Město Šternberk jsme navštívili během krátkého odpoledního výletu a naším hlavním cílem zde byla expozice času. Přijeli jsme sem naším stříbrným autem francouzské výroby, které jsme nechali na parkovišti u obchodního domu a vzápětí jsme zamířili do nedalekého muzea. Už z dálky nás upoutala bílá boční strana domu s namalovanými slunečními hodinami, neklamná známka toho, že jsme na správné cestě a za několik desítek sekund jsme stanuli před vchodem jednoho z nejstarších domů ve Šternberku.

Dům zde stával již na začátku 16. století a bývala v něm tržnice, hostinec, poté v roce 1593 sladovna a od roku 1674 zde byla dočasně umístěna mučírna a vězení. Objekt sloužil také pro podnikání s kameninou, porcelánem, v 19. století se tu nacházela výrobna pálenky a likérů a od roku 1952 pak byla budova využívána pro kulturní účely. Po roce 1989 dům chátral, nicméně v době naší návštěvy byl krásně opravený a tak jsme bez obav vstoupili dovnitř.

Ihned jsme zamířili do pokladny, kde jsme předložili vytištěné vstupenky, které jsme koupili přes slevový portál. Zároveň jsme zde získali razítko do památníku a nezapomněli jsme si samozřejmě koupit turistickou známku. Následně jsme se kolem velkého hodinového stroje na chodbě u výtahu vydali do první expozice času, kde jsme nahlédli do vesmíru, v němž před téměř 14 miliardami let začal při velkém třesku odtikávat čas.

Uprostřed potemnělé místnosti se tyčilo pět kamenů připomínajících Stonehenge a v ose za ním svítilo slunce, jakožto hlavní středobod sluneční soustavy. O tomto britském fenoménu, považovaném za chrám Slunce, astronomický kalendář nebo za svatyni mrtvých předků, jsme si přečetli pár informací a pak jsme se věnovali panelům na stěnách expozice.

Na nich jsme se podrobně seznámili s postupným vznikem vesmíru a zjistili, co se dělo v různých časových úsecích po velkém třesku. Zaujala nás projekce mlhovin na stropě a možnost si prostřednictvím interaktivní hry vyzkoušet znalosti sluneční soustavy. Hned úvodní část expozice se nám hodně zalíbila a ještě více jsme se začali těšit na ty následující.

Poté jsme vešli do druhé místnosti, věnované kalendářům, kterých jsme zde našli opravdu hodně ve formě fotografií na stěnách. Zjistili jsme se, že před nynějším Gregoriánským kalendářem existoval lunární či juliánský, dále jsme zde viděli čínský, egyptský či perský kalendář, ale stejně nás nejvíce zaujal nejpokročilejší kalendář domorodých obyvatelů Střední Ameriky čili ten mayský.

Po shlédnutí kalendářů jsme se vyfotili u velké sochy římského vojevůdce Julia Caesara, jenž byl zakladatelem Juliánského kalendáře a následoval odchod do vedlejší expozice. V prostorné místnosti s klenutými stropy si prohlédli ty nejstarší hodiny historie, například ty sluneční, které naši předci používali již v období kolem 5000 let před Kristem například v Egyptě.

Před námi se tyčil vysoký jehlan, který později nahradil obyčejný dřevěný kolík zaražený kolmo do země, který býval umístěn hned vedle kamene a podle jeho stínu se dalo určit, kolik je přibližně hodin. V několika skleněných vitrínách jsme pak našli menší exempláře slunečních hodiny a různé intervalové hodiny, které neměřily denní, ale určitý uplynulý čas.

K těm nejznámějším patřily přesýpací hodiny a k našemu překvapení jsme se dozvěděli, že nebyly plněny jen pískem, ale také třeba jemně rozdrcenými skořápkami. Vůbec poprvé v našich skromných životech jsme se setkali s pojmem vodní hodiny, což bývala nádoba s malým otvorem ve dně, kudy tekutina pomalu vytékala a rysky uvnitř nádoby označovaly uplynulý čas. 

Nejvíce nás zaujalo, že v klášterech se používaly ohňové hodiny, což byly konopné provazy s pravidelně umístěnými uzly, na nichž se určoval čas podle postupného spalování provazu. Novinkou pro nás byly i knotové hodiny, tvořené kahanem a skleněnou nádobou na olej s vyznačenou stupnicí, přičemž olej vydržel hořet obvykle od šesti večer do osmi do rána. Uprostřed místnosti se pak nacházely v řadě za sebou tři prosklené koule s mapami světa a jakýmsi hodinovým strojem.

Poté nás čekal poslední sál v přízemí s názvem místnost myslitelů. Na stěnách jsme si přečetli citáty velkých myslitelů, jenž byly určitě poučné a mnohdy i zábavné. Svá moudra nám sdělil třeba polský astronom a matematik Mikuláš Koperník, italský astronom, filosof a fyzik Galileo Galilei, dánský astronom, astrolog a alchymista Tycho Brahe či německý matematik, astrolog, astronom, optik a evangelický teolog Johannes Kepler.

Uprostřed místnosti seděl pod jabloní anglický fyzik, matematik, astronom, alchymista a teolog Isaac Newton, dívající se na spadlé jablka a vymýšlející právě teorii relativity. Neodolali jsme a s tímto myslitelem, autorem tří pohybových zákonů a jedním z nejvlivnějších lidí v historii země jsme se vyfotili, čímž jsme dokončili prohlídku první části muzea.

Pomalu jsme se přesunuli po schodišti do druhého patra, kde nás čekaly mechanické hodiny, které vznikly koncem 13. století v anglických klášterech a jenž byly poháněny závažím. Dozvěděli jsme se, že prvním oscilátorem bylo vahadlo, jenž později nahradilo přesnější kyvadlo a ukázka těchto strojků naším očím také neunikla. Od 15. století se začaly vyrábět přenosné a kapesní hodinky poháněné pružinou, které jsme našli v malé skleněné vitríně.

Ve velkém sále jsme shlédli spoustu různých druhů mechanických či sloupkových hodin a několik strojů pro orloje, jenž se začaly vestavovat do věží radnic a katedrál už v polovině 14. století. Obraz známého staroměstského orloje jsme našli mezi okny i se sochami anděla a smrtky. Více se nám však líbila malba středověkého města Šternberk, namalovaného přes celou délku stěny.

Následně jsme se zašli podívat do dobové hodinářské dílny, kde jsme u stolu hodináře nahlédli řemeslníkovi pod zlaté české ručičky. Ve třech skleněných vitrínách jsme viděli některé zvláštní hodiny, na zdi visely píchačky i známé kukačky a vedle nich stály krásné dřevěné kyvadlové hodiny. Na stěně nás zaujal obraz středověké dílny, jak jinak než hodinářské a pak jsme se již věnovali obhlídce exponátů ve vedlejší místnosti.

Zde nám byl čas představen poněkud jinou formou, než jen strohým měřením, protože jsme na vlastní oči viděli, co čas znamená ve výtvarném umění a v hudbě. Shlédli jsme zde vývoj módy a to dokonce na několika figurínách, dále jsme si přečetli posun v medicíně či jak se vyvíjela v historii hudba. Moc  jsme se tady ale nezdrželi a pospíchali do sousední expozice s elektrickými a elektronickými hodinami.

Dočetli jsme se, že elektronické hodiny vznikly v polovině 20. století a brzy začaly používat křemenný oscilátor, díky nimž bylo měření velice přesné. Opět jsme ve skleněné vitríně a na stěně viděli pár takových hodin a také starý elektrický stroj, který byl postupně zmenšován až do kapesní velikosti. Ještě jsme si zde udělali jasno v časových zónách na velké informační tabuli a na té sousední jsme se snažili pochopit systém poledníků a rovnoběžek.

Po chvilce jsme pokračovali do další expozice s názvem Čas v pojetí vědy od antiky po současnost. Seznámili jsme se zde s Johnem Harrisonem, anglickým tesařem, hodinářem a vynálezcem, který sestrojil lodní chronometr. Zjistili jsme, že tento strojek, který jsme viděli ve vitríně, umožnil spolehlivé určování zeměpisné délky a tím bezpečnou přepravu na dlouhé vzdálenosti ještě v plachetnicové éře.

Vzápětí jsme si vyzkoušeli pocity člověka stojícího na nultém poledníku v Greenwichi v Anglii, od něhož se počítá zeměpisná délka. O kousek dál jsme obdivovali model cesiových vodotryskových atomových hodin, ale nejvíce nás upoutala maketa Hubbleova vesmírného dalekohledu, který na oběžnou dráhu Země vynesl v roce 1990 americký raketoplán Discovery.

Jelikož do šternberské verze byla zabudována webová kamera, využili jsme možnosti se vyfotit a přímo z expozice poslat svůj snímek elektronickou cestou na internet. Potom jsme vstoupili do poslední místnosti, kde jsme shlédli výrobky šternberského závodu Chronotechna, který v letech 1946 - 2000 vyrobil více jak šedesát milionů budíku a hodin pod značkou Prim. V jiné části expozice jsme našli pěkné výrobky z olomouckého regionu a tím naše prohlídka expozice času skončila. Vrátili jsme se do přízemí a historickou budovu jsme opustili.

Venku jsme v horkém květnovém dni dostali chuť na zmrzlinu, kterou jsme si koupili u prodejce v okénku naproti obchodního domu a po malém občerstvení jsme nasedli do auta, kterým jsme odjeli do Dolního Žlebu, kde jsme odlovili několik keší a vyfotili si kapličku. O této drobné památce se více dozvíte v mém dalším příspěvku. Chcete-li vědět, jak probíhalo celé naše putování, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech článek Jak jsme ve Šternberku měřili čas. A nezapomeňte prosím napsat pod články komentáře a podělte se o své zážitky s ostatními turisty. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Sternberk_-_expozice_casu/

Historie :

Expozice času ve Šternberku byla otevřena v roce 2011 a pro novou expozici byl zrekonstruován renesanční dům v centru města. Prohlídková trasa Expozice času v sobě zahrnuje 10 místností, které jsou vybaveny především exponáty ze sbírek Vlastivědného muzea v Olomouci, Národního technického muzea v Praze, Židovského muzea v Praze a Obuvnického muzea Zlín. Šternberská expozice není zaměřena jenom na prezentaci hodin. Jejím cílem je ukázat fenomén času z nejrůznějších stránek. Ukazuje historii vnímání času, fyzikální objevy, které s časem souvisely a vřazení času do vesmírného řádu. Vedle obecného vývoje časoměrné techniky od elementárních časoměrných přístrojů až k nejmodernějším atomovým hodinám sleduje také regionální hodinářství na Olomoucku i přímo ve Šternberku, který si lidé ještě stále spojují s někdejší hodinářskou továrnou Chronotechna, jejíž produkci expozice připomíná. Nezanedbatelnou součástí expozice je také stylizovaná hodinářská dílna s ukázkami technologie.

Historie čerpána z webu

http://www.expozicecasu.cz/

Expozice času Šternberk je držitelem turistické známky č.1941.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/expozice-casu-sternberk-c1941