Turistická výzva s názvem Jdi do hor každý rok nabízela různé trasy a cíle napříč Českou republikou, které její účastníci zdolávali v průběhu stanoveného období. V roce 2025 jsme se zaregistrovali do letní výzvy, v rámci které jsme si ke zdolání vybrali pětici vrcholů na východě Čech a Moravy, k nimž organizátoři přidali i jeden kopec v Polsku. Navštěvovali jsme je postupně od června do září a za odměnu jsme pak získali kovovou medaili s vyznačenými vrcholy. Mezi ně patřil Pecný v Jeseníkách, který jsme si nechali až na úplný závěr. Tento cíl představoval poměrně složitý logistický problém, protože jsme si chtěli udělat nějaký rozumný okruh. Z velkého množství možných tras jsme si nakonec vybrali asi tu nejběžnější. Šedé francouzské auto jsme nechali u autobusového nádraží v Rýmařově a nasedli na autobus, který nás odvezl na staré známé sedlo Hvězda.

Bošovice. Návštěvu téhle jihomoravské obce jsme dlouhá léta odkládali. Doufali jsme totiž, že se někdy dočkáme zpřístupnění středověké tvrze, tvořící dominantu vesnice. Roky plynuly a nic se nedělo. Lidé, kteří ji po sametové revoluci v roce 1989 získali  na základě restituce zpět, o obnovu tvrze neměli zájem a její stav zůstával nadále špatný. Na jaře 2024 jsme se rozhodli, že již déle nebudeme čekat na zázrak a tvrz si prohlédneme alespoň zvenku. V březnu 2024 jsme tedy nastartovali naše nové šedé auto a vyrazili do Bošovic. Po příjezdu do obce jsme vyjeli na návrší, na němž v letech 1566 – 1620 začal psát svou historii kostel sv. Stanislava a vzápětí jsme nad církevním areálem odložili náš šedý francouzský vůz. Potom jsme brankou vklouzli na hřbitov, abychom si jednolodní svatostánek prohlédli zblízka.

Malá vesnička Benkov, ležící na konci krátkého údolí nedaleko Libiny, se stala domovem naší babičky a dědy, kteří v místní chalupě trávili poklidné stáří a zasloužený důchod. Kromě obvyklých návštěv jsme u nich strávili také několik týdnů letní dovolené či pár prodloužených víkendů, neboť z chalupy to nebylo daleko do drsného pohoří Jeseníků. V srpnu 2009 jsme u nich pobývali s přestávkami tři týdny a každé ráno po snídani jsme vyrazili za poznáváním zajímavých míst v Jeseníkách. Na čtvrtý den pobytu třetího týdne dovolené jsme si naplánovali výlet na Praděd a tak jsme se seniory vyrazili dvěma auty na Praděd. Pochopitelně až na nejvyšší vrchol Moravy jsme jimi nedojeli, nýbrž jsme je nechali na parkovišti Hvězda nad Karlovou Studánkou a počkali 40 minut na autobus, jímž se vyvezli na Ovčárnu.

V polovině dubna 2025 jsme přemýšleli, kam na vyrazíme na jarní výlet. Bylo to docela těžké rozhodování, neboť jsme na moravském poli sesbírali už mnoho dřevěných koleček a za dalšími se nám nechtělo jezdit moc daleko. Při pohledu na mapu turistických známek se jich pár červenalo za Bystřicí pod Hostýnem, jenže jedno z těchto míst zrovna procházelo rekonstrukcí. Druhou alternativou pak byla návštěva muzea zemědělských strojů u Vyškova, jenže kvůli slintavce a kulhavce byla zrušena akce, která měla expozice v Hošticích mimořádně zpřístupnit. Nakonec jsme si vybrali jiné dva cíle nedaleko zmíněného okresního města, přičemž náš výlet začal v Rousínově.

Srpnovou dovolenou roku 2025 jsme strávili z větší části na slovenském Liptově a Oravě. Volba místa byla jasná, neboť jsme chtěli navštívili Oravský hrad, k němuž jsme přidali spoustu dalších přírodních cílů a pamětihodností. Po pěti dnech jsme se přesunuli do Polska, přičemž jsme původně měli v úmyslu odjet do Zakopaného, nicméně plány změnila výzva Jdi do hor. V rámci šesti vrcholů, které jsme měli navštívit, se totiž objevila Baraní hora, tyčící se nad městem Wisła, do něhož jsme zavítali již o dva roky dříve a moc se nám v něm líbilo. Plány jsme tedy změnili a zamluvili si ubytování v oblíbeném hotelu Vestina, kde jsme byli předtím velice spokojeni. Pátý den dovolené jsme po příjezdu do Wisły sice byli zklamáni menším pokojem bez balkonu, ale vše vynahradily vynikající večeře a snídaně. Nic však netrvá věčně a tak i naše dovolená v pátek skončila.

Na jaře roku 2025 jsme podnikli jeden z mnoha výletů do Brna. Pokolikáté jsme už do jihomoravské metropole zavítali, to se nám věru nechtělo počítat, neboť těch výprav bylo opravdu hodně. Brno nám totiž vždy dokázalo nabídnout nějakou zajímavost, historickou památku či jiný důvod, abychom sem přijeli. Tentokrát jsme si naplánovali návštěvu brněnského podzemí. Po příjezdu do města jsme naše šedé francouzské auto odložili na parkovišti v Tomešově ulici a po schodišti sestoupili do parku, pod nímž se skrývaly tři vodojemy, postavené pro takzvaný pisárecký vodovod, který posílil nedostačující vodovodní soustavu rozrůstajícího se města. Po upravených chodníčcích jsme přišli k bývalému technickému domku, v němž se nacházela místnost s pokladnou, kde se tísnilo docela dost jiných návštěvníků, lačnících po netradičním zážitku.

Na začátku listopadu roku 2022 jsme se spontánně rozhodli, že si zakoupíme ještě jeden vícedenní pobyt, i když jsme obvykle takto pozdě už nikam nejezdili. Snad za to mohly předchozí covidové roky, kdy bylo zakázáno cestovat a tak jsme byli hladoví po poznávání nových destinací. Během procházení nabídek oblíbeného portálu plného slev nám do oka padlo magické slovo Čachtice a s ním spojený hrad. Sice jsme jej poznali už dříve, nicméně od té doby prošel jistými změnami a tak jsme si třídenní pobyt zakoupili. Byli jsme ubytováni v Novém Meste nad Váhom, kde nám cestovatelský azyl poskytl hotel Diana, s jehož službami jsme byli maximálně spokojeni. Druhý den po vynikající snídani jsme z hotelu černým korejským SUV vyrazili do nedaleké vesnice, abychom po 12 letech znovu navštívili legendární hrad Čachtice a cestou jsme se zastavili u několika památek, soustředěných na jedno místo v obci pod hradem.

Brno má na svém území tolik památek, zajímavostí a turistických cílů, že bylo absolutně nemožné poznat všechny v rámci jedné, dvou či pěti návštěv. Samozřejmě jsme nemohli vynechat ani centrum města, které se různými pamětihodnostmi jen hemžilo, jejichž první návštěvu jsme si naplánovali na začátek dubna jednoho roku. Právě tehdy se v českých a moravských městech rozjížděla turistická sezóna. Brno nebylo výjimkou a na různých místech moravské metropole přichystalo zajímavý program, takže jsme zde strávili celý den. Po příjezdu do Brna jsme náš zelený korejský povoz zaparkovali u starého autobusového nádraží a kolem toho vlakového jsme vyrazili do centra....Následující řádky pak popisují návštěvu Staré radnice, katedrály sv. Petra a Pavla, mumií v kapucínském klášteře, vily Tugendhat a planetária na Kraví hoře.

Litovelské Pomoraví pro nás bylo vždy oblíbenou a snadno dostupnou oblastí, do níž jsme často vyráželi z našeho olomouckého bydliště, abychom se pokochali pěknou přírodou. Samozřejmě jsme se často pohybovali také v samotném městě Litovel a jedno prosluněné zářijové odpoledne jsme sem podnikli odpolední výlet, abychom navštívili nové muzeum harmonik. Vše však začalo v jiném muzeu, v tom městském, jehož expozice jsme shlédli už o 14,5 roku dříve, nicméně mezitím byly výstavní místnosti rozšířeny a tak jsme sem po letech zavítali znovu, abychom vše náležitě prozkoumali. Naše černé SUV jsme zaparkovali v Palackého ulici a vydali se k muzeu. Další řádky pak popisují vše, co jsme ten den ve městě viděli....

Velikonoční pondělí lze strávit různými způsoby. Dívky, holčičky a ženy obvykle čekají na koledníky, bezpečně schované za okny a dveřmi svého domova, do nichž se mužská část populace od nejmenších dětí po stále chodící dědečky snaží dostat, aby po nezbytných úkonech shrábli zaslouženou odměnu v podobě pomalovaných vajíček, čokoládových zajíčků a jiných sladkostí, zatímco ti odrostlejší svou výslužku spíše konzumují v tekutých variantách. Další volný čas využívají k návštěvám rodin či známých nebo Velikonoce neslaví vůbec a berou je jen jako příležitost k odpočinku od práce. Jednoho roku jsme se připojili ke zbytku populace, který v tento svátek odcestoval za nějakým turistickým cílem či do přírody, a tak jsme opustili Olomouc a odjeli do obce Skalka nedaleko Prostějova.