Úvod

Turistická výzva s názvem Jdi do hor každý rok nabízela různé trasy a cíle napříč Českou republikou, které její účastníci zdolávali v průběhu stanoveného období. V roce 2025 jsme se zaregistrovali do letní výzvy, v rámci které jsme si ke zdolání vybrali pětici vrcholů na východě Čech a Moravy, k nimž organizátoři přidali i jeden kopec v Polsku. Navštěvovali jsme je postupně od června do září a za odměnu jsme pak získali kovovou medaili s vyznačenými vrcholy. Mezi ně patřil Pecný v Jeseníkách, který jsme si nechali až na úplný závěr. Tento cíl představoval poměrně složitý logistický problém, protože jsme si chtěli udělat nějaký rozumný okruh. Z velkého množství možných tras jsme si nakonec vybrali asi tu nejběžnější. Šedé francouzské auto jsme nechali u autobusového nádraží v Rýmařově a nasedli na autobus, který nás odvezl na staré známé sedlo Hvězda. Okamžitě jsme se přesunuli na zastávku, z níž chvíli po sobě odjížděli hned dva plecháči za sebou. Vybrali jsme si ten, jenž byl mnohem méně zaplněný a nabízel levnější jízdné.

Ovčárna

Vyvezli se jím na Ovčárnu, kterou ozařovalo podzimní sluníčko a šimral svěží vítr, čili pro turistiku takřka ideální podmínky. Po výstupu z autobusu jsme si po letech vyfotili parkoviště s hotelem Figura, ale žádnou významnější změnu jsme na nich neobjevili. Pak jsme se přesunuli k chatě Sabinka, nicméně dovnitř jsme nešli, pouze jsme si ve stánku koupili burčák. Po malém osvěžení jsme se vydali k bývalé vojenské zotavovně. Cestou jsme se zastavili u informační tabule s názvem Po stopách času, na které jsme přečetli pár zajímavých textů o Ovčárně a okolí. Nejvíce nás zaujal obrázek, jak si na začátku 20. století naši předci představovali podobu tohoto místa v roce 2000. Pak jsme již došli k vojenské zotavovně, která roku 1889 vznikla na místě staré salaše, jež byla později přebudována na turistickou ubytovnu s hostinskou místností, několika pokoji pro hosty, bytem pro správce a v podkroví umístěnou společnou noclehárnou.Když byla v roce 1912 veřejnosti zpřístupněna kamenná rozhledna na Pradědu, zvýšil se i počet turistů a tak jim nemohla malá chatka pochopitelně stačit.

Nepřekvapilo nás tedy, že počátkem 30. let byl objekt zcela přebudován na horský hotel s restaurací, hostinskými pokoji a společnými noclehárnami. Pro velký počet návštěvníků byla vedle ní přistavěna ještě další menší budova, která zde stála do začátku II. světové války. Po roce 1945 převzaly hotel do svého majetku Státní lesy a provoz se na čas dostal do soukromého nájmu. V roce 1949 přebrala chatu armáda a za této éry byl ke starým dřevěným budovám přistavěn nový zděný objekt. V této podobě chata vydržela až do generální rekonstrukce v roce 1985, kdy byla budova stržena, původní dřevěné části byly odstraněny zcela a ze zděných pak zůstala zachována pouhá torza. Absurdní pro nás byla informace, že veřejnosti byla Ovčárna na celých čtyřicet let uzavřena, s výjimkou malého bufetu, který zde zůstal zachován i při výstavbě zcela nové budovy. Tato neutěšená situace se zcela změnila až v roce 1991, kdy byla zrekonstruovaná chata zpřístupněna veřejnosti.

Cesta z Ovčárny k Petrovým kamenům

U hotelu jsme chvíli přemýšleli, jestli se půjdeme podívat dovnitř, ale nakonec jsme se rozhodli rovnou vyrazit na hřeben Jeseníků. Když jsme přišli na začátek stezky, narazili jsme na pamětní kámen Oldřicha Pilce, který zemřel roku 2023. Tento muž byl horal, sportovec, lyžař, orientační běžec a trenér, jenž žil na chatě Sabinka, kterou vlastnil. Následně jsme začali zdolávat první část stoupání po červené, žluté a modré značce. Během výstupu jsme se často otáčeli a prohlíželi si nejen horské středisko Ovčárna, ale hlavně Praděd s typickým vysílačem na vrcholu. Kamenitá stezka se postupně narovnala, změnila povrch na travnatý s bahnitými nástrahami, které jsme však snadno překonali po dřevěných prknech. Pak jsme prošli okolo vleku, který pracovníci zrovna připravovali na zimní sezónu, nicméně na konci září se ještě po sjezdovkách procházeli turisté a nikoliv šílenci na prkénkách. Po chvíli jsme dorazili na rozcestí Nad Ovčárnou, kde jsme se ovšem nijak nezdržovali.

Petrovy kameny

Na rozcestí jsme zabočili doprava a po červené trase jsme začali zdolávat poslední stoupání k Petrovým kamenům. Úzká, místy dlážděná stezka, ukrajovala z rezervoáru našich sil, kterých jsme však měli ještě dostatek a tak jsme rychle proběhli horní částí sjezdovky až k Petrovým kamenům. Rádi jsme se u nich zastavili, nicméně blíže než na 400 metrů jsme se k nim nemohli přiblížit. V těsné blízkosti skal se totiž vyskytovaly vzácné rostliny, které bychom na jiných místech naší země nemohli najít a tak správa CHKO Jeseníky v osmdesátých letech minulého století celou oblast uzavřela. Třetí nejvyšší vrchol pohoří Hrubého Jeseníku jsme tak viděli pouze z dálky, což sice byla škoda, ale důvody jsme samozřejmě kvitovali. Na skaliska, vystupující z jesenického hřbetu, to byl i tak zajímavý pohled a vůbec jsme se nedivili, že ponuré skalní útvary byly odpradávna místem, kam lidová vyprávění směřovala různé psance a nečisté síly.

Podle legend právě tady prý byl prastarý obětní oltář dávných pohanů. Jiná legenda, spojená se jménem skal tvrdí, že zde svatý Petr v dávných dobách obracel na křesťanskou víru dávné Germány. Podle další legendy získaly prý kameny své jméno po kováři Petrovi, který zabil nenáviděného, tyranského sluhu Bélu, který sloužil pánu hradu Sovince a ukrýval se zde. Každá pověst se nám líbila, nicméně jsme si nemohli vybrat tu nejpravděpodobnější, která by nám osvětlila původ názvu Petrových kamenů. Každopádně už dávno jsme věděli, že díky procesům s údajnými čarodějnicemi získala tato skála špatnou pověst, když zde v 17. století ženy údajně provozovaly rejdy s ďáblem. Dokonce zde prý církev nechala vztyčit sloup se sochou sv. Petra a celou skálu řádně vykropit, aby bylo zamezeno nečistým silám v okupování tohoto místa. Docela jsme o tom pochybovali, ale v devadesátých letech 20. století byly při průzkumech kamenů skutečně nalezeny zbytky jakési stély, která mohla být zmíněnou sochou.

V 18. století vášně kolem Petrových kamenů opadly. Pak sem přicházeli ponejvíce myslivci a pastevci, kteří se stejně jako my ocitli na jednom z nejchladnějších míst v naší zemi, kam v dávných dobách přijížděli přírodovědci, kteří chtěli zjistit, co zde žije a roste. Nestorem bádání byl v 19. století Dr. Fridrich Kolenati, jehož výzkum potvrdil unikátní skladbu zdejšího přírodního prostředí. Bohužel zde při výzkumech zemřel, což dodnes připomíná pamětní deska, kterou jsme na kamenech mohli jen vytušit. Zato Praděd se za Petrovými kameny tyčil majestátně k nebi natolik výrazně, že obě tak rozličné věci společně tvořily úchvatné panoramata. Vše jsme zachytili nejen našim očima, ale také objektem fotoaparátu. Ještě chvíli jsme 7 metrů vysokou a 25 metrů širokou skupinu skal z břidlic a rul pozorovali, a pak jsme se vydali na další cestu.

Pozůstatek radarové základny Luftwaffe

Drželi jsme se stále červené trasy, která se záhy narovnala a tak jsme následující metry ukrajovali velice rychle. Netrvalo dlouho a vpravo od nás se objevil betonový sokl, k němuž jsme se ze zvědavosti ihned vydali. Vyšlapanou pěšinkou v trávě jsme k němu přišli a prohlédli si ho zblízka. Polygonální objekt radarové základny I. třídy vybudovala v letech 1943 - 1944 nacistická Luftwaffe, která na jesenickém hřebenu chtěla zprovoznit polní letiště. Radar typu Würzburg Riese měl operační dosah 75 km a byl velkou hrozbou pro americké bombardovací svazy. Název základny s krycím jménem Nebelhorn nám připomínal scénu z Harryho Pottera, nicméně ani slavný čaroděj nedokázal vykouzlit radar, který na prázdném soklu stával. Když jsme si jej prohlédli, chtěli jsme se po jiné pěšině vrátit na hlavní cestu, ale tráva byla podmáčená. Museli jsme se tak vrátit po stejné stezce, kterou jsme sem přišli a tím jsme si naše putování nepatrně prodloužili.

Vysoká hole

Zároveň jsme se již pohybovali v okolí Vysoké hole. Druhý nejvyšší vrchol Jeseníků, Moravy a také Českého Slezska byla tak plochý, že jsme jej minuli takřka bez povšimnutí a na jeho existenci nás upozornilo až turistické rozcestí u dřevěné boudy. Také ona byla pozůstatkem působení rozličných armád, které zde řádily v 19. a 20. století. Docela nás překvapilo, že v okolí Vysoké hole pořádala československá armáda v letech 1919 – 1922 dělostřelecká cvičení, po nichž na jižním svahu zůstalo několik set kráterů. Dělostřelci pálili na jihovýchodní svahy Vysoké hole z oblasti nad Karlovým a jejich kanonádě neušla ani dnes ochranáři přísně střežená lokalita Velké kotliny, která se právě na tomto svahu Vysoké hole nachází. Na dřevěné boudě jsme si mimo jiné přečetli informace o vymýcení kleče, která se zde rozrostla a škodila původnímu rostlinstvu.

Než se tak stalo, na plochý vrchol chodili pást dobytek pastevci, přičemž ti první se zde objevili již v 18. století. Patrně je velká travnatá louka na vrcholu Vysoké hole zaujala natolik, že si na níže položené Ovčárně založili svou základnu. I německý název kopce Hohe Heide by se dal přeložit jako vysoko položená planina či pastvina. nebo prostě hole. Zaujalo nás, že z Ovčárny vedla až na vrchol stará dobytčí stezka, která obcházela vrcholek Petrových kamenů a mířila na temeno. A právě po ní jsme sem přišli i my. Směrovky nám prozradily, že jsme z Ovčárny urazili dva kilometry, takže do našeho cíle na Skřítku zbývala ještě slušná porce metrů. Na rozcestí jsme si rovněž prohlédli barokní pískovcový hraniční kámen z roku 1681, jenž byl vztyčen na hranici panství Ditrichštejnů, Žerotínů a Řádu německých rytířů. Když jsme si na rozcestí vše prohlédli, naposledy jsme pohlédli zpátky ke 400 metrů vzdálenému vrcholu Velké hole a pak jsme vyrazili na další cestu.

Cesta z Vysoké hole na Jelení studánku

Kráčeli jsme po trase, kterou již na konci 19. století vyznačil Moravskoslezský sudetský horský spolek z Jeseníku a po několika desítkách metrů začala klesat. Cesta byla zpevněná, dobře schůdná a vedla převážně horskou loukou, na níž v létě kvetou vzácné horské rostliny, například violka žlutá sudetská. Na konci září jsme však narazili pouze na kosodřevinu a několik dalších turistů, mířících oběma směry. Brzy jsme přešli přes nevýrazný vrchol Kamzičníku a díky vytrvalému klesání se nám otevřel krásný výhled na naši další trasu a vzdálenější místa na obzoru. Postupně jsme klesli až k vrcholu Velký Máj, který přes nadmořskou výšku 1386 metrů nebyl rozpoznatelný, neboť byl podobně plochý jako Velká hole. Cesta se zde narovnala a vedla několik stovek metrů po rovině. Zanedlouho jsme došli na rozcestí Nad Malým kotlem, kde odbíhala zelená značka k Františkové myslivně, my jsme však stálíš pokračovali dál po červené trase.

Pomalu jsme se blížili k k rozsáhlému masivu Jeleního hřbetu, nicméně značená cesta samotný vrchol obcházela po jeho východní straně. Dosud široká cesta se zmenšila na užší stezku, na které jsme se s ostatními turisty vyhýbali poněkud obtížněji. Někteří z nich sami uhnuli, jiné jsme zase museli pustit my, ale vše proběhlo bez incidentu a ve vší slušnosti. Minuli jsme pár odpočívajících turistů, sedících na úbočí Jeleního hřbetu a několik větších skupin, které jsme raději pustili před sebe, abychom měli větší klid a mohli si více užít krás jesenické přírody. A pak jsme našli pěkné místo nad Malou kotlinou, kde jsme se posadili i my a kochali se nádherným výhledem na krajinu pod námi. Viděli jsme oblast kolem Malé Morávky a Bruntálu, kde se leskla hladina Slezské Harty. Všimli jsme si také vyhaslých sopek Velký a Malý Roudný. Přestávku jsme využili k občerstvení a najedli se z vlastních zásob, které jsme si sebou přinesli batohu.

Jelení studánka

Po jíle jsme se vrátili na stezku a pokračovali v chůzi směrem k Jelení studánce, kam jsme brzy dorazili. Ocitli jsme se u studánky, jejíž historie se začala odvíjet již v 18. století, kdy se na sedle mezi Jelení horou a Velkým Májem se usadil Töpper, mladý poustevník z velehradského kláštera. Stalo se tak roku 1779. Usídlil se na hřebeni, na místě tehdy zvaném Tři studánky a jednou z nich byl i bezesporu dnešní pramen. Když jsme k ní po červené značce přišli, narazili jsme na houf lidí, kteří zde odpočívali a napájeli se kvalitní vodou z vydatného pramene. Velký počet jiných lidí nám sice vadil, ale dal se pochopit, jelikož se Jelení studánka se díky své poloze v polovině cesty mezi Skřítkem a Ovčárnou stala velkou křižovatkou turistických stezek. Nedivili jsme se tedy tomu, že zde hrabě Franz Harrach, majitel janovického paství, nechal v roce 1914 pro výletníky vystavět otevřenou kamennou stavbu s tehdy moderní eternitovou střechou.

Myslivci hraběte Harracha také upravili pramen a nad ním umístili kamennou zídku s deskou a nápisem Na památku 50. výročí sněmu moravsko-slezského mysliveckého spolku ve dnech 27. a 28. července 1896. Zídku jsme si prohlédli poté, co od ní odešel mladý pár, který nám zavazel ve výhledu, ale deska na ní chyběla, neboť zmizela po druhé světové válce. S velkou dávkou trpělivosti se nám podařilo vyfotit i samotný pramen, ale trvalo poměrně dlouho, než bylo u studánky alespoň na pár vteřin volno. Pak jsme se šli podívat na zmíněný kamenný přístřešek, do něhož jsme také vstoupili a prohlédli si jeho prázdný interiér. Našli jsme zde pouze lavice, lemující obvod budovy a na zdi naším očím neunikl plakátek s historií místa, kterou jsme si rádi přečetli. Dozvěděli jsme se, že fakta o mnichovi, který se zde roku 1779 usadil a postavil si statek se salaší. Po několika měsících však hospodářství vyhořelo a tak mnich místo opustil i se stádem ovcí a skotu.

Cesta z Jelení studánky na Pecny

Studánka s vynikající vodou samozřejmě nemohla uniknout pozornosti prvních turistů, takže již v nejstarších průvodcích byl Hirschbrunnen uveden jako místo odpočinku a osvěžení. Když jsme si vše přečetli, vyšli jsme ven a kolem obleženého pramene jsme zamířili k nedalekému rozcestí Jelení studánka, ležící v nadmořské výšce 1311 metrů. Chvíli jsme studovali bohatou nabídku různých tras, nicméně náš další cíl byl pro tento den jasný a směrovky jsme si spíše prohlíželi ze zvědavosti. Po chvíli jsme místo častého výskytu parohatých vládců Jeseníků opustili a dál jsme pokračovali po zelené trase na Pecny. Cesta nejprve mírně stoupala a vedla nás okrajem masivu Břidličné hory, jejíž vrchol ležel mimo značenou trasu v I. zóně národní přírodní rezervace a hora tak nebyla přístupná. Nijak nám to však nevadilo, protože náš cíl ležel o trochu dál. Záhy se cesta narovnala a vedla otevřeným terénem s porosty kleče a horskými loukami, takže se nám šlo velmi dobře.

Pecny

Netrvalo dlouho a spatřili jsme několik stovek metrů vzdálený vrchol Pecny, který díky skalisku ze světlých devonských kvarcitů nápadně vystupoval nad zarovnaný povrch této části hřebene Hrubého Jeseníku. Vyšlapanou cestičkou jsme k němu o chvíli později dorazili a u skály se vyfotili, abychom splnili základní podmínku výzvy Jdi do hor. Jelikož skalní útvar zrovna okupovala větší rozjařená skupinka turistů, museli jsme s výstupem na něj chvíli počkat a přetrpět jejich hlučné chování. Asi bychom se k nim na kámen vlezli, ale chtěli jsme si atmosféru hor v klidu užít a tak jsme trpělivě čekali dole pod skálou. Když po několika minutách skupinka odešla směrem k Jelení studánce, bez otálení jsme vylezli na kámen a pokochali se kruhovým výhledem na okolí. Naším očím neuniklo velké množství vrcholů Hrubého Jeseníku, Králického Sněžníku, Hanušovické vrchoviny a Nízkého Jeseníku, mezi nimiž vynikaly nápadné vyhaslé sopky Velký Roudný a Malý Roudný. V dálce se rýsoval hřeben Moravskoslezských Beskyd, nicméně nejlépe bylo vidět okolí Šumperka.

Cesta z Pecnů na Ztracené kameny

Když jsme si výhledy dostatečně užili, všlapanou stezkou jsme se přesunuli k rozcestníku, kde jsme pořídili další fotografie, tentokrát bez cizích osob. Následně jsme se vrátili na hlavní cestu, po které jsme zamířili na Ztracené kameny. Zelená turistická trasa se vinula kolem borůvčí a kleče, mezi nimiž vyčuhovaly zakrslé jehličnany, nejčastěji smrky. Pohybovali jsme se po okraji Přírodní rezervace Břidličná, chránící komplex přirozených horských smrčin a subalpínských holí a když jsme došli k plochému vrcholu Pec, cesta se zničehonic zlomila a začala padat prudce dolů. Velmi opatrně jsme společně s několika jinými turisty sestupovali příkrým svahem, plným drobných i větších kamenů, kořenů a jiných překážek. Aniž bychom si toho všimli, postupně jsme se ponořili do více zarostlých partií hřebenu a brzy jsme dorazili na Ztracené kameny.

Ztracené kameny

Nápadné skalisko s kamenným mořem a proudy právě obléhalo docela dost turistů, takže jsme si připadali jako účastníci středověké bitvy při dobývání královského hradu. Na chvilku jsme se posadili na níže položené kameny a nechtěně si vyslechli povídání dvou osob se psy, kteří si své miláčky navzájem obdivovali. Když se vrcholové partie alespoň trochu vyprázdnily, pomalu jsme se začali škrábat nahoru. Museli jsme dávat pozor, aby nám mezi stovkami rozsypaných balvanů někde neuvízla noha, nicméně výstup na skálu trval jen pár minut. Vzápětí jsme se z vrcholu v nadmořské výšce 1250 metrů pokochali výhledem na níže položené oblasti, které jsme už v trochu jiném úhlu viděli z nedalekých Pecnů. Očima jsme tak přejeli Hanušovickou vrchovinu s blízkým skalním hradem Rabštejn, Nízký Jeseník na východě či Králický Sněžník a Orlické hory na severozápadě. Po několika minutách jsme zase opatrně slezli dolů a po zelené značce jsme pokračovali dál na Skřítek.

Cesta ze Ztracených kamenů na rozcestí Pod Ztracenými kameny

Úzká stezka prudce klesala dolů pod Ztracené kameny, které jsme si tak mohli prohlédnout ještě z opačné strany. Skaliska i balvany kamenného moře tvořil devonský kvarcit, hornina bohatá na křemen, díky němuž měly Ztracené kameny pěknou světlou barvu. Jakmile jsme si skalisko prohlédli i zespodu, pokračovali jsme v sestupu směrem na rozcestí Pod Ztracenými kameny. Krajina se výrazně změnila. Zatímco dosud jsme se pohybovali na plochém hřebeni, porostlém klečí, travinami a borůvčím, nyní jsme kráčeli mezi vzrostlými stromy, keři a dalším rostlinstvem. Až na pár kořenů byla stezka pohodlná a bez obav jsme tak mohli naše obutí pokládat na moravskou zemi. Na několika místech jsme vedle cesty narazili na hraniční kameny s čísly, jimiž byly v minulosti označovány okraje panství. Zanedlouho jsme dorazili na rozcestí Pod Ztracenými kameny, kde jsme se ocitli znovu po 14 letech, kdy jsme sem zavítali v rámci běžkařského výletu.

Rozcestí Pod Ztracenými kameny

Výlet a zasněženou krajinu nám připomínaly pouze rozcestníky na stromě, altánek pro unavené turisty a útržky vzpomínek v našich hlavách. Na rozcestí mezitím přibyla informační tabule, u které jsme se samozřejmě rádi zastavili a přečetli si nabízený text. Potěšila nás pověst o Ztracených kamenech, podle níž za vznik kamenného moře mohl čert, jenž při závodech s místním sedlákem právě na tomto místě vysypal spoustu balvanů ze svých bot. Další text vyprávěl o mnichovi z velehradského kláštera, který v 18. století hospodařil v okolí Jelení studánky a vybídla příchozí turisty, aby hledali zbytky jeho statku. Zaujalo nás, že poslední dobytek se na hřebenech hor pásl ještě v roce 1942, kdy odtud pastevce vyhnalo budování polního letiště německou armádou. Vcelku nás překvapila informace, že v okolí Břidličné hory roste kleč jen na jedné straně kopce.

Cesta z rozcestí Pod Ztracenými kameny na Skřítek

Když jsme dočetli zajímavé vyprávění, minuli jsme obsazený altánek a širokou lesní cestou jsme pokračovali směrem na Skřítek. Vedle zelenožlutě značené cesty jsme narazili na další hraniční kameny, které jsme tu v zimě neviděli. Netušili jsme ovšem, jestli tomu tak bylo kvůli sněhu nebo proto, že sem byly přidány až později. Neustále jsme sestupovali níž a níž, dokud se cesta nestočila doprava. Za zatáčkou se objevilo rozcestí Nad Skřítkem, kde se zpevněná lesní cesta změnila na asfaltovou a protože jsme tady objevili dvě tabule, udělali jsme si krátkou zastávku, abychom si text prostudovali. Jedna vyprávěla o zdejším rašeliništi a také o celostátním lesnickém projektu Malá bahna, jenž byl zaměřený na ochranu přírody. Druhá představovala jedno ze zastavení naučné stezky Světem horských luk o délce téměř 12 km, která začínala u chaty Ovčárna a vedla přes Vysokou holi, Kamzičník, Velký Máj, Jelení hřbet, Břidličnou horu, Pecný a Zelené kameny až do sedla Skřítek.

Skřítek

Celou trasu jsme si prošli, ovšem některé chytré tabule jsme bohužel neviděli. Po přečtení obou tabulí jsme šli dál. Zpevněná cesta nás vedla kolem lesa, v němž se nalevo skrývalo nepřístupné rašeliniště s chráněnou tundrovou květenou a rezervoárem vody. Napravo jsme minuli pramen Klepíčovského potoka a pak jsme dorazili na okraj lesa, kde se nacházelo několik informačních tabulí. Jedna z nich nám prozradila zajímavosti o tajemném světě bažin a mokřadů, které vznikly na plochém horském sedle, kde se odumřelé rašeliníky postupně rozpadaly v rašelinu. Dozvěděli jsme se také fakta o zájezdním hostinci Berggeist, jenž se po svém vzniku v 19. století stal vítanou zastávkou pro formany a jejich koně po dosažení vrcholu stoupání. S užíváním uhlí v železárnách sice význam pro formany poklesl, ale zároveň začal růst význam pro počínající turistiku a tak v roce 1885 nový hostinský přidal nabídku ubytování a stravování. Nedivili jsme se tomu, že udržování cesty v zimních měsících bylo náročné, proto byl zimní provoz po první světové válce omezen a na konci té druhé dokonce hostinec do základu vyhořel. Obnoven byl v roce 1966 Jednotou Zábřeh a díky tomu jsme se za ním mohli vydat i my.

Přešli jsme přes frekventovanou silnici a po 15 letech jsme si znovu prohlédli sochu skřítka. Žádný pavouk v něm jako při předchozím letním výletě nebyl a tak jsme se s ním mohli nerušeně vyfotit. Potom jsme zamířili dovnitř motorestu, který se pyšnil novou střechou a u výčepu objednali dvě cappuccina. Chtěli jsme si koupit novou verzi turistické známky, kterou však neměli. Dali jsme si alespoň razítko do památníku a posadili se ke stolu. Než nám kávu přinesli, prohlíželi jsme si výzdobu v podobě historických lyžařských potřeb a když se jsme se voňavého moku dočkali, přesunuli jsme se k venkovnímu stolečku. Na terase jsme popíjeli kávu a pozorovali dění okolo. Turistů tu bylo poměrně hodně. Když byly šálky prázdné, sestoupili jsme z terasy na zastávku, kde už čekal dav jiných turistů a společně jsme s nimi počkali na autobus. Za pár minut přijel, otevřel papulu a odvezl nás do Rýmařova. Na autobusovém nádraží jsme přesedli do našeho povozu a odjeli domů do Olomouce. Doma jsme se navečeřeli a pak jsme vyrazili na koncert skupiny Deloraine, který se nám moc líbil a náležitě jsme si jej užili.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-uposlechli-vyzvu-a-vydali-se-z-ovcarny-na-skritek