Přírodní památka Bázlerova pískovna se nachází v polích severně od Olomouce pouze necelé dva kilometry od našeho bydliště v hanácké metropoli, díky čemuž se tato oáza uprostřed zemědělsky využívané krajiny stala častou zastávkou v rámci našich procházek. Občas jsme si sebou vzali fotoaparát, abychom pískovnu zvěčnili jeho objektivem a poprvé se tak stalo v říjnu 2014, kdy sice ještě listí na stromech nestačilo zežloutnout, ale i tak se nám povedlo místo zachytit ve výjimečné situaci. Tenkrát jsme se na tomto kouzelném místě ocitli jen pár týdnů poté, co byl z jezírka odtěžen nános bahna a porost na břehu značně prořídl díky prořezání stromů a vyčištění od křovin. Jelikož jsme zde nebyli poprvé, zůstali jsme stát lehce v šoku, neboť jezírko a porost na březích získal zcela jiný nádech a atmosféru. Namísto zelené vody a zarostlé džungle se nám okolo jezírka chodilo téměř jako doma po koberci a vše bylo krásně přehledné a čisté. Jezírko ještě nebylo úplně plné a také z tohoto hlediska se nám povedlo zachytit místo v unikátní situaci. Uprostřed vody jsme spatřili malý ostrůvek, který nám připadal jako krunýř želvy, jenž se zrovna potopila pod hladinu. Bohužel jsme žádná další zvířata nespatřili, jelikož se zřejmě ještě bála se do Bázlerovy pískovny vrátit poté, co zde tak dramaticky zasáhla lidská ruka. Také ptactvo se již vydalo na dalekou cestu za teplem a tak jsme měli pískovnu jen sami pro sebe. Dokonce ani žádný jiný člověk nás nevyrušil a tak jsme si zkontrolovali kešku, kterou tady náš nadšený kačer předtím umístil. Vše bylo v pořádku a tak jsme se mohli spokojeně vrátit domů.

Podruhé jsme do pískovny s fotoaparátem v ruce vyrazili o tři měsíce později, hned první den v roce po decentních silvestrovských oslavách, abychom tuto přírodní památku zvěčnili v zimním hávu a také jsme si chtěli provětrat hlavy. Pomalým krokem jsme se tedy v lednu 2015 vydali z Hejčína do sousedního Řepčína, kterým jsme se prosmýkli až k mostu přes Mlýnský potok, po němž jsme přešli na duhou stranu. Ocitli jsme se tak na bývalých podmáčených loukách, které člověk přizpůsobil vlastnímu užitku v podobě polí a Bázlerova pískovna se tak stala skutečnou oázou v zemědělské krajině. Kráčeli jsme po asfaltové in-line stezce a po několika desítkách metrů jsme zabočili doleva na polní cestu, která nás dovedla k informační tabuli u Bázlerovy pískovny.  Z ní jsme se mimo jiné dozvěděli, že tato lokalita vznikla v období první republiky drobnou těžbou štěrkopísku na území pokrytém vlhkými loukami, jenž byly počátkem 70. let 20. století vysušeny vlivem regulace a zahloubení Mlýnského potoka, který už sem při jarních povodních nepřinášel žádnou vodu. Po přečtení dalších informací jsme již vydali k jezírku, obklopeném holými stromy a jejich méně šťastnými kolegy. Někteří z dřevěných bohatýrů totiž od naší poslední návštěvy přišli o ručičky a pár jich dokonce leželo bezvládně na břehu dvou jezírek. Vodní hladina byla zamrzlá a pokryta tenkou sněhovou vrstvou, která dotvářela zimní atmosféru už tak pěkného místa. Sníh nás docela potěšil, jelikož tenkrát nebývalo zvykem, aby první den v roce nějaký už napadl. O to smutnější pohled byl na prořezanou vrbu bílou, olši lepkavou a topol kanadský, jejichž pahýly prosebně trčely k šedivé obloze, jakoby se ptaly proč jsi nám to člověče udělal ? Tolik let jsme tady v poklidu rostli a pak jsme byli tak zmrzačeni…..Odpovědi na tyhle otázky jsme jim dát nedokázali, nicméně jsme je alespoň objali a popřáli jim brzké uzdravení a mnoho dalších let do života. Poté jsme se opět prošli podél jezírek, přičemž jsme neodolali a trochu se sklouzli po ledem zamknuté hladině. Podařilo se nám tak skutečně provětrat hlavu i zbytek těla a užít si zimní krajiny. Následně jsme se vydali na zpáteční cestu domů a odešli jsme právě včas, neboť nás na Bázlerově pískovně vystřídala rodinka s dětmi, takže kouzlo okamžiku bylo nenávratně pryč.

Vyčištěnou pískovnu jsme potřetí navštívili v dubnu 2015, přičemž jsme sem přišli obvyklou cestou po hejčínských loukách. Opatrně jsme minuli včelí úl za informační tabulí, v němž už okřídlení obyvatelé a obyvatelky pilně pracovali, inu jako včelky. Tentokrát jsme zde nebyli sami, neboť se v pískovně usídlily různé druhy létající bezobratlých. Na vodní hladině čile rejdily bruslařky, o poznání pomaleji se po vodě a zabahněných březích pohybovaly vodoměrky a nechyběly ani znakoplavky, využívající nápadné zadní nohy jako vesla a vážka ploská, typická širokým blankytně modrým zadečkem. Kdybychom zde byli večer, určitě bychom mohli poslouchat žabí koncert skokana štíhlého či rosničky zelené, ale přes den byli jsme rádi, že jsme alespoň zahlédli nejběžnějšího čolka obecného. Pískovnu již osídlili také ptáci, kteří ji odjakživa využívali zejména v parných letních dnech jako zdroj pitné vody a ke koupeli. Při procházce po břehu jsme na jednom místě objevili noru, ve které prý pobývalo zvíře všemi mastmi mazané, tedy liška obecná. Nejstarší člen naší výpravy byl rád, že bylo ještě brzy na setkání s užovkou obojkovou, jejíž čas měl teprve přijít. Na rozdíl od zimy tedy Bázlerova pískovna ožila, nicméně stromy na březích jezírek stále čekaly na lidskou odpověď, připraveni předstoupit před soud matky přírody. Pochybovali jsme však o tom, zda je na totéž připraven i člověk. Zanechali jsme smutného rozjímání a šli zkontrolovat naši kešku, zda je vše v pořádku. Ukrytá schránka byla na svém místě bez poškození a tak jsme se mohli spokojeně vydat na zpáteční cestu domů.

Kolikrát jsme kolem Bázlerovy pískovny od té doby prošli nebo se u ní zastavili, nešlo spočítat. Každopádně se jednalo o desítky či spíše stovky různých procházek, které často vedly v bezprostřední blízkosti této přírodní lokality. Mohli jsme tak sledovat vývoj pískovny, která se opět zazelenala a začala žít svým vlastním životem. V průběhu let sem tam zmizel zetlelý strom, hladina měnila svou výšku podle množství dešťů a rybníček více či měně obrůstal zelení dle ročního období. Stále nám však vrtalo hlavou, jak pískovna přišla ke svému jménu a proč zde vznikla. Informační tabule u pískovny o tom totiž zarytě mlčela a tak jsme museli zapátrat doma v počítači. Až po letech se nám konečně podařilo zjistit, že se historie místa začala psát v období první republiky. V úrodné nivě řeky Moravy tehdy fungovala řada drobných, tzv. selských pískoven. Místní gruntovníci využívali bohatých naplavených zásob štěrkopísku na svých pozemcích a těžbu prováděli ručně s pomocí nájemních pískařů. Jedním z těchto hospodářů byl i sedlák Bázler, který vlastnil pozemek na katastru na pomezí Černovíra a Lazců. Těžba na Bázlerově pozemku probíhala ovšem v malém měřítku a jakmile vykopaná jáma dosáhla přesných hranic jeho parcely, další práce skončily. Jáma se postupně naplnila spodní a pramenitou vodou a byla ponechána svému osudu. Zatímco většina podobných malých jam v okolí, jako byla například nedaleká Dudkova pískovna u lazecké pevnůstky, byla během kolektivizace v 50. letech zavezena, zarovnána a přeměněna na obří hony orné půdy, Bázlerova pískovna měla jiné štěstí. Díky dostatečné hloubce a stabilnímu přítoku podzemní vody zůstala trvale zatopená a udržela si svou existenci. A jméno původního majitele pozemku tak díky lidovému názvosloví přežilo celé věky ! Záhada byla tedy objasněna a my jsme mohli v následujících letech Bázlerovu pískovnu několikrát do měsíce navštěvovat znovu, aniž by nám v hlavě hlodal červík nevědomosti a vyfotit si ji třeba v srpnu 2026, kdy vrcholilo horké léto…..

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/olomouc-bazlerova-piskovna​

Historie :

Na severním okraji Olomouce, v rovinaté krajině mezi Lazcemi, Černovírem a Řepčínem, se ukrývá nenápadné, ale z přírodovědného hlediska mimořádné místo s názvem Bázlerova pískovna. Na první pohled působí jako klidné jezírko obklopené bujnou zelení. Její příběh je však fascinující ukázkou toho, jak se z technické zásahové jámy může postupem desetiletí stať klíčové přírodní refugium. Historie místa se začala psát v období první republiky. V úrodné nivě řeky Moravy tehdy fungovala řada drobných, tzv. selských pískoven. Místní gruntovníci využívali bohatých naplavených zásob štěrkopísku na svých pozemcích a těžbu prováděli ručně s pomocí nájemních pískařů. Jedním z těchto hospodářů byl i sedlák Bázler, který vlastnil pozemek na katastru na pomezí Černovíra a Lazců. Těžba na Bázlerově pozemku probíhala v malém měřítku. Jakmile vykopaná jáma dosáhla přesných hranic jeho parcely, další práce skončily. Jáma se postupně naplnila spodní a pramenitou vodou a byla ponechána svému osudu. Zatímco většina podobných malých jam v okolí (jako byla například nedaleká Dudkova pískovna u lazecké pevnůstky) byla během kolektivizace v 50. letech zavezena, zarovnána a přeměněna na obří hony orné půdy, Bázlerova pískovna měla jiné štěstí. Díky dostatečné hloubce a stabilnímu přítoku podzemní vody zůstala trvale zatopená a udržela si svou existenci. Jméno původního majitele pozemku tak díky lidovému názvosloví přežilo celé věky. V době svého vzniku byla pískovna přirozeně propojena s okolními vlhkými loukami a pravidelně sycena rozlivy jarních povodní z Mlýnského potoka a Moravy. Zásadní změna přišla na počátku 70. let 20. století. V rámci masivních melioračních úprav došlo k narovnání a výraznému zahloubení koryta Mlýnského potoka. Tento technický zásah sice odvodnil okolní pole, ale zároveň dramaticky snížil hladinu podzemní vody a přerušil přirozené záplavy. Bázlerova pískovna se tak proměnila v osamocený „zelený ostrov“ uprostřed intenzivně obhospodařované zemědělské krajiny. Nucená izolace od řeky a absence přirozeného průtoku vedla k postupné proměně ekosystému. Jezírko sice ztratilo některé původní druhy ryb, jako byl karas obecný či lín, ale zároveň se stalo nenahraditelným útočištěm pro živočichy, kteří v okolní přeměněné krajině ztráceli domov – především pro obojživelníky. Dne 30. července 1993 byla Bázlerova pískovna oficiálně vyhlášena přírodní památkou. Důvodem ochrany se stal zachovalý fragment mokřadního ekosystému s břehovými porosty vrby bílé a olše lepkavé. Pískovna se stala klíčovým refugiem pro Blatnici skvrnitou, kriticky ohroženou žábu s typickým česnekovým zápachem při ohrožení, dále Čolka velkého a obecného či pro Ropuchu obecnou a řadu dalších druhů vodního hmyzu. Během dalších let však pískovně hrozil zánik z druhé strany – přirozeným stárnutím. Bez přísunu čerstvé vody se v jezírku hromadil listový a organický sediment, docházelo ke kvetení vody, úbytku kyslíku a postupnému zarůstání. Významnou roli v moderní historii lokality odehrálo hnutí pro ochranu přírody Sagittaria, kteří roku 2005 dosáhli rozšíření chráněného území na výměru přes 5 hektarů. Okolní pole byla zatravněna a byly zde vysázeny remízky, což zabránilo splachování zemědělských hnojiv přímo do vody. V letech 2014–2015 proběhla rozsáhlá revitalizace. Pískovna byla šetrně odbahněna, byly prořezány stínící náletové dřeviny na březích a obnovil se vodní sloupec. Dnes je Bázlerova pískovna udržována záměrně bez dravých ryb a invazních druhů, aby poskytovala ideální podmínky pro rozmnožování obojživelníků. Příběh drobné prvorepublikové těžební jámy sedláka Bázlera tak má šťastný konec – z užitkového místa se stal jeden z pěkných přírodních klenotů v těsném sousedství Olomouce.

Historie čerpána z webu

http://www.sagittaria.cz

Město Olomouc je držitelem turistické známky č.335.

https://turisticke-znamky.cz