Úvod

Srpnovou dovolenou roku 2025 jsme strávili z větší části na slovenském Liptově a Oravě. Volba místa byla jasná, neboť jsme chtěli navštívili Oravský hrad, k němuž jsme přidali spoustu dalších přírodních cílů a pamětihodností. Po pěti dnech jsme se přesunuli do Polska, přičemž jsme původně měli v úmyslu odjet do Zakopaného, nicméně plány změnila výzva Jdi do hor. V rámci šesti vrcholů, které jsme měli navštívit, se totiž objevila Baraní hora, tyčící se nad městem Wisła, do něhož jsme zavítali již o dva roky dříve a moc se nám v něm líbilo. Plány jsme tedy změnili a zamluvili si ubytování v oblíbeném hotelu Vestina, kde jsme byli předtím velice spokojeni. Pátý den dovolené jsme po příjezdu do Wisły sice byli zklamáni menším pokojem bez balkonu, ale vše vynahradily vynikající večeře a snídaně. Nic však netrvá věčně a tak i naše dovolená v pátek skončila.

Wisła – skokanský můstek Adama Malysze

Poslední den pobytu jsme si po snídani sbalili věci, dali je do auta a vyrazili na obhlídku zdejších zajímavostí. První zastávku jsme učinili jen několik stovek metrů od hotelu, když jsme se rozhodli podruhé prozkoumat skokanský můstek Adama Małysze. Naše šedé francouzské auto jsme odložili na velkém parkovišti pod sportovním areálem a vydali jsme se na průzkum můstku, který dva roky od naší první návštěvy zářily novotou. Bohužel jsme ho mohli vidět jen zespodu, protože výtah pro 14 osob byl zrovna mimo provoz. Zklamáni jsme nebyli jen my, ale také docela dost dalších zájemců, kteří se z vrcholu kopce chtěli pokochat výhledy na malebné panorama Beskyd. Alespoň jsme si areál nafotili bez stavebních strojů a v plné kráse, kterou můstek získal po poslední rekonstrukci. Nejvíce nás zaujalo doskočiště v protisvahu, pod nímž tunelem projížděla auta. Po několika minutách jsme se vrátili k našemu povozu a seznámili se s historií můstků, která sahá až do roku 1933.

Tehdy byla na pozemku Státních lesů postavena první stavba. Zpočátku byl můstek dřevěný a v průběhu let prošel řadou modernizací. V roce 1953 proběhla první velká rekonstrukce zařízení, v roce 1970 byl můstek podruhé modernizován, když byla postavena nová věž rozhodčích a ocelová sjezdovka. Sportovci poprvé dosahovali stometrových skoků a skončení této éry bylo rozhodnuto o důkladné rekonstrukci můstku. Inspirován úspěchy Adama Małysze začala v říjnu 2003 výstavba nového skokanského můstku s konstrukčním bodem K-120 a rozměrem HS-134. Po náročných stavebních pracích, včetně sesuvu půdy na přistávacím můstku v roce 2006, byl areál dokončen až v roce 2008. Od té doby se kopec stal dějištěm řady významných soutěží, včetně Světového poháru, Velké ceny FIS a mistrovství Polska. V září 2017 proběhla instalace ledových drah, které umožnily konání soutěží v zimě při plusových teplotách. Poslední modernizace můstku začala v srpnu 2023 a byla dokončena v červnu následujícího roku.

Wisła - Medvědí stezka – medvěd u vodopádu

Když jsme dočetli poslední řádky, nastartovali jsme povoz a odjeli o několik stovek metrů dál k muzeu s názvem Habsburská hospodářská osada, u něhož jsme zaparkovali a vyrazili na průzkum. Ještě než jsme vstoupili dovnitř muzejní budovy, zamířili jsme k vodopádu na potoce Wisełka, který získal poněkud nadnesenou přezdívku Vislanská Niagara. Cestou jsme narazili na sochu medvěda, který v tlapách držel rybu. Naštěstí nebyl živý, neboť se jednalo jen o sochu chlupáče, kterých se ve městě nacházelo několik. Připsali jsme si tak druhý zářez na imaginární pažbu lovecké pušky, neboť prvního chlupáče jsme ulovili již o dva roky dříve na jiném místě ve městě. A co má společného naše oblíbené polské město Wisla s medvědy? Všechno to začalo nevinně už v letech 1960 – 1961, kdy tehdejší správce Městské zeleně viděl sochu milého medvěda v Německu.

Ta se mu líbila natolik, že chtěl mít v městském parku u evangelického kostela podobnou. Proto neváhal a zadal úkol místnímu sochaři Jerzymu Szarcovi, který vytvořil sousoší znázorňující medvědici se dvěma mláďaty. Jenže po nějaké době byli dva menší medvědi, stojící vedle toho velkého na kouli, ukradeni. Naštěstí byl medvěd tak populární, že v roce 2018 byly k tomuto originálu znovu doplněni dva menší medvídci, čímž se toto kamenné sousoší stalo symbolem města Wisla. A aby toho všeho nebylo málo, nejen že se vrátili na místo k původnímu medvědovi i dvě medvíďata, navíc v centru města v roce 2017 získala své místo další socha medvěda na kouli. A pak další a další, čímž vznikla Medvědí stezka, provázející turisty po zajímavostech města. Jednou z nich byl právě ten u vodopádu a velice rádi jsme se s roztomilým chlupáčem vyfotili.

Wisła – vodopád na potoce Wisełka

Potom jsme se šli podívat na vodopád, což byl v podstatě velký kamenný jez, jehož součástí byly rybí žebříky, systém malých vodních prahů, umožňující se rybám pohybovat po proudu. Opatrně jsme prošli kolem betonových žebříků a po úzkém mostě jsme přešli na druhou stranu potoka, který jsme si pochopitelně spolu s vodopádem vyfotili. Následně jsme kolem rozcestníku vystoupali k hraně jezu, přes který padla voda s třeskotem o 8 metrů níže, aby poté odtékala dolů do centra města. Odvážili jsme se také vstoupit na betonovou zeď a pohlédnout přímo do chřtánu divoké vody, která tak ostře kontrastovala s poklidnou hladinou malé přehrady nad vodopádem. V době svého vzniku v padesátých letech 20. století bylo jeho okolí o hodně divočejší, ovšem v průběhu let kolem něj vznikly hotely a parkoviště, které přírodní ráz vodopádu úplně setřely.

Wisła – muzeum Habsburská hospodářská osada

Když jsme se dostatečně pokochali tou vodní krásou, chtěli jsme již odejít pryč, ale v tom jsme si všimli zajímavé fasády hotelu Aries, kterou zdobili namalovaní lidé hledící z oken. Pak jsme již zamířili do muzea a o chvíli později jsme vstoupili do první ze dvou budov, které společně tvořily habsburskou hospodářskou osadu z období 19. století. První budova v alpském stylu byla replikou maštale pro koně a krávy, jejíž originál původně stával ve Wątrobném, osadě ležící na svazích Baranie Hory nad údolím Biała Wisełka. Uvnitř jsme se však nesetkali s žádným dobytkem, nýbrž s ochotnou paní v pokladně, u které jsme zakoupili vstupenky, turistickou známku a získali dvě razítka do památníku. Potom nás odvedla do místnosti se židlemi, na které jsme se posadili a shlédli několikaminutový film, díky němuž jsme se seznámili s historií Těšínského knížectví a Rakouského Slezska, z něhož vzniklo dnešní Těšínské Slezsko. Následně jsme si v sousední místnosti prostudovali nejstarší polskou geologickou mapu a také hospodářskou mapu komory Těšínské.

Habsburkové totiž spravovali nejen lesní zdroje, ale také první železárny či rudné a uhelné doly. Na závěr jsme si prohlédli horniny a minerály, jež byly nalezeny v této oblasti a vzápětí jsme již podle šipek na podlaze první budovu opustili. Vyšli jsme ven na dvorek, ozdobeném velkým množstvím barevných květin, které zrovna zaléval nějaký muž a pak jsme rychle vklouzli do druhé budovy. Jednalo se o repliku domu služebnictva ze Zadního Groně na řece Czarna Wisełka, kde byl v roce 1906 postaven lovecký zámeček z modřínu pro arcivévodu a korunního prince Isabelu a Fridricha Habsburského. Oba byli vášnivými lovci a ve Wisle lovili především tetřeva hlušce. Protože se aristokratičtí hosté doprovázející arcivévodu a královský pár nevešli do stávajících hájoven ani do malého paláce na Przysłopu, bylo rozhodnuto postavit nový lovecký zámeček. Vedle něj pak vznikla právě budova pro služebnictvo a druhá pro hospodářské potřeby, nicméně vše již zaniklo a tak jsme se procházeli pouze v kopii původního domu.

Hned za vchodem jsme se zastavili v bylinkářské kuchyni, kde jsme poznali některé rostliny a náčiní, které se tehdy používaly na vaření. V sousední malé místnůstce jsme se na obrazovce snažili uhodnout slova ve viselském nářečí a docela se nám to dařilo. Po přečtení několika legend a pověstí jsme se přesunuli do expozice, věnované pramenům Wisly. Dozvěděli jsme se, jak vypadala oblast prameniště legendární polské řeky dříve a dnes, a také jsme se snažili na mapě najít její tři prameny a vrchol Baraní Góry, na němž jsme stanuli o den dříve. Potom jsme vstoupili do lesního sálu, kde jsme díky dalšímu krátkému filmu a exponátům poznali práci v dávném karpatském lese, pálení dříví v milířích a seznámili se s druhy zdejších stromů. Pokračovali jsme dál chodbičkou, kde na stěnách visely fotografie přehrad na řekách a také výsledky práce na regulaci horských toků. Vzápětí jsme vkročili do horalské dílny, kde jsme shlédli zemědělské nářadí a nástroje pro zpracování dřeva. Viděli jsme zde truhlářské hoblice, různé pily, vrtáky a další vybavení, jež horalové využívali při stavbě domů a dalších dřevěných objektů.

V další promítací místnosti jsme se seznámili s historií Wisly v 19. století, kdy sem začali přijíždět první objevitelé, rekreanti a nakonec turisté. Horská vesnice, jejíž obyvatelé se živili hlavně pastevectvím, lesními pracemi a zemědělstvím, se tak pomalu proměnila v rekreační destinaci. V další expozici jsme pak na fotografiích a pohlednicích viděli vývoj dřevěné architektury od skromných chalup přes hájovny, letní vily až po turistické chaty. Poslední expozice byla věnována rekreaci a turistice, kterou rozvíjela německá organizace Beskidenverein a poté polský Tatranský spolek Beskid Śląski. Shlédli jsme zde první popisy pramenů řeky Wisly v časopisech, turistické průvodce či brožury z 19. století, propagující letovisko Wisla. Nakonec jsme si ještě prohlédli zdejší kroje a vyšli ven. Vrátili jsme se do první budovy, rozloučili se s paní pokladní a zamířili jsme zpět k autu. Následně jsme odjeli do centra Wisly.

Wisła - Medvědí stezka – medvědi u kavárny, na promenádě a v centru města

Auto jsme odložili na placeném parkovišti nedaleko vlakového nádraží a vyrazili do středu Wisły. Kráčeli jsme ulicí 1 Maja a brzy jsme narazili na sochu medvěda. Chlupáč držel pohár s horkou čokoládou, neboť stál před kavárnou Mount Blanc, nabízející vynikající belgickou pochoutku. Pořídili jsme pár fotografií a frekventovanou ulicí jsme šli dál. Minuli jsme vlakové nádraží, jehož obhlídku jsme si nechali na později a brzy jsme dorazili na začátek promenády, kde na nás čekal třetí medvěd. Zastihli jsme jej v ekvilibristické poloze na balónu, na němž se šelma snažila udržet. Jelikož se mu to dařilo, bez potíží jsme se s ním vyfotili a mohli spokojeně jít dál. Hluk aut vystřídaly hlasy mnoha lidí, kteří se procházeli promenádní ulicí a dychtivě obhlíželi velké množství stánků se suvenýry, občerstvením či zmrzlinou. Mezi lidmi jsme se propletli k malému parku, kde se nacházel další medvěd na kouli. Měl však mnohem větší rozměry a byl zhotoven z jiného materiálu, než méďa na začátku pěší zóny. Museli jsme trpělivě počkat, než se u něj vyfotila skupinka polských turistů a pár důchodců. Teprve pak jsme se u medvěda zvěčnili i my.

Wisła – plastika mytologické mořské panny Syrenka

Potom jsme došli až na plac Bogumiła Hoffa, kde jsme v informační centru koupili tři turistické známky a získali razítka do památníku. Spokojeni jsme se tak mohli vydat k evangelickému kostelu, nicméně jsme se předtím na druhé straně náměstí ještě zastavili u dvojbarevné plastiky mytologické mořské panny s rybím ocasem. Syrenka měla rozevláté vlasy, v levé ruce držela kulatý štít a v pravé třímala nad hlavou šavli. Dílo bylo umístěné na zděném kamenném soklu ve tvaru komolého jehlanu s obdélníkovou podstavou a nás samozřejmě zajímala jeho historie, kterou nám prozradily mobilní telefony. Dočetli jsme se, že Syrenka vznikla roku 1958 v ustroňské kovárně jako poděkování městu Visla za jeho finanční pomoc při poválečné obnově hlavního polského města. Po pádu komunistického režimu v 80. letech dvacátého století, měla být plastika jako relikt polského komunismu odstraněna, ale k tomu nedošlo. Naopak, byly provedeny renovace díla. Syrenka se tak stala jedním ze symbolů města a také nejstarší dochovanou exteriérovou sochou města.‎

Wisła – Evangelický kostel

Po dočtení zajímavých informací v mobilu a textu na soklu jsme již přišli k evangelickému kostelu. Nejprve jsme si prohlédli čelní stranu klasicistního trojlodního chrámu, který se trochu skrýval za vzrostlými stromy, jakoby se styděl za svůj vzhled. K tomu však nebyl důvod, protože zářil novotou, ačkoliv byl postaven na místě starého dřevěného kostela již v letech 1833 – 1838 a dle nařízení Tolerančního patentu z roku 1781 se jednalo o klasicistní trojlodní chrám bez věže a zvonů. Průčelí stavby členily pilastry s patkami, mezi nimiž se nacházela dvojice oken a vstupní dveře. Dominantu chrámu tvořila 45 metrů vysoká věž s jehlancovou střechou, přistavěná v letech 1862 – 1863 po získání rovnoprávnosti. Nicméně jsme viděli novější verzi věže, neboť roku 1885 objekt zachvátil požár a protože nebylo možno ji opravit, byla celá stržena a vystavěna znovu.

Za odbíjení zvonů v pravé poledne jsme přistoupili k otevřeným dveřím a přes mříž jsme nahlédli do interiéru. Vnitřní prostory byly laděny do bílé barvy a jejich dominantu představoval hlavní oltář s vitráží zobrazující patrony kostela, která byla vyrobena v roce 1932 renomovanou krakovskou dílnou SG Żeleński podle návrhu Adama Ciompy. V bočních lodích se nacházely dvoupatrové galerie typické pro protestantské kostely a naším očím neunikla ani kazatelna, křišťálové lustry nebo dřevěné lavice. Když jsme si světlý interiér prohlédli, vydali jsme se na obchůzku kolem poměrné dlouhého svatostánku, jehož boční strany opět členily sloupové pilastry s patkami, mezi nimiž jsme našli několik oken a jedny dveře. Plochý závěr kostela tvořilo jedno vysoké okno, dvoje dveře a dvě zazděná okna v prvním patře.

Wisła - Medvědí stezka – medvědí rodinka v parku Kopczyńskiego

Kostel obklopoval park Kopczyńskiego, kde se nacházela skupinka medvědů. Dospělý zástupce opět balancoval na kouli a to už od šedesátých let 20. století, kdy zde bývala i dvě mláďata. Jenže po nějaké době byli junioři ukradeni a na své místo se vrátili až v roce 2018, čímž se toto kamenné sousoší stalo symbolem města Wisla. Svědčilo o tom několik dalších turistů, s nimiž jsme se museli o šelmy podělit. Trvalo několik minut, než se u něj vyfotili dvě polské dámy, které nás dokonce požádaly o společnou fotografii, čemuž jsme rádi vyhověli. Teprve potom přišla řada i na nás a medvědí rodinku jsme si zabrali sami pro sebe. Malé chlupáčky jsme podrbali na hřbetě, zatímco velkého medvěda jsme požádali o společnou fotografii, k čemuž jsme od něj mlčky dostali svolení. A tak jsme se u jednoho z největších symbolů města Wisła zvěčnili také my.

Wisła – park Kopczyńskiego a Ruské kolo

Další naše kroky vedly parkem Kopczyńskiego na nábřeží, odkud jsme zamířili k velkému amfiteátru, kde se zrovna konala nějaká akce, přenášená regionální polskou televizí. Všude bylo plno lidí a tak jsme si ani neužili dřevěných soch, které se zde nacházely. Kdo byl ale vlastně patron parku ? Stanisław Kopczyński (1873-1933) byl významný lékař a aktivista, považovaný za zakladatele polské školní hygieny. Ačkoli denně pracoval ve Varšavě, byl silně spjat s Vislou, kde si postavil vilu a byl zde také pohřben. Historie samotného parku sahá do meziválečného období a jeho dnešní podoba je výsledkem důkladné revitalizace dokončené kolem roku 2012, která jej proměnila v zábavný a odpočinkový komplex. Od amfiteátru jsme prchli zpátky na plac Bogumiła Hoffa a zašli si na velké ruské kolo, z něhož se nám naskytl krásný pohled na město a okolí. Po malém zpestření jsme se vraceli promenádou zpátky. Během chůze jsme si na zemi všimli kovových desek, na nichž jsme se seznámili s některými událostmi historie města.

Wisła – vlakové nádraží a pivovar

Po chvilce jsme přišli k vlakovému nádraží, k němuž jsme vzápětí zamířili, i když jsme neměli v úmyslu někam odjet. Budova nádraží, která zde byla otevřena v létě 1929 a později byla několikrát přestavěna, totiž získala turistickou známku. Nestalo se tak náhodou, protože po revitalizaci a komplexní rekonstrukci nádraží sloužilo nejen k odbavení cestujících, ale vzniklo zde také informační centrum a restaurace s vlastním pivem. A to už bylo hned několik důvodů, proč jsme sem zašli ! Nejprve jsme se prošli po perónu, kde ve stínu postávalo několik čekatelů na svůj spoj, prohlédli si kolejiště a pěkně opravenou nádražní budovu, do které jsme následně vklouzli. Zamířili jsme do informačního centra, ale protože jsme si turistickou známku koupili předtím ve městě, dali jsme si zde jen razítko do památníku a malou místnost jsme brzy opustili.

Prošli jsme se klimatizovanou čekárnou a pak jsme vkročili do pivovarské restaurace, jejíž interiéry byly vyzdobeny v duchu historických fotografií z místní železniční trati. Logem pivovaru se stal železniční most ve Visle s panorama Slezských Beskyd na pozadí, který jsme spatřili na stěně. V prosklené místnosti jsme shlédli varnu a pak jsme již přišli k výčepu, kde jsme začali studovat nabídku místních piv, které se zde začaly vařit v roce 2020. Samozřejmě jsme si chtěli nějaké odvézt sebou domů, ale 600 českých korun za šest půllitrových piv se nám zdálo hodně a tak jsme si žádné nekoupili. Rozloučili jsme se obsluhou za barem a z nádraží budovy jsme vyšli ven. Bohužel jsme v té chvíli zapomněli vyfotit se u sochy nádražního medvěda, takže jsme sem museli přijet o pár let později znovu.

Wisła – Lovecký zámeček Habsburků

Další naše kroky vedly k loveckému zámečku Habsburků a když k němu záhy dorazili, nejprve jsme si tuto roubenou stavbu v alpském stylu prohlédli zvenku. Před námi se tyčil dřevěný dům na kamenné podezdívce se sklepními okny, krytý valbovou střechou, s charakteristickou otevřenou galerií v patře, která se rozkládala po obvodu celé stavby. Pak jsme po několika schodech vkročili do vstupní předsíňky, kde posedávalo docela dost žáků školního věku, kteří sem přišli kvůli únikové hře. My jsme sem však dorazili kvůli seznámení se s historií budovy a prohlídce expozic, které jsme však v přízemí hledali marně. Pomohla nám až paní v kanceláři, která nás poslala do prvního patra, kde se malé muzeum nacházelo. V jediné místnosti jsme za dobrovolné vstupné shlédli expozici s názvem Tetřev v lesích Slezských Beskyd, kde jsme našli vycpané tetřevy hlušce a také jejich originální vejce.

O těchto velkých barevných ptácích jsme se dozvěděli několik zajímavých věcí, souvisejících s jejich lovem, chovem ve voliérách, ochraně ve volné přírodě či o historii majitelů panství, kteří je v 19. století lovili. Kvůli tomu si  Habsburkové tento zámeček roku 1863 postavili a v letech 1897 – 1898 budovu ještě rozšířili. Zaujalo nás, že zámeček původně stával na pasece pod Baraní Górou. kde jsme o den dříve po sestupu z vrcholu odpočívali, nicméně to už tam několik desítek let stál velký zděný hotel. V roce 1986 byl totiž dřevěný lovecký zámeček přesunut do ulice Lipowa ve Wisle a v následujícím roce se do něj nastěhoval Polský turistický spolek. Na závěr jsme si přečetli, že populace tetřeva během druhé světové války a po ní klesla natolik, že v devadesátých letech 20. století bylo napočítáno pouze 10 ptáků, což byl impuls k založení chovného centra voliér tetřeva hlušce v roce 2002.

Snahou bylo znovu rozmnožit tyto ptáky v jejich přirozeném prostředí, odchovat je ve speciálních voliérách a poté je vypustit do lesů masivu Barania Góra. Během více než deseti let tak bylo vypuštěno přes 570 jedinců, z nichž většina se aklimatizovala na své přirozené prostředí. Ještě než jsme odešli, prohlédli jsme bohatou řezbářskou výzdobu a dřevěné stropy domu. Pak jsme sestoupili dolů, prodrali se houfem školáků ven a vrátili se k autu, které jsme o dvě hodiny dříve odložili na velkém placeném parkovišti na břehu řeky Wisły. Následně jsme vyrazili domů, ale cestou jsme se ještě zastavili v obchodě Biedronka. Po nákupu jsme definitivně Polsko opustili a vrátili se přes Český Těšín pod dálnici domů do Olomouce, čímž naše velká zahraniční dovolená roku 2025 skončila.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-se-podruhe-prochazeli-polskym-mestem-wisla