem ohrady až na její konce, kde jsme se setkali s kozami. Chtěli jsme se také pozorovat, jenže ty mlsné potvory se zrovna vydali na cestu za turisty, kteří je už nějakou dobu krmili, takže jsme měli smůlu. Rozhodli jsme se obě skupiny, lidskou i tu zvířecí, následovat a naše trpělivost byla odměněna v okamžiku, kdy jsme se opět ocitli u stodoly ze Želejova.
Konkurenční turisté odešli, kozy zůstaly stát na místě a toho jsme využili a začali jsme je krmit. Natrhali jsme šťavnatou travičku a mlsná zvířata nám ji brzy začala žrát z ruky, o čemž jsme natočili video, které si můžete pustit zde. Zatímco opodál se pasoucí ovce asi ani nenapadlo, že by se k hodování mohly připojit, trojice nenažraných koz stupňovala svoje požadavky. Po chvilce nás krmení přestalo bavit a ke zklamání přežvýkavců jsme pokračovali v cestě vzhůru. Plot ohrady nás dovedl k druhému, mnohem zdobnějšímu oplocení pozemku, na němž se nacházel další památečný dům, pocházející z osady Kamenná z Jílového u Děčína. Ten vypadal zcela jinak než chalupy, které jsme dosud ve skanzenu viděli, jelikož budova byla v přízemí roubená, hospodářství zděné a horní část hrázděná.
Dům totiž pocházel z počátku 19. století a měl již střechu krytou břidlicí, bedněný zadní štít a ten přední tvořila ozdobně skládaná lomenice s dvojicí okének. Na nic jsme nečekali a po kamenných schodech jsme vystoupali do zvýšeného přízemí, kde se nacházela průchozí síň, z níž jsme nahlédli světnice, hlavní obytnou místnost domu. Spatřili jsme kachlový sporák s litinovými pláty, který nahradil starou chlebovou pec, dále tu byl tkalcovský stav jako upomínka na obvyklou živnost, kterou si severočeští obyvatelé přivydělávali na živobytí, vedle stál jídelní stůl, u něhož jsme uviděli svaté obrázky a nakonec jsme shlédli bílý kredenc s nádobím. Na velkou světnici navazovala menší, kde bydlela děvečka, starající se o chod domácnosti, která v případě potřeby mohla pomáhat na poli či jinde v hospodářství.
Po obhlídce obytného přízemí jsme se po příkrých schodech vydali do prvního patra, které stejně jako podkroví obsahovalo komory pro spaní čeledi nebo dospívajících dětí hospodáře a ukládání různých domácích potřeb. My jsme zde narazili na podobně velkou místnost jako před chvílí dole v přízemí, určenou pro děti a tak jsme v ní našli několik dětských hraček, kočárek s panenkou, houpacího koně, modernější komodu, šicí stroj a postel. V zadní komoře pak zřejmě přespávali hospodářovy rodiče, která byla vytápěna kachlovými kamny v první místnosti u schodiště. V patře naším očím neuniklo okénko s květinou a pak jsme již velmi opatrně sestoupili zpátky do přízemí. Vzápětí jsme vyšli ven a zabočili doleva, kde se nacházel vchod do kolny a chléva.
V kolně stál dřevěný povoz a sáně, dále decimálka a pár zemědělských nástrojů. Spatřili jsme také schody do nižšího patra, kde bývala uskladněná sláma a pak jsme nahlédli do sousedního chléva. V něm byl malý řebřiňák, trakař, malé necky a velké troky na prase, dále na zdi visely postroje pro koně a v koutech jsme si všimli prostorů pro ustájení drobnějšího zvířectva. Původně se však na místě chléva nacházela spíž a v další části pak pravděpodobně bývala řemeslnická dílna. Více jsme toho v částečně hrázděném domě neviděli a tak jsme sestoupil po kamenných schodech dolů na štěrkovou cestu a zamířili k o něco nížeji umístěné stodole z poloviny 17. století, která se v kouřimském muzeu ocitla roku 1972 jako úplně první památka lidové architektury.
Mohutná roubená stodola z roku 1648, která tvořila součást usedlosti v Durdicích u Votic se po své záchraně stala nejstarší zachovalou památkou tohoto typu na území České republiky. Před námi stála stodola starobylého desetibokého půdorysy se strmým a vysokým krovem středověkého typu, který byl pošit došky. Po stodole ze Želejova jsme tedy viděli už druhou polygonální stavbu, používanou na území střední Evropy již v polovině 13. století a bez dlouhého čekání jsme do ní vstoupili. Ocitli jsme se v průjezdném mlatu, po jehož stranách se nacházely dva přístodůlky a nad nímž bývalo patro pro uložení čerstvě sklizené úrody nevymláceného obilí. A stejně jako v první stodole nás překvapila rozlehlost vnitřního prostoru, která v minulosti pojala až 55 plně naložených žebřiňáků obilí.
Na jednom z trámů jsme našli malovaný letopočet z doby vzniku stavby v polovině 17. století a pak jsme se již věnovali včelaři, který ve stodole rozbil svůj stan. Vypadalo to, že o užitečném okřídleném hmyzu ví snad úplně všechno, neboť trpělivě odpovídal na všetečné dotazy návštěvníků, postávajících před pultíkem se včelími produkty. Vedle jsme pak sestry slavné včelky Máji mohli vidět na vlastní oči, neboť včelař si sebou vzal malý úl. Naproti pultík jsme pak našli figurínu včelař, vybaveného různými ochrannými pomůckami, medomet pro vytáčení medu ze včelích plástů pomocí odstředivé síly a také pár barvených obrázků s jasně daným tématem. Když jsme si vše prohlédli, obrovské stodole jsme ukázali záda a vyšli ven na světlo boží. S vírou pak souvisela poslední zajímavost, kterou jsme ve skanzenu viděli.
Nabrali jsme směr k východu z muzea lidových staveb, ale ještě než jsme k němu došli, potkali jsme se svatým Donátem. Samozřejmě nikoliv s tím živým, nýbrž s jeho barokní sochou, která kdysi stávala na rozcestí u obce Svatbín nedaleko Kostelce nad Černými lesy. Z letáku jsme se dozvěděli, že byla postavena nákladem držitelky černokosteleckého panství, vévodkyně Marie Terezie Savojské z Lichtenštejna v roce 1764 a že na tomto místě vydržela až do 80. let dvacátého století, kdy byla poškozena nárazem automobilu. V roce 1987 přenesena do kouřimského muzea a tak jsme si podobu svatého biskupa Donáta z Arezza, uctívaného jako přímluvce proti krupobití, bouřkám a moru, mohli prohlédnout i my. Kromě světce jsme na pískovcovém podstavci našli alianční erby savojských vévodů a knížat z Lichtenštejna.
Zaujala nás také osoba vévodkyně Marie Terezie Savojské z Lichtenštejna, jenž byla ctitelkou sv. Donáta, takže na svých panstvích založila tzv. Svatodonátský fond, do něhož byli sedláci povinni pravidelně přispívat peněžní částkou a z něj jim pak byla vyplácena kompenzace v případě poškození úrody nepřízní počasí. Sochy sv. Donáta proto byly postaveny na všech pěti panstvích vévodkyně Savojské ve středních Čechách. Po přečtení této zajímavé informace jsme již definitivně zamířili k východu ze skanzenu a za bránou jsme se zastavili u vodního mlýna Hrázka, o němž však již pojednává jiným můj příspěvek, tak si jej ve volné chvíli také přečtěte. Chcete-li vědět, co dalšího jsme v Kouřimi viděli, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme si po bitvě u Lipan podmanili městečko Kouřim a dozvíte se víc.
Kompletní fotogalerii najdete zde
https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Kourim_-_muzeum_lidovych_staveb
Historie :
K založení Muzea lidových staveb v Kouřimi došlo roku 1972 a bylo vybudováno jako záchranný skanzen zaměřený na památky lidové architektury ze zátopové oblasti přehradní nádrže Švihov. Ke změně koncepce celého skanzenu došlo záhy po jeho otevření, v roce 1976. Muzeum se zaměřilo na lidovou architekturu z celého území České republiky a do skanzenu pak byly dováženy památky z Čech i Moravy. Nereálnost tohoto záměru vyšla najevo už koncem 80. let minulého století. Muzeum jednak nemělo pro tak megalomanský záměr prostor a pak také celý soubor staveb nebyl zrovna sourodý. Po roce 1990 se tedy oblast zúžila pouze na Čechy a roku 1996 došlo k prohlášení areálu za kulturní památku. Po roce 2012 došlo k uzavření dohody mezi rodinou Lonských a Středočeským krajem a k ukončení sporu o pozemky v areálu muzea, načež následovalo zpracování nové koncepce a dostavba muzea. Dříve znovupostavené objekty jsou postupně obnovovány a první etapa renovace byla dokončena roku 2016. V následujících letech je v plánu postupné doplnění areálu o další objekty.
Historie čerpána z webu
Muzeum lidových staveb v Kouřimi je držitelem turistické známky č.172.
https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/kourim-c172