Městské muzeum v Ústí nad Orlicí jsme navštívili v květnu 2026 během prodlouženého víkendu, kdy jsme se na tři dny ubytovali v místním Sporthotelu Tichá Orlice. Druhý den po snídani jsme vyrazili na trasu naučné stezky Příběhy naší hranice, která nás provedla okrajovými částmi města a během několikakilometrové procházky jsme také vystoupali na Andrlův Chlum. Pak jsme se vrátili na hotel, půlhodinky si odpočinuli a následně jsme naším šedým francouzským vozem odjeli do centra města za dalšími památkami. Jednou z nich byla Hernychova vila, k níž jsme přišli pěšky z Mírového náměstí a nejprve jsme si ji prohlédli z venku. Obdivovali jsme její architekturu a pak jsme odešli do restaurace, neboť jsme již měli hlad. Vzhledem k tomu, že nás později čekala večeře v hotelu, objednali jsme si jen jednu pizzu a pití. Během hodování jsme se seznámili s historií Hernychovy vily. Dočetli jsme se, že tuto honosnou secesní stavbu si nechal v letech 1904–1907 postavit textilní magnát Florian Hernych za tehdy neuvěřitelných 460 000 rakouských korun. Ačkoliv oficiální dokumentaci zastřešovala pražská firma Matěje Blechy, za samotným architektonickým návrhem stáli s největší pravděpodobností architekt Emil Králíček a sochař Celda Klouček, přičemž stavbu realizoval bratr majitele Josef. I přes pozdější finanční potíže rodinné firmy zůstala vila v majetku Hernychů až do roku 1951. Za komunistického režimu budova vystřídala řadu nájemců – sídlila zde Hudební škola, knihovna, Dům osvěty i školní jídelna a od roku 1971 také Památník revolučních tradic. Po roce 1989 byla vila navrácena v restituci původním majitelům a dál ji využívala ZUŠ Jaroslava Kociána. Ta se však v roce 2002 odstěhovala a opuštěný objekt začal rychle chátrat. Spása přišla v roce 2003, kdy vilu odkoupilo město Ústí nad Orlicí. Po rozsáhlé rekonstrukci zahájené roku 2006 se budova v dubnu 2008 znovu otevřela veřejnosti jako Kulturně společenské centrum a sídlo Městského muzea. V suterénu přibyla restaurace a v zahradě vznikla galerie plastik s dominantním dílem Mrtvý Ábel od sochaře Quido Kociána, které jsme před chvílí shlédli během obchůzky kolem vily. Když jsme dočetli poslední řádky, dojedli a dopili, zaplatili jsme útratu a vydali se dovnitř vily, v níž nás čekala prohlídka expozic muzea. V pokladně jsme si koupili vstupenky, turistickou známku a získali razítko do památníku. Pak jsme se sami vydali do první expozice, v níž jsme stanuli před unikátním Planičkovým interiérovým orlojem. Tento obdivuhodný stroj sestrojil na počátku 20. století hodinář František Planička ze Slatinek u Prostějova. Zblízka jsme si prohlíželi jeho precizní mechaniku, která kromě přesného času zobrazuje také fáze měsíce, dny v týdnu, měsíce i další astronomické údaje, přičemž nechyběly ani pohyblivé figurky či hrající systém. Bylo fascinující sledovat plně funkční řemeslné dílo, které dýchalo technickou vyspělostí tehdejších mistrů. Poté jsme se přesunuli do navazující expozice secesní jídelny, která nás v mžiku přenesla do autentické atmosféry přelomu 19. a 20. století. V původních prostorách Hernychovy vily jsme si prohlédli zachovaný historický nábytek z let 1906–1907, soupravu jídelního stolu, dobové osvětlení i elegantní doplňky dokládající vysoký životní standard rodiny Floriana Hernycha. Vnímali jsme, jak secesní styl s rostlinnými motivy a organickými tvary prostupoval každým detailem místnosti, jež dříve sloužila nejen k rodinným setkáním, ale i k reprezentativním jednáním s obchodními partnery z textilního průmyslu. Následovala výstava s názvem Plesová sezóna, kterou jsme odstartovali pohledem na historickou módu, jíž dominovaly do detailu propracované šaty. Zaujal nás zejména bílý hedvábný model z poloviny 19. století s otevřeným dekoltem, spadlými rameny a všitými kosticemi v štíhlém pase. Dozvěděli jsme se, že velmi žádanou látkou byl jemně lesklý taft držící tvar, nicméně zámožnější rodiny dopřávaly dcerám pravé hedvábí. Zatímco dámská móda procházela proměnami střihů i uvolňováním konvencí, pánský oděv zůstával střízlivý – dominovaly černé či tmavé obleky a na plesech se objevovaly také slavnostní nebo myslivecké uniformy. Velkou pozornost jsme věnovali nepsanému jazyku společenských doplňků. Zjistili jsme, že vějíř zdaleka nesloužil jen k ochlazování, ale představoval rafinovaný prostředek neverbální komunikace. Držela-li dívka vějíř v levé ruce, vyjadřovala ochotu tancovat, zatímco pravá ruka znamenala odmítnutí. Složený vějíř před ústy naznačoval touhu po seznámení, přiložení k srdci vyznávalo zamilovanost a jeho neopatrné upuštění mělo zaručeně přilákat pozornost okolí. Neméně důležitou součástí plesové výbavy byly taneční kartičky, do nichž si pánové v předstihu zapisovali pořadí tanců. Celou atmosféru doplňovaly skleněné vitríny plné drobných nezbytností, jako byly vykládané hřebeny do účesů, kloboukové jehlice, jemné rukavičky či dobové kabelky. Na závěr nás pobavily ceny do tomboly, nedílné součásti všech plesů a pak jsme odešli do vstupní haly. Tento velkolepý prostor o rozloze 100 m² námi okamžitě dýchl elegancí secesní architektury. Celá hala byla obložená masivním dřevem a stěny plynule přecházejí v široké schodiště s dekorativním zábradlím, po němž jsme vystoupali na vyhlídkovou galerii v prvním patře. Zde naši pozornost upoutala bohatá štuková výzdoba stropu a citlivě řemeslně zpracované umělecké detaily, od originálních zabroušených okenních skel až po původní kování a dobové osvětlení. Naprostým unikátem prostoru byl monumentální víceúrovňový kovový lustr secesního tvarosloví a elegantní vysoký kandelábr stojící u paty schodiště. Hala dříve tvořila reprezentativní srdce sídla textilního magnáta Floriana Hernycha a v době naší návštěvy sloužila jako víceúčelový společenský i výstavní sál, kde městské muzeum pořádalo vernisáže, komorní koncerty, přednášky i svatební obřady. Pak jsme již postupně vstupovali do několika místností, v níž jsme se seznámili s textilní výrobou v Ústí nad Orlicí. Prohlídku jsme zahájili pohledem do samotných počátků řemesla v expozici věnované podomáckému zpracování lnu a tkalcovství. Stěny i vitríny přehledně vysvětlovaly postup od získávání prvních vláken až po hotovou látku. Prohlédli jsme si tak trdlici na lámané lněné stonky, vochli pro odstraňování koudelí, přeslici i tradiční dřevěný kolovrat, který ve své době předení výrazně zrychlil. Součástí expozice byla také světnice se starou truhlou a velkým tkalcovským stavem, u něhož seděla figurína přadleny, což atmosféře starých časů dodávalo na opravdovosti. V dalších částech se expozice věnovala přechodu od ruční práce k rozsáhlé tovární výrobě, která z Ústí nad Orlicí učinila jedno z hlavních center českého textilnictví. V prosklených vitrínách jsme si se zájmem prohlíželi dobové vzorníky látek, historické dokumenty, pamětní stuhy i učebnice a práce studentů místní Střední průmyslové školy textilní, která zde vychovávala odborníky už od roku 1892. Závěr textilní expozice mapoval posuny v průběhu 20. století, kdy se po znárodnění továrny sloučily pod národní podnik Perla. Na přehledných panelech i u dochovaných strojů jsme sledovali, jak se ve městě vyráběl bavlněný i bytový textil, flanely a damašky vyvážené do celého světa, a to až do postupného útlumu výroby na počátku 21. století. Následně jsme vkročili do textilní dílny, která působila jako živý tvůrčí prostor plný dřevěných stavů, přízí a tkalcovského náčiní. Na stěnách visely přehledné edukativní panely vysvětlující vlastnosti přírodních materiálů – od lnu, konopí a bavlny až po ovčí vlnu – i základní tkalcovské vazby, jako byla vazba plátnová, keprová či atlasová. Uprostřed místnosti stály rozestavěné stolní i velké tkalcovské stavy s navázanými osnovami a rozpracovanými tkaninami. Atmosféru dotvářely koše plné barevných klubek vlny, špulky s nitěmi, člunky i historické obrazy a velkoformátová fotografie starého tkalce při práci, která připomínala řemeslnou poctivost minulých generací. Z dílny jsme se přesunuli do expozice věnované houslovému virtuózovi Jaroslavovi Kociánovi, ze která na nás dýchla atmosféra první poloviny 20. století. Prostorám dominoval měšťanský salon se stylovým pozlaceným nábytkem, kterému vévodilo historické piáno sloužící jako stojan pro biografické panely, dobové fotografie a bronzová busta umělce. Sám ústecký rodák prokázal neobyčejný talent již v raném dětství, když poprvé veřejně vystoupil ve čtyřech a půl letech. Později vystudoval pražskou konzervatoř pod vedením slavného pedagoga Otakara Ševčíka a kompozici u Antonína Dvořáka. Jako uznávaný virtuóz procestoval celý svět a sklízel obrovské úspěchy na turné v USA i v Evropě. Svou bohatou kariéru zakončil jako významný profesor mistrovské školy, kde vychoval generace skvělých houslistů včetně Josefa Suka. Expozici doplňovala řada osobních památek, originální koncertní plakát prezentující ho jako „Bohemian Violin Virtuoso“ či sádrová socha sedícího Mistra od sochařky Marie Zlatníkové. Stěny zdobil také diplom o udělení čestného občanství města a smuteční i věnovací věnce z jeho bohaté koncertní kariéry. Ve vedlejší místnosti jsme shlédli výstavu věnovanou lidové architektuře a dokumentaci historických vesnických staveb. Místnosti vévodil velký architektonický kreslicí stůl s pravítky a rozpracovanými výkresy, doplněný skleněnými vitrínami s odbornou literaturou, terénními zápisníky a diplomovým ocení ing. arch. Jiřího Škabrady. Stěny pokrývaly detailně zpracované informační panely a velkoformátové fotografie, jež přibližovaly stavební vývoj chalup, půdorysy, konstrukce roubení i stavebně-historické průzkumy zaniklých i dochovaných objektů lidového stavitelství. Nechyběly ani náčrtky starých pecí a snímky štítů či interiérů starých stavení. Moc dlouho jsme se zde nezdržovali a raději jsme se šli podívat na expozici zdejšího betlemářství, které mělo v Ústí nad Orlicí velmi silné kořeny. Expozice představila proměny stavění betlémů v průběhu celého roku – od vánočního a tříkrálového přes hromniční až po postní. Prohlédli jsme si zde třeba jedny z nejstarších dochovaných papírových figurek v regionu, nicméně naše oči nejvíce upoutala práce tří současných autorů. Nejprve jsme obdivovali mechanický papírový betlém z let 2012–2016, pro který namaloval figurky Jaroslav Herain a pohyblivou mechaniku sestrojil Kamil Andres. Vznikl jako replika původního Cibulkova betlému a vedle klasické scény Narození zachycuje i blízké okolí – podhorské roubenky, hrad Litice, zříceninu Žampach či děti hrající si v potoce. O kousek dál jsme shlédli originální Betlém orlickoústeckých osobností od autorky Markéty Zemanové. Ten obsahoval přes 50 postav významných rodáků i spolkařů zasazených do reálií města, jako bylo náměstí s mariánským sloupem, samotná Hernychova vila nebo typické chaloupky z Podměstí. Nakonec jsme se zastavili u monumentálního soustruženého betlému Zdeňka Velebného, na kterém se pracovalo od roku 2014. Spatřili jsme úctyhodnou kompozici z více než 300 figur vyřezaných z mnoha druhů dřev, která se dala navíc celá otáčet pomocí velkých vnějších madel. Potom jsme začali stoupat do nejvyššího patra, kde se nacházela vyhlídková věž. Během výstupu jsme se díky panelům u schodiště dozvěděli mnoho zajímavostí o bohaté tradici textilní výroby v Ústí nad Orlicí. První panely popisovaly samotné počátky plátenictví a předení lnu či konopí, kdy podhorská oblast neměla vhodné podmínky pro zemědělství, a tak se místní obyvatelé začali věnovat tkalcovství a soukenictví. Postupně s rozvojem řemesla v 18. a 19. století vznikaly cechy a domácí tkalcovství dosáhlo svého vrcholu. Následná průmyslová revoluce a příchod parních strojů proměnily Ústí v jedno z hlavních center bavlnářství a tkalcovství. Další informační panely se podrobně věnovaly významným místním textilním podnikatelům a jejich továrnám. Četli jsme si například o firmě Anton a Antonín Brožkovi, která provozovala přádelnu a mechanické tkalcovny, o Friedrichu Pollakovi a jeho tovární výrobě šátků i módního zboží či o podniku Josef Sobotka a spol. Nechyběly ani informace o továrně na výrobu suken a lodenů Františka Kadrmana a dalších ústeckých průmyslnících. Výstup tak sice trval o něco déle, ale nijak nám to nevadilo. Po překonání posledních schodů se před námi z vyhlídkové věže otevřel nádherný panoramatický výhled na celé město i okolní kopce. Několik minut jsme se kochali pohledy z výšky na místa, kterými jsme v tento den procházeli a samozřejmě jsme očima přejeli i vzdálenější místa. Pak jsme sestoupili dolů do přízemí a Hernychovu vilu jsme opustili. Další naše kroky vedly k nejstarší budově ve městě, ale o tom již pojednává jiný můj článek. Chcete-li vědět, co všechno jsme tehdy zažili, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme se jeden květnový den věnovali zajímavostem v Ústí nad Orlicí.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/usti-nad-orlici-mestske-muzeum​

Historie :

Skutečně honosnou reprezentativní vilu v secesním slohu si v Ústí nad Orlicí nechal postavit textilní magnát Florian Hernych, který za ni zaplatil tehdy astronomickou částku 460 000 rakouských korun. Stavební dokumentaci sice zaštiťovala známá pražská firma Matěje Blechy, autorem samotného návrhu však byl s největší pravděpodobností architekt Emil Králíček ve spolupráci se sochařem Celdou Kloučkem. Výstavbu prováděl stavebníkův bratr Josef Hernych; stavební povolení bylo vydáno v březnu 1906 a úspěšná kolaudace proběhla v únoru 1907. I přes vážné finanční potíže rodinného podniku zůstala budova v majetku Hernychů až do roku 1951, kdy přešla pod správu státu. V následujících dekádách sloužila nejrůznějším institucím – od Hudební školy a Okresní lidové knihovny přes školní jídelnu až po Dům osvěty. Od roku 1971 zde dokonce sídlil tehdejší Památník revolučních tradic. Po politických změnách v roce 1989 se stavba v restituci vrátila původním majitelům, kteří ji pronajímali Základní umělecké škole Jaroslava Kociána. Ta se však v roce 2002 odstěhovala a opuštěný objekt začal rychle chátrat. Zlom nastal roku 2003, kdy vilu po složitých jednáních odkoupilo město Ústí nad Orlicí. Radnice se rozhodla vdechnout památce nový život a přetvořit ji v Kulturně společenské centrum česko-polského příhraničí i sídlo Městského muzea. Po rozsáhlé rekonstrukci zahájené na podzim 2006 byla vila slavnostně otevřena 26. dubna 2008. V suterénu vznikla stylová restaurace a přilehlá zahrada se proměnila v galerii pod širým nebem, jíž dominují plastiky v čele s dílem Mrtvý Ábel od místního rodáka Quido Kociána. Dnes tento architektonický skvost představuje jednu z nejvýznamnějších dominant celého města.

Historie čerpána z webu

https://muzeum-uo.cz/

Městské muzeum v Ústí nad Orlicí je držitelem turistické známky č.1872.

https://turisticke-znamky.cz