Praděd je 1492 m vysoká hora v Hrubém Jeseníku, nejvyšší vrchol tohoto pohoří a zároveň nejvyšší hora Moravy. Je zde nejdrsnější podnebí, průměrná roční teplota nepřevyšuje 1 °C. Vrchol hory leží ve Slezsku, pod ním probíhá historická zemská hranice Moravy a Slezska. Staří Slované říkali hoře Stará vatra, koncem 14. století se nazývala Keilichter Schneberg neboli Keilichtská Sněžná hora. Posléze byla nazývána Klínovcová hora a Niská Sněžka. Až v 19. století získala po Pradědovi, legendárním ochránci Jeseníků, jméno Altvater, což byl základ pro české jméno Praděd. Turistická oblast okolo Pradědu je širokou veřejností označována za „Moravský ledovec“, a to díky dobrým sněhovým podmínkám po celou zimu, jež jsou celorepublikový unikát. Na vrcholu původně stála kamenná rozhledna, vysoká 32,5 m, postavená v letech 1903 až 1912.

Na vrcholcích jesenických hor se na počátku 18. století pásl skot a ovce, protože celá oblast byla v minulosti téměř holá či porostlá jen řídkým lesem. Ve vrcholném období se zde páslo až 300 kusů dobytka, nejprve mladí voli, později ovce, jejichž chov byl méně náročný. V druhé polovině 19. století došlo v důsledku dovozu levné vlny z Austrálie k postupnému úpadku zdejšího pastevectví, kvůli němuž zde bylo postaveno několik hospodářských objektů pro ustájení dobytka a salaší pro potřeby ovčáků. První salaš na tomto místě byla vybudována roku 1863 pod názvem Nová Ovčárna, jež byla na svou dobu poměrně dobře vybavená. Kromě nezbytných stájí pro ovce v ní byl i byt pro ovčáka, inspekční pokoj a místnost pro zpracování mléka, na jehož produktech si pochutnávali hosté nedalekých lázní v Karlově Studánce.

Přes Červenohorské sedlo odpradávna vedla stará kupecká cesta mimořádného významu, neboť spojovala Moravu se Slezskem. Nejstarším objektem na sedle je chata z roku 1876, stojící blízko původního cestářského domku, který zde stál již v polovině minulého století. Chatu vyhledávali formani, dopravující dřevěné uhlí do sobotínských železáren, ale sloužil též poště a prvním turistům. Cesta to byla opravdu krkolomná, protože její šířka byla pouhé tři metry a postavena byla za dva roky v letech 1844 - 1846. Na počátku sedmdesátých let 19. století byla vyprojektována nová trasa silnice a stará stezka byla opuštěna. Po vybudování železnice v letech 1886 - 1888 z Hanušovic do slezských Glucholaz a dále do Jeseníků doprava uhlí přes sedlo ztrácela na významu a hostinec stále více sloužil pro potřeby turistů a lyžařů.

Chata Švýcárna byla postavena roku 1887, avšak její začátky sahají do mnohem hlubší minulosti. Původně se totiž jednalo o pasteveckou salaš a velice nás překvapilo, že se objevila již na mapě losinského panství z roku 1736 pod názvem Knoblochhaus čili Česnekový dům, který sloužil jako obydlí pro pastýře a sklad mléčných výrobků. V roce 1829 na místě tehdy již opuštěného Česnekového domu byla vybudována nová salaš, na které hospodařil Johann Aegerter, původem ze Švýcarska, podle něhož chata získala svůj název. Tehdejší salaš se skládala z kamenné stáje pro více než sto kusů dobytka a několika dalších dřevěných budov. S rozvojem turistiky se v ní začali ubytovávat i první turisté, kteří se zde mohli skrýt před nepohodou, odpočinout si, koupit jednoduchou stravu, případně i nouzově přenocovat.

Alfrédovu chatu nechal na konci 19. století postavit majitel janovického panství hrabě Alfréd Harrach pro sebe a své hosty v době honů. Ze začátku nebyla nijak velká, neboť šlo o nevelký srub, a přestože sloužila především lovcům, nacházeli zde turisté vlídné přijetí a dokonce i ubytování. Nejpozději v roce 1898 však zde hrabě Harrach nechal postavit mnohem větší a prostornější budovu, jíž se říkalo lovecký zámeček, později Alfrédova chata. Zámeček nicméně sloužil po celá léta k ubytování hraběte, jeho hostů a personálu, někdejší malá lovecká chata tak sloužila z velké části turistům. Tento stav trval v podstatě až do počátku 30. let 20. století, kdy bylo hraběti Harrachovi v rámci tzv. lesní reformy jeho janovické panství zkonfiskováno. V souvislosti s rozvojem lyžování byla Alfrédova chata od roku 1925 otevřena i v zimě.

Šerlich tvoří 1027 metrů vysoký nevýrazný vrch na hlavním hřebenu Orlických hor. Nedaleko odtud nechal KČT z Hradce Králové postavit horskouchatu. Stalo se tak v letech 1924 – 1925 podle projektu arch. B. Fuchse. Stavební materiál byl připravován u Šerlišského mlýna. Střecha byla původně kryta šindelem, což zvyšovalo její horský vzhled. Později byla nahrazena střechou plechovou, jinak zůstal vnější vzhled chaty prakticky beze změny. Veřejnosti byla chata otevřena dne 27. 9. 1925 pod patronací Aloise Jiráska, byť on samotný se vlastního otevření chaty nezúčastnil. Náklady na stavbu činily 967 000 Kč. Krátce na to byla na bývalé pruské straně, blízko hranic, postavena pěkná nová chata nazývaná Hindenburgbaude.

Velká Deštná je s výškou 1115 metrů nejvyšší horou Orlických hor a jako taková nabízí nádherné rozhledy do českého vnitrozemí i do Polska. Ty jsou umocněny po výstupu na moderní vyhlídkovou věž. Vyhlídkových staveb bylo na Velké Deštné postupně vystavěno několik. Již na konci 19. století zde byla postavena jednoduchá dřevěná tribuna, kterou však brzy zničila vichřice. V první polovině 20. století zde posléze vyrostla triangulační věž, která zřejmě sloužila i jako rozhledna, ale i ta byla konci 70. let pro špatný stav odstraněna. Další stavbou na Velké Deštné byla čtyřmetrová dřevěná trámová vyhlídka vybudovaná náchodskými skauty v srpnu 1992.

Historie Deštného v Orlických horách se začala odvíjet před rokem 1350, kdy byla založena nová obec hluboko v lesích. Původním zaměstnáním horalů byla těžba dřeva v lese, práce na pilách, pálení popela na výrobu potaše pro sklářství, dřevěného uhlí v milířích, ve mlýnech, sklářských hutích, horském zemědělství. Zvláštní místo v hospodářském podnikání měla sklárna v Deštném, která byla založena před rokem 1595. Ve středu obce dominuje krásný barokní kostel sv. Maří Magdalény od proslulého stavitele J. A. Santiniho, postavený v letech 1723-1726. Před kostelem je sousoší p. Marie se Sv. Josefem, Jáchymem a Annou z r. 1781. Na bezlesém hřbetu nad osadou byl v letech 1737 - 41 na místě staršího postaven barokní kostel Sv. Matouše staviteli J. Haisem ze Studnice (do výše oken) a D. Morazzim z Chrudimi. Po požáru v r. 1833 byl obnoven o dva roky později, ale po druhé světové válce chátral.

Soláň s nadmořskou výškou 861 metrů je název vrchu v Hostýnsko-vsetínské hornatině asi 10 kilometrů jihovýchodně od Rožnova pod Radhoštěm a 4 kilometry severozápadně od Velkých Karlovic. Jméno vrcholu patří do skupiny místních jmen rozšířených v Karpatech od východní Moravy po západní Ukrajinu označujících místa, kde se ovcím sypala sůl. Soláni se také někdy přezdívá „vrch umělců“. V hospodě Čarták, dnes horském hotelu, pod vrcholem se scházeli již ve dvacátých letech 20. století významní malíři, spisovatelé a hudební skladatelé – Jiří Mahen, Jan Drda, František Podešva, Jan Kobzáň, Alois Schneiderka, Karel Hofman a další. V okolí bylo natáčeno několik filmů: Portáš, Děvče z Beskyd, Zítra se bude tančit všude, Advent. Z vrcholu, na kterém byla v listopadu roku 2006 vystavěna zvonička, kterou navrhl doc. Ing. arch. Jiří Kotásek, CSc., se otevírá daleký rozhled.​

Martiňák je jeden ze známých turistických pojmů v regionu Beskydy, když dal své jméno hotelu, rozcestí či lyžařskému vleku. Historie tohoto krásného místa s křižovatkami mnoha cest se začala odvíjet v 18. století, kdy tady majitelé panství povolili pasení ovcí. V roce 1743 pastvinu nazývanou U Blata koupil Jan Martiňák z Horní Bečvy a protože tudy chodívalo opravdu hodně lidí, jeho potomek Michal (1820 – 1899) zde vystavěl dům a pověsil na něj vývěsní štít, čímž začal provozovat hostinskou činnost. Ten prožil doby své největší slávy po zahájení provozu železniční trati Ostrava – Čeladná v roce 1871 a tratě z Frýdlantu nad Ostravicí do Valašského Meziříčí roku 1888. A protože koleje spojily Rožnov pod Radhoštěm a Valašské Meziříčí až o čtyři roky později, bylo pro dělníky a další poutníky výhodnější cestovat z Čeladné do Horní Bečvy právě přes Martiňák.​