V horkých letních dnech jsme rozhodně netoužili po tom, aby se naše těla opékala pod sluncem u moře v ještě větším vedru, jež by nám stěžovalo případnou turistiku, protože jen ležet na pláži by nás nebavilo. Návštěvu jižních zemí jsme si proto nechali na jarní či podzimní měsíce a na červenec jednoho roku jsme si naplánovali šestidenní pobyt v Norsku. Když nastal den D, odjeli jsme autem do Krakova, odkud jsme se letecky přesunuli do kouzelné severské země a vzápětí jsme zamířili do půjčovny u letiště, kde jsme si vyzvedli objednané auto. Pak nám již nic nebránilo v tom, abychom vyrazili na okružní jízdu jižním Norskem, kterou jsme si několik týdnů předem pečlivě připravili. Nevyzpytatelné severské počasí nás sice v průběhu týdne donutilo poněkud upravit harmonogram, ale většinu naplánovaných míst jsme přesto navštívili.

Z mezinárodního letiště v Sandefjordu jsme se zapůjčeným autem přesunuli do 110 kilometrů vzdáleného Osla, v němž jsme strávili zbytek dne. Po příjezdu do města jsme francouzský bílý vůz zaparkovali zdarma v rezidenční čtvrti Ellingsrudåsen a pak jsme si šli do supermarketu Kiwi koupit balenou vodu na pití. Následně jsme zamířili ke vstupu do metra, které se nacházelo jen pár desítek metrů od obchodu a uvnitř chodby jsme si v automatu koupili jízdenky. Pak jsme sjeli výtahem hluboko do podzemí a když jsme z klece vystoupili, nestačili jsme zírat. Ocitli jsme se v chodbách s přírodními horskými stěnami, takže jsme si připadali jako na exkurzi v jeskyni a nikoliv jako v metru. Na větší rozjímání však nebyl čas, neboť nám za pár minut odjížděl vlak a tak jsme úžasnou chodbou sestoupili dolů k čekající soupravě.

Ellingsrudåsen byla totiž od svého otevření v roce 1981 konečnou stanicí druhé linky metra, kterou jsme se svezli do centra města. Během jízdy jsme na několika zastávkách z reproduktorů slyšeli hlášení, oznamující naši polohu a nemohli jsme přeslechnout ani upozornění, že se dveře zavírají. V norštině tato věta zněla asi takto : Do jedné rukys. Cesta ubíhala a přibližně po dvaceti minutách jsme vystoupili na zastávce u Národního divadla. Vzápětí jsme opustili podzemní prostory a zahájili procházku po historickém středu města, kde jsme poznali několik památek a zajímavostí. Nejprve jsme si kolem dokola obešli Národní divadlo a v jeho bezprostřední blízkosti prohlédli první ze zajímavých prvků parku, jímž byla moderní fontána. Na solidní fotku jsme si museli chvíli počkat, protože se kolem stříkající vody pohybovali jiní turisté, ale vyplatilo se.

Nutno podotknout, že podobná situace nastala prakticky u každé zajímavosti v parku, neboť ten se stal oblíbeným místem k odpočinku místních obyvatel a také zahraničních turistů, kteří sem chodí obdivovat zeleň a vodní prvky. A protože se prostor kolem fontány nazýval Johanne Dybwad plass, nemohla zde chybět socha této norské divadelní herečky a producentky. Rodačka z Osla byla přes 50 let hlavní herečkou Národního divadla a za své zásluhy získala královskou medailí a další ocenění. Na opačné straně fontány u divadla stála socha norského herce, umělce, tanečníka, choreografa a instruktora, který se jmenoval Per Pavels Aabel. Veřejnost si jej pamatovala jako skvělého vypravěče a baviče, který taktéž získal řadu ocenění, včetně toho královského. Jeho následovníkům bývá každoročně udělována cena pojmenovaná Per Aabel.

Třetí socha u fontány ztvárňovala Wenche Foss, což byla přední divadelní a televizní herečka, která rovněž obdržela řadu ocenění. Zaujalo nás, že její pohřeb na jaře 2011 přenášela televize v přímém přenosu a byl hrazen norskou vládou. Wenche Foss se tak stala teprve pátou ženou v historie této severské země, které se dostalo takové cti. U boční strany Národního divadla jsme narazili na památník Ludviga Holberga z roku 1939, jenž byl obklopen nádhernou květinovou výzdobou. Norsko-dánskému dramatikovi, prozaikovi a osvícenskému učenci dělali společnost komediální postavy Henrika a Pernille, a také racek chechtavý, který poněkud neuctivě seděl na jeho hlavě. Přínos práce Ludviga Holberga spočíval především v popularizaci vědy či vytvoření nového dánského básnictví a dramatiky, kterou povznesl na vysokou úroveň.

Pak jsme si krátce prohlédli sochu Cyklisty a přesunuli se k restauraci pod širým nebem, která zde vznikla v sedmdesátých letech 20. století a o dvě desetiletí později byla přestavěna. Jelikož jsme v ní nechtěli jíst, pouze jsme kolem ní prošli a zastavili se u Hudebního pavilonu. Když roku 1864 byla postavena první restaurace Fritzners Pavilon, následně vznikl také hudební pavilon, který roku 1920 nahradila zděna stavba od architektů Chr Morgenstierna a Arneho Eideho. Před hudebním stánkem jsme pak obdivovali sochu Johana Halvorsena, což byl norský hudební skladatel, dirigent a houslista. Jeho skladby rozvíjely národní romantické tradice reprezentované Edvardem Griegem, jehož velmi obdivoval a upravil některá jeho klavírní díla, jako například pohřební pochod, který se hrál na Griegově pohřbu.

Zaujalo nás, že se Halvorsen dokonce přiženil do jeho rodiny, když si vzal Griegovu neteř. Následně jsme překročili ulici s názvem Roald Amundsens gate a zamířili k soše norského spisovatele a básníka Henrika Wergelanda. Tento muž v roce 1829 promoval na nedaleké univerzitě a zasloužil se o vytvoření spisovného dánsko-norského jazyka. Jeho socha byla v obležení hlučných ptáků, kteří okupovali také přilehlou vodní plochu, jež byla naším dalším cílem. Na břehu nádrže jsme našli dvě dvojice nahých dětí. Nejprve jsme se vyfotili u chlapečků a pak u děvčátek, stejně jako spousta jiných turistů, které naštěstí nahota nijak nepohoršovala. Pak jsme se vydali na procházku kolem vody, kterou někteří otužilci dokonce využili ke koupání. V totiž Oslu svítilo sluníčko a bylo asi 23 stupňů, což na zdejší poměry představovalo opravdu vysokou teplotu.

Cestou jsme sledovali tryskající proudy vody ze středu nádrže a po chvilce jsme narazili na sochu Cecílie. Jednalo se o první umělecké dílo, představující ženu s nevyléčitelnou rakovinou prsu. Na konci nádrže se v malém lesíku na ostrůvku skrýval jelen s laní. Nebyli pochopitelně živí, nýbrž z bronzu. Pouť po parku Studenterlunden jsme zakončili u zvláštních veřejných toalet, jejichž služby jsme nevyužili. Nastal ten správný čas dozvědět se nějaká fakta z historie parku, obklopeném čtyřmi ulicemi Karl Johans gate, Stortingsgata, Frederiks gate a Roald Amundsens gate, jenž byl založen roku 1837 a ihned se stal oblíbeným místem pro setkávaní studentů. Během švédsko-norského studentského setkání v roce 1852 se v parku konala velká recepce a při této příležitosti byl pojmenován Studenterlunden.

V roce 1888 park získalo město, které o 11 let později nechalo na jeho okraji postavit Národní divadlo se sochami Bjørnstjerne Bjørnsona a Henrika Ibsena před vchodem. Severní stranu divadla pak roku 1939 obsadil pomník Dyre Vaas Holberga. Kolem roku 1920 z centra zmizely poslední velké stromy, které pokrývaly starý park Ruseløkk a poté byly odstraněny další nevzhledné stavby. Roku 1928 vznikl podchod do stanice metra, kvůli čemuž byla část parku několik let nepřístupná. V sedmdesátých letech 20. století získalo centrum nový vzhled, nicméně my jsme jej viděli v podobě, kterou dostal po roce 1990. Moc se nám zde líbilo, ale nastal čas posunout se dál k budově Parlamentu, o němž již vypráví jiný můj článek. Chcete-li vědět, co jiného jsme tento den poznali, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme se první den v Norsku procházeli centrem Osla.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/oslo-mestsky-park-studenterlunden​

Historie :

Studenterlunden je název parku v historickém centru norského města Oslo, obklopeném čtyřmi ulicemi Karl Johans gate, Stortingsgata, Frederiks gate a Roald Amundsens gate. Park byl založen roku 1837 a ihned se stal oblíbeným místem pro setkávaní studentů. Během švédsko-norského studentského setkání v roce 1852 se v parku konala velká recepce a při této příležitosti byl pojmenován Studenterlunden. Roku 1864 byla postavena restaurace Fritzners Pavillon a následně vznikl první hudební pavilon, který roku 1920 nahradila zděna stavba od architektů Chr Morgenstierna a Arneho Eideho, v němž se konaly koncerty i během druhé světové války. V roce 1888 park získalo město, které o 11 let později nechalo na jeho okraji postavit Národní divadlo se sochami Bjørnstjerne Bjørnsona a Henrika Ibsena před vchodem. Severní stranu divadla pak roku 1939 obsadil pomník Dyre Vaas Holberga. Kolem roku 1920 z centra zmizely poslední velké stromy, které pokrývaly starý park Ruseløkk a poté byly odstraněny další nevzhledné stavby. Roku 1928 vznikl podchod do stanice metra, kvůli čemuž byla část parku několik let nepřístupná. V sedmdesátých letech 20. století získalo centrum nový vzhled, když byl přestavěn hudební pavilon a vznikla nová restaurace pod širým nebem, která byla o dvacet let později přestavěna. U divadla začala tryskat vody z fontány, k níž byly umístěny různé sochy slavných Norů. Do parku dnes chodí v létě obyvatelé města odpočívat, v zimě bruslit a turisté sem chodí obdivovat zeleň a vodní prvky.

Historie čerpána z webu

https://oslobyleksikon.no/side/Studenterlunden

Město Oslo nemá turistickou známku.