Zříceninu hradu Vršatec jsme si prohlédli v květnu 2026 během prodlouženého víkendu, kdy jsme se na tři dny ubytovali v hotelu Aréna, nacházející ve městě Broumov-Bylnice. Druhý den po snídani jsme osedlali náš šedý francouzský povoz a vyrazili k sousedům na Slovensko, abychom poznali část malebných Bílých Karpat, k čemuž jsme si vybrali naučnou stezku Okolo Vršatca. Auto jsme zaparkovali na příhodném místě úzké silničky, spojující obce Červený Kameň a Vršatské Podhradie, odkud jsme vyrazili na zmíněnou naučnou stezku. Značená okružní trasa nás mimo jiné k impozantní skále, na níž stával hrad Vršatec, pod níž jsme si prostudovali dvě informační tabule, jež popisovaly krásné okolní výhledny, skály a hrad, k němuž jsme se následně vydali. Vyběhli jsme po cestičce v prudkém svahu a pak jsme vkročili do lesa. Netrvalo dlouho a lesní pěšina nás vyvedla k dřevěnému schodišti a lávkám, které usnadňovaly vstup do samotného hradního areálu. Kolem nás se začaly tyčit mohutné kamenné zdi a pozůstatky dřívější pevnosti, harmonicky spojené s divokou přírodou vápencových skal a tak jsme dychtivě začali prozkoumávat kouty tohoto bájného strážce Bílých Karpat. Nejprve jsme se po prudkém svahu vyškrábali pod skálu, na níž stával horní hrad. Na malé plošince jsme se zastavili a rozhlédli se po krajině. Potom jsme ještě vystoupali nahoru přes skalní okno, které nás propustilo do horního hradu, jenž představoval nejstarší a nejlépe chráněné jádro celého pevnostního komplexu, vystavěné přímo na temeni strmého vápencového bradla. Dominantu této části tvořila obranná a obytná věž, ze které měli středověcí strážci dokonalý přehled nad širokým okolím Pováží. Přístup sem byl vyřešen mimořádně důmyslně skrze stísněný skalní průchod se schody vytesanými přímo do kamene, což z hradu činilo téměř nedobytnou pevnost, ale po schodišti zůstaly pouze nepatrné zbytky. Z horních částí hradu zbyly do dnešních dnů úchvatné fragmenty obvodového zdiva, skalní výklenky a dramatické okenní průhledy přímo do volného prostoru, které nám otevíraly velkolepé panoramatické výhledy na hřebeny Bílých Karpat i hluboko se svažující údolí pod námi. Rádi jsme se tak pokochali úchvatnými výhledy na zelené hřebeny Bílých Karpat, hluboko pod námi ležící obec Vršatské Podhradie i zakonzervované zdi dolního hradního areálu. Když jsme se nasytili dalekých výhledů, prošli jsme skalním oknem na plošinku a kolem zbytků obytné budovy jsme po cestičce opatrně sestoupili dolů. Museli jsme dávat velký pozor, protože po drobných kamíncích se dalo snadno uklouznout. Naštěstí jsme v pořádku dorazili ke zbytkům obytného paláce, který sloužil k ubytování vysoce postavených členů posádky a poté k pokladně v dřevěné boudě, kde jsme přispěli symbolickým vstupným na obnovu hradu a získali razítko do památníku. Turistickou známku však neměli. Vedle pokladny jsme se na informačních tabulích seznámili s bohatou historií hradu, patřící mezi nejvýše položené na Slovensku, jenž představoval typickou ukázku středověkého sídla vybudovaného na nepřístupných vápencových skalách. Dočetli jsme se, že vznikl ve 13. století jako strážní hrad k zabezpečení severozápadní hranice Uherska, přičemž jeho strmé bradlo poskytovalo z většiny stran přirozenou ochranu. Postupně vystřídal řadu majitelů – ve 14. století jej vlastnil Matúš Čák Trenčiansky, později patřil Stiboru ze Stiboríc, královně Alžbětě i rodu Slopňanských, kteří se začali podepisovat přívlastkem Vršatský. Zaujalo nás, že podle dochovaného seznamu inventářů z roku 1574 zbrojnice hradu obsahovala 15 děl, 41 pušek a pět a půl libry střelného prachu, přičemž posádku tvořilo osmnáct mužů, včetně kastelána, strážců a drábů. Dále jsme se dočetli, že se v hradním podzemí nacházely rozsáhlé vinné sklepy, v konírnách bývalo 30 koní a hrad disponoval i vlastní pekárnou, mlýnem a pivovarem. Během tureckých válek i stavovských povstání sloužil jako bezpečné útočiště. Jeho osud se definitivně naplnil v roce 1708 během Rákócziho povstání, kdy byl po dohodě s císařským vojskem podminován a vyhozen do povětří, aby se již nemohl stát opěrným bodem povstalců. Když jsme historii dočetli do konce, tak jsme přes hradní nádvoří, které tvořilo centrální prostranství celé dolní pevnosti, sestoupili níže ke hradebnímu zdi, jež zajišťovala vnější obvodové opevnění. Po chvilce jsme si v rohu prohlédli hospodářský objekt , sloužící k uskladnění zásob a provozu hradu, a k němu přiléhající dělovou baštu, která chránila tento přístupový kout palbou v době ohrožení hradu. Následně jsme prozkoumali věž v opevnění, jež zpevňovala hradební linii a umožňovala pozorování prostoru pod hradem. Pak jsme se po schodišti vydali do druhého rohu hradu, kde se nacházel další hospodářský objekt a dělová bašta, jež společně zabezpečovaly palebnou ochranu dolního nádvoří i hlavní přístupové cesty. Na závěr jsme si nenechali ujít ani starou pověst, podle které byl obávaným postrachem celého okolí drak hnízdící přímo na skalách Vršatce. Král tehdy vyzval udatné rytíře, aby netvora zabili, ale dlouho se to nikomu nedařilo. Až se jednoho dne objevil odvážný mladík, kterému se podařilo draka zneškodnit. Panovník mu za tento hrdinský čin daroval celý přilehlý katastr a zachránce si na divokých skalách mohl postavit své nivní sídlo. Pak jsme již hrad opustili a vrátili se na skalku nad devátým zastavením naučné stezky. Tam jsme zabočili doleva, po úzké stezce sestoupili přímo na silnici a netrvalo dlouho, než jsme našli desáté, závěrečné zastavení celé naučné stezky, ale o tom již pojednává jiný článek. Chcete-li vědět, co všechno jsme tehdy zažili, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme po dobytí hradu Vršatec odtáhli do obce Pruské.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/vrsatske-podhradie-hrad-vrstaec​

Historie :

Na strmých vápencových bradlech Bílých Karpat, vysoko nad obcí Vršatské Podhradie, se vypínají pozůstatky jednoho z nejvýše položených a nej hůře přístupných hradů na Pováží. Zřícenina Vršatec představuje nejen dominantu celého kraje a vyhledávaný turistický cíl s úchvatnými výhledy, ale především mementem pohnutých dějin slovensko-moravského pomezí. Ochranu dramatických skalních masivů lidé využívali od nepaměti. Archeologické nálezy dokládají, že Vršatská bradla byla osídlena již v době bronzové a železné příslušníky lužické a púchovské kultury. V 9. a 10. století na skalním hřebeni existovalo slovanské hradiště, které přirozeným způsobem využívalo strmé srázy k obraně. Rozhodující impuls pro stavbu kamenného hradu však přinesla až polovina 13. století. Po ničivém mongolském vpádu do Uherska v letech 1241–1242 inicioval král Bělá IV. masivní budování kamenných pohraničních pevností. Vršatec tak vznikl jako strážní hrad, jehož úkolem bylo střežit severozápadní hranici Uherského království a dohlížet na průsmyk propojující Pováží s Moravou. První písemné zmínky o strážní pevnosti pocházejí z roku 1244. Stavitelé museli náročný terén využít na maximum, což určilo i neobvyklou architekturu hradu. Dělil se na dvě části: horní hrad, vestavěný přímo do vrcholových skalních jehel s ústřední útočištnou a obytnou věží, a dolní hrad, umístěný na nižší terase, který plnil především hospodářskou a provozní funkci. Obě části propojovala úzká chodba a schodiště vytesané přímo do tvrdé skály. Během následujících století střídal Vršatec majitele i panovníky, kteří se nesmazatelně zapsali do středoevropských dějin. Na přelomu 13. a 14. století se hradu zmocnil obávaný „pán Váhu a Tater“ Matúš Čák Trenčiansky. Po jeho smrti přešel Vršatec zpět pod královskou korunu. Roku 1394 věnoval král Žikmund Lucemburský vršatské panství svému věrnému spojenci, mocnému velmoži polského původu Stiboru ze Stibořic. V 15. století pak hrad patřil královně Barboře Celské a posléze její dceři Alžbětě. Během tohoto období prošel hrad několika stavebními úpravami, které zvyšovaly jeho komfort i obrannou schopnost. Významná etapa v historii hradu započala roku 1568, kdy panství získala šlechtická rodina Jakušičů. Ti hrad dále rozšiřovali, modernizovali jeho opevnění a vytvořili z něj reprezentativní sídlo rodu. S vývojem vojenské taktiky a dělostřelectva však poloha na nepřístupné skále přestaňovala vyhovovat. Náročné zásobování i chladné prostředí skalního hradu vedly Jakušičovce v 17. století k rozhodnutí postavit si pohodlnější renesanční zámek v níže položeném Pruském. Hrad Vršatec sice zůstal udržovaný jako vojenská pevnost a bezpečné útočiště v časech nepokojů – například při tureckém nebezpečí v roce 1663 – jeho zlatá éra se však pomalu chýlila ke konci. Osudovým se pro Vršatec stalo až rušné 17. a počátek 18. století. V roce 1680 byl hrad poškozen během vojenských konfliktů a v roce 1707 vyhořel při protihabsburském povstání Františka II. Rákócziho. Definitivní tečku za více než čtyřsetletou historií hradu učinila v roce 1708 císařská vojska. Aby zabránila opětnému využití pevnosti povstalci, vyhodila celý hradní komplex pomocí střelného prachu do vzduchu. Výbuch zničil většinu obytných i obranných struktur a Vršatec se proměnil v ruinu. Z kdysi nedobytného strážního hradu se do dnešních dnů dochovaly jen zbytky zdí dolního hradu a fragmenty zdiv na skalních jehlách horního hradu. Přesto Vršatec neztratil své charisma. Místo, protkané historii a opředené pověstmi, nabízí jedinečný estetický zážitek i připomínku doby, kdy skalní bradla tvořila neprostupnou hráz na pomezí království.

Historie čerpána z webu

https://www.vrsateckyhrad.sk/

https://www.hrady.cz

Zřícenina hradu Vršatec je držitelem slovenské turistické známky č.572.

https://www.turisticke-znamky.sk