Budovu evangelického lycea v Kežmaroku jsme navštívili v září 2026 během šestidenní dovolené na Slovensku, jejíž první část jsme strávili v Liptovském Hrádku a poté jsme se na tři dny přesunuli do Kežmaroku. Poslední den dovolené jsme po snídani v hotelu Hviezdoslav vyrazili pěšky do centra města, abychom se seznámili s trojicí památek, které se nacházely přímo vedle sebe v ulici, nesoucí rovněž jméno slavného slovenského spisovatele. Jednou z nich byla školní evangelická budova, do níž chodívalo mnoho studentů, kteří se později proslavili v různých oborech lidské činnosti. Když jsme ke škole přišli, trochu nás překvapil hlouček švýcarských turistů, kteří postávali před lyceem, ale ukázalo se, že mají objednanou prohlídku sousedního dřevěného kostela Nejsvětější Trojice. Dále jsme se zde setkali s dvojici slovenských manželů, kteří byli s námi ubytováni na hotelu, a podařilo se nám je přesvědčit, aby s námi vyrazili na prohlídku knihovny v lyceu. Vešli jsme tedy dovnitř a souhrou okolností jsme na chodbě školy potkali paní, z níž se vyklubala průvodkyně knihovnou a tak jsme společně vystoupali do prvního patra, kde jsme zaplatili vstupné, koupili turistickou známku a získali razítko do památníku. Pak jsme již odešli do první místnosti s knihami, kde se průvodkyně pochlubila unikátní lycejní knihovnou. Zdejší knižní fond totiž v době naší návštěvy čítal neuvěřitelných 150 000 svazků, což z něj dělalo největší školní historickou knihovnu ve střední Evropě. Dozvěděli jsme se, že za mnohými vzácnými výtisky stály osudy autorů, kteří byli za své myšlenky a poznání upalováni na hranicích, a že ve své době měla jediná taková kniha hodnotu celého domu nebo stáda dobytka. V prosklených vitrínách jsme obdivovali neuvěřitelné poklady. Nejstarší rukopis v knihovně pocházel ze 14. století, nicméně my jsme mohli vidět o něco mladší exemplář z roku 1437. Dále jsme se dozvěděli, že knihovna uchovává vzácný soubor 55 prvotisků neboli inkunábulí vytištěných v raných počátcích knihtisku mezi lety 1470 až 1500, a přes 3 000 děl vydaných do roku 1600. Prohlédli jsme si originální tisky Jana Amose Komenského, kroniku Kolína nad Rýnem, starý slabikář a další pozoruhodné knihy. Pozoruhodnou raritou sbírky je také 600 historických grafických listů a stejný počet unikátních hudebnin, z nichž jsme některé viděli později. Výklad byl nesmírně poutavý, plný zajímavostí i úsměvných detailů, takže jsme se chvílemi upřímně zasmáli. Následně jsme přešli do monumentální místnosti  nesoucí název Sál Teodora Daniela Jozefa de Jóny. Tento významný šlechtic, královský tabulární soudce a bývalý student kežmarského lycea se stal největším mecenášem knihovny a když jí po své smrti v roce 1842 odkázal obrovskou soukromou sbírku, rozrostla se o neuvěřitelných patnáct tisíc svazků. A právě v tomto působivém sále, obklopeném tisíci hřbety vzácných knižních pokladů, nás průvodkyně upozornila na několik nečekaných kuriozit, které zprvu působily mezi seriózními právnickými a teologickými spisy jako z úplně jiného světa. S úsměvem nás nejprve přivedla k poličkám s takzvanou „červenou knihovnou“. Šlo o historické svazky v nápadně červených kožených či plátěných vazbách, do nichž se v minulosti balila literatura s milostnou a erotickou tematikou. Vedle červených knih se nacházela nevšední edice pamětí slavného svůdníka Giacoma Tasanovy, které v tomto protestantském prostředí, kde platila přísná mravní pravidla, tvořily protipól spisů Martina Luthera. Ještě více fascinující však bylo vyprávění o knihách z oblasti staré medicíny a přírodní filozofie, které de Jóny jako vášnivý sběratel také s oblibou shromažďoval. Průvodkyně nám detailně popsala jeden ze vzácných starých tisků, v němž autor popisoval recept na čarodějnickou mast, kterou si měly ženy podle dobových představ potírat tělo, aby získaly schopnost létat na sabat. V knize nechybělo složení emulze, v níž se míchaly silně jedovaté a halucinogenní byliny jako blín, rulík zlomocný, durman či oměj, ale jedna z nich chyběla a bez tajné přísady tak nebylo možno mast vyrobit. Poté naše kroky vedly do místnosti věnované kartografii a církevnímu umění. Spatřili jsme zde fascinující historické mapy ze 16. a 17. století – u těch nejstarších nás zaujalo tradiční středověké pořadí světových stran, kde byl jih umístěn nahoře a sever dole, zatímco mapy z období kolem roku 1600 už vykazovaly obdivuhodnou přesnost. Velmi nás zaujaly figurální mapy v podobě zvířat či postav. Mapa ve tvaru královny (Europa Regina) představovala spojenou Evropu s hlavou ve Španělsku a srdcem v Čechách, mapa v podobě vzpínajícího se koně symbolizovala sílu a nespoutanou rozlohu Asie a tvary ryb či mořských tvorů zase vyjadřovaly námořní moc ostrovních či přímořských států. Ve stejných prostorách se nacházel i vzácný církevní zlatý poklad, tvořený starobylými liturgickými poháry, kalichy a dalšími bohoslužebnými předměty spjatými s historií kežmarské evangelické obce. Nahlédli jsme také do dochované pamětní třídy. U jednoho z oken dodnes stála dřevěná lavice, v níž během svých studijních let sedával básník Pavol Országh Hviezdoslav. Průvodkyně nám připomněla, že kežmarským lyceem prošla doslova plejáda významných osobností, které utvářely vědecký i kulturní život. Studovali zde literáti jako Martin Kukučín, Ján Chalupka, Janko Kráľ, Janko Jesenský, Samo Tomášik či Jonáš Záborský. Z řad vědců a lékařů vynikl MUDr. Vojtech Alexander, průkopník čs. rentgenologie a přednosta radiologického ústavu v Budapešti, nebo celosvětově uznávaný fyzik a konstruktér Aurel Stodola, zakladatel teorie parních a plynových turbín a profesor slavné curyšské polytechniky. V další části expozice jsme se pobavili u dochovaného seznamu přísných školních pravidel a zakázaných činností z 19. století, jejichž porušení profesorský sbor tvrdě trestal. Studenti měli striktně zakázáno opouštět své ubytování po 21. hodině večerní, kousat tabák či kouřit, hrát v karty a jiné hazardní hry o peníze, navštěvovat místní hostince a šenky, nosit u sebe zbraně či vycházkové hole, ale například i koupat se v řece Poprad bez dozoru. K vidění byla také ukázka restaurování knih, jejichž obnova či záchrana stála školu nemalé peníze. Hned vedle na chodbě jsme si prohlédli malou temnou místnost – školní vězení neboli karcer. Provinilí studenti zde za kázeňské přestupky trávili několik hodin až dnů. V těsné kobce museli celou dobu stát, protože místnost byla tak úzká, že si nebylo kam sednout ani lehce odpočinout, přičemž stravovací režim byl velmi skromný: jídlo dostávali pouze jednou denně a vodu dvakrát za den. Na samotný závěr prohlídky jsme se vrátili do vstupní místnosti s pokladnou, kde jsme se posadili do studijních lavic a vyslechli si bohatou historii kežmarského školství, jehož písemná tradice sahá až do 14. století, i když farní škola zde s největší pravděpodobností fungovala ještě o sto let dříve. S příchodem reformace na Spiš se původní farní škola proměnila v protestantské gymnázium klasického typu. Dnešní podoba budovy lycea je výsledkem postupného rozšiřování: nová stavba vznikla v roce 1774 a po pouhých sedmi stech dnech už sloužila studentům. V roce 1820 bylo přistavěno první patro a o 45 let později i patro druhé. Vyšší budova umožnila rozšířit výuku o filozofii, teologii a právo, čímž se gymnázium proměnilo v prestižní lyceum. Získané vzdělání otevíralo absolventům dveře na nejvýznamnější evropské univerzity. Škola se díky vynikajícímu profesorskému sboru a mimořádné náboženské i národnostní toleranci stala vyhlášeným elitním ústavem celého Uherska a od roku 1981 je právem zapsána jako národní kulturní památka. Velmi milá průvodkyně přidala ještě dramatické vyprávění o tom, jak knihy na samém konci druhé světové války málem lehly popelem. Když v lednu 1945 do Kežmaroku dorazili sovětští vojáci, začali budovu lycea prohledávat a tisíce německy psaných historických svazků považovali za fašistickou literaturu a propagaci nacismu, kterou chtěli ihned spálit. Pohotový rektor školy však pohotově zareagoval a zachoval chladnou hlavu. Pozval velitele i vojáky na vydatný přípitek a štědrou dávkou tvrdého alkoholu je dokázal tak rozptýlit a opít, že na pálení knižních pokladů zcela zapomněli. Než vystřízlivěli, podařilo se místním obětavcům nejvzácnější části knižní sbírky narychlo odnést a bezpečně ukrýt v suterénu a na faře. Když vyprávění skončilo, poděkovali jsme průvodkyni za nevšední zážitek, rozloučili se a spolu se slovenskými manželi jsme vyšli před budovu. Zatímco naši známí odešli do sousedního dřevěného kostela, my jsme si na fasádě lycea prohlédli pamětní desky, připomínající významné osobnosti, které zde studovaly nebo působily. Zaujala nás například deska věnovaná slavnému slovenskému spisovateli Martinu Kukučínovi, který tu v letech 1881–1884 působil jako externí student, či připomínka Jána Čajaka. Další tabule vzdávala hold srbským literátům, jako byli Pavle Kengelac, Milovan Vidaković či Lazar Lazarević, což jen potvrdilo, jak významným vzdělávacím centrem celé střední a jižní Evropy lyceum bylo. O kus dál jsme si prohlédli plastiku s bustou MUDr. Vojtěcha Alexandra, průkopníka rádiologie v Uhersku, i desky připomínající pedagoga Samuela Bredetzkyho či zakladatele slovenské populární hudby Ernesta Genersicha. Nepřehlédnutelná byla také pamětní deska s reliéfem maďarského básníka Sándora Petőfiho a dojemná černá tabulka věnovaná investigativnímu novináři Jánu Kuciakovi a jeho snoubence Martině Kušnírové. Na další části fasády nás zaujala velká kamenná deska věnovaná významným vědcům bratřím Hunfalvovým, nebo pamětní tabule připomínající karpatskoněmecké průkopníky a badatele Vysokých Tater, jako byli David Frölich či Georg Buchholtz. Prohlídka všech těchto jmen byla dokonalou tečkou za celou návštěvou a tak jsme si pod modrým nebem naplno uvědomili, kolik velikánů prošlo branami této jedinečné kežmarské instituce. Vedle vchodu do lycea se nacházela deska věnovaná spisovateli a dramatikovi Jánu Chalupkovi, který zde působil jako profesor v letech 1818–1824 a pak jsme se otočili, abychom prozkoumali pomník s bronzovou bustou jednoho Pavla Országha Hviezdoslava, který na kežmarském lyceu studoval v letech 1865–1870, o čemž nás během exkurze informovala průvodkyně.Jakmile jsme si bustu prohlédli, spěchali jsme i my do dřevěného kostela Nejsvětější Trojice, kde zrovna začínala prohlídka, ale o tom již pojednává jiný článek. Chcete-li vědět, co všechno jsme tehdy zažili, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme v Kežmarku studovali knihy a poznali dva rozdílné kostely.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/kezmarok-evangelicke-lyceum-a-knihovna

Historie :

Počátky vzdělávání v Kežmarku sahají až do 14. století, kdy se v historických pramenech objevují první zmínky o městské farní škole. Zásadní přelom však přinesl rok 1531 a příchod reformace, během níž se původní škola transformovala na protestantské gymnázium. Výuka zpočátku probíhala v dřevěné budově u baziliky svatého Kříže, kterou o pět let později nahradila stavba kamenná. Období protireformace však přineslo těžké zkoušky; škola musela opustit prostory uvnitř hradeb a dočasně se uchýlit do hostince za Vyšnou bránou či do sakristie nedalekého dřevěného kostela. Trvalý domov získala instituce až v letech 1774–1776, kdy byla vztyčena nová barokní kamenná budova – základ dnešního lycea. Zlaté období nastalo v roce 1787, kdy vedle dosavadního osmitřídního gymnázia vznikly akademické třídy s katedrami teologie, filozofie a práva, čímž se škola oficiálně stala lyceem. Kežmarské lyceum si brzy získalo věhlas po celé střední i jižní Evropě. Vděčilo za to nejen vysoké úrovni výuky, ale především výjimečné atmosféře náboženské i národnostní tolerance. V jeho lavicích se vedle sebe potkávali studenti slovenští, němečtí, maďarští či srbscí, protestanti i katolíci. S růstem počtu žáků rostla i samotná budova; v roce 1820 dostavěli první patro a v roce 1865 získalo lyceum nástavbou druhého patra svou dnešní majestátní podobu. Příběh kežmarské lyceální knihovny je neodmyslitelně spjat se samotnou školou. Již od 16. století potřebovali profesoři i žáci ke studiu kvalitní učební pomůcky a odbornou literaturu. O to, aby měla škola řádně zorganizovaný knižní fond, se kolem roku 1600 zasloužil zejména pedagog a kazatel Sebastián Lam. Protože školství tehdy trpělo chronickým nedostatkem financí, byla existence knihovny od počátku závislá na štědrosti mecenášů, profesorů, absolventů i samotných studentů, kteří od roku 1722 povinně přispívali jedním florénem na nákup nových svazků. Největšího rozmachu dosáhla knihovna v 19. století díky velkorysým darům. Vůbec nejvýznamnějším mecenášem se stal šlechtic a právník Teodor Daniel Jozef de Jóny, který knižnici odkázal svou soukromou sbírku čítající přes 15 tisíc svazků. Prostory pro tisíce knih se postupně rozšiřovaly, až od roku 1906 zabraly celá dvě patra budovy. Dnes je kežmarská lyceální knihovna považována za největší historickou školní knihovnu ve střední Evropě. Ve svých regálech ukrývá neuvěřitelných 150 tisíc svazků. Mezi nejvzácnější klenoty patří 55 prvotisků – tedy knih vytištěných v nejranějším období knihtisku do roku 1500 – a také nejsilnější kolekce tisků z 16. století na Slovensku, čítající kolem 3 000 svazků. Nalézt zde lze originální práce Erasma Rotterdamského, Martina Luthera či Filipa Melanchthona, ale i vzácné lékařské, právnické a geografické spisy. Dnes tato národní kulturní památka slouží nejen vědcům a badatelům, ale svá tajemství otevírá i návštěvníkům z celého světa.

Historie čerpána z webu

https://www.ecavkk.sk

Evangelické lyceum Kežmarok je držitelem slovenské turistické známky č.859.

https://www.turisticke-znamky.sk