TZ 2 : Ovčárna - Jeseníky

Na Ovčárnu jsme poprvé zavítali v srpnu 2009, během pobytu na chalupě u babičky a dědy v Benkově. Jednalo se již o třetí prázdninový týden, který jsme ve zmíněném roce na chalupě strávili, čehož jsme využili k poznávaní mnoha zajímavých míst v pohoří Jeseníků. Čtvrtý den jsme se seniory vyrazili na dvěma auty na Praděd. Pochopitelně až na nejvyšší vrchol Moravy jsme jimi nedojeli, nýbrž jsme je nechali na parkovišti Hvězda nad Karlovou Studánkou a počkali 40 minut  na autobus, jímž se vyvezli na Ovčárnu. Když nás plechová krabice vyplivla na místě, které svůj název získalo podle ovcí, jež se zde spolu s dalším dobytkem od počátku 18. století pásl, vydali jsme se do hotelu Figura koupit turistickou známku. Získali jsme zde i razítko do památníku a tak jsme spokojeně zamířili na vrchol Pradědu. O pár hodin později jsme se pěšky vrátili zpět na Ovčárnu a vstoupili do bývalé vojenské zotavovny, abychom získali další razítko a opět jsme byli úspěšní. Když jsme vyšli ven, posadili jsme se venku na lavičky a o Ovčárně jsme si přečetli spoustu zajímavých informací. Posloužily nám k tomu papíry, které jsme si před dovolenou doma vytiskli. Když jsme dočetli poslední řádky, zamířili jsme do chaty Sabinka, která byla u parkoviště postavena až v 21. století. Také zde jsme získali razítko, ale bohatou nabídku restaurace jsme odmítli, protože nás čekala večeře na chalupě. Pak jsme na parkovišti počkali na poslední autobus, který na Ovčárnu onoho srpnového dne přijel a svezli jsme se jím dolů na parkoviště Hvězda. Vzápětí jsme nasedli do našeho zeleného autíčka, senioři do červeného německého vozu a vrátili se zpět na chalupu.

V březnu 2010 jsme na Ovčárnu přijeli podruhé. Po snídani jsme nastartovali zelený korejský povoz a o několik desítek minut později jsme ho nechali odpočívat na parkovišti Hvězda. Nachystali jsme si běžky a přesunuli se na zastávku, na kterou za chvíli přifrčel autobus. Pohodlně jsme se jím vyvezli na Ovčárnu a ocitli se tak znovu na křižovatce hlavních turistických a běžeckých cest, spojujících nejznámější místa Jeseníků. Zatímco dole nebylo po sněhu téměř ani památky, v nejvyšších partiích Jeseníků ho bylo stále dost. Na Ovčárně totiž panovalo pravé zimní počasí, což nám nevadilo, jelikož právě kvůli dobrým zimním podmínkám jsme sem přijeli. Od autobusu jsme zamířili k vojenské zotavovně, u níž jsme si v létě četli její historii, ale nyní byla svodidla zapadané metrovou vrstvou sněhu. Jelikož jsme do hotelu nepotřebovali zajít, déle jsme se zde nezdržovali, nasadili běžky a vstoupili do lyžařské stopy, po které jsme zamířili na chatu Švýcárna. Bohužel začalo sněžit, což bylo nepříjemné, protože se sníh lepil zespodu na lyže. Nakonec jsme na Švýcárnu přece jen doběhli, dali si oběd a vrátili se zpět na Ovčárnu. Stihli jsme tak akorát autobus, který sem nahoru přivezl pár nových turistů. Plechovou krabicí jsme se vrátili na Hvězdu a pak jsme bez dlouhého otálení zeleným autíčkem odjeli domů do Olomouce.

Ještě tentýž rok jsme na Ovčárnu přijeli potřetí. Stalo se tak v srpnu 2010, kdy jsme naše stříbrné francouzské auto zaparkovali na okraji Karlovy Studánky a po silnici se vydali na autobusovou zastávku u restaurace Hubertus. Zanedlouho hromadný dopravní prostředek přijel, otevřel papulu a nasál naše maličkosti. Vzápětí nás vyvezl na Ovčárnu, která pochopitelně vypadala úplně jinak, než během naší zimní anabáze. Tentokrát jsme se v tomto horském středisku moc dlouho nezdrželi, jelikož nás čekala náročná cesta divokým údolím Bílé Opavy. Krátce jsme si prohlédli budovy okolo nás a po modré turistické značce jsme vyrazili na chatu Barborka, která byla vystavěna roku 1943. Když jsme k ní přišli, vstoupil jsme dovnitř a koupili si známku údolí Bílé Opavy. Získali jsme i razítko a pak jsme vyšli ven. U chaty jsme se na lavičkách občerstvili z vlastních zásob, prohlédli si chatu zvenku a prostudovali pamětní desku. Ta připomínala založení Horské služby Jeseníky, k níž na Barborce došlo v květnu 1948 místním chatařem Václavem Myšákem. Pak jsme se vydali se do divokého údolí Bílé Opavy.

Počtvrté jsme Ovčárnu navštívili v lednu 2011, kdy jsme stříbrný francouzský povoz nechali na parkovišti Hvězda a o pár minut později jsme již seděli v autobuse, jenž nás vyvezl na Ovčárnu. Horské středisko opět změnilo tvář. Letní pohodu vystřídala drsná zimní krajina, ovšem díky nádhernému slunečnému počasí Ovčárna vypadala jako vystřižená z pohádky. Teploměr sice ukazoval hodnoty pod bodem mrazu, ale jasné slunce, odrážející se od nekonečné sněhové pokrývky, nám dával pocit hřejivého klidu. Po vystoupení z autobusu jsme se kolem sebe rozhlédli, odskočili si do chaty Sabinka na WC a potom jsme již nasadili běžky, a po široké cestě se vydali na Švýcárnu. Slunce hřálo do zad a kilometry ubíhaly v rytmu tichého skluzu, takže jsme na chatu dorazili za pouhou hodinu. V restauraci jsme poobědvali a pak jsme vyrazili zpět na Ovčárnu, kam jsme dojeli za pouhou hodinu. Po 20 minutách čekání jsme nasedli do autobusu, který nás svezl dolů na Hvězdu. Vzápětí jsme odjeli domů do Olomouce.

Uběhlo dlouhých 14 let, když jsme v září 2025 na Ovčárnu zavítali popáté. Učinili jsme tak v rámci výzvy Jdi do hor, když jedním ze šesti naplánovaných vrcholů byl Pecný. Tento cíl představoval poměrně složitý logistický problém, protože jsme si chtěl udělat nějaký rozumný okruh. Z velkého množství možných tras jsme si nakonec vybrali asi tu nejběžnější. Šedé francouzské auto jsme nechali u autobusového nádraží v Rýmařově a nasedli na autobus, který nás odvezl na staré známé sedlo Hvězda. Okamžitě jsme se přesunuli na zastávku, z níž chvíli po sobě odjížděli hned dva plecháči za sebou. Vybrali jsme si ten, jenž byl mnohem méně zaplněný a nabízel levnější jízdné. Vyvezli se na jím Ovčárnu, kterou ozařovalo podzimní sluníčko a šimral svěží vítr, čili pro turistiku takřka ideální podmínky. Po výstupu z autobusu jsme si po letech vyfotili parkoviště s hotelem Figura, ale žádnou významnější změnu jsme na nich neobjevili. Pak jsme se přesunuli k chatě Sabinka, nicméně dovnitř jsme nešli, pouze jsme si ve stánku koupili burčák. Po malém osvěžení jsme se vydali k bývalé vojenské zotavovně, kde jsme se zastavili u informační tabule s názvem Po stopách času. Pročetli jsme si na ní pár zajímavých textů, ale nejvíce nás zaujal obrázek, jak si na začátku 20. století naši předci představovali podobu Ovčárny a okolí v roce 2000. Po prostudování informací jsme chvíli přemýšleli, jestli se půjdeme podívat dovnitř hotelu, ale nakonec jsme se rozhodli rovnou vyrazit na hřeben Jeseníků. Stoupali jsme po červené značce, která nás protáhla kolem Petrových kamenů a pak jsme postupně přišli na Vysokou holi, Jelení studánku a Pecný.

Návštěvy : 10.8.2009, 15.3.2010, 4.8.2010, 28.1.2011, 20.9.2025

Další informace najdete zde :

Horské středisko Ovčárna

Jak jsme se v létě vydali z Ovčárny na Praděd a zpět

Jak jsme v zimě poprvé běželi z Ovčárny na Švýcárnu a zpět

Jak jsme se prošli divokým údolím Bílé Opavy

Jak jsme v zimě podruhé běželi z Ovčárny na Švýcárnu a zpět

Jak jsme uposlechli výzvu a vydali se z Ovčárny na Skřítek

Současná verze TZ 2 získána 10.8.2009 v hotelu Figura na Ovčárně

První verze TZ 2 získána 21.4.2008 v aukci Aukro