V určitém období jsme hojně navštěvovali východočeský kout naší krásné země, zejména Choceň a okolí. Hlavním důvodem těchto výprav byl dovoz našich produktů do zdejšího velkoobchodu s mýdly. Prakticky pokaždé jsme tyto pracovní cesty využili k poznávaní zajímavých míst v tomto kraji, o které tu opravdu nebyla nouze. Jednoho říjnového dne jsme po odevzdání mýdel odjeli do Vysokého Mýta, kde jsme se seznámili se všemi památkami a zajímavostmi tohoto krásného historického města. Po obhlídce Husova sboru a Dolního mlýna jsme naším stříbrným autem odjeli na Tyršovo náměstí, kde jsme jej nechali odpočívat až do pozdního odpoledne. Potom jsme se vydali na procházku centrem města, nabitém památkami či muzejními expozicemi, během které jsme si prohlédli také hradební opevnění a městské brány.

Jako první nám padla do oka Vodárenská věž nedaleko Tyršova náměstí, která se v první polovině 14. století stala součástí městského opevnění. Před námi se tyčila dvoupatrová hranolová věž z lomové opuky, stojící v severovýchodním nároží městských hradeb, jejíž zdi byly silné až 1,5 metru. Naším očím neuniklo, že se věž, zakončená stanovou střechou, směrem vzhůru zužovala. Po ztrátě fortifikační funkce roku 1700 u ní byla prolomena hradba a přistavěna branka k řece. Od roku 1768 sloužila jako vodárna, zásobující dvě kašny a čtyři další vodní nádrže ve městě, přičemž voda byla čerpána z řeky Loučné do nádrže ve věži. Zaujalo nás, že v roce 1816 shořela střecha a o 14 let později byla snížena o dvě horní patra. Oprava věže proběhla v roce 1898 a téměř po sto letech na ni byla položena šindelová krytina.

Během obchůzky jsme na ní našli jen pár malých okének, zamčený vchod a barokní okenní výklenek se štukovou šambránou, kterou ve vrcholu zdobil štukový reliéf hlavy andílka s křídly, ale nejvíce nás zaujal zaslepený sedlový portál vstupu do prvního patra s kamenným ostěním. Když jsme si vodárenskou věž prohlédli, sestoupili jsme po schodišti dolů k Mlýnskému potoku, zabočili doprava a následně jsme kráčeli podél vody, přičemž jsme na druhé straně míjeli vysoké hradební zdi, které byly zpevněny mohutnými opěrnými pilíři. Cesta mírně stoupala od vody pryč a brzy jsme v dolní části hradeb objevili výpadní branku s mříží neboli fortnu. Ta kdysi sloužila obráncům města vstup na parkán menší ochrannou zdí a chodníčkem, který chlapíkům umožňoval volný pohyb z místa na místo.

Zaujalo nás, že v tomto severním úseku hradebního parkánu byla v roce 1906 založena botanická zahrada. Stalo se tak v období, kdy se z důvodu vzdělávání, osvěty a výchovy zakládaly různé botanické či ukázkové zahrady s různým důrazem na didaktickou funkci a roku 1912 byl dokonce vydán knižní průvodce těmito místy. Na začátku 20. století bychom podél parkové cesty míjeli úzké lemy záhonů, osazené rostlinami s informativními cedulkami, ale v době naší podzimní návštěvy zde již nic takového nebylo. Nad zdí jsme však spatřili půlkruhovou věž Klášterní bašty z druhé poloviny 13. století, jejíž plášť tvořila opuka. Na severozápadní straně bylo stále patrné někdejší napojení věže na hradební systém. V horním patře jsme našli tři střílny a všimli jsme si, že jehlancovitou střechu kryla břidlice, kterou byla opatřena roku 1862 během rekonstrukce.

Kráčeli jsme po vyasfaltované parkové cestě dál a zanedlouho se ocitli v širším prostoru, tvořeném parkánem a opravenými menšími zdmi, o kterých již byla řeč. Široký prostor byl ukončen schodištěm, které vedlo na jedné straně dolů k potoku a na druhé do ulice Svatopluka Čecha v centru města. Pak jsme dorazili na konec této části hradeb a vzápětí jsme vkročili do Vladislavovy ulice, v níž se kdysi tyčila Choceňská brána, ale dodnes se z ní dochovala jen její velká věž zvaná také Karaska. Malá věž a samotná brána byly zbořeny v roce 1844, ve stejném století bylo později rozebráno i předbraní. Zaujalo nás, že věž sloužila jako vězení, zvonice či sklad střelného prachu a její dnešní podoba střechy s barokní cibulovitou bání pochází z doby po ničivém požáru města z roku 1774, kdy byla částečně opravena.

Líbilo se nám, že věž Choceňské brány unikla na rozdíl od Pražské a Litomyšlské brány rekonstrukcím v duchu architektonického purismu a zachovala si proto původní podobu, včetně ozdobných detailů. Potom jsme vstoupili do Jungmannových sadů, které se opět nacházely na místě původního hradebního parkánu mezi věží Choceňské brány a původním hřbitovem u kostela Nejsvětější Trojice. První parkové úpravy zde byly prováděny mezi lety 1872 - 1875 na připomínku 100 let od narození Josefa Jungmanna a další proběhly v letech 1905 až 1906. Tehdy zde byly vybudována nová měšťanská škola a byl zrušen hřbitov u zmíněného kostela. Hřbitovní zeď byla zbořena a plocha mezi kostelem a školou byla parkově upravena, přičemž velké množství okrasných dřevin z tohoto období zůstalo dochováno dodnes.

Součástí hlavní promenády byl dřevěný hudební pavilon, ale ten už zmizel v propadlišti dějin. Sotva jsme do Jundmannových sadů vkročili, na první pohled jsme si všimli pamětních desek připomínajících události z dějin města, které byly do parkánové hradby vsazovány průběžně od roku 1912. Během procházky jsme si jednotlivé desky se zaujetím samozřejmě pročítali a tímto jednoduchým způsobem jsme se o Vysokém Mýtě dozvěděli spoustu zajímavých informací. Cestou jsme prošli kolem pomníku Josefa Jungmanna, který byl v parku odhalen roku 1911 a o kus dál jsme minuli šachový altán, jehož hrací pole zasypalo spadané podzimní listí z okolních dřevin. Když jsme dorazili na konec parku, krátce jsme se zastavili u pomníku 30. pěšího pluku na paměť jeho padlých vojáků v bojích na Slovensku roku 1919.

Ten se nacházel v těsné blízkosti kostela Nejsvětější Trojice, jenž jsme si pochopitelně také prohlédli, ale podrobnosti o něm vám prozradí jiný můj článek. Za kostelem jsme vstoupili do Tůmovy ulice, kde jsme se zastavili u domu s číslem 1, na němž nás zaujal pískovcový lomený portál. Jednalo se o pozůstatek barbakánu, tedy pozdně gotického obranného systému brány. Rozšíření dělostřelby za husitských válek v první polovině 15. století si totiž vynutilo postupné úpravy starých fortifikačních systémů a barbakány umožňovaly velkou koncentraci palných zbraní obránců a svou hmotou kryly před přímým ostřelováním hlavní bránu. Do uzavřené plochy barbakánu se vstupovalo z dnešní zahrady za domem a po projití první brány, zastavěné v nynějším domě, cesta zahýbala k nedochované druhé bráně.

Dále vedla k třetí hlavní Litomyšlské bráně, umístěné mezi dvěma věžemi, ke které jsme se vzápětí vydali také my Tůmovou ulicí. Litomyšlská brána si svoji historickou podobu z větší části nezachovala, jelikož byla počátkem 19. století poškozena požárem a z velké části zbořena. V šedesátých letech 19. století však rozhodla městská rada na popud Aloise Vojtěcha Šembery bránu opravit, a to v novogotickém duchu podle plánů architekta Hermanna Bergmanna. Oprava byla dokončena roku 1867 a v prvním roce staletí následujícího byla nad portálem brány vytvořena freska znázorňující sv. Jiří na koni zabíjejícího draka, tedy motiv z městského znaku. Tato freska byla v roce 1936 nahrazena novou se stejným motivem a v roce 1910 byl probourán průchod malou věží pro pěší, kterým jsme vzápětí prošli, abychom viděli i druhou stranu brány.

Když se tak stalo, vrátili jsme se k domu číslo 1 a dál pokračovali Komenského ulicí, která nás kolem renesanční pískovcové brány z počátku 16. století, jediného pozůstatku z Nádherovského a Markvartovského dvora, dovedla do parku Otmara Vaňorného. Jeho součástí byl kostel sv. Vavřince se dvěma věžemi, o němž opět pojednává samostatný příspěvek. Komenského ulice nás o několik desítek metrů dál přivedla do Havlíčkových sadů, na jejichž okraji jsme narazili na poslední z městských bran. Před námi se tyčila nádherná Pražská brána, která byla opravena v letech 1882 - 1883 podle plánů architekta Františka Schmoranze a v této podobě jsme ji shlédli i my. Ve své dispozici byla Pražská brána ze všech vysokomýtských bran nejzachovalejší, ale bohužel jí chybělo předbraní, nicméně i tak jsme na ní mohli oči nechat.

Bránu tvořily dvě věže a velmi dobře jsme si pamatovali, že jsme o několik let dříve vstoupili do malé věže, po točitém schodišti vystoupali nahoru a dveřmi vkročili na most, po němž jsme přešli do protější velké věže, která sloužila jako vyhlídková, takže jsme si z ní prohlédli centrum města, ale překvapivě byly vidět rovněž Krkonoše, Orlické hory a Králický Sněžník. Malá věž si dodnes dochovala cihelné cimbuří a vysokou zděnou střechu. Nad portálem brány byla v roce 2013 obnovena freska podle návrhu Mikoláše Alše a od stejného umělce pocházely i malby na domě nazývaném Na Střelnici z roku 1900, který přiléhal k malé věži. Dům, který patřil spolku ostrostřelců a na jehož zahradě bývala střelnice, jsme si pochopitelně rádi prohlédli a pak jsme se zašli podívat na sochu Přemysla Otakara II., která zde nemohla chybět.

Socha ze železa byla u brány vystavěna v roce 2012 jako pocta zakladateli více než 50 měst a hradů v celé Střední Evropě a vyrobil ji vyrobil umělecký kovář a sochař Karel Bureš. Král držel v podpaží listinu o založení města Vysokého Mýta a královské atributy byly pozlaceny, například přilba a pečeť. Jako milovníky historie nás velmi zaujalo, že do sochy byly uloženy ostatky z pohřbu krále Přemysla Otakara II., konkrétně kousky dřeva z rakve či zemina z míst, kde se narodil a zemřel. Na podstavci z růžové žuly jsme si přečetli jména těch, kteří na sochu slavného přemyslovce přispěli. Podle našeho názoru sem socha krále patřila právem, protože právě na přání tohoto panovníka se po založení města začalo v roce 1262 s jeho postupným opevňováním a nejprve bylo ohrazeno jen příkopem a dřevěnou hradbou.

Později přibylo opevnění propracovanější, jako byl hliněný val, příkop, nižší hradba se střílnami, vyšší 12 metrová hradba s baštami a věžemi. Opevnění se skládalo ze dvou pásů hradeb, jež byly posíleny pětadvaceti věžemi a baštami. Byly v nich proraženy tři brány a před každou z nich se nacházel barbakán. V období novověku se hradby začaly postupně bourat, protože ztrácely na významu a to co z nich zbylo, jsme během předcházející minut viděli na vlastní oči. Následně jsme Pražskou bránou prošli na náměstí, které neslo jméno několikrát zmíněného panovníka, ale o tom, co jsme v centru viděli, již pojednává jiný příspěvek. Chcete-li vědět, co jiného jsme tento den poznali, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme jeden říjnový den věnovali památkám Vysokého Mýta.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/vysoke-myto-mestske-hradby-a-brany​

Historie :

Na přání panovníka Přemysla Otakara II. se po založení města začalo v roce 1262 s jeho postupným opevňováním. Původně bylo město ohrazeno jen příkopem a dřevěnou hradbou. Později přibylo opevnění propracovanější – hliněný val, příkop, nižší hradba se střílnami, vyšší hradba s baštami a věžemi. Hradby byly 12 m vysoké a místy až 2,3 m široké. Opevnění se skládalo ze dvou pásů hradeb. Hradby byly posíleny pětadvaceti věžemi a baštami. Byly v nich proraženy tři brány a před každou z nich se nacházel barbakán. V období novověku se hradby začaly postupně bourat, protože ztrácely na významu. Dodnes se z hlavní hradby, která byla zesílená 25 věžemi a baštami dochovaly jen dva krátké úseky. Z druhého pásu se dochovaly dlouhé úseky na severu a východě města. Hradba na východě byla zásluhou obrozenců v 19. století rozsáhle restaurována a do hradeb zde byly vloženy pamětní desky připomínající významné události města. Kolem obou úseků hradeb se dnes nacházejí parky. Z hradebních věží se kromě věží městských bran dochovaly i dvě velké bašty, z nichž jedna hranolová byla upravena později na vodárnu a ta druhá ve dvoře dnešní sokolovny s půlkruhovým půdorysem zůstala v původní podobě dochována dodnes.

Historie čerpána z těchto webů 

https://www.hrady.cz

https://www.vysoke-myto.cz

Město Vysoké Mýto je držitelem turistické známky č.741.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/vysoke-myto-c741