Naučnou stezku s názvem Příběhy naší hranice, linoucí se okrajovými částmi města Ústí nad Orlicí v délce zhruba 10 kilometrů, jsme si prošli v květnu 2026 během prodlouženého víkendu, kdy jsme se na tři dny ubytovali v místním Sporthotelu Tichá Orlice. Druhý den po snídani jsme vyrazili na trasu zmíněné naučné stezky, která byla slavnostně otevřena pouhý měsíc před naší návštěvou města a protože v těsné blízkosti míjela náš hotel, stačilo přejít pěknou dřevěnou lávku a vzápětí jsme se ocitli na její trase. Po krátkém váhání jsme se rozhodli pro procházku ve směru hodinových ručiček, takže jsme zabočili vpravo a po asfaltové cyklostezce jsme brzy dorazili ke třetímu zastavení. Jednalo se o jedno z největších na trase a detailně mapovalo pohnuté osudy místního obyvatelstva v letech 1938 až 1945, kdy se město a jeho okolí ocitly v sevření nově vytvořené hranice, což zásadně ovlivnilo životy lidí na obou stranách. Když jsme si vše pročetli a do hlavy si vryli mapu celé trasy, vydali jsme se vstříc dalšímu stanovišti. Kráčeli jsme po pěkné rovinaté cyklostezce, linoucí se okrajem lužního lesa a dávali si pozor, abychom nepřehlédli na zemi namalované značky naučné stezky. Po několik desítkách metrů se cyklostezka stočila doprava pod silniční nadjezd, pod nímž jsme bezpečně překonali frekventovanou silnici a vzápětí jsme přišli na křižovatku tvaru T. Zabočili jsme doprava a hned zase doleva. Silnice chvíli vedla do kopce, ale brzy se narovnala a míjela rozsáhlou zahrádkářskou kolonii. Nezáživný úsek jsme uspíšili rychlou chůzí a tak jsme brzy přišli ke čtvrtému zastavení, jež neslo název Oldřichovice – Tři dvory. Seznámilo nás s dramatickým vývojem této osady, která byla osídlena již kolem poloviny 13. století, v průběhu věků zanikla a později se objevila pod jiným jménem. Přímo v tomto malebném zákoutí, ukrytá ve stínu čtyř mohutných lip naproti domu s číslem popisným 1, stála pískovcová socha Bičování Krista z roku 1737, kterou jsme si rovněž prohlédli a pak jsme pokračovali v chůzi po místní silnici, která se stáčela v oblouku a míjela zdejší hospodářské usedlosti. Netrvalo dlouho a dorazili jsme ke křižovatce s hlavní silnící, která vlevo mířila do Oldřichovic a vpravo do ústí nad Orlicí. My jsme ovšem šli rovně a hned za křižovatkou jsme narazili na páté zastavení naučné stezky, nacházející se několik stovek metrů od Černovíru, malé obci v údolí Tiché Orlice, jejíž historii provázelo střídání českého a německého obyvatelstva. Černovír, o němž toto zastavení pojednávalo, však ležel od pátého panelu daleko, takže jsme obec jsme nenavštívili. Namísto toho jsme kopírovali trasu naučné stezky, která vedla Východní ulicí mezi novými rodinnými domky, jež později vystřídaly bytovky, za nimiž jsme váhali, kam jít dál. Cestu totiž přehradila velká hromada hlíny a značky naučné stezky se vypařily jako pára nad hrncem. Riskli jsme to a po úpatí hliněného náspu jsme se prosmýkli do Jižní ulice, kde jsme se ztratili. Mylně jsme šli rovně a když jsme si chybu uvědomili, vrátili jsme se ulicí Na Štepnici zpět a zabočili do velmi úzké uličky, která nás protáhla kolem posledních domků města, za nimiž se rozkládaly louky a pole. Vyšlapaná cestička nás mírným klesáním přivedla k šestému zastavení s lavičkou, kde jsme si prostudovali informační panel věnovaný historii a proměnám obce Knapovec, která byla původně založena během kolonizace ve druhé polovině 13. století. Po prostudování šestého panelu jsme se v horkém počasí napili a pak jsme sestoupili dolů k Knapoveckému potoku. Za malým vodním tokem jsme zabočili doprava a podél vrbiček, bříz a jiných stromů jsme tento potok dále sledovali, dokud jsme nedošli ke krásnému povalovému chodníku. Po něm jsme záhy přišli k sedmému panelu, jenž se nacházel v malebném a stinném lesním prostředí přímo u dřevěného chodníku. Na tomto upraveném odpočívadle s dřevěnou terasou a lavičkou jsme si pročetli text věnovaný obcím Horní a Dolní Houžovec, jež byly poprvé písemně zmiňovány k roku 1292 a jejichž obyvatelé se od středověku živili řemesly, těžbou dřeva či domácím tkalcovstvím. Když jsme si přečetli veškeré informace s číslem sedm, dokončili jsme chůzi po dřevěném chodníku, jenž nás přivedl k rybníku Pod Duklou. U něj se nacházelo workoutové a dětské hřiště, lavičky a jiné relaxační prvky, takže nám bylo jasné, kam zdejší domorodci chodívají na procházky. Informační panel nám prozradil, že jsme se ocitli ve Wolkerově údolí, na jehož úbočích se v 19. století rozprostíraly louky a pole. V 50. letech 20. století byl na zregulovaném potoce vybudován rybník a vyrostla zde nová zástavba na Dukle, nemocnice a sídliště Štěpnice, přičemž o samotné údolí se až do počátku 90. let prakticky nikdo nestaral. Obrat nastal až v březnu 2006, kdy třetina pozemků připadla po úmrtí majitelů bez dědiců státu, který je bezúplatně převedl městu Ústí nad Orlicí, což umožnilo zahájit dlouho plánovanou obnovu zeleně, cest, mobiliáře. Po dočtení cedule, nezahrnuté do naučné stezky Příběhy naší hranice, jsme prošli celé Wolkerovo údolí až k frekventované Moravské ulici, kterou jsme bezpečně překonali díky přechodu pro chodce. Následně jsme po lávce pohodlně prošli nad Knapoveckým potokem a vzápětí jsme se ocitli u osmého zastavení. Panel nám prozradil, jak dramaticky se během několika měsíců po Mnichovské dohodě proměnilo toto území. Po přečtení posledních řádků jsme proklouzli pod železničním mostem a následovali proud Knapoveckého potoka, který dal jméno Potoční ulici, po níž jsme se právě pohybovali. Pak jsme došli k soutoku zmíněného potoka s řekou Třebovka, kterou jsme bez potíží překonali po vyasfaltované lávce a následně jsme podél jejího toku dorazili k devátému zastavení, stylizované do podoby hraničního přechodu se zvednutou závorou a dřevěnými přístřešky. Přečetli jsme si zde podrobnou tabuli zaměřenou na osud zdejší čtvrti Hylváty a dozvěděli jsme se, jak vypadal každodenní život v obci, kde se prolínalo české a německé etnikum. Další naše kroky vedly Vrbovou ulicí, přičemž jsme stále kráčeli kolem řeky Třebovka, na jejímž druhém břehu se nacházel bývalý mlýn, přestavěný na vodní elektrárnu. Jeho prohlídku jsme se rozhodli odložit na odpoledne a bez zastávky jsme šli dál. Pak jsme vkročili do Lázeňské ulice, kde jsme odbočili ke kapli sv. Jana Křtitele, která byla vystavěna v roce 1806. Když jsme si ji prohlédli, vrátili jsme se na trasu naučné stezky a vystoupali k silnici, mířící v serpentinách na Andrlův Chlum. Překročili jsme ji rovně a vzápětí jsme přišli k okraji lesa, kde se nacházelo poslední zastavení. Od desítky se nám naskytl pěkný výhled na samotné město a když jsme se jím pokochali, věnovali jsme se informacím na panelu. Dozvěděli jsme se, že po ztrátě většiny přístupových cest po mnichovském diktátu zůstalo město prakticky uzavřené a obyvatelé měli k dispozici jen dvě volné silnice a přečetli jsme si o tom, jak těžce se zde lidem žilo, když byli ze tří stran obklopeni říšskými hranicemi. Velmi nás zaujaly informace o nedalekém Andrlově chlumu, o kterém jsme se dočetli, že je to kopec opředený nejrůznějšími pověstmi. Jakmile jsme si vše prostudovali, rozhlédli jsme se kolem sebe a hledali další směr cesty. Naproti zastavení se nabízela úzká pěšina, strmě stoupající vzhůru, kterou jsme vyzkoušeli, ale po několika desítkách metrů jsme se vrátili zpátky a vydali se po modré trase k dřevěné soše Andrláčka. Zde jsme odbočili doprava a neznačenou stezkou jsme došli ke starému vyhlídkovému pavilonu. Zaujalo nás, že původní pavilon vznikl při příležitosti sjezdu České lesnické jednoty roku 1900 na louce pod Černovírem a po skončení akce byl přesunut na dnešní místo. Z historických pramenů a vystavených dobových fotografií jsme vyčetli, že původní stavba časem zchátrala a musela být odstraněna, přičemž dnešní pavilon vybudovaný z iniciativy občanů je rozměrově menší a již neodpovídá původnímu originálu. Během čtení jsme se sami kochali současným výhledem na městskou zástavbu a okolní krajinu. Ve vyhlídkovém pavilonu jsme si chvíli odpočinuli, občerstvili se vodou a sladkými tyčinkami, abychom nabrali síly na další úsek našeho putování. Čekalo nás totiž náročné stoupání křížovou cestou na Andrlúv Chlum. Od pavilonu jsme sestoupili dolů k hlavní silnici a za zatáčkou jsme odbočili doleva. Vzápětí jsme začali ukrajovat první metry z náročného stoupání na Andrlův Chlum, které nám zpestřovaly kapličky, představující křížovou cestu. Když jsme se o pár desítek minut později vrátili zpátky, sešli jsme dolů k prvnímu zastavení křížové cesty a začali hledat stejné číslo, týkající se naučné stezky Příběhy naší hranice. Brzy jsme přišli k plácku u železniční trati, kde jsme před šesti lety zaparkovali naše stříbrné francouzské auto, abychom pak vyrazili opačným směrem, tedy na Andrlův Chlum. S nostalgickou vzpomínkou v hlavě jsme prošli pod železničním mostem, po mostě překonali tok Třebovky a zastavili se u rozcestníku s názvem Na Ostrově. Pak jsme nadále sledovali modrou turistickou značku, což se brzy ukázalo jako chybné rozhodnutí. Trasa naučné stezky totiž vedla jinudy, což jsme si uvědomili až poté, co jsme přišli na břeh Tiché Orlice. Zabočili jsme tedy doleva a po nábřeží jsme se vydali zpátky do míst, kde jsme tušili začátek naučné stezky. První panel jsme marně hledali u prodejny nábytku, takže jsme se vydali opačným směrem. Po lávce jsme překonali tok Tiché Orlice a pak jsme konečně našli panel s číslem 1, jenž si s úlevou pročetli. Ústředním tématem tohoto prvního zastavení bylo dramatické období konce 30. let 20. století, kdy město, které bylo do té doby považováno za bezpečné vnitrozemí, muselo narychlo ustoupit pohraniční území nacistickému Německu. O kousek dál se tyčila dřevěná tabule, která vyprávěla o známé hospodě U tří kaprů, která zde do roku 1849 stávala a v níž hospodařil pan Kašpar. Když jsme si vše pročetli, předešli jsme přes lávku na druhý břeh Tiché Orlice a po jejím nábřeží jsme kráčeli vstříc dalšímu panelu naučné stezky. Po asi 350 metrech jsme se ocitli v místech, kde stával Panský mlýn, jenž ve své době patřil k vůbec nejstarším kamenným stavbám na území celého města Ústí nad Orlicí. V roce 1998 byl chátrající a nevyužívaný objekt zbourán, takže jsme na jeho místě našli pouze novodobou továrnu. Potom jsme popošli pár kroků ke stánku se zmrzlinou, kterou jsme si rádi dali, neboť bylo velké teplo. Chuť ledového osvěžení nás nezklamala a tak jsme rychlým krokem přešli po mostě na druhý břeh Tiché Orlice a o 50 metrů dál jsme zabočili doleva. Vzápětí jsme na chvíli opustili trasu naučné stezky, abychom navštívili pěkné místo se studánkou a pak jsme se  vrátili se na trasu naučné stezky, která kopírovala asfaltku pro cyklisty. Kráčeli jsme po ní lužními lesy, které nám trochu připomínaly Litovelské Pomoraví a celkem často jsme museli uhnout kolařům. Šedý asfaltový had nás po několika stovkách metrů přivedl k druhému zastavení, které tvořilo pěkné zákoutí na břehu Tiché Orlice, která se zde kroutila jako červ na rybářském háčku. Z textu na informačním panelu jsme se dozvěděli, že kořeny zdejšího osídlení sahají až do 13. století, kdy tehdejší panovníci v čele s Přemyslem Otakarem II. a olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku iniciovali středověkou kolonizaci. Když jsme si pro nás poslední zastavení prostudovali, vrátili jsme se na hotel, půlhodinky si odpočinuli a následně jsme naším šedým francouzským vozem odjeli do centra města za dalšími památkami, ale o nich již vypráví jiné moje příspěvky. Chcete-li vědět, co všechno jsme tehdy zažili, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme se jeden květnový den věnovali zajímavostem v Ústí nad Orlicí.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/usti-nad-orlici-naucna-stezka-pribehy-nasi-hranice​

Historie :

Naučná stezka Příběhy naší hranice byla slavnostně otevřena na jaře roku 2026, aby připomínala období let 1938–1945, kdy bylo Ústí nad Orlicí ze tří stran obklopeno sudetskou hranicí. Projekt propojuje historii s příjemným výletem do okolní krajiny a nabízí návštěvníkům nový pohled na méně známou kapitolu dějin města. Okružní trasa o délce přibližně 10 kilometrů začíná u hlavního vlakového nádraží a vede například kolem Ameriky, Pánova kříže, Wolkerova údolí či Řehořova dolu. Na deseti zastaveních se návštěvníci seznamují s fungováním hranice, životem obyvatel v odříznutých částech města i s kulturním a náboženským životem té doby. Stezka je vybavena infopanely s historickými mapami, kresbami a fotografiemi, doplněnými o mobiliář z kombinace dřeva a cortenové oceli, která symbolicky odkazuje na plynutí času. Celkové náklady dosáhly 3,7 milionu korun, přičemž část byla pokryta dotacemi z evropských fondů a Pardubického kraje. Pro návštěvníky je připravena také mobilní aplikace Skryté příběhy, která přináší interaktivní herní prvky a umožňuje poznávat historii zábavnou formou. Naučná stezka tak nabízí nejen poučení, ale i atraktivní zážitek pro rodiny s dětmi i širokou veřejnost.

Historie čerpána z webu

https://ic.ustinadorlici.cz

Město Ústí nad Orlicí je držitelem turistické známky č.788.

https://www.turisticke-znamky.cz/items/4295