TZ 740 : Město Česká Třebová

První májový den jsme roku 2026 jsme strávili celý v České Třebové a seznámili se místními památkami či zajímavostmi. Po příjezdu do města jsme si dali kávu s palačinkami na benzinové pumpě a potom jsme odjeli ke kapli Panny Marie, nesoucí přízvisko „Na Rybnické“, u níž jsme zaparkovali náš šedý francouzský povoz a vydali se na její obhlídku. Bohužel před kaplí parkovala dodávka, což nám značně zkomplikovalo ucelený pohled na čelní stranu stavby a její vyfocení. Církevní stavbu, vybudovanou na přelomu 18. a 19. století jsme obešli kolem dokola, prohlédli si její interiér a pak jsme se vrátili k autu. Vzápětí jsme odjeli k českotřebovské lednici. kterou nechalo na břehu řeky Třebovka na začátku 30. let minulého století postavit Společenstvo řezníků a uzenářů v České Třebové pro uchování svých výrobků. Auto jsme nechali odpočívat na nábřeží Míru a podél vodního toku jsme se vydali k zajímavé technické památce, která však již dávno sloužila jinému účelu a také měla trochu jinou podobu. Když jsme si bývalou chladírnu prohlédli, vrátili jsme se k autu a odjeli k prodejně COOP, kde jsme na parkovišti nechali odpočívat náš vůz. Následně jsme se vydali k rotundě, jediné románské stavbě dochované ve Východních Čechách, která byla vystavěna v první polovině 13. století. Kousek od prodejny potravin jsme snadno překonali tok Třebovky po silničním mostě a poté jsme zabočili vpravo do ulice Na kopečku, která nás dovedla k církevnímu areálu. Vzápětí jsme brankou vkročili na starý hřbitov, na němž se pohřbívalo od 13. století až do roku 1905, kdy byl v jiné lokalitě města vybudován nový hřbitov. Cestičkou v trávě jsme záhy dorazili k rotundě, ale protože byly dřevěné dveře zavřené, dovnitř jsme se nepodívali. Následně jsme pomalým krokem obešli celou kruhovou stavbu kolem dokola a potom jsme svou pozornost obrátili k dřevěné zvonici, tvořící zároveň vstupní bránu do areálu. Stejně jako v případě rotundy, i u zvonice byly dveře do jejího nitra pevně uzamčené. Zvonice takzvaného štenýřového typu s bedněním byla postavena pravděpodobně v druhé polovině 16. století a v minulosti nesla dva historické zvony. Jakmile jsme si zvonici prohlédli, sestoupili jsme z návrší do ulice U kostelíčka a krátce se zastavili rozcestníku. Ten se nacházel u domu, na jehož fasádě jsme si přečetli sympatický nápis Dobré pivo, děvče hezké, to jsou dary země české. Jestli v domě bývala v minulost hospody, to jsme však nezjistili, každopádně onen májový den roku 2026 tomu tak nebylo. Následně jsme Lidickou ulicí proklouzli až na Staré náměstí, které vzniklo spolu s městem okolo roku 1278 za vlády krále Přemysla Otakara II. a původně bylo obklopeno dřevěnou zástavbou s typickými podloubími. Protože město nemělo kamenné hradby, ale pouze dřevěné palisády, valy a brány, bylo náměstí hlavním útočištěm i tržištěm. Když jsme na náměstí přišli pěšky od rotundy sv. Kateřiny, nejprve jsme narazili na litinovou kašnu z roku 1996, která sem byla umístěna během rekonstrukce, kdy centrum získalo svou poslední podobu. Kašna nahradila sousoší Sbratření od sochaře Karla Pokorného, které bylo přesunuto do parku před železniční poliklinikou. Litinová patrová kašna měla podobu kruhové kamenné nádrže, posazené na vyvýšeném kamenném základu se schůdky a v teplém počasí nás potěšilo, že ze dvou misek stékala voda, což nás virtuálně osvěžilo. Potom jsme svou pozornost upřeli na domy, jež byly vystavěny po roce 1848, kdy město zničil obrovský požár. Po těchto katastrofách byla dřevěná architektura postupně nahrazována kamennou a zděnou. Z tohoto období pocházela také naprostá většina budov, pouze domy čp. 41 a 42 byly postaveny v 60. letech dvacátého století jako náhrada původních staveb, které padly za oběť požáru. Zajímavé bylo, že takto nově vzniklý dům U kohouta se stal jednou z nejoriginálnějších staveb na náměstí. Novostavbou pak byl i hotel Korado, pocházející z roku 1996. Mnohé domy si však ve sklepích a obvodovém zdivu zachovaly gotické či renesanční prvky. Při procházce po obvodu náměstí jsme si prohlédli všechny domy, mezi něž patřila budova Městského úřadu, která byla původně určená ke školním účelům. Roku 1865 ji realizoval místní stavitel Jan Žák podle návrhu Jana Ullika z Ústí nad Orlicí. V průběhu let zde kromě školy sídlilo i městské muzeum a městská spořitelna. Poté, co roku 1932 vznikla na Farářství škola nová, přestala tato budova sloužit výuce a stala se sídlem správy města. Hned vedle jsme našli renesanční Starou radnici, která byla postavena roku 1547 se svolením a podporou tehdejšího majitele panství Petra Bohdaneckého z Hodkova. Na průčelí stavby jsme shlédli kamenný reliéf jeho erbu. Tento muž zakoupil panství roku 1544 a usiloval o podporu řemesel, zejména textilních. Petr Bohdanecký z Hodkova zemřel roku 1549 a nechal se pohřbít v České Třebové v kostele sv. Jakuba, který jsme si prohlédli o několik desítek minut později. Na Starém náměstí jsme ještě viděli Mariánský sloup, který vznikl roku 1706 z poněkud záhadného důvodu. Tradiční morové sloupy totiž vznikaly často v souvislosti s odezněním morové rány, v České Třebové však v tomto období žádná epidemie neřídila. Před námi se tyčil jednoduchý sloup, složený z podstavce, vlastního těla sloupu a sochy Panny Marie Immaculata od olomouckého sochaře Jana Sturmera. Na čele podstavce jsme pak našli kartuši s latinským nápisem, chronogramem a letopočtem 1706, čímž jsme průzkum Mariánského sloupu uzavřeli. Na tabulce pod sloupem jsme si přečetli velmi, ale velmi stručnou historii náměstí. Potom jsme se vydali do Městského muzea, jež sídlilo v Klácelově ulici, kde roku 2012 v rekonstruovaném domě vzniklo několik moderních expozic, které nás seznámily se čtyřmi dopravními fenomény, spojenými s městem. V pokladně si koupili vstupenky, dvě turistické známky a získali pět razítek do památníku. Následně jsme se vydali na výstavu o psech a poté se nás ujala průvodkyně, která nás provedla žíněnými čtyřmi expozicemi. Když naše exkurze v muzeu skončila, poděkovali jsme průvodkyni za poskytnutí informací, rozloučili se a sestoupili do přízemí. Následně jsme muzejní budovu opustili a zamířili ke kostelu sv. Jakuba, který byl odtud coby kamenem dohodil. Svatostánek byl vystavěný na místě dřevěného kostela, jenž zde stál už v roce 1335, ale po sérii ničivých požárů, z nichž ten poslední v roce 1793 způsobil blesk, musel být vybudován nový chrám. Brzy jsme k němu dorazili, u presbytáře jsme shlédli sochu sv. Václava z roku 1908, která původně stála v ulici na Trávníku, v tehdejší Svatováclavské ulici, než byla přemístěna ke kostelu. Následně jsme obešli obě boční strany kostela, které byly z architektonického hlediska totožné a při procházení kolem těchto zdí naše oči upoutalo monumentální sousoší Kalvárie z roku 1801. Pak jsme zamířili k hlavnímu vstupu, abychom vstoupili do předsíně a přes mříž si prohlédli interiér. Poté jsme se věnovali obhlídce klasicistního průčelí a následně jsme se věnovali dalším sochám, které byly rozesety kolem přední strany chrámu. Jako první přišla na řadu socha sv. Josefa, pak jsme si prohlédli klasický kříž s Kristem a sousední barokní sochu svaté Kateřiny Alexandrijské z roku 1717. Pak jsme se přesunuli k soše sv. Barbory z roku 1719 a nakonec jsme se věnovali soše nejpopulárnějšího českého světce Jana Nepomuckého z roku 1713. Pak jsme se otočili a pohledem na zástup kamenných svatých strážců byla naše obchůzka kolem třebovského chrámu u konce. Po schodišti jsme sestoupili dolů, zabočili doleva a kolem kostela jsme proklouzli k ulici Na splavě. V ní na nás čekal Venclův či Podhorní mlýn, jednopatrová budova v klasicistním historizujícím slohu, do něhož byl původní mlýn v průběhu 19. či na začátku 20. století přestavěn. Romantickou atmosféru doplňovala oválná fontána, obklopená lavičkami a zkrášlení velkým kameny. Po krátké obhlídce jsme se seznámili s historií budovy, která byla spjata s krupařem Františkem Venclem, jenž zakoupil v ulici Na splavě starší chalupu, kterou vlastním úsilím radikálně přestavěl na funkční mlýn. Po druhé světové válce přízemí sloužilo k různým obchodním účelům, například zde bývala vinotéka, zatímco patro obývali nájemníci. V době naší návštěvy byly přízemní prostory bez využití. Když jsme si mlýn prohlédli, popošli jsme k přilehlé pizzerii a chvíli jsme uvažovali o brzkém obědě, ale nakonec jsme krmi ještě odložili. Další naše kroky vedly k evangelickému kostelu a když se nám jej podařilo mezi paneláky najít, ihned jsme si jej začali prohlížet. Když jsme svatostánek z roku 1939 obešli kolem dokola, posadili jsme se na schody jednoho z paneláků a přečetli si o něm pár faktů z historie. Potom jsme se vydali za naším dalším cílem, kterým byl Welzův mlýn, který si nechal roku 1843 postavit obchodník Welz z Litomyšle. Když jsme k němu přišli pěšky centra města, ihned jsme si začali prohlížet soubor budov, v nichž fungoval po nějaký čas také hostinec s tanečním sálem, dokud vše nezískali členové Národně socialistické strany. Následně jsme obešli budovu i z druhé strany, abychom lépe viděli, jak byl k areálu v roce 1929 připojen takzvaný Malý sál. Po pádu komunistického režimu budova dlouho zela prázdnotou, dokud se v novém tisíciletí nedočkala kompletní renovace a od té doby v něm byla provozována restaurace. S příchodem covidu však hospůdka zkrachovala a tak jsme bývalý mlýn zastihli v období další přestavby na základní školu. Když jsme si vše prohlédli, zamířili jsme k vodárenskému pavilonu Vrbovka a přes plot si prohlédli kruhový pavilon, který vznikl jako reprezentativní schránka pro vodní zdroj využívaný již v 19. století. Po jeho obhlídce jsme si prohlédli další stavby v areálu, včetně menšího kruhového pavilonu u silnice, na němž jsme našli znak města a pamětní desku firmy Rössler a Kudlík. Jakmile jsme vše prozkoumali, zamířili jsme do přilehlého parku Javorka, který byl založen zdejším Okrašlovacím spolkem v roce 1885 a vybudován v anglickém stylu, tedy téměř jako volná příroda, s klikatými cestičkami, vodními prvky, travnatými plochami i vzrostlými stromy. Do parku jsme vstoupili od vodárenského pavilonu Vrbovka a mírně stoupající cestou jsme přišli k rozcestí Šárka. Zde jsme odbočili doleva, abychom si prohlédli jímací objekt nad lesním pramenem. Následně jsme se vrátili na rozcestí a pokračovali rovně. Záhy jsme minuli sousoší Družba, často označované také jako Přátelství nebo Tři grácie, která zobrazovala tři lidské postavy spojené v kruhu, které se držely kolem ramen. Vzápětí jsme dorazili k jedné z nejvýraznějších staveb v parku Javorka, kterým byl nádherný Bosenský pavilon z roku 1904, který nás okamžitě upoutal svou originální architekturou, inspirovanou tehdejší kulturou Bosny a Hercegoviny. Jeho exotický název i vzhled odrážel tehdejší vlnu obdivu k orientální kultuře Balkánu, který tehdy spadal pod správu Rakouska-Uherska. Od pavilonu jsme velkým obloukem sestoupili k pramenu Javorka. Hned na první pohled nás okouzlil elegantní jímací pavilon v podobě bíle omítnuté kruhové rotundy se světlým žulovým dlážděním. Vodu jsme ovšem neochutnali, protože dveře byly zavřené. Při odpočinku u čisté vody jsme se seznámili s tajuplnými pověstmi a pak jsme pramen opustili. Kousek od něj jsme se zastavili u dřevěného stojanu s pamětní deskou, ze které jsme vyčetli jména zasloužilých občanů – jako byli pánové Feifar, Pražský, Glücksman či Felcman –, kteří se v letech 1888 až 1938 zasloužili o rozkvět a udržování tohoto nádherného místa. Pak jsme se vydrápali do prudkého svahu a když jsme se zase ocitli na cestě, vydali jsme se k soše mýtické Šárky, která stála na travnaté mýtině lemované vzrostlými stromy. Když jsme k ní dorazili, na pískovcové skulptuře z roku 1911 jsme obdivovali precizně ztvárněnou ženskou postavu a pak jsme se seznámili s její dramatickou historií. Skutečným srdcem příběhu se stal samotný model, který geniální sochař Quido Kocián vytvořil již v devadesátých letech 19. století. Dozvěděli jsme se, že tehdejší nadšená a pozitivní kritická odezva na tuto Kociánovu práci byla tak silná, až odstartovala hluboký osobní i umělecký rozkol mezi mladým sochařem a jeho přísným učitelem, zakladatelem českého novodobého sochařství Josefem Václavem Myslbekem. Následně jsme sestoupili níže k potůčku, tvořený pramenem Javorky, který jsme snadno překonali po pěkném mostíku. Pak jsme zabočili doleva a brzy jsme se zastavili u kamenného pomníku se světlou mramorovou deskou, na níž bylo zlaceným písmem napsán text : Proroctví J. A. Komenského: Vláda věcí tvých k tobě se vrátí, o lide český! vyplnilo se zásluhou T. G. Masaryka. V pravém dolním rohu jsme pak objevili drobný nápis odkazující na místní okrašlovací spolek a letopočet 1920. O kousek dál jsme narazili na moderní plastiku s názvem Pohyb z litého betonu. Obdivovali jsme odvážnou souhru ostrých hran a kruhových tvarů, které jako by zachycovaly postavu v dynamickém běhu, čímž toto dílo vkusně narušovalo historický ráz parku a nutilo kolemjdoucí k zastavení a zamyšlení nad moderní estetikou. Pak jsme pokračovali v chůzi parkem, přičemž jsme se drželi červené značené turistické trasy, která nás dovedla k pomníku okrašlovacího spolku s výraznými neogotickými prvky. Pomník připomínal 25leté výročí zmíněného spolku, který se v druhé polovině 19. století a na začátku 20. století obrovskou měrou zasloužil o to, že se původní nehostinné údolí potoka Javorky proměnilo v tento nádherný městský park. Jen o kousek dál nás čekalo jedno z nejmilejších překvapení parku, jímž byl mechanický loutkový obraz v dřevěném domečku přímo u protékajícího potoka. Originální venkovní atrakce tvořily figury selky, přadleny a zvířat. Loutkový svět byl poháněn vodním kolem, které využívalo proudění sousedního potoka.  Od loutkového domečku naše kroky vedly k nedalekému velkému rybníku v srdci parku Javorka, jehož hladina rybníka byla v jarním slunci pokrytá zeleným kobercem vodních řas. Skutečný klenot rybníka však představoval malý kamenný ostrov uprostřed, na kterém seděla socha vodníka v kabátci a klobouku, která držela v rukou ohnutý prut a trpělivě čekala na svůj úlovek, zatímco z konce jeho vlasce stříkal drobný pramen vody. Na okraji parku Javorka, těsně u jednoho ze vstupů, naše putování dospělo k pomníku Mistra Jana Husa. Když jsme k němu dorazili, prohlédli jsme si robustní kamenný blok vztyčený na podstavci z divoce poskládaných menších kamenů, kalichem na vrcholu a pamětní deskou uprostřed. Po chvíli jsme se přesunuli k východu z parku, kde naši pozornost upoutala historická distribuční rozvodna z roku 1926. Když jsme si věž prohlédli, vyšli jsme ven z parku a vrátili se zpět do centra. Měli jsme už hlad a tak jsme hledali vhodnou restauraci. Cestou jsme narazili na bistro s poetickým názvem Dlabárna, ale v jídelním lístku jsme nenašli nic, co by nás zaujalo. Pak jsme si vzpomněli, že jsme na Starém náměstí zahlédli občerstvení Faraon kebab. Když jsme k němu přišli, vstoupili jsme dovnitř, ale obsluha nikde. Nepomohlo ani zvonění či volání, takže jsme odtáhli s nepořízenou. Možná jsme tak nebyli potrestáni faraónovou kletbou. Uspěli jsme až v Moravské ulici, kde bylo kousek od náměstí otevřeno Asia Bistro Hai Long. Dali jsme si zde lehký oběd a potom jsme se vydali směrem k autu. Cestou jsme se zastavili u Kapounova mlýna, zvaný též Malý či Koutský, jenž byl poprvé písemně doložen roku 1428. K bývalému klapáči nás z centra města přivedla ulice Podbranská a když jsme k němu dorazili, začali jsme si ho ihned prohlížet a přitom jsme se seznámili s jeho historií. Stavba nám mlýn sice stále připomínala, stejně jako mlýnské kameny před budovou, ale naším očím bohužel neladily detaily, které získal při opravách na přelomu 20. a 21. století. Cenný doklad industriální architektury byl totiž tehdy značně znehodnocen necitlivými zásahy. Když jsme si vše prohlédli, vrátili jsme se k autu, které jsme o několik desítek minut dříve zaparkovali u prodejny COOP. O chvíli později jsem odjeli na Hory, jak se nazývala okrajová část České Třebové, kam nás přilákala poutní kaple Panny Marie Pomocné. Naše šedé auto muselo z města vyjet do prudkého stoupání, ale francouzští koně vše zvládli a tak jsme zdárně dorazili k restauraci Na Horách. U ní jsme na parkovišti nechali povoz odpočívat a vydali jsme se k našemu cíli. Vzápětí jsme se ovšem ještě zastavili u pamětní desky, jež na fasádě restaurace připomínala pobyt spisovatelky Boženy Němcové, která zde pobývala v roce 1851. Lokalita totiž od druhé poloviny 19. století žila čilým společenským i poutním ruchem, když zde byly v provozu lázně, jejichž služby známá česká spisovatelka využila. Od restaurace jsme se pomalým krokem vydali do mírného stoupání, které nás po několika desítkách metrů přivedlo k Pavlově studánce. Nacházela se v lesním svahu přímo pod empírovou kaplí Panny Marie Pomocné a celý prostor mezi nimi byl terasovitě upraven. Samotný pramen byl vyveden kovovou trubkou z kamenného soklu, z níž čistá voda proudila do kamenného koryta a přímo nad výtokem vody stála zděná výklenková kaplička se soškou Panny Marie. Vodou jsme si opláchli obličej a ruce, ale neochutnali jsme ji. Pak jsme po schodech a terasách vystoupali k samotné kapli s monumentálním průčelím, lemovaném bočními lizénami a korunované trojúhelníkovým štítem. Vstup však byl zavřený, takže jsme se dovnitř nepodívali. Pak jsme empírovou stavbu obešli kolem dokola a následně jsme popošli k informačním tabulím, na nichž jsme se seznámili s historii malebného poutního místa, která se začala psát v červenci roku 1744. Potom jsme sestoupili dolů na parkoviště u restaurace, nasedli do auta a odjeli do skiareálu Peklák. jehož historie se v moderní podobě začala psát na počátku 21. století. Když jsme ke sportovnímu areálu přijeli, odložili jsmeauto na parkovišti pod svahem a vydali se na jeho průzkum. Docela nás překvapilo, že zde bylo v květnu poměrně hodně lidí, což se záhy vysvětlilo. Cestou k dolní stanici lanovky jsme se zastavili u vlakové soupravy, kterou tvořili motorový vůz řady 810 a přípojný vůz řady Btax, které byly zrekonstruované a upravené tak, aby sloužily návštěvníkům areálu jako stylové zázemí, občerstvení nebo bar. Když jsme si vlakovou soupravu prohlédli, vystoupali jsme ke spodní stanici lanovky, kde bylo poměrně živo. Trefili jsme se totiž do oficiálního otevření letní sezóny, kdy se zde každoročně konal tradiční ebeny, spojený s testováním kol a exhibicemi. Bajkeři stáli dlouhou frontu na lanovku, do níž se zařadili ihned poté, co sjeli po svahu dolů. Sledovali jsme jednoho za druhým a postupně jsme se po kraji sjezdovky posouvali o něco výše, abychom na šílence na kolech měli lepší výhled. Pár jich projelo těsně kolem nás, zatímco jiní zase skákali přes můstky v těsné blízkosti velkého nápisu s názvem sportovního areálu. Po několika minutách nás pozorování přestalo bavit a tak jsme sestoupili dolů na parkoviště, nasedli do auta a odjeli za dalším cílem. Tím byl Paarův mlýn, který byl pravděpodobně postaven až v druhé polovině 19. století a největší rozkvět, spojený s modernizaci, zažíval ve třicátých letech 20. století. Po příjezdu do městské části Parník jsme auto zaparkovali přímo u mlýna a vydali jsme se na jeho obhlídku. Před námi se tyčila rozlehlá budova, která byla koncipována tak, že mlýnice a dům pro rodinu i chasu stály pod jednou společnou střechou, avšak dispozičně byly obě části striktně oddělené, což zajišťovalo obyvatelům potřebné soukromí a klid od hlučného provozu strojů. Největší cenností objektu však představovaly drobné funkční detaily, které jako zázrakem přečkaly desetiletí a modernizace. Když jsme si prohlédli budovu, přesunuli jsme se k potoku Třebovka, jehož vody před stoletím poháněly mlýnské stroje. Našli jsme zde jez a pak jsme se seznámili s historií mlýny, který v roce 1930 držel František Paar. Po dočtení posledních řádků jsme odjeli ke kapli sv. Barbory, stojící vysoko nad potokem Třebovka, v okrajové části města s názvem Lhotka. Naše šedé auto tak muselo zdolat příkré stoupání úzkými uličkami, aby nás bezpečně dopravilo k drobné církevní stavbě, nedaleko níž jsme zaparkovali a vydali se na její obhlídku. Kaple k nám byla otočena zadní stranou, takže jsme nejprve shlédli její hladký půlkruhový závěr, střechu se sanktusníkem, dále boční strany a poté jsme se věnovali průčelí. Podél okraje střechy nás vhledem k datu v kalendáři poněkud překvapilo nainstalované vánoční osvětlení. Hned vedle vstupu stála dřevěná lavička s kovovou konstrukcí vybízející k odpočinku a informační cedule s historií místa, kterou jsme si rádi přečetli. Dozvěděli jsme se, že počátky sakrální stavby na Lhotce byly hluboce spjaty s katastrofální neúrodou v letech 1770–1773. Hladomor tehdy vyústil v epidemii cholery, kterou přežilo pouhých padesát obyvatel. Ti se z vděčnosti za záchranu rozhodli postavit dřevěnou kapli zasvěcenou svaté Barboře, patronce umírajících. Když jsme historii dočetli, vrátili jsme se k autu a opatrně sjeli dolů k řece. Pak jsme se podél její toku vydali ke Lhoteckému mlýnu, u něhož jsme zaparkovali náš vůz a vydali se na jeho obhlídku. Doufali jsme, že se na nás obyvatelé bývalého mlýna za parkování na trávě nebudou zlobit, ale nikoho jsme v následujících minutách okolo domu nepotkali. Mohli jsme si tak nerušeně prohlédnout tento pozoruhodný stavební komplex a když jsme se přesunuli o kousek dál na nábřeží, zřetelně se před námi vyjevila jedinečná dispozice celého stavení. Když jsme si bývalý mlýn prohlíželi, jen těžko jsme si už mohli představit ten čilý ruch, který zde panoval po staletí. Mlýn prokazatelně existoval již před rokem 1651, kdy v něm podle tehdejšího Soupisu poddaných podle víry hospodařil třicetiletý mlynář Jan Kunc s rodinou a učedníkem. Jakmile jsme si vše prohlédli, vkročili jsme na most přes potok Třebovka, který po generace dodával potřebnou sílu k mletí a následně jsme zamířili k hlavní silnici. Pak jsme přešli na druhou stranu, kde se nacházela autobusová zastávka Na špici, od níž jsme se po žluté značce vydali k výklenkové kapličce Panny Marie. Po asi 250 metrech jsme k drobné církevní stavbě dorazili a bez dlouhého otálení jsme si ji prohlédli. Půvabná, čistě bíle omítnutá zděná kaplička byla citlivě zasazena do travnatého svahu pod strání a v jejím středu jsme našli sošku Panny Marie Lurdské. Nejcennější historické informace nám poskytly tři tabulky s nápisem Panny Marie, letopočtem 2012 a jmény donátorů stavby. Jakmile jsme si výklenkovou kapli prohlédli, vydali jsme se zpět k vozu u mlýna a brzy jsme k němu dorazili. Vzápětí jsme popojeli k nedaleké benzinové pumpě, kde jsme si koupili kávu, k níž jsme zakousli pár sladkostí. Potom jsme již odjeli do ústí nad Orlicí, abychom se ubytovali ve Sporthotelu Tichá Orlice.

Návštěvy : 1.5.2026

Další informace najdete zde :

Kaple Panny Marie Na Rybnické

Americká lednice

Rotunda sv. Kateřiny se zvonicí

Staré náměstí

Kostel sv. Jakuba

Venclův mlýn

Evangelický kostel

Welzův mlýn

Vodárenský pavilon Vrbovka

Park Javorka

Kapounův mlýn

Poutní kaple Panny Marie Pomocné

Ski areál a bikepark Peklák

Paarův mlýn

Kaple sv. Barbory na Lhotce

Lhotecký mlýn

Výklenková kaple Panny Marie

Jak jsme v České Třebové strávili prvomájový den

Současná verze TZ 740 získána 1.5.2026 v městském muzeu Česká Třebová