TZ 788 : Město Ústí nad Orlicí

Ústí nad Orlicí jsme poprvé navštívili v červenci 2020 během jednodenního výletu, kdy jsme se pohybovali pouze po okraji zmíněného okresního města a jeho centrum jsme úplně vynechali. Po příjezdu do Ústí nad Orlicí jsme na parkovišti pod železničním mostem odložili naše stříbrné francouzské auto a vzápětí jsme přišli k bíle omítnuté zděné kapličce s kamenným portálem a kovanou mříží, která představovala první zastavení křížové cesty. Po její obhlídce jsme se postupně zastavovali u jednotlivých kapliček, přičemž jsme museli zdolávat náročný výstup, tak jak to u Kalvárie bývalo zvykem. Nakonec jsme dorazili až k závěrečnému 14. zastavení, které v sobě ukrývalo Boží hrob. Výjimečným prvkem, který jsme spatřili těsně před koncem trasy, bylo osamoceně stojící kamenné zastavení s malbou, což byl dochovaný pozůstatek původní křížové cesty z 18. století. Zde jsme se seznámili s historií tohoto místa, kterou nám prozradil informační panel. Na konci křížové cesty jsme oté zabočili doleva a po žluté trase jsme brzy přišli do zalesněného údolí zvaného Řehořův důl, kde jsme se zastavili na rozcestí U Poustevníkovy studánky, odkud to bylo jen pár kroků k prameni vody. Zde jsme si přečetli pověst a potom jsme přikročili jsme ke kamenné zdi, z níž vzhlížela kamenná tvář poustevníka, z níž tryskala voda. Opláchli jsme si ruce a obličej a pak jsme se vrátili na rozcestí. Další naše kroky vedly po modré značce. Výživné stoupání nám dalo zabrat a tak jsme se značně zadýcháni s povděkem zastavili na dalším zajímavém místě. Nazývalo se U Staré Ousti, kde jsme se zastavili u dřevěného sloupku se stříškou, na němž byl upevněný obrázek. Malba zachycovala historický pohled na město Ústí nad Orlicí, nad kterým se v zářící náruči andělů vznášela postava Panny Marie. Pod tímto vyobrazením jsme si přečetli text staré pověsti, která toto místo i celé město úzce spojuje s mariánskou úctou. Po chvíli jsme zajímavé místo opustili a pokračovali ve stoupání, které naštěstí už nebylo tak prudké. Zklidněný dech možná zapříčinil, že před námi neutekla srnka, která se pásla jen několik metrů od nás a tak jsme ji několik desítek vteřin pozorovali, dokud se neohlédla a neuviděla naše maličkosti. Vzápětí odběhla do lesa a my jsme mohli pokračovat dál. Zanedlouho naši cestu protnula silnice, klikatící se na Andrlův Chlum. O 100 metrů dál asfaltový had překřížil modrou trasu znovu a poté jsme se ocitli na velkém parkovišti, kde stálo jediné auto. Prošli jsme kolem něj a stanuli jsme na rozcestí U zabitého. Vedle cesty jsme našli nízký kamenný kříž zasazený hluboko do země, který jsme si prohlédli zblízka a všimli si jeho zvláštních detailů. Pak jsme se přesunuli k přilehlému odpočinkového přístřešku, na němž visela tabulka s vysvětlením smutné události. Když jsme místo dávné tragédie opustili, napojili jsme se na zelenou trasu, která vedla podél silnice a pod elektrickými sloupy, směřující rovněž ke stejnému cíli. S funěním jsme zvládli závěrečné stoupání a konečně jsme došli na Andrlův Chlum, jehož průzkum jsme zahájili exkurzí do Pohádkového světa. Pak jsme vystoupali na rozhlednu a zašli do chaty Hvězda. Zanedlouho jsme vyšli ven a po silnici se vydali k rozcestí Pod Chlumem, kde dali vale zelené značce a dál sledovali žlutou kolegyni. Cesta to však byla nepříjemná, bahnitá a zarostlá. Potom jsme konečně přišli na pěkně upravené místo u silnice, kde se na severním svahu Andrlova chlumu nacházela Vicenova studánka. Uprostřed zdi naším očím neunikl menší čtvercový kámen s reliéfem lví hlavy, z jehož tlamy plynule vytékal proud čisté vody na lože z volně ložených kamenů. Vodu jsme neochutnali, i když připravené hrnečky k napití přímo vybíraly, a pouze jsme si v chladivém prameni opláchli obličej. Nevyužili jsme ani nabídku lavičky k posezení a raději jsme si na dvou tabulích přečetli zajímavé povídání o historii místa. Když jsme si obě cedule prohlédli, šli jsme asi 30 metrů po silnici a pak jsme zabočili doprava. Ocitli jsme se tak ve Vlčím dole, kde jsme se znovu museli prodírat džunglí zeleného porostu. Provedla nás jím žlutá značka a po asi 120 metrech jsme dorazili na odbočku, kde šipka na stromě ukazovala směrem k Vlčí studánce. Byla od nás vzdálená pouhých 40 metrů, takže jsme k prameni brzy přišli a na tabuli si o studánce přečetli zajímavé informace. Líbila se nám pověst o muzikantovi, který se během návratu z tancovačky zřítil v noci do vlčí jámy. Když jsme si vše přečetli, přistoupili jsme ke studánce. Z vlčí tlamy vytékala voda, kterou jsme se opláchli a malé množství nabrali do dlaní, abychom ji ochutnali. V červencovém období chutnala báječně ! Pak jsme již pěkné místo v lese opustili, vrátili se na značenou stezku a po žluté trase jsme kráčeli dál. Šlo se nám dobře a po nějakých 150 metrech jsme dorazili ke křižovatce silnic, přibíhajících sem z Andrlova Chlumu, Ústí nad Orlicí a obce Řetůvka. Tabule nám prozradila, že jsme se octili na rozcestí, jež získalo název U loučení a bylo v minulosti spojeno s nejstarší ousteckou hospodou, která stávala pod horou Kalvárií. Místo však neneslo jen praktický význam pro starou formanskou doprovodnou službu, ale získalo i svou duchovní tradici. Na zdejším stromě se v průběhu let vystřídalo několik náboženských obrázků. V době naší návštěvy jsme na něm našli výjev zachycující loučení Ježíše s Matkou. O kousek dál jsme našli tabuli naučné stezky s číslem 2, která se jmenovala Geologické a vodní muzeum v přírodě. Po přečtení informací jsme si prohlédli dřevěnou sochu muzikanta, o němž vyprávěla pověst u Vlčí studánky a potom jsme se po modré turistické značce vydali na další cestu. Zanedlouho jsme dorazili na malebné lesní místo, kterému se od nepaměti říkalo U Čertouška. Tabulka nám prozradila, že název místa souvisí s obrázkem na mohutném stromě, který stál naproti informačního sloupu za našimi zády. Když jsme se otočili, na obrázku jsme shlédli biblický výjev, ve kterém ďábel pokoušel Krista na poušti. Po chvíli jsme pokračovali v cestě po ostrém skalnatém hřebeni, po němž vedla úzká pěšina, takže jsme museli dívat pozor, abychom neuklouzli a nezranili se. Cesta klesala níž a níž, dokud nás nepřivedla ke kapli Nanebevstoupení Páně, která byla roku 1884 vystavěna na místě staré dřevěné kapličky. Jakmile jsme si kapli prohlédli, sestoupili jsme po modré značce do ulice J. Štyrsy, kterou jsme přišli k prvnímu zastavení křížové cesty na Andrlův Chlum. Kruh se tak uzavřel a my jsme se spokojeně mohli vrátit k autu, které na nás věrně čekalo na parkovišti pod železničním mostem. Obohaceni o pěkné zážitky historické i přírodní jsme náš francouzský povoz nastartovali a odjeli domů do Olomouce. Uzavřeli jsme tak příjemný červencový výlet, který jsme roku 2020 strávili ve Východních Čechách a mohli tak zapomenout na události, spojené s pandemií COVID-19.

Podruhé jsme Ústí nad Orlicí navštívili v květnu 2026 během prodlouženého víkendu, kdy jsme se na tři dny ubytovali v místním Sporthotelu Tichá Orlice. Druhý den po snídani jsme vyrazili na trasu naučné stezky s názvem Příběhy naší hranice. Po přechodu lávky jsme trasu vzali vpravo a u 3. zastavení si prostudovali pohnutou historii města v letech 1938–1945. Kolem cyklostezky a zahrádkářské kolonie jsme došli ke 4. panelu s pískovcovou sochou Bičování Krista. Pokračovali jsme k 5. zastavení věnovanému Černovíru a přes sídliště se prosmýkli k 6. panelu u Knapoveckého potoka s informacemi o obci Knapovec. Povalovým chodníkem jsme dorazili k 7. zastavení a přes Wolkerovo údolí prošli k 8. panelu, popisujícímu proměny území po Mnichovu. Podél Třebovky nás 9. zastavení v podobě hraničního přechodu seznámilo s městskou částí Hylváty. Během putování jsme rovněž zavítali do Lázeňské ulice, kde jsme shlédli kapli svatého Jana Křtitele, která byla vystavěna v roce 1806. Když jsme si klasicistní kapli prohlédli, seznámili jsme se její historií a pak jsme se vrátili na trasu naučné stezky. Vystoupali jsme k 10. panelu s výhledem na město i pověstmi o Andrlově chlumu, kde prozatím naše putování po trase s chytrými tabulemi skončilo. Následně jsme se vydali k vyhlídkovému pavilonu a pak jsme se již napojili na Křížovou cestu a vystoupali na Andrlův Chlum. Prohlédli jsme si zde část Pohádkového světa, rozhlednu a navštívili chatu Hvězda. Pak jsme po zelené trase došli na rozcestí U zabitého, kde jsme si prohlédli kamenný kříž z roku 1695 s výjevem rozzuřeného býka. Přilehlý přístřešek vyprávěl smutný příběh ousteckého řezníka Jakuba Nováka, kterého na tomto místě usmrtil dobytče určené na porážku. Po přechodu na modrou značku jsme sestoupili k rozcestí U Staré Ousti s lavičkou a obrázkem Panny Marie vznášející se nad městem. Zdejší pověst připomínala zázračné zachránění obyvatel ukrytých v kostele před útočícími vojáky v roce 1620. V Řehořově dole jsme se zastavili u Poustevníkovy studánky, jejíž pramen podle pověsti jako jediný v okolí unikl otrávení Švédy za třicetileté války. Místo pojmenované po zbožném poustevníkovi Řehořovi nabízelo osvěžení pitnou vodou vytékající z kamenné tváře vyřezané výtvarníkem Ladislavem Stránským. Po žluté trase jsme sestupovali podél kapliček křížové cesty a prohlíželi si jejich sgrafitovou výzdobu od 14. až po 1. zastavení. Procházka vyvrcholila u úvodní bílé kapličky s kamenným portálem u rozcestí Mendrik, která zobrazuje Ježíše stojícího před Pontským Pilátem. Na břehu Tiché Orlice a Třebovky jsme vyhledali 1. panel naučné stezky, který popisoval pohnutou historii města na hranicích Protektorátu i vznik historických názvů Ústí a Wildenschwert. Cedule vedle navíc připomínala zaniklou hospodu U Tří kaprů, kvůli které si ústečtí měšťané dříve chodili vypít pivo na cizí panství. Kráčeli jsme dál po nábřeží k místu, kde od roku 1560 stával Kamenný neboli Panský mlýn, později přestavěný na tkalcovnu, elektrárnu a výrobnu plsti. Dlouhou historii této významné stavby, která byla v roce 1998 definitivně zbourána, dnes připomíná již jen smaltovaná pamětní tabule. Poblíž železničního podchodu jsme navštívili historické máchadlo z počátku 20. století, které nechal pro potřeby své textilky i místních obyvatel vybudovat továrník Jandera. Přestože ručnímu praní prádla sloužilo až do 80. let minulého století, dnes se proměnilo v odpočinkové zákoutí u potoka. U železniční trati na Letohrad jsme si prohlédli studánku s údajně léčivou vodou a kamenná Boží Muka z roku 1813. Sloupek s obrázkem Panny Marie musel být v 70. letech 19. století na náklady železnice posunut výše do svahu, aby nebyl zakryt nově budovaným traťovým náspem. Podél meandrů Tiché Orlice jsme došli k 2. zastavení naučné stezky, jež popisovalo středověkou kolonizaci regionu a vznik německého jazykového ostrova Hřebečsko. Text se podrobně věnoval také proměnám významu pojmu Sudety a dopadům událostí z let 1938 až 1945 na zdejší obyvatele. Když jsme si pro nás poslední zastavení prostudovali, vrátili jsme se na hotel, půlhodinky si odpočinuli a následně jsme naším šedým francouzským vozem odjeli do centra města za dalšími památkami. Odpolední pouť jsme zahájili v Zahradní ulici, kde se dochovalo několik tkalcovských domků z 19. století, které představují vzácně přeživší doklad těžkého života podhorských řemeslníků. Těmto charakteristickým stavením s velkou obytnou jizbou se stala osudnou až výstavba silnice v 70. letech 20. století, kdy většina z nich padla za oběť demolici. V Ježkově ulici jsme si prohlédli monumentální funkcionalistickou budovu divadla od architekta Kamila Roškota, postavenou v letech 1935–1936. Stavba nás zaujala mistrným spojením geometrických těles, výrazným půdorysem provaziště i elegantními horizontálními lodžiemi. Naše odpolední putování po městských památkách pokračovalo prohlídkou barokního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Na této pozdně barokní stavbě z konce 18. století nás na první pohled zaujala monumentální průčelní věž s cibulovou bání a bohatě zdobený portál. Prohlédli jsme si fasádu členěnou pilastry i okolní udržovaný areál starého hřbitova s několika cennými historickými náhrobky. Po prohlídce církevní stavby jsme prošli kolem historické radnice s věží a pak jsme zamířili na nedaleké Mírové náměstí, kde nás na prvním pohled zaujala malebná podloubí lemující městské domy s barokními a klasicistními fasádami. Uprostřed čtvercového náměstí jsme si prohlédli barokní mariánský morový sloup se sochou Panny Marie a pak jsme obdivovali zachovalou architekturu měšťanských domů, které dodávají centru města neopakovatelnou atmosféru. Když jsme celé náměstí obešli kolem dokola, vydali jsme se k Hernychově vile. Dům jsme si prohlédli zvenčí a obdivovali jeho velkolepou secesní architekturu s věžičkami, štukovou výzdobou a zdobným zábradlím, kterou si počátkem 20. století nechal postavit významný textilní magnát Florian Hernych. Poté jsme se šli najíst do zdejší restaurace, kde jsme v příjemném prostředí doplnili síly na další část dne. Pak jsme si prohlédli expozice Muzea řemesel a textilnictví umístěné přímo ve vile. Zaujala nás především rozsáhlá výstava věnovaná historii textilu a tkalcovství na Ústecku, kde jsme viděli staré stroje, vzorníky látek i dobové fotografie. Prošli jsme si také reprezentační secesní prostory s původním nábytkem a krátkodobou tematickou výpravu. Exkurzi jsme zakončili výhledy z muzejní věže, odkud se nám naskytl nádherný panoramatický pohled na celé město i okolní kopce. Pak jsme sešli dolů a zamířili k sboru Jednoty bratrské. Tento historický renesanční dům z 16. století s charakteristickým štítem a pamětní deskou dříve sloužil jako modlitebna a centrum bratrského sboru. Jednalo se o nejstarší kamenný dům ve městě, na němž jsme obdivovali prostou, ale působivou architekturu stavby, která přečkala mnohá století i protireformační útlak. Pak jsme se vrátili k autu u Roškotova divadla a odjeli do ulice Vrbová, kde jsme zaparkovali a pěšky se vydali ke Korábovu mlýnu a městské elektrárně. Tento rozsáhlý průmyslový objekt na řece Tiché Orlici má kořeny již ve středověku, přičemž v roce 1905 jej mlynář Koráb přebudoval a na počátku 20. století zde vznikla i jedna z prvních městských elektráren. Prohlédli jsme si impozantní cihlové a omítnuté budovy s vysokým továrním komínem a náhonem, jež jsou dodnes cennou technickou památkou připomínající rozvoj průmyslu a využití vodní energie. Pak jsme se vrátili k autu a odjeli do městské části Hylváty. Nejprve jsme zde zhlédli Applův mlýn, což je zachovalá mlynářská usedlost s bohatou historií sahající do 17. století, která v průběhu věků prošla několika přestavbami. Prohlédli jsme si její charakteristickou architekturu, náhon i přilehlé hospodářské budovy, které dříve patřily známému mlynářskému rodu Applů. Pak jsme popojeli ke kapli sv. Anny, postavené roku 1755 v barokním slohu z iniciativy ústeckého děkana Jana Leopolda Mosbendera. V průčelí naším očím neunikla kamenná socha sv. Anny od Alexia Cyriaka a pak jsme se přesunuli do protějšího Měšťanského pivovaru, kde jsme si po náročné a poznáním naplněné procházce dali dvě výborná orosená piva. Během posezení jsme příjemně zhodnotili celý den a s dobrou náladou odjeli zpět na hotel, kde nás čekala zasloužená večeře.

O den později jsme si po snídani dopřáli thajské masáže a pak jsme již hotel opustili, abychom ještě stihli navštívili pár míst v okolí města. Jedním z nich bylo vodácké tábořiště v Cakli, ležící v malebném údolí řeky Tiché Orlice, do něhož jsme po několika minutách cesty z hotelu přijeli a zaparkovali v něm náš šedý francouzský vůz. Vzápětí jsme se vydali na průzkum areálu s různými sportovními atrakcemi pak jsme se šli podívat na řeku s jezem, kterou nikdo nesplavoval, na rozdíl od cyklostezky na druhém břehu, po níž se proháněl slušný počet cyklistů. Potom jsme zamířili do bufetu, kde jsme si koupili turistickou známku a dvě kávy. Lahodný mok jsme spolu s nějakou sladkostí zkonzumovali na lavičkách a potom jsme se vydali na procházku po naučné stezce Okolo Cakle. První panel s názvem Slepé rameno jsme po dlouhém hledání objevili na domku naproti bufetu. Na přiložené mapce jsme si pak prohlédli celou tříkilometrovou trasu a zjistili, že nás na okruhu čeká ještě dalších pět zastavení a tak jsme na nic jsme nečekali a po asfaltové silničce vyrazili za dalším zastavením. U rozcestníku Staré Oldřichovice – tábořiště jsme odbočili doprava a napojili se tak na modrou turistickou značku. Vzápětí jsme snadno překonali Tichou orlici po betonové lávce, stejně jako o necelých 100 metrů dál, když jsme přišli k mlýnskému náhonu. Za druhou lávkou se vlevo skrývala tabule šestého zastavení s názvem Místní historie, která nám prozradila, že jméno Cakle pochází od Jana Cágla z počátku 15. století. Dočetli jsme se, jakým šlechticům patřilo zdejší panství a nechyběla ani historie nedalekého vodního mlýna. Prohlédli jsme si kresbu domu, kde se roku 1836 narodil významný učitel Johann Paukert a přečetli si o jeho působení na školách v Litomyšli, Libchavách či Dobrouči a také o jeho mladším bratru Václavovi. Jakmile jsme druhou tabuli prostudovali, trasu naučné stezky jsme na chvíli opustili, abychom si prohlédli zmíněný vodní mlýn z konce 19. století, kdy byl areál po požáru rodinou Novotných radikálně přestavěn na moderní průmyslový komplex. Když jsme k němu dorazili, na první pohled nás zaujala dominantní štítová zeď třípatrové zděné budovy uměleckého válcového mlýna s plechovou sedlovou střechou, která nese stopy loupající se omítky s odhalenými cihlami kolem oken a velkých dřevěných vrat. Hned v závěsu za ní jsme viděli navazující obytnou budovu, která byla nejstarší částí celého mlýnského stavení, kontrastující s přilehlými přízemními staveními s novými střechami a solárními panely. Dovnitř budov jsme se nedostali, ale dobře jsme věděli, že v turbínovém domku za mlýnem stále vzniká elektřina. Pak jsme se seznámili s dlouhou historií mlýna. Když se tak stalo, vrátili jsme se k druhému zastavení a pokračovali v procházce po naučné stezce. Minuli jsme jez, za nímž se nám na druhé straně řeky otevřel pohled na areál tábořiště, jenž jsme tak viděli z poněkud jiné perspektivy. Během chůze jsme občas museli uhnout cyklistům, kteří okolo nás projížděli, takže jsme museli dávat pořád pozor. Vody Tiché Orlice se od cyklostezky trochu vzdálily, nicméně ještě několik desítek metrů nám dělal společnost mlýnský náhon, jenž zničehonic najednou skončil a dál netekl. Na druhé straně cyklostezky se nacházela železniční trať a než jsme došli k pátému zastavení, projel kolem nás vlak. Pak jsme již dorazili k páté tabuli, která nám prozradila fakta o geologické historii okolí Ústí nad Orlicí, kterou jsme sledovali zpět až do druhohor. Prohlédli jsme si také barevnou ilustraci pravěké krajiny a šli dál. V sevření mezi Tichou Orlicí a železniční tratí jsme došli do dolní části obce Oldřichovice, kde jsme narazili na rozcestník s názvem Na Tiché Orlici. Zde jsme zabočili doprava, přešli po mostě nad řekou na druhou stranu a minuli autobusovou zastávku. Za ní jsme zabočili zase doprava a mírným klesáním jsme sestoupili dolů k řece, přičemž jsme za sebou nechali poslední dům v Oldřichovicích. Před námi se rozkládaly louky, o nichž pojednávalo čtvrté zastavení. u něhož jsme se brzy zastavili. Tabule nesla název Záplavové louky a prozradila nám, že se podél řeky Tiché Orlice vyskytují vlhké nivy, které jsou často zaplavovány. Dočetli jsme se, jaké rostliny na těchto loukách rostou a jací živočichové je obývají. Na závěr jsme na mapce zkontrolovali naši polohu v rámci naučného okruhu a potom jsme louku opustili. Vnořili jsme se do lesa, kde se dosud pohodlná cesta změnila v úzkou stezku, která stoupala vzhůru a tak jsme za chvíli octili vysoko nad nivou, která se rozkládala dole pod námi. Na vrcholu stoupání v těsné blízkosti silnice do Oldřichovic jsme narazili na třetí zastavení s názvem Opukové skály. Dozvěděli jsme se, jaké stromy na těchto špatně přístupných místech rostou, kteří ptáci na nich hnízdí a které rostliny jim na jaře dělají společnost. Po chvíli jsme pokračovali v našem putování. Cesta začala významně klesat a zanedlouho jsme se zase ocitli dole u řeky, kde se nacházela jakási chata. Na břehu jsme našli druhé zastavení s názvem Živočichové řeky, které nám prozradilo, že se ve vodách Tiché Orlice hojně vyskytuje uměle vysazený pstruh americký duhový. Dočetli jsme se, jaké původní ryby zde žily a přečetli jsme si také o ondatře pižmové či úhoři říčním. Prohlédli jsme si ilustrace všech zmiňovaných ryb, ledňáčka, ondatry i nákresů jejich nor a pak jsme vyrazili do závěrečného úseku trasy. Opustili jsme nejen les, ale také polní cestu a napojili se na asfaltovou silnici, po které jsme sem přijeli. Netrvalo dlouho a ocitli jsme se zpět na parkovišti, kde odpočívalo naše autíčko. Francouzské koně jsme záhy znovu osedlali a odjeli do Oldřichovic, jimiž jsme o několik minut dříve procházeli. Minuli jsme starou známou autobusovou zastávku a za železniční tratí jsme odbočili doleva. Ve slepé ulici jsme povoz zaparkovali a po žluté turistické značce jsme vyrazili na trasu další naučné stezky, která se pro změnu nazývala Údolí Sejfů. Na začátku údolí na nás čekal panel s číslem 1, na němž nás upoutalo pozadí s nádhernou fotografií koberce rozkvetlých bílých bledulí uprostřed lesa. Jakmile jsme si vše pročetli, vstoupili jsme do údolí, jímž protékal Vadětínský potůček, který si s námi pohrával jako kočka s myší. Klikatil se údolím, přehrazoval nám cestu a neposedně přeskakoval z jedné strany na druhou, čímž nám ztěžoval procházku. Naštěstí se nejednalo o žádný veletok, takže jsme stačili pečlivě vybrat správné místo, na němž jsme potůček přeskočili nebo pouze překročili. Cesta mírně stoupala a zanedlouho jsme přišli k rozcestníku, jehož název korespondoval s údolím Sejfů. Nikam jsme neodbočovali a stále jsme sledovali žlutou značku, po níž jsme přišli na místo, kde se naučná stezka dělila na okruh. Zabočili jsme vlevo, po krásném dřevěném mostě jsme překonali Vadětínský potok a vzápětí jsme se ocitli u desátého zastavení s názvem Savci. Další úsek cesty vedl rozlehlou loukou, rozkládající se na velké ploše mezi lesním porostem, po níž jsme stoupali vzhůru vyšlapanou pěšinou. Kráčeli jsme tak nějak intuitivně, jelikož jsme vůbec netušili, kde bude další cedule. A málem jsme minuli, neboť byla trochu zastrčená mezi křoví na horním okraji lesa. Naštěstí jsme si ji všimli a mohli si na ní přečíst fakta o prudce jedovaté rostlině s názvem Áron plamatý. Potom jsme kráčeli několik minut loukou, dokud jsme opět nevklouzli do lesa, na jehož okraji na nás čekalo osmé zastavení s nadpisem Plazi a obojživelníci. Poté,co jsme opustili hadí zastavení, šli jsme dál lesem cestou, na níž jsme našli stopy pneumatik a otisky kopyt. Nikoho jiného jsme však dosud nepotkali a to ani žádné ze zvířat, uvedených na tabulích. O kus dál les zničehonic skončil, neboť jsme vkročili na místo, kde řádili lesníci. Pracovnicí vytěžili pořádný kus les, takže zde vznikla holá paseka s pařezy a také rozbili příjezdovou cestu, takže nám ztížili chůzi mnohem víc, než potok na začátku údolí. Když jsme konečně nehezké místo překonali, přišli jsme na křižovatku s cyklostezkou, kde stála tabule s číslem 7, nazvaná Ze života hmyzu. U sedmého panelu jsme dosáhli nevyššího bodu našeho putování a tak jsme druhou polovinu trasy víceméně klesali dolů. Kráčeli jsme po pohodlné lesní cyklostezce, na jejímž okraji sem tam ležely vytěžené stromy, připravené na odvoz. Občas jsme narazili na různě velká mraveniště a zanedlouho jsme přišli k šestému zastavení, jež nám představilo zdejší houby. Za šestou tabulí se cyklostezka stočila do oblouku, který jsme poctivě vykroužili a zároveň překonali Vadětínský potok. V zatáčce se k nám znovu připojila žlutá turistická značka, která nás po zbytek cesty již neopustila, stejně jako zmíněný vodní tok. Cyklostezka nás brzy dovedla k pátému zastavení s názvem Ptáci lesů a luk, který nabízelo pohled na opeřené obyvatele této lokality. Jen o pár metrů dál trasa naučné stezky na velké křižovatce odbočila doprava. Zažili jsme zde nepříjemné setkání s automobilem, za nímž se prášilo natolik, že se nám špatně dýchalo. Naštěstí se vzduch brzy pročistil, takže jsme rychle dorazili do míst, kde okolní podrost tvořily převážně svěží zelené byliny. Zde jsme narazili na panel číslo 4 s názvem Bledule jarní, který byl věnován typické flóře zdejšího chráněného území. Když jsme si vše pročetli, pokračovali jsme v našem putování a netrvalo dlouho, když jsme se potkali se třetím zastavením, která nám představilo jedovaté rostliny. O necelých 50 metrů dál jsme narazili na velmi příjemné a upravené místo, kterému dominovala kamenná studánka. Tento pramen byl zasazen do strmého lesního svahu, typického pro zdejší chráněné údolí, a jeho portál tvořila vyzdívka z nahrubo otesaných kamenných bloků. Samotná voda byla z podzemního pramene vyvedena skrze plastovou trubku, ze které však v době naší návštěvy spíše jen líně odkapávala nebo odtékala skrytě pod spadané listí na dně mělkého koryta. Na vedlejším plácku vysypaném drobným štěrkem se nacházel masivní dřevěný stůl s oboustrannými lavicemi, ale nabídku k posezení jsme nevyužili a šli dál. Kráčeli jsme kolem klikatícího se Vadětínského potoka a v místech, kde vysoké smrky a buky začaly mírně ustupovat, čímž otevřely pohledy směrem k blízkým loukám, jsme narazili na panel druhého zastavení naučné stezky s nadpisem Krása motýlů, který nám představil druhy oživující toto chráněné území. Jakmile jsme se pokochali jejich křehkou krásou, popošli jsme o pár kroků dál a ocitli se znova na rozcestí. O několik desítek minut dříve jsme zde po dřevěném mostě přišli k poslednímu desátému zastavení, ale další okruh jsme již nehodlali podniknout. Tuto radost jsme přenechali skupince seniorů, které jsme tady potkali a kteří mířili nahoru po žluté značce. My jsme se vydali opačný směrem dolů, takže jsme si opět zalaškovali s Vadětínským potokem a potom jsme již dorazili zpět k autu. Nastal čas na pozdní oběd, takže jsme zahnali odvážnou myšlenku na návštěvu nedalekého hradu Lanšperk a raději jsme v mobilních telefonech začali hledat vhodnou restauraci. Z nabídky jsme vybrali jednu z nejbližších možných, která se nacházela na okraji Ústí nad Orlicí, kam jsme o pár minut později přijeli. Chvíli jsme bloudili v uličkách, abychom vhodně zaparkovali náš francouzský povoz a když se tak stalo, zamířili jsme do restaurace s nabídkou steakových specialit a poledních menu. Chaplin restaurant nás nezklamal a dokázali jsme si vybrat vhodnou krmi z jídelního lístku, ovšem ceny nebyly nijak nízké. Právě kvůli tomu jsme asi očekávali něco více, než nám bylo doneseno. Možná by neškodilo více zeleninové oblohy, přílohy a vlastně i masa. Nicméně obsluha byla rychlá, prostředí příjemné a pivo jako křen. Když jsme se najedli, zaplatili jsme útratu, vrátili se k autu a odjeli domů do Olomouce. Uzavřeli jsme tak třídenní pobyt ve Východních Čechách, kde se nám moc líbilo a rádi se sem zase někdy v budoucnu vrátíme.

Návštěvy : 22.7.2020, 2.5.2026, 3.5.2026

Další informace najdete zde : 

Křížová cesta na Andrlův Chlum

Poustevníkova studánka

Vicenova studánka

Vlčí studánka

Kaple Nanebevstoupení Páně

Naučná stezka Příběhy naší hranice

Kaple sv. Jana Křtitele

Studánka Panny Marie a Boží muka

Tkalcovské domky

Roškotovo divadlo

Naučná stezka Údolí Sejfů

Studánka V údolí Sejfů

Jak jsme navštívili zámek Litomyšl a vystoupali na Andrlův Chlum

Jak jsme se jeden květnový den věnovali zajímavostem v Ústí nad Orlicí

Jak jsme z tábořiště v Cakli vyrazili loupit do údolí Sejfů

Současná verze TZ 788 získána 28.3.2023 v aukci Aukro