TZ 3092 : Weisshuhnův kanál
Weisshuhnův náhon byl u Hradce nad Moravicí postaven za pouhý jeden rok z popudu Carla Weisshuhna, jenž byl dědečkem známé opavské rodačky Joy Adamsonové. Weisshuhn byl úspěšný místní podnikatel německého původu, který se rozhodl pro stavbu vlastní papírny v Žimrovicích. Proto musel zajistit dostatek, jak elektrické energie pro chod budoucí továrny, tak především dodávku vody pro svou papírnu. Rozhodl se tedy využít nejbližší zdroj vody, řeku Moravici. Již v roce 1889 proměřoval terén budoucího vodního kanálu a dne 24.5.1890 byla stavba povolena a okamžitě zahájena. Sedmého srpna roku 1890 byl proražen pod Kozím hřbetem první tunel na kanálu.

TZ 3092 : Weisshuhnův kanál
Weisshuhnův papírenský náhon u Žimrovic se v květnu 2013 neplánovaně stal naším cílem v rámci jednodenního výletu, který jsme většinou strávili v okolí Hradce nad Moravicí. Když jsme přijeli do Žimrovic, zastavili jsme se u splavu na řece Moravici a následně jsme se vydali k místní skále a odlovili dvě kešky. Potom jsme se vrátili k autu, kterým jsme vzápětí odjeli za Žimrovice, kde jsme zaparkovali u jakési chatové kolonie. Vzápětí jsme vyrazili za zajímavou technickou památkou, kterou byl papírenský náhon či kanál, postavený za pouhý jeden rok z popudu slezského podnikatele Carla Weisshuhna. Dědeček známé opavské rodačky Joy Adamsonové, která napsala román Lvice Elsa, musel zajistit dostatek elektrické energie pro chod budoucí továrny a především dodávku vody pro svou papírnu. Rozhodl se tedy využít nejbližší zdroj vody čili řeku Moravici a nechal u ní ve skalnatém svahu v roce 1891 vybudovat unikátní plavební kanál pro dřevo, které poté používal jako zdroj energie pro své stroje, čímž nám turistům do budoucnosti zanechal zajímavý turistický cíl. Po nějaké době nás červená značka přivedla na most u vodního náhonu, kde jsme nevěděli, kam dál. Červená trasa pokračovala po široké lesní cestě okolo chat, ale ta vedla až dole pod svahem, nikoli přímo okolo kanálu, kolem něhož byla vyšlapaná cestička. Nicméně jsme zase netušili, jestli po ní můžeme jít a nebo zda záhy nebude někde končit a tak jsme raději rozhodli někoho zeptat. Podnikli jsme tedy rázný útok na domorodce, kteří právě přijeli na svou chatu. Ani příliš nezapírali a potřebné informace nám poskytli. Poděkovali jsme a vzápětí jsme se vydali po cestičce vedoucí po břehu Weisshuhnova papírenského kanálu. Asi půlmetru široká stezka nás vedla směrem na začátek vlastního kanálu. Cestička kopírovala přímo tok na okraji náhonu a na levé straně jsme měli pod sebou několikametrový sráz. Během chůze jsme minuli pár lávek přes vodu, které byly dost nízko nad hladinou, což nám dalo odpověď na to, proč zde třeba někdo neprovozoval plavbu na loďkách. Za chvíli jsme došli k jednomu ze dvou akvaduktů, které byly na kanálu vystavěny a jako po běžném mostě jsme po něm přešli na druhou stranu. Poté jsme sešli dolů, abychom si celé nádherné dílo prohlédli a po chvilce jsme se vrátili zpět na cestičku a kráčeli dále. Akvadukt byl asi v polovině cesty od mostu ke splavu na řece Moravici, kde celý tok začínal. Za chvíli jsme přišli k druhému zajímavému místu, jímž byl tunel ve skále, kterou voda protékala, ale naše trasa jím nevedla. Přes mostek jsme přešli na druhou stranu a po schodech vyšlapali vysoko nad vodu. Geokačer si odběhl pro kešku a my ostatní jsme zatím sešli po dalších schodech až ke splavu. Hleděli jsme na druhou stranu tunelu, kterým voda vtékala dovnitř a prakticky zde začínala svou pouť kanálem až do 3,5 km vzdálené papírny. Také jsme si prohlédli splav, pár minut jsme pozorovali řeku Moravici a když se lovec keší vrátil z úspěšného lovu, vyšlapali jsme schody zase zpátky nahoru. Následně jsme sestoupili po schodech dolů a vzápětí jsme zamířili ze svahu na širokou cestu, přičemž jsme kráčeli po červené trase zpět k mostu, kde naše putování okolo kanálu začalo. Během cesty jsme potkali dva turisty, kteří se nás ptali, zda se dá jít okolo kanálu, a jelikož jsme byli již chytřejší, rádi jsme jim poradili. Za chvíli jsme se ocitli doslova v zajetí vody. Nalevo od nás byl kanál, vpravo od nás tekl malý potůček, za nímž se nacházela řeka Moravice. Mezi řekou a námi se rozkládala sluncem zalitá louka, zatímco o kousek dál zatažená obloha nevěstila nic dobrého. Šli jsme dál a po pár desítkách metrů se k nám řeka zase přiblížila a vzápětí jsme minuli brod přes tuto vodní překážku. Netrvalo dlouho a přišli jsme k mostu, kde naše putování začalo. V klidu jsme si přečetli nápis na pamětní desce, vysvětlující původ vodního díla a dle rozcestníku jsme zjistili, že papírenský splav, od něhož jsme právě přišli, za námi zůstal 1,5 kilometru daleko. Pokračovali jsme dál a po chvilce jsme opustili červenou značku, která by nás zavedla zpět k autu stejnou cestou, kterou jsme sem došli. Místo toho jsme pokračovali dál přímo po cestičce na okraji kanálu, přičemž se hluboko pod námi nacházely již zmíněné chaty a zanedlouho jsme přešli přes druhý akvadukt. My jsme stále kráčeli po proudu a opět jsme minuli několik překážek těsně nad vodní hladinou. V těchto místech se kanál stáčel dlouhým obloukem doleva a kopíroval tak vlastně tok své větší a přírodní kolegyně Moravice, která své vody v symbióze také ohýbala stejným směrem. O kus dál se tato řeka opět vzdálila od našeho umělého kanálu a my pokračovali v chůzi dál. Když se papírenský náhon opět narovnal, přivedla nás cestička k druhému tunelu. Opět jsme jej museli obejít, tentokrát však souběžně s tokem vody vedle skály a dokonce jsme otvory v boku skály mohli nahlédnout dovnitř. Jediné co jsme ale viděli, byla tma. Přesto se nám otevřel prostor mezi stromy na druhé straně a my se mohli pokochat vyhlídkou na papírnu, ve které kanál o 26 metrů výše nad řekou Moravicí končil. Nicméně naše cesta ještě pokračovala a za tunelem nás čekala prudká zatáčka a také jedno nepříjemné místo. Původní zeď nad svahem se zde zřejmě zbortila, neboť nová byla postavena čistě z betonu a takřka svítila novotou. Nalevo tekla lhostejně voda, napravo zírala asi dvoumetrová propast a nás čekal úsek o délce asi 10 metrů, který jsme po úzké zdi museli překonat jako provazochodci. Kritické místo jsme všichni ve zdraví zvládli a během dalšího putování podél Weisshuhnova kanálu jsme ještě narazili na několik padlých kmenů přes vodu a také mostků. Zanedlouho jsme přišli k tomu správnému mostku, přes který jsme přešli zpět do civilizace. Pokud bychom totiž pokračovali ještě kousek rovně okolo kanálu, narazili bychom na plot u papírny a dál bychom se nedostali. Za mostem se nacházela chatařská kolonie, odkud jsme o několik desítek minut dříve vyrazili za poznáním úžasného Weisshuhnova papírenského kanálu. Prošli jsme mezi chatami a jelikož se nikdo z nás neutopil, neodplaval a ani nikam nespadl, všichni jsme v pořádku dorazili k autu. Po celodenním putování jsme si úlevou sedli do auta a chvíli relaxovali. Za několik okamžiků jsme náš vůz uvedli do pohybu a chatovou kolonii opustili. Nezamířili jsme však ještě domů, ale naopak jsme se vrátili zpět asi 200 metrů k Žimrovicím, kde jsme se zastavili u brány do papírny. Neměli jsme sice v úmyslu jít dovnitř na exkurzi či sem zanést sběrový papír, ale přece jsme před naším odjezdem chtěli alespoň tímto způsobem vidět stavbu, kvůli které o 100 let dříve nechal pan Weisshuhn postavit takové náročné vodní dílo. Potom nám už ovšem nezbývalo než osedlat našeho francouzského koně a odjet domů do Olomouce.
Návštěvy : 8.5.2013
Další informace najdete zde :
Jak jsme kráčeli podél Weisshuhnova kanálu
Současná verze TZ 3092 získána 11.10.2026 zasláním od výrobce z Rýmařova