Do města Litovel jsme v rámci jednodenních výletů zavítali tolikrát, že by na součet všech našich návštěv bylo potřeba prstů nejednoho turisty. A když se toto královské město stalo sídlem naší rodinné firmy s názvem Ruční mýdlárna, jezdili jsme do něj takřka denně. Občas jsme si udělali čas a podnikli nějakou procházku po městě nebo okolí, během nichž jsme se dokonale seznámili s místními památkami. Na začátku roku 2022 výrobna mýdel skončila a od té doby byly naše návštěvy hanáckých Benátek velmi sporadické. Znovu jsme sem zamířili v jedno slunečné zářijové odpoledne, kdy jsme do Litovle přijeli černým korejským SUV, zaparkovali ho v Palackého ulici a vydali se na obhlídku litovelských památek. Po prohlídce pamětihodností na náměstí a expozic městského muzea jsme zamířili do Smetanových sadů, jež byly založeny někdy kolem roku 1900.

Zanedlouho jsme dorazili na okraj parku, jehož významnou část zaujímaly dva rybníky, které byly podstatně starší než sady. Byly založeny pravděpodobně již ve 14. století při vzniku Litovle a přispívaly ke zvýšení obranyschopnosti města proti útokům nepřátelských vojsk. Stáli jsme na břehu Olomouckého rybníka, jež se dříve nazýval Německý a pozorovali spokojené kačeny, plující po poklidně hladině. Na břehu jsme narazili na třinácté zastavení naučné stezky Historická Litovel, pojednávající o bývalé papírně a lázních. Zatímco výroba papírenských výrobků a hygienických potřeb ve městě pokračovala i v 21. století, vanové koupele, jež založil majitel pily František Knapp, přestaly existovat již ve třicátých letech minulého století. Po prostudování chytré tabule jsme popošli k druhé, která nám poradila jak krmit ptáky, což jsme ale nevyužili.

Šli jsme dál po břehu rybníka s ostrůvkem u protějšího břehu a míjeli jsme smuteční vrby, zvané poněkud úsměvně Hanácké palmy. Když jsme dorazili na konec Olomouckého rybníka, zastavili jsme se u chytré tabule číslo 12, díky níž jsme se seznámili se zdejším ptactvem, ostatní faunou a florou. Po přečtení textu jsme po mostě pohodlně překročili jedno z šesti ramen řeky Moravy zvané Nečíz a vzápětí jsme dorazili k jedenáctému zastavení naučné stezky. Tabule nám prozradila historii parku a skladbu dřevin. Dočetli jsme se, že po založení na začátku 20. století získal park konečnou podobu roku 1925, byly doplněny další stavby, z nichž se dodnes dochovaly jen altánek a pomník prvního českého litovelského starosty Vácslava Sochy z roku 1932. Tehdy byla u Husova sboru postavena vstupní brána a v sadech hudební pavilon.

Ten dlouho sloužil při promenádních koncertech a byl zbourán roku 1982. Kdysi bychom vedle sokolovny u Uničovského rybníka našli dřevěný pavilonek, jenž byl zakoupen z pražské národopisné výstavy koncem 19. století a dlouhá léta sloužil jako ohřívárna při kluzišti na tomto rybníku. Dále jsme se dočetli, že v parku rostou převážně domácí dřeviny jako lípa malolistá, javor klen nebo buk lesní. Na břehu kolem rybníků pak okolojdoucí narazí na olši lepkavou a vrbu bílou. Nechybějí zde ani dřeviny, které nepocházejí ze střední Evropy, například jírovec obecný zvaný maďal, liliovník tulipánokvětý či platan javorolistý. Poté, co jsme přelouskali text na tabuli, popošli jsme k nedalekému kameni s pamětní deskou z roku 1932, který sem byl umístěn na památku voleb v roce 1899 a prvního českého starosty Litovle, Vácslava Sochy.

Následně jsme se vydali k altánku, druhé dochované stavbě v parku, pocházející z roku 1925. Ze žlutobílých zdí doslova čišela energie lidí, kteří v něm za posledních 100 let trávili nějaký čas s přáteli, kamarády, partnery či jen tak sami postávali a hleděli ven do parku. V době naší návštěvy však byl altánek úplně prázdný, bez lidí, laviček či stolků. Dlouho jsme se v pěkné stavbičce nezdrželi a zamířili jsme k přilehlé dominantě celého parku, kterou bylo bezesporu gymnázium. Cestou jsme se zastavili u osmé cedule naučné stezky, která nám o školní budově prozradila pár informací a pak jsme si u gymnázia prohlédli sochu T. G. Masaryka od Karla Lenharta. Pomník byl odhalen v květnu 1948, roku 1978 tajně odstraněn a na své místo vrácen až v roce 1990 u příležitosti 140. výročí narození prvního československého prezidenta.

Před vchodem do gymnázia jsme pak zhlédli bustu Jana Opletala, rodáka ze Lhoty u Nákla. Student litovelského gymnázia, na němž úspěšně odmaturoval, podlehl následkům střelného zranění, které utrpěl při demonstraci proti německým okupantům z 28. října téhož roku v Praze. Pak jsme se již začali věnovat novorenesanční školní budově, dokončené v roce 1904 podle návrhu architekta Josefa Bertla, která byla zapsána mezi kulturní památky ČR. Na přední fasádě jsme našli čtyři mozaiky s výjevy z historie Litovle od Jana Köhlera a pamětní deska Jana Opletala z roku 1969, jejíž autorem se stal Jaroslav Tylich, bývalý profesor gymnázia. Když jsme si budovu prohlédli, vydali jsme se po břehu Uničovského rybníka k devátému zastavení k již zmíněné sokolovně, před níž stála socha Gustava Frištenského.

Tabule o silákovi prozrazovala informace, které jsme už znali z expozice městského muzea, ale i tak jsme si text pročetli. Slavný zápasník v řecko-římském stylu v Litovli prožil významnou část svého života a také zde roku 1957 zemřel. Narodil se roku 1879 v Křečhoři u Kolína, vyučil se řezníkem a od roku 1900 začal soutěžit v řeckořímském zápasu. Překvapilo nás, že za pět let amatérské kariéry vybojoval na 2000 zápasů bez jediné prohry, což ho předurčilo k profesionální dráze. Zápasil 40 let a jako profesionál slavil na 10 000 vítězství, přičemž některé duely vyhrál ještě po své padesátce. Slavný sportovec dokonce propůjčil své jméno jednomu z litovelských piv, které se vařilo v nedalekém pivovaru. Nestalo se tak náhodou, neboť se v roce 1906 zúčastnil závodů v Litovli a po jejich skončení silákovi předala kytici růží Miroslava Eldnerová.

Byla to dcera prvního sládka zdejšího akciového pivovaru a když mezi nimi přeskočila jiskra, o tři roky později se s ní Frištenský oženil. Od té doby trénoval na pivovarské zahradě a od roku 1917 bydlel s manželkou ve vile, která zároveň sloužila jako správní budova pivovaru. Potom jsme si krátce prohlédli budovu sokolovny, postavenou v letech 1934 – 1935 podle návrhu brněnského architekta Josefa Dovrtěla. Sokolovna byla vystavěna ve funkcionalistickém stylu, s využitím ohýbaného trubkového zábradlí, s prostornými sloupovými okny a dynamickou, víceúčelovou střechou. V podzemní části se nacházela spolková místnost, šatny cvičenců a cvičitelského sboru, toalety, kuchyňka, hromadný východ na venkovní cvičiště, prádelna, kotelna se skladem paliva, sklepy, umývárny a sprchy.

V přízemí byl byt sokolníka, pokladna, výčep, vestibul, hlavní tělocvičný sál o rozměrech 18 x 11,6 metrů a vysoký 7,5 metru, přísálí o rozměrech 18 x 4,5 metrů a jeviště s šatnou. V patře se nacházela výborovna, balkon, místnost sokolského archivu a terasa. Zaujalo nás, že součástí sokolovny byly veřejné lázně, tvořené pokladnou s čekárnou, čtyřmi částečně oddělenými vanovými lázněmi, sprchami a horkovzdušnou saunou. Další naše kroky vedly podél kratší strany rybníka a záhy jsme přišli k rozlehlé rodinné vile, postavené roku 1923 pro rodinu notáře JUDr. Jana Slaměníka. Bydlení navrhl ing. Julius Schmalz, který ji také spolu s Otakarem Doušou postavil. Z dostupných stran jsme si pseudorenesanční budovu s prvky secese prohlédli a na východním průčelí obdivovali sgrafito sv. Jiří od litovelského malíře Františka Doubravy.

U vily jsme potkali šesté zastavení naučné stezky, ale to pojednávalo o historii obou rybníků. Museli jsme tak vytáhnout mobilní telefony a o pěkném domě si sami vyhledat nějaké informace. Podařilo se nám tak zjistit, že vila od roku 1958 sloužila jako ordinace polikliniky a že byla v rámci restitucí vrácena původním dědicům majitele JUDr. Koláře. V době naší návštěvy nebyla vila přístupná, jelikož v ní sídlily různé obchodní společnosti, takže jsme si alespoň vyběhli kopeček porostlý květinami, z něhož se nám na dům naskytl nevšední pohled. Pak jsme po břehu Uničovského rybníka kráčeli dál a s úžasem pozorovali gymnázium, odrážející se na poklidně hladině rozlehlé vodní plochy. Minuli jsme ostrůvek a poté jsme došli k památníku připomínající obnovu parku po tornádu, které jej zničilo 9. června 2004.

Po nákladné rekonstrukci byly Smetanovy sady v roce 2007 opět otevřeny pro veřejnost, včetně dvou dětských hřišť. Stáli jsme v rohu parku, odkud jsme očima snadno přejeli celou přírodní kompozici, kombinovanou s lidskými výtvory a museli jsme konstatovat, že se rekonstrukce opravdu povedla. Když jsme pohledy dostatečně nasytili, popošli jsme k chytré tabuli číslo 9, která vyprávěla o Husově sboru. O této církevní stavbě však již vypráví jiný můj článek, tak si jej ve volné chvíli nezapomeňte také přečíst. Celou procházku městem najdete v sekci Velké povídání o výletech, kde na vás čeká cestopis Jak jsme v Litovli navštívili nové muzeum harmonik a jiné pamětihodnosti. Pokud jste sem rovněž zavítali, můžete napsat do komentářů pod článkem své poznatky, za což vám předem děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/litovel-smetanovy-sady​

Historie :

Smetanovy sady byly v okolí Uničovského a Olomouckého rybníka založeny někdy okolo roku 1900. Hlavní dominantou sadů je krásná novorenesanční budova litovelského gymnázia z roku 1904. Kolem gymnázia se v parku nacházejí další drobné stavby, třeba altánek z 20. století nebo pomník prvního českého litovelského starosty Václava Sochy z roku 1932. Parkem protéká také jedno z šesti ramen řeky Moravy zvané Nečíz. Sady byly 9. června 2004 vážně poškozeny tornádem. Po nákladné rekonstrukci byly opět v roce 2007 otevřeny pro veřejnost. V parku se pro děti nacházejí dvě dětská hřiště. Velkou část Smetanových sadů, parku přiléhajícímu k centru města, zaujímají dva rybníky. Uničovský, který dřív nesl název Český a Olomoucký, dřív Německý. Stáří rybníků je podstatně vyšší než parku. Byly založeny pravděpodobně již ve 14. století při vzniku města a přispívaly ke zvýšení obranyschopnosti města proti útokům nepřátelských vojsk. Z vybraného materiálu (rybníků) byly zřízeny ochranné valy kolem města. Rybníky s pěknými ostrůvky byly lemovány smutečními vrbami, "hanáckymi to palmami". Konečnou podobu získal park v r. 1925, kdy byly doplněny další stavby, z nichž se dodnes dochovaly jen altánek a pomník prvního českého litovelského starosty Vácslava Sochy z roku 1932. Skladba dřevin parku respektuje klimatické a ekologické poměry zdejšího regionu. Převažují domácí dřeviny jako lípa malolistá, javor klen nebo buk lesní. Funkci břehových porostů kolem rybníků plní olše lepkavá a vrba bílá. Nechybějí zde ani dřeviny, které nepocházejí ze střední Evropy, např. jírovec obecný - maďal, liliovník tulipánokvětý či platan javorolistý.

Historie čerpána z těchto webových stránek

https://www.venkazdyden.cz

https://www.litovelsko.eu

https://www.sokolskepamatky.eu

Město Litovel je držitelem turistické známky č.711.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/litovel-c711