Zříceninu hradu Vildštejn jsme navštívili v rámci květnového výletu v roce 2023. Po prohlídce pamětihodností v centru města jsme odjeli ke sportovní hale, kde odložili naše černé SUV korejské výroby a po červené značce vyrazili za rozhlednou Halaška. Od vyhlídkové věže jsme zamířili ke zřícenině po neznačených stezkách, na nichž jsme museli překonat několik podmáčených úseků a padlých stromů, prodírat se trávou a kličkovat mezi stromky doufajíce, že se naše těla nezapletou do tkaného díla osminohého tvora z říše hmyzu. Když se nám podařilo obtížný úsek zdolat, zabočili jsme doleva a prudké klesání nás přivedlo na mýtinu, za níž jsme se napojili zpátky na červenou turistickou trasu. Po chvilce jsme přišli na rozcestí, kde jsme zabočili doprava a ocitli se na malém mostě přes potok Lomnice, nad kterým byl hrad Vildštejn v druhé polovině 13. století vystavěn. Znamenalo to, že na středověké správní středisko budišovského panství to nebude již daleko, což se nám záhy potvrdilo. Za potokem jsme znovu zabočili doprava a krátké stoupání nás přivedlo do předhradí, kde jsme narazili na informační tabuli. A protože nás tento hrad opravdu zajímal, ihned jsme zvědavě začali studovat fakta, která nám chytrá tabule nabídla. Přečetli jsme si, že červená trasa v podstatě celou dobu kopírovala starou přístupovou cestu, po které sem už před staletími přicházeli obyvatelé či návštěvníci hradu a dozvěděli jsme se i spoustu dalších informací. Na tabuli jsme si prohlédli obrázek s možnou podobou středověkého sídla a ještě než jsme se pustili do jeho průzkumu, posadili jsme se na lavičku. Z batohů jsme vytáhli svačiny a několik minut jsme se pod stromy občerstvovali. Pak jsme vyrazili na průzkum hradu, z něhož se zachovaly zbytky zdiva z lomového kamene a částečně z cihel, ale ty zůstaly skryty pod sutinami vlastní stavby, které během staletí postupně zanesla hlína. Navíc vše zarostlo hustým křovím a náletovými dřevinami, takže jsme mohli jenom odhadovat, co se vlastně z hradu dochovalo. V dobách jeho největší slávy bychom za lavičkami překonali díky lávce příkop, jenž chránil sídlo ve směru od přístupové cesty, ze které byl hrad nejzranitelnější. Na druhé straně lávky bychom vešli brankou ve zdi do vlastního přehradí, přičemž by nás pozorovali obránci z menší hranolové strážní věže. Vlastní hrad se však nacházel až za druhým příkopem, obehnaným hradbami a abychom mohli vstoupit do hradního jádra, museli bychom znovu přejít přes lávku, která možná měla podobu padacího mostu. Na nádvoří bychom prošli menší věží a pak by se nám konečně naskytl pohled na vlastní palác, který obývali majitelé hradu a na vnitřní hradby, k nimž obvykle bývaly přilepeny dřevěné přístavky pro dobytek či méně významné členy strážní posádky. Místo, kde kdysi stával rozlehlý hrad oválného půdorysu s bergfritovou věží byl však době naší návštěvy stále zarostlý mladým lesem a zasypaný množstvím sutě, takže jeho přesná podoba nebyla ještě známa. Jeho rozměry 120 metrů na délku a 50 metrů na šířku jsme však poznali na vlastní kůži, když jsme se jím procházeli. Během pochůzky hradem se nám nejlépe šlo po stezkách, které vedly po bývalých hradbách, silných až čtyři metry. Zaujalo nás také místo, kde bývala zmíněná oválná bergfritová věž, která chránila obytný palác a jež disponovala rovněž čtyřmetrovou zdí. Docela se nám zde líbilo, pouze jsme mohli litovat, toho, že hrad byl dosud zasypán sutí, protože podle pověsti se v jeho sklepeních skrývá velký poklad. Ten bychom si rádi vyzvedli na Bílou sobotu v čase, když zvony v budišovském kostele oznamují návrat z Říma, protože právě v tu chvíli si každý může nabrat zlata a stříbra kolik unese. Předtím bychom však museli hodně trénovat, abychom podzemí hradu opustili s posledním tónem zvonů, protože pak se vchody zavřou a čekat rok na další Velikonoce by se nám fakt nechtělo. Když jsme se po hradní zřícenině prošli, vrátili jsme se k lavičkám a vydali se hledat skalní útvar Komenského kazatelna. Ten byl bohužel tak zarostlý, že se nám jej nepodařilo nalézt. Potom jsme pokračovali po červené značce až na Budišovskou silnici, po níž jsme se vrátili do města. Chcete-li vědět, co jiného jsme tento den poznali, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme navštívili Budišov nad Budišovkou a Město Libavá.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/vildstejn-zricenina-hradu-u-budisova-nad-budisovkou​

Historie :

Hrad Vildštejn byl postaven v druhé polovině 13. století na skalnatém ostrohu nad říčkou Lomnicí severozápadně od Budišova nad Budišovkou a kolem roku 1274 začal plnit funkci správního střediska budišovského panství, které spravovalo olomoucké biskupství. První písemná zmínka o hradě však pochází až roku 1316, kdy ho od olomoucké kapituly dostali do vlastnictví Dětřich a Jindřich z Fulštejna. Kapitula však brzy získala panství zpět a od roku 1323 přešlo do trvalé držby olomouckého biskupa. Hrad zanikl spolu s několika okolními vesnicemi pravděpodobně koncem 14. století za válek mezi markrabaty Joštem a Prokopem. Důkazem toho je dochovaná zpráva z roku 1399 o vypálení Budišova stoupenci markraběte Prokopa, nepřítele olomouckého biskupa Jana XI. Mráze. Od 15. století nejsou o hradu již žádné písemné zmínky a panství bylo řízeno přímo z Budišova. Šlo o hrad značně velký a pevný, který měl dvě části. Protože stával na odlehlém místě v lesích, nebyly jeho zříceniny rozebrány na okolní stavby, a tak je možno usuzovat, že pod vrstvami nánosů mohou být zachovány velké části zdiva, čekající dosud na archeologický průzkum.

Historie čerpána z těchto webových stránek

https://www.hrady.cz/hrad-vildstejn-budisov-nad-budisovkou

Pověsti získány z těchto webových stránek

https://www.budisov.eu/

Zřícenina hradu Vildštejn u Budišova nad Budišovkou nemá turistickou známku.