Úvod

Bošovice. Návštěvu téhle jihomoravské obce jsme dlouhá léta odkládali. Doufali jsme totiž, že se někdy dočkáme zpřístupněné středověké tvrze, tvořící dominantu vesnice. Roky plynuly a nic se nedělo. Lidé, kteří ji po sametové revoluci v roce 1989 získali  na základě restituce zpět, o obnovu tvrze neměli zájem a její stav zůstával nadále špatný. Na jaře 2024 jsme se rozhodli, že již déle nebudeme čekat na zázrak a tvrz si prohlédneme alespoň zvenku. V březnu 2024 jsme tedy nastartovali naše nové šedé auto a vyrazili do Bošovic. Po příjezdu do obce jsme vyjeli na návrší, na němž v letech 1566 – 1620 začal psát svou historii kostel sv. Stanislava a vzápětí jsme nad církevním areálem odložili náš šedý francouzský vůz. Potom jsme brankou vklouzli na hřbitov, abychom si jednolodní svatostánek prohlédli zblízka.

Bošovice – kostel sv. Stanislava

Během obchůzky kolem kostela jsme postupně shlédli čtyřbokou hranolovou věž s osmibokou jehlancovou střechou, vrcholící makovicí s křížem. Našim očím neuniklo členění věže lisénami a viděli jsme také půlkruhově zaklenutá okna s jednoduchou archivoltou. Ve zvonicovém patře jsme si zkontrolovali správný čas na ciferníkových hodinách a dole nad vchodem jsme našli desku s nápisem OBEC MĚSTYS BOSSOVIC / VI : TU : VE : SVIM NA- / KLADEM / LETA PÁNĚ MDCCCLI. Na průčelí u vstupu do kostela jsme ještě shlédli erb a misijní kříž a pak jsme se prošli kolem lodi s okny lunetového tvaru, mezi nimiž jsme spatřili nízké opěrné pilíře. Vzápětí jsme přišli k pětibokému kněžišti s opěrnými pilíři, sakristií na straně jedné a boční kaplí na straně druhé.

Když jsme si presbytář prohlédli, zamířili jsme k osmému zastavení naučné stezky Bošovice, která nám o kostele sv. Stanislava prozradila, že v polovině 16. století nejprve vznikla hlavní loď, k níž byla koncem 18. století přistavěna kaple s oltářem sv. Izidora Vendelína, patrona rolníků. Dále jsme se dočetli, že roku 1838 proběhla menší oprava stavby, nebo že věž kostela a hudební kůr byly přistavěny až v roce 1851. Ve stejném období vznikl nový katolický hřbitov, kde svou část získali také evangelíci a vybudována byla rovněž nová zvonice pár metrů od kostela. Dostavěna byla v roce 1857, kdy byl do ní zavěšen zvon vyrobený v Německu, nesoucí na svém obvodu věnování obce a datum. Další drobnou opravou svatostánek prošel roku 1887. Na závěr jsme se dočetli, že v letech 1996 - 2005 proběhla generální oprava kostela.

Bošovice - tvrz

Potom jsme se proklouzli zadní brankou ven a prošli se kolem ohradní zdi, kde jsme na stromech našli zavěšené obrázky křížové cesty. Po chvilce jsme se vrátili zpátky na katolický hřbitov a vydali se do evangelické části. Informace o evangelících nám poskytla tabule devátého zastavení naučné stezky Bošovice, kterou jsme si pročetli a pak jsme se již vrátili k autu, jímž jsme sjeli dolů do obce. O chvíli později jsme zaparkovali před Obecním úřadem, odkud jsme se pěšky vydali ke goticko – renesanční tvrzi. Kráčeli jsme do kopce, v jehož půli jsme se zastavili u tabule druhého zastavení již několikrát zmíněné naučné stezky, která nám o středověké stavbě poskytla spoustu historických informací. Zjistili jsme, že tvrz stávala možná již roku 1298, kdy je připomínán Petr z Bošovic, ale první spolehlivá zmínka o stavbě ze dřeva a hlíny pochází až z roku 1398, kdy byla ve vlastnictví pánů z Kunštátu.

Dále jsme se dočetli, že o deset let později byla tvrz opuštěná poté, co ji během válek mezi markrabaty nejspíše zničili přívrženci markraběte Jošta. Následně v letech 1415 - 1419 proběhla na příkaz Jimrama z Doubravice výstavba nové budovy z kamene a cihel. V průběhu husitských válek tvrz změnila majitele, kdy ji získal Jan Zajíc a nový pán nechal budovu rozšířit. Vznikla nová věž a sousední jednoposchoďový palác o dvou světnicích nahoře v poschodí a dvou v přízemí, který se dochoval do dnešních dob. Tvrz odděloval od terénu a blízkého dvorce hluboký a široký příkop, který ji obemykal ze všech stran. Byl lemován hliněným valem navíc zpevněným dubovou palisádou. Zaujalo nás, že se na tvrz přicházelo po rampě k brance ve valu a odtud pak po dřevěném mostě klenoucím se nad příkopem.

Uprostřed nádvoří tvrze se nacházela hluboká studna. V průběhu 16. století, patrně za pánů z Polánky, bylo do míst původního obranného příkopu k tvrzi přistavěno renesanční křídlo. Od roku 1574 tvrz několikrát změnila majitele až ji roku 1627 získal spolu s Bošovicemi Maxmilián z Lichtenštejna, v jehož rodu následně zůstala dalších 300 let. Toto období ale znamenalo její postupný úpadek, když začala sloužit jako bydliště úředníků a později jako sýpka. Po druhé světové válce sloužila jako společenské středisko, v 80. letech 20. století prošla stále více chátrající tvrz nešetrnou a neúplnou rekonstrukcí, během níž byly poškozeny mnohé architektonické prvky. Po sametové revoluci byla nedokončená rekonstrukce zcela zastavena, neboť se tvrz vrátila na základě restituce původním majitelům, kteří však o ni neměli zájem.

Její stav tak byl špatný i v době naší návštěvy, o čemž jsme se o několik minut později přesvědčili na vlastní oči. Na závěr jsme se dozvěděli také pár věcí o sousedním panském dvoře, který tvořil nezbytné hospodářské zázemí tvrze. Právě k těmto budovám jsme záhy po panelové cestě dorazili poté, co jsme dočetli text na tabuli. V době naší návštěvy v nich sídlilo vinařství Veritas, ale nijak jsme se zde nezdržovali, zabočili doleva a pokračovali k tvrzi. Prakticky okamžitě se před námi náš cíl objevil, ale ještě než jsme k tvrzi dorazili, museli jsme překonat překážky z větví. Patrně je sem umístili obyvatelé tvrze, nicméně se nejednalo o žádné vznešené potomky šlechtických rodů, nýbrž o bezdomovce, čemuž bohužel odpovídal stav jednopatrové dvoukřídlové budovy ve tvaru písmene L. Škoda, velká škoda.

Neodradilo nás to však od toho, abychom si celou tvrz po ochozu obešli kolem dokola a zvenku si ji prohlédli. Kromě budov a věže bez omítky jsme se z ochozu pokochali výhledem na vesnici pod námi a po okolní krajině. Doufali jsme, že během obchůzky na nás odněkud z tvrze nezaútočí její obránci, ale naštěstí se tak nestalo. Zaujala nás zejména věž, nejstarší část objektu, na níž jsme v prvním patře našli zazděné ostění někdejšího dveřního otvoru, kudy se v období středověku po žebříku vstupovalo do jedné ze světnice, v pozdějším období do přistavěného křídla. Prohlídku tvrze s gotickými prvky jsme ukončili u vstupní brány, vsazené do renesančního traktu, ale na nádvoří jsme se bohužel nedostali. Nedalo se nic dělat, více jsme toho zvenku vidět nemohli a tak jsme se vrátili dolů k autu, jímž jsme popojeli pár desítek metrů k jediné papouščí zahradě v Evropě.

Bošovice – Papouščí ZOO

Auto jsme zaparkovali zdarma přímo před vstupem do ZOO, která byla oficiálně založena roku 2008 manželi Škrhákovými a vzápětí jsme zamířili dovnitř. Před vchodem jsme narazili na několik informačních panelů s historií zahrady, kterou jsme si pročetli. Pak jsme přistoupili k pokladně, kde jsme si koupili poměrně drahé vstupenky. Nezapomněli jsme ani na koupi turistických známek tvrze a papouščí zahrady. Potom jsme již vkročili do ZOO, rozdělenou do několika částí a začali obdivovat krásně zbarvené ptáky v klecích. Nejprve jsme shlédli aratingy či amazónky, americký kontinent zde dále zastupovala skupina amazoňanů, mezi něž patřili amazoňané nádherní, kubánští a jamajští. Kromě nich jsme tady viděli šest druhů papouščíků, nejmenších papoušků světa, jejichž protipól představovala kolekce arů.

Svou velikostí nás zaujal druhý nevětší létající papoušek na světě ara zelenokřídlý, ovšem nejvíce nás pobavila modrožlutá dvojice papoušků z Bolívie, nesoucí jméno ara kaninda, kteří se drápky držely klece a hleděli na nás opravdu hodně zblízka. Speciální expozici obývala kolonie kogen smaragdových, pocházejících z Ohňové země, představující nejjižněji žijící papoušky na světě. Ve zvláštní voliéře jsme pak našli papoušky mniší, stavící si společné hnízdo ohromných rozměrů, což je u papoušků zvyk zcela neobvyklý. Africké papoušky zastupovalo šest druhů, z nichž se nám nejvíce líbil velmi inteligentní žako šedý, schopný napodobovat zvuky a slova. Bohužel jsme si s ním moc nepokecali, patrně neměl svůj den. Dále jsme v zoologické zahradě našli dva druhy kakadu, pocházející z indonéských ostrovů.

Čtvrtý kontinent zastupovaly australské andulky vlnkované společně s korelami chocholatými. Když jsme si krasavce prohlédli, zamířili jsme do části určené pro zábavu nejmenších návštěvníků zoologické zahrady, která byla otevřena roku 2023. Kromě neposedných dětí jsme zde narazili na morčata, králíky, malé Ouessantské ovce, kozy a klokana rudokrkého. V dětském koutku jsme návštěvu papouščí ZOO uzavřeli, vrátili se k pokladně a krátce nahlédli do prodejny suvenýrů. Nic jsme si však nekoupili, vyšli ven na ulici, nasedli do auta a odjeli na Pracký kopec, kde jsme chtěli navštívit Mohylu míru. Památník slavné bitvy u Slavkova však zrovna procházel rekonstrukcí a byl uzavřen. Zklamáni jsme v autě posvačili z vlastních zásob a potom jsme odjeli do Křenovic, kde jsme zaparkovali u kostela sv. Vavřince.

Křenovice – kostel sv. Vavřince

Vzápětí jsme zahájili průzkum církevní stavby. Před námi stála jednolodní budova s odsazeným pětibokým kněžištěm, přistavěnou hranolovou věží na severní straně presbytáře a sakristií na straně jižní. U čelní strany jsme narazili na železný kříž s kamenným podstavcem, který roku 1870 věnovala rodina Gottwaldova a pak jsme si prohlédli průčelí, členěné lisénovými rámy a završené trojúhelníkovým štítem se zaslepeným kruhovým okénkem. Pak jsme přistoupili ke vstupním dveřím, nad nimiž se nacházela kartuš s erbem a kruhovým okénkem, abychom nahlédli dovnitř. Měli jsme štěstí, protože dveře byly otevřené a tak jsme mohli interiér svatostánku shlédnout alespoň přes mříž za dveřmi. Z dálky jsme viděli oltář s obrazem Umučení svatého Vavřince z roku 1802 a dřevořezbu Madony s dítětem z druhé poloviny 14. století.

Naším očím neunikly ani obrazy na bočních stěnách, kazatelna a další drobné předměty. Když jsme si vše prohlédli, prošli jsme se kolem svatostánku dokola. Nejprve jsme si všimli půlkruhového přístavku vnějšího schodiště, vedoucího na hudební kruchtu a potom jsme na bočních stranách lodi našli lunetová okna. O chvíli později jsme stanuli u polygonálního kněžiště s odstupňovanými opěráky, lunetovými okny a přistavěnou sakristií. Vzápětí jsme se věnovali hranolové věži se schodišťovým přístavkem, která byla členěna lisénovým rámem a dveřmi, za nimiž se nacházelo schodiště vedoucí do zvonice, kde visel zvon z roku 1819 a tři z druhé poloviny 20. století. Na věži jsme si zkontrolovali čas díky ciferníkovým hodinám a pak jsme areálem bývalého hřbitova zamířili k soše sv. Jana Nepomuckého z druhé čtvrtiny 18. století.

Světec v životní velikosti stál na hranolovém soklu a byl oděn do tradičního kanovnického roucha s biretem na hlavě. Potom jsme se sestoupili z mírného návrší k barokní křtitelnici z roku 1684, která původně stávala v interiéru kostela sv. Vavřince, kde sloužila 223 let, než byla na začátku 20. století nahrazena mramorovou křtitelnicí. Posléze byla odložena do zahrady a zapomenuta, než byla v roce 2014 znovu nalezena. Další informace o kostele jsme čerpali z mobilních telefonů, které jsme vytáhli z kapes a začetli se do historie svatostánku. Dozvěděli jsme se, že na místě dnešního kostela sv. Vavřince původně stávala románská kaple, která byla roku 1378 přestavěna na gotický kostel, kdy bylo původní budově přistavěno pětiboké kněžiště a hranolová věž na severní straně presbytáře.

Na konci 15. století byly Křenovice včetně kostelního patronátu připojeny ke slavkovskému panství pánů z Kounic, stoupenců Jednoty Bratrské. Znamenalo to, že během 16. století v Křenovicách sloužili mše faráři protestantského vyznání. V roce 1623, v období nucené rekatolizace, zdejší farnost zanikla a obec byla přifařena k obnovené katolické duchovní správě ve Slavkově. Další stavební úpravy křenovického kostela proběhly koncem 16. století, kdy bylo přistavěno patro věže se zvonicí a také během 17. století, kdy byl celý kostel zaklenut. přičemž klenba byla upravována ještě v závěru 18. století. Dnešní podoba kostela pochází z přestavby na konci 19. století. V roce 1872 byl zrušen hřbitov u kostela a okolní prostor byl parkově upraven. O dva roky později byla na jižní straně presbytáře vybudována sakristie a roce 1885 došlo k prodloužení lodi kostela západním směrem.

Na závěr jsme si přečetli, že další opravy a úpravy probíhaly opakovaně během 20. století, konkrétně v letech 1901,1913, 1928 a 1945. Pak jsme již církevní areál opustili a zamířili do pár desítek metrů vzdálené cukrárny U Bílků, kde jsme si chtěli dát kávu a zákusek, kde jsme si chtěli dát kávu a zákusek. Nic jsme si ovšem nevybrali a tak nám už nic nebránilo v tom, abychom vyrazili na trasu naučné stezky s názvem Šibeniční a popravčí vrch. Vzápětí nás zaujaly dvě postavy z kovu, mezi nimiž byl napnutý řetěz, takže jsme pochopili, že se patrně jedná o originální oddělení chodníku od silnice. Zřejmě se jednalo o práci uměleckého kováře a restaurátora Oldřicha Bartoška, který se mimo jiné věnoval výrobě replik mučicích nástrojů. Začal se tématikou hrdelního práva více zabývat a později se stal spolutvůrcem morbidní naučné stezky v Křenovicích.

Křenovice – Naučná stezka Šibeniční a popravčí vrch – 1. a 2. zastavení

O několik desítek metrů dál jsme narazili na první zastavení, které popisovalo historii Hrdelního soudnictví na Moravě. Dozvěděli jsme se, jaké osoby zasedaly v soudu, co byly smolné knihy nebo jak vlastně probíhalo vyšetřování údajného zločinu a následný soud. O tom, že se rozhodně nejednalo o spravedlivé jednání, jsme si rozhodně nedělali iluze. Dále jsme se dočetli, jaké tresty byly zločincům ukládány. Například pokud byl provinilec odsouzen k propadnutí veškerého majetku, musela nejbližší rodina zaplatit za jeho popravu a věznění. Od 16. století pak různí panovníci nechali sepisovat hrdelní řády, aby si soudci nemohli dělat, co se jim zlíbí, ovšem až Všeobecný zákoník o zločinech a trestech vydaný Josefem II. v roce 1787 se stal skutečným pokrokem v duchu osvícenství. V letech 1787–1788 dokonce přechodně rušil i trest smrti.

Co je důležité, trest v něm poprvé nebyl představen jako druh pomsty, nýbrž prostředek k převýchově pachatele. Na závěr jsme se seznámili s druhy provinění. Jednalo se třeba o známé čarodějnictví, urážky panovníka, městské rady, vraždy, krádeže, loupeže, žhářství či smilstvo, prostituci a hazardní hry. Za tyto činy pak odsouzený trpěl na pranýři nebo dostal pokutu, popřípadě byl uvězněn, mučen či dokonce popraven. Když jsme text na tabuli zavěšené na dřevěné konstrukci přelouskali, pokračovali jsme Říční ulicí k nedalekému druhému zastavení na břehu potoka Rakovec, které bylo nazváno Použití práva útrpného při výsleších. Běhal nám mráz po zádech, když jsme pečlivě pročítali hrůzné věci, které se ve středověku prováděly na vězních a byli jsme rádi, že žijeme v moderní době.

Tortura se prováděla minimálně od konce 13. století a toto mučení nebylo považováno za trest, nýbrž za jeden ze základních způsobů vyšetřování a bez užití tortury se výpověď měla za neobjektivní. Smyslem mučení tedy bylo vynutit přiznání. Mnohá města s hrdelním právem neměla svého vlastního kata, ale skoro všechna měla svou vlastní mučírnu, kde s nacházel žebřík k tažení vyslýchaného, klády, okovy, pouta s řetězy a na stěnách byly rozvěšeny mučicí nástroje. Vzhled mučírny nebyl vábný, aby se obžalovaný přiznal už při vstupu do místnosti. Pokud se tak nestalo, následoval výslech v čele s rychtářem, katem s jeho pacholky a dále s tzv. krevním písařem. Ještě než mučení začalo, bylo třeba nahnat vězni co nejvíce strachu. Dělo se tak při tzv. představování kata, kdy mistr popravčí předváděl obžalovanému své mučicí nástroje.

Ustáleným zvykem bylo, že mučeni nebyli zpravidla šlechtici, těhotné ženy, osoby slabomyslné a tělesně postižené nebo děti do čtrnácti let věku. Dále jsme se dočetli, že mučení mělo několik stupňů. Nejprve došlo na svazování, pak byly použity palečnice na drcení prstů a španělská bota na drcení holenní kosti. Pokud soudci stále ještě nebyli spokojeni s výpovědí obžalovaného, použili další stupeň žebřík čili skřipec. Bolesti byly tak velké, že mnozí vyslýchaní přiznávali i co nebylo pravda, jen aby se vyhnuli dalšímu mučení. Procedury mohly následovat tři dny po sobě a smrt vyslýchaného na mučidlech nebyla ničím výjimečným. A pokud někdo vše vydržel a prohlásili jej za nevinného, znamenalo to pro něj trvalé opovržení a společenskou újmu po celý další život. Až v roce 1776 nechala Marie Terezie torturu ze soudnictví odstranit.

Křenovice – Naučná stezka Šibeniční a popravčí vrch – 3. a 4. zastavení

Nakonec jsme se seznámili s druhy mučících nástrojů a pak jsme pokračovali v chůzi podél Rakovce až k mostu, po němž jsme potok snadno překonali a stanuli u dalšího zastavení s názvem Katové a katovny. Dozvěděli jsme se zde spoustu zajímavých faktů ze života popravčích mistrů, kteří si rozhodně nežili špatně, jak by se mohlo zdát. Mistr ostrého meče bydlel v katovně za hradbami, v mučírně manipuloval s tělem obžalovaného, na pranýři a na popravišti prováděl exekuci nebo plnil funkci obecního rasa. Jejich život nebyl jednoduchý. Lidé se katů báli a vyhýbali se jim. I když mívali dost peněz, neboť za mučení musela rodina obviněného katovi zaplatit, popravčí zaujímali nejnižší stupínek lidské společnosti. Dále jsme si pročetli katův ceník a docela nás překvapilo, že se rozhodně nejednalo o nijak nízké částky.

Avšak pouhými popravami či mučením by kati nezbohatli, neboť poprav bylo málo a tak si přivydělávali odklízení zdechlin dobytka či jiné zvěře, čistit záchody a stoky ve všech obecních domech, avšak tyto práce vykonávali především katovi pomocníci. Zaujalo nás, že dalším příjmem kata byl tajný prodej provazů, na kterém byl někdo oběšen, třísky z hůlky, kterou soudce po prohlášení rozsudku smrti na dvě poloviny přelomil a odsouzenému hodil k nohám nebo palec z pravé ruky oběšence. Pověrčiví lidé věřili, že jim tyto věci přinesou štěstí nebo zdraví. Po dočtení posledních řádků vedly další naše kroky Mlýnskou ulicí. Krátce jsme si prohlédli kovový kříž s Kristem z roku 1884 a pak jsme již došli k bývalému klapáči, u něhož se vedle starého kamenného sklepa nacházela čtvrtá tabule, pojmenovaná Žalář a cesta na popraviště.

Prozradila nám, jaké druhy vězení existovaly, v jakých podmínkách odsouzení trávili čas před popravou a jakým způsobem byli následně odvedeni na popraviště. Dozvěděli jsme se, že mučírna s vězením nejčastěji bývala ve sklepeních radnic, kde však obvinění dlouho nesetrvávali. Zavřeni byli buď do šatlavy, nebo na soud čekali svázaní v zadním žaláři, či byli uvrženi do sklepa s jediným otvorem ve stropě. Nejednalo se o hladomornu, jelikož mučení hladem se ve středověku nepoužívalo. Jídlo ve vězení bylo mizerné. V žalářích se netopilo a vykonávala se zde tělesná potřeba. Zaujalo nás, že se popravy konaly jen ve všední den. Odsouzenec byl vyveden ze šatlavy na rynk, kde mu byl přečten ortel a symbolicky nad ním zlomena hůl. Pak byl předán katovi a nastoupil tvrdou cestu na popraviště, kam se vycházelo většinou kolem poledne.

Křenovice – Naučná stezka Šibeniční a popravčí vrch – 5. zastavení na popravišti

Utrpení odsouzeného tím zdaleka neskončilo, protože mohl být mučen i během cesty na popraviště. My jsme naštěstí na stejné místo odešli naprosto dobrovolně, nespoutaní a nevláčeni za koněm. Museli jsme však překonat nezáživný úsek bez nějakých zajímavostí. Za mlýnem jsme nejprve přešli přes železniční přejezd a kolem fotovoltaické elektrárny jsme dorazili na konec asfaltové silnice. Následovalo mírné stoupání polní cestou až k zatáčce na malém návrší, odkud se nám naskytl pěkný výhled po krajině. Zároveň se však do nás opřel nárazový vítr, takže jsme se na větrné hůrce dlouho nezdrželi, zabočili doprava a stoupali dál. Polní cesta nás brzy dovedla až na Šibeniční vrch, kterému se v minulosti lidé obloukem vyhýbali. Pátá cedule pohupovala jako rozverná holka na houpačce, což nám stěžovalo čtení textu.

Tabule nemohla vyprávět o ničem jiném, než o popravišti, které mělo od 16. století podobu zděné stavby s dveřmi a vysokou podezdívkou, ze které se zvedaly sloupy spojené trámy. Dveře se při samotné popravě zamykaly, aby kat a jeho pacholci nebyli rušeni, ale také proto, aby příbuzní nemohli odnést tělo popraveného a tajně ho pohřbít. Všichni odsouzenci po exekuci skončili uvnitř této stavby ve vykopané jámě, která sloužila jako jejich poslední místo. Připadlo nám morbidní, že se poprava považovala za společenskou událost a na toto místo přicházeli v hojném počtu i obyvatelé Křenovic. Sledovali tak různé způsoby zabití odsouzence, od oběšení na provaze či na řetěze, stětí hlavy mečem nebo sekyrou, upálení, zahrabání nebo čtvrcení zaživa až po probití srdce kůlem či lámání kolem, které bylo nejtěžší formou trestu smrti.

Zaujalo nás, že oběšenci viseli potom na šibenici tak dlouho, dokud nebylo potřeba uvolnit místo pro dalšího delikventa. K tomu sloužila i klec pro popravené, do které byli po popravě zavřeni, aby na popravišti vydrželi co nejdéle. Pohled na lidské ostatky měl být zároveň varováním pro všechny, kteří by se chtěli dát stejnou cestou jako odsouzenec. Na závěr jsme se dočetli, že občas byla udělena milost přímo na popravišti. Stalo se tak v případě, že se s odsouzeným přetrhl provaz nebo kdyby se některá žena nabídla, že jej pojme za manžela, ale takové štěstí nešťastníky nepotkávalo asi příliš často. Po dočtení textu jsme si prohlédli repliku dřevěného pódia s ohradní zdí. Hrůzu nahánělo dřevěné kolo, které sloužilo k postupnému lámaní kostí a na závěr jsme se pokochali výhledem z kopce zvaném Na spravedlnosti.

Křenovice – cesta z popraviště do obce

Díky plastické mapě jsme přesně věděli, na co se právě díváme, ovšem brzy nás z popravčího vrchu vyhnal studený jarní vítr. Pár metrů jsme se po polní cestě vrátili zpět, zabočili doleva a kolem rozkvétajících stromů jsme pomalu sestupovali dolů. Cesta nás dovedla k zemědělskému družstvu, před nímž jsme uhnuli doleva a vzápětí jsme se ocitli u vcelku frekventované silnice, u níž stál kříž s Kristem. Byl vyroben roku 1933 ze žuly a přečetli jsme si na něm srdceryvný text. Pak jsme chvíli přemýšleli, kudy půjdeme dál. Nechtěli jsme riskovat chůzi po silnici a tak jsme se rozhodli využít příznivého terénu na druhé straně asfaltové komunikace. Kráčeli jsme tak po trávě a i když tudy nevedla žádná stezka, šlo se nám dobře. Silnice postupně padala níž a níž, zatímco naše virtuální cestička vedla stále rovně, takže jsme na jejím konci museli seběhnout ze svahu dolů.

Křenovice – Boží muka

Stalo se tak s laskavým svolením majitele pozemku, který nás sledoval a po jehož zahradě jsme se právě procházeli. Sestoupili jsme tedy dolů na chodník a Václavskou ulicí pokračovali k železničnímu přejezdu, minuli nádraží a přišli k základní škole. Před ní jsme narazili na další pěkné řetězové zábradlí s postavičkami a potom jsme se zastavili u Božích muk se zajímavou historií, kterou jsme si přečetli na malém informačním panelu. Dozvěděli jsme se, že život v Křenovicích značně ovlivnila slavná bitva u Slavkova roku 1805. Tehdy se v obci ubytovali vojáci, kteří vše vyjedli a obyvatelům nezbylo nic k jídlu, ani osivo na příští rok. Po bitvě zůstalo v lazaretech a okolních obcích plno raněných vojáků, kteří se buď pozvolna zotavovali, nebo umírali. Také v domě čp. 233 na rohu dnešních ulic Václavské a Široké zůstal raněný francouzský voják.

Ten na následky svého zranění zemřel, na čemž by nebylo nic divného, ovšem další události již smysl nedávaly. Jak již bylo zmíněno, panovala v obci po bitvě několik let bída a hlad. Proto nikdo nechápal, jak mohla v roce 1806 chudá rodina ze zmíněného domu na své zahrádce postavit Boží muka. To samozřejmě vyvolalo už v té době mnoho spekulací o tom, že zesnulý voják měl u sebe velké množství zlaťáků a rodina, která se o něj postarala, tak přišla v té době k nesmírnému bohatství a Boží muka nechala údajně postavit právě na počest svého dobrodince. Jestli je tato pověst, která se šířila v ústním podání z generace na generaci pravdivá, to jsme se nedozvěděli. Podle místní kroniky stála Boží muka dlouho na svém místě až do roku 1956, kdy ji údajně povalila vichřice. Pravdou je, že se tak nestalo vlivem přírody, ale někdo je povalil.

Stala se zřejmě nepohodlná tehdejšímu režimu a vládní propagandě. Na závěr jsme si přečetli, že v roce 2005 proběhla nová výstavba Božích muk. Sochu Panny Marie, která je umístěna v jednom z výklenků, darovala rodina Šmerdova z Křenovic. Svěcení Božích muk proběhlo v roce 2006, kdy uplynulo 200 let od jejich zbudování a 50 let od doby, kdy spadly. Když jsme si poutavou historii pročetli a Boží muka prohlédli, pokračovali jsme Václavskou ulicí dál. Minuli jsme prodejnou potravin, restauraci u Frantíka a autobusovou zastávku, za nimiž jsme po mostě znovu překročili potok Rakovec. Ocitli jsme se tak zpátky u prvního zastavení naučné stezky Šibeniční a popravčí vrch, od něhož to bylo jen pár desítek metrů k našemu francouzskému povozu, odpočívajícímu u kostela sv. Vavřince. Když jsme k němu přišli, odjeli jsme domů do Olomouce a uzavřeli tak pohodový jarní výlet.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-na-jare-navstivili-bosovice-a-krenovice