V horkých letních dnech jsme rozhodně netoužili po tom, aby se naše těla opékala pod sluncem u moře v ještě větším vedru, jež by nám stěžovalo případnou turistiku, protože jen ležet na pláži by nás nebavilo. Návštěvu jižních zemí jsme si proto nechali na jarní či podzimní měsíce a na červenec jednoho roku jsme si naplánovali šestidenní pobyt v Norsku. Když nastal den D, odjeli jsme autem do Krakova, odkud jsme se letecky přesunuli do Osla a vzápětí jsme zamířili do půjčovny u letiště, kde jsme si vyzvedli objednané auto. Pak nám již nic nebránilo v tom, abychom vyrazili na okružní jízdu jižním Norskem, kterou jsme si několik týdnů předem pečlivě připravili. Nevyzpytatelné severské počasí nás sice v průběhu týdne donutilo poněkud upravit harmonogram, ale většinu naplánovaných míst jsme přesto navštívili.

Druhý den po snídani jsme si sbalili věci a potom jsme opustili apartmánový dům v obci Skjetten nedaleko Osla, kde jsme strávili první noc v Norsku. Během noci padala z nebe voda a ranní zatažená obloha rovněž nevěštila nic dobrého, ale i přes několik dešťových přeháněk jsme navštívili sportovní středisko Holmenkollen a prohlédli si kostel v obci Heddal. Následně jsme vyrazili za 99 kilometrů vzdáleným vodopádem Nedrebøfossen. Jeli jsme po mezinárodní silnici E134, díky které cesta krajinou Telemarku rychle ubíhala. Když jsme minuli vesnici Hjartdal, vjeli jsme do 9355 metrů dlouhého tunelu s názvem Mælefjell, který zde vznikl v letech 2013 – 2019. Tunel nám zrychlil jízdu o několik minut, protože jsme horu Mælefjell nemuseli objíždět přes jiné vesnice, nicméně jsme žádný čas nakonec neušetřili.

Zhruba uprostřed tunelu totiž svítilo modré světlo a tak jsme využili odstavné plochy a na chvíli se zde zastavili. Zajímavý technický úkaz jsme si nafotili, ale moc dlouho jsme se zde nezdržovali, neboť jsme si všimli nápisu o zákazu zastavení. Navíc na naši přítomnost dohlížela bezpečnostní kamera, takže jsme nechtěli riskovat případnou pokutu a raději jsme rychle nasedli do auta, jímž jsme pokračovali za naším dalším cílem. Projížděli jsme kouzelnou norskou krajinou, plnou jezer, rybníků a malých vesniček, které spojovala dvouproudá silnice, skrápěná deštěm. Rovinaté lesní úseky, kde jsme očima marně hledali losy, žijící volně ve zdejší přírodě, vystřídal občasný sjezd serpentinami do údolí a po více než hodině a půl jsme konečně přijeli k málo známému vodopádu Nedrebøfossen u obce Dalen.

Auto jsme zaparkovali asi 3 kilometry za zmíněnou obcí na malém plácku a následně jsme po lesní stezce sestoupili k řece Tokke. Ocitli jsme se v málo osídlené krajině, obklopeni lesy, bažinami a údolími, kde příroda vytvořila kaňon s nepříliš vysokým vodopádem, vyznačujícím se spíše divokostí a klouzáním vody po několika skalnatých stupních různé výšky. Na břehu jsme vstoupili na lanový most, který na první pohled nevypadal zrovna důvěryhodně a když se pod náporem našich těl rozhoupal, bylo o zábavu postaráno. Došli jsme asi do poloviny mostu a rozhlédli se kolem sebe. V dálce jsme viděli hory na území Telemarku, zčásti zachované do mlžného oparu, zdánlivě nekonečné lesy pod nimi, ale to nejdůležitější se právě odehrávalo pod našimi nohami, kde tekla řeka Tokke, vlévající se v Dalenu do jezera Bandak.

Směrem k obci protékala sice svižným tempem, nicméně nijak dramaticky, zatímco když jsme se podívali proti proudu, naskytla se nám úžasná podívaná na vodopád Nedrebøfossen. Sice nebyl nijak vysoký, ale svou nespoutaností, rychlým průtokem po několika skalnatých stupních různé výšky a zpěněnou vodou, působil nebezpečně až děsivě. V kombinaci s pohupující se lávkou a několikametrovou propastí pod námi jsme právě prožívali nevšední chvíle plné adrenalinu. Několik minut jsme vodní divadlo pozorovali a potom jsme přešli po mostě na druhý břeh, kde jsme odlovili kešku. Po úspěšném nálezu jsme se vrátili po mostě zpátky a na informační tabuli si přečetli několik skromných faktů o tomto místě. Dozvěděli jsme se, že řeka Tokke byla po celé věky důležitým dopravním prostředkem pro přepravu lidí i zboží v horských vesnicích v Telemarku.

Vodní cesta z Dalenu do Skienu sloužila již ve 12. století k přepravě dřeva a vytěženého brusného kamene. Když se Skien stal roku 1358 tržním městem, stal se důležitým lodním přístavem pro oba materiály. Nejprve se však dřevo muselo přepravit z horských oblastí v nadmořské výšce 698 dolů do jezera Bandak u zmíněné obce Dalen, ležící v 72 metrech nad mořem. Významnou překážkou na této cestě byl vodopád Nedrebøfossen, který časem získal přezdívku Helvetesfossen neboli Pekelný vodopád. Důvodem ďábelského názvu nebyla velikost vodopádu, ale velká díra na dně, do níž klády padaly a následně vystřelovaly různými směry vzhůru. Vytvořila se tak změť dřeva a aby se takovým nebezpečným situacím předešlo, byl kolem roku 1900 průchod skálou vytěžením horniny rozšířen a od té doby dřevo Pekelným vodopádem procházelo většinou hladce.

Během studování a překladu cizojazyčného textu jsme mimoděk poslouchali kvílení vodopádu, připomínající úpění duší v pekle, které díky dešťovým přeháňkám poněkud nabylo na síle. Video vodopádu je zde. Když jsme dočetli poslední řádky, vystoupali jsme po stezce zpátky k autu, kterým jsme následně zamířili do 76 kilometrů vzdálené vesnice Rysstad, kde jsme měli domluvené ubytování. Projížděli jsme hornatou částí části jižního Norska a poprvé jsme se zde setkali s ovcemi na silnici. Zatímco v naší republice by řidiči na polehávající zvířata jistě nadávali, na severu Evropy se jednalo o naprosto běžnou věc. Šoféři vždy přibrzdili a pokud některé ovce nebyly ochotné vozovku opustit, museli je buď objet, nebo dokonce odehnat na kraj. Pro nás to byl ovšem netradiční zážitek a ovečky jsme si často vyfotili nebo dokonce natočili na mobilní telefony.

V následujících dnech jsme v hornatých částech Norska několikrát narazili na dopravní značku Ferist, což byl v podstatě rošt přes silnici, který zabraňoval průchodu ovcí či jiného dobytka mimo vyhrazené pastviny. S ohledem na automobilový provoz byla u kovového roštu obvykle dvojnásobná šířka vozovky a vrátka, která se ručně dala zavřít. Místní obyvatelé totiž nechávali ovce v okolí farmy pást naprosto volně a norští řidiči pro nás nezvyklé podmínky naprosto s klidem akceptovali. Po prvním setkání s ovcemi jsme pokračovali v jízdě po jedné z páteřních silnic, po které jsme se pohybovali nejčastěji rychlostí 70 – 80 kilometrů za hodinu, jelikož se prostě nedalo jet svižněji. Přitom jsme pozorovali krajinu, tak jinou oproti naší české zemi a nemohli jsme se na tu krásu vynadívat.

Dvouproudá silnice se kroutila jako had, vedla údolími s vodopády, podél vysokých kopečků se zbytky sněhu či po břehu jezer a řek, takže i kdybychom chtěli, porušovat předepsanou rychlost se prostě nedalo. Občas jsme projeli nějakou tou obcí nebo se setkali s nově budovanou silnicí, které v Norsku stále vznikaly nebo byly upravovány pro bezpečnější provoz. Po více než hodinové jízdě jsme konečně dorazili do obce s názvem Rysstad, kde jsme strávili noc v krásném kempu Sølvgarden Cottages. Pronajali jsme si zde nadstandardně vybavenou chatku na břehu řeky Otra, tekoucí dlouhým údolím Setesdal, tvořící společně kouzelnou přírodní scenérii, kterou jsme se pokochali až druhý den ráno, protože jsme sem dorazili až pozdě večer. Rychle jsme povečeřeli a po povinné hygieně jsme ulehli do postelí, abychom nabrali síly na další den, o kterém již pojednává jiný můj cestopis.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/dalen-vodopad-nedrebofossen​

Historie :

Vodopád Nedrebøfossen se nachází na řece Tokke, u obce Dalen, v kopcovité části země s názvem Telemark. V málo osídlené krajině, obklopené lesy, bažinami a údolími, příroda vytvořila kaňon s nepříliš vysokým vodopádem, vyznačujícím se spíše divokostí a klouzáním vody po několika skalnatých stupních různé výšky. Ač to tak nevypadá, po celé věky byla řeka Tokke důležitým dopravním prostředkem pro přepravu lidí i zboží v horských vesnicích v Telemarku. Vodní cesta z Dalenu do Skienu sloužila již ve 12. století k přepravě dřeva a vytěženého brusného kamene. Když se Skien stal roku 1358 tržním městem, stal se důležitým lodním přístavem pro oba materiály. Nejprve se však dřevo muselo přepravit z horských oblastí v nadmořské výšce 698 dolů do jezera Bandak u zmíněné obce Dalen, ležící v 72 metrech nad mořem. Významnou překážkou na této cestě byl vodopád Nedrebøfossen, který časem získal přezdívku Helvetesfossen neboli Pekelný vodopád. Důvodem ďábelského názvu nebyla velikost vodopádu, ale velká díra na dně, do níž klády padaly a následně vystřelovaly různými směry vzhůru. Vytvořila se tak změť dřeva a aby se takovým nebezpečným situacím předešlo, byl kolem roku 1900 průchod skálou vytěžením horniny rozšířen. Od té doby dřevo Pekelným vodopádem procházelo většinou hladce. Zajímavou scenérii si turista může prohlédnout ze zavěšeného mostu nad řekou a poslouchat přitom kvílení vodopádu, připomínající úpění duší v pekle.

Historie čerpána z webu

https://www.visittelemark.com/

Vodopád Nedrebøfossen nemá turistickou známku.