Úvod

Na začátku listopadu roku 2022 jsme se spontánně rozhodli, že si zakoupíme ještě jeden vícedenní pobyt, i když jsme obvykle takto pozdě už nikam nejezdili. Snad za to mohly předchozí covidové roky, kdy bylo zakázáno cestovat a tak jsme byli hladoví po poznávání nových destinací. Během procházení nabídek oblíbeného portálu plného slev nám do oka padlo magické slovo Čachtice a s ním spojený hrad. Sice jsme jej poznali už dříve, nicméně od té doby prošel jistými změnami a tak jsme si třídenní pobyt zakoupili. Byli jsme ubytováni v Novém Meste nad Váhom, kde nám cestovatelský azyl poskytl hotel Diana, s jehož službami jsme byli maximálně spokojeni. Druhý den po vynikající snídani jsme z hotelu černým korejským SUV vyrazili do nedaleké vesnice, abychom po 12 letech znovu navštívili legendární hrad Čachtice a cestou jsme se zastavili u několika památek, soustředěných na jedno místo v obci pod hradem.

Čachtice - kaple sv. Jana Nepomuckého, památník obětí 1. světové války a Lurdská jeskyně

Po příjezdu do obce jsme auto zaparkovali na okraji úzké silničky, která nás záhy dovedla ke kapli sv. Jana Nepomuckého, vystavěné v roce 1801. Před námi stála otevřená stavba na čtyřech sloupech, zakrytá sedlovou střechou, jejíž boční strany kryly žaluzie. Závěr kaple byl zděný bez oken a otevřené průčelí zdobil trojúhelníkový štít. Po betonovém schodišti jsme přistoupili blíže, abychom si prohlédli interiér kapličky, zdobený květinami a svatým obrázkem. Vnitřku dominovala socha nejpopulárnějšího českého světce, který stál na kamenném sloupu, na němž jsme spatřili černobílou fotografii. Stavbu jsme tak viděli v podobě, kterou měla o několik desetiletí zpátky, ale podle interiéru jsme usoudili, že zde nejprve stál jen samotný sloup se sochou světce, který byl zastřešen až později.

Když jsme si zrekonstruovanou kapličku prohlédli, přesunuli jsme se o kousek dál k památníku obětí z řad místních občanů, kteří padli během první světové války v letech 1914 – 1918. Přečetli jsme si jejich jména a pak jsme zamířili k pár metrů vzdálené Lurdské jeskyni se sochou Panny Marie. Zaujalo nás, že ji nechal z vděčnosti za záchranu vlastního života postavit baron a čachtický kněz František Horecký. Během projížďky kočárem se pod ním prolomil dřevěný most a i s povozem spadl do vod říčky Dudváh. Zachránila ho rychlá pomoc obyvatel vesnice a jako poděkování jim nechal v Paříži zhotovit sochu Panny Marie, kterou vzal poté do Lurd a dotkl se jí originální sochy světice. Po usazení na dnešní místo ji baron Horecký osobně v záři roku 1894 vysvětil. Když jsme si vše prohlédli, vrátili jsme se k autu a odjeli na horní parkoviště, z něhož jsme pěšky vyrazili na hrad Čachtice.

Cesta z parkoviště na hrad Čachtice

Panovalo příjemné slunečné počasí a teploty atakovaly 15 stupňů ve stínu, přičemž na nekrytých místech jsme si dokonce mohli rozepnout bundy, aby nám bylo fajn. Za parkovištěm jsme minuli cedulku s informací, že jsme právě vstoupili do CHKO Bílé Karpaty a potom se úzký šedý had dvakrát zakroutil, snad abychom si trochu prodloužili procházku. V jednom místě jsme narazili na dřevěný stojan, který nám na otočných kostkách ukázal věci, které nepatří do lesa. Když jsme kostku otočili na druhou stranu, dozvěděli jsme se, jak dlouho trvá než se sklo, dětská plena, plastová láhev nebo žvýkačka v přírodě rozloží. Jelikož jsme už podobné ekologické prvky viděli na jiných místech, nebyly tyto údaje pro nás velkým překvapením, ale dovedli jsme si představit, že 250 roků rozpadu dětské pleny nebo tisíce let u skla, mohly někomu vyrazit dech.

Po ekologickém okénku jsme pokračovali v putování po zelené turistické značce a brzy jsme na stromě spatřili dřevěnou šipku s nápisem Plešivec. Trochu nás to zarazilo, neboť jsme o rok dříve navštívili místo s tímto názvem, ale to bylo odtud vzdáleno stovky kilometrů, protože se jednalo o známý lyžařský areál v Krušných horách. Nicméně po rychlém pohledu do map na mobilním telefonu nám bylo všechno jasné. Šipka totiž okolojdoucí posílala opravdu na Plešivec, ovšem v tomto případě bychom došli na pěkné místo s výhledem do krajiny, z něhož ke svým letům startují vyznavači paraglidingu. Tuhle lákavou nabídku jsme museli odmítnout, protože to i na slovenský Plešivec bylo docela daleko a tak jsme pokračovali ve stoupání po asfaltové silničce. O kousek dál jsme ovšem narazili na další šipku, svádějící nás z cesty.

Tentokrát šipka ukazovala doprava a lákala nás k procházce po 2,5 kilometru dlouhé trase naučné stezky, která zde byla otevřena jen o půl roku dříve. Jelikož však byla spíše určena dětem a také jsme měli jiné plány, opět jsme nabídku odmítli a šli dál za naším původním cílem. O kousek dál se na stromě konečně objevila upoutávka na samotný hrad. Z docela velké tabule jsme se dozvěděli, že se na zřícenině můžeme občerstvit, koupit suvenýry či dárečky a tak jsme mimoděk přidali do kroku a po chvíli jsme došli na místo, kde jsme před lety zaparkovali naše staré stříbrné autíčko. Vzápětí nás přepadla troška nostalgické nálady, ale brzy jsme ji odehnali pryč a soustředili se opět na přítomnost. Dále už jsme kráčeli po pěkné zpevněné cestě, která nás po několika desítkách metrů přivedla k další tabuli.

Text na ní nabádal ke správnému chování ve zdejší přírodě, což jsme pochopitelně měli v úmyslu a vůbec nás nenapadlo něco ničit nebo třeba odhazovat odpadky jinam, než do koše. Když jsme výchovnou tabuli nechali za sebou, nalevo se objevil svah, po němž jsme před 12 lety vylezli nahoru, abychom spatřili čachtický hrad. Tentokrát jsme však naše obutí pokládali na zpevněnou cestu, která nás o chvilku později dovedla k našemu cíli a ještě před vstupem do hradu jsme zaregistrovali pár změn. Nalevo, odkud se nám kdysi naskytl krásný pohled na zříceninu, jsme si všimli rámu se siluetou hradu. Stačilo si stoupnout na správné místo a člověk viděl šlechtické sídlo v dobách jeho největší slávy, nicméně jsme tak učinili až později, protože jsme nejprve zamířili k dřevěnému plotu, který zde mezitím vyrostl.

Za ním jsme narazili na rozcestník s názvem Hradný poludník, na němž bylo poměrně dost směrovek, přičemž se jednalo vesměs o další hrady a jeden z nich se dokonce nacházel v naší domovské zemi. Vedle se pak tyčil klasický rozcestník, který sice od minule doznal pár změn, ale ty nebyly nijak výrazné. Stejně tak se nelišila informační tabule, na které jsme si opět mohli prohlédnout půdorys hradu, seznámit se s jeho historií a stavebním vývojem. Nejvíce nás zaujalo, že v roce 1467 byl před hradem na příkaz krále Matěje Korvína popraven husitský velitel Jan Švehla a tak jsme možná zrovna stáli na místě, kde se tato smutná událost stala. Samozřejmě nás také zajímalo, proč se čachtický hrad proměnil ve zříceninu a tabule nám prozradila, že počátkem jeho zkázy byly boje mezi císařským vojskem a povstalci Františka Rákociho II. na začátku 18. století.

Čachtický hrad

Tuhé boje hrad značně poškodily a dva požáry v 18. století jej definitivně zničily, takže se od té doby hrad rozpadal. Svému osudu byl překvapivě ponechán až do roku 2012, kdy jej získala obec Čachtice a konečně se začalo s opravami světoznámého hradu, do něhož jsme vzápětí podruhé vstoupili. A hned za první bránou jsme si všimli změn, které zříceninu změnily k lepšímu, nicméně tím hrad zároveň ztratil určité kouzlo, nádech tajemnosti a možnost rozjímání mezi starými zdmi, mezi nimiž se toho tolik odehrálo ! Kdyby tak mohly poskládané kameny vyprávět, rádi bychom se zatajeným dechem poslouchali třeba několik dní či nocí a možná bychom zde strávili i více času, než když krásná Šahrazád vyprávěla králi Šahrijárovi příběhy plné tajemství, kouzel a dobrodružství. To by byla převelice dlouhá dovolená….

Od první brány jsme kráčeli předhradím a zároveň nejmladší částí hradu pomalu vzhůru, přičemž jsme si všímali hlavně lešení v nejstarší části zříceniny, která nám připadala jaksi pevnější než předtím. Během chůze jsme po pravé ruce míjeli hradby jižního předhradí, které stále čekaly na svou opravu. Hradby vypadaly stejně jako při naší první návštěvě, nicméně u nich přibyly informační cedulky pro lepší orientaci návštěvníků, kterých tu v brzkých dopoledních hodinách ještě moc nebylo. Když jsme ve zřícené zdi minuli malou ochranou baštu, ocitli jsme se před vstupní bránou do severního předhradí. Nová mříž, pěkně opravené zdi a lešení prozrazovalo, že i tato část byla zachráněna před zkázou, což bylo dobře. Na nic jsme nečekali a pod zvednutou mříží jsme vešli do druhé části hradu, kterou představovalo severní nádvoří, na němž jsme kdysi potkali spisovatele Andreje Štiavnického.

Toto nádvoří se změnilo opravdu výrazně a k nelibosti mnoha turistů byla za vstupní bránou zřízena budka s pokladnou. V ní jsme k naší radosti získali razítko do památníku a také jsme si zde koupili vstupenky, čímž jsme rádi přispěli na další obnovu hradu Čachtice. Následně jsme si začali obhlížet prostory nádvoří a nestačili jsme se divit. Terén byl upraven pro snazší pohyb turistů, návrší pod věží a starým hradem bylo zpevněno a protože jsme sem přijeli v listopadu, našli jsme zde různé připomínky již proběhlého svátku zesnulých. Pod obranou věží s kaplí jsme objevili budku s dýní, které z pusy čouhala kost, jež patrně nebyla pravá, jelikož by jistě neodolala útokům psích návštěvníků. Další dýně pak pracovníci hradu umístili na špalky a také na dřevěný trůn s nápisem Čachtice, kde jsme se rádi vyfotili.

Roh nádvoří za pokladní budkou sloužil k zázemí dělníků či zedníků, kteří malebnou zříceninu zachraňovali a jeden z nich nám dovolil, abychom vstoupili za natažené lana se zákazovými tabulkami. Vzápětí jsme prošli kolem několika prodejních stánků, v nichž už nikdo žádné zboží nenabízel a pak jsme se ocitli u velké díry ve zdi, kterou jsme už při první návštěvě pozorovali obec Višňové dole pod námi. Protože od této zdi zmizely podpůrné dřevěné kůly a hradby vypadaly pevně, nemuseli jsme se bát, že by nám při kochání se výhledem spadl nějaký kámen na hlavu. Nacházeli jsme se v místech, kde stávaly hospodářské budovy, v nichž bývalo menší zvířectvo, stáje pro koně a kde v podkroví spávali obyčejní vojáci. Ze dvou dřevěných budov, jež bývaly tradičně přilepeny k hradbám nezbylo nic a proto zde mohla být při rekonstrukci postavena jakási replika.

Když jsme do této novodobé kamenné budovy vstoupili, neběhaly kolem nás slepice, v rohu se líně nepovalovala prasata a u sloupu nebyla přivána koza, nýbrž jsme se setkali s nejslavnější majitelkou čachtického hradu. U dveří nás totiž přivítala Alžběta Báthoyrová, která se s námi ochotně vyfotografovala a tak nám vlastně ukázala svou přívětivou tvář. Čachtická paní žila v letech 1560 – 1614 a protože jsme nedisponovali strojem času, nefotili jsme se živou legendou, ale museli jsme vzít zavděk dřevěnou sochou v životní velikosti. Ve vitríně jsme si prohlédli jedny z jejich šatů a na zdi jsme našli obraz s podobiznou čachtické paní, doplněný o dobovou výzbroj, tvořenou mečem a halapartnami. Pak jsme se již začali věnovat samotné expozici, zaměřenou na dějiny hradu a hlavně na život a osudy čachtické paní Alžběty Báthoryové.

Spousta panelů nám přiblížila život neblaze proslulé hraběnky Erzsébet Báthory velmi podrobně, takže jsme získali dokonalý přehled, co vše vlastnila a jak si v Uhrách žila. Alžběta Báthoryová se narodila 7. srpna 1560 ve městě Nyírbátor ve východní části dnešního Maďarska a její rodiče pocházeli z různých větví stejného rodu, což v té době ovšem nebylo nic neobvyklého, ale na druhou stranu to mohlo jisté degenerativní následky pro její myšlení. Báthoryové vlastnili rozsáhlé majetky zejména v Sedmihradsku a podle legendy jejich prapředek Vid v ečedském močále zabil draka, takže měli v erbu tři dračí zuby. Alžběta dětství strávila na hradě Esced a na svou dobu byla velmi vzdělaná, dokonce ovládala několik jazyků. Když dovršila 15 let, provdala se roku 1575 za Františka Nádasdyho, člověka s velkým politickým vlivem.

Nepřekvapilo nás, že díky svatbě oba získali obrovské majetky. Postupně se jim narodilo pět dětí, které dostaly jména Anna, Uršula, Kateřina, Ondřej a Pavel, z nichž dva zemřeli ještě v dětství. Alžběta byla velmi schopná správkyně svého majetku, na druhou stranu uměla být nekompromisní, sebemenší přestupky krutě trestala a služebnictvo se jí bálo. Lidé si v té době vyprávěli, že hraběnka provozovala lidové léčitelství, díky čemuž mohla být spojována s ďáblem a podle některých pramenů byla prý bisexuální se sklonem k perverzím. Možná se na svých panstvích nudila, protože její manžel byl voják srdcem i duší a často pobýval na nějakém válečném tažení nebo na politických jednáních. Doma se zdržoval minimálně, ale údajně o manželčiných sadistických praktikách věděl, nicméně nijak proti nim nezasáhl.

Také díky jeho nečinnosti vznikly legendy o krvavé Čachtické paní, posedlé touhou po kráse, která se dopustila stovek vražd  a týrání, a to nejen v Čachticích, ale i ve svých dalších panstvích. Byla přesvědčená, že bude-li se koupat v krvi mladých děvčat, omládne a na sběr krve údajně využívala železnou pannu, která oběť probodla. Patrně se však jednalo pouze o legendu, což však hraběnčiny činy nijak neomlouvá. Počtem spáchaných zločinů se stala největší ženskou masovou vražedkyní v dějinách lidstva, díky kterým se smutně zapsala do Guinessovy knihy rekordů. Přisouzeno jí bylo, dle výpovědi svědkyně, která údajně našla Alžbětin deník s evidencí obětí až 650 vražd, s nimiž jí pomáhali komplici. Nejvěrnějším z nich byl Johannes Ujvary, přezdívaný Ficko, který byl jediným mužem, jenž se účastnil mučení.

Pomahačkou hraběnky při zločinech byla kojná svých dětí Ilona Jo, dále velmi silná žena Dorothea Szentes, která byla údajně i čarodějnici, dále pak nejaktivnější sadistka a snad i milenka Anna Darvuliu, za jejíhož vedení  spáchala Čachtická paní největší zvěrstva. Anna zemřela v roce 1609, tedy ještě před vykonáním rozsudku. Později hraběnce sloužily Erszi Majorová a  Katarina Beneczky. Dále jsme se dozvěděli, že sluhové pomáhali se sháněním obětí, jejich mučením, zabíjením a odklízením mrtvých těl. Alžběta nejdříve pro své potěšení mučila své mladé služky, také dívky z okolí či dcery  rolníků vylákané na hrad a později svůj repertoár rozšířila i o dívky ze šlechtických rodin, které se šly učit dvorské etiketě do Alžbětiných sídel. Záhadné ztráty dívek nezůstaly bez povšimnutí a proti Čachtické paní se zvedla vlna odporu.

Na příkaz krále Matyáše Habsburského v roce 1610 věc začal prošetřovat Juraj Thurzo, který byl při neohlášené návštěvě hradu Čachtice svědkem zvěrstev. Vzápětí došlo k zatčení nejbližších spolupracovníků hraběnky, jejich mučení a odsouzení k smrti, které se vyhnula pouze Katarina. Samotná Alžběta Báthoryová nikdy nepředstoupila před řádný soud, snad díky příbuzenskému vztahu s polským králem Štěpánem. Na druhou stranu, kdyby byla Báthory odsouzena k smrti, její jmění by získal právě král, takže ji před popravou patrně zachránil palatín Juraj Thurzo, bývalý přítel Alžbětina manžela, kterého František I. Nádasdy těsně před svou smrtí písemně požádal o ochranu jeho rodiny. Thurzo chránil Alžbětu před odsouzením nejen kvůli dodržení tohoto slibu, ale chtěl také zabránit skandálu a samozřejmě měl vlastní zájem o její bohatství.

Z těchto důvodů byla Alžběta v roce 1610 za své činy Thurzem uvrhnuta do doživotního domácího vězení na hradě v Čachticích. Dle informace z jiných pramenů se Alžběta mohla volně pohybovat  v určitých prostorách hradního komplexu a přijímat jisté návštěvy. Přes panovníkovy snahy o nový soudní proces se dařilo Thurzovi tuto záležitost zdržovat a to až do smrti hraběnky, která zemřela na selhání srdce 21. srpna 1614 v 54 letech, což byl mimochodem na tehdejší dobu požehnaný věk. Hraběnka byla pohřbena v Čachticích, ale  kvůli pochopitelné averzi vesničanů bylo její tělo převezeno k rodišti Esced a dnešní umístění těla je neznámé. Na závěr jsme si přečetl, že po smrti Alžběty získaly majetek děti, ale těch informací bylo na panelech tolik, že bychom jimi strávili celý den, takže jsme si vytáhli jen ty pro nás nejzajímavější.

Potom jsme si v jednom rohu místnosti prohlédli maketu čachtických paláců, do nichž jsme díky průřezu mohli nahlédnout a seznámit se tak s možnou podobou vnitřních prostor. V druhém rohu jsme shlédli ukázku předmětů, jež v té době lidé či vojáci používali. Viděli jsme zde kolovrátek, velkou dřevěnou misku, truhlu a jiné drobné věci. Na zemi ležely kožešiny lišky či divokého prasete, které představovaly předchůdce moderních koberců, díle na zdi visely bylinky s portrétem ženy a na dvou dřevěných stojanech jsme našli drátěné košile, které chránily rytíře během válečných tažení, popřípadě v rámci soubojů, které na hradech pořádali jejich majitelé, aby si zkrátili dlouhou chvíli při dlouhotrvajícím nudném míru. Pak jsme již expozici opustili, za dozoru dýní vyšli ven a pokračovali v obhlídce hradních exteriérů.

Zabočili jsme doprava a po štěrkem vysypané cestě jsme se vydali na konec severního nádvoří, kde jsme prozkoumali zákoutí v hradním nároží. Pak jsme se otočili a našim očím se naskytl zajímavý pohled na celý komplex dolního části čachtického hradu s pokladnou, hospodářskými budovami, východní dělovou baštou a zaoblenou obranou věží. Pak jsme ještě jednou dírou ve zdi, jež měla tvar dvojitého W, pohlédli do slovenské krajiny a spatřili tak zvlněné vrcholky Bílých Karpat s nejvyšším kopcem Velká Javorina. Za těmito kopečky se nacházela Česká Republika, ale zatím jsme po návratu domů netoužili a dál si užívali luxusního listopadového počasí a úžasné atmosféry legendárního hradu. Po chvilce jsme se vrátili kousek zpátky a trochu se polekali lidské lebky, která obsadila malý výklenek ve zdi, odkud s imaginárním úšklebkem neexistující tváře strašila jednoho procházejícího návštěvníka za druhým.

Ještě než jsme se pod krytým průchodem vydali do horní části hradu, vstoupili jsme na včelí cestu, která vznikla úpravou náspu pod dvoukřídlým palácem. Nacházela se zde malá expozice nejen o včelách, ale také o jiném hmyzu, jehož údělem se stalo opylování květů od jara do podzimu. Z nevelkého panelu, který sem umístila farma z Čachtic vyplynulo, že nejusilovnějším opylujícím hmyzem byla vždy včela, kterých bychom v Evropě napočítali neuvěřitelných 200 druhů, což k našemu údivu představovalo pouze 10 procent veškeré populace na světě. Dále jsme se dozvěděli, že touha po sladkém nektaru ke květinám láká také brouky, mouchy, motýly nebo vosy, které také přenáší pylové částice z jedné rostliny na druhou, čímž se nevědomky zapojují do zmíněného procesu opylování. V expozici jsme ještě našli úly, medomet pro vytáčení medu a jiné předměty, po jejichž obhlídce jsme již vstoupili do krytého průchodu.

Na střeše průchodu jsme spatřili několik kamenů, takže bylo rázem jasné, z jakého důvodu zde byl tunel umístěn a když jsme prošli skoro až nakonec, zabočili jsme doprava k západní dělové baště. Díky okénkům ve zdivu jsme viděli pod hradem obec Višňové a část údolí se železniční tratí, směřující do větší vesnice Hrachovište. Byla to nádherná podívaná, která se slovy dá těžko popsat, to se prostě musí vidět na vlastní oči ! Když jsme se tou krásou nasytili, pokračovali jsme do hradního jádra, které během rekonstrukčních prací prošlo největší proměnou, protože jej archeologové zbavili mohutného nánosu sutí ze zříceného zdiva. Světlo světa tak spatřily nové sklepní prostory, které se následně před námi k našemu překvapení objevily a trochu váhavě jsme po dřevěných schodech začali sestupovat dolů.

Absolutně jsme totiž netušili, co nás dole čeká a tak byla trocha opatrnosti namístě. Odvahu nám dodávali návštěvníci, kteří se ze sklepení v pořádku vraceli na světlo Boží a záhy se ukázalo, že naše obavy byly plané. Přístupné podzemí hradního paláce s klenutým stropem tvořilo dvě místnosti, přičemž v té první jsme narazili jen na dva dřevěné stojany a teprve druhá polovina nám nabídla zajímavější podívanou. Ke vstupu do ní totiž všechny návštěvníky lákalo mihotavé světlo svíček, které osvětlovalo mučené a krví zborcené tělo mladé dívky na dřevěné lavici, připoutané železnými obručemi, aby se nešťastnice nemohla bránit. Hrůzná scenérie měla pochopitelně připomínat zločiny obávané čachtické paní a podle našeho názoru se tvůrcům povedlo navodit takovou strašidelnou atmosféru velmi dobře.

Když jsme si mučírnu prohlédli, s úlevou jsme vylezli ven a bránou vešli na nádvoří v nejstarší části hradu. Plocha ústředního nádvoří doznala také obrovských změn, když byl zdejší terén krásně srovnán a vydlážděn. Část obytného paláce a celou hradní kapli zakryla střecha, zamezující erozi hradního zdiva a byly zazděny různé díry, které ve zdivu během chátrání hradu vznikly. Na konci ústředního nádvoří jsme narazili na zákaz vstupu, takže jsme se nedostali do pětiboké obytné věže, nicméně jsme zde našli jednu zajímavost. Jednalo se o zasypané torzo středověkého prevétu neboli výsernice, kam panstvo chodilo na záchod. Pak jsme se šli podívat do několika přízemních místností dvoukřídlého paláce, které naopak přístupné byly a dokonce se v něm nacházelo několik zajímavých předmětů.

Hned v první místnosti jsme si prohlédli legendární železnou pannu, kterou Alžběta Báthoryová údajně používala pro mučení a zabíjení dívek. Jednalo se o jakousi sochu, do které byla nešťastnice zavřená a vzápětí její tělo probodly ostré hroty, které byly uvnitř sarkofágu umístěny tak, aby nepropíchly životně důležité lidské orgány. Oběť tak pomalu umírala na následky vykrvácení, avšak skutečná existence tohoto krutého mučícího nástroje nebyla prokázána. První železná panna totiž byla sestrojena až v roce 1793 a tento podvrh byl vydávaný za originál ze 16. století. Čachtická paní ji tak pravděpodobně používala jen ve zvrácených představách lidí, což ovšem nijak nesnižuje hrůznost jejích zločinů. Naproti železné panny jsme našli velký džber, v němž se měla Alžběta Báthoryová koupat poté, co byl naplněn krví z umučené oběti.

Ve vedlejší místnosti jsme se na několika panelech seznámili s existencí Čachtického krasu, o němž jsme předtím nikdy neslyšeli. Dozvěděli jsme se, že se jedná o soustavu dvanácti jeskyní v masivu Drapliaka, které byly objeveny v roce 1956. Čachtická jeskyně se díky nálezu speleologů stala nejvýznamnější a nejdelší jeskyní v Chráněné krajinné oblasti Malé Karpaty a docela nás překvapilo, že délka známých chodeb dosahuje více než čtyř kilometrů. Dále jsme se dočetli, že podzemní prostory mají převážně menší rozměry s ojedinělými dómy a síněmi, které vznikly hlavně korozívní činností prosakující vody podél zlomů a puklin. Na některých místech se zachovaly stopy po činnosti proudící vody, v jiných částech podzemních prostorů se vytvářela sintrová výplň ve formě nátoků, stalaktitů a stalagmitů různých tvarů a velikostí.

Když jsme si chytré panely prostudovali, přesunuli jsme se třetí místnosti, kde jsme narazili na draka. Okřídlený plaz zde nebyl náhodou, protože draka měl rod Báthoryovců ve znaku. Jejich prapředek Vid totiž v ečedském močále zabil podle legendy draka a proto se v erbu uherského panstva objevily tři stříbrné klíny v červeném poli, jež měly představovat dračí zuby. Později k nim přibyl i samotný drak, který býval vyobrazen i na tolaru, vydaném Gabrielem Báthorym v roce 1611. Drak na čachtickém hradě v období 21. století však byl naštěstí pouze dřevěný a proto jsme se mohli bezpečně posadit na královský trůn, stojící v bezprostřední blízkosti bájného tvora. Potom jsme dračí prostory opustili a prošli si zbytek přístupných místností v přízemí dvoukřídlého paláce, které ovšem sloužily pro odpočinek návštěvníků nebo se v nich poskytovalo občerstvení, protože jsme zde našli pár lavic a jakousi pec.

Dlouho jsme se uvnitř nezdržovali, vyšli ven na nádvoří a po schodech začali stoupat do prvního patra dvoukřídlého paláce, v němž od založení hradu bydleli majitelé, kteří ve velkém sále přijímali hosty či delegace. Bohužel jsme však nekráčeli po původních kamenných schodech, které teprve čekaly na svou opravu, ale po nově vybudovaném dřevěném schodišti. Následně jsme se ocitli na ploše s prkennou podlahou a střechou, která nám trochu připomínala divadelní jeviště a odkud byl opět hezký výhled na obec Višňové a okolí. Tímto směrem také mířilo dělo, které stálo na okraji plošiny, ale protože se jednalo pouze o imitaci, mohli jsme si vystřelit pouze sami ze sebe či jiných návštěvníků hradu Čachtice. Raději jsme tak neučinili a přesunuli se k plakátu, na němž byli vyobrazeni nejznámější majitelé panství.

Prvním na seznamu byl uherský šlechtic a vévoda Matúš Čák Trenčianský, svého času nejmocnější muž a nekorunovaný král západního a středního Slovenska, který roku 1299 hrad i s přilehlou osadou Čachtice dobyl. Následovala liška ryšavá, jak se přezdívalo českému a uherskému králi Zikmundu Lucemburskému, který hrad daroval Ctiborovi I. z Beckova roku 1392, taktéž vyobrazeného na plakátu. Vedle jsme shlédli portrét rakouského císaře Maxmiliána I. Habsburského, který usiloval o uherskou korunu po smrti Matyáše Korbona, dále tu byla poslední dědička uherského šlechtického rodu Ursula Kanizsay, která se roku 1535 provdala za Tomáše III. Nádasdy. Po četných léčebných kúrách a dvaceti letech manželství otěhotněla a porodila jediného syna Františka Nádasdyho , který se vyznamenal zejména v tureckých válkách. Muž, kterému se přezdívalo Černý Bej či rytíř se roku 1575 oženil s neslavnější majitelkou hradu Alžbětou Báthoryovou, takže oba manželé nemohli na seznamu chybět.

Posledním klukem z plakátu byl jeden z nejbohatších pánů v Uhersku František II. Nádasdy, vnuk slavné Alžběty, který se roku 1622 v Čachticích narodil. Tento muž bohužel skončil neslavně, jelikož se roku 1670 zúčastnil povstání proti císaři Leopoldu I., za což byl popraven, jeho majetek zkonfiskován a císařské vojsko hrad vyrabovalo, podpálilo a poničilo. Když jsme si nejvýznamnější majitele Čachtic prohlédli, sestoupili jsme dolů na nádvoří a šli se podívat do obranné věže, v níž se nacházela kaple. Dovnitř jsme však pouze nahlédli, protože podlaha modlitební prostory byla o dvě patra níže než my a celá věž byla jinak dutá. Nahlíželi jsme dovnitř a při představě, že zde byla možná mrtvá hraběnka s krvavou pověstí pohřbena, nám běhal mráz po zádech. Patrně se však jednalo pouze o pověst, ale tělo po její smrti určitě pár dní v kapli zůstalo, než bylo převezeno jinam.

Obranná věž byla jedním z nejvýraznějších prvků hradu i v 21. století a u ní naše prohlídka malebné zříceniny skončila. Mohli jsme tedy začít rekapitulovat změny, jimiž Čachtice za těch pár let, tak titěrných v dlouhé historii hradu, prošly. Ačkoliv se nám úplně všechno nelíbilo, museli jsme uznat, že rozsáhlá rekonstrukce v letech 2012 - 2014 Čachtice posunula do kategorie prvořadých turistických atrakcí. Samozřejmě jsme byli rádi, že byl hrad zachráněn před rychle pokračujícím samovolným rozpadem a jako milovníky tajemství nás potěšilo, že archeologové odkryli mnoho netušených prostor a zákoutí, do té doby zasypaných sutí. Po rekonstrukci však hrad zároveň nadobro ztratil jisté kouzlo tajemnosti a utrpěl tím rozvoj divokých fantazií návštěvníků, toužících po krvi, tak jako před 500 lety hraběnka Alžběta Báthoryová.

Cesta z hradu Čachtice zpět na parkoviště

Pomalým krokem jsme se vydali na dolní nádvoří a záhy jsme čachtický hrad přenechali novým turistům, kterých bylo u pokladny už docela požehnaně. Prošli jsme vstupní bránou, zasypaný suchý příkop překonali po již neexistujícím padacím mostě a vzápětí jsme zamířili na vápencovou skalku, na které vznikl další nový hradní prvek. Jednalo se o rám, v němž byly na průhledném plexiskle naznačeny obrysy hradu v dobách jeho největší slávy. Rádi jsme si jej takto připomenuli a snažili se představit, jaké to tady asi v 17. století bylo, protože právě tehdy měl hrad již definitivní podobu. V rámu jsme si dále přečetli informace o opevnění středověkého sídla, na jehož vzhled měly velký vliv války s Turky, ovšem paradoxně to byla domácí vojska, která hrad poničila tak, že přestal být obývaný a začal se měnit v malebnou zříceninu.

Rádi jsme z tohoto místa hrad zalitý podzimním sluníčkem pozorovali, přičemž atmosféru místa dotvářely světlé vápencové skály a krásný výhled po okolí, který byl k dispozici téměř odkudkoliv. Ani se nám odtud nechtělo, ale nastal čas čachtický hrad podruhé opustit. V duchu jsme si však slíbili, že pokud nám bude osud příznivě nakloněn, rádi se sem v budoucnu zase vrátíme. Další naše kroky vedly po vápencovém hřebeni, z něhož se nám ještě několik desítek metrů při každém otočení naskytl pohled na zříceninu, kterou po celém světě proslavila jediná osoba. Pak již cestička sklouzla trochu dolů, takže jsme stavbu ztratili z dohledu a dál se kochali jen pěknou přírodou. Stezka se vinula mezi nízkým jehličnatým porostem a my jsme během chůze sledovali modro-zelenou turistickou značku. V lesíku jsme objevili malé tábořiště, kde se s námi zelená barvička rozloučila a dál jsme sledovali jen její modrou kolegyni.

O několik desítek metrů dál se pěkné jehličnaté stromoví změnilo v běžný smíšený les a úzkou stezku vystřídala klasická lesní cesta. Modrá trasa odbočila jinam a dál jsme kráčeli po neznačené cestě přírodním tunelem obklopení holými stromy, jež se v této část Slovenska již připravily na příchod zimy, která měla brzy převzít vládu na krajinou. V místech, kde rostly převážně listnaté odrůdy, jsme naše obutí pokládali na koberec zažloutlých listů a po této přírodní podlaze jsme dorazili k asfaltové cestě, po níž jsme předtím mířili ke zřícenině. K našemu překvapení jsme se ocitli na místě, kde na stromě visela značka Plešivec a tak jsme zde uzavřeli malý hradní okruh. Pak jsme již došli rychle k autu, jímž jsme se vrátili zpět do Nového města nad Váhom a vzápětí jsme pokračovali do Beckova.

Hrad Beckov

Po příjezdu do obce jsme auto odložili pár metrů od kostela sv. Štefana Uhorského a vyrazili na hrad, který jsme o 12 let dříve marně dobývali, protože právě probíhala jeho rekonstrukce. Nad hradem se sice tyčilo rameno jeřábu, svědčící o stále probíhajících opravách, nicméně památka byla již několik let otevřena a zpřístupněna turistům. Pohodovým krokem jsme stoupali ke hradu, a brzy jsme spatřili barbakan neboli fortifikační prvek, který chránil brány před dělostřelbou. Vzápětí jsme přes malý most, který nahradil původní padací, překonali malý vodní příkop a stanuli jsme u strážní věže. V ní se nacházela pokladna, kde jsme si koupili vstupenky, ale bohužel neměli žádné razítko. Následně jsme malým předhradím z 15. století vystoupali po dlážděném chodníku k první bráně, kde nás kdysi v dalším postupu zastavila mříž, ale tentokrát byla zvednutá.

Brána bývala původně dřevěná, později ji nahradila kamenná a stala se klíčovým obranným prvkem hradu. Její masivní konstrukce a malá průjezdní šířka svědčila o obranném charakteru. Za první bránou jsme se ocitli na velkém dolním nádvoří, rozsáhlém prostoru, který sloužil k hospodářským účelům a ochraně hradu. Zde se nacházely hospodářské budovy, stáje a pravděpodobně i ubytování pro posádku. Prohlédli jsme si zbytky zdí a základy původních staveb, včetně pozůstatků původního padacího mostu. Předhradí prošlo během staletí několika úpravami, přičemž jeho podoba se měnila s rozšiřováním a modernizací obranného systému hradu. K vnějším hradbám byly přilepeny nízké domečky, sloužící k různým účelům. Nacházelo se v nich WC, obchůdky, suvenýry a také malá expozice s historií hradu, kam jsme záhy vstoupili.

Dozvěděli jsme se, že první zmínky o hradu Beckov sahají do 12. století, kdy na skalnatém ostrohu vzniklo opevněné sídlo. Původně se jednalo pravděpodobně o dřevěnou nebo částečně kamennou pevnost, jejímž úkolem bylo střežit důležitou obchodní cestu podél Váhu. V této fázi se hrad skládal z jednoduchého paláce a obranné věže, obehnané dřevěnou palisádou. Dále jsme se dočetli, že nejvýznamnější stavební fáze hradu nastala ve 14. století, kdy se stal majetkem mocného rodu Stiborů ze Stibořic. Ti hrad výrazně přestavěli a rozšířili do podoby mohutné gotické pevnosti. Byla postavena hlavní věž, rozšířen gotický palác, vybudovány nové hradby s obrannými věžemi a zdokonalen systém bran. Vznikla také hradní kaple sv. Martina, která dodnes uchovává prvky z této doby. Hrad tak v této době získal charakter luxusního šlechtického sídla.

Zaujalo nás, že v 15. a 16. století, v souvislosti s tureckým nebezpečím a rozvojem dělostřelby, prošel hrad dalšími úpravami. Byly posíleny hradby, vybudovány nové bastiony a předsunuté opevnění. I přesto, že si hrad udržel svůj obranný charakter, byly do něj zavedeny i prvky renesančního komfortu. Obytné budovy byly přestavěny, vylepšeny interiéry a vznikly nové hospodářské objekty v předhradí. Poté jsme si přečetli, že po vymření rodu Stiborů a pozdějších majitelů začal hrad Beckov postupně upadat. V roce 1729 hrad postihl katastrofální požár, který zničil většinu dřevěných konstrukcí a střech. Hrad se stal neobyvatelným, začal chátrat a během 18. a 19. století sloužil jako zdroj stavebního materiálu pro okolní vesnice. V průběhu 20. století a zejména v 21. století však proběhly rozsáhlé konzervační a rekonstrukční práce, díky nimž jsme si mohli šlechtické sídlo bezpečně projít.

V místnosti jsme si prohlédli některé artefakty, které byly při opravách nalezeny. Viděli jsme třeba části kachlových kamen, repliky pohárů nebo část gotického žebra z hradní kaple. Když jsme si vše pročetli a prostudovali, vyšli jsme ven na nádvoří a vešli do druhého domečku, kde se nacházela druhá číst expozice s historií a dalšími artefakty, nádobami a částmi kamen. Po seznámení se s druhou expozicí jsme podél hradeb dolní části hradu ze 14. století zamířili ke studni, k níž jsme museli sestoupit po dlouhém schodišti. Studna byla vybudována v nejnižším bodě hradu a byla klíčová pro přežití posádky hradu v případě obléhání. Možná i proto ji chránil velký, téměř sedm metrů dlouhý drak, který dostal jméno Blundus. Tak se původně označoval Beckovský hrad.

Na tabulce u draka jsme si přečetli pověst, podle které zvíře údajně žilo přímo ve studni a chrápal tak, že se celý Beckov otřással v základech. Proto pět silných chlapů vzalo pušky, počkali si až drak vyleze ze studny ven a zastřelili ho. Drak spadl na zem a sám sebe roztrhal na malé kousky, které se záhadně ztratily. Od té doby draka na hradě už nikdo neviděl. Po přečtení dramatické pověsti jsme nahlédli do 21 metrů hluboké studny, kryté mříží, o které se dosud nepodařilo zjistit, jakým způsobem z ní byla voda čerpána. Pak jsme po schodech vystoupali zpět na dolní nádvoří a po dalším schodišti jsme vstoupili do horního hradu. Po pravé ruce jsme spatřili velkou obranou věž, stiborovskou baštu a dělovou baštu z 16. století. Na ně navazovala hradní kuchyně v hospodářské budově, kde vařilo jídlo pro celý hrad.

Hlavním prvkem každé středověké kuchyně bylo rozsáhlé, otevřené ohniště, kde se na rožních peklo maso, v kotlích vařily polévky a kaše, a na rozpálených kamenech se připravoval chléb nebo placky. Dým odváděl jednoduchý komín, který byl pravděpodobně součástí zdi. Jídelníček na hradě Beckov se samozřejmě lišil v závislosti na postavení strávníků a ročním období. Páni hradu si dopřávali bohatší a pestřejší stravu než prostí vojáci nebo služebnictvo. Zatímco páni si dopřávali zvěřinu, drůbež a hovězí či vepřové maso, prostí obyvatelé hradu se museli spokojit s levnějším masem, případně s menšími dávkami. Vzhledem k blízkosti řeky Váhu a četných potoků byly ryby důležitým zdrojem potravy, zejména v postních dnech. Lovily se kapři, štiky, úhoři a další druhy.

Na protější straně vlevo se nacházel gotický palác, nejstarší a nejvýznamnější obytné část hradu ze 13. století, který byl postupně přestavován a rozšiřován. Sloužil jako hlavní rezidence hradních pánů a jeho interiéry byly bohatě zdobené. Rekonstrukce nám však znemožňovala prohlédnout si zachovalé portály, okenní otvory a části kleneb, svědčící o někdejší kráse této budovy. Komplex obytných budov, které byly krásně vidět z městečka pod hradem, doplňovala obranná bašta. Když jsme kolem nich prošli, ocitli jsme se na malinkém druhém nádvoří z roku 1410, kde se v severním paláci nacházely soukromé komnaty pánů a dam, kaple a menší hospodářské budovy. Jednalo se o nejbezpečnější místo na hradě. Kolem cisterny jsme zamířili do hradní kaple ze 14. století, která byla zasvěcena sv. Martinu a sloužila k duchovním potřebám hradní posádky.

Kaple byla postavena v době největšího rozkvětu hradu, za vlády mocného rodu Stiborů ze Stibořic, pravděpodobně v průběhu 14. století. Členové tohoto polského rodu byli velmi zbožní a na svých panstvích budovali nebo podporovali církevní stavby. Právě za jejich vlády byla do kaple umístěna socha Koryčanské madony, vyrobená v Tyrolsku z limbového dřeva. S jejím vznikem se pojí krásná legenda, podle níž vojvoda Stibor ze Stibořic a jeho manželka Dobrochňa dlouho nemohli mít děti. Pán dal proto vyrobit tuto sochu Madony s dítětem a věřil, že jim pomůže k naplnění jejich touhy. A skutečně, po dlouhém čekání se jim narodily tři děti, syn Ctibor mladší a dvě dcery. Socha byla původně umístěna v hradní kapli na Beckově, ačkoliv byla určena pro novoměstský kostel, kde však v té době ještě probíhaly dostavby.

Po dokončení gotické přestavby kostela zasvěceného Bohorodičce v Novém Městě nad Váhom byla Madona přenesena na hlavní oltář tohoto chrámu. V době husitských nájezdů byla Madona opět převezena do bezpečí hradní kaple a další významný přesun nastal v 16. století, v období reformace a změny majitelů hradu. Legendy praví, že s Madonou bylo špatně zacházeno, a dokonce měla být vyhozena na půdu nebo dokonce do potoka. Z těchto nesnází ji zachránila grófka Anna Majláthová, která ji v roce 1595 jako součást věna převezla na hrad Cimburk na Moravě. Odtud se pak v roce 1664 dostala do kostela v obci Koryčany v České republice), kde se originál sochy nachází dodnes. Odtud tedy pochází její nejznámější pojmenování Koryčanská madona. Z kaple jsme se přesunuli na vyhlídku, odkud jsme chvilku pozorovali blízké okolí a pak jsme vkročili do severního paláce.

Uvnitř jsme shlédli několik vystavených stolních her, ale neměli jsme odvahu si je zahrát, neboť jsme netušili, zda-li je to dovoleno. Brzy jsme z paláce vyšli ven a pomalým krokem jsme se z hradního jádra vrátili po schodech zpět na dolní nádvoří. Nabídku prodejců jsme nevyužili a bránou jsme vkročili do předhradí. Následně jsme sestoupili k pokladně a poté jsme zamířili na louku nad hradem, odkud se nám naskytl parádní pohled na impozantní stavbu, takže jsme zde strávili několik minut. Díky nainstalované tabuli jsme si mohli připomenout dobu, než hrad roku 1729 poničil požár a pyšnil se v celé své kráse. Na louce jsme se ještě zastavili u podivného totemu, na němž jsme našli podivné symboly, připomínají pohanské znaky. Umístění totemu nám ve vztahu ke středověké památce moc nedávalo smysl, ale docela se nám líbil, stejně jako výhled na hrad.

Beckov - židovský hřbitov

Potom jsme se stejně jako před 12 lety šli podívat na židovský hřbitov, rozdělený na dvě částí a ležící přímo vedle mohutného šlechtického sídla. Nejprve jsme se prošli po starší části hřbitova, jehož historie sahá až do roku 1683, kdy do Beckova přišli první židé. Přibližně 80 náhrobků bylo rozeseto na rovinaté mýtině ve výškové úrovní hradu, takže se nám mezi nimi kráčelo docela dobře, pouze v některých místech byla tráva vyšší. Na hřbitově jsme narazili na základy obřadní síně a také na hrob jisté Pes (e) l, na kterém bylo uvedeno, že její otec, pan Leib, pocházel ze svaté komunity ("Kehi kadoša") Broda neboli Uherský Brod. Ve zmíněném roce 1683 byl totiž kuruckými vojsky Imricha Thökölyho zničen Uherský Brod, přičemž bylo zabito 200 Židů a o šest let později povolil hrabě Pongrácz židům v obci obchodovat, postavit si modlitebnu a zřídit hřbitov.

Datum úmrtí bohužel nebyl čitelný, neboť nejstarší náhrobníky byly zhotoveny převážně z pískovce a zub času je značně poškodil. Na některých z nich jsme však dobře rozpoznali symboly různých rodů, například palmu, džbán Levítů, žehnající ruce Kohenů a lva. Nápisy v hebrejštině převažovaly nad těmi v němčině, což dosvědčovalo konzervativní charakter místních ortodoxních židů. Když jsme si vše prohlédli, vrátili jsme se na hradní cestu, lemující druhou polovinu hřbitova a pak jsme sestoupili dolů k brance, kterou jsme proklouzli na mladší hřbitov. Postupně jsme tady shlédli přibližně sto náhrobků, stojících i ležících ve svahu pod hradem. Stély byly vyrobeny z kvalitnějších materiálů jako mramor nebo žula a pocházely z let 1900 až 1938. Náhrobky měly jednoduché tvary, ale také jsme zde viděli monumentální mramorové kvádry, obrostlé břečťanem.

Beckov - kostel sv. Štěpána krále Beckov

Sluníčko a spadané listí mezi hroby dotvářelo příjemnou atmosféru jinak posmutnělého místa, nad nímž držel ochranou ruku monumentální hrad. Jakmile jsme dolní část hřbitova prozkoumali, vydali jsme se zpět k autu. Nikam jsme však neodjeli, protože jsme se věnovali obhlídce kostela sv. Štěpána krále. Před námi se tyčila jednolodní stavba s gotickými prvky, která byla postavena v letech 1400 - 1410 a v polovině 17. století upravena renesančně. Na vstupní bráně jsme spatřili sochu sv. Jana Nepomuckého, držícího kříž s Kristem, zatímco na druhém pilíři stál sv. Florián, patron hasičů a ochránce před požáry v typickém oděvu římského vojáka. Vzápětí jsme chtěli vstoupit do církevního areálu, ale vrátka byla zavřená, takže jsme kostel viděli pouze přes plot a interiér nám zůstal skryt úplně.

Bohužel jsme tak neviděli převážně barokní výzdobu a hlavně sochu Madony z konce 15. století, která sem byla přenesena roku 1718 ze zničeného kostela v Haluzicích. Zřícenina románského kostelíka byla totiž naším cílem o den dříve a na Madonu jsme byli velice zvědaví. Nejprve jsme shlédli předsunutou čtverhrannou věž z roku 1770, zakončenou jehlancovou střechou s makovicí a křížem, pocházející z přelomu 19. a 20. století. Věž prosvětlovala dvě okna s půlkruhovými záklenky, přičemž se za tím horním skrývaly dva zvony z roku 1930. Na ciferníkových hodinách jsme si zkontrolovali přesný čas a pak jsme se prošli okolo plotu, abychom viděli i zbytek kostela. Jeho fasádu členily lizénové rámy, boční kaple, sakristie a gotické opěráky, které jsme našli i na polygonálně zakončeném kněžišti.

Beckov - kaple sv. Jana Nepomuckého

Na travnatém pozemku u kostela jsme spatřili pár náhrobků, připomínají starý hřbitov z 18. století, který byl později zrušen a potom jsme se vrátili k autu. Vzápětí jsme odjeli ke kapličce sv. Jana Nepomuckého, stojící uprostřed křižovatky, nad níž se tyčil majestátný hrad Beckov. Auto jsme zaparkovali u bývalého sídla drobné šlechty, kde v době naší návštěvy byla hospůdka a vydali jsme se na obhlídku půvabné kaple, kterou zvláštním způsobem osvětlovalo pomalu zapadající listopadové sluníčko. Kaple měla podobu otevřených půlkruhových arkád, zaklenutých plackou, pod nimiž jsme našli polychromovanou sochu sv. Jana Nepomuckého v životní velikosti. Kapli nechal na místě zbořené Horní brány postavit baron Joann de Révay v polovině 18. století a tak již téměř 300 let tvoří orientační bod v obci, kde se lidé zastavují nejen proto, že se u ní nachází zastávka autobusu.

Beckov - Františkánský klášter s kostelem sv. Josefa Pěstouna

S cestováním souvisí i sv. Jan Nepomucký, který se stal patronem poutníků, šťastného návratu a byl ochráncem cestovatelů po souši i na vodě. Populárního českého světce jsme poprosili, aby i nad námi držel ochrannou ruku na dalších cestách a pak jsme se vrátili k autu. Vzápětí jsme popojeli k františkánskému klášteru s kostelem sv. Josefa Pěstouna, u něhož jsme odložili náš povoz a vydali se na jeho obhlídku. Vzápětí jsme se zastavili u sochy sv. Floriána z 18. století, představující římského vojáka, lijící vodu na domeček u nohou. Socha sem byla umístěna v 19. století, kdy se centrum trhového městečka změnilo na park. O kousek dál jsme narazili na pomník obětem 1. a 2. světové války, který roku 1948 vytvořil sochař František Draškovič a pak jsme již konečně došli ke kostelu sv. Josefa Pěstouna.

Před námi stál jednolodní chrám, vystavěný spolu s klášterem v letech 1690 – 1696 a vysvěcený o pět let později. Boční strany lodi měly hladkou fasádu a členily je pouze okna s půlkruhovými záklenky, umístěné do prvního patra stavby. Kostelu dominovala hranolová věž s půlkruhovou helmicí, z níž vystupovala polygonální lucerna s křížem a malou stříškou. Schodiště ke zvonům prosvětlovala okna ve třech patrech nad sebou, zakryté žaluziemi a nároží věže zdobily lisény. Když jsme přišli k průčelí stavby, na první pohled nás zaujal barokní portál se dvěma toskánskými sloupy, které nesly štít uzavřený segmentovou římsou. Na římse nad hlavicemi sloupů jsme spatřili dvě piniové šišky a ve štítu akantovou kartuš s erbem biskupa Jakuba Haška. Vedle vchodu jsme našli výklenky s barokními sochami světců, pod nimiž byla zazděná okna.

Nad nimi se pak nacházela okna s půlkruhovým záklenkem, pouštějící světlo na hudební kůr. Pak jsme krátce shlédli kříž s Kristem a vzápětí jsme vešli do předsíňky, odkud jsme si přes mříž prohlédli původní mobiliář z let 1690 - 1692. Viděli jsme třeba hlavní oltář z konce 17. století, s bohatou sloupovou architekturou a nástavcovým štítem, velkým obrazem Svaté rodiny z roku 1882, se sochami františkánských světců po stranách. V nástavci pak byl obraz smrti sv. Josefa, na nástavci jsou sochy Panny Marie a cherubínů. Dále jsme shlédli čtyři boční barokní oltáře z doby okolo roku 1696, zdobené sloupovou architekturou s nástavcem a obrazy Piety, Ukřižování, sv. Anny a sv. Jeronýma. Ze stejné doby pocházela barokní kazatelna s obrazy církevních otců a baldachýnem. Když jsme si vše prohlédli, vyšli jsme ven a přesunuli se ke klášteru, přistavěnému k západní straně kostela.

Tvořila jej dvoupatrová trojkřídlá budova s ústředním nádvořím, jejíž fasádu členily lizénové rámy a střední rizalit. Zastavili jsme se u vchodu s barokním sloupovým portálem s rozeklaným frontonem, ve kterém byla kartuš s letopočtem 1692, ale dovnitř jsme se nepodívali, jelikož dveře byly zamčené. Chvíli jsme ještě chodili po parku a pak jsme nasedli do auta, jímž jsme odjeli do hotelu Diana, kde jsme byli velice spokojeni. Večer jsme si zašli do sousední pizerrie Al Cacciatore na večeři, která byla placena v rámci polopenze. Restaurace byla skoro plná, ale to nám nebránilo v tom, abychom zde dobře pojedli, vypili pár sklenic pěnivého moku a poslechli si hudbu amatérských umělců, kteří sem v pátek a sobotu chodili předvádět své umění. Brzy jsme však šli spát, neboť nás další den čekala cesta a návštěva několika zajímavých památek.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-napodruhe-uspesne-dobyli-hrady-cachtice-a-beckov