TZ 882 : Město Vamberk

Město Vamberk jsme navštívili první únorový den roku 2026 během jednodenního výletu, kterým jsme zahájili novou cestovatelskou sezónu. Po příjezdu do města jsme naše šedé francouzské auto zaparkovali na okraji zoraného pole a vzápětí jsme se vydali za kaplí Všech svatých, stojící pod třemi lípami z roku 1919. O chvíli později jsme stanuli před kaplí, která byla postavena někdy v 17. nebo 18. století a její obhlídku jsme zahájili na průčelí, jemuž dominoval trojúhelníkový štít s plastikou žehnajícího Krista, doplněným citátem z Bible. Pod římsou jsme si přečetli text, který nám prozradil, že kaple byla opravena v roce 1826, kdy ve Vatikánu vládl papež Lev XII. a pak jsme přistoupili k otevřenému vchodu, abychom přes mříž nahlédli dovnitř. Následně jsme se vydali na obchůzku kolem stavby a pak jsme u kaple odlovili kešku. Potom jsme se pokochali výhledem na město a následně jsme se vrátili k autu, jímž jsme odjeli k nákupnímu středisku u kruhového objezdu. Neměli jsme však v úmyslu trávit čas v některém ze zdejších obchodů, nýbrž jsme se odtud vydali k nedalekému židovskému hřbitovu. Proklouzli jsme kolem zadní části střediska a po cestě jsme brzy dorazili ke vstupu na hřbitov, jenž byl údajně založen před rokem 1673. Na jeho území jsme vstoupili přes bývalou márnici a vzápětí jsme zabočili doprava, kde se nacházel největší počet náhrobků. Pomalým krokem jsme kráčeli mezi náhrobky, jichž tu bylo asi 500 a na jednotlivých kamenech jsme si prohlíželi klasické židovské symboly. Nejstarší náhrobek pocházel z roku 1700, naopak nemladší nesl na sobě letopočet 1940. V jedné části jsme objevili také hroby haličských uprchlíků z doby 1. světové války a v rohu hřbitova jsme narazili na tumbu. Pak jsme zamířili do druhé části rozlehlého hřbitova, kde se nacházely novější náhrobky s německými a českými nápisy. Zbytek plochy byl prázdný. Když jsme si posmutnělé místo prohlédli, vrátili jsme se stejnou cestou k autu, jímž jsme odjeli ke kamennému mostu se sochami svatých. Jakmile jsme vůz zaparkovali, vydali jsme se podél řeky ke krásnému silničnímu mostu, jenž byl vystavěn v letech 1864 – 1865. Když jsme si prohlédli jednu stranu kamenného díla, vkročili jsme na most a následně jsme kráčeli po sotva půl metru širokém chodníčku, lemující silnici. Během chůze jsme si samozřejmě prohlédli sochy svatých, které mostu dodávaly na atraktivitě. Jakmile jsme došli na opačnou stranu, sestoupili jsme blíže k řece, abychom viděli i druhé čelo mostu. Poté, co jsme si vše prohlédli, odlovili jsme dvě kešky a pak jsme se vrátili k autu, jímž jsme odjeli do centra města. Auto jsme zaparkovali u Penny a vydali se k opodál stojící soše Bičování Krista z roku 1734. Pak jsme kolem proklouzli kolem supermarketu a záhy jsme vešli jednou ze dvou vstupních bran na hřbitov, jemuž dominoval kostel sv. Barbory, postavený v letech 1696 – 1697. Před námi se tyčil barokní jednolodní svatostánek, který jsme obešli kolem dokola a pak jsme přistoupili ke dveřím, ale dovnitř jsme se nedostali. Vchod byl totiž v zimě zavřený. Když jsme si kostel prohlédli, vydali jsme se na procházku po hřbitově, jenž byl okolo svatostánku v průběhu let několikrát rozšiřován. Našli jsme na něm kamenný kříž s Kristem a několik zajímavých hrobek. Následně jsme druhou brankou vyklouzli ven a Radniční ulicí jsme se vydali k další církevní stavbě. Čekala nás obhlídka kostela sv. Prokopa, jenž byl postaven v letech 1712 - 1713. Cestou jsme odlovili kešku a o chvíli později jsme přišli na Husovo náměstí, v jehož dolní části zmíněný svatostánek stál. Jednolodní stavbu jsme viděli v podobě z konce 19. století, neboť roku 1898 vyhořel a musel být zrekonstruován. Po jeho obhlídce jsme po schodišti sestoupili k sousoší sv. Anny Samotřetí a pak jsme zamířili na Husovo náměstí na němž jsme se nejprve věnovali pomníku obětem 1. světové války, který se nacházel jen pár metrů od kostel sv. Prokopa a moderní budovy Základní školy. Potom jsme se vydali na procházku po pěkném náměstí, které lemovaly řady měšťanských domů. Uprostřed dolní části náměstí se tyčil raně barokní sloup, který nechal roku 1699 vystavět tehdejší majitel Vamberka Jan Adam hrabě Záruba z Hustířan, od něhož jsme zamířili k nedaleké budově radnice a potom jsme se vydali do středu náměstí, kde nás čekala obhlídka novorenesanční kašny, která byla vystavěna roku 1869. Od kašny jsme se přesunuli do horní části náměstí, kde byla 3. července 1904 odhalena secesní socha mistra Jana Husa. Potom jsme se vrátili do dolní části náměstí, abychom navštívili muzeum krajky. Jelikož právě probíhala polední pauza, museli jsme chvíli počkat na otevření. Čekání jsme si zkrátili obhlídkou Bednářovy vily z roku 1916, v níž muzeum sídlilo. Po několika minutách se otevřely dveře a usměvavá paní nás pozvala dovnitř obchůdku s keramikou, kde se nacházela pokladna muzea. Koupili jsme si zde turistickou známku, vstupenky a také jsme získali pět razítek do památníku. Pak jsme již mohli zahájit průzkum muzejních expozic. Z obchůdku jsme vkročili do průjezdu, kde jsme si vyzkoušeli stroj na výrobu paličkované krajky a na informačních panelech si přečetli fakta o průmyslové výrobě této látky. Pak jsme vešli do chodby a po schodech vystoupali do prvního patra, kde jsme se seznámili s historií muzea, které bylo založeno v roce 1929. Na druhém panelu jsme si přečetli fakta o výrobě krajky v českých zemích a pak jsme vkročili do první místnosti s expozicí. Než jsme si začali exponáty prohlížet, posadili jsme se na židle a shlédli krátký film o historii krajky ve Vamberku. Když se na plátně objevily závěrečné titulky, vyrazili jsme na průzkum expozice Proměny krajky v Čechách. Následně jsme po schodišti vystoupali o patro výše a na chodbě si přečetli další informace o Marii Sedláčkové-Serbouskové. Poté jsme zahájili průzkum expozice moderního krajkářství, kde jsme viděli umělecká díla z let 2019 – 2021. Potom jsme si vyzkoušeli krajkový krasohled a přesunuli se do další expozice, která nám představila kolekci Expo Brusel 58 a Expo Montréal 67. Potom jsme vstoupili do herny, kde jsme si vyzkoušeli paličkování a poskládali pár obrazců. Potom nás čekala poslední část expozice, věnovaná modernímu umění, kde jsme shlédli kolekci límců, šaty, podivovali se nad nekonečným příběhem se dvěma konci a kde nás okouzlil Mikoláš Aleš. Obdivovali jsme také stínohru, velký květ, kabelku s botami, paličkované brouky a trochu nás vyděsil Vetřelec. Když jsme si vše prohlédli, sestoupili jsme do přízemí, kde nás čekala krajkářská tvorba od šedesátých let 20. století do současnosti. Brzy jsme místnost opustili a vrátili se do obchůdku s keramikou. Paní nám chvíli povyprávěla pár zajímavostí a protože jsme byli v muzeu celou dobu úplně sami, mohli jsme nerušeně naslouchat. Pak jsme paní poděkovali, vyšli ven z muzea a vydali se přes celé Husovo náměstí k hotelu s příznačným názvem Krajka, kde jsme si dali velmi dobrý oběd. Po zhruba hodinovém hodování jsme restauraci opustili a Tyršovou ulicí jsme zamířili k vile továrníka Jindřicha Kubiase. Cestou nás zaujaly kresby krajek na stěnách domů, které tvořil plastické reliéfy a zvaly kolemjdoucí do muzea. My jsme však mířili opačným směrem a brzy jsme dorazili k vile. Dovnitř jsme se kvůli rekonstrukci nedostali a tak jsme si vilu prohlédli v krátkosti pouze zvenku a pak se rychlým krokem vrátili k autu u Penny, kde jsme si koupili nějaké mlsání. Potom jsme nasedli do auta a odjeli k bývalé osadě Sebranice. Naše auto jsme zaparkovali na začátku panelové cesty a vyrazili za kaplí Panny Marie. Minuli jsme zahradu a pak jsme přišli ke kapličce, která byla postavena v roce 1894 nad pramenem vody a obešli ji kolem dokola. Obchůzku nám trochu stěžoval sníh a voda, vytékající zpod kapličky, ale vše jsme zvládli bez úhony. Uvnitř jsme spatřili obrázek Panny Marie, který visel nad malým oltáříkem a květinovou výzdobu. Když jsme si kapli prohlédli, vydali jsme se po cestě dál k lesu, abychom odlovili kešku. Výstup byl vhledem k počasí trochu náročnější, ale za odměnu jsme si připsali další úspěch ve hře geocaching. Potom jsme sestoupili zpět k autu, jímž jsme odjeli do Pekla, kde jsme naštěstí žádné čerty nepotkali. Zato jsme si zde prohlédli zajímavý krytý most nad řekou Zdobicí a mlýn. Následně jsme odjeli do Merklovic, místní části Vamberka, kde jsme shlédli kapli sv. Jana Křtitele, která byla postavena v roce 1888 v horní části obce. Auto jsme zaparkovali na malém plácku asi 100 metrů pod kaplí a vzápětí jsme vyrazili na její obhlídku. V interiéru jsme spatřili dřevený oltářík, nad nímž visel obraz Křtu Krista v Jordánu, na němž sv. Jan Křtitel poléval Ježíše vodou. Když jsme si vše prohlédli, vrátili jsme se k autu, jímž jsme odjeli k chatě Na Vyhlídce, která byla slavnostně otevřena v srpnu 1926. Přijeli jsme k ní po zasněžené silnici, což nás docela překvapilo. Přímo ve Vamberku totiž tolik sněhu nebylo. Když jsme dorazili k cíli, auto jsme odložili na poměrně velkém parkovišti, které bylo zasněžené a zledovatělé, a prošli se kolem pěkné chaty s dřevěnými prvky, která si po rekonstrukci v 21. století zachovala prvorepublikový charakter s moderními dostavbami. Bohužel v zimním období byla zavřená, takže jsme nemohli posoudit kvalitu a nabídku restaurace, i když jsme si zde chtěli dát kávu s nějakou sladkostí. Pod chatou jsme narazili na zvoničku a pomník KČT, připomínající vznik objektu. Vzápětí jsme se krátce pokochali výhledem na Orlické hory, které však díky šeru, počasí a blížícímu se západu slunce nebyly moc dobře vidět. Zasněžená krajina však měla do jisté míry romantický ráz, nicméně vítr nás z otevřeného prostoru brzy vyhnal. Obešli jsme tedy objekt z druhé strany, odlovili kešku a záhy jsme se opět ocitli na parkovišti. Bez dlouhého otálení jsme nasedli do auta a kolem obory pro daňky, srnky, jeleny a muflony jsme sjeli dolů na rozcestí. U brokové střelnice jsme zaparkovali náš povoz a o chvíli později jsme se vydali na trasu naučné stezky Po stopách kamene. V jednu chvíli jsme si odskočili do lesa, kde jsme na malém smrčku objevili visící kešku a stejná situace nastala o 200 metrů dál. Po dvou úspěšných nálezech jsme přišli na rozcestí, na němž jsme narazili na druhé zastavení naučné stezky. Panel stál za příkopem silnice, který jsme opatrně přešli po zasněženém dřevěném mostku a vzápětí jsme se ocitli u sochy sv. Prokopa. Chytrý panel nám prozradil o soše světce prozradil potřebné informace a potom jsme se po červené značce vydali na další rozcestí, z něhož jsme zamířili ke 200 metrů vzdálené studánce, která byla upravena v roce 2000 a pojmenována po svatém Prokopovi. Voda vytékala u trubky, trčící z betonového bloku, takže pro nás nebyl problém, abychom si umyli ruce. Zmrzlé prsty jsme však rychle schovali do kapes, protože panovalo opravdové zimní počasí s teplotami pod nulou. Z toho důvodu jsme nevyužili nabídku velkého množství hrníčků, které jakoby našeptávali, abychom je naplnili vodou. Místo toho jsme se přesunuli k mlýnskému kameni, který tvořil stůl na upraveném prostranství, kde se rovněž nacházely informační panely. Jeden z nich vyprávěl o svatém Prokopovi a druhý o studánce. Pak jsme šli dál po široké lesní cestě, která vytrvale, ale mírně stoupala vzhůru. O několik desítek metrů dál jsme odbočili doprava, v lese na smrčku nalezli další kešku a vrátili se zpět na hlavní cestu. Schránka, ukrytá v pařezu asi o 150 metrů dál, se nám však díky sněhové nadílce nalézt nepodařila. Mírně rozmrzelí jsme následně došli ke čtvrtému zastavení naučné stezky Po stopách kamene, která pojednávala zdejších městských lesích, o které se staral Vamberk spolu se státní organizací Lesy ČR. U tabule se nacházely lavičky, na které jsme se v zájmu svého zdraví neposadili a rovněž jsme nevyužili nabídky zábavných prvků, jež byly určeny spíše dětem. Potom jsme si na vedlejší cestu odskočili pro kešku, která visela hodně vysoko, takže jsme poprvé využili teleskopickou tyč s háčkem na konci, díky níž jsme pohodlně sundali krabičku ze stromu. Stejným způsobem jsme získali další kešku o 200 metrů dál a potom jsme dorazili na rozcestí Nad Merklovicemi. Na této křižovatce Podboudské a Příčné aleje, kde se stýkala červená a zelená trasa, jsme si prostudovali páté zastavení naučné stezky, které se zde potkávala se svou Planetární kolegyní. Cedule nám na mapě ukázala, kde jsme se právě ocitli a zároveň jsme se dozvěděli pár strohých informací o okolních turistických cílech, mezi něž patřil třeba hrad Litice, zámek Potštejn, hrad Potštejn nebo vysílač na Chlumu. Pak jsme si na protější straně křižovatky prohlédli směrové šipky a šli dál. Cesta stále stoupala a brzy jsme dorazili jsme k osmému zastavení, které vyprávělo o mlýnských kamenech, jež se zde opracovávaly. Když jsme si ceduli prostudovali, pokračovali jsme v putování dál. Cesta stále mírně stoupala a vedla naprosto rovně, jakoby ji někdo narýsoval podle pravítka. Na malém rozcestí jsme opět vytáhli teleskopickou tyč a sundali ze stromu další krabičku. O 200 metrů dál jsme si celý postup s biltemou zopakovali. Pak jsme se konečně ocitli u Kalousovy hájenky, která byla nazvána podle posledního revírníka Vojtěcha, který v těchto místech s rodinou bydlel. Panský hajný však nevyužíval domeček, který stál po naší levici, neboť bydlel ve staré hájence o něco níže, která byla roku 1934 zbourána. Po prostudování textu jsme si prohlédli chatu a vydali se na další cestu. O 100 metrů dál jsme pod vyvráceným kořenem odlovili běžnou kešku a pak jsme již došli na rozcestí, kde se trasa naučné stezky sestávala se žlutou turistickou značkou. Odbočili jsme doleva a vzápětí jsme marně hledali tradiční krabičku, která se měla na zemi ukrývat. Chuť jsme si spravili o chvíli později, kde pařezová keška našemu pátrání neodolala. To jsme se již nacházeli v blízkosti šestého zastavení naučné stezky s názvem U rybníčků. Žádnou vodní plochu jsme však kolem sebe neviděli, ale stačil jeden krok a pod nejstarším členem výpravy se propadl led ukrytý pod vrstvou sněhu. S nohou mokrou pod kolena pak musel přežít zbytek cesty, ale ani tato událost nás neodradila od prostudování chytré tabule. Dočetli jsme se, že název U Rybníčků byl odvozen od malých prohlubní, které byly pozůstatkem po těžbě pískovce a dalších kamenů. S jednou mokrou, a převažujícími suchými nohami, jsme se po přečtení textu vydali dál. Brzy jsme dorazili na rozcestí Císařské silnice a Lützovy aleje, které bylo nazváno U obrázku, kde na buku visel svatý obrázek Anděla strážného. Pod stromem se manželce kováře Hartmana z Rybné roku 1875 údajně narodil František. Otec dítěte pak nechal namalovat zmíněný obraz, aby tímto způsobem poděkoval za ochranu matky a dítěte při porodu. Pak jsme sundali z malého jehličnanu visící kešku a vydali se ke smírčímu kříží, jenž stál asi 150 metrů odtud. Klesající lesní cestou směřující do Rybné nad Zdobicí jsme zanedlouho došli k sotva znatelné odbočce ke kříži, k němuž nás dovedly vyšlapané stopy ve sněhu. Vlastně až ke kříži jsme přímo nedošli, protože nás od něj dělil velmi hluboký příkop se strmými stěnami, takže jsme jej viděli ze vzdálenosti pěti až sedmi metrů. Ke kříži se vztahovala pověst o hajném, který zastřelil na tomto místě uhlíře, jenž ho vydíral, ale nepodařilo se nám zjistit, kdy se tak stalo. Po krátce obhlídce jsme se vrátili zpět na rozcestí U Vobrázku a pokračovali rovně po Císařské cestě. Asi v polovině úseku mezi rozcestími jsme marně hledali kešku a potom jsme přišli na velké rozcestí, kde na nás čekala chytrá tabule s číslem 4. Věnovala se jinému smírčímu kamenu, který se nazýval U spálené jedle a stál v lese asi 150 metrů od nás. Nejprve jsme si přečetli informace o smírčích křížích a pak jsme již dorazili k 98 centimetrů vysokému kříži, na jehož čelní straně byl vyobrazen reliéf meče, který připomínal tragický souboj, který se zde odehrál roku 1355. V souboji se střetli rytíř Sezima z Dobrušky a Jan Drslavec, kterému se kvůli jeho divoké povaze přezdívalo Čert. Prvně jmenovaný muž v tomto souboji padl. Když jsme si kříž prohlédli, vrátili jsme se na rozcestí, zabočili doleva a pokračovali po klesající Císařské silnici dolů. O kousek níže jsme v dutině stromu nalezli další ukrytou schránku a poté jsme přišli k třetímu zastavení naučné stezky, které bylo věnováno zmíněné silnici, která byla mezi Vamberkem a Rybnou nad Zdobicí zprovozněna v době vlády císařovny Marie Terezie. Když jsme si krátký text dočetli, rychlým krokem jsme sešli až na rozcestí se sochou svatého Prokopa. Vzápětí jsme pokračovali dál k autu a stále jsme vyhlíželi první zastavení naučné stezky, která se schovávala mezi stromy jen pár desítek metrů od parkoviště. Zvala kolemjdoucí na téměř pětikilometrovou procházku lesem a lákala na zajímavosti na trase. Cedule se tyčila na odpočinkovém místě s ohništěm, altánkem, posezením a pěkným výhledem na Vamberk. Zatímco výhledu na město jsme neodolali, ostatní nabídku jsme opět nevyužili. Blížící a plížící se tma, zmrzlá noha nejstaršího člena výpravy a chladný vítr v otevřeném prostoru nás brzy zahnal do auta. O chvíli později jsme náš vůz nastartovali, sjeli pár stovek metrů níž k Božím mukám a odlovili u nich kešku. Pak jsme se vrátili domů do Olomouce a uzavřeli tak zimně laděný výlet roku 2026.

Návštěvy : 1.2.2026

Další informace najdete zde :

Kaple Všech svatých

Židovský hřbitov

Kamenný most

Kostel sv. Barbory

Kostel sv. Prokopa

Husovo náměstí

Muzeum krajky

Kubiasova vila

Kaple Panny Marie v Sebranicích

Kaple sv. Jana Křtitele v Merklovicích

Chata Na Vyhlídce

Studánka U svatého Prokopa

Naučná stezka Po stopách kamene

Jak jsme v zimě navštívili Kostelec nad Orlicí a Vamberk

Současná verze TZ 882 získána 1.2.2026 v muzeu krajky Vamberk